„To mi na to nic neřekneš?“ zeptal se Miguel Samanthy, která byla z jeho vyznání v tak velkém šoku, že nebyla schopná slova. „Sam,“ díval se jí Miguel do očí a snažil se v nich najít nějakou odpověď. „Už musím jít za Aurorou,“ řekla Samantha nakonec, vytrhla se mu, ale než ho stačila obejít, Miguel ji znovu chytil a přitáhl si ji k sobě. „Tak já ti vyznám lásku a ty mi akorát řekneš, že už musíš jít?“ zeptal se jí Miguel. „Migueli, já nevím, proč jsi to řekl, ale bude lepší, když se budu tvářit, jako že jsem nic neslyšela,“ odvětila mu Samantha. „Řekl jsem to, protože to je pravda!“ zdůraznil jí Miguel, „Sam, to že ses mi tenhle týden vyhýbala, bylo na jednu stranu dobře, protože sem měl čas přemýšlet a uvědomil jsem si, že když tě nemám blízko sebe, tak mi něco chybí! Uvědomil jsem si, že jsem se do tebe zamiloval ihned, jakmile jsem viděl ty tvé uplakané oči!“ vyznával se jí Miguel dál, „akorát něco ve mně to dřív nechtělo vidět! Bránilo se tomu a nevím proč! Ale teď už vidím všechno úplně jasně!“ dodal s úsměvem. „Migueli, prosím tě, už to víc nekomplikuj!“ žádala ho Samantha. „Komplikované to bylo doteď, ale to je už pryč!“ řekl jí Miguel, „sundal jsem si z očí ty brýle, které mi nasadila Erika a ve kterých jsem na ní viděl jen to dobré! Teprve až když jsem si je sundal, tak jsem uviděl nejen to, že Erika není taková, jak jsem si myslel, ale hlavně jsem uviděl tebe!“ pohladil Samanthu po tváři a ta se zachvěla, „tebe a to, že jsem se do tebe zamiloval na první pohled. A při každém našem dalším setkání se ta láska zvětšovala! Teď už to vím!“ usmál se Miguel na ni, „prosím tě, Sam, odpusť mi, že jsem byl tak dlouho zaslepený a nevšiml jsem si, jaký poklad jsem v tobě našel,“ dodal. „Migueli, to všechno jsou moc krásná slova, ale ty nemůžou patřit mně,“ kroutila Samantha hlavou. „Ale patří,“ přikývl Miguel, chytil ji za ruku a položil si ji na hruď, „cítíš, jak mi buší srdce?“ zeptal se jí. Samantha mu raději neodpověděla, protože mu nechtěla přiznat, že její srdce dělá přesně to samé. „Takhle mi srdce buší pokaždé, když jsi mi nablízku,“ řekl jí Miguel, „za poslední týden jsem si v hlavě přehrál znovu každé naše setkání, každý náš rozhovor. Připadalo mi, jakoby se to všechno znovu odehrálo. Ale tentokrát jsem nevnímal jen slova, ale i pocity,“ vysvětlil jí, „a já hlupák jsem si to tehdy neuvědomoval!“ nadával si, „a přitom mi to bilo do očí. Jen ty naše setkání! Nikdy jsme se nedomlouvali, že se sejdeme a přesto jsme se vždycky někde potkali,“ usmál se na ni. „To byla náhoda,“ řekla mu Samantha a vytáhla svou ruku z jeho sevření. „To byl osud!“ zdůraznil jí Miguel. „Migueli, prosím tě, už mlč!“ žádala ho Samantha zoufale. „Nemůžu mlčet a už nikdy víc nebudu,“ kroutil Miguel hlavou, „a jestli tě hned teď nepolíbím, tak mi srdce asi exploduje!“ řekl jí naléhavě. „Mi…“ stačila Samantha říct, než ji Miguel umlčel polibkem.

„Andrési, moc tě prosím, musíš Miguela přesvědčit, aby se ke mně vrátil!“ žádala ho Erika. „Promiň, Eriko, ale to já udělat nemůžu!“ odvětil jí Andrés, „nemám právo se do toho plést,“ dodal. „Andrési, copak nevidíš, jak jsem zoufalá?“ rozplakala se Erika, „já bez Miguela nemůžu žít! Prosím tě, Andrési,“ úpěnlivě ho prosila. „Eriko, rád bych ti pomohl, ale je to vaše soukromá věc,“ řekl jí Andrés, „a navíc nechci ztratit Miguelovu důvěru tím, že bych něco podnikal za jeho zády,“ dodal. „Ale to já po tobě ani nechci,“ řekla mu Erika, „chci jen, aby si mu občas řekl, že ho moc miluju a že je mi líto, jak jsem se k němu zachovala! Ale že to všechno bylo jen z lásky k němu,“ vysvětlila mu. „Tak proč mu to neřekneš sama?“ zeptal se jí Andrés. „Vždyť jsem mu to řekla už nejmíň milionkrát, ale on mi to nevěří!“ plakala Erika. „A ty se tomu divíš?“ kroutil Andrés hlavou. „Andrési, tak mi poraď, co mám dělat?“ žádala ho Erika, „já ho nechci ztratit a ani nemůžu! Nezvládla bych to bez něj!“ plakala. „Bohužel jsi ho už ale ztratila!“ pomyslel si Andrés. Erika na něj zoufalým pohledem hleděla. „Eriko, počkej, až se Miguel vrátí. Promluvíte si a on ti řekne, jak se rozhodl,“ řekl jí Andrés. „A ty určitě víš, jak se rozhodl, že ano?“ předpokládala Erika. „Ano vím, ale ani to nemám právo ti říct,“ odvětil jí Andrés. Erice vytryskly z očí další slzy.

„Migueli, to už víckrát nedělej, prosím tě,“ odstrčila ho Samantha od sebe. „To ti slíbit nemůžu,“ pokroutil Miguel hlavou. „Migueli, pochop mě,“ zalesklo se Samanthě v očích, „já nemůžu být ta, která zničí něčí manželství,“ řekla mu. „Ale ty jsi žádné manželství nezničila!“ uklidnil ji Miguel, „to se zničilo ve chvíli, kdy mi Erika začala lhát! Takže bylo nejspíš zničené od samého počátku,“ zesmutněl. „A tebe to trápí, protože svoji ženu pořád miluješ!“ řekla mu Samantha. „Myslel jsem si, že ji miluju,“ odvětil jí Miguel, „ale co je to opravdová láska jsem poznal až s tebou, Sam,“ něžně se na ni usmál a chtěl ji znovu políbit. „Ne!“ znovu ho od sebe Samantha odstrčila, „prosím tě, Migueli, nech mě na pokoji! Chci konečně žít v klidu,“ řekla mu. „To není pravda. Vím, že to není pravda! Ty máš akorát strach se znovu zamilovat! Bojíš se, že bys zůstala zase sama!“ řekl jí Miguel. „Nechci zůstat zase sama to je pravda,“ souhlasila Samantha, „ale nemám strach z toho se znovu zamilovat, protože se to už, i když jsem nechtěla, stalo,“ přiznala se mu a hned se jí ulevilo, že to ze sebe dostala. „Sam,“ vzdychl Miguel šťastně a objal ji. „Ale to vůbec nic neznamená,“ odtáhla se Samantha od něj, „protože my dva spolu prostě být nemůžeme!“ zdůraznila mu chvějícím se hlasem. „Tak mi pro to řekni jeden jediný důvod a vynechej to, že jsem ženatý, protože to už dlouho nepotrvá,“ řekl jí Miguel. Samantha se na něj nechápavě dívala. „Mezi mnou a Erikou se to už neurovná! Dozvěděl jsem se o ní věci, o kterých nemáš ponětí a já ji to nedokážu jen tak odpustit!“ vysvětlil jí Miguel, „a navíc jsi tu teď ještě ty,“ chytil ji za ruku a políbil ji na ni, „a já už se tě nevzdám! Už jsem promarnil dost času!“ dodal. „Migueli,“ vzdychla Samantha zoufale, „zapomeň na mě!“ rozplakala se a rychle utekla pryč. „Sam, Sam!“ volal na ni Miguel, ale marně. Poté se ale spokojeně usmál. „Příště už tě utéct nenechám! Protože teď jsem se ještě víc ujistil v tom, jak moc tě miluju!“ pomyslel si s úsměvem, nastoupil do auta a odjel.

„Tomasi, gratuluj mi, postoupila jsem do dalšího kola!“ říkala nadšeně Claudia do mobilu, zatímco šla se svou kamarádkou ven z budovy. „Dobře, uvidíme se, zatím,“ zavěsila a uložila si mobil do kabelky. Své kamarádce celou cestu vyprávěla, jak casting probíhal a z té obrovské euforie a velkého štěstí, že postoupila, nekoukala před sebe, a tak narazila do jednoho muže. Tím mužem byl Alvaro. „Promiňte mi, moc se vám omlouvám,“ začala se Claudia omlouvat, „ale já jsem teď hrozně šťastná, protože jsem postoupila do dalšího kola, a tak nevidím, neslyším,“ smála se. „Nic se nestalo,“ odvětil jí Alvaro. „Ještě jednou se vám omlouvám,“ omluvila se mu Claudia znovu a usmála se na něj. „Ještě jednou, nic se nestalo,“ opětoval jí úsměv Alvaro. Claudia si znovu uvědomila, že postoupila, zajásala a padla Alvarovi kolem krku. „To mi taky promiňte,“ rozesmála se a společně se svou kamarádkou vyběhla ven. Alvaro se za ní díval a musel se smát.

„To byla moje sestra,“ řekl Tomas Maríi Eleně, se kterou šel po ulici, když ukončil hovor, „postoupila totiž do dalšího kola SuperStar, a tak mi to hned musela říct,“ smál se. „Tvoje sestra bude v SuperStar?“ divila se María Elena. „Ráda by,“ zasmál se Tomas, „je to její velký sen. Už odmala touží se stát zpěvačkou, a tak doufá, že jí v tom SuperStar pomůže,“ vysvětloval. „Tak to jí budu držet palce,“ usmála se María Elena, „a jak se vlastně tvoje sestra jmenuje? Vždyť já jsem se teprve až teď dozvěděla, že máš sestru,“ smála se. „Jmenuje se Claudia a je o dva roky starší než já,“ odvětil jí Tomas. „Jste si blízcí?“ zeptala se ho María Elena. „Teď už celkem ano,“ odvětil jí Tomas, „ale jako malí jsme se moc nemuseli. Hlavně Claudia mě neměla ráda, protože mě někdy musela hlídat a to jí kazilo plány,“ smál se. „To znám,“ rozesmála se María Elena, „protože jsem nejmladší a navíc jediná holka, tak jsem svoje bratry pořád nutila, aby si se mnou hrály a je to strašně nebavilo,“ smála se. „Aspoň něco máme společného,“ usmál se Tomas. María Elena se pousmála. „Tomasi, děkuju ti, že si mě vytáhl ven. Už mi z té matiky začíná hrabat,“ zasmála se. „Musíš si od toho přece na chvíli oddechnout,“ řekl jí Tomas. „To vysvětlí mojí mámě,“ zašklebila se María Elena. „Klidně! Dej mi na ni číslo a já jí hned zavolám a vysvětlím jí to,“ řekl jí Tomas vážně, ale Maríu Elenu to rozesmálo. „Tomasi, já bych…“ chtěla mu něco říct, ale přerušil ji pouliční malíř, kolem kterého právě procházeli. „Promiňte, nechtěli byste nakreslit portrét na památku?“ zeptal se jich, „takový krásný pár,“ dodal s úsměvem. María Elena a Tomas se na sebe trochu plaše usmáli a poté pokývli na malíře, že souhlasí. Malíř si vzal do ruky tužku a María Elena a Tomas se k sobě postavili a usmáli se.

Samantha byla v Aurořině pokoji a s úsměvem Auroru pozorovala, jak si hraje s panenkami. Duchem ale byla Samantha nepřítomná. Hlavou se jí neustále dokola honila jedna věta. „Sam,“ zhluboka se Miguel nadechl, „já tě miluju!“ vyznal se jí ze své lásky. „Sam?“ vyrušila ji z myšlenek Aurora. „Copak, zlatíčko?“ usmála se na ni Samantha. „Proč pláčeš?“ zeptala se jí Aurora. Samantha se na ni udiveně podívala a poté si sáhla na tvář a zjistila, že jí po ní teče slza. Ani si neuvědomila, že pláče. „Proč pláčeš, Sam?“ zeptala se jí Aurora znovu. „To protože jsem moc šťastná, že jsem tady teď s tebou,“ odvětila jí Samantha. „Vážně?“ podezřívavě se na ni Aurora podívala, „ale to by si plakala pokaždé, co jsme spolu a to by si pak plakala pořád a to neděláš! Takže tu na mě něco kuješ, já tě znám!“ odhalila ji. Samantha se rozesmála. „Víš, co ty jsi?“ zeptala se. Aurora se zamyslela. „Nejhodnější a nejchytřejší holčička na světě?“ hádala Aurora. „Přesně tak!“ rozesmála se Samantha, „a já tě mám strašně moc ráda,“ pohladila Auroru po vlasech. „Já tebe taky,“ usmála se na ni Aurora. „Jak moc?“ zeptala se jí Samantha. „Takhle moc!“ rozpřáhla Aurora ruce. „A teď mě hrozně moc obejmi!“ rozpřáhla ruce i Samantha a Aurora ji objala. „Ještě víc,“ řekla jí Samantha a Aurora ji objala ještě silněji. Samantha byla velmi šťastná, protože Aurora jí pokaždé dokázala vykouzlit úsměv na tváři, i když se cítila sebehůř. Aurořino objetí teď velmi potřebovala, protože Miguelovo vyznání s ní hodně zamávalo a ona na to chtěla zapomenout. „Teď už nebudeš plakat?“ odtáhla se Aurora od ní. „Už ne,“ usmála se na ni Samantha. „Nedáme si něco dobrého?“ navrhla Aurora. „Dáme,“ přikývla Samantha, vzala Auroru do náruče a odešly z pokoje.

I když byla sobota, Victoria ji trávila ve své kanceláři doháněním pracovních povinností. Celý týden se totiž v práci skoro neukázala, protože nechtěla nechat Eriku samotnou. K překvapení jí samotné, dělala všechno naopak, než jak si plánovala, že bude dělat, až jednou Miguel Eriku opustí. Místo toho, aby měla radost z toho, že dosáhla svého, tak jí stále užíral pocit viny, že to vůbec, kdy chtěla. Trápilo ji, jak teď Erika trpí, a proto s ní trávila veškerý volný čas, i když o to Erika nestála. A jelikož věděla, že Erika šla za Miguelem, tak se vydala do práce, aby vše dohnala. Právě se probírala poštou, až narazila na obálku, na které bylo napsané pouze její jméno. Victoria se vyděsila, protože jí ihned došlo, že je to další anonym. Obálku otevřela a v ní byl lístek se vzkazem. „Jak se ti usíná s vědomím, že za tvůj zločin pyká někdo jiný?“ „Ne!“ bouchla Victoria pěstí do stolu, „kdo mi to sakra může posílat? Ona to být přeci nemůže! Vždyť má ještě sedět ve vězení!“ s nenávistným výrazem vzpomínala na jednu ženu.

„Páni, vážně jsme to my,“ smála se María Elena, když si s Tomasem prohlížela jejich portrét. „Ještě abychom nebyli, když za to ten malíř chtěl tolik peněz,“ smál se Tomas. „Copak ty nejsi ochotný do mě něco investovat?“ zamračila se na něj María Elena. „To byla jen legrace,“ řekl jí Tomas, „pro tebe bych byl schopný utratit všechno, co mám, jen abych viděl šťastný úsměv na tvé tváři,“ usmál se na ni. María Elena se trochu zastyděla. „A kdo si ten portrét vezme?“ změnila téma. „Vezmi si ho ty,“ řekl jí Tomas. „Ty ho nechceš?“ zesmutněla María Elena. „Jasně, že bych chtěl, ale jak už jsem řekl, pro mě je důležité vidět šťastný úsměv na tvé tváři. A když ho vykouzlí ten portrét, tak ti ho rád ponechám,“ usmál se na ni Tomas. „Děkuju,“ opětovala mu María Elena úsměv. V tom udělala krok dozadu, ale nevšimla si, že se země svažuje z kopce, a tak zavrávorala a aby nespadla, tak se chytla Tomase, ale přitom ho strhla s sebou. Oba se skutáleli z kopce a po dopadu se rozesmáli. Tomas se nad Maríou Elenou skláněl, a když viděl její smích a měl ji tak blízko sebe, tak už to nevydržel a políbil ji. Maríu Elenu to zprvu zaskočilo, ale nakonec Tomasův polibek opětovala.

„Andrési, jsem tu,“ zvolal Miguel, když se vrátil do Andrésova bytu, „musím ti říct, jak to dopadlo…“ už to nedořekl, protože vešel do obývacího pokoje, kde uviděl sedět Eriku. „Nechám vás o samotě,“ zvedl se Andrés a odešel do svého pokoje. „Ahoj, lásko,“ vstala Erika z pohovky a přistoupila k Miguelovi. „Ahoj, Eriko,“ pozdravil ji Miguel chladně. Eriku jeho tón zabolel, ale snažila se být nad věcí, a tak se jen usmála. „Jak se máš, Migueli?“ zeptala se ho. „Jen kvůli tomu si asi nepřišla, že?“ odvětil jí Miguel otázkou. „Máš pravdu,“ přikývla Erika, „přišla jsem tě hlavně poprosit o odpuštění! A taky chci, aby ses vrátil domů!“ dívala se na něj smutně. „To už nebude možné,“ řekl jí Miguel. „Miláčku, prosím tě, dej mi ještě jednu šanci!“ prosila ho Erika zoufale. „Eriko, já ti musím něco říct,“ řekl jí Miguel vážně. „A co?“ obávala se Erika toho, co jí chce říct. „Když jsi mě poslední tři měsíce podezírala z toho, že jsem se zamiloval do Samanthy a já ti pokaždé řekl, že to tak není, tak jsem ti říkal pravdu,“ začal jí vysvětlovat Miguel a Erika přikyvovala, „ale tento poslední týden jsem měl hodně času na přemýšlení. Přemýšlel jsem nejen o nás dvou, ale i o Samanthě! A nakonec jsem došel k jednomu jedinému závěru,“ řekl vážně. „K jakému?“ zeptala se ho Erika. „Všichni kolem mě viděli dřív to, co já jsem uviděl a uvědomil si až teď!“ zhluboka se Miguel nadechl, „a to, že jsem se do Samanthy opravdu zamiloval!“ vyslovil to, co Erika nikdy v životě nechtěla slyšet. Dívala se na něj uslzenýma očima a doufala, že je to jenom zlý sen.