„Ne, Andrési! To nemůže být pravda!“ nechtěla tomu Erika věřit. „Je to pravda, Eriko!“ odvětil jí Andrés, „před pár hodinami si Miguel zabalil své věci a odjel se Samanthou!“ dodal. „Ale proč?“ zvolala Erika zoufale. „Protože Samanthu miluje!“ odvětil jí Andrés. „Ne, nemiluje ji! Miluje jen mě!“ vykřikla Erika. „Miloval tě, Eriko!“ opravil ji Andrés, „ale po tom, co zjistil, jaká doopravdy jsi…!“ zakroutil hlavou. „Mlč, Andrési! Nic o nás dvou nevíš!“ zakřičela na něj Erika. „Vím všechno, Eriko! Nezapomeň, že Miguel je můj nejlepší kamarád!“ připomněl jí Andrés. „A proto víš, že všechno, co jsem dělala, bylo jen z lásky k němu! Abych ho neztratila!“ řekla mu Erika se slzami v očích. „Možná si to myslela dobře, jenže podívej se na to Miguelovýma očima!“ upozornil ji Andrés, „on ti to nemohl prominout!“ dodal. Erika zavzlykala. „Všechno mezi námi bylo v pořádku, dokud se neobjevila ta proklatá chůvička!“ zakřičela hystericky, „to ona za všechno může! Ona mi Miguela sebrala!“ plakala. „Samantha za nic nemůže, Eriko! O Miguela si přišla jen ty sama!“ řekl jí Andrés. „Samozřejmě, i ty se jí budeš zastávat! To jsem si mohla myslet!“ zakřičela na něj Erika, „taky tě uhranula tou svou nevinnou tvářičkou a smutným příběhem svého života!“ řekla nenávistně. Andrés vzdychl. „Eriko, to co jsem ti měl říct, jsem ti už řekl! Už na tebe nemám čas, můžeš odejít, prosím tě?“ požádal ji. „Kde je, Andrési?“ chytila ho Erika za košili, „kam Miguel s tou potvorou odjel?“ zakřičela na něj. „To ti nemůžu říct!“ odvětil jí Andrés klidně. Erika ho pustila a odstoupila od něj. „Andrési, já ho miluju!“ plakala. „Až se Miguel vrátí, tak si to spolu vyřešíte!“ řekl jí Andrés, „do té doby se musíš smířit s tím, že je teď se Samanthou, protože ji miluje!“ dodal. „Ne! S tím já se nesmířím!“ zakřičela na něj Erika, „řekni mi, kde je, Andrési! Moc tě, prosím!“ snažně ho prosila. „Nemůžu, Eriko! Už jsem ti to řekl!“ odvětil jí Andrés. Erika si utřela své slzy a zatvářila se nenávistně. „Dobře, neříkej mi to! Nemusíš! Já si Miguela najdu sama!“ pronesla sebejistě a odešla. Andrés vzdychl. „Migueli, ani trochu ti nezávidím to setkání s Erikou, až se vrátíš!“ pomyslel si a odešel do vedlejšího pokoje, aby zkontroloval svého syna. Erika už mezitím doběhla ke svému autu. Nastoupila, chtěla nastartovat, jenže v tom se jí do očí znovu nahrnuly slzy. Ruce a obličej položila na volant a rozplakala se. Přitom si vzpomněla na jednu ze šťastných chvil s Miguelem. Bylo poledne, když se Erika vrátila domů. Přišla do svého pokoje, ale Miguela tam nenašla. Podívala se z okna a uviděla ho, jak se koupe v bazénu. Převlékla se do plavek a šla za ním. “Ahoj, lásko,” zavolala na něj, když přicházela k bazénu. “Konečně jsi doma! Kdepak jsi byla?” zeptal se jí Miguel, “ráno si zmizela bez rozloučení,” zamračil se na ni. Erika položila osušku na lehátko a skočila do bazénu. Vynořila se před Miguelem a objala ho. “Tak teď ti to vynahradím přivítáním!” poťouchle se na něj usmála a oba se dlouze políbili. “Už o žádném nerozloučení nevím!” zasmál se Miguel a oba se znovu dlouze políbili. „Ne, Migueli, já tě nikomu nedám! Vrátíš se ke mně! Tím si můžeš být jistý!“ prohlásila Erika, když se trochu uklidnila. Poté už nastartovala a odjela.

„Líbí se ti ten pokoj, miláčku?“ zeptal se Miguel Samanthy, když se ubytovávali v jednom z pokojů na haciendě. „Moc se mi líbí!“ odvětila mu Samantha, „všechno se mi tu moc líbí!“ usmála se na něj. Miguel jí úsměv opětoval a políbil ji. „Zvládneš to tu chvíli sama?“ zeptal se jí, „musím to strejdovi všechno vysvětlit!“ dodal. „Samozřejmě, jen běž!“ odvětila mu Samantha, „já zatím vybalím zbytek našich věcí!“ dodala. Miguel ji políbil. „Hned jsem zpátky!“ řekl jí a šel ke dveřím, kde se na poslední chvíli zastavil. Otočil se na ni a řekl: „A buď tu jako doma!“ Usmál se na ni a odešel. Samantha se usmála a pokračovala ve vybalování. Miguel zaklepal na dveře pokoje svého strýce. „Jen pojď, už tě čekám!“ ozvalo se za dveřmi. Miguel vešel dovnitř. Gerardo seděl v křesle a upíjel ze skleničky bílého vína. „Dáš si?“ zeptal se svého synovce. „Ne, díky, strejdo!“ odvětil mu Miguel a posadil se do druhého křesla naproti němu, „potřebuju být při tom vysvětlování při smyslech!“ zasmál se. „Tak už spusť!“ pobídl ho Gerardo, „jsem opravdu hodně zvědavý!“ zasmál se. „Ono toho je strašně moc!“ začal Miguel, „takže se ti to pokusím vysvětlit, co nejstručněji, protože bychom tu taky mohli být až do rána, ale hlavně se mi o tom těžko mluví!“ zesmutněl, „zjistil jsem, že Erika není taková, jak jsem si myslel! Zjistil jsem o ní spoustu věcí, které naše manželství zničily. Lhala mi snad úplně ve všem a ty víš, že já lež nepromíjím!“ vysvětlil. „A jakou roli v tom zničení vašeho manželství hrála Samantha?“ zeptal se ho Gerardo. „Asi si myslíš, že mé manželství s Erikou skončilo také proto, že jsem se do Samanthy zamiloval!“ hádal Miguel. „Vypadá to tak!“ přikývl Gerardo. „Ale tak to nebylo,“ odvětil mu Miguel, „vlastně bylo!“ dodal záhy. „Tak bylo nebo nebylo?“ zasmál se Gerardo. „Já jsem bral Samanthu ze začátku jen jako kamarádku!“ vysvětloval mu Miguel, „i když mi Erika kvůli ní dělala žárlivé scény, tak já jsem ji přesvědčoval, že se nemá čeho bát, protože jsem ji opravdu bral jen jako kamarádku. Až teprve časem, když mi Erika začala ukazovat svou pravou tvář, jsem si začal uvědomovat, že k Samanthě cítím něco víc! A úplně nakonec mi došlo, že jsem se vlastně do ní zamiloval na první pohled, jenom jsem to neviděl, protože jsem si myslel, že nemám důvod se zamilovávat do jiné, když jsem měl Eriku!“ vysvětlil. Gerardo pokyvoval hlavou. „Takže mezi tebou a Erikou je tedy definitivní konec?“ zeptal se. „Definitivní!“ ujistil ho Miguel. „A Samantha?“ zeptal se Gerardo. „Miluji ji! Miluji ji tak moc, že jsem si ani nemyslel, že je možné až takhle milovat!“ zasněně se Miguel usmál. „V tom případě už mi nemusíš nic dalšího vysvětlovat!“ usmál se na něj Gerardo a postavil se, „budu ti držet palce, aby to na podruhé už bylo navždy!“ usmál se. „Bude, strejdo!“ zvolal Miguel a také se postavil, „vím to naprosto jistě!“ usmál se. Oba se objali a poplácávali se přitom po zádech. „A strejdo, měl bych na tebe ještě jednu prosbu!“ řekl mu Miguel, když se od sebe odtáhli. Gerardo mu naznačil, ať pokračuje. „Zítra se mají domů vrátit naši! Mrzí mě, že tam nebudu, ale neměl jsem jinou možnost! Prosím tě, strejdo, kdyby ti táta volal, neříkej mu, že jsem tady!“ požádal ho Miguel, „chci tu strávit se Sam klidný čas! Až se vrátím, všechno jim to vysvětlím, ale teď chci být tady a užívat si své štěstí!“ usmál se. „Když si to přeješ, tak nic tátovi neřeknu!“ slíbil mu Gerardo, „navíc se sem ani nemusí dovolat, vždyť víš, jaký je tu signál!“ zasmál se. „To je pravda!“ rozesmál se Miguel, „ale i tak díky, strejdo!“ poděkoval mu Miguel. Gerardo se na něj usmál a oba se ještě jednou objali.

Jazmín vyndávala nádobí z myčky a Aurora seděla u stolu. Rukama si podpírala hlavu a tvářila se smutně. „Jazmín, kolik je hodin?“ zeptala se. Jazmín se podívala na hodiny, které v kuchyni visely a poté zpátky na Auroru. „Jsou dvě!“ odvětila jí. „A Sam mi ještě nezavolala!“ vzdychla Aurora smutně, „přece mi slíbila, že mi zavolá!“ řekla. „Tak se asi ještě nezabydlela!“ řekla jí Jazmín, „neboj se, ona ti zavolá!“ usmála se na ni. „A co když se jí něco stalo a už se ke mně nevrátí?“ zeptala se Aurora a chtělo se jí plakat. „Ne, Auri, neboj se,“ přiběhla Jazmín k ní a objala ji, „Sam je v pořádku! Nic se jí nestalo a zase se k tobě vrátí, uvidíš!“ usmála se na ni. „A jak to můžeš vědět, Jazmín?“ zeptala se jí Aurora smutně. Když Jazmín viděla ten její smutný výraz, už jí to nemohla dál tajit. „Auri, tak já ti teď něco prozradím, ale musíš mi slíbit, že to nikomu neřekneš!“ řekla jí. „Slibuju, slibuju!“ ihned Aurora ožila, protože měla ráda tajemství. Jazmín se rozhlédla kolem, aby ji někdo nesprávný neslyšel a poté Auroře pošeptala to tajemství: „Víš, já jsem ráno jen předstírala, že jsem smutná, když Sam odjížděla, ale ve skutečnosti jsem byla ráda, protože řidičem toho taxíku, ve kterém Sam odjela, byl Miguel!“ Aurora vykulila oči. „Takže jsou teď někde spolu?“ zeptala se. Jazmín s úsměvem přikývla. „Když se Miguel dozvěděl, že chce Sam odjet, rozhodl se, že tomu za každou cenu zabrání! Proto vymyslel takový plán, ze kterého už Sam nemohla utéct!“ vysvětlila jí Jazmín. „A jak víš, že Sam Miguela neodmítla, když se to dozvěděla? Vždyť víš, jak je tvrdohlavá!“ převrátila Aurora očima, což Jazmín rozesmálo. „Neboj, Auri, dopadlo to dobře!“ usmála se na ni, „Miguel říkal, že kdyby to nevyšlo, tak do oběda zavolá, ale nezavolal!“ vysvětlila jí. Aurora radostí zatleskala. „Tak to už mi Sam ani volat nemusí, když vím, že je v těch nejlepších rukou!“ smála se. „Máš pravdu, Auri! Je v těch nejlepších rukou!“ usmála se Jazmín. Aurora se zasmála a padla Jazmín kolem krku.

Miguel se po rozhovoru s Gerardem vrátil do svého a Samanthina pokoje, ale Samantha už tam nebyla. Prošel celý dům, ale Samantha nikde. Už se začínal bát, že si to Samantha rozmyslela a utekla. Nakonec vyšel z domu, a jak se mu ulevilo, když ji v dálce uviděl, jak stojí pod jedním velkým stromem a rozhlíží se po krajině. Samantha se s úsměvem rozhlížela po té nádherné přírodě, když k ní Miguel přišel a zezadu ji objal kolem pasu. Samantha si položila své ruce na jeho a šťastně se usmála. „Už jsem se lekl, že jsi mi utekla!“ řekl. „A měla jsem?“ zeptala se ho Samantha. „Nikdy!“ odvětil jí Miguel rázně. Samantha se usmála a zamyslela se. „O čem přemýšlíš?“ zeptal se jí Miguel. „Ještě pořád tomu nemůžu uvěřit!“ odvětila mu Samantha. „Že jsi tady se mnou?“ zeptal se jí Miguel. Samantha přikývla. „Když jsem nastupovala do taxíku, věděla jsem, kam pojedu…teda nevěděla, chtěla jsem se rozhodnout až na nádraží, ale nikdy by mě nenapadlo, kde nakonec skončím!“ vysvětlovala, „a s kým!“ dodala. Miguel se usmál a políbil ji na tvář. „Jsi šťastná?“ zeptal se. „Jsem!“ odvětila mu Samantha, „ale…“ pokroutila hlavou. „Ale co?“ otočil si ji Miguel k sobě. „Migueli, proč si mi tak musel zkomplikovat život?“ zeptala se ho Samantha zoufale, „už tak mám problémů víc než dost a nevím, jak se pak zvládnu postavit těm, které mi způsobí tenhle náš útěk!“ řekla trochu smutně. „Na to teď nemysli, lásko!“ pohladil ji Miguel po tváři, „to je ještě daleko! A navíc těm problémům pak nebudeš čelit sama! Budeme jim čelit spolu!“ zdůraznil jí, „budu s tebou čelit všemu! Právě proto jsem ti ten život zkomplikoval, abych tě mohl před všemi a před vším ochraňovat!“ usmál se na ni. „Migueli!“ pousmála se na něj Samantha, „moc tě miluju!“ vyznala se mu. „I já tě moc miluju!“ usmál se na ni Miguel. Samantha mu úsměv opětovala a jejich rty se poté k sobě začaly blížit, až splynuly v jeden z mnoha něžných polibků, které teď spolu budou zažívat.

Karina přišla do svého bytu. Zrovna se vrátila od detektiva, kterého si Erika najímala na sledování Miguela. V ruce držela lísteček s adresou Alfonsininy rodiny, kterou ji detektiv velmi rychle sehnal. Karina se na lísteček podívala a vítězně se usmála. Rozhodla se, že zítra se na tu adresu vydá a konečně všemu přijde na kloub. Už si i promyslela, jak to udělá, aby jí Alfonsinina rodina pustila dovnitř a řekla jí všechno, co o vraždě Alfonsiny ví. Lísteček s adresou si ukládala do kabelky, když jí tam začal zvonit mobil. Podívala se na displej, kde jí svítilo jméno „Adrian“. Hovor dost neochotně přijala, ale jen co začala na Adriana mluvit, tvářila se, co nejnormálněji, aby na ni Adrian nepoznal, že je trochu nervózní. „Ahoj, Adriane, miláčku!“ usmívala se, „kdy se vrátíš? Už mi moc chybíš!“ zafňukala. „Vždyť víš, že se vrátím až za týden!“ obořil se na ni Adrian, který seděl na posteli v hotelovém pokoji. „Nemusíš na mě hned křičet!“ urazila se Karina. „A ty se zase nemusíš hned urážet!“ ušklíbl se Adrian, „tak co nového? Co je se Samanthou?“ zeptal se. „Adriane, odjel si teprve včera!“ připomněla mu Karina, „myslíš, že se za ten den něco závratného stalo?“ zvolala ironicky. „I za jeden den se může stát plno věcí!“ odvětil jí Adrian, „takže teda všechno v pořádku?“ zeptal se. „Ano, všechno v pořádku!“ vzdychla Karina, „tvá chůvička je pravděpodobně u tebe doma a stará se jako vždy o Auroru!“ uklidňovala ho. „Jak pravděpodobně?“ zvýšil Adrian hlas, „neřekl jsem ti snad jasně, že ji máš hlídat?“ rozčílil se. „A to jí kvůli tomu mám stát pořád za zadkem?“ naštvala se Karina, že si Adrian vůbec dovoluje ji žádat o to, aby Samanthu hlídala. „Když je potřeba tak ano!“ odvětil jí Adrian. „Jenže já tu potřebu nemám!“ odsekla mu Karina. „Karino, neštvi mě!“ zakřičel na ni Adrian, „tak je Samantha v pořádku?“ zeptal se ještě jednou, aby se ujistil. „Ano, je, už jsem ti to řekla!“ odvětila mu Karina klidně, protože zatím netušila, že se Samantha rozhodla odjet a už vůbec nevěděla, že její cesta nabrala zcela jiný směr, než plánovala. „Dobře, zase ti zavolám!“ řekl Adrian a zavěsil. „Samozřejmě!“ ukončila Karina hovor, „zavoláš mi jen kvůli tomu, aby ses zase ptal na ni!“ mračila se, „ale jen počkej!“ začala se usmívat, „až zjistím všechno o Alfonsině, ještě rád na tu svou chůvičku zapomeneš!“ hystericky se rozesmála.

Nastal večer. Claudia a její kamarádka seděly na baru na jedné diskotéce. Popíjely mojito a neustále se smály. „Vidím, že se dobře bavíte!“ přistoupil k nim usmívající se Tomas. „Nazdar, brácho!“ pozdravila ho vysmátá Claudia a objala ho, „kde se tady bereš?“ smála se. „Musím ti něco říct, ale chtěl jsem ti to říct osobně!“ odvětil jí Tomas. „Silvano,“ obrátila se Claudia na svou kamarádku, „necháš nás chvíli, prosím?“ požádala ji. Silvana přikývla a odešla. Tomas se posadil na její místo. „Tak co je tak důležité, že mi to musíš říct osobně?“ vyzvídala Claudia. „Já a María Elena spolu ode dneška oficiálně chodíme!“ oznámil jí Tomas a zářivě se přitom usmíval. Claudia zajásala radostí a hned Tomase objala. „Tomasi, tak to ti vážně moc gratuluju!“ usmála se na něj, „po tak dlouhém úsilí si ji přece jen získal!“ usmála se. „Ano a jsem moc šťastný!“ usmál se Tomas. „A že jsi fotógrafo jsi jí řekl?“ zeptala se ho Claudia. „Ne! Blázníš?“ vyděsil se Tomas, „já vím, že jí to budu muset říct, ale počkám na ten pravý čas!“ řekl. „Ale radím ti, aby si jí to řekl, co nejdřív!“ radila mu Claudia. „Já vím, já vím!“ přikyvoval Tomas. „Claudie, pojď, už to začíná!“ přiběhla k nim Silvana a tahala Claudii pryč. „Co začíná?“ zeptal se Tomas. „Touhle dobou tu vždycky začíná hodina karaoke a toho se prostě musím zúčastnit!“ smála se Claudia a odběhla se Silvanou. Tomas se rozesmál. „Dáte si něco?“ zeptal se ho barman. „Dám si taky mojito!“ odvětil mu Tomas. Barman přikývl a ihned šel koktejl připravovat. Mezitím už Claudia stála na podiu a všichni včetně Tomase ji povzbuzovali velkým potleskem.

María Elena se vrátila domů s úsměvem od ucha k uchu. Pomalu se ploužila ke schodům, když se najednou rozsvítilo světlo a María Elena uviděla svou velmi naštvanou matku. „Víš vůbec kolik je hodin, mladá dámo?“ obořila se na ni Eva. „Mami, dneska opravdu ne!“ zvolala María Elena nešťastně, protože si dnešek nechtěla kazit hádkou. „Kde jsi byla tak dlouho?“ zeptala se jí Eva. „Mami, je mi už osmnáct, tak si snad můžu dělat, co chci!“ odsekla jí María Elena. „Dokud bydlíš pod mou střechou, tak si nemůžeš dělat, co chceš!“ upozornila ji Eva, „tak kde jsi byla?“ zeptala se jí znovu. „Byla jsem se svým přítelem!“ odvětila jí María Elena hrdě. „S přítelem?“ podivila se Eva, „kdo je tvůj přítel?“ zeptala se. „Promiň, mami, ale ráda bych s ním dál chodila, takže ti to neřeknu, protože znám tvé hloupé názory!“ zašklebila se María Elena. „Co to povídáš, Marío Eleno? Okamžitě mi řekni, s kým chodíš?“ zakřičela na ni Eva. „Mami, tak už dost!“ rozkřikla se na ni María Elena, protože už to dál nevydržela, „ty mi prostě musíš všechno zkazit!“ rozplakala se, „nenecháš mě ani jeden den v klidu! Já vážně nevím, co jsem ti provedla, že mi pořád jenom nadáváš!“ plakala, „a zrovna dneska jsem si to opravdu nezasloužila! Místo toho výslechu a nadávek ses mě spíš mohla zeptat, jak jsem napsala ten test z matiky! Kdyby ses mě zeptala, tak bych ti odpověděla, že jsem ho napsala moc dobře a ty by si mě pak možná i pochválila, i když to bych chtěla asi moc!“ vzlykala, „ale teď už od tebe nechci slyšet vůbec nic!“ řekla chvějícím se hlasem a vyběhla po schodech nahoru do svého pokoje. Evě, která byla vždy tvrdá jako skála, se v očích objevily slzy.

Victoria nervózně přešlapovala po hale svého domu. Erika se totiž od rána nevrátila domů, a protože jí nebrala ani mobil, tak se začala bát, že se jí něco stalo. Zkusila to vytočit ještě jednou, ale v tom se Erika vrátila domů. „Eriko, konečně!“ oddechla si Victoria a přiběhla ke své dceři, „proč jsi mi nebrala telefon? Kde jsi byla?“ zeptala se jí. Erika se začala smát a Victoria pochopila, že je opilá. „Tak teď už vím, kde jsi byla!“ řekla Victoria, „co se stalo, Eriko?“ zeptala se, když ji vedla k pohovce. Usadila ji a poté se posadila vedle ní. „Eriko, ty přeci nepiješ! Co se stalo?“ zeptala se jí. „Chtěla jsem alespoň na chvíli zapomenout!“ řekla Erika zoufale, „jenže ono to nešlo! Pořád si je představuju!“ rozplakala se, „představuju si, jak jsou spolu! Jak na něj ta potvora sahá! A to já nesnesu! Nesnesu to!“ zakřičela zoufale. „Eriko, o čem to mluvíš?“ nechápala ji Victoria. „Miguel a ta proklatá chůva od Santanderových spolu utekli!“ zakřičela na ni Erika a opět se dala do pláče. „Cože?“ zvolala Victoria šokovaně, „a kde jsou?“ zeptala se. „Kdybych to věděla, tak tady teď s tebou nejsem!“ zakřičela na ni Erika, „kdybych to věděla, tak už jsem dávno tam a vlastníma rukama bych tý potvoře vyškrábala oči!“ křičela hystericky. „Eriko, prosím tě, zkus se uklidnit!“ žádala ji Victoria. „Mami, proč?“ vzlykala Erika, „proč se to muselo všechno tak pokazit!“ zoufale se podívala na svou matku. Victoria nevěděla, co jí má na to říct, jen ji pevně objala. Erika chvíli plakala v jejím náručí, když sebou najednou trhla a z kabelky vyndala svůj mobil. „Ale já to všechno zase napravím! Ještě jeden člověk se musí dozvědět, co se tady děje!“ řekla a vytočila číslo. Adrian byl ve svém hotelovém pokoji a na posteli se líbal s jednou polonahou ženou, kterou sbalil v baru. Žena mu právě rozepínala košili, když mu začal zvonit mobil. „Malý moment, hned se toho narušitele zbavím!“ řekl jí Adrian a natáhl se pro mobil. „Co je?“ zeptal se otráveně. „Výborně, Adriane, jestli seš naštvaný už teď, tak jsem zvědavá, co uděláš, až se dozvíš, proč ti volám!“ řekla mu Erika ironicky. „Přejdi k věci, Eriko!“ pobídl ji Adrian, kterého mezitím neznámá žena líbala na krku. „Tvá milovaná chůvička a můj manžel spolu utekli!“ oznámila mu Erika. Adrian byl v šoku. „Přestaň!“ vzteky neznámou ženu odstrčil tak silně, že spadla z postele. „Zopakuj mi to!“ požádal Eriku, „to není možné! Dnes jsem mluvil s Karinou a ta říkala, že je všechno v pořádku!“ kroutil nechápavě hlavou. „Je mi jedno, co ti říkala Karina, ale ujišťuju tě, že ti říkám pravdu!“ zvýšila Erika hlas. „Jak si to mohla dopustit? Jak to, že si svýho manžílka nehlídala?“ zakřičel na ni Adrian. „Takže je to jen moje vina?“ pobavilo to Eriku, „a kdo se předevčírem kasal, že po tom, co Samanthě něco zásadního řekne, tak je ruka v rukávě, hm?“ připomněla mu. „A kde teď jsou?“ zeptal se jí Adrian. „Ty, idiote, kdybych to asi věděla, tak to bude to první, co ti řeknu!“ obořila se na něj Erika. „Mírni se, Eriko, jasný!“ okřikl ji Adrian, „hned zítra ráno nasednu na letadlo, sejdeme se a všechno vyřešíme!“ řekl. „To bych ti radila!“ zašklebila se Erika a zavěsila mu. „Co to mělo znamenat?“ obořila se neznámá žena na Adriana. Adrian po ní hodil její halenku. „Táhni!“ ukázal na dveře, „dneska z toho nic nebude!“ dodal. „Hulváte!“ zakřičela na něj žena a odešla. „Tohle si neměla dělat, Samantho!“ kroutil Adrian hlavou, „teď teprve poznáš, že se mnou si nesmí nikdo zahrávat!“ pomyslel si nenávistně.

Samantha vyšla z koupelny. Porozhlédla se po pokoji a usmála se. Pořád z toho všeho nového byla ve velké euforii. „Asi to tak mělo dopadnout!“ konečně si sama sobě přiznala a šťastně se usmála. Šla si lehnout na pohovku. Po chvíli vešel do pokoje Miguel. „Kde jsi byl?“ zeptala se ho Samantha. „Ještě jsem něco probíral se strejdou!“ odvětil jí Miguel a sedl si na zem vedle pohovky. „Chyběl jsem ti?“ zeptal se jí a chytil ji za ruku. „Strašně moc!“ usmála se na něj Samantha, naklonila se k němu a políbila ho. „A to si představ, jak moc bych ti chyběl, kdybys teď byla někde daleko!“ řekl jí Miguel smutně. „Já vím, už jsem si uvědomila, že by to byla chyba!“ odvětila mu Samantha. Miguel se na ni usmál a políbil ji. Samantha si lehla a zesmutněla. „Copak je?“ zeptal se jí Miguel. „Myslím na Auroru! Slíbila jsem jí, že jí zavolám a ona je teď určitě smutná, že jsem svůj slib nesplnila!“ smutnila Samantha. „A já si zase myslím, že je teď moc šťastná!“ usmál se na ni Miguel, „Jazmín a Nancy jí určitě řekly, že si odjela se mnou, takže Aurora ví, že jsi v pořádku!“ dodal. Samantha se pousmála. „Ale stejně bych ráda věděla, jak to zvládá!“ řekla smutně. „Víš co, mám nápad!“ usmál se Miguel. „Jaký?“ zeptala se Samantha. „Ráno vyjedu někam do kopců, kde bude určitě signál, a zavolám Fabiole, aby se na Auroru šla podívat!“ napadlo ho, „slavnou zpěvačku by Santanderovi měli pustit do domu!“ zasmál se. Samantha se rozesmála a šťastně Miguela objala. „Děkuju ti, miláčku, děkuju ti za všechno!“ usmála se na něj. „Já ti děkuju, že si mi konečně dala šanci!“ usmál se na ni Miguel. Samantha mu úsměv opětovala a oba se dlouze políbili. „Tak já se půjdu taky osprchovat!“ řekl Miguel, když polibek přerušil, „počkáš tu na mě?“ zeptal se. „Neboj, nikam neuteču!“ zasmála se Samantha. Miguel se usmál, políbil ji a odešel do koupelny. Samantha si opět lehla, zavřela oči a zasněně se usmála. Když Miguel po pár minutách vyšel z koupelny, Samantha už spala. Miguel na ni chvíli s úsměvem hleděl. „Jsi tak krásná, lásko moje!“ pomyslel si. Poté ji vzal do náruče a odnesl ji do postele. Přikryl ji a poté si k ní lehl. Políbil ji na rameno a velmi silně ji sevřel ve svém náručí. Samantha pocítila jeho objetí a chytla ho za ruku. Nakonec oba v poklidu usnuli jeden druhému v náručí.