Bylo ráno. Samantha se zavřenými oči šmátrala rukou po druhé straně postele, ale ta byla prázdná. Otevřela oči a na polštáři uviděla růžovou růži. Usmála se a posadila se. Vzala si růži a s úsměvem si k ní přivoněla. Poté si všimla, že na polštáři je ještě vzkaz. Vzala si ho a přečetla si ho.

Dobré ráno, má lásko,

doufám, že si se naši první společnou noc vyspala stejně krásně jako já. A odpusť mi, že jsem tě neprobudil polibkem, ale vypadala si tak sladce, že jsem neměl to srdce tě budit. Navíc jsem chtěl splnit slib, co jsem ti včera dal, a tak zřejmě v době, kdy budeš číst tento vzkaz, už Fabiola bude vědět, že se má zastavit za Aurorou. Než se vrátím, můžeš se pustit do snídaně, kterou jsem ti sám připravil a také si vyzkoušet nějaké oblečení, co jsem tu včera našel po Fabiole. Vím, že pro pobyt na takovéhle haciendě nemáš to správné oblečení a tohle by ti mělo padnout.

Brzy se vrátím, miluju tě!

Tvůj Miguel

Samantha si přiložila vzkaz na hruď a zasněně se usmála. Poté se rozhlédla po pokoji a uviděla na stole snídani a na skříni viselo oblečení, o kterém se Miguel ve vzkazu zmínil. Vzkaz a růži odložila stranou a šla se nasnídat.

„Marío Eleno, čekám tady na tebe!“ řekl jí Sebastian, když scházela ze schodů v jejich domě. „Dobré ráno, Sebastiane!“ políbila ho María Elena na tvář, „co se děje?“ zeptala se. „Doneslo se ke mně, že si se včera zase pohádala s matkou!“ odvětil jí Sebastian, „o co šlo?“ zeptal se. „Nic, co by stálo za zmínku, Sebastiane! Jen jsem zase byla ta nejhorší!“ odvětila mu María Elena, „už jsem zvyklá, že na mě máma řve kdykoliv a kvůli čemukoliv, ale právě včera jsem doufala, že toho budu ušetřena, ale máma opět nezklamala!“ zesmutněla. „Promluvím s ní!“ řekl Sebastian. „To je zbytečné, bratříčku! Nech to být!“ smutně se María Elena usmála, „a už musím jít do školy, tak se měj!“ políbila ho na tvář a odešla. Sebastian se otočil, právě když halou procházela Nancy. Ani ho nepozdravila, jenom kolem něj prošla a vydala se do schodů. „To už teď spolu nebudeme ani mluvit?“ zeptal se jí. „A o čem chceš mluvit?“ otočila se na něj. „Doufal jsem, že zůstaneme přátelé!“ odvětil jí Sebastian. „Ale já nechci být tvá kamarádka! Ani nemůžu být!“ řekla mu Nancy, „řekla jsem ti, co k tobě cítím! Miluju tě!“ znovu se mu vyznala. „Nancy, ale já tě nedokážu udělat šťastnou! Neumím to!“ řekl jí Sebastian sklíčeně. „To si ale myslíš jen ty, ale já si myslím něco jiného! Vím, že to dokážeš a taky vím, že mě taky miluješ!“ usmála se na něj, „a jestli potřebuješ čas na to si to přiznat nebo se na to připravit, tak já počkám! Ale do té doby se budeme tvářit jako, že se neznáme!“ dodala a odcházela. „Ale proč?“ nechápal to Sebastian. Nancy se na něj znovu otočila a usmála se. „Protože postupně si začneš uvědomovat, jak moc ti chybím a nakonec si uvědomíš i to, že mě miluješ!“ usmála se a odešla. Sebastian tam zůstal udiveně stát.

Jazmín byla v kuchyni a připravovala snídani pro Auroru. Aurora seděla u stolu a čekala. V tom uslyšely zvonek u dveří. „Auri, hned ti to dodělám, jenom dojdu otevřít!“ řekla jí Jazmín a odešla. Procházela halou, když se zvonek ještě jednou rozezněl. „Už jdu!“ zavolala. Poté otevřela dveře a z šoku jí málem vypadly oči z důlků. „Dobré ráno!“ usmála se na ni Fabiola. „Vy jste Fa-fa-biola Mendo-do-zová!“ koktala Jazmín. Fabiola se rozesmála. „A ty budeš, hádám Jazmín?“ zeptala se nejistě. Jazmín nervózně přikývla. „Mohla bych dál?“ zeptala se Fabiola. „Pane Bože, no samozřejmě!“ chytla se Jazmín za hlavu, že ji tak dlouho nechala stát venku, „pojďte dál!“ uhnula jí z cesty a Fabiola vešla dovnitř. „Ráda bych viděla Auroru!“ řekla. „Ta bude mít určitě velkou radost, až vás uvidí!“ usmála se Jazmín, „hned pro ni dojdu!“ dodala a odešla. Po chvíli se vrátila i s Aurorou. „Fabiolo!“ rozzářila se Aurora a rozběhla se k ní. Fabiola napřáhla ruce a vzala ji do náruče. „To je ale překvapení!“ usmívala se Aurora, „ráda tě zase vidím, Fabiolo!“ objala ji. „Já tebe taky, zlatíčko!“ tiskla ji k sobě Fabiola. „A proč jsi vlastně přišla?“ zeptala se Aurora. Fabiola se s ní posadila na pohovku. „Miguel mě za tebou poslal!“ odpověděla. „Ty víš kde je?“ divila se Aurora, „a víš, že je tam s mojí Sam?“ usmála se. „Ano, Auri, všechno vím, a proto jsem za tebou přišla, abych ti to všechno řekla!“ usmála se na ni Fabiola, „Miguel mi ráno volal a řekl mi, že si o tebe Sam dělá starosti a oba chtějí, abych na tebe dohlédla a všechno ti vysvětlila!“ „Tak povídej, povídej!“ vyzvídala Aurora. „Promiňte mi, že vám do toho skáču!“ ozvala se Jazmín, „já bych se to taky ráda všechno dozvěděla, ale bude možná lepší, když si to řeknete někde jinde, protože v tomhle domě mají i stěny uši!“ upozornila je. „Právě jsem to chtěla navrhnout, že bych vzala Auroru někam ven!“ řekla Fabiola, „Miguel mi kladl na srdce, že o tom nemám mluvit tady!“ dodala. „Ještě jsem nejedla, tak můžeme jít někam na snídani a tam mi to všechno řekneš!“ navrhla Aurora. „Dobrý nápad, já jsem taky ještě nejedla!“ zasmála se Fabiola. Chytla Auroru za ruku a postavila se. „Jazmín, přivedu ji brzy a v pořádku!“ slíbila jí Fabiola. „O to nemám strach!“ usmála se Jazmín. „Jazmín,“ naznačila ji Aurora, aby se k ní naklonila, „až se vrátím, tak tobě a holkám všechno řeknu!“ zasmála se. „Dobře,“ usmála se na ni Jazmín a objala ji. Aurora se chytla Fabioly za ruku. Fabiola pokývla na Jazmín a poté s Aurorou odešly.

Samantha vyšla z domu. Na sobě měla oblečení, které jí Miguel nachystal. Měla béžové plátěné kalhoty, khaki tričko, džínovou vestu a na hlavě kovbojský klobouk. Chtěla najít Gerarda a poprosit ho, aby ji provedl po haciendě, protože včera na to nebyl čas, ale než vůbec stačila udělat krok, v dálce viděla, že se vrací Miguel. Domnívala se, že odjel autem, ale on k ní cválal na hnědém koni. Překvapeně na něj hleděla. „Věděl jsem, že ti to padne a jak ti to sluší, miláčku!“ řekl jí Miguel, když seskakoval z koně. „Ty umíš jezdit na koni?“ divila se Samantha. Miguel se rozesmál, objal ji a políbil ji. „Říkal jsem ti přeci, že jsme tu s Fabiolou trávili každé prázdniny! Na koni jsem seděl už ve třech letech!“ zasmál se. „Je moc krásný!“ usmívala se Samantha. „Tak si ho pojď pohladit!“ vedl ji Miguel ke koni. „Ne, to je dobrý,“ vytrhla se mu, „je krásný zdálky. Moc zblízka ho vidět nemusím!“ „Sam, ty se bojíš?“ pousmál se Miguel. „Nebojím, jenom z něj mám respekt!“ odvětila mu. „Sam, on ti nic neudělá!“ uklidňoval ji Miguel, „pojď,“ chytil ji za ruku, „věř mi!“ usmál se na ni. Samantha se ještě chvíli zdráhala, ale nakonec se usmála. „Věřím ti!“ řekla. Miguel jí úsměv opětoval a dovedl ji ke svému koni. „Neboj se!“ řekl jí, když její ruku pokládal na koňův krk, aby si ho pohladila. „Pane Bože, to je úžasné!“ usmívala se Samantha, když ho hladila. Kůň zařehtal. Samantha se lekla. „Neboj se, lásko! To znamená, že se mu líbíš!“ usmál se na ni Miguel. Samantha se nervózně pousmála. „Jak se vlastně jmenuje?“ zeptala se. „Rival!“ odvětil jí Miguel. „Ahoj, Rivale, já jsem Samantha!“ představila se mu Samantha a sama od sebe ho pohladila. „Tak už jste se seznámili a teď se půjdeme projet!“ zvolal Miguel. „Projet? To jako já, že bych si na něj měla sednout?“ kulila na něj Samantha oči. Miguel se rozesmál. „Miláčku, čeho se pořád bojíš?“ zeptal se, „vždyť jsem přeci tady u tebe a nedopustím, aby se ti něco stalo!“ usmál se. Samantha se pousmála a políbila ho. „Jsem šťastná!“ usmála se na něj. „Toho jsem chtěl docílit!“ odvětil jí Miguel a usmál se. „Tak jdeme na to!“ zvolala Samantha rozhodně, že si přece jen na koně sedne. Miguel jí pomohl do sedla, podal jí uzdu a Samantha se v tu chvíli celá rozzářila. „To je tak nádherný pocit!“ usmívala se. „A teď tě konečně provedu po haciendě, aby sis tu všechno prohlédla!“ řekl jí Miguel, „a z koňského hřbetu je ten pohled nejhezčí!“ usmál se. „Je to pravda!“ souhlasila Samantha a pohladila Rivala po hřívě. Miguel se na ni usmál, chytil Rivala za uzdu a pomalu kráčeli po celém území haciendy.

Karina stála před domem Alfonsininy rodiny. Už byla krůček od zjištění pravdy a začínala být trochu nervózní. „No tak zaklepej, Karino! Musíš to udělat!“ povzbuzovala se. Na jednu stranu na sebe byla pyšná, že dokázala dojít až sem, ale na druhou stranu se bála, že se dozví to, čeho se obávala. Že se dozví, že je Adrian vrah. Ještě chvíli nabírala odvahu, až nakonec zaklepala. Za pár vteřin jí dveře otevřela mladá žena. „Přejete si?“ zeptala se. „Dobrý den, já jsem Kassandra Almadová!“ představila se jí Karina vymyšleným jménem, „je doma Alfonsina?“ zeptala se. „Alfonsina?“ zarazila se žena, „odkud znáte moji sestru?“ zeptala se. „Chodila jsem s Alfonsinou na střední školu a byly jsme velmi dobré kamarádky!“ vymýšlela si Karina, „ale pak jsem se musela s mými rodiči odstěhovat a naše kontakty se zpřetrhaly, což mě moc mrzelo!“ vysvětlovala, „ale teď jsem se vrátila a ráda bych byla znovu Alfonsininou kamarádkou, protože jsme si opravdu rozuměly!“ usmála se. „Pojďte dál!“ pozvala ji žena dál. „Děkuji!“ usmála se na ni Karina a vešla dovnitř. „Ještě jsem se vám nepředstavila! Já jsem Ornela Pescaová, starší sestra Alfonsiny!“ podala jí žena ruku. „Velmi mě těší!“ stiskla jí Karina ruku a usmála se, „a je tedy Alfonsina doma?“ zeptala se. „Kassandro!“ vzdychla Ornela, „to, co vám teď řeknu, vás asi zdrtí, ale je to bohužel pravda!“ řekla smutně. „O co jde?“ zeptala se Karina. „Moje sestra je mrtvá!“ řekla jí Ornela zdrceně. Karina se zatvářila šokovaně, jako kdyby to pro ni byla úplně nová zpráva.

„Takže Sam a Miguel jsou na haciendě vašeho strejdy?“ ptala se Aurora Fabioly, když spolu seděly v pekárně a pochutnávaly si na čerstvých koláčích. „Ano a Sam se tam moc líbí!“ usmála se Fabiola, „Miguel mi taky řekl, abych ti vyřídila, že se ti Sam snažila volat, jak ti slíbila, ale že je tam špatný signál, a tak se nedovolala. Miguel musel dnes brzy ráno odjet hodně daleko, kde signál je, aby mi vůbec mohl zavolat!“ vysvětlovala jí. „To je v pořádku, já to chápu!“ přikývla Aurora, „aspoň to má tu výhodu, že je nikdo nebude otravovat, když tam není signál!“ zasmála se. „No vidíš, to je fakt!“ rozesmála se Fabiola. „Fabiolo!“ oslovila ji Aurora. „Copak, zlatíčko?“ usmála se na ni Fabiola. „Kdyby ti Miguel ještě volal, tak mu vyřiď, ať Sam řekne, ať si užívá svého štěstí a o mě, ať si nedělá starosti, že jsem v pohodě!“ řekla jí Aurora. Fabiola se zasmála. „Dobře, Auri, vyřídím!“ pohladila ji po vlasech, „máš Sam moc ráda, viď?“ zeptala se. „Sam je jako moje maminka!“ usmála se na ni Aurora, „a až si vezme Miguela, tak si mě adoptují a pak to bude moje opravdová maminka a Miguel bude můj opravdový tatínek a to bude super!“ šibalsky se usmála. „Ano, bude to super!“ usmála se na ni Fabiola. V tom si všimla, kolik je hodin, a uvědomila si, že už bude muset Auroru odvézt zpátky domů. „Auri, už tě budu muset odvézt zpátky!“ řekla jí smutně, „mám dneska ještě nějaké povinnosti!“ dodala. „Nic mi nevysvětluj, je mi to jasný!“ odvětila jí Aurora. Fabiola se znovu musela rozesmát nad tím, jak je Aurora roztomilá a jak jí nic neujde. „A to, co jsem ti tady řekla…“ „…může vědět jen María Elena, Sebastian, Jazmín a Nancy!“ doplnila ji Aurora. Fabiola se na ni usmála. „Seš chytrá holčička!“ řekla jí. „Já vím!“ zasmála se Aurora. Fabiola se pousmála. „Tak pojďme!“ chytla Auroru za ruku, na stole nechala peníze a pak odešly.

„Myslím, že už jsme haciendu prošly celou!“ řekl Miguel, když se zastavily u řeky. „Jsem z tohoto místa každou chvílí, víc nadšenější!“ usmála se Samantha. „Věděl jsem, že tohle je to nejlepší místo, kam tě vzít!“ odvětil jí Miguel, chytnul jí za pas a pomohl jí dolů z koně. Samantha mu zůstala v náručí a Miguel ji něžně políbil. „Posadíme se?“ zeptal se jí. Samantha přikývla a oba si sedli do trávy. „Neuteče?“ podívala se Samantha na Rivala. „Neboj se, on umí čekat!“ odvětil jí Miguel. Samantha se rozesmála. „Tolik miluju tvůj smích!“ vzdychl Miguel zamilovaně. „Jenom můj smích?“ poťouchle se Samantha usmála. „Miluju tě úplně celou!“ odvětil jí Miguel a políbil ji. Samantha po chvíli polibek přerušila a zesmutněla. „Co se děje?“ zeptal se Miguel. „Seš si jistý, že děláme správnou věc? Seš si jistý, že je dobře, že jsme teď tady spolu?“ zeptala se ho Samantha. „Sam, ty už zase pochybuješ?“ zesmutněl Miguel. „Já jsem si zase představila, jak to asi bude vypadat, až se vrátíme!“ odvětila mu Samantha. „Miláčku, už jsem ti říkal, aby si na tohle nemyslela!“ připomněl jí Miguel, „žij přítomností a to, co bude potom, se nějak vyřeší! Ale hlavně to vyřešíme spolu!“ zdůraznil jí, „už nikdy nebudeš na nic sama! Budu pořád s tebou!“ usmál se. „To si přeju ze všeho nejvíc!“ řekla mu Samantha, „protože tě miluju!“ usmála se na něj. „Taky tě miluju!“ odvětil jí Miguel a usmál se. Samantha mu úsměv opětovala a tentokrát ho jako první políbila ona. Miguel jí její polibky ihned vracel.

„Alfonsina je mrtvá?“ stále se Karina tvářila šokovaně, „ale kdy? Jak se to stalo?“ ptala se. „Je to už dvanáct let!“ odvětila jí Ornela. „Dvanáct let?!“ zhrozila se Karina, „a jak se to stalo?“ zeptala se. „Někdo ji zabil!“ odvětila jí Ornela zničeně. „Ale to je hrozné!“ vytryskly Karině falešné slzy, „kdo něco takového mohl udělat?“ vzlykala. „Já vím, kdo to byl!“ řekla Ornela. „Cože?“ zvolala Karina. „Posaďte se, Kassandro,“ ukázala Ornela na pohovku, „řeknu vám, kdo moji sestru zabil!“ dodala. Karina se posadila a v duchu se usmívala nad tím, že dosáhla svého cíle. „Mou sestru zabil Adrian Santander!“ oznámila jí Ornela natvrdo. Karina ztuhla. „Doufám, že je ten člověk ve vězení!“ poznamenala, protože i když byla v šoku, musela dál pokračovat ve své hře. „Bohužel není!“ řekla Ornela nenávistně. „Ale jak je to možné?“ podivila se Karina. „Protože je to synáček z bohaté rodiny a těm se nikdy nic nedokáže!“ zlobila se Ornela. „A tak když mu nic nedokázali, tak to třeba neudělal on!“ řekla Karina. „Udělal to on! Vím to naprosto jistě!“ zdůraznila jí Ornela. „Ale jak si tím můžete být tak jistá?“ zeptala se Karina. „Protože z něj měla Alfonsina strach! Dlouho předtím než zemřela, ji ten ničema neustále pronásledoval!“ vypravovala jí Ornela, „chtěl, aby s ním chodila, jenže Alfonsina o něj neměla zájem! On to neunesl, a proto ji zabil!“ zvolala nenávistně. „A policie o tom věděla?“ zeptala se Karina. „Samozřejmě, ale myslíte, že s tím něco udělala?“ ironicky se Ornela zasmála, „řekla jsem těm blbým policajtům všechno! Jak ji pronásledoval, jaký z něj měla Alfonsina strach, jak jí vyhrožoval, ale je to nezajímalo! Ani bych se nedivila, kdyby jim otec toho mizery zaplatil, aby jeho syna nevyšetřovali!“ dodala zlostně. „Takže jste si naprosto jistá, že Alfonsinu zabil Adrian Santander?“ ujišťovala se Karina ještě jednou. „Jako že se Ornela Pescaová jmenuju!“ ujistila ji Ornela. „Takže je to pravda! Adrian je vrah!“ pomyslela si Karina vyděšeně.

Erika vycházela ze svého domu, když tam zastavilo auto. „No podívejme se, kdo se nám uráčil vrátit!“ zašklebila se Erika na Adriana. „Už jsi zjistila, kde jsou?“ obořil se na ni Adrian jen co vylezl z auta. „To jsou pořád blbý otázky! Kdybych to věděla, tak už jsem dávno tam!“ rozčílila se Erika. „A napadá tě alespoň nějaké místo, kde by mohli být?“ zeptal se Adrian. „Ne nenapadá, vždyť můžou být kdekoliv!“ zakřičela na něj Erika. „Sklapni, Eriko, pamatuj si, že na mě křičet nebudeš!“ pohrozil jí Adrian. „A ty zase přestaň hloupě žvanit a začni konečně něco dělat!“ přikázala mu Erika, „to bylo samý „mám všechno pod kontrolou“ a podívej se! Odjedeš a hned druhý den se ti chůvička utrhne ze řetězu!“ vysmála se mu. „Mluv se mnou slušně, Eriko!“ chytil ji Adrian silně pod krkem. „Pusť mě, ty idiote!“ odstrčila ho Erika od sebe, „a teď se oba uklidníme a vymyslíme, jak ty dva najít a jak je dostat navždycky od sebe!“ prohlásila velmi důrazně a Adrian mohl jen souhlasně přikývnout.