„Migueli, to je vtip, že ano? Chceš mě jen trochu potrápit, že mám pravdu?“ pokoušela se Erika o úsměv. „Myslím to naprosto vážně,“ odvětil jí Miguel, „Eriko, ty víš, že já nejsem ten typ člověka, co by zlehčoval vtipem vážné věci!“ připomněl jí, „jsem k tobě upřímný tak, jako vždycky,“ dodal. „Ale, Migueli,“ kroutila Erika zoufale hlavou, „přece ses do ní nemohl zamilovat za pouhý týden! To nejde!“ snažila se přesvědčit jeho i sama sebe. „Nezamiloval jsem se do ní za jeden týden! Miluju ji od první chvíle, co jsem ji uviděl!“ řekl jí Miguel. Eričin zoufalý pohled se změnil v nenávistný. „Takže jsem měla od začátku pravdu! A ty jsi mi celou dobu lhal!“ zakřičela. „Nelhal jsem ti!“ zakřičel na ni Miguel, „já jsem si svoje city skutečně uvědomil až teď!“ zdůraznil jí, „a víš proč? Víš, proč mi to trvalo tak dlouho?“ zeptal se jí. Erika zakroutila hlavou. „Protože jsem neměl důvod se zamilovávat do jiné! Proč taky ano, když jsem se domníval, že žiju ve šťastném manželství? Když jsem věřil, že mám tu nejlepší ženu na světě!“ vysvětlil jí Miguel zklamaným hlasem. „A to pořád máš!“ chytila ho Erika za ruce, „já tě miluju tolik, jako tě žádná jiná, nikdy milovat nebude!“ řekla mu zoufale. Miguel se jí vytrhl, obešel ji a postavil se k ní zády. „Že mě miluješ, to je to jediné čemu z tvých úst věřím,“ otočil se k ní, „ale to ostatní, co jsem od tebe v posledních dnech slyšel, tomu bych tak rád nevěřil, ale bohužel to pravda je! Ukázala jsi mi svou druhou tvář, která všechno, co bylo mezi námi, zničila,“ řekl vážně. „Tak to ne, Migueli, neházej všechnu vinu na mě! Kdyby ses nescházel s tou hloupou chůvou, tak by mezi námi bylo všechno v pořádku!“ zakřičela na něj Erika. „Dál by si mi lhala v tom, co jsi zač!“ podotkl Miguel vážně. „Ale, Migueli, pochop to, že jsem všechno dělala jen pro naši lásku!“ vytryskly Erice z očí slzy. „Takže i proto si mě nechávala sledovat?“ zeptal se jí Miguel. „Samozřejmě, protože jsem nemohla dopustit, aby mi tě nějaká sprostá ženská přebrala!“ ujely Erice nervy. „Eriko, ty se mi snad jenom zdáš!“ zasmál se Miguel, „a po tomhle chceš, abych se k tobě vrátil? Když mi tady tvrdíš, že si vlastně nedělala nic špatného?“ křičel na ni. „Nedělala!“ zakřičela na něj Erika, „a stejně mi to bylo k ničemu, když mi tě ta malá potvora ukradla!“ křičela hystericky. „Eriko, neurážej ji!“ okřikl ji Miguel. „Je to potvora! Ukradla mi tě a já ji za to k smrti nenávidím! Doufám, že ji dá Adrian brzy zase za vyučenou!“ křičela Erika úplně nepříčetně. Miguel se na ni nenávistně zahleděl. „Tak po tomhle, co jsi řekla, tento rozhovor právě skončil a tím pádem i naše manželství!“ řekl jí vážně. „Jak to myslíš?“ vzlykala Erika. „Podám žádost o rozvod,“ odvětil jí Miguel. Erika si myslela, že tuto větu nikdy neuslyší. „To aby si mohl být s ní?“ zeptala se ho. „Miluju ji a chci být s ní,“ odvětil jí Miguel. Erika si utřela slzy z tváří a vážně se na Miguela podívala. „Tak to nikdy! Nikdy ti rozvod nepovolím! Ty patříš mně! A to až do konce mého života!“ zdůraznila mu a poté odešla.

María Elena a Tomas se líbali, dokud polibek María Elena neukončila a rychle vstala ze země. „Marío Eleno,“ vstal i Tomas, „promiň mi to. Já vůbec nevím, co to do mě vjelo,“ omlouval se jí, i když moc dobře věděl, proč to udělal. „Neomlouvej se, Tomasi, vždyť se vůbec nic nestalo,“ pokusila se María Elena o úsměv a snažila se nedat najevo svou nervozitu. „Doufám, že to teď nijak neohrozí naše přátelství, protože bych ho nerad ztratil, teď když jsme ho našli,“ řekl jí Tomas. „Jak by mohlo,“ zasmála se María Elena, „vždyť to byl jen polibek! Malý nevinný polibek! Obyčejný polibek!“ snažila se mluvit, co nejpřirozeněji, ale čím víc se snažila, tím víc bylo jasné, že to jen obyčejný polibek nebyl. „Takže co teď?“ zeptal se jí Tomas jakoby nic a přitom zadržoval smích, protože mu její nervozita lichotila. „No!“ přemýšlela María Elena, „asi už půjdu domů,“ rozhodla se nakonec, „měla bych se ještě podívat na tu matiku,“ dodala, „tak ahoj,“ rychle se rozloučila a odcházela. „Marío Eleno,“ zavolal na ni Tomas. „Ano?“ otočila se María Elena k němu. „Zapomněla sis ten obrázek,“ podával jí Tomas jejich portrét, který mezitím sebral ze země. „Vidíš, to jsem si vůbec nevzpomněla,“ vzala si ho María Elena od něj a přitom se jejich ruce dotkly. María Elena znervózněla ještě víc a ke klidu jí nepomohl ani Tomasův úsměv. „Tak ahoj,“ rozloučila se a co nejrychleji odešla. Tomas zamilovaně vzdychl a spokojeně se usmíval.

„Jazmín, ten koláč byl výborný!“ pochválila ji Aurora, když snědla poslední sousto koláče, který Jazmín naservírovala jí a Samanthě. „To jsem ráda,“ usmála se na ni Jazmín a vzala si od ní prázdný talíř a položila ho na sektorku, „a tobě nechutná?“ zeptala se Samanthy. Samantha nereagovala. „Sam,“ oslovila ji Jazmín. „Co?“ probrala se Samantha ze svých myšlenek. „Vždyť ses toho koláče skoro nedotkla,“ řekla jí Jazmín, „je ti něco?“ zeptala se jí. „Nic, jenom nemám hlad,“ odvětila jí Samantha. Jazmín jí moc nevěřila, a tak se tázavě podívala na Auroru. Aurora ji chytla za ruku a odvedla ji kousek stranou. Samantha si toho ani nevšimla. Nepřítomně hleděla do prázdna. Jazmín si klekla k Auroře a ta ji něco pošeptala. Poté Aurora odběhla a Jazmín si sedla k Samanthě. „Tak co je ti?“ zeptala se jí. „Vůbec nic,“ odvětila jí Samantha. „Aurora mi řekla, že si právě plakala, tak proč?“ vyptávala se Jazmín dál. „Já ani nevím,“ zalhala jí Samantha. „Ale víš!“ oponovala ji Jazmín, „nikdo nepláče jen proto, že se mu zrovna chce! Vždycky je za tím nějaký důvod, takže ven s tím!“ nabádala ji. Samantha věděla, že ji Jazmín nedá pokoj, dokud jí neřekne pravdu. Rozhlédla se kolem, aby je náhodou někdo neslyšel a přiklonila se k Jazmín. Jazmín se k ní taky naklonila a nastražila uši. „Miguel mi ráno řekl, že mě miluje!“ pošeptala jí Samantha. Jazmín údivem otevřela pusu až dokořán a nakonec radostně výskla. „Tak to je úžasný!“ jásala, „konečně si to uvědomil i on!“ usmívala se, „Sam, já ti to tak přeju!“ objímala ji. „Není co mi přát,“ řekla jí Samantha. Jazmín se od ní odtáhla a zamračila se na ni. „Zase začneš s tím, že je ženatý?“ zeptala se jí. „Jazmín,“ vzdychla Samantha zoufale, „já už to nechci dál řešit. Miguel a já nemáme budoucnost, protože jeho manželka se ho nikdy nevzdá!“ upozornila ji, „a navíc se jí ani nedivím! Kdo by chtěl přijít o tak skvělého muže!“ zamilovaně se usmála. „Jenže ten skvělý muž miluje tebe!“ zdůraznila ji Jazmín, „a na tom záleží! Nezáleží na tom, co udělá nebo neudělá jeho manželka, ale co udělá on!“ povzbudivě se na ni usmála. Samantha se smutně pousmála.

Sebastian nastoupil do svého auta. Nastartoval a v tom si všiml ve zpětném zrcátku, že z domu vyšla Nancy. Motor vypnul a z auta vystoupil. „Ahoj, Nancy,“ usmál se na ni. „Sebastiane,“ opětovala mu Nancy úsměv, „kam jedeš?“ zeptala se ho. „Ani nevím,“ pokrčil Sebastian rameny, „potřebuju na chvíli vypadnout z domu,“ vysvětlil jí. „Chápu,“ pokývla Nancy hlavou. „A kam máš namířeno ty?“ zeptal se jí Sebastian. Nancy zvedla ruku, ve které držela igelitovou tašku. „Jazmín mě poslala na nákup,“ odvětila mu. „A tak nechceš svézt?“ zeptal se jí Sebastian. „Vážně by si mě svezl?“ usmála se na něj Nancy. „Pochopitelně,“ usmál se na ni Sebastian, „přece nedopustím, aby si ty těžké tašky tahala sama,“ dodal. „Tak dobře,“ souhlasila Nancy. Sebastian se usmál, přešel ke dveřím spolujezdce a podržel Nancy dveře. Nancy k nim přišla, ale nenastoupila. „Děje se něco?“ zeptal se jí Sebastian nechápavě. „Víš, Sebastiane, měla bych na tebe takovou malou prosbičku,“ poťouchle se na něj Nancy usmála. „O co jde?“ zasmál se Sebastian. „Myslíš, že bych mohla řídit?“ zeptala se ho Nancy opatrně. „Chceš řídit?“ zasmál se Sebastian. „Víš, já jsem si vždycky přála řídit takový krásný fáro,“ rozesmála se Nancy. Sebastian se usmál. „Tak potom ti tvé přání rád splním,“ řekl jí a předal jí klíčky od auta. „Děkuju!“ zaradovala se Nancy a políbila ho na tvář. Oba byli trochu v rozpacích. „Promiň, Sebastiane, trochu jsem se z té radosti zapomněla kontrolovat,“ pousmála se Nancy. „Nic se nestalo,“ usmál se Sebastian. Nancy se mu zahleděla do očí a její srdce bilo na poplach. Začala si uvědomovat, že se do Sebastiana zamilovala. Spadla do své vlastní pasti. Chtěla jen Sebastianovi trochu zpříjemnit život a stal se pravý opak. Nejen, že Sebastian zpříjemnil život jí tím, jaký to byl skvělý muž, ale navíc se díky němu poprvé v životě zamilovala. „Tak pojedeme, ne?“ vyrušil ji z přemýšlení Sebastian. „Jasně,“ nervózně se Nancy usmála a šla si sednout na místo řidiče, zatímco Sebastian si sedl na místo spolujezdce. „Sebastiane, připoutej se, tohle bude tvoje životní jízda!“ rozesmála se Nancy, šlápla na plyn a tryskem vyjela na silnici.

Erika a Victoria zastavily před svým domem ve stejnou chvíli. „Eriko, jak si pořídila u Miguela?“ zeptala se jí Victoria, když obě vystoupily. Erika na ni vrhla zhrzený pohled a vešla do domu. Victoria ji následovala. „Tak co se mezi vámi stalo?“ vyptávala se Victoria. „Víš, co mi Miguel oznámil?“ zeptala se jí Erika s nevěřícným smíchem. Victoria pokroutila hlavou. „Že jsem měla celou dobu pravdu!“ odpověděla si Erika sama. „V čem?“ nechápala ji Victoria. „Teda Miguel mi tvrdil, že jsi to uvědomil až teď, takže že mi vlastně nikdy nelhal, ale k čemu mi teď je moje pravda, když se mi můj život zhroutil jako domeček z karet!“ rozplakala se Erika. „Eriko, vysvětli mi, o čem to tady mluvíš?“ stále jí Victoria nerozuměla. „On ji miluje!“ zakřičela na ni Erika zoufale, „Miguel se zamiloval do té proklaté chůvy!“ vzlykala. „Cože?“ zvolala Victoria šokovaně, „to není možné!“ nechtěla tomu věřit. „Bohužel je! Miguel se mi přiznal!“ plakala Erika, „a dokonce se mě opovážil požádat o rozvod!“ zakřičela zoufale, „jak já ji nenávidím! Z duše tu proklatou chůvu, co mi Miguela ukradla, nenávidím! Ta potvora mi zaplatí za to, že si dovolila nás rozdělit! Bude ještě litovat, že mi ukradla mou životní lásku!“ křičela nenávistně. „Eriko, prosím tě, hlavně se uklidni!“ snažila se ji Victoria uklidnit, „všechno se vyřeší,“ objala ji kolem ramen. „Nech mě být,“ vytrhla se jí Erika a začala usilovně přemýšlet, co udělá. Poté se s úsměvem na Victorii podívala. „Ano, mami, vyřeší se to,“ vítězně se na ni Erika usmála, „o této vzniklé situaci by se měl dozvědět ještě jeden člověk, který se už o to postará,“ dodala spokojeně a odešla z domu. „Eriko, kam jdeš?“ křičela za ní Victoria, ale marně.

„Marío Eleno, já mám práci!“ řekla jí Jazmín, když ji María Elena dotáhla do Aurořina pokoje. „Ta ti neuteče,“ zasmála se María Elena. „Co se děje, Marío Eleno?“ zeptala se jí Samantha, která s Aurorou seděla na zemi a hrála s ní pexeso. „Musím vám něco říct!“ usmívala se María Elena. „To bude nějaká dobrá zpráva podle tvého výrazu,“ usmála se Jazmín, „tak sem s ní!“ zasmála se. „A kde je Nancy?“ zeptala se María Elena, „chtěla bych to říct všem najednou,“ vysvětlila. „Šla na nákup,“ odvětila jí Jazmín. „Aha, tak jí to řeknu později, protože už bych to nevydržela!“ smála se María Elena. „Tak už nám to řekni,“ pobízela ji už i Samantha. María Elena si sedla na postel a usmála se. „Tomas a já jsme se políbili!“ zajásala. „Tak to je báječné!“ usmála se Samantha. „Já jsem ti říkala, že se Tomasovi líbíš!“ připomněla jí Aurora, když si k Maríi Eleně přisedla. „Ty seš taková moje malá jasnovidka!“ rozesmála se María Elena a objala ji. „A co se stalo po polibku?“ vyzvídala Jazmín. „No, já jsem z toho byla tak vykolejená, že jsem v podstatě utekla!“ přiznala se María Elena. „Takže vy jste se poprvé políbili a ty jsi mu utekla?“ ujišťovala se Jazmín. María Elena přikývla. „Koho mi to jen, Marío Eleno, připomínáš!“ prokovativně se Jazmín podívala na Samanthu. Samantha se na ni zamračila. „A co uděláš, až ho příště potkáš?“ zeptala se Samantha Maríi Eleny. „Já vlastně nevím,“ odvětila jí María Elena zmateně. „Máš ho ráda?“ zeptala se jí Samantha. „Je pravda, že jsme se v poslední době hodně sblížili a je mi s ním moc dobře,“ usmívala se María Elena, „a ano mám ho ráda! Vlastně víc než ráda!“ dodala šťastně. „Tak neváhej, Marío Eleno! Tomas je velmi milý kluk a ty máš šanci být s ním šťastná, tak tu šanci nepromarni!“ radila jí Samantha. „To ti radí zrovna ta pravá, Marío Eleno!“ podotkla Jazmín se smíchem. „Jazmín!“ okřikla ji Samantha. „Něco mi uniklo?“ zeptala se María Elena. „Toho je!“ zvolala Jazmín se smíchem a hned chtěla začít Maríi Eleně všechno vyprávět, ale Samantha jí to nedovolila. „Jazmín, neříkala si náhodou, že máš práci?!“ připomněla jí. „No jistě,“ ušklíbla se Jazmín, „neboj, Marío Eleno, já ti to stejně řeknu!“ dodala a raději se na Samanthu už nepodívala, když odcházela. „O čem to mluvila, Sam?“ zeptala se jí María Elena. „O ničem důležitém,“ odvětila jí Samantha. „Marío Eleno, hrajeme se Sam pexeso, zahraješ si s námi?“ zeptala se jí Aurora. „Moc ráda,“ usmála se na ni María Elena, a tak se všechny tři posadily na zem a pustily se do hry.

Sebastian a Nancy byli na cestě do obchodu. Nancy řídila a pořád Sebastianovi něco vyprávěla. A protože ho vůbec nepustila ke slovu, tak se na ni mohl akorát dívat a přemýšlet. Přemýšlet o tom, co to s ním Nancy provedla, když se objevila v jeho životě. Od té doby, co Nancy poznal, se několikrát přistihl, že když je sám, tak se začal usmívat, jen když si na ni vzpomenul. Od té doby se taky změnil jeho postoj k Leticii. Už jí nedovoloval, aby ho neustále ponižovala, ale právě naopak, se jí dokázal sám postavit. Jako kdyby mu Nancyin úsměv a její bezprostřednost dodávaly sílu. Jako kdyby se kvůli ní chtěl změnit a stát se opravdovým mužem. „Sebastiane, já sem hrozná,“ přerušila jeho myšlenky Nancy, „vždyť já tě ještě ani nepustila ke slovu!“ smála se, „to moje mluvení je nekontrolovatelný, vždycky mě musí někdo zastavit!“ smála se. „Ale já tě rád poslouchám,“ řekl jí Sebastian. „Tak to si asi jediný, protože všichni mi říkají, že je vždycky začne bolet hlava z toho mého mluvení!“ smála se Nancy. „Já bych tě klidně poslouchal i s bolestí hlavy,“ usmál se na ni Sebastian. „No tak dobře!“ zasmála se Nancy a začala znovu mluvit. Sebastian se na ni s úsměvem díval.

Victoria vešla do svého pokoje a vzteky mrštila kabelkou o zem. „Já jsem tak pitomá! Já jsem tak neuvěřitelně pitomá!“ nadávala si, „Miguel se sice s Erikou rozešel, ale přitom je už dávno zamilovaný do jiné! Já jsem tak pitomá, jak jsem si jen mohla myslet, že bych ho mohla získat!“ zlobila se sama na sebe, „vůbec jsem nemyslela na to, jak bude Erika trpět! Teď to vidím a tolik se za to nenávidím, že jsem to vůbec chtěla!“ klesla na postel a rozplakala se. V tom jí někdo zaklepal na dveře. „Nikoho teď nechci vidět!“ zakřičela Victoria. „Promiňte, paní,“ vešla do pokoje služebná, „ale tohle vám přinesla jedna žena a chtěla, abych vám to ihned předala!“ položila na postel žlutou obálku střední velikosti a odešla. Victoria si utřela slzy a obálku otevřela. Nejprve v ní našla další obálku, ve které byl další anonym, který zněl: „Máš pocit, že jsi zvítězila?“ Victoria tomu nerozuměla a podívala se, co je ještě v obálce. Vytáhla z ní fotografii, kterou když uviděla, tak se ze samého šoku sesunula k zemi a z očí jí vytryskly slzy. „Pane Bože! Pane Bože!“ celá se roztřásla a začala usedavě plakat.

Adrian a Karina se líbali na sedačce v jejím bytě, když se rozezněl zvonek u dveří. „Nechoď tam! Nikdo nás nesmí rušit!“ říkal Adrian Karině mezi polibky. „Karino, tady Erika!“ ozvalo se za dveřmi, „je tam u tebe Adrian? Potřebuju s ním nutně mluvit!“ bouchala Erika na dveře. „Běž otevřít,“ přikázal Adrian Karině. „Ale vždyť jsi říkal, že nás nesmí nikdo rušit!“ připomněla mu Karina. „A teď ti říkám, aby si šla otevřít!“ zakřičel na ni Adrian. Karina se neochotně zvedla a celou cestu ke dveřím, se šklebila. „Karino, nech nás o samotě,“ přikázala jí Erika, jakmile vešla do bytu. „Já snad můžu slyšet, o čem si budete povídat, ne?“ cítila se Karina dotčeně. „Slyšela si Eriku, vypadni!“ přikázal jí i Adrian. Karina na něj vrhla nenávistný pohled a odešla do druhé místnosti. „Co se děje, Eriko?“ zeptal se jí Adrian. „Máme obrovský problém,“ odvětila mu Erika. „O co jde?“ zeptal se jí Adrian. „Miguel se mi dnes svěřil s tím, že se zamiloval do té tvé chůvičky a že chce být s ní!“ odvětila mu Erika zlostně. „Cože?“ hleděl na ni Adrian šokovaně, „neříkala si snad náhodou, že máš všechno pod kontrolou?“ zakřičel na ni. „Hele, já z toho taky nejsem nadšená, tak kvůli tomu na mě nezvyšuj hlas!“ pohrozila mu Erika, „přišla jsem za tebou, abychom se domluvili, co s tím budeme dělat,“ vysvětlila mu. Adrian se zamyslel a Karina, která stála za dveřmi a poslouchala, se spokojeně usmívala. „Výborně! Doufám, že si Miguel tu potvoru odveze někam hodně daleko a že už ji víckrát neuvidím!“ pomyslela si s vítězným úsměvem.