“Promiňte, ale snad se tolik nestalo,” řekla Samantha Erice a chytla Auroru za ruku. “Když se o to dítě nedokážete postarat, tak jste si ho neměla pořizovat!” obořila se na ni Erika. “Nekřičte na moji Samanthu!” zakřičela na Eriku Aurora. “Ty se do toho nepleť!” okřikla ji Erika. “Tak to už trochu přeháníte, ne?” neudržela se už i Samantha a rozzlobeně se na Eriku podívala, “děláte tu z komára velblouda a přitom se vůbec nic nestalo!” připomněla jí. “Já vlastně nemám zapotřebí se tu s vámi zahazovat!” usoudila Erika a s povýšeneckým výrazem odešla. “To byla ale protivná ženská!” zvolala Aurora. “Asi ráno vstala levou nohou,” zašklebila se Samantha a Aurora se rozesmála. “Ale nebudeme si přece tímhle zbytečným nedorozuměním kazit den,” řekla Samantha a usmála se na Auroru, “tak jaké šaty sis tedy vyhlídla?” zeptala se jí. “Tyhle růžové,” řekla Aurora a dovedla Samanthu k výloze. “Ty jsou opravdu krásné,” usmála se Samantha, “tak je jdeme hned koupit, než nám je někdo vyfoukne,” zasmála se a společně s Aurorou vešly do obchodu.

“Tak jaká byla včera procházka s Erikou?” zeptal se Andrés Miguela potom, co si sedli ke stolu v jedné restauraci. “Moc příjemná,” usmál se Miguel, “strávili jsme spolu opravdu krásné odpoledne,” dodal. “Přejete si?” zeptala se jich servírka. Miguel a Andrés si objednali a servírka odešla. “Takže nakonec ten včerejšek neměl až tak těžký průběh,” usoudil Andrés. “Je to tak,” přikývl Miguel, “včerejší den byl nějaký jiný oproti předchozím létům,” dodal nechápavě. “Asi za to mohla ta žena, co si potkal na hřbitově,” dělal si z něj Andrés legraci, ale tvářil se přitom naprosto vážně. Miguel už na to nestačil zareagovat, protože jim servírka přinesla jejich objednané pití. “A jaký večer jsi měl ty? Jak se jmenovala tvoje včerejší společnost?” smál se Miguel a narážel tak na Andrésovy časté flirty. “Měl jsem velmi zábavný večer se ženou jménem Luisa,” smál se Andrés. “Dokážu si to představit,” smál se Miguel. Najednou Andrésovi úsměv z tváře zmizel a nehnutě se zadíval na jedno místo. Miguel se otočil, aby zjistil, co tak Andrése zaujalo a když to uviděl, bylo mu vše jasné. V restauraci byla puštěná televize a v ní právě běžel videoklip Fabioly Mendozové, známé zpěvačky. Fabiola byla starší sestrou Miguela, ale hlavně byla životní láskou Andrése. Miguel se otočil zpátky na svého nejlepšího přítele. “Pořád ji miluješ?” zeptal se ho. “Miluju ji a budu ji vždycky milovat,” odvětil Andrés smutně a stále se díval na obrazovku.

Adrian seděl ve své kanceláři a snažil se udělat práci, kterou mu zadala jeho matka Eva. Vůbec mu to ale nešlo. Jednak se mu nechtělo a jednak to ani neuměl, protože jeho studium v zahraničí rozhodně nebylo tak poctivé, jak tvrdil své rodině. “Jak ses tu zabydlel?” zeptal se Adriana jeho mladší bratr Sebastian, když nakoukl do dveří. “Brácho, tebe mi posílá samo nebe,” zvolal Adrian a naznačil Sebastianovi, ať jde k němu. Sebastian, který pracoval v agentuře jako účetní, vešel dovnitř a podíval se, co jeho starší bratr dělá. “Máma mi dala na zpracování tyhle dokumenty, ale já v tom mám úplný guláš,” smál se Adrian. “Ale vždyť to je lehký,” mávnul Sebastian rukou a začal Adrianovi vše vysvětlovat. “A pak už to jen zadáš do počítače,” skončil Sebastian své vysvětlení. “Sebastiane, mám nápad,” zvolal Adrian s úsměvem, “co kdyby si to udělal za mě? Já na to dneska opravdu nemám buňky,” dodal a postavil se. “Ale, Adriane…” “Bude to jen pro jednou, prosím,” prosil Adrian svého bratra. “Tak dobře,” souhlasil Sebastian a posadil se ke stolu. “Díky, brácho, máš to u mě,” usmál se na něj Adrian a poplácal ho po zádech, “tak já běžím. Mám ještě sraz s Karinou,” dodal a odešel.

Victoria seděla na pohovce v hale svého domu a četla si časopis, když do domu vešel Miguel. “Migueli, kdepak jsi byl?” usmála se na svého zetě a odložila časopis stranou. “Zašli jsme si s Andrésem na oběd,” vysvětlil jí Miguel, “ty jsi byla v agentuře?” zeptal se své tchýně. “Ano, před chvíli jsem se vrátila,” odvětila Victoria. Miguel se na ni usmál a chtěl odejít po schodech nahoru. “Počkej, Migueli,” zavolala na něj Victoria, “pojď si ke mně na chvíli sednout,” požádala ho a usmála se. Miguel si k ní přisedl. “Děje se něco?” zeptal se jí. “Ne, vůbec nic se neděje,” odvětila Victoria, “jen jsem chtěla vědět, jak se cítíš po včerejšku?” zeptala se Miguela ustaraně. “Popravdě, docela dobře,” odvětil Miguel a pousmál se. “Tak to jsem ráda,” usmála se na něj Victoria a chytila ho za ruku, “víš, že kdyby sis někdy potřeboval promluvit, tak mé dveře jsou ti vždy otevřené,” dodala. “Děkuju, Victorie,” usmál se na ni Miguel. Victoria mu úsměv opětovala a chtěla něco říct, ale vyrušilo je bouchnutí dveřmi. Do haly vešla Erika. Miguel se na svou manželku usmál a šel k ní, zatímco Victoria se snažila navenek usmívat, i když uvnitř se rozčilovala, že je Erika vyrušila. “Tak kolik šatů sis koupila dneska, miláčku?” zeptal se Miguel se smíchem Eriky a políbil ji. “Náhodou dneska jenom jedny,” smála se Erika, “koupila jsem si jen nové šaty na tu dnešní oslavu,” dodala. “Jenom jedny? To se divím,” smál se Miguel. “Chtěla jsem si jich koupit víc, ale přešla mě chuť poté, co jsem se pohádala s jednou ženskou,” řekla Erika naštvaně, když si vzpomněla na Samanthu. “Kvůli čemu jste se pohádaly?” vyptával se jí Miguel. “Už se k tomu nechci vracet,” mávla nad tím Erika rukou a usmála se na Miguela, “ale i když jsem si už nekoupila nic sobě, tak na tebe jsem nezapomněla a koupila jsem ti nové sako,” usmála se. “Ty seš prostě úžasná,” zasmál se Miguel a začal ji líbat. Erika jeho polibky opětovala a úplně zapomněli na okolní svět. Victoria se potichu se zoufalým výrazem odebrala pryč.

Byl večer. Samantha a Jazmín byly v pokoji Aurory a pochvalovaly jí její nové šaty. “Auroro, moc ti to sluší!” usmála se na ni Jazmín. “Jsi nádherná, sluníčko,” usmála se na Auroru Samantha a pohladila ji po vlasech. “Už se na tu oslavu moc těším,” smála se Aurora. Do pokoje vešla Eva. “Jazmín, co tady děláš?” obořila se na ni, “už dávno máš mít na sobě slavnostní uniformu a pomáhat v kuchyni!” připomněla jí Eva zvýšeným hlasem. “Už jdu, paní,” odvětila Jazmín a odešla. “Proč je Aurora tak nastrojená?” zeptala se Eva Samanthy. “Přece kvůli oslavě,” odvětila Samantha. “Ale Aurora na tu oslavu nepůjde!” zdůraznila Eva. Samantha na ni nechápavě hleděla. “Teto, proč tam nemůžu jít?” zeptala se Aurora Evy a bylo jí do pláče. “Protože si ještě malá a neměl by tě tam kdo hlídat,” odpověděla jí Eva, “protože Samantha pochopitelně na oslavu nejde,” dodala a nenávistně se na Samanthu podívala. “Ale my jsme se Samanthou koupily na oslavu tyhle nové šaty,” smutnila Aurora. “Tak si je vezmeš někdy příště,” odsekla jí Eva. Aurora začala plakat. “Auroro, zlatíčko, jdi se převléknout. Hned za tebou přijdu,” usmála se na ni Samantha a utřela ji slzy z tváře. Aurora přikývla a s pláčem odběhla do šatny. Samantha se nenávistně zahleděla na Evu. “Proč jste na ni byla taková? Víte, jak se na tu oslavu těšila?” nadávala jí Samantha. “Přestaň na mě laskavě zvyšovat hlas!” okřikla ji Eva, “tohle je můj dům a já si v něm můžu dělat, co chci! Můžu tě třeba i vyhodit!” vyhrožovala Samanthě. “To vám není Aurory líto?” zeptala se jí Samantha, jakoby ani její výhružku neslyšela, “vždyť je to vaše neteř!” připomněla jí. “Jestli máš nějaký problém s tím, jak zacházím se svou neteří, tak se můžeš sebrat a jít!” upozornila Eva Samanthu a ironicky se na ni usmála. “To by se vám líbilo, že?” opětovala jí Samantha její ironický úsměv, “ale musím vás zklamat! To se nestane!” zdůraznila, “Aurora už jednou přišla o matku a já nedovolím, aby se jí to stalo podruhé! Mám Auroru ráda jako svoji dceru a nedokázala bych ji opustit! Nedokázala bych udělat to, co udělala moje matka!” pronesla Samantha hrdě, i když jí srdce pukalo bolestí při vzpomínce na matku, kterou nikdy nepoznala. Eva se na Samanthu opovrženě podívala a odešla.

Buenos Aires, Argentina

Fabiola Mendoza, slavná zpěvačka, se ve své šatně připravovala na svůj další koncert. Právě se líčila, když do šatny vešel její manažer Alvaro Luciente. “Jsi připravená?” zeptal se Fabioly. “Už ano,” odvětila Fabiola a na stůl položila rtěnku. “Máš ještě pět minut,” připomenul jí Alvaro a chtěl odejít. “Alvaro, počkej,” zadržela ho Fabiola. Alvaro se k ní otočil. “Potřebuješ něco?” zeptal se jí. “Do konce turné mi zbývají už jen dva koncerty, a tak jsem se tě chtěla zeptat, jestli bych se už pak mohla vrátit do Caracasu a dát si pár dní volna,” požádala ho Fabiola opatrně, “už se mi stýská po bratrovi,” dodala. Mladším bratrem Fabioly byl Miguel. “Jenom po bratrovi?” zeptal se Fabioly Alvaro, “nestýská se ti náhodou ještě po někom?” narážel na Andrése, který byl její životní láskou. Alvaro se v poslední době obával, že se Fabiola vzdá kvůli Andrésovi své kariéry. “Andrés a já, to už je minulost,” odvětila Fabiola smutně, “opravdu se mi stýská po Miguelovi. Naposledy jsme se náhodně potkali v Bogotě, když jsem tam měla koncert a on tam s Erikou chvíli pobýval a to už je skoro rok,” vzpomínala Fabiola na poslední setkání se svým mladším bratrem. “Tak dobře,” souhlasil Alvaro, “po posledním koncertu můžeš odjet. Já zařídím vše potřebné a přijedu co nejdřív za tebou,” dodal. “Děkuju,” usmála se na něj Fabiola. Alvaro se podíval na hodinky. “Už máš jenom dvě minuty,” připomenul jí a odešel. Fabiola se začala usmívat. “Samozřejmě, že se mi stýská i po Andrésovi,” pomyslela si a zasněně vzdychla.

Caracas, Venezuela

“Miláčku, vypadáš úžasně!” polichotil Sebastian své manželce Leticii, když vešel do jejich ložnice. “Já vím,” řekla Leticia se sebejistým úsměvem. “Už bychom měli jít dolů. Hosté se začínají scházet,” řekl Sebastian a zapnul si sako. “Všimla jsem si, že María Elena není z té oslavy zrovna nadšená,” řekla Leticia. “Zlobí se na matku, že se jí nezeptala,” odvětil Sebastian, “vždyť víš, že po Jorgeho smrti přestala své narozeniny slavit,” dodal smutně. “Ach, Jorge,” vzdychla Leticia smutně, “kdyby si vzal mě, mohl ještě žít,” zdůraznila. “Musíš mi to stále připomínat?!” zlobil se na ni Sebastian, “musíš mi neustále předhazovat, že jsem na tebe jednoduše zbyl?” rozčiloval se. “Ale vždyť to tak je, lásko,” odvětila Leticia ironicky, “kdyby se neobjevila ta proklatá chůvička, tak by si Jorge vzal mě a teď tu ještě mohl být s námi!” zdůraznila. “Baví tě to mě takhle ponižovat?” zeptal se jí Sebastian. “Popravdě baví,” smála se Leticia, “je to výborný způsob jak trávit čas a byla bych hloupá, kdybych to nedělala, když ty to přijímáš s takovou grácií!” vysmívala se Sebastianovi do tváře. “To mě ani trochu nemiluješ?” zeptal se jí Sebastian smutně. “Ale samozřejmě, že ano,” usmála se na něj Leticia a políbila ho, “a víš co na tobě miluju nejvíc?” zeptala se ho. Sebastian zakroutil hlavou. “Přeci tvoje peníze, lásko,” zasmála se Leticia, znovu Sebastiana políbila a odešla. Sebastian zesmutněl.

V hale domu Santanderových bylo už několik hostů a ostatní postupně přicházeli. U vchodu stála Eva a vítala se s přicházejícími hosty. Uprostřed místnosti stála María Elena, která s předstíraným úsměvem přijímala jednu gratulací za druhou od lidí, z nichž většinu viděla poprvé v životě. Za ní v pozadí stáli Adrian a Karina. “Adriane, oslava ještě pořádně nezačala a ty už jsi na mol,” upozornila ho Karina. “A vadí ti to?” zeptal se jí opilým hlasem Adrian. “Mně je to jedno, ale tvoje máma se zblázní!” připomněla mu Karina. “Tak víš co, já radši půjdu pryč, aby mě neviděla,” zasmál se Adrian a odcházel. “Kam jdeš, Adriane?” zeptala se ho Karina. “Jdu si trochu užít!” úlisně se na ni Adrian usmál a odešel. Karina se zašklebila a odpila si ze sklenky vína. Do vchodových dveří právě vešla Victoria a za ní Miguel s Erikou. “Victorie, vítám tě,” usmála se na ni Eva a políbily se na obě tváře. “Eriko, moc ráda tě vidím,” usmála se na ni Eva a též se políbily na obě tváře. Poté se ještě přivítala s Miguelem a všechny tři dovedla k Maríi Eleně. “Marío Eleno, konečně přišel někdo koho znáš,” usmála se na ni Eva. “Všechno nejlepší, holčičko,” usmála se na Maríu Elenu Victoria a políbila ji na tvář. “Děkuji,” opětovala jí María Elena svůj předstíraný úsměv. “Vzpomínáš si ještě na Victoriinu dceru Eriku a jejího manžela?” zeptala se Eva své dcery. “Ano, trochu,” odvětila María Elena. “Moc ti to sluší, Marío Eleno! Vyrostla jsi do krásy,” polichotila jí Erika a políbila ji na tvář. “Vám to taky moc sluší,” odvětila María Elena. “Jaké vám? Tykej mi přeci,” usmála se na ni Erika. María Elena přikývla a křečovitě se usmála. “My se vlastně skoro neznáme,” uvědomil si Miguel a podal Maríi Eleně ruku, “já jsem Miguel. Moc mě těší a přeju všechno nejlepší,” usmál se na ni a políbil ji na tvář. “Mě taky moc těší a děkuju,” odvětila María Elena a zcela přirozeně se na Miguela usmála, protože na něm poznala, že je první za celý večer, který svou gratulaci myslí opravdu upřímně. V tom se k nim přiřítila Leticia. “Eriko, už sem se tě nemohla dočkat!” usmála se Leticia na svou dobrou přítelkyni a políbila ji na tvář. “Ráda tě vidím, Leticie,” usmála se na ni Erika. “A já zase ráda vidím tvého manžela,” odvětila Leticia a políbila Miguela na tvář, “ten je snad ještě hezčí, než když sis ho brala,” smála se. “Tak pozor, ten je jen můj!” zdůraznila Erika se smíchem a přede všemi Miguela políbila. “Já vím, neboj se,” smála se Leticia, “Migueli, nebude ti vadit, když ti tvou manželku na chvíli ukradnu?” zeptala se ho. “Ne, jen běžte,” řekl Miguel, “jistě si toho máte hodně, co říct,” dodal. Erika Miguela políbila a poté s Leticií odešly. “Marío Eleno, pojď, musíme přivítat další hosty,” řekla své dceři Eva a společně s Victorii se všechny tři přesunuly ke vchodovým dveřím. Miguel zůstal sám, rozhlédl se po domě a rozhodl se, že si ho půjde prohlédnout.

Samantha a Aurora byly v Aurořině pokoji. Samantha seděla na posteli, Aurora jí seděla na klíně a plakala. “Auroro, prosím tě, už neplakej,” snažila se ji Samantha utěšit. “Když já jsem se na tu oslavu tak těšila,” vzlykala Aurora. “Já vím, ale my si i tak uděláme pěkný večer,” usmála se na ni Samantha a utřela jí slzy z tváře, “teď půjdu do kuchyně a vezmu tam pro tebe zmrzlinový pohár, co ty na to?” zeptala se Aurory se smíchem. “Tak jo,” zaradovala se Aurora. “A ty zatím vyber nějakou hru,” usmála se na ni Samantha, posadila ji na postel a odešla. Sešla dolů zadním vchodem a už byla skoro u kuchyně, když se jí do cesty postavil opilý Adrian. “Tebe právě hledám!” zasmál se Adrian, chtivě se na Samanthu podíval a přitáhl si ji k sobě. “Adriane, pusť mě!” prosila ho Samantha s vyděšeným výrazem. “To neudělám, miláčku,” zasmál se Adrian a snažil se ji políbit. Samantha se ho od sebe snažila dostat, co jí síly stačily. “Jo ty se bojíš, aby sem někdo nepřišel,” smál se Adrian, “tak půjdeme ke mně do pokoje. Tam budeme mít víc soukromí,” smál se, obrátil si Samanthu zády k sobě, pevně ji chytil kolem pasu a táhl ji chodbou pryč. “Adriane, prosím tě, pusť mě,” žádala ho Samantha se slzami v očích. “Ty si neslyšel, aby si ji pustil!?” ozvalo se za nimi. Adrian, držící Samanthu pevně kolem pasu, se otočil, aby viděl, kdo si dovolil ho vyrušit. Byl to Miguel. Adrian se na něj nenávistně díval a Samantha ho zoufalým pohledem žádala o pomoc.