„Klid, Eriko, o všechno se postarám,“ řekl jí Adrian. „To už jsem od tebe slyšela, ale zatím se ti to nějak vymyká z rukou!“ podotkla Erika. „To proto, že jsem zvolil špatnou taktiku,“ odvětil jí Adrian, „zbytečně dlouho dobu jsem si hrál na hodného a to byla chyba! Myslel jsem si, že mi to pomůže v tom, lehčeji Samanthu získat, ale místo toho se ona mezitím zamilovala do jiného a mě úplně ignorovala!“ rozčílil se, „ale to se ode dneška změní! Přestanu si hrát na hodného a ukážu jí, s kým skutečně má tu čest!“ dodal. „Hlavně, aby to konečně zabralo!“ zdůraznila mu Erika, „udělej cokoliv, ale ona se prostě nesmí k Miguelovi přiblížit! Miguela mi nikdo nevezme a už vůbec ne taková šmudla!“ nadávala. „Nestarej se, Eriko! To, co Samanthě řeknu ještě dnes, rozhodně zabere!“ ujistil ji Adrian. „To doufám,“ odvětila mu Erika, „kdyby se něco dělo, tak mi okamžitě zavolej,“ dodala a odešla. „Takže Miguel Mendoza se nám zamiloval do chůvičky?“ vyšla z druhé místnosti Karina s úsměvem na tváři. „To se dalo čekat, že budeš poslouchat za dveřmi,“ ušklíbl se Adrian. „O takovou novinku jsem se přece nemohla připravit!“ rozesmála se Karina. „Tak se připrav, že zítra tě bude čekat další novinka!“ řekl jí Adrian. „A jaká?“ zeptala se ho Karina. „Moje zasnoubení se Samanthou!“ odvětil jí Adrian. Karina vyprskla smíchy. „Adriane, já miluju ten tvůj humor!“ smála se. „To ale není vtip,“ řekl jí Adrian vážně. Karina se přestala smát. „Takže mi ty tady tvrdíš, že mi zítra oznámíš, že si budeš chůvičku brát a ona s tím bude souhlasit?“ zeptala se ho. Adrian přikývl. „A toho chceš jak dosáhnout?“ zeptala se ho Karina. „Je mi líto, ale to ti nepovím,“ odvětil jí Adrian, „zatím se měj,“ políbil ji a odešel. „Co má sakra v plánu? Chůvička si ho přece nikdy dobrovolně nevezme!“ rozčilovala se Karina.

„Candido! Candido, kde jsi?“ volala Victoria svou služebnou, když scházela ze schodů do haly. „Potřebujete něco, paní?“ přiběhla služebná do haly. „Candido, jak vypadala ta žena?“ zeptala se jí Victoria. „Jaká žena, paní?“ nechápala ji služebná. „Ta, co ti pro mě dala tu obálku?“ zakřičela na ni Victoria. „Já nevím, paní,“ odvětila jí služebná. „Jak nevíš? Přece sis tu obálku od ní brala, tak ses na ni musela podívat!“ křičela na ni Victoria. „Paní Victorie, já to ale opravdu nevím,“ rozklepal se strachy služebné hlas, „ta žena byla celá v černém a na očích měla sluneční brýle a obličej jí navíc zakrýval klobouk,“ vysvětlila. „A říkala ti ještě něco, kromě toho, že mi máš předat tu obálku?“ zeptala se jí Victoria už klidněji. „Ne, nic, paní,“ odvětila jí služebná. „Dobře, můžeš jít,“ řekla jí Victoria a služebná odešla. Victoria se vrátila do svého pokoje. Sedla si na postel, kde ležela fotografie, která jí tak velmi rozhodila. Znovu se na ni podívala a opět jí z očí vytryskly slzy. „Musí to být ona! Jen ona mi mohla tuhle fotografii poslat! Takže už není ve vězení? Ale jak je to možné? Měla tam být ještě tři roky! A jak mě vůbec mohla najít? A proč mi poslala tu fotografii? A s takovým vzkazem? Vždyť nemůže vědět, že…! Nebo snad ano?“ pokládala si Victoria spoustu otázek, na které zatím neznala odpověď a vlastně ani nechtěla.

Sebastian a Nancy se vrátili z obchodu. Nancy, která opět řídila, zastavila před domem Santanderových, a oba se Sebastianem vystoupili z auta. Sebastian vyndal nákup z kufru a donesl ho, až do kuchyně. „Děkuji ti, Sebastiane, za pomoc,“ poděkovala mu Nancy, když Sebastian položil tašky na sektorku. „To byla přeci maličkost,“ usmál se na ni Sebastian, „to spíš já musím poděkovat tobě,“ řekl jí. „Za co?“ nechápala ho Nancy. „Za příjemně strávené odpoledne,“ odvětil jí Sebastian a usmál se. Nancy mu úsměv opětovala. „A taky mi promiň,“ řekl Sebastian. „Co ti mám promíjet?“ teď už mu Nancy vůbec nerozuměla. Sebastian se usmál a políbil ji na tvář. Nancy se zachvěla. „Tohle,“ řekl jí Sebastian, „ty jsi mě před odjezdem na nákup políbila na tvář za to, že jsem tě nechal řídit svoje auto a já jsem ti ten polibek vrátil za to, že jsi mi dnes opět zlepšila náladu, jako to děláš pokaždé od doby, co tě znám,“ vysvětlil jí, „a za ten polibek si se mi omluvila, tak já se ti omluvil taky akorát předem,“ dodal se smíchem. „Ale omlouvat si se nemusel,“ usmála se Nancy. Sebastian jí úsměv opětoval. „A to je vážně pravda?“ zeptala se ho Nancy. „Co myslíš?“ zeptal se jí Sebastian. „To že ti pokaždé zlepším náladu,“ odvětila mu Nancy. Sebastian přikývl. „Nejen, že mi pokaždé zlepšíš náladu, ale díky tobě jsem se taky hodně změnil! Také k lepšímu,“ vysvětlil jí. „To jsem moc ráda,“ usmála se Nancy, „víš, Sebastiane, já ti taky musím něco říct,“ rozhodla se mu vyznat lásku, „já tě…,“ nedořekla to, protože do kuchyně vešla Jazmín. Nancy na ni vrhla rozzlobený pohled. „Tak mi to řekneš jindy,“ řekl jí Sebastian, „ahoj, Jazmín,“ pozdravil ji a odešel. „Jazmín, to si sem musela vejít zrovna teď?“ zlobila se na ni Nancy. „Vyrušila jsem vás snad při něčem?“ zašklebila se Jazmín. „Chtěla jsem mu říct, že ho miluju!“ řekla jí Nancy. „No tak to jsem přišla právě včas!“ zhodnotila Jazmín a začala vyndávat nákup z tašek. „Já mu to ale stejně řeknu,“ zdůraznila jí Nancy. „Nancy, ale proč?“ zeptala se jí Jazmín, „varovala jsem tě, aby si ho nechala na pokoji! Říkala jsem ti, že je Sebastian moc citlivý a falešné vyznání lásky by mu moc nepomohlo!“ upozornila ji. „Ale, Jazmín, copak to nechápeš?“ rozesmála se Nancy. „Tak teď vážně nevím, co?“ odvětila jí Jazmín zmateně. „Já jsem se do Sebastiana opravdu zamilovala! Jazmín, já jsem poprvé v životě zamilovaná!“ zářila Nancy štěstím, „a myslím, že i on miluje mě!“ dodala. „Tak to je potom jiná!“ rozesmála se Jazmín, „gratuluju ti, sestřenko!“ objala Nancy. „Děkuju!“ usmívala se Nancy. „Musíš to říct Sam! Ukážeš se jako zářný příklad toho, jak se má žena radovat z toho, že je zamilovaná!“ smála se Jazmín. „Skvělý nápad!“ rozesmála se Nancy a poté se s Jazmín objaly.

Adrian přišel domů a vzteky bouchnul dveřmi. Hned chtěl jít za Samanthou a konečně jí objasnit, co od něj skutečně může čekat, ale plány mu překazila jeho matka. „Adriane, konečně jsi doma!“ vyšla Eva z pracovny. „Mami, já teď nemám čas! Musím si něco vyřídit,“ řekl jí Adrian a odcházel. „Ale to bude muset počkat,“ zavolala na něj Eva. Adrian se zastavil a otočil se na ni. „Co se děje, mami?“ zeptal se jí otráveně. „Musíš se mnou jít hned teď do kanceláře. Musíme sepsat jednu důležitou zakázku a zítra ráno odjedeš do Bogoty, aby si tam všechno potřebné k té zakázce zařídil,“ oznámila mu Eva. „Cože?“ vykulil na ni Adrian oči, „a proč já? Proč tam nejede Sebastian?“ zeptal se jí. „Protože typy takovýchto zakázek máš na starosti ty,“ odvětila mu Eva, „a navíc Sebastian by jet ani nemohl kvůli tomu, že učí i ve škole karate Miguela Mendozy,“ připomněla mu. „Miguel Mendoza!“ zvolal Adrian nenávistně, „ještě toho mi připomínej!“ zakřičel na ni. „No, Adriane? Proč na mě křičíš?“ zvýšila na něj Eva hlas. „Promiň, mami,“ omluvil se jí Adrian, „mám dnes moc špatný den,“ vysvětlil jí. „Tak to mě moc mrzí,“ šla ho Eva obejmout. Adrian vyvrátil oči v sloup. „Ale i přesto teď se mnou musíš jít do kanceláře, protože musíme všechno na tvou zítřejší cestu připravit,“ řekla mu Eva. „Mami a nepočká to pár dní?“ zeptal se jí Adrian. „Ne, musí to být zařízené do konce příštího týdne,“ odvětila mu Eva, „nebo máš snad ty něco tak důležitého, že to nepočká?“ zeptala se ho. Adrian jí nemohl říct, že nechce odjet kvůli Samanthě, kterou chce mít pod kontrolou a v tu chvíli ho ani nenapadla žádná jiná dobrá výmluva. „Ne, mami, nic důležitého nemám,“ odvětil jí Adrian. „Dobrá,“ usmála se Eva, „tak už pojeďme,“ odcházela z domu a Adrian ji nechtěně následoval.

Byl další den ráno. Sebastian se oblékal ve svém pokoji, když mu někdo zaklepal na dveře. „Vstupte,“ zavolal. „Ahoj, bráško,“ vešla do pokoje María Elena. „Marío Eleno,“ usmál se na ni Sebastian a políbil ji na tvář. „Sebastiane, já jsem se tě přišla zeptat, jestli nemáš na půjčení kalkulačku. V té mojí mi došly baterky a musím se ještě učit a bez ní to nejde. A navíc zítra píšu tu důležitou písemku!“ vysvětlila mu. Sebastian otevřel šuplík u psacího stolu, vyndal z něj kalkulačku a podal ji své sestře. „Děkuju ti,“ políbila ho María Elena na tvář a chtěla odejít. „Počkej, Marío Eleno,“ zastavil ji Sebastian, „já bych se tě taky rád na něco zeptal. Nemohl jsem si nevšimnout, jak se teď poctivě učíš, a uvědomil jsem si, že jsi ještě nevyužila mé nabídky,“ řekl jí. „Jaké nabídky?“ nevzpomínala si María Elena. „Slíbil jsem ti přeci, že když se budeš pilně učit, tak budeš moct se mnou jezdit po večerech do agentury a psát si na mém počítači s tím svým fotógrafem, když ti máma zabavila notebook,“ připomněl jí Sebastian. „Ach ano, máš pravdu,“ odvětila mu María Elena, „no já jsem kvůli tomu učení teď stejně neměla čas,“ vysvětlila mu. „Jen kvůli učení?“ podezřívavě se na ni Sebastian podíval. „Na co narážíš?“ zeptala se ho María Elena. „Na toho tvého spolužáka, co tě začal doučovat,“ odvětil jí Sebastian, „nestalo se spíš to, že si na fotógrafa zapomněla, protože ti do oka padl Tomas?“ šibalsky se na ni usmál. María Elena se začala usmívat. „Nejspíš si mě odhalil,“ trochu se María Elena styděla. „To se nedalo přehlédnout,“ rozesmál se Sebastian, „a sice Tomase zatím moc neznám, ale zdál se mi jako milý kluk, takže pokud jde o mě, tak ti ho schvaluju,“ dodal vážně. María Elena se rozesmála. „Díky, Sebastiane!“ objala ho. „Sebastiane,“ vešla do jeho pokoje Eva. Sebastian a María Elena se od sebe odtáhli a zahleděli se na svou matku. „Marío Eleno, co tady děláš?“ zeptala se jí Eva, „máš se přeci učit!“ připomněla jí. „Já vím, mami, byla jsem si jen od Sebastiana půjčit kalkulačku,“ vysvětlila jí María Elena. „Tak sis jí půjčila a můžeš zase pokračovat v učení,“ přikázala jí Eva. María Elena zesmutněla. „Ještě jednou díky, Sebastiane,“ pousmála se na něj a odešla. „Mami,“ nazlobeně se Sebastian na Evu podíval, „copak jí nemůžeš dát aspoň jeden den pokoj?! Ani jeden den na ni nemůžeš být trochu milá?!“ zeptal se jí vyčítavě. „María Elena musí pochopit, že život není žádná pohádka a proto potřebuje tvrdou disciplínu!“ vysvětlila mu Eva. „Potřebuje hlavně trochu lásky od své matky!“ zdůraznil jí Sebastian. Eva vzdychla. „Nepřišla jsem sem, aby si mě poučoval!“ řekla mu Eva, „přišla jsem ti říct, že pojedeš se mnou odvézt svého bratra na letiště a potom se mnou zajedeš do agentury ještě dodělat nějakou práci na zítřek,“ řekla mu a odešla.

Karina vešla do Adrianova pokoje ve chvíli, kdy si dával věci do cestovní tašky. „Ale copak?“ ironicky se usmála, „to už si se s chůvičkou dostal tak daleko, že si balíš věci, protože spolu odjíždíte na svatební cestu?“ vysmívala se mu. Adrian se na ni zamračil. „Do toho, co jsem včera plánoval, mi vstoupila máma s tím, že musím odjet na služební cestu do Bogoty, takže jsem se Samanthou vůbec nemluvil!“ řekl podrážděně. „Tak to je ale vážně škoda!“ tvářila se Karina, že ji to hrozně mrzí, „a na jak dlouho jedeš pryč?“ zeptala se. „Na týden,“ odvětil jí Adrian otráveně. „Budeš mi chybět,“ zesmutněla Karina. Adrian si dal do tašky poslední kus oblečení, zapnul ji a vzal ji do ruky. „Ty mně taky,“ řekl Karině, přitáhl si ji k sobě a vášnivě ji políbil. Karina se usmála. „Teď když tady nebudu, tak budeš muset ty dohlížet na Samanthu, je ti to jasné!“ upozornil ji. „No samozřejmě!“ odvětila mu Karina vážně. „Tak se měj,“ ještě jednou ji Adrian políbil a odešel. „To víš, že ti ji budu hlídat! Celá žhavá!“ šklebila se Karina. Chtěla odejít, když si najednou uvědomila, že má jedinečnou příležitost, jak ještě něco zjistit o Alfonsině. Dveře od pokoje raději zamkla, aby ji někdo nevyrušil a z regálu vytáhla Adrianovu ročenku. Sedla si na postel a nalistovala stránku o Alfonsině. Dívala se na Alfonsininu fotku a stále nemohla věřit tomu, jak velmi se podobala Samanthě. Prohlédla si ročenku až do poslední strany a u zadního obalu našla výstřižek z novin s titulkem „Smrt mladé studentky stále neobjasněna!“ Karina vykulila oči a začetla se do článku.

Už je to měsíc, co byla u místní střední školy nalezena mrtvola mladé dívky. Tělo bylo identifikováno rodinnými příslušníky, kteří tak potvrdili, že se jednalo o teprve osmnáctiletou Alfonsinu Pescaovou, která byla již několik dní předtím pohřešována. Po provedené pitvě policie oznámila, že byla dívka uškrcena a před smrtí znásilněna. Ani po měsíci nemá policie žádného podezřelého.

Karina držela výstřižek v rukou, které se jí po dočtení, roztřásly. „Takže ona je mrtvá!“ vyděsila se, „ale proč to tady Adrian má schované? On by to přece…!“ ani nechtěla vyslovit, že by Adrian mohl být tím, kdo Alfonsinu zabil.

Fabiola ležela na pohovce ve svém hotelovém pokoji a dívala se na Andrésovu fotografii. Tolik jí scházel. A tolik se nenáviděla za to, jak špatně se před osmi lety rozhodla. „Miluju tě, lásko,“ smutně se na fotografii usmála a políbila ji. V tom jí začal zvonit mobil. Vzala ho ze stolku, posadila se a hovor přijala. „Ano, prosím?“ ani se nepodívala, kdo jí volá a o to větší měla radost, když uslyšela hlas své matky, „mami, já jsem tak šťastná, že tě slyším! … Ale ano, mám se celkem dobře. … Ne, to by bylo na dlouhé povídání. …Vážně? Vrátíte se domů? … Samozřejmě, že bych chtěla! … A kdy přijedete? … Už pozítří? … Tak já se Alvara zeptám a dám ti vědět. … To je taky na dlouhé povídání. Všechno ti to řeknu, až přijedete. … Dobře, pozdravuj tátu! Už se na vás moc těším! … Pa!“ ukončila hovor a šťastně se usmála. Vyskočila z pohovky a vyběhla z pokoje. „Alvaro, otevři,“ začala bouchat na protější hotelové dveře. „Co se děje, Fabiolo, hoří?“ zeptal se jí Alvaro otráveně, když otevřel. „Skoro jo,“ smála se Fabiola a vešla dovnitř. „Tak co je?“ zeptal se jí Alvaro. „Právě mi volala moje máma, že se s tátou pozítří vracejí domů,“ odvětila mu Fabiola nadšeně. „Paráda a jak to souvisí se mnou?“ zeptal se jí Alvaro. „Já bych se taky chtěla vrátit domů,“ odvětila mu Fabiola vážně, „chci být se svojí rodinou,“ dodala. „Vyloučeno!“ zamítnul to Alvaro. „Alvaro, prosím!“ žádala ho Fabiola zoufale, „tak dlouho jsem své rodiče neviděla, a proto chci být s nimi, abychom si ten dlouhý čas vynahradili! Alvaro, moc tě prosím, nech mě bydlet s nimi!“ úpěnlivě ho prosila, „jestli ti jde o Andrése a o to, že mě nebudeš mít pod kontrolou, tak to můžeš být klidný, protože Andrés mě nenávidí a už se mnou nechce mít nic společného!“ zesmutněla. Alvaro začal přemýšlet. „Alvaro, moc tě prosím! Dovol mi být se svojí rodinou!“ prosila ho Fabiola. „Tak dobře,“ vzdychl Alvaro. Fabiola se rozzářila. „Děkuju, Alvaro, děkuju ti!“ skočila mu kolem krku, „hned to jdu mamce zavolat,“ šťastně se usmála a vyběhla z pokoje.

Miguel a Andrés byli ve fitness centru. Stáli proti sobě a zvedaly činky. „Tak co budeš dělat teď? Když tě Samantha odmítla?“ zeptal se Andrés Miguela. „Ona mě neodmítla!“ zdůraznil mu Miguel, „řekla mi, že mě miluje! Jen má strach se tomu citu podvolit,“ vysvětlil mu. „A co tedy uděláš, aby se tomu citu podvolila?“ zeptal se ho Andrés. „Budu jí lásku vyznávat tak dlouho, jak bude potřeba,“ odvětil mu Miguel, „i kdybych tím měl strávit, nevím kolik času, tak to udělám! Miluju ji a už se jí nikdy nevzdám,“ zamilovaně se usmál. „A Erika se zase nevzdá tebe,“ upozornil ho Andrés. „Vím, že to s Erikou nebude jednoduché,“ přikývl Miguel, „ale teď je pro mě nejdůležitější Sam! Musím ji přesvědčit o své lásce a musím tak docílit toho, aby si uvědomila, že k sobě patříme,“ usmál se. „Tak já ti budu držet palce,“ řekl mu Andrés, „a kdykoliv se mnou můžeš počítat,“ usmál se. „Díky, Andrési,“ usmál se na něj Miguel, „však ty se mnou taky,“ dodal. Andrés přikývl. V tom začal Miguelovi zvonit mobil, který měl uložený ve sportovní tašce. Odložil činky, zvonicí mobil vytáhl z tašky, podíval se na displej, na kterém blikalo „FABIOLA“ a zdvihl ho. „Ahoj, Fabiolo!“ pozdravil ji. Když Andrés uslyšel její jméno, tvářil se, jak kdyby nevěděl, o koho se jedná. „Tak to je skvělá zpráva!“ řekl Miguel do telefonu, „dobře, ještě si zavoláme!“ hovor ukončil a mobil si uložil zpátky do tašky. „Fabiola mi oznámila, že se pozítří vrátí domů naši,“ řekl Andrésovi. „Tak to je vážně skvělá zpráva,“ usmál se Andrés. „A mám ještě jednu,“ řekl Miguel. „Jakou?“ zeptal se ho Andrés. „Alvaro dovolil Fabiole přestěhovat se zpátky domů k našim,“ odvětil mu Miguel. „No to se teda má,“ ušklíbl se Andrés a odložil činky. „Třeba byste se mohli…“ „Nemohli bychom nic,“ přerušil ho Andrés, „řekl jsem ti už několikrát, že mezi mnou a tvou sestrou je definitivní konec a myslím to vážně,“ připomněl mu. Miguel smutně přikývl. „Takže si budeš hledat někoho jiného?“ zeptal se. „Ano, nejspíš,“ přikývl Andrés, „už je na čase, abych se začal poohlížet někde jinde! Protože potřebuju zapomenout,“ dodal smutně.

Samantha pomáhala Auroře s oblékáním, když do Aurořina pokoje vešla Jazmín. „Sam, máš návštěvu,“ oznámila jí. „Koho?“ zeptala se jí Samantha. „Neptej se a běž se podívat,“ pobídla ji Jazmín. „Jestli je to Miguel, tak nikam nejdu,“ upozornila ji Samantha. „Miguel to není. Můžeš být klidná,“ řekla ji Jazmín, „tak už běž,“ popoháněla ji. „Nelžeš mi, Jazmín?“ podezřívavě se na ni Samantha podívala. „Když mi nevěříš, tak se běž přesvědčit,“ odvětila jí Jazmín, „čeká na tebe u nás v pokoji,“ dodala. Samantha se na Jazmín nedůvěřivě podívala. „No dobře,“ vzdychla, „Auroro, hned sem zpátky, ano?“ pohladila ji po vlasech a odešla. „Jazmín, kdo za Sam přišel?“ vyzvídala Aurora. „Někdo, koho bych nečekala,“ odvětila jí Jazmín. „Vy?“ podivila se Samantha, když vešla do svého pokoje. „Samantho,“ pokývla na ni Victoria, „potřebovala bych se tě na něco zeptat,“ řekla vážně.