„Ty mě žádáš o pár dní volna?“ zvolala Eva překvapeně, „proč?“ zeptala se. „Mám teď nějaké soukromé problémy, které vás jistě nezajímají, a potřebovala bych je vyřešit a vyřeším je jedině daleko odtud!“ vysvětlila jí Samantha. „Samozřejmě, že mě tvé problémy nezajímají!“ odfrkla Eva, „a kdy to volno chceš?“ zeptala se. „Co nejdřív! Nejraději bych odjela už zítra ráno!“ odvětila jí Samantha. „Pro mě za mě můžeš z tohoto domu vypadnout ještě dnes večer a už se nemusíš vracet!“ řekla jí Eva s nenávistným výrazem. „Vím, že byste tomu byla ráda, paní Evo, ale tu radost vám neudělám!“ odvětila jí Samantha s ironickým úsměvem, „vrátím se! Auroru tu nenechám samotnou!“ dodala důrazně. Eva se ušklíbla. „A jak dlouho hodláš být pryč? Jak dlouho budu mít od tebe klid?“ zeptala se. „Moc dlouho to nebude, paní! Jak už jsem vám řekla, nechci nechat Auroru samotnou! Vím, že se mi po ní bude stýskat, takže dlouho pryč nebudu! Nanejvýš jeden týden!“ odvětila jí Samantha. „A kdo bude Auroru ten týden hlídat? Kde mám teď rychle shánět novou chůvu?“ zeptala se jí Eva. „Myslím si, že nová chůva nebude potřeba, paní Evo!“ odvětila jí Samantha, „týden není zase tak dlouhá doba a v tomto domě je spousta lidí, kteří se o Auroru rádi postarají!“ pousmála se, „i vy byste se občas o ni mohla postarat!“ dodala. „Ty drzá holko!“ zakřičela na ni Eva, „vypadni a ráno ať už tě tu nevidím!“ poručila jí. „Děkuji vám, paní Evo!“ usmála se na ni Samantha, „uvidíme se za pár dní!“ dodala provokativně a odešla. „Já ji tak nenávidím!“ zasyčela Eva. Aurora byla v posteli s vybranou pohádkovou knížkou v ruce, když se do jejího pokoje Samantha vrátila. „Sam, už jsem si vybrala! Dneska chci přečíst o Sněhurce!“ řekla jí Aurora. „Tak dobře, dneska přečteme Sněhurku!“ usmála se na ni Samantha a přisedla si k ní. „Už se na ni těším!“ smála se Aurora. Samantha se na ni usmála. „Auri!“ pohladila ji po vlasech, „než začneme číst, tak ti budu muset něco důležitého říct!“ řekla jí. „Copak?“ zeptala se jí Aurora. „Víš, Auri, říká se mi to těžce, ale zítra budu muset na pár dní odjet!“ odvětila jí Samantha. „Odjet? Kam? A proč?“ ptala se jí Aurora zmateně. „Ještě nevím, kam odjedu, ale musím odjet! Mám nějaké problémy a musím je co nejdřív vyřešit!“ vysvětlila jí Samantha. „Problémy? Máš problémy se mnou?“ napadlo Auroru, „jestli tě moc zlobím, tak já ti slibuju, že už budu jen hodná, jenom prosím, neodjížděj, Sam!“ prosila ji. „Ale, ne, zlatíčko!“ přivinula ji Samantha do své náruče, „ty mě vůbec nezlobíš, ty jsi moje nejhodnější holčička na světě!“ políbila ji na vlasy. „Tak co máš za problémy? Co tě trápí?“ ptala se jí Aurora, „tak já ti je pomůžu vyřešit a nebudeš muset nikam odjíždět!“ navrhla jí. Samantha se na ni usmála. „Pokusím se ti to vysvětlit, Auroro!“ nadechla se Samantha, „až vyrosteš, tak se někdy dostaneš do situace, ze které se budeš muset dostat jen ty sama! I kdyby si kolem sebe měla sebevíc lidí, kteří tě mají rádi a chtěli by ti pomoct, tak ti pomoct nedokážou! Budeš to muset zvládnout chtě nechtě sama!“ vysvětlila jí. „To je nějaký divný!“ kroutila nad tím Aurora hlavou. Samantha se rozesmála. „Až vyrosteš, tak to určitě pochopíš, věř mi!“ usmála se. „A jak dlouho budeš pryč?“ zeptala se jí Aurora. „Jen pár dní!“ odvětila jí Samantha, „nemusíš se bát, vrátím se brzy, protože už teď vím, že se mi bude po tobě strašně stýskat!“ usmála se na ni. „Mně se po tobě bude taky stýskat!“ zesmutněla Aurora a objala ji, „a Miguel už to ví?“ zeptala se jí. „Co ví?“ zeptala se jí Samantha. „Že odjedeš!“ odvětila jí Aurora, „jemu se taky bude moc stýskat, protože tě miluje!“ usmála se na ni. Samantha se na ni smutně usmála a pevně ji objala. „Právě proto musím odjet! Aby na mě zapomněl a přestal mě milovat!“ pomyslela si.

María Elena si šla schválně brzy lehnout, aby se na zítřejší důležitý test z matematiky dobře vyspala. Jenže vůbec nemohla zabrat. Neustále se jen převalovala ze strany na stranu, až to nakonec vzdala. Posadila se a z nočního stolku si vzala mobil. V seznamu si našla Tomasovo jméno a vytočila ho. Tomas ležel v posteli a četl si knížku, když mu začal zvonit mobil. Natáhl se pro něj, ale protože byl začtený, tak se ani nepodíval, kdo mu to volá. „Prosím?“ řekl. „Tomasi, tady María Elena!“ ozvalo se v telefonu. Tomas překvapením prudce vyskočil a posadil se. „Marío Eleno!“ usmál se. „Nevzbudila jsem tě?“ zeptala se ho María Elena. „Ne, ještě jsem nespal! Čtu si!“ odvětil jí Tomas, „děje se něco?“ zeptal se jí. „Víš, já vůbec nemůžu usnout! Jsem strašně nervózní z toho testu!“ vysvětlila mu María Elena. „Marío Eleno, já chápu, že jsi nervózní, ale nemáš být proč! Udělala jsi pro ten test maximum a jsem si jistý, že to zítra s přehledem zvládneš!“ usmál se Tomas. „Jenže já se bojím, že až ten test uvidím před sebou, tak začnu panikařit a uvědomím si, že vlastně vůbec nic neumím!“ řekla María Elena smutně. „Na to nesmíš myslet!“ řekl jí Tomas, „musíš myslet pozitivně! A hlavně až to zadání uvidíš, tak nejdřív začni těmi příklady, které určitě víš a až pak se vrať k těm zbývajícím, u kterých si nejsi tak jistá! Budeš mít tak na ně víc času a nakonec zjistíš, že je taky umíš spočítat!“ radil jí. „Dobře, Tomasi!“ usmála se María Elena, „děkuju ti za pomoc!“ poděkovala. „Tobě pomůžu kdykoliv s čímkoliv!“ usmál se Tomas. María Elena se pousmála. „Tomasi!“ váhavě ho oslovila, protože si nebyla jistá, jestli mu má říct to, co měla ještě na srdci. „Ano?“ zeptal se Tomas. „Nemůžu sice usnout kvůli tomu testu, ale možná, že je v tom i něco jiného!“ přiznala se María Elena a zčervenala, když na to pomyslela. Tomas pochopil, že naráží na jejich včerejší první polibek a usmál se. „Já jsem nemohl spát už včera!“ přiznal se. „Vážně?“ zaradovala se María Elena, že v tom není sama. „Vážně!“ přikývl Tomas. „Tak tedy zítra ve škole!“ řekla María Elena. „Budu ti držet palce!“ řekl Tomas. „Dobrou noc!“ popřála mu María Elena. „A sladké sny!“ doplnil ji Tomas. María Elena se usmála a zavěsila. Mobil vrátila na noční stolek a lehla si. Tomas též zavěsil a na noční stolek položil nejen mobil, ale i knížku, kterou předtím četl, protože věděl, že teď už by ji stejně nedokázal vnímat. Také si lehl a usmál se. Oba nakonec usnuli s myšlenkami na toho druhého.

Jazmín a Nancy si povídaly, když vešly do jejich pokoje, ale v tu ránu oněměly. „Sam, co to děláš?“ zeptala se Jazmín. „Vidíš, ne?“ odvětila jí Samantha a chodila od postele ke skříni a naopak a balila si do kufru své věci. „Jsem trochu zmatená!“ řekla jí Jazmín. „Zítra ráno odjíždím!“ odvětila jí Samantha. Jazmín a Nancy vykulily oči. „Odjíždíš? A to jako kam?“ zeptala se Jazmín. „Zatím nevím! Až dojedu na nádraží, tak se rozhodnu!“ odvětila jí Samantha a nepřestávala s balením. „Mohla by ses na chvíli zastavit a vysvětlit nám to?“ požádala jí Jazmín. Samantha uložila do kufru kus oblečení, které měla v rukou a obrátila se na ně. „Musím pryč! Potřebuju být chvíli sama a přemýšlet!“ řekla jim. „O čem chceš přemýšlet?“ zeptala se jí Jazmín. „Jazmín, prosím tě!“ vzdychla Samantha, „víš, co myslím!“ dodala. „Spíš koho, ne?“ ušklíbla se Jazmín. „Aurora už to ví?“ zeptala se Samanthy Nancy. „Ano, ví!“ přikývla Samantha, „slíbila jsem jí, že se brzy vrátím a ona to pochopila!“ řekla. „A Miguelovi si to taky řekla?“ zeptala se jí Jazmín. „Samozřejmě jemu jsem to řekla jako prvnímu!“ zvolala Samantha ironicky, „jakmile jsem se pro to rozhodla, vzala jsem telefon,“ z ruky si udělala telefon, „vytočila jsem jeho číslo a řekla jsem mu: „Ahoj, Migueli, tady Samantha! Jenom ti volám, abych ti řekla, že zítra odjíždím, protože od tebe potřebuju utéct, tak jen abys věděl, že mě teď u Santanderových nenajdeš! Pa!“ ironicky napodobila, jak by vypadal jejich hovor. „Připadá ti to vtipný?“ zašklebila se na ni Jazmín. „Celkem ano!“ zasmála se Samantha a pokračovala v balení. „Sam, uvědomuješ si, že tím odjezdem nic nevyřešíš? To, že na pár dní zmizíš, neznamená, že tě Miguel přestane milovat!“ upozornila ji Jazmín. „To nemůžeš vědět!“ odvětila jí Samantha, „třeba když mě nebude mít na očích, tak se pokusí usmířit se svou manželkou a všichni pak budou šťastní!“ dodala. „To by Miguel neudělal!“ odvětila jí Jazmín. „Prosím tě, Jazmín, nemůžeš vědět, co by Miguel udělal nebo neudělal!“ zakřičela na ni Samantha, „a už se o tom nechci dál bavit! Jednou jsem se rozhodla, že odjedu a to taky udělám!“ dodala rozhodně. „To rozhodnutí je ale špatné!“ nedala si Jazmín pokoj. „Jazmín!“ nazlobeně se na ni Samantha podívala, „už to nech být! A neopovažuj se Miguelovi o mém odjezdu něco říct, vím, že tě to už určitě napadlo!“ řekla jí. Jazmín se zašklebila. „Jazmín, přísahej na zdraví své mámy, že o tom Miguelovi neřekneš! Přísahej!“ požádala jí Samantha. Jazmín se naštvala, protože tohle Samanthě odmítnout nemohla. „Přísahám!“ procedila mezi zuby. „Děkuju!“ poděkovala jí Samantha a vrátila se k balení. Jazmín a Nancy se na sebe smutně podívaly.

Nastalo ráno. Andrés seděl s Jesúsem v náručí v kuchyni a dával mu pít z lahve. „Dobré ráno!“ vešel do kuchyně Miguel. „Dobré!“ odvětil mu Andrés, ale přitom nespustil oči ze svého syna. „Jak vám to spolu sluší, kluci!“ zasmál se Miguel a přisedl si k nim. „Už jsem se rozhodl, Migueli!“ řekl mu Andrés. „A jak?“ zeptal se ho Miguel, zatímco si do skleničky naléval džus. „Půjdu na tu mateřskou!“ odvětil mu Andrés a usmál se. „Výborně, brácho, udělal si mi radost!“ usmál se na něj Miguel. „Díval jsem se na Jesúse celou noc! Pozoroval jsem ho, jak spí a zamiloval jsem se do něj!“ řekl mu Andrés. „Však je to taky tvůj syn!“ usmál se na něj Miguel. „Ano, je to můj syn! Přes noc ze mě spadly veškeré pochybnosti! Cítím, že je můj!“ usmál se Andrés. „Jsem na tebe pyšný, Andrési!“ řekl mu Miguel. Andrés se usmál. „Už jsem volal i do práce a osvětlil jim svou situaci a řekli mi, že mi místo podrží!“ řekl. „To přímo i musí, když budeš na mateřské!“ rozesmál se Miguel. „Ale nevím, jak to uděláme se školou!“ řekl Andrés. „S tím si nedělej hlavu! Tvé hodiny si můžeme rozdělit se Sebastianem, než za tebe najdeme náhradu!“ uklidnil ho Miguel. „Ale já o ty hodiny nechci přijít!“ řekl mu Andrés, „myslel jsem, že bych po čase našel pro Jesúse nějakou chůvu, abych mohl alespoň učit! Budu teď peníze potřebovat!“ dodal. „Tak to vůbec není, co řešit! Místo dvou hodin tedy budeme mít se Sebastianem každý tři a až najdeš pro Jesúse chůvu, tak se na svou obvyklou směnu vrátíš!“ usmál se Miguel. „Díky, Migueli!“ usmál se na něj Andrés. „Nemáš mi za co děkovat, vždyť škola přeci patří i tobě!“ připomněl mu Miguel. Andrés se pousmál. „Půjdeš se mnou a Jesúsem na nákup?“ zeptal se, „Yoletty mu sice pár věcí přibalila, ale i tak toho budu potřebovat mnohem víc!“ dodal. „To je přeci jasné!“ usmál se Miguel. Vstal a došel si pro propisku a papír. „Sepíšeme to,“ posadil se zpátky na místo, „snad si ještě vzpomenu, co všechno jsme tehdy s Erikou nakoupili pro Felipeho!“ zesmutněl, když si vzpomněl na svého mrtvého syna. Andrés se na něj soucitně usmál a Miguel začal všechny potřebné věci sepisovat. „To bude asi všechno!“ řekl, když dopsal a pro jistotu ještě začal seznam kontrolovat. V tom mu začal zvonit mobil. Vyndal ho z kapsy a zdvihl ho. „Miguel Mendoza, prosím!“ představil se.

Karina seděla na pohovce ve svém bytě a na klíně měla položený notebook. Od brzkého rána totiž na internetu hledala veškeré informace o vraždě Alfonsiny. Potřebovala o tom zjistit, co nejvíce, aby byla pořádně připravená, až se vydá za Alfonsininou rodinou. Z hledání ji vyrušilo klepání u dveří. „Je otevřeno!“ zavolala a neodtrhla oči od notebooku. Do bytu napochodovala Leticia. „Karino!“ posadila se do křesla, „neuvěříš, jak se ke mně včera Sebastian zachoval!“ stěžovala si. „Leticie, já teď nemám čas!“ řekla jí Karina. „Představ si, že jsem se mu nabídla a ten pitomec si dovolil mě odmítnout!“ zcela Leticia ignorovala její poznámku, a přesto si jí postěžovala. „Hm, to je skvělý!“ zamumlala Karina. „Cože?“ vyštěkla na ni Leticia, „slyšela jsi mě vůbec?“ zakřičela na ni. „Co?“ teprve se na ni Karina podívala. „Říkala jsem ti, že jsem se včera Sebastianovi nabídla a on si dovolil mě odmítnout!“ zopakovala jí to Leticia, ale tentokrát byla ještě víc, vzteklejší. „A co já s tím?“ pokrčila Karina rameny. „To je všechno, co mi na to řekneš?“ naštvala se Leticia. „A co mám jako dělat? Mám se vztekat pro něco, co se mě netýká, jen abys měla radost?“ zeptala se jí Karina, „promiň, Leticie, ale na to teď já vážně nemám čas!“ dodala. Leticia se cítila dotčeně. „A co je teda pro tebe důležitější než tvá sestra?“ zeptala se jí Leticia. „Mít proti Adrianovi eso v rukávě!“ odvětila jí Karina, „a už se tomu pomalu začínám blížit!“ vítězně se usmála. „O čem to mluvíš?“ nechápala ji Leticia. „O Alfonsině!“ odvětila jí Karina. „O kom?“ už si na ni Leticia nevzpomínala. Karina vzdychla. „Leticie, prosím tě, jdi už! Mám spoustu práce a nemám čas ti oživovat tvou krátkou paměť!“ ušklíbla se. Leticia se urazila a odešla. Karina si vzala do ruky mobil, který měla vedle notebooku a vytočila Eričino číslo. „Ahoj, Eriko…Prosím tě, dala bys mi číslo na toho detektiva, kterého sis najímala, aby sledoval Miguela? … Jenom potřebuju, aby mi sehnal jednu adresu!“ vítězně se usmívala, protože si byla jistá, že už se blíží ke svému cíli.

„Dobře, Migueli, pokusím se to našim nějak vysvětlit!“ říkala Fabiola do mobilu, „a pak mi určitě zavolej, ano? Tak pa!“ dodala a zavěsila. Mobil si uložila do kabelky a vyšla ze svého pokoje. Na chodbě se střetla s Alvarem. „Jsi připravená?“ zeptal se jí. Fabiola přikývla. „Tak jdeme!“ řekl Alvaro a zamířil k výtahům. „Alvaro, počkej ještě!“ zastavila ho Fabiola. „Co je?“ zeptal se jí Alvaro. „Ještě pořád platí to, co jsi mi včera slíbil?“ zeptala se ho Fabiola. „Co jsem ti slíbil?“ nevzpomínal si Alvaro. „Dovolil si mi vrátit se domů k našim!“ připomněla mu Fabiola. „Ano, pořád to platí!“ odvětil jí Alvaro, „ale jestli se mě na to ještě jednou zeptáš, tak se může stát, že si to rozmyslím!“ dodal. „Promiň, Alvaro, už se tě na to nezeptám!“ slíbila mu Fabiola, „víš, já jen, že tomu pořád nemůžu uvěřit! Že si mi to dovolil!“ usmála se. „Vím, že si své rodiče dlouho neviděla, a tak dokážu pochopit, že chceš být s nimi!“ řekl jí Alvaro. „To bych od tebe nečekala!“ zvolala Fabiola udiveně, „takže jsem ti za to dvojnásob vděčná!“ usmála se. „A kdy že přijedou?“ zeptal se Alvaro. „Už zítra!“ šťastně se Fabiola usmála. „No tak fajn, ale teď už pojďme nebo na to natáčení přijdeme pozdě!“ řekl Alvaro. Fabiola přikývla a oba nastoupili do výtahu.

Před domem Santanderových se Samantha loučila s Jazmín, Aurorou a Nancy. Opodál jí taxikář nakládal zavazadla do kufru. „Nedělejte na mě tyhle smutné obličeje!“ říkala jim Samantha. „Musíme, protože doufáme, že si to díky nim třeba ještě rozmyslíš!“ řekla jí Nancy. Samantha se pousmála. „Všem jsem vám řekla, že nebudu pryč dlouho, tak není důvod ke smutku!“ řekla. „Ale i tak můžeme být smutné!“ pronesla Jazmín. „Auri!“ přiklekla si k ní Samantha a chytla ji za ruce, „vzpomínáš si, jak jsem loni byla nemocná a ty jsi ke mně nesměla, aby ses nenakazila!“ zeptala se jí. Aurora přikývla. „No vidíš, tak těch pár dní, co budu pryč, ber tak, že jsem zase nemocná a nemůžeš ke mně!“ řekla jí Samantha. „Jenže, i když jsi byla nemocná a já k tobě nemohla, tak jsem věděla, kde jsi! Věděla jsem, že jsi blízko, ale teď budeš daleko!“ zesmutněla Aurora. Samantha se na ni smutně usmála a objala ji. „Zlatíčko, já ti slibuju, že jen co se někde zabydlím, tak ti zavolám a dám ti vědět, že jsem v pořádku!“ řekla jí. Aurora se od ní odtáhla. „Vrátíš se brzy?“ zeptala se jí. „Ani se nenaděješ a budu zpátky u tebe!“ usmála se na ni Samantha. Aurora ji skočila do náruče. „Mám tě ráda, Sam!“ řekla jí. Samanthě se chtělo plakat, ale slíbila si, že to vydrží, protože přeci neodjíždí navždy. „Já tě mám taky moc ráda, beruško!“ řekla chvějícím se hlasem. Po chvíli objímání se od sebe odtáhly a usmály se na sebe. Samantha vstala a podívala se na Jazmín a Nancy. „Dávejte mi na ni pozor!“ prosila je. „Neměj strach!“ uklidnila ji Jazmín. Samantha se usmála a obě objala. „Co se to tady děje?“ přistoupila k nim María Elena, která si to mířila do školy. Samantha se na ni usmála a také ji objala. „Marío Eleno,“ podívala se jí do očí, „už nemám čas ti to vysvětlovat, ale tady slečny!“ ušklíbla se na Jazmín a Nancy, „ti to jistě rády vysvětlí, až se vrátíš ze školy! Vím, že dnes máš ten důležitý test, tak ti budu držet palce a brzy se uvidíme!“ usmála se na ni. Ještě jednou se se všemi objala, Aurora jí dala velkou pusu na tvář a poté rychle nastoupila do taxíku, aby neviděly, jak se jí hrnou slzy do očí. „Na nádraží, prosím!“ řekla taxikáři a ten se ihned rozjel. Samantha holkám mávala, a jak se jí vzdalovaly, už to nevydržela a rozplakala se. Když jí zmizely z dohledu, pohodlně se usadila a z kabelky si vytáhla fotografii, na které byla s Miguelem a Aurorou, když byli v zoo. Jednou rukou držela fotografii a v druhé ruce svírala přívěsek, který dostala od Miguela. „Dělám dobře! Musí to tak být!“ plakala.

Erika seděla na pohovce ve svém domě a v ruce držela svou svatební fotografii s Miguelem. „Musíš se ke mně vrátit! Musíš! Jenom se mnou můžeš být šťastný!“ pronesla jistě. „Dobré ráno, Eriko!“ scházela Victoria ze schodů. „Mami!“ fotografii Erika vrátila na své místo na stolku vedle pohovky a přistoupila ke své matce. „Mami, proč jsi vstala? Měla bys ještě ležet!“ upozornila ji Erika. „Už nemůžu dál ležet, Eriko! To nicnedělání mě ničí!“ řekla jí Victoria, „a navíc se potřebuju nadýchat trochou čerstvého vzduchu! Půjdu se projít!“ dodala. „Tak já tě doprovodím!“ navrhla Erika. „Ne, Eriko, nezlob se na mě, ale já potřebuju být sama!“ odvětila jí Victoria. „Tak dobře!“ zesmutněla Erika a chtěla odejít nahoru. „Eriko!“ zadržela ji Victoria. Erika se k ní otočila. „Až se vrátím, tak spolu vymyslíme nějaký plán, pomocí kterého získáš Miguela zpátky!“ usmála se na ni Victoria. Erika se celá rozzářila. „Díky, mami!“ objala ji, „děkuju ti, že mi pomůžeš!“ usmála se na ni. „Už se nechci dívat na to, jak si bez něj nešťastná!“ řekla jí Victoria. Erika se na ni vděčně usmála. Victoria ji objala, políbila na tvář a poté odešla. Erika se šťastně usmívala. „Poprvé po dlouhých letech cítím, že mě máš ráda, mami!“ pomyslela si a doširoka se usmála.

Samantha už nějakou dobu jela taxíkem. Celou cestu se dívala na fotografii s ní, Miguelem a Aurorou, a tak vůbec nevěděla, že už dávno nejede po silnici. Místo toho jela po nějaké polní cestě, které si všimla až teď. „Pane Bože!“ zhrozila se, „kam mě to vezete? Okamžitě zastavte!“ poručila taxikáři. Ten ji ihned poslechl a zastavil. „Proč jste mě nezavezl na nádraží? Proč jste mě zavezl sem?“ ptala se ho Samantha vyděšeně. „Protože jsem nemohl připustit, aby si mi odjela!“ odvětil jí taxikář. Samantha zalapala po dechu. To přeci nemohl být ten hlas, který vždy tak ráda slyšela. Taxikář se k ní pomalu otáčel a kšiltovku, kterou měl doposud zaraženou do obličeje, si posunul, aby ho mohla vidět. Byl to Miguel a čarovně se na ni usmíval. Samantha na něj šokovaně hleděla.