„Sam, nemůžu na tebe zapomenout, to nejde,“ odvětil jí Miguel, „teď když jsem konečně otevřel oči a spatřil svou životní lásku, tak si ji nenechám proklouznout mezi prsty,“ pohladil ji po tváři. Samantha zoufale vzdychla a zavřela oči. Miguel ji dál hladil po tváři, a i když mu moc chtěla říct, aby přestal, najednou to nešlo. Vychutnávala si jeho doteky a byla šťastná i smutná zároveň. Miguel se k ní přiblížil ještě víc a jeho rty se blížily k těm jejím. Samantha ho chtěla nechat, aby ji políbil, ale v tom je vyrušilo otevření dveří, ze kterých vyběhla Aurora. „Sam, podívej, co mi dal pan doktor,“ nadšeně jí Aurora ukazovala omalovánky, které dostala. „Beruško, moc tě to bolí?“ zeptala se jí Samantha ustaraně a smutně se jí podívala na ránu na čele, kterou měla zalepenou náplastí. „Ne, Sam, už je to dobrý! Pan doktor mi to ošetřil a za to, že jsem byla moc statečná, mi dal tyhle omalovánky,“ odvětila jí Aurora. „Já vím, že seš moje statečná holčička!“ objala ji Samantha. „Pane doktore, je opravdu v pořádku?“ zeptal se Miguel doktora, který k nim právě přišel. „Nedělejte si starosti! Vypadalo to horší, než to bylo,“ odvětil mu doktor, „ale i tak je dobře, že jste ji sem přivedli! Aspoň teď máte jistotu, že bude vaše dcera v pořádku,“ domníval se, že Samantha a Miguel jsou Aurořini rodiče. „My nejsme…,“ podívala se Samantha na doktora a chtěla mu říct, že se spletl, ale Miguel ji přerušil. „Moc vám děkujeme, pane doktore,“ potřásl si s ním rukou a doktor odešel. Samantha vstala od Aurory, chytla ji za ruku a nazlobeně se podívala na Miguela. „Proč jsi mě nenechal říct mu, že nejsme Aurořini rodiče?“ zeptala se ho. „Protože to nebylo důležité vysvětlovat mu naše vztahy,“ odvětil jí Miguel, „a navíc se mi představa, že ty jsi moje manželka a Aurora moje dcera moc líbila,“ usmál se na ni. Samantha se nezmohla na slovo. Jenom na Miguela zmateně hleděla. „Migueli, ty si přeješ to samé, co já!“ rozesmála se Aurora. „Vážně?“ usmál se na ni Miguel. Aurora přikývla. „Už jednou jsem Sam říkala, že by se mi líbilo, kdybyste vy dva byli mí rodiče,“ usmála se. „Tak třeba se ti to jednou splní,“ usmál se na ni Miguel. „Migueli, neříkej jí takovéhle věci!“ okřikla ho Samantha, „neslibuj jí nic, co nemůžeš splnit!“ dodala vážně. „Já myslím, že tohle přání bych jí mohl vyplnit velmi snadno,“ odvětil jí Miguel, „jenom její budoucí maminka musí přestat být tak tvrdohlavá a připustit si, že Aurořin budoucí tatínek ji moc miluje a už bez ní nechce strávit ani vteřinu!“ zdůraznil jí. Samantha na to opět neměla, co říct. Jen byla ještě, víc zmatenější. „Auroro, rozluč se s Miguelem, půjdeme,“ řekla nakonec Auroře. „Já vás odvezu,“ řekl Miguel Samanthě. „Projdeme se, není to daleko,“ odvětila mu Samantha a pohledem ho žádala, aby ji nepřemlouval. Miguel pochopil a klekl si k Auroře. „Pa, broučku,“ objal ji. „Já jsem od začátku věděla, že jsi do Sam zamilovaný,“ šeptala mu Aurora do ucha, „a tak jí to teď budu ještě častěji připomínat,“ dodala. Miguel se od ní odtáhl a vděčně se na ni usmál. „Děkuju,“ políbil ji na tvář, vstal a usmál se na Samanthu. Ta mu uhnula pohledem, chytla Auroru za ruku a obě odešly. Miguel se díval směrem, kudy odešly, a usmíval se. I když se mu ještě Samanthu nepodařilo přesvědčit, aby mu dala šanci, věděl, že už to dlouho nepotrvá. Cítil, že i přes odmítání se mu Samantha víc a víc přibližuje.

„Tebe! To tebe jsem prosila o odpuštění!“ zalhala Victoria Erice, „kdo jiný si zaslouží, abych ho prosila o odpuštění, než ty,“ zesmutněla. „Mami,“ stiskla jí Erika ruku, „já už jsem ti dávno odpustila!“ pousmála se na ni, „když jsem byla malá, tak mi bylo líto, že si se mi vyhýbala, že si se mnou nebyla, když jsem tě potřebovala,“ řekla smutně, „ale když jsem dospěla, tak jsem pochopila, že by si se mnou chtěla být, ale něco ti bránilo! A to něco je to, co tě celý život trápí! Vím, že v sobě skrýváš nějaké tajemství, které ti způsobuje bolest, a proto jsem ti odpustila! Protože vím, že tvůj život nebyl jednoduchý,“ odhalila Victorii to, že je mnohem všímavější a citlivější, než si Victoria myslí. Victoria se na svou dceru dívala s uslzenýma očima a nenáviděla se ještě víc, než kdy předtím. Nejen, že ji celý život, odpírala lásku, kterou Erika potřebovala, ale dokonce ji chtěla připravit i o Miguelovu lásku. A samozřejmě se nenáviděla i kvůli tomu tajemství, o kterém Erika mluvila. „Mami, co je to za tajemství, co v sobě máš?“ zeptala se jí Erika, „když se mi s ním svěříš, uleví se ti,“ pousmála se na ni. Victorii vytryskly slzy. „Eriko, vzpomínáš si na ten den, kdy tě Miguel vzal do sirotčince, a kde si držela v náručí holčičku, která se jmenovala jako já a přitom tě přepadl takový zvláštní pocit?“ zeptala se jí Victoria. Erika přikývla. „Tvůj pocit byl oprávněný! Něco to znamenalo!“ řekla jí Victoria. „Ale co?“ nechápala ji Erika. „Eriko, slibuju ti, že ti to jednoho dne všechno řeknu, ale teď na to nemám sílu,“ odvětila jí Victoria, „prosím tě, nech mě tady samotnou! Chtěla bych se trochu prospat,“ řekla jí. „Tak dobře,“ přikývla Erika, „ale zůstanu doma! Kdyby si něco potřebovala, tak budu tady,“ usmála se. Victorii znovu vytryskly slzy z toho, že po hodně dlouhé době vedla se svou dcerou tak příjemný rozhovor a znovu si začala vyčítat, že ji tolik zanedbávala. „Mám tě ráda, Eriko!“ objala ji Victoria. Erika byla v šoku, protože tuhle větu od své matky neslyšela hodně dlouho. A v tu chvíli si ani nevzpomněla, jestli ji vůbec někdy slyšela. „Já tě mám taky ráda, mami!“ usmála se Erika a s Victorií se pevně objaly.

Karina přišla do svého bytu. Kabelku si odložila na křeslo a u mini baru si nalila skleničku whisky. Posadila se do druhého křesla, napila se a přitom si v hlavě přemítala dnešní rozhovor s Evou o Alfonsině. „Já jsem Adrianovy spolužáky zase tak neznala,“ odvětila jí Eva. „Ale, že Alfonsina zemřela to určitě víš! Musely toho být tehdy plné noviny!“ řekla jí Karina. Eva se znovu zamyslela. „Ach ano, už si vzpomínám,“ zvolala po chvíli, „chudinka,“ zesmutněla, „byla tak mladá a tak krutým způsobem přišla o život,“ kroutila hlavou, „vzpomínám si, že to Adriana tehdy hodně vzalo. Asi ji měl rád,“ dodala. „Takže Adrian se její smrtí trápil?“ ujišťovala se Karina. Eva přikývla. „Když ses mě zeptala na to jméno, tak mi to nic neříkalo, ale když si pak dodala, že zemřela, tak už mi bylo jasné, o koho jde. Nejde zapomenout na to, jak moc můj syn trpěl,“ vzpomínala. Karina si po tomto Evině sdělení sice oddychla, protože by přece Adrian netrpěl Alfonsininou smrtí, kdyby ji zabil, ale nyní jí začala vrtat hlavou myšlenka, co když to Adrian jen předstíral? Co když ji opravdu zabil a své utrpení jen předstíral, aby na něj nepadlo podezření? V tom si Karina ještě na něco vzpomněla. “Zeptala jsem se ho, proč je tak posedlý zrovna tou chůvičkou a on mi osvětlil svoji úchylku a když jsem se ho pak zeptala, co udělá, když se mu nepodaří chůvičku dostat do svých spárů, tak mi řekl, že by byl opravdu nerad, kdyby se jí potom stalo to samé, co Alfonsině!” vysvětlila jí Leticia důvod své částečně probdělé noci. “Vždyť to Leticii přímo řekl!” zvolala Karina šokovaně, “musím tomu přijít na kloub! Musím zjistit, co se tenkrát stalo!” rozhodla se, “a nejdřív něco zkusím zjistit od Alfonsininy rodiny!” napadlo ji.

Nancy utírala prach v Sebastianově pokoji. A aby jí šla práce lépe od ruky, pustila si k tomu rádio, kde zrovna hráli její oblíbenou písničku Estar a tu lado od Frankieho J. Začala tancovat do rytmu hudby a přitom pokračovala v utírání prachu. Po chvíli vešel do pokoje Sebastian. Když Nancy uviděl, usmál se, opřel se o dveře a pozoroval ji. Nancy ho přes hlasitou hudbu neslyšela vejít a kvůli svému zápalu do tance, ani nic kolem sebe nevnímala. Proto ji chvíli trvalo, než si Sebastiana všimla. Když ho uviděla, rozesmála se a on také. „Jak dlouho tu seš?“ zeptala se ho. „Jenom chvíli, ale vypadala si tak spokojeně, že jsem tě nechtěl rušit,“ odvětil jí Sebastian. Nancy se zamyslela a poťouchle se na Sebastiana usmála. „Pojď,“ chytla ho za ruku, „za to, že si mě přece jen chvíli vyrušil, si zatancuješ se mnou!“ zasmála se, „nechci tu skvělou písničku promarnit!“ dodala. „To po mě nechtěj! Já a tanec si moc nerozumíme!“ smál se Sebastian. „Tomu nevěřím!“ usmála se na něj Nancy. „Tak zkusit bych to mohl!“ řekl nakonec Sebastian. „No to je slovo chlapa!“ zvolala Nancy a oba se rozesmáli. Poté spolu začali tancovat. V jednu chvíli se tvářili smrtelně vážně a druhou chvíli zase prosmáli. Nakonec se Nancy zastavila a vážně se na Sebastiana zahleděla. „Stalo se něco?“ nechápal Sebastian, proč se zastavila, když píseň ještě neskončila. Nancy se na něj zamilovaně usmála a místo odpovědi ho políbila. Sebastian byl trochu překvapený, ale ani na okamžik nezaváhal, pevně ji sevřel ve svém náručí a její polibek opětoval.

Samantha a Aurora se vrátily domů ve chvíli, kdy halou procházela Eva. „Kde jste byly?“ zeptala se jich Eva, ale než jí Samantha stačila odpovědět, všimla si Eva náplasti na Aurořině čele. „Auroro, co se ti stalo?“ zeptala se jí. „Víš, teto, my jsme byly se Sam na hřišti a já jsem spadla z prolézačky!“ odvětila jí Aurora. „Jak to, že jsi spadla?“ zvýšila Eva hlas, „copak dělala tvoje chůva, že tě nehlídala?“ nenávistně se podívala na Samanthu, „to se mi snad jenom zdá!“ zakřičela na celý dům. Evin křik uslyšeli i Sebastian a Nancy, a tak rychle přerušili svůj polibek. „Co to bylo?“ zeptala se Nancy vyděšeně. „To byl hlas mojí matky,“ odvětil jí Sebastian, „šlo to z haly,“ řekl a šel se tam podívat. Nancy šla za ním. „Tak dozvím se to? Co bylo pro tebe důležitější, než hlídání mé neteře?“ křičela Eva na Samanthu. „Paní Evo, já jsem Auroru hlídala, opravdu!“ plakala Samantha. Z kuchyně přiběhla do haly Jazmín. „Tak proč teda spadla z té prolézačky?“ zakřičela Eva na Samanthu. „Mami, co se děje?“ seběhl ze schodů Sebastian a hned za ním Nancy. „Tahle ženská!“ ukázala Eva nenávistně na Samanthu, „nedávala pozor na Auroru a ta spadla z prolézačky a uhodila se do hlavy!“ vysvětlila Sebastianovi rozčíleně. „Mně to hrozně mrzí!“ plakala Samantha. „To mě nezajímá, jestli tě to mrzí, mě zajímá, co si ksakru dělala?“ zakřičela na ni Eva. „Teto, přestaň už na Sam křičet!“ zakřičela na ni Aurora. Všichni upřeli svůj pohled na Auroru. Aurora přišla k Samanthě a Samantha ji vzala do náruče. „Sam mě dobře hlídala! Říkala mi, abych nelezla tak vysoko, ale já jsem ji neposlechla!“ vysvětlila Aurora, „takže jestli chceš, teto, na někoho křičet, tak křič na mě!“ řekla Evě a poté se přitulila k Samanthě, aby ji utěšila. „Spokojená, mami?“ zeptal se Evy Sebastian. „Cože?“ nechápala ho Eva. „Ulevilo se ti, když si na Samanthu zase křičela?“ zeptal se jí Sebastian. Eva na něj šokovaně hleděla. „Jakmile Samantha udělá nějakou chybu, máš radost, že jí za to můžeš vynadat, viď?“ podotkl Sebastian, „ale že se už víc jak čtyři a půl roku ve dne, v noci o Auroru stará jako o vlastní, za to si jí nikdy ani nepoděkovala!“ řekl vážně. „Za co bych jí měla děkovat? Je to její práce!“ ohradila se Eva, „a po dnešku jí už vůbec nemám za co děkovat!“ dodala, znovu se na Samanthu nenávistně podívala a vyšla po schodech nahoru. „Sam, je mi to líto, že na tebe byla zase taková,“ řekl jí Sebastian. Samantha se přes slzy pokusila o úsměv. „Co je to tady za sněm?“ vešla do domu Leticia, „o co jsem přišla?“ zeptala se a pak si všimla uplakané Samanthy, „bože, co se ti zase stalo?“ zvolala otráveně. „Leticie, zmlkni!“ okřikl ji Sebastian. Leticia se urazila a vyšla po schodech nahoru. Sebastian se omluvně podíval na Samanthu a poté se otočil na Nancy. Usmál se na ni a také odešel nahoru. „Sam, už neplakej!“ utírala jí Aurora slzy. Jazmín a Nancy k nim přistoupily a i ony se snažily Samanthu, která neměla daleko ke zhroucení, utěšit.

Miguel vešel do Andrésova bytu. Zul si boty, klíče od bytu pověsil na háček v předsíni a vešel do obývacího pokoje. „Andrési, kde jsi?“ zavolal do prázdna, zatímco si sundával bundu. Andrés vešel do pokoje s Jesúsem v náručí. Miguel na něj vykulil oči. „Ty si teď přivyděláváš jako chůva?“ zeptal se ho se smíchem. „To je můj syn,“ odvětil mu Andrés. Miguel se podíval na hodinky. „To jsem byl pryč tak dlouho?“ žertoval. „Aspoň někdo z nás se baví,“ zamračil se na něj Andrés a z kapsy vytáhl dopis od Yoletty a předal ho Miguelovi. Miguel si ho přečetl a pak se se šokovaným výrazem podíval na Andrése. „No tak tohle opravdu není legrace,“ usoudil. „Věř mi, že není! Už několik hodin se tu opravdu nebavím a ty se zatím někde flákáš? Kde jsi byl tak dlouho?“ vyčetl mu Andrés. „Promiň, Andrési,“ sklopil Miguel hlavu, „už to před tebou nemůžu dál tajit!“ zhluboka se nadechl, „byl jsem ti nevěrný!“ rozesmál se. „Migueli, ty máš jediný štěstí, že ti teď nemůžu jednu vrazit!“ mračil se na něj Andrés. „Ale no tak, Andrési, musíš se trochu uvolnit,“ radil mu Miguel, „dej mi ho,“ vzal si od něj Jesúse, „já chápu, že si z toho teď vedle, ale budeš se z toho muset vzpamatovat, co nejdřív, protože tvůj syn tě teď bude potřebovat,“ řekl mu vážně. „Můj syn,“ vzdychl Andrés nevěřícně. „A kdo je vlastně ta Yoletty?“ zeptal se ho Miguel. „Zcela upřímně ti můžu říct, že teď si už nevybavím ani její obličej, natož tu noc, kdy jsme byli spolu,“ odvětil mu Andrés, „a co když Jesús ani není můj?“ uvažoval. Miguel si Jesúse prohlédl. „Nos má po tobě,“ rozesmál se. „Bože můj!“ chytil se Andrés za hlavu, „co teď budu dělat? Mám práci, nemám čas se o něj starat!“ kroutil hlavou, „Samantha by nechtěla hlídat ještě jedno dítě?“ napadlo ho. „Problém by jí to určitě nedělalo,“ usmál se Miguel, „ale zrovna teď by na to asi nebyla nejvhodnější doba!“ dodal. „Já vím,“ přikývl Andrés, „Migueli, poraď mi!“ zoufal si. „Tak se pokus Yoletty najít,“ navrhl mu Miguel, „třeba ještě nikam neodjela a mohli byste si o tom spolu ještě promluvit,“ řekl. „A jak ji mám najít? Vždyť ti říkám, že už si ani nevybavím její obličej! Neznám její příjmení, nevím, kde bydlí, prostě nic!“ byl Andrés zoufalý. „Tak potom ti zbývají už jen dvě možnosti!“ řekl mu Miguel. „Jaké?“ zeptal se ho Andrés. „Buď pro Jesúse hodně rychle najdeš nějakou chůvu anebo půjdeš na mateřskou dovolenou!“ odvětil mu Miguel. Andrés se zadíval na Jesúse a ten se na něj usmál. „Vidíš i úsměv má po tobě!“ zasmál se Miguel. Andrés se snažil tvářit, že to s ním nic nedělá, ale nakonec to nevydržel a také se usmál.

„Sam, vypij to,“ podala jí Jazmín horký čaj, „to ti udělá dobře,“ dodala a přisedla si k ní na postel, kde už seděly i Nancy s Aurorou na klíně. Samantha si z čaje trochu odpila a poté ho postavila na noční stolek. Podívala se na Auroru, a když opět uviděla náplast na jejím čele, znovu se rozplakala. „Ale tak, Sam, už přestaň plakat,“ pohladila ji Jazmín po vlasech, „vždyť to nebyla tvoje vina!“ připomněla jí. „Jo, Sam, to já jsem tě přeci neposlechla, takže si za to můžu sama!“ dodala Aurora. „Nesnažte se mě utěšovat, já vím, že za to můžu jen já!“ plakala Samantha, „všechno je to moje vina!“ zabořila si obličej do dlaní. Jazmín a Nancy se na sebe smutně podívaly. „Sam, ale Auroře se nic vážného nestalo a to je důležité!“ řekla jí Nancy. „Ale mohlo se jí něco vážného stát!“ odvětila jí Samantha, „a to já bych pak nepřežila!“ vzlykala. „Sam, tak já ti slibuju, že už tě odteď pokaždé poslechnu!“ slíbila jí Aurora. Samantha se na ni usmála a Aurora ji objala. „A ty mi zase slib, že už teď nebudeš plakat!“ řekla jí Aurora, když se jí podívala do očí. „Slibuju!“ utřela si Samantha slzy a usmála se. „Tak se mi líbíš!“ usmála se na ni Aurora. Samantha ji pohladila po vlasech a přitom přemýšlela, co bude dělat dál. I když jí všichni kolem říkali, že to co se Auroře stalo, nebyla její vina, ona si myslela svoje. Vinila samu sebe, že v Miguelově přítomnosti nevnímá svět kolem sebe, a proto Auroru nedokázala uhlídat. Věděla, že takhle to dál nepůjde a přemýšlela, co udělá, aby se Miguelovi vzdálila.

Byl večer. Sebastian seděl v posteli a četl si knížku. I když z jejího obsahu toho moc neměl, jelikož neustále myslel na Nancy a jejich první polibek a na to, že ani neměli čas si po tom něco říct a hlavně přemýšlel nad tím, co by jí vlastně řekl. „Sebastiane!“ vyrušila ho z myšlenek Leticia, která právě vyšla z koupelny v černém spodním prádle. Sebastian se na ni koutkem oka podíval a znovu se zahleděl do knihy. Leticia byla dotčená, že se na ni skoro nepodíval, a tak to zkusila jinak. Vlezla si k němu do postele, knížku mu odhodila pryč a začala ho líbat. Sebastian se od ní odtáhl a udiveně se na ni podíval. „Je ti dobře?“ zeptal se jí nevěřícně, protože už to bylo hodně dlouho, co se spolu naposledy milovali. „Co je na tom, když se chce žena milovat se svým manželem?“ pokrčila Leticia rameny. „V normálním manželství by na tom nic nebylo, ale my dva máme do normálního manželství hodně daleko!“ odvětil jí Sebastian, „takže o co ti jde, Leticie?“ věděl, že to není jen tak. „Víš, Sebastiane, při naší poslední hádce se mě hodně dotklo, když si mi řekl, že nejsem v posteli tak dobrá,“ připomněla mu Leticia, „tak proto tě chci přesvědčit o opaku!“ chtivě se na něj usmála a chtěla ho znovu políbit. Sebastian se od ní znovu odtáhl a začal se šíleně smát. „Čemu se směješ?“ nechápala ho Leticia. Sebastian se stále smál a nemohl to zastavit. Leticia si uraženě překřížila ruce a čekala, až se Sebastian uklidní. Po chvíli se Sebastianovi podařilo přestat smát. „Ty jsi tak ubohá, Leticie!“ řekl jí posměšně. „Nevím, proč!“ ušklíbla se Leticia. „Tak až to budeš vědět, tak za mnou přijď,“ odvětil jí Sebastian, „a když na to nepřijdeš, tak to myslím zvládnu, že už tě neuvidím!“ vysmál se jí, „a tvou sexuální úspěšnost zatím může hodnotit tvůj milenec!“ dodal. „No počkej, tohle ti jen tak nedaruju!“ zakřičela na něj Leticia, oblékla si župan a uraženě odešla z pokoje. Sebastian se skvěle bavil.

Samantha rozestýlala Aurořinu postel. „Sam, zoubky už mám vyčištěné!“ vyběhla Aurora z koupelny a zazubila se na Samanthu. „Ty seš moje šikulka,“ pohladila ji Samantha po tváři, „a teď si běž vybrat nějakou pohádku, co budeme dneska číst a já si zatím půjdu promluvit s tvou tetou, ano?“ řekla jí. „Ne, Sam, nechoď za ní,“ chytla ji Aurora za ruku, „já nechci, aby na tebe zase křičela!“ zesmutněla. „Neboj, Auri,“ přiklekla si k ní Samantha, „po tom, co jí řeknu na mě určitě, nebude křičet,“ usmála se na ni, „tak si vyber tu pohádku a já jsem hned zpátky,“ políbila ji na vlasy a odešla. Eva seděla ve svém pokoji před zrcadlem a česala si vlasy, když jí Samantha zaklepala na dveře. „Vstupte,“ řekla Eva. Samantha vešla dovnitř. Eva odložila kartáč na stolek, postavila se proti Samanthě a nenávistně se na ni zahleděla. „Ty máš ještě tu drzost mi dnes přijít na oči?“ rozčílila se. „Paní Evo, prosím, zkusme si promluvit v klidu,“ požádala ji Samantha, „přišla jsem vás požádat o něco, co vám jistě udělá radost,“ dodala. „Poslouchám!“ řekla Eva. „Chtěla bych si vzít na pár dní volno!“ oznámila jí Samantha.