„Migueli?“ zvolala Samantha překvapeně. „Ahoj, miláčku!“ usmál se na ni Miguel. Samantha se z toho pořád nemohla vzpamatovat. Po chvíli vystoupila z taxíku a postavila se před něj. Miguel také vystoupil a šel k ní. „Co to má znamenat? Co tady děláš? Jak to, že si ten taxík řídil ty? Jak ses o tom dozvěděl?“ spustila na něj Samantha. „Pomalu, lásko, hezky jedno po druhém!“ zasmál se Miguel. „Jak ses dozvěděl, že dnes odjíždím?“ zeptala se tedy Samantha nejprve na to, co ji zajímalo nejvíce. Miguel se nadechoval, že ji odpoví, když v tom uviděli, že se k nim blíží nějaké auto. Samantha si uvědomila, že je to Miguelovo auto, ale neznala muže, který ho řídil. „Počkej chvíli, Sam, hned sem u tebe!“ usmál se na ni Miguel a šel k onomu muži, který mezitím vystoupil z jeho auta. „Jsem tady včas?“ zeptal se muž. „Přijel si akorát!“ řekl mu Miguel, „ještě jednou ti mockrát děkuju, Nacho!“ poděkoval mu s úsměvem. „Vždyť jsem ti to dlužil!“ odvětil mu Nacho a usmál se. „Tak já jenom vyndám z taxíku věci a můžeš odjet!“ řekl Miguel a Nacho přikývl. Miguel vyndal z kufru taxíka Samanthiny zavazadla a položil je na zem. Ze zadního sedadla vzal její kabelku a položil ji na zavazadla. S Nachem si podali ruce a ten nasedl do taxíku a odjel. „Už jsem u tebe!“ přistoupil Miguel k Samanthě a usmál se na ni. „A co bylo zase tohle?“ zeptala se ho Samantha zmateně, „já vůbec ničemu nerozumím!“ smutně pokroutila hlavou. Miguel ji chytil za bradu a upřeně se jí zahleděl do očí. „Všechno ti teď vysvětlím, miláčku!“ usmál se na ni a začal jí vyprávět, co se stalo od rána až doteď.

Před dvěma hodinami

„Sam tě určitě roztrhne jako hada, až se to dozví!“ řekla Nancy Jazmín, když společně vešly do prádelny. „Ale žádný trhání nebude! Ještě mi pak poděkuje!“ zasmála se Jazmín, „a dělej, volej!“ pobízela Nancy, která v ruce držela telefon. Nancy vzdychla a vytočila Miguelovo číslo. „Miguel Mendoza, prosím!“ ozvalo se po chvíli vyzvánění. „Migueli, tady Nancy Valdézová, sestřenice Jazmín!“ představila se mu, „vzpomínáš si na mě?“ zeptala se ho. Jazmín měla ucho přilepené u telefonu, aby také všechno slyšela. „Samozřejmě, že si na tebe vzpomínám, Nancy!“ usmál se Miguel a nákupní seznam předal Andrésovi, aby ho překontroloval on, „děje se snad něco? Něco se Sam nebo Aurorou?“ napadlo Miguela. „Spíš se Sam!“ odvětila mu Nancy. „Co je s ní?“ zeptal se Miguel vyděšeně. „Sam chce odjet pryč!“ řekla mu Nancy. „Odjet pryč?“ zvolal Miguel šokovaně, „ale kam?“ zeptal se. „To nevím! Ani Sam to zatím neví!“ odvětila mu Nancy, „chce odjet někam daleko, protože si myslí, že když ti nebude na očích, tak že ji přestaneš milovat a že tak bude mít po problému!“ vysvětlila mu, „Sam nám přikázala, že ti to nemáme říkat, ale my si s Jazmín myslíme, že by si to měl vědět!“ dodala. „To si myslíte správně! Děkuju, že jsi mi to řekla, Nancy!“ poděkoval jí Miguel. „Rádo se stalo!“ usmála se Nancy. „Kdy Sam odjíždí?“ zeptal se jí Miguel. „Asi za hodinu! Měla jsem jí zavolat taxíka, ale místo toho jsem volala tobě!“ odvětila mu Nancy. „Taxík!“ zvolal Miguel zamyšleně. „Migueli? Jsi tam?“ zeptala se Nancy, když bylo v telefonu ticho. „Ano, jsem tady!“ odvětil jí Miguel, ale přitom stále přemýšlel o nápadu, který ho zcela náhle napadl. Byl to šílený nápad, ale domníval se, že by mohl vyjít. „Nancy, toho taxíka nevolej! Zavolám ho sám!“ řekl jí nakonec. „Takže ty chceš, aby Sam odjela?“ podivila se Nancy a Jazmín z toho šoku otevřela pusu dokořán. „Nechci, aby odjela, to vůbec ne!“ ujistil ji Miguel, „jenom mě něco napadlo, ale potřebuju se ujistit, že to vyjde. Takže to zjistím a ještě vám dám s Jazmín vědět, ano?“ vysvětlil jí. „Tak dobře!“ usmála se Nancy a i Jazmín si oddychla. „Nenechám Sam odjet! Udělám všechno proto, abych jí v tom zabránil, to si můžete být jisté!“ řekl Miguel rázně, „a teď už budu muset končit, abych to všechno stihnul! Ještě se tedy ozvu a dám vědět, jestli to dopadlo!“ dodal a zavěsil. Nancy zavěsila a s Jazmín si s vítězným smíchem plácly. „Andrési, je mi to líto, ale na ten nákup s tebou nemůžu jít!“ řekl mu Miguel. „Nic mi nevysvětluj, všechno jsem slyšel!“ usmál se Andrés, „a taky tuším, co máš v plánu, takže běž! Běž za svou láskou!“ nabádal ho. Miguel se šťastně usmál a chtěl jít do svého pokoje. „Migueli?“ oslovil ho Andrés. Miguel se ve dveřích zastavil. „Co mám říct Erice, až sem za tebou přijde a ty tu nebudeš?“ zeptal se ho Andrés. „Řekni jí pravdu! Stejně by se to dřív nebo později dozvěděla!“ odvětil mu Miguel a vešel do svého pokoje.

Současnost

„A pak jsem zavolal svému kamarádovi Nachovi, který je taxikář!“ pokračoval Miguel ve vyprávění, „a poprosil jsem ho, jestli by mi svůj taxík na chvíli nepůjčil. Nacho souhlasil, protože mi dlužil jednu laskavost a pak už to bylo jednoduché. Sbalil jsem si věci, cestou k Nachovi jsem ještě zavolal Fabiole, aby ten můj náhlý odjezd nějak vysvětlila našim rodičům, kteří mají zítra přijet, s Nachem jsem se domluvil, v kolik hodin mi sem má dovézt mé auto a zbytek už znáš!“ usmíval se na Samanthu. „Já jsem ale hloupá! Měla jsem nechat přísahat i Nancy!“ zlobila se na sebe Samantha. „Na to už je pozdě, lásko, přemýšlet, co jsi měla nebo neměla udělat!“ chytil ji Miguel za ruce, „důležité je, co uděláš teď!“ usmál se na ni a jeho rty se začaly přibližovat k těm jejím.

Tomas vycházel se zvoněním ze třídy, když mu najednou María Elena skočila kolem krku. Tomas v té rychlosti ani nestačil zaregistrovat, ze které strany vůbec přiběhla. „Tomasi, zvládla jsem to! Ten test jsem napsala!“ říkala mu María Elena nadšeně. „Já jsem to věděl, že to s přehledem zvládneš!“ usmál se na ni Tomas, „gratuluju!“ objal ji. „Jenže bez tebe bych to nezvládla!“ řekla mu María Elena, když se od něj odtáhla. „Zvládla by si to i s kýmkoli jiným, kdo by si na tebe udělal čas a vysvětlil ti to!“ řekl jí Tomas skromně. „Já nemyslím jen tu matiku!“ odvětila mu María Elena. „A co ještě?“ divil se Tomas. „Jen díky tobě jsem ze sebe dokázala setřást tu zlou holku, na kterou jsem si hrála, ale kterou sem nikdy nebyla!“ vysvětlila mu María Elena. „Tak to jsem vážně moc rád, že jsem tě té zlé holky dokázal zbavit!“ zasmál se Tomas. María Elena se rozesmála. „A čím myslíš, že to bylo, že jsem to dokázal právě já?“ zeptal se jí Tomas. „Protože cítím, že mě máš rád a to jsem potřebovala! Aby mě měl někdo rád!“ řekla María Elena trochu smutně, ale víc šťastně. „Myslíš, že tě mám rád?“ zeptal se jí Tomas. María Elena přikývla. „Já tě ale nemám rád!“ řekl jí Tomas. María Elena zesmutněla a byla by se ihned i rozplakala, kdyby jí Tomas vzápětí nechytil za ruku a neusmál se na ni. „Nemám tě rád, Marío Eleno!“ řekl jí, „já tě totiž miluju!“ vyznal jí svou lásku a usmál se na ni. „Já tebe taky!“ zvolala María Elena šťastně. Oba se na sebe usmáli a začali se líbat. Uviděly to její kamarádky, které z toho byly pohoršené a raději rychle odešly. Maríi Eleně a Tomasovi ale nevadilo vůbec nic. Líbali se dál bez ohledu na to, že kolem nich procházeli desítky jejich spolužáků a všichni to viděli. Pro oba bylo nejdůležitější, že se jim splnil jejich sen. María Elena byla šťastná, že už se necítí tak sama a Tomas byl šťastný, že se mu po tom všem ji přece jen podařilo získat.

„Ne, Migueli!“ nenechala ho Samantha ji políbit a obešla ho, „takhle to nemělo být!“ řekla zoufale. „A jak to mělo být?“ otočil si ji Miguel k sobě, „měla si odjet, být někde sama a já bych tu na tebe mezitím zapomněl?“ zeptal se. „Ano, přesně tak!“ řekla mu Samantha, „zapomněl by si na mě, vrátil by ses ke své manželce a všichni bychom byli šťastní!“ dodala. „Ty by si pak byla šťastná, kdybych se k Erice vrátil?“ zeptal se jí Miguel nevěřícně. „Ona by byla šťastná!“ odvětila mu Samantha. „Ale já se ptal tebe, jestli by si byla šťastná!“ upozornil ji Miguel. „Ano!“ řekla mu Samantha dost nepřesvědčivě, „Migueli, pochop, že já nemůžu žít s tím, že jsem jí tě vzala!“ dodala zoufale. „A ty zase pochop, že jsi jí mě nevzala! Erika o mě přišla sama kvůli tomu, jak mi celých sedm let lhala a tvářila se, že je někdo jiný! Ty na tom nemáš žádný podíl viny!“ zdůraznil jí Miguel, „a taky se už konečně smiř s tím, že tě miluju a že jediné, co teď od života chci je být s tebou!“ zamilovaně se na ni usmál. „Migueli!“ vzdychla Samantha zoufale. „Prosím tě, Sam, neodmítej mě! Miláčku, tolik chci být s tebou!“ žádal ji Miguel. „Už to vzdávám!“ řekla Samantha po chvíli přemýšlení, „taky chci být s tebou, lásko moje!“ usmála se na něj. Miguel se celý rozzářil. „Už je mi všechno jedno!“ kroutila Samantha hlavou a smála se, „chci být s tebou, protože tě taky miluju! Chci být s tebou a je mi jedno, jak dlouho to bude trvat! I kdyby to mělo být jen pár dní, tak vím, že budu po dlouhých letech zase šťastná a to mi za to stojí!“ usmívala se. „Sam!“ objal ji Miguel, „nebude to trvat jen pár dní!“ usmál se na ni, „budeme spolu šťastní a to až do konce našeho života!“ dodal a usmál se. Samantha mu úsměv opětovala. Miguel jí chytil obličej do dlaní a políbil ji. Samantha se ho pevně chytla kolem pasu a jeho polibky mu vracela. Líbali se dlouho a něžně. Byl to jejich první polibek jako skutečného páru.

Sebastian scházel ze schodů, když právě halou procházela Nancy. „Ahoj, Sebastiane!“ usmála se na něj, když se střetli. „Ahoj!“ pozdravil jí Sebastian nervózně. Nastalo hrobové ticho, protože ani jeden z nich nevěděl, jak se spolu začít bavit po jejich včerejším polibku. „Sebastiane,“ prolomila ticho nakonec Nancy, než ale stačila pokračovat, Sebastian ji přerušil. „Nancy, moc mě mrzí to, co se mezi námi včera stalo!“ řekl jí. „Tebe to mrzí?“ zesmutněla Nancy, „copak se ti to nelíbilo?“ zeptala se. „Právě že až moc!“ přiznal se Sebastian. „Tak v čem je problém?“ pousmála se Nancy, „v tom, že jsi ženatý?“ hádala, „vždyť přeci Leticii nemiluješ! Já vím, že ne!“ dodala. „Jenže miloval jsem ji! Nebo alespoň jsem si to myslel!“ odvětil jí Sebastian, „a proto jsem všechnu lásku, co jsem měl, dal jí! Jenže ona se jí akorát vysmála!“ řekl smutně, „a teď už nemám nic! Všechnu mou lásku zabila!“ dodal. „Ale, Sebastiane, pro jedno zklamání se nemůžeš bránit lásce nové!“ upozornila ho Nancy. „Jenže ono to tak bude lepší, Nancy!“ řekl jí Sebastian, „nechci ti ublížit, na to tě mám až moc rád!“ zdůraznil. „Jak moc mě máš rád?“ zeptala se ho Nancy. „Nancy,“ vzdychl Sebastian, „zapomeň na to, co se včera stalo a buďme dál jen přáteli!“ pousmál se na ni a chystal se k odchodu. „Sebastiane!“ oslovila ho Nancy. Sebastian se k ní otočil. „Já jsem se ale do tebe zamilovala!“ vyznala se mu Nancy ze svých citů, „jsem poprvé v životě zamilovaná a nechci o tu lásku přijít jen kvůli tvé manželce, která tě léta ponižovala a ty si kvůli tomu teď myslíš, že tvou lásku nikdy nikdo nebude opětovat!“ vysvětlila mu, jak vidí jeho odmítnutí, „já ji opětovat budu! Už teď to dělám!“ zamilovaně se na něj usmála. Její slova Sebastiana ještě více zmátla, a tak raději rychle odešel, protože nevěděl, co by jí na to řekl. Musel si to nechat projít hlavou.

Victoria se procházela po městě. Hlavou se jí honila spousta věcí. Myslela na to, jak teď Erika trpí, když ji Miguel opustil a velmi se nenáviděla za to, že si to kdy sama přála. Ovládla ji touha po něčí blízkosti a nechtěla si přiznat, že manžel její vlastní dcery není zrovna ten správný výběr. Sužovaly ji výčitky svědomí, a proto Erice řekla, že jí pomůže získat Miguela zpátky, aby se svých výčitek zbavila. Ale trápily ji ještě mnohem závažnější výčitky, které se týkaly její minulosti, a kterých se nezbavila ani po dlouhých letech. Navíc měla strach, protože jí její minulost začala šlapat na paty a ona netušila, zda bude schopná se jí postavit čelem. „Už se k tomu nechci znovu vracet!“ pomyslela si nešťastně. Z myšlenek ji vyrušilo zvonění mobilu. „Halo?“ řekla, když ho vyndala z kabelky. V telefonu se nikdo neozval. „Halo, kdo je tam?“ zeptala se Victoria znovu. Znovu bylo ticho. Victoria už se neptala a zavěsila. Uložila si mobil zpátky do kabelky, podívala se před sebe a ztuhla. Na druhé straně ulice hleděla s vyděšeným výrazem na jednu ženu. „Ne, to nemůže být ona!“ přesvědčovala samu sebe. V tom na silnici projel autobus a zakryl Victorii výhled. Když autobus odjel, Victoria už tu ženu neviděla. „Nejspíš se mi to jen zdálo!“ ulevilo se jí, „doufám!“ moc si to přála a ze strachu se ihned vydala směrem domů.

„Migueli, řekni mi už konečně, kam mě vezeš!“ žádala ho Samantha, když spolu jeli jeho autem. „Říkal jsem ti, že je to překvapení!“ odvětil jí Miguel. „Prosím, ale já to chci vědět už teď!“ smutně se na něj Samantha podívala. Když Miguel viděl její pohled, už ji nemohl odmítnout. „Tak dobře!“ rozesmál se, „vezu tě na místo, které jsem měl vždycky rád! Kam jsme s Fabiolou jezdili jako malí na prázdniny a kde jsme si to vždycky pořádně užili!“ řekl jí. „Co je to za místo?“ zeptala se ho Samantha. „Hacienda mého strýce!“ odvětil jí Miguel. Ze Samanthiny tváře zmizel úsměv. „Migueli, zastav, prosím tě!“ požádala ho. „Co je, miláčku?“ zeptal se jí Miguel nechápavě. „Zastav, prosím tě!“ požádala ho Samantha znovu. Miguel ji tedy poslechl a zastavil. „Co se děje, Sam?“ zeptal se jí. „Jak asi svému strýci vysvětlíš, že si s sebou vezeš cizí ženu místo své manželky?“ zeptala se ho Samantha. Miguel se rozesmál a políbil ji. „Sam, s tímhle si vůbec nedělej starosti! Můj strejda je v tomhle ohledu hodně chápavý člověk,“ smál se, „a až mu naši situaci objasním a až tě pozná, tak si tě ihned zamiluje. Tím jsem si jistý!“ usmál se na ni. „Já nevím, Migueli!“ kroutila Samantha hlavou. „Sam,“ chytil ji Miguel za ruku, „nevezl bych tě na místo, kde by se ti nelíbilo. Já vím, že se ti tam bude líbit a že tam budeš spokojená! Věř mi!“ usmál se na ni. Samantha se usmála. „Věřím ti,“ řekla mu. Usmáli se na sebe a políbili se. Miguel nastartoval a pokračoval v cestě. Po pár minutách už byli na místě. Miguel projel dřevěnou branou a zaparkoval vedle jednoho auta. Samantha vystoupila, nasála příjemný čerstvý vzduch a usmála se. Miguel mezitím obešel auto, Samantha k němu přistoupila a Miguel ji chytil kolem pasu. „Měl jsi pravdu! Je tu nádherně!“ usmívala se Samantha, když se dívala po přírodě kolem sebe. „Říkal jsem ti to!“ usmál se na ni Miguel a políbil ji na tvář. Z domu vyšel starší muž se slaměným kloboukem na hlavě a ihned si všiml, že má návštěvu. „Migueli!“ rozpřáhl nadšeně ruce. „Ahoj, strejdo!“ zaradoval se Miguel a oba se objali. „To je taky dost, že se tady ukážeš, Migueli!“ pokáral ho Gerardo Mendoza, jeho strýc. „Nějak jsem to dřív nestihl!“ omluvil se mu Miguel. „Ale tak hlavně, že jsi tady!“ zasmál se Gerardo a znovu se oba objali. Při druhém objetí si už Gerardo stačil všimnout Samanthy, která stála kousek od nich a plaše se usmívala. „Migueli, nechtěl bys mi někoho představit?“ řekl mu Gerardo. Miguel se obrátil na Samanthu, chytil ji za ruku a přivedl ji ke Gerardovi. „Strejdo, chtěl bych ti představit Samanthu Olivaresovou!“ představil mu ji Miguel, „ženu, která mi obrátila život vzhůru nohama a do které jsem se zamiloval!“ usmíval se na ni a Samantha červenala. „A Sam, tohle je Gerardo Mendoza!“ ukázal Miguel na svého strýce, „můj strýc!“ představil jí ho. „Moc mě těší, pane Mendozo!“ podala mu Samantha ruku. „Prosil bych bez toho pana Mendozy!“ stiskl jí Gerardo ruku, „já jsem Gerardo!“ usmál se na ni. Samantha přikývla a usmála se. „Chlapče!“ podíval se Gerardo na Miguela, „asi mi budeš muset něco vysvětlit!“ řekl mu. „Jsem na to připravený, strejdo!“ odvětil mu Miguel, „jenom nás, prosím, ubytuj a pak ti všechno vysvětlím!“ dodal. Gerardo přikývl. „Tak běž, Migueli, pro vaše věci!“ řekl mu, „a já zatím Samanthě,“ objal ji kolem ramen, „ukážu váš pokoj!“ a vedl ji do domu. „Sam,“ oslovil ji Miguel, „dávej si na strejdu pozor. Je to starej mládenec, tak je možný, že tě bude balit!“ smál se. „Tak si radši s těmi kufry pospěš, jinak se může stát, že se Samantha zamiluje do mě a ty zůstaneš na ocet!“ vtipkoval Gerardo a Samantha se smála. Vešli spolu do domu, zatímco Miguel vyndával jejich zavazadla z kufru auta. Poté i on, stále se smějící, vešel do domu.

„Ahoj, Sebastiane, díky, že jsi přišel!“ řekl Andrés, když si se Sebastianem potřásal rukou ve dveřích jeho bytu. „Nemáš zač,“ odvětil Sebastian, když spolu vešli do obývacího pokoje, „copak se děje?“ zeptal se a v tom si všiml, že je byt plný hraček, „tady se vážně něco děje!“ zasmál se. „Mám syna, Sebastiane!“ oznámil mu Andrés. Sebastian vykulil oči. „Je to dlouhá historie, řeknu ti ji později!“ slíbil mu Andrés, „teď ale musíme vyřešit, proč jsem ti volal!“ dodal. Sebastian přikývl, posadil se do křesla a naslouchal. „Budeme muset na nějaký čas zavřít školu!“ řekl mu Andrés a posadil se do druhého křesla. „Proč?“ podivil se Sebastian. „Protože by si byl teď momentálně jediný, kdo by tam mohl učit a to by bylo na jednoho člověka moc!“ vysvětlil mu Andrés. „Jak jediný?“ nechápal Sebastian. „Já se teď musím věnovat svému synovi a Miguel odešel za svým štěstím!“ odvětil mu Andrés. „Andrési, tu část o tobě chápu, ale tu s Miguelem ne!“ zasmál se Sebastian. „Víš, že se Samantha rozhodla odjet?“ zeptal se ho Andrés. Sebastian přikývl. „A Miguel se jí v tom rozhodl zabránit! Právě teď jsou někde spolu a šťastní!“ vysvětlil mu Andrés. „Vážně?“ usmál se Sebastian, „tak to mám opravdu radost! Hlavně kvůli Samanthě! Vytrpěla si toho za poslední léta dost a potřebuje zase trochu lásky!“ usmál se. „Miguel je do ní úplný blázen!“ zasmál se Andrés. „Všiml jsem si!“ přikývl Sebastian. „Toho si všimli všichni, akorát Miguel si toho všimnul až poslední!“ rozesmál se Andrés. „Lepší pozdě než nikdy!“ zhodnotil Sebastian. Andrés přikývl. „S Miguelem jsme se domluvili, že tedy školu na nějaký čas zavřeme! Už jsem to napsal na internet a teď je to ještě potřeba vyvěsit i na dveře školy!“ řekl. „Tak já tam zajedu!“ nabídl se Sebastian. „Díky, Sebastiane, to by mi bodlo!“ usmál se Andrés, „a mám na tebe ještě jednu prosbu!“ dodal. „Sem s ní!“ řekl Sebastian. „O tom Miguelově a Samanthině útěku nikomu neříkej! Hlavně ne tvému bratrovi!“ zdůraznil mu Andrés. „Spolehni se, Andrési! Já vím, kdo tuhle věc může a kdo nesmí vědět!“ odvětil mu Sebastian, „Adrianovi bych to rozhodně neřekl! A navíc potom, jak Samanthu uhodil, se na něj nemůžu ani podívat!“ dodal zlostně. „To chápu!“ zakýval Andrés. „A jak je to teda s tvým synem?“ vyzvídal Sebastian. Andrés se pousmál a řekl mu všechno o svém synovi.

María Elena a Tomas šli spolu ruku v ruce po ulici. Nemluvili, jen se usmívali. Po chvíli zastavili před jejím domem. „Moc jsme si toho neřekli!“ zasmál se Tomas. „Já když mlčím, tak vychutnávám!“ smála se María Elena, „užívám si ten pocit, že jsem zamilovaná!“ usmála se. Tomas ji pohladil po tváři a začal ji líbat. María Elena mu polibek opětovala. „Taky jsem si to teď vychutnal!“ řekl Tomas, když polibek přerušil. María Elena se rozesmála. „Na tenhle okamžik jsem čekal tak dlouho!“ vzdychl Tomas. „Dlouho?“ podivila se María Elena. „Zamiloval jsem se do tebe na první pohled, jenže bohužel jsem ti byl fuk!“ zesmutněl Tomas. „Byla jsem pořádně pitomá!“ vyčítala si to María Elena, „ale už jsem se změnila! Už nikdy nebudu taková, jakou si mě poznal!“ slibovala mu. „Já vím, že ne!“ usmál se na ni Tomas. „Hm,“ vzdychla María Elena otráveně, „ještě se mi domů nechce!“ řekla. „Tak ještě někam půjdeme!“ navrhl Tomas. „Přijímám tvůj návrh!“ zasmála se María Elena. Tomas ji chytil za ruku, políbili se a odešli.

Andrés vyprovázel Sebastiana ke dveřím, když na dveře někdo zaklepal. Andrés je otevřel a v nich stála Erika. „Ahoj, Andrési!“ usmála se na něj, „Sebastiane!“ usmála se i na něj. „Eriko!“ křečovitě se na ni Andrés usmál a už se bál toho rozhovoru, který ho s ní čekal. „Tak já zajedu k té škole!“ řekl Sebastian. „Dobře, Sebastiane, díky a ještě si zavoláme!“ rozloučil se s ním Andrés podáním ruky a Sebastian odešel. Mezitím vešla Erika dovnitř a čekala na Andrése v obývacím pokoji. „Miguel tu je?“ zeptala se, když k ní Andrés přišel. „Ne, není!“ odvětil jí Andrés. „Tak já na něj počkám!“ řekla Erika a pohodlně se usadila na pohovce. „Miguel ale tak brzy nepřijde, Eriko!“ řekl jí Andrés. „To nevadí, já mám času dost!“ usmála se Erika. „Jenže tak dlouho se ti určitě chtít čekat nebude!“ řekl jí Andrés. „Na Miguela počkám vždycky! A je mi jedno, jak dlouho to bude trvat!“ ujistila ho Erika. Andrés se nadechl. „Eriko, já ti musím něco říct! Něco, co se ti nebude líbit!“ řekl opatrně. „Co je, Andrési?“ vyskočila Erika z pohovky, „Miguelovi se snad něco stalo?“ zhrozila se. „Ne, Miguel je v naprostém pořádku!“ uklidnil ji Andrés, „jde o něco jiného!“ dodal. „Andrési, co se děje?“ začala být Erika nervózní. „Miguel se tak brzy nevrátí proto,“ odmlčel se Andrés, „protože někam odjel se Samanthou!“ ulevilo se mu, že už to Erika ví, ale tušil, že pokračování jejich rozhovoru nebude nijak příjemné. „Odjel se Samanthou! Odjel se Samanthou! Odjel se Samanthou!“ tato tři slova neustále zněla Erice v hlavě a byla z toho zoufalá.