„A na co se mě chcete zeptat?“ zeptala se Samantha Victorie. „Na něco, na co jsem se tě už jednou ptala,“ odvětila jí Victoria, „akorát si myslím, že nyní tvá odpověď bude znít jinak,“ dodala. Samantha začala chápat, na co naráží. „Jsi zamilovaná do manžela mé dcery?“ zeptala se jí Victoria. „A proč bych na tuto otázku měla odpovídat zrovna vám?“ odvětila jí Samantha otázkou. „Protože je to pro mě velmi důležité,“ odvětila jí Victoria, „a byla bych ti vděčná, kdyby si mi odpověděla opravdu upřímně,“ dodala vážně. „Já si ale opravdu nemyslím, že zrovna my dvě bychom se měly bavit na toto téma,“ řekla jí Samantha. „Samantho, prosím,“ zoufale se na ni Victoria podívala, „opravdu je to pro mě moc důležité,“ dodala. Samantha přešla na druhou stranu pokoje a postavila se k Victorii zády. „Ano, paní Victorie! Miluju manžela vaší dcery!“ přiznala se Samantha. Victoria zesmutněla. „Ale já jsem to neplánovala!“ otočila se k ní Samantha, „stalo se to, i přesto, že jsem se tomu velmi bránila!“ vysvětlila jí. „Věř mi, že to chápu, Samantho,“ odvětila jí Victoria, která sama moc dobře věděla, jak je lehké se do Miguela zamilovat. „Ale to, že Miguela miluju, vlastně nic neznamená! Protože chci i nadále respektovat jeho manželství a nechci vaší dceři ublížit,“ dodala Samantha, „vím, že i ona ho velmi miluje a nevzdá se ho! A proto jí můžete vyřídit, že se nemusí bát, protože já s ní bojovat nehodlám!“ řekla vážně. „Až ji potkáš, můžeš jí to říct sama,“ řekla jí Victoria, „dnes jsem sem přišla sama za sebe, a proto tento rozhovor zůstane jen mezi námi,“ dodala. Samantha přikývla. „Moc si cením tvé upřímnosti, Samantho,“ smutně se na ni Victoria usmála, „děkuji ti za ni,“ chtěla odejít, ale ve dveřích se ještě zastavila. „Samantho,“ otočila se zpátky k ní, „mohla bych mít na tebe ještě jednu hodně osobní otázku?“ zeptala se jí. Samantha váhavě přikývla. „Víš něco o svých rodičích?“ zeptala se jí Victoria. Samantha pokroutila hlavou. „Nevím a ani nechci vědět,“ odpověděla smutně, „oni taky nechtěli vědět, co se mnou je, tak já to taky vědět nechci! Nebudu se vnucovat lidem, kterým jsem byla na obtíž,“ lesklo se jí v očích. „Jak můžeš vědět, že tě nechtěli?“ zeptala se jí Victoria. „Protože mi vychovatelky v sirotčinci řekly, že jednou večer někdo zazvonil na dveře sirotčince,“ začala jí Samantha vyprávět, „a když se tam šly podívat, tak u prahu našly proutěný košík a v něm jsem byla já. Pak se rozhlédly kolem a ještě uviděly, jak zrovna z brány vyběhl nějaký muž a rychle nastoupil do zaparkovaného auta, ve kterém seděla ještě jedna žena! Ta se na vychovatelky podívala a pak odjely,“ skončila Samantha své vyprávění. I Victorii se začalo lesknout v očích. „Mí rodiče mě jednoduše odložili a pak si odjeli kdovíkam,“ dodala Samantha. „To je mi moc líto, Samantho,“ řekla jí Victoria chvějícím se hlasem. Samantha se pousmála. „Snažím se na to moc nemyslet, pak mě to tolik netrápí,“ řekla. „Rozumím ti,“ přikývla Victoria, „a promiň mi, že jsem tě obtěžovala,“ omluvně se na ni podívala. „To je v pořádku,“ pousmála se na ni Samantha, „vlastně ani nevím proč, ale ráda jsem si s vámi popovídala,“ usmála se, „vaše dcera musí být šťastná, že vás má za matku,“ dodala s úsměvem. „To bych netvrdila,“ odvětila jí Victoria smutně. Po Samanthině výroku, že musí být Erika šťastná, že je Victoria její matkou, si Victoria opět uvědomila, jak moc špatná matka byla. Nevyrovnala se s minulostí a svou dceru proto odstavila na druhou kolej. „Sbohem, Samantho,“ rozloučila se s ní Victoria a odešla. Samantha se tvářila zmateně. Proč se vlastně cizí ženě svěřovala se svými starostmi? „Samantho,“ vrátila se Victoria do pokoje, „ještě jsem na něco zapomněla,“ řekla. „Na co?“ zeptala se jí Samantha. „Vím o tom, co ti udělal Adrian, a chtěla bych tě jen upozornit, že když ti bude tvrdit, že už to víckrát neudělá, tak to není pravda! Jakmile muž jednou ženu uhodí, tak už nepřestane!“ řekla jí Victoria vážně a poté už skutečně odešla.

Miguel a Andrés vyšli z fitness centra. „Kam teď pojedeš?“ zeptal se Andrés Miguela. „Za Sam,“ odvětil mu Miguel, „a znovu jí vyznám lásku,“ usmál se. „To pojedeš k Santanderovým?“ zeptal se ho Andrés. Miguel přikývl. „A co když tam nebude?“ zeptal se ho Andrés. „Tak si ji najdu někde jinde,“ odvětil mu Miguel, „vždycky jsem si ji našel,“ usmál se. „Tak zlom vaz, brácho,“ poplácal ho Andrés po zádech. „Díky,“ usmál se na něj Miguel. „Uvidíme se doma,“ řekl mu Andrés a Miguel přikývl. Poté každý nastoupil do svého auta. Miguel odjel a Andrés si ještě před nastartováním zapnul rádio, ve kterém právě hráli Fabiolinu píseň „Odpusť mi“, která byla věnovaná právě Andrésovi. Andrés se chvíli zaposlouchal a přitom si na něco vzpomněl. „Fabiolo, měla by ses vrátit za Alvarem a užívat si své kariéry, po které si vždycky tak prahla,“ začal Andrés, „a myslím, že bychom měli oba dodržet to, co si včera řekla v televizi! Byla to prostě jen vzpomínka na staré časy a tím to pro nás oba skončilo,“ dodal. „Andrési, já jsem to ale takhle nemyslela!“ řekla mu Fabiola zoufale. „Ještě před dvěma měsíci jsem doufal, že by mezi námi mohlo být všechno jako dřív, ale teď už vím, že se to nestane! Oba žijeme v rozdílných světech, které se nedají sloučit! Celých osm let jsem ve skrytu duše doufal, že se ke mně vrátíš! Za celých osm let jsem neměl žádný jiný vážný vztah, protože jsem na tebe čekal! Ale už jsem pochopil, že to bylo zbytečné!“ vysvětloval jí Andrés smířen se svým osudem, „chci už začít nový život a nemůžu ho začít, pokud ti neřeknu sbohem!“ lesklo se Andrésovi v očích, „a to ti říkám právě teď!“ dodal vážně. Andrés rádio vypnul. „Ano, rozhodnul jsem se správně! Musím už na tebe zapomenout a začít znovu žít!“ pokyvoval hlavou, čímž si své rozhodnutí odsouhlasil, poté nastartoval a odjel.

„Ahoj, Evo,“ vešla do její kanceláře Karina. „Karino,“ usmála se na ni Eva, „posaď se,“ pobídla ji a Karina si sedla na židli naproti Evě. „Copak tě sem přivádí?“ zeptala se jí Eva. „Adrian už odletěl?“ odvětila jí Karina otázkou. Eva přikývla. „Moc se mu ale nechtělo, protože se mu po tobě bude jistě stýskat,“ usmála se. „To jistě,“ přehnaně se Karina usmála, „Evo, znala jsi Alfonsinu Pescaovou?“ přešla rovnou k věci. „Alfonsinu Pescaovou?“ zamyslela se Eva, „kdo to má být?“ zeptala se. „Chodila s Adrianem na střední školu,“ připomněla jí Karina. „Já jsem Adrianovy spolužáky zase tak neznala,“ odvětila jí Eva. „Ale, že Alfonsina zemřela to určitě víš! Musely toho být tehdy plné noviny!“ řekla jí Karina. Eva se znovu zamyslela. „Ach ano, už si vzpomínám,“ zvolala po chvíli, „chudinka,“ zesmutněla, „byla tak mladá a tak krutým způsobem přišla o život,“ kroutila hlavou, „vzpomínám si, že to Adriana tehdy hodně vzalo. Asi ji měl rád,“ dodala. „Takže Adrian se její smrtí trápil?“ ujišťovala se Karina. Eva přikývla. „Když ses mě zeptala na to jméno, tak mi to nic neříkalo, ale když si pak dodala, že zemřela, tak už mi bylo jasné, o koho jde. Nejde zapomenout na to, jak moc můj syn trpěl,“ vzpomínala. „Jak mě jen mohlo napadnout, že by ji Adrian zabil?“ pomyslela si Karina, „kdyby to udělal, tak by se pak přece kvůli její smrti netrápil?“ oddychla si. „A proč se mě na ni vlastně ptáš?“ zeptala se jí Eva. „Víš, prohlížela jsem si Adrianovu ročenku a Alfonsina mi padla do oka kvůli tomu, že se hodně podobala chůvě tvojí neteře, a tak jsem o ní chtěla něco zjistit a došla jsem až k tomu, že zemřela,“ vysvětlila jí Karina. „Alfonsina, že byla podobná Samanthě?“ podivila se Eva. „Ty jsi nikdy neviděla její fotku?“ zeptala se jí Karina. „Já nevím, nejspíš ne,“ kroutila Eva hlavou, „anebo ano, ale už si nevzpomínám! Je to přece jen už dvanáct let,“ dodala. Karina přikývla.

Samantha a Aurora byli na dětském hřišti. „Jeduuuu!“ zvolala Aurora, sjela dolů z klouzačky a Samantha ji dole chytla. „Ještě jednou,“ smála se Aurora a rozběhla se zpátky ke schůdkům. Už chtěla vylézt nahoru, když se najednou podívala za Samanthu, rozesmála se a rozběhla se tam. Samantha se ohlédla a uviděla, jak Aurora běží k Miguelovi. Miguel rozpřáhl ruce a Aurora mu skočila do náruče. „Ahoj, Migueli, konečně si za námi přišel,“ usmála se na něj Aurora, „tak dlouho jsem tě neviděla,“ dodala smutně. „Já vím, taky se mi po tobě stýskalo, ale měl jsem teď nějaké starosti, víš?“ vysvětlil jí Miguel. Aurora chápavě přikývla. „Co tady děláš?“ přišla k nim Samantha a nazlobeně se na Miguela podívala. „Sam, proč se na Miguela tak mračíš?“ zeptala se jí Aurora. „To nic, Auroro, běž si hrát,“ postavil jí Miguel na zem, „a já už Sam přiměju k úsměvu,“ usmál se na ni a poté na Samanthu. Samantha se ale stále mračila. „Tak jo,“ zasmála se Aurora a odběhla pryč. „Minule jsem se snad vyjádřila jasně, ne?“ připomněla Samantha Miguelovi. „Pokud si dobře vzpomínám, tak já také,“ odvětil jí Miguel, „ale pokud si na to přece jen zapomněla, tak ti to zopakuju,“ přistoupil k ní blíž, „Sam, miluju tě a chci být s tebou!“ usmál se na ni. Samantha mu raději nehleděla do očí.

„Kde jsi byla, mami?“ zeptala se Erika Victorie, když se Victoria vrátila domů. „Potřebovala jsem si s někým promluvit,“ odvětila jí Victoria, „a kam máš namířeno ty?“ zeptala se jí, protože se srazily ve dveřích. „Jdu za Miguelem! Musím ho přesvědčit, aby se ke mně vrátil! Budu ho přesvědčovat tak dlouho, dokud se ke mně nevrátí,“ odvětila jí Erika. „Eriko, a co když se k tobě Miguel už opravdu nechce vrátit?“ zeptala se jí Victoria vážně. „Mami, tohle už nikdy neopakuj!“ pohrozila jí Erika, „samozřejmě, že se ke mně Miguel vrátí! Miluje mě!“ zdůraznila jí. „Ale vždyť ti přeci řekl, že se zamiloval do Samanthy Olivaresové!“ připomněla jí Victoria. „To není láska! On ji jen lituje, protože ho oblbla tou svou nevinnou tvářičkou a smutným příběhem!“ odvětila jí Erika, „kdopak by nepolitoval sirotka, kterému umřel manžel,“ dělala si z toho legraci. „Eriko, to není moc k smíchu!“ okřikla ji Victoria. „Samozřejmě,“ ušklíbla se Erika, „zase v tobě nemůžu hledat oporu!“ urazila se a chtěla odejít. „Eriko,“ zavolala na ni Victoria a z ruky jí vypadla kabelka. Jednou rukou se opřela o zeď a druhou se chytla za srdce. „Mami?“ položila jí Erika ruku na rameno, „mami, co je ti?“ zeptala se jí vyděšeně. Victoria těžce lapala po dechu a hlavou se jí neustále honil poslední anonymní vzkaz „Máš pocit, že jsi zvítězila? Máš pocit, že jsi zvítězila? Máš pocit, že jsi zvítězila?“. Victoria klesla k zemi, ale byla při vědomí. „Mami, co je ti?“ klekla si k ní Erika a hladila ji po vlasech. „Odpusť mi to! Odpusť mi to!“ dívala se Victoria do prázdna a po tvářích jí stékaly slzy. „Mami, vydrž, zavolám doktora,“ řekla jí Erika vyděšeně a ihned začala v kabelce hledat mobil.

„Migueli, prosím tě, už mi tohle neříkej!“ prosila ho Samantha zoufale. „Budu ti to říkat tak dlouho, dokud si neuvědomíš, že ti říkám pravdu a že nám už nezbývá nic jiného než být spolu!“ pohladil ji Miguel po tváři, „jinak budeme po zbytek života oba nešťastní!“ dodal. Samantha uhnula pohledem a podívala se na Auroru, která lezla na jednu prolézačku. „Auroro, ne aby si lezla úplně nahoru!“ zakřičela na ni. Aurora jen letmo přikývla a lezla dál. „Sam,“ chytil ji Miguel za bradu a donutil ji, aby se na něj podívala, „proč je pro tebe tak těžké mi uvěřit?“ zeptal se jí smutně. „Tady nejde o to, jestli ti věřím nebo ne, ale pochop, že to není správné!“ odvětila mu Samantha. „Proč by to nebylo správné?“ zeptal se jí Miguel, „vím, že tě miluji a vím, že je to to nejsprávnější a nejúžasnější, co se mi kdy stalo!“ usmál se na ni. „Auroro, nelez tak vysoko!“ zakřičela na ni zase Samantha a pak se podívala zpátky na Miguela, který stále čekal na její odpověď. „Migueli, věř mi, že tyhle nádherná slova, co mi říkáš, slyším moc ráda,“ začala jí po tváři téct slzy, „ale já je nemůžu přijmout! Jsi ženatý a pochop, že já nedokážu s tvou manželkou bojovat!“ vysvětlila mu. „To ani nemusíš,“ setřel jí Miguel slzy z tváře, „já už jsem si vybral a vybral jsem si správně,“ usmál se na ni. Samantha vzdychla. Miguelovy rty se přibližovaly k těm jejím a ona mu chtěla dovolit, aby ji políbil. Jenže v tom je vyrušil Aurořin pláč. Odtáhli se od sebe a uviděli Auroru ležet břichem na zemi a usedavě plakat. „Auroro!“ vyděsila se Samantha a s Miguelem se k ní rozeběhli. Pomohli jí postavit se a uviděli, že Auroře teče z čela krev. „Panebože!“ rozplakala se Samantha. „Sam, to hrozně bolí!“ plakala Aurora. „Miláčku, moc mě to mrzí,“ plakala Samantha, „co budeme dělat?“ podívala se na Miguela. „Vezmeme ji raději do nemocnice. Přece jen se uhodila do hlavy,“ odvětil jí Miguel, který se snažil zachovat si před Samanthou chladnou hlavu, i když z toho byl také rozhozený. Samantha přikývla. „Já nechci do nemocnice,“ plakala Aurora. „Neboj se, Auri,“ vzal jí Miguel do náruče, „všechno bude v pořádku,“ odcházel s ní k jeho autu a Samantha šla za nimi.

Andrés vystoupil z výtahu v domě, ve kterém bydlel. Z tašky si vyndal klíče od bytu, usmál se na dítě, kterému leželo u dveří, dveře otevřel a vešel dovnitř. Vzápětí se ale vrátil, když si uvědomil, že není normální, aby mu u dveří leželo dítě. Klekl si k němu a šokovaně na něj hleděl. „Čípak ty jsi?“ zeptal se ho, i když věděl, že mu nemůže odpovědět, protože mu bylo jen pár měsíců. Dítě spokojeně spalo. „Je tu někdo?“ rozhlédl se Andrés kolem, ale nikoho neviděl. Podíval se zpátky na dítě a v tom si všiml, že na okraji koše, ve kterém dítě leželo, vyčuhovala obálka. Vzal ji a přečetl si své jméno. Byl v ještě větším šoku. „Asi půjdeme dovnitř,“ podíval se na dítě, vzal košík do rukou a odnesl ho do svého bytu. Položil ho na stolek v obývacím pokoji, sedl si na sedačku a začetl se do dopisu.

Andrési,

chtěla bych ti představit tvého syna. Jmenuje se Jesús a je mu šest měsíců. Vím, že to pro tebe musí být šok, ale potřebuji, aby ses o něho nějaký čas postaral. Taky vím, že jsem ti o něm měla říct, ale po té jedné noci, co jsme spolu strávili, už si se neozval a já se ti nechtěla plést do života, když jsem věděla, že tobě a vlastně ani mně o nic jiného, než o jednu noc nešlo. Já jsem ale byla velmi šťastná, když jsem se dozvěděla, že jsem těhotná a ani na chvíli jsem nepochybovala o tom, že si to dítě nechám. Teď jsem ale dostala výhodnou pracovní nabídku v zahraničí, která zajistí mně i Jesúsovi klidnou budoucnost, alespoň na dalších pár let. A protože nemám nikoho, kdo by se o něj postaral, žádám o to tebe. Prosím, postarej se o našeho syna. Slibuji ti, že to nebude na dlouho a že se pro něj zase brzy vrátím.

Děkuji ti

Yoletty

Andrés odložil dopis a stále se z toho šoku nemohl vzpamatovat. „Já mám syna?“ nevěřícně hleděl na Jesúse, „co já teď budu dělat?“ ptal se sám sebe. Odpovědět si už nestihl, protože se Jesús probudil a začal plakat. „Ale to ne, neplakej!“ vzal ho Andrés do náruče a snažil se utěšit jeho i sám sebe.

„Pane doktore, co je jí?“ zeptala se Erika doktora, jakmile vyšel z Victoriina pokoje. „Vaše matka je fyzicky úplně v pořádku,“ uklidnil ji doktor, „ale duševně jí zřejmě něco trápí a s tím souvisel ten nervový záchvat! Možná by se měla obrátit na nějakého psychologa,“ radil jí. „Dobře,“ přikývla Erika, „děkuji vám, pane doktore,“ podala mu ruku a doktor odešel. Erika šla za Victorií. Victoria seděla ve své posteli se stále nepřítomným pohledem. „Mami,“ přisedla si Erika k ní. Victoria se na ni podívala, pousmála se na ni a chytla ji za ruku. „Mami, co se ti to stalo? Co tě tak trápí?“ ptala se jí Erika. „Eriko, nedělej si starosti,“ odvětila jí Victoria. „Mami, proč už mi prostě neřekneš pravdu? Vím, že tě něco užírá a bude tě to užírat dál, pokud se s tím někomu nesvěříš!“ upozornila ji Erika, „koho si to prosila za odpuštění?“ zeptala se jí. Victoria na ni zoufale hleděla.

Samantha a Miguel seděli v čekárně a čekali, až Auroru vyšetří. „Neboj se,“ chytil Miguel Samanthu za ruku, „Aurora bude v pořádku,“ usmál se na ni. Samantha se mu vytrhla, vstala a popošla kousek dál. „Je to moje vina!“ řekla vážně. „Není to tvoje vina!“ postavil se Miguel k ní, „byla to nehoda!“ dodal. „Vždycky je to moje vina!“ vykřikla Samantha, když se na něj otočila, „za všechno vždycky můžu jen já!“ rozplakala se. „Sam, takhle nemluv!“ chtěl ji Miguel pohladit, ale ona se nenechala. „Odejdi, Migueli, moc tě o to prosím,“ požádala ho. „Neodejdu, dokud se nedovím, co je s Aurorou,“ odvětil jí Miguel. „Dobře, ale hned potom odejdeš a už se nikdy nevrátíš,“ přikázala mu Samantha. „Tak to je mi líto, ale v tom ti nevyhovím!“ odvětil jí Miguel. „Migueli, ty to vážně nechápeš?“ zakřičela na něj Samantha zoufale, „nevidíš, že pokaždé když se zamiluju, tak někomu způsobím bolest?“ plakala. „Jak si můžeš něco takového myslet?“ kroutil Miguel nechápavě hlavou. „Protože je to pravda!“ vzlykala Samantha, „zamilovala jsem se do Jorgeho a on se kvůli tomu rozhádal se svou rodinou! Potom místo mě umřel a tak jsem jeho rodině způsobila další bolest a teď,“ smutně se na Miguela podívala, „když jsem se zamilovala do tebe, tak jsem ublížila tvojí ženě a co hůř, ublížila jsem Auroře!“ plakala, „kdybych se do tebe nezamilovala, nemluvila bych s tebou, dávala bych na ni pozor a ona by se z té prolézačky nespadla!“ plakala. „Sam, prosím tě,“ objal ji Miguel, „vyžeň si už jednou provždy z hlavy ty myšlenky, že Jorge umřel místo tebe!“ podíval se jí do očí, „jeho smrt byla jen nešťastná shoda okolností, ty za ni nemůžeš!“ upozornil ji, „a ani nemůžeš za to, co se teď stalo Auroře! I ty si určitě jako malá, pokaždé neposlechla svoje vychovatelky, viď?“ snažil se ji povzbudit. Samantha se trochu pousmála. „Lásko,“ pohladil ji Miguel po tváři. „Tak mi neříkej,“ odstoupila Samantha od něj, „už to, prosím tě, dál nekomplikuj a zapomeň na mě!“ prosila ho. Miguel na ni smutně hleděl.