„Kam si vlastně chtěla jít, než jsem se tu objevil?“ zeptal se Adrian Eriky. „Mám schůzku s detektivem, kterého jsem si vždycky najímala, když jsem náhodou byla chvíli bez Miguela, tak aby ho sledoval!“ odvětila mu Erika, „on mi ho určitě najde!“ dodala. „Tak moment!“ zarazil se Adrian, „a proč sis ho nenajala hned, jakmile se od tebe odstěhoval? To bylo snad to první, co si měla udělat, ne?“ divil se, „bože, Eriko, ty jsi tak hloupá!“ vysmál se jí. „Hele, ty ses taky zatím ještě nepředvedl jako ten nejchytřejší člověk na světě!“ obořila se na něj Erika, „taky si pořád hlásal, jak máš s chůvičkou všechno pod kontrolou, no a jak to dopadlo!“ setřela ho. „No dobře, oba dva jsme udělali pár chyb!“ uznal Adrian, „ale tomu je teď konec! Další chyby už si nemůžeme dovolit!“ zdůraznil. „A taky je už neuděláme!“ ujistila ho Erika. „Fajn, tak ty jeď za tím detektivem a já taky zajedu za pár známými, aby nám s tím pomohli!“ řekl Adrian. „Za jakými známými?“ zeptala se Erika. „Až to s nimi domluvím, všechno ti řeknu!“ odvětil jí Adrian. Erika přikývla. „Tak já teda jedu!“ nastoupila do svého auta, „a ty se mi brzy ozvi!“ poručila Adrianovi a odjela. Adrian se na chvíli zamyslel a nakonec také nastoupil do svého auta a odjel.

Alvaro seděl v limuzíně a vyřizoval nějaké hovory, když z okénka uviděl Andrése, tlačícího před sebou kočárek. „Jairo, zastav!“ přikázal řidiči. Řidič zastavil. „Hned jsem zpátky!“ řekl mu Alvaro a vystoupil. Andrés mezitím zastavil u jedné lavičky, vyndával svého syna z kočárku a posadil se s ním na lavičku. „Ale, ale, kohopak to tu máme!“ přistoupil k nim Alvaro s předstíraným úsměvem. Andrésův spokojený výraz se změnil v nenávistný jako pokaždé, když Alvara viděl. „Ty jsi teď začal pracovat jako chůva?“ smál se Alvaro. „Velmi vtipné!“ ušklíbl se Andrés, „to je můj syn!“ vysvětlil. Alvarovi div nevypadly oči z důlků. „Syn? Ty máš syna?“ divil se. „Představ si, že mám!“ odsekl mu Andrés. „A kde se tu tak najednou vzal?“ zeptal se Alvaro. „Tobě já se nemusím zpovídat!“ znovu ho Andrés odbyl. „A Fabiola o tvém synovi ví?“ zeptal se Alvaro. „Neví!“ odvětil mu Andrés, „ale předpokládám, že ty se teď hned za ní rozběhneš, aby si jí to za tepla řekl!“ dodal. „Vážně ti to pálí, Andrési!“ smál se Alvaro, „asi jí to hodně zasáhne!“ předstíral, že ho mrzí, že to bude Fabiolu bolet. „Ty jí to určitě řekneš takovým tónem, aby jí to zasáhlo, co nejvíc!“ bylo to Andrésovi jasné. „A tobě to bude snad vadit?“ zasmál se Alvaro. „Ne, nebude! Mně je to totiž úplně jedno! Už jsem ti řekl, že se o Fabiolu nezajímám a je mi tím pádem taky jedno, co si o mně myslí!“ zdůraznil mu Andrés. Alvaro se spokojeně usmál. „Tak já už tě nebudu zdržovat a hned teda jedu za Fabiolou, abych jí tu radostnou novinu oznámil!“ rozesmál se a šel zpátky k limuzíně. „Já tě tak nenávidím!“ pomyslel si Andrés. Poté si začal představovat, jak se asi bude Fabiola tvářit. I když Alvarovi tvrdil, že mu je jedno, co si o něm Fabiola myslí a i když si uvědomoval, že by mu to opravdu mělo být jedno, když už spolu tak dlouho nejsou, nechtěl, aby Fabiola trpěla, protože přese všechno, co se mezi nimi stalo, ji stále miloval.

Claudia markovala zboží od jedné zákaznice, když k ní přiběhla její kolegyně. „Claudie, podívej, kdo sem přišel!“ řekla nadšeně. „Vydrž!“ odvětila jí Claudia. Vrátila zákaznici nazpátek peníze a ta odešla. „Tak co se děje?“ obrátila se Claudia na svou kolegyni. „Podívej se, kdo si tamhle prohlíží šaty na tom stojanu!“ ukázala kolegyně na Fabiolu. „Fabiola Mendozová!“ usmála se Claudia. „Taková velká hvězda, pane bože, já ji nemůžu jít obsloužit, jsem strašně nervózní!“ třásla se kolegyně. „Prosím tě, klid, já ji obsloužím!“ odvětila jí Claudia a šla k Fabiole. „Dobrý den,“ pozdravila ji, „můžu vám pomoci?“ usmála se na ni. Fabiola jí už chtěla odpovědět, když se zarazila a uvědomila si, že už Claudii někde viděla. „Neviděly jsme se už?“ zeptala se. „Ano, před pár dny!“ odvětila jí Claudia, „byla jsem na castingu SuperStar!“ dodala. Fabiola se na chvíli zamyslela a poté si vzpomněla. „Ach ano, máte pravdu, vzpomínám si na vás!“ usmála se, „máte zajímavý hlas!“ dodala. „Pamatujete si na můj zpěv?“ podivila se Claudia, „já si myslela, že v takovém množstvím lidí to ani není možné!“ zasmála se. „Ano, bylo tam opravdu hodně lidí!“ zasmála se Fabiola, „ale také tam bylo pár jedinců, jejichž zpěv mi utkvěl v hlavě a vy jste byla jedním z nich!“ usmála se, „jenom jsem si vás teď, jak jsem vás uviděla, nedokázala tak rychle zařadit, za což se vám omlouvám!“ dodala. „Nemáte se za co omlouvat!“ odvětila jí Claudia, „pro mě je ctí, že jste si hned potom tak rychle vzpomněla a hlavně že si můj zpěv stále pamatujete!“ usmála se. Fabiola jí úsměv opětovala. „Můžu vám tedy s něčím pomoci?“ znovu se Claudia nabídla, že jí pomůže vybrat. „Ano, potřebovala bych nějaké nové koktejlové šaty!“ odvětila jí Fabiola. „Tak se po nějakých podíváme!“ usmála se na ni Claudia. Začala Fabiolu vodit po obchodě a ukazovala jí šaty, které by se jí mohly líbit.

Jazmín rovnala polštáře na pohovce v hale, když se domů vrátil Adrian. „Zdravím tě, Jazmín!“ pozdravil ji. Jazmín na něj překvapeně hleděla. „Divíš se, že jsem se vrátil tak brzy, že?“ podotkl Adrian. „Myslela jsem, že budete pryč celý týden!“ odvětila mu Jazmín. „To jsem si taky myslel, ale kvůli jistým okolnostem jsem se musel vrátit!“ řekl Adrian. „Kvůli jakým okolnostem?“ zeptala se Jazmín nejistě. „Ty víš, co mám na mysli!“ přistoupil k ní Adrian blíž a surově ji chytil za ruku, „kde je Samantha? Kam se s tím bastardem Mendozou schovala?“ zakřičel na ni. Jazmín byla vyděšená. Naštěstí v tu chvíli zachrastily klíče u dveří, a tak ji Adrian pustil. „Adriane?“ vešla do domu Eva, „co tady děláš, synku?“ zeptala se překvapeně a šla ho obejmout. „Všechno, co jsi po mě chtěla, jsem zařídil a už jsem tam neměl, co dělat, tak jsem se vrátil!“ vymlouval se Adrian, „navíc se mi po tobě stýskalo!“ dodal. „Ale to mně taky!“ ještě jednou ho Eva objala a přitom si všimla, že Jazmín tam ještě pořád je. „Co je, Jazmín? Proč tu ještě stojíš?“ zeptala se. „Nic, paní!“ odvětila jí Jazmín chvějícím se hlasem, protože byla z Adriana ještě pořád vyděšená, „omluvte mě!“ dodala a co nejrychleji odešla. „A vidíš, ty jsi na tu služební cestu nechtěl jet, a jak rychle jsi to zvládl!“ usmála se Eva na Adriana. „Měl jsem přece tu nejlepší učitelku!“ lichotil jí Adrian. „Ale, ty, lichotníku!“ zasmála se Eva a políbila ho na tvář, „nezajdeme někam na oběd?“ navrhla. „Promiň, mami, ale nemůžu!“ odvětil jí Adrian, „musím si ještě něco zařídit! Chci se jen po tom dlouhém letu osprchovat a převléknout!“ vysvětlil jí. „Samozřejmě!“ přikývla Eva, „ale mám hroznou radost, že už si se mi vrátil!“ znovu ho objala. „Taky jsem rád, že jsem zase doma!“ usmál se Adrian. Eva mu úsměv opětovala a odešla do své pracovny. Adrian se usmíval, dokud za ní nezaklaply dveře. Poté vyvrátil oči v sloup a vyšel nahoru po schodech do svého pokoje.

Samantha a Miguel se vraceli z projížďky a Gerardo už na ně čekal. „Jaká byla projížďka?“ zeptal se. „Skvělá!“ usmál se Miguel. „Máte to tu moc pěkné, pane Mendozo!“ řekla Samantha Gerardovi. „Jak jsi mi to řekla?“ zamračil se na ni Gerardo. Samantha se pousmála. „Promiňte … Gerardo!“ usmála se. „To je mnohem lepší!“ usmál se Gerardo. Miguel pomohl Samanthě sesednout z koně. „Mohl bych si Samanthu na chvíli vypůjčit?“ zeptal se ho Gerardo. „Když mi ji zase vrátíš tak ano!“ zasmál se Miguel. „Jen aby ona se pak k tobě chtěla vrátit!“ podotkl Gerardo, „až mě lépe pozná, pochopí, že já jsem mnohem lepší partie než ty!“ smál se. „A v čem jsi prosím tě lepší?“ zeptal se ho Miguel. Začali se mezi sebou dohadovat a Samantha se tomu musela jenom smát. „Tak ale teď už vážně!“ zvážněl Gerardo, „Samantho, chtěl bych si s tebou konečně promluvit o samotě, abychom se mohli poznat!“ usmál se na ni. „Jistě, ráda!“ usmála se Samantha. „Až spolu domluvíte, tak budu ve stáji!“ řekl Miguel, políbil Samanthu a pak s Rivalem odešel. Samantha a Gerardo vešli do domu. Usadili se na pohovce v obývacím pokoji. „Tak, Samantho, řekni mi něco o sobě!“ usmál se na ni Gerardo, „ptal jsem se Miguela, ale řekl mi, že bude lepší, když mi o sobě řekneš sama! Vím jen to, že jsi vyrůstala v sirotčinci, protože mě zajímalo, co na tuhle situaci říká tvoje rodina, a tak mi to Miguel musel říct!“ vysvětlil jí. „Ano, vyrůstala jsem v sirotčinci!“ přikývla Samantha, „o svých rodičích nic nevím a ani jsem potom nikdy nepátrala. A i když jsem vyrůstala bez rodičů, tak jsem měla šťastné dětství. Měla jsem hodné vychovatelky a spoustu sourozenců!“ usmívala se, „a když jsem v osmnácti letech musela odejít, nastoupila jsem jako chůva v jedné bohaté rodině. Tam jsem se poprvé zamilovala a vdala se. Jenže můj manžel po roce našeho manželství zemřel!“ zesmutněla. „Tak ty jsi vdova?“ byl Gerardo v šoku. „Ano, už jsou to víc jak tři roky!“ vyprávěla mu Samantha dál, „a ještě donedávna jsem tím hodně trpěla! Ale od jisté doby jsem se s tím začala pomalu smiřovat a tu bolest překonávat!“ dodala. „Co to změnilo?“ zeptal se Gerardo. „Spíš kdo,“ opravila ho Samantha, „byl to Miguel!“ usmála se, „všichni mí blízcí mi říkali, že musím začít znovu žít! Že jsem ještě mladá a že mám právo se znovu zamilovat a být šťastná! Nevěřila jsem tomu! Myslela jsem si, že už nebudu schopná se zase zamilovat, ale setkání s Miguelem to všechno změnilo! A i když jsem se tomu citu bránila, protože jsem věděla, že je ženatý, on svým přesvědčováním nakonec zvítězil a já už jednoduše neodolala!“ pousmála se. „Ani si nemohla, my, Mendozovi, máme ten šarm, kterému každá žena podlehne, v genech!“ řekl Gerardo se smíchem a rozesmál i Samanthu. „Moc vašeho synovce miluju!“ řekla Samantha vážně, „a i když vím, že to nebude jednoduché, až se jednou vrátíme zpátky, tak dokud jsem tady, budu si s ním užívat našeho štěstí, ať si o mně myslí kdo chce, co chce!“ dodala. „Jsi upřímná, to se mi líbí!“ usmál se Gerardo, „a navíc měl Miguel pravdu v tom, že až tě lépe poznám, tak si tě taky zamiluju! A to se právě teď stalo!“ usmál se. Samantha mu na oplátku věnovala svůj stydlivý úsměv.

Claudia vybírala na stojanu další šaty pro Fabiolu, která si zrovna jedny zkoušela v kabince. „Promiňte, slečno,“ oslovil ji někdo. Claudia se otočila a překvapeně se usmála na muže, se kterým se před pár dny střetla. „Vy?“ překvapeně se na ni usmál i Alvaro. „Nebojte, dneska už do vás nevrazím ani vás neobejmu!“ smála se Claudia. „To objetí mi zase tolik nevadilo!“ vypadlo z Alvara a až co to dořekl, si uvědomil, že to řekl nahlas. Claudia se cítila polichocena a usmála se. „Přejete si něco?“ zeptala se. „Není tu náhodou Fabiola Mendozová?“ zeptal se jí Alvaro. Claudia vykulila oči. „No jasně!“ zasmála se, „vždyť vy jste Alvaro Luciente, její manažer! Já věděla, že vás znám!“ smála se. „Vy jste určitě Fabiolina fanynka, když máte takový přehled!“ usoudil Alvaro. „Velká fanynka!“ usmála se Claudia. „A tak je tady Fabiola?“ zeptal se jí Alvaro znovu. „Ano, zrovna si zkouší jedny šaty támhle v kabince!“ ukázala mu Claudia, kde je. „Děkuju,“ usmál se na ni Alvaro a šel za Fabiolou. Fabiola se prohlížela v zrcadle a přemýšlela, jestli si ty šaty koupí nebo ne. „Fabiolo!“ uslyšela Alvarův hlas a otráveně vzdychla. „Co tady děláš?“ vyšla z kabinky, „jak si mě tu vůbec našel?“ zeptala se. „Říkala jsi, že si půjdeš koupit nové šaty a vím, že tenhle obchod je tvůj nejoblíbenější!“ odvětil jí Alvaro. „No dobře, a tak proč si sem přišel? Co je zase tak akutního, že to nemohlo počkat do večera, až bychom se viděli v hotelu?“ zeptala se Fabiola. „Před chvíli jsem potkal tvého milovaného Andrése!“ zasmál se Alvaro posměšně. „A proč mi to říkáš?“ divila se Fabiola, „vždyť víš, že mezi námi už nic není!“ snažila se tvářit, že už je nad věcí. „To jsem samozřejmě rád, ale to, co ti teď řeknu, si prostě nemůžu nechat pro sebe!“ smál se Alvaro. „Já to snad ani nechci vědět!“ podotkla Fabiola, protože Alvarův výraz se jí vůbec nelíbil. Říkal to s tou takovou chutí, že věděla, že to bude něco, co jí ublíží. „A já ti to stejně řeknu!“ smál se Alvaro, „představ si, že ten tvůj svatý Andrés má syna!“ oznámil jí pobaveně. Fabiola ztuhla. Vůbec nevěděla, co si má myslet, jak má zareagovat. V tom jí začal v kabince zvonit mobil, a tak na to mohla přestat myslet. Vešla do kabinky, v kabelce zvonící mobil našla a usmála se, když si na displeji přečetla, že jí volá její matka. „Mami, už jste tady?“ zdvihla ho, „já myslela, že pojedete nejdřív domů! … Ne, k Miguelovi domů nejezděte! … Nemůžu ti to vysvětlovat po telefonu! … Tak vydržte, já tam hned dorazím!“ a zavěsila.

Gerardo dal po svém správci vědět Miguelovi, aby přišel do jídelny. Když tam Miguel přišel, Samantha a Gerardo seděli u stolu a spokojeně se bavili. „Jsem tady!“ ozval se a sedl si vedle Samanthy, „všechno jste si řekly?“ podíval se na oba. „Řeknu ti to takhle, Migueli! Už jsem si ji zamiloval!“ mrkl Gerardo na Samanthu. „Vidíš, miláčku!“ usmál se Miguel na Samanthu, „a ty jsi měla takový strach, že tě strejda nepřijme!“ chytil ji za ruku a políbil ji. „Poznali jsme se přece jen za poněkud neobvyklých okolností, takže jsem se musela trochu bát!“ podotkla Samantha. „Já to chápu, ale ten tvůj úsměv okouzlí každého, takže není důvod mít strach!“ usmál se na ni Miguel. Samantha se začervenala. „Jste moc krásný pár!“ usmíval se Gerardo. Samantha a Miguel se na sebe usmáli a políbili se. „A teď si dáme ten oběd, ne?“ zeptal se Gerardo. Samantha a Miguel přikývli a Gerardo zavolal do kuchyně, že můžou nosit na stůl. Poté se na něco zeptal Miguela a Samantha s úsměvem pozorovala, jak se spolu baví. Po rozhovoru s Gerardem z ní opadl veškerý strach z toho, že není vítaná a nyní už si chtěla své znovunalezené štěstí užívat naplno.

Erika a Victoria byly v Eričině pokoji a Erika jí říkala, že už její známý detektiv začal pátrat po Samanthě a Miguelovi. „Myslíš, že je dokáže najít?“ zeptala se jí Victoria. „Samozřejmě, že je najde!“ ujistila ji Erika, „slíbil mi, že se bude zajímat jen o to, protože jsem prý jeho nejlepší klientka, a tak má můj případ přednost přede všemi ostatními!“ dodala. „A co potom, Eriko? Co uděláš, až je najde?“ zeptala se jí Victoria. „Vezmu si zpátky to, co je moje!“ zdůraznila jí Erika. „A ty si myslíš, že se k tobě Miguel vrátí? Kdyby se k tobě chtěl vrátit, tak by asi neodjížděl se Samanthou!“ upozornila ji Victoria. „Mlč, mami!“ okřikla ji Erika, „Miguel se ke mně vrátí! Za každou cenu!“ zdůraznila. Na dveře pokoje někdo zaklepal. „Dále!“ řekla Erika. Do pokoje vešla služebná. „Paní Eriko, právě přijeli rodiče vašeho manžela! Čekají v hale!“ oznámila jí. „Francisco a Matea?“ podivila se Erika, která neměla tušení, že přijedou, „co teď budu dělat? Co jim řeknu?“ nevěděla si rady. „Candido,“ oslovila služebnou Victoria, „řekni jim, že hned přijdeme dolů!“ řekla jí. Služebná přikývla a odešla. „Eriko,“ objala ji Victoria kolem ramen, „budeš jim muset říct pravdu!“ upozornila ji. Erika chtěla něco říct, ale v tom si uvědomila, že Francisco a Matea nemohli přijet v lepší chvíli. „Ano, mami, řeknu jim pravdu!“ přikývla, „ale svoji pravdu!“ dodala a vyběhla z pokoje. Victoria byla zmatená a vyběhla za ní. Francisco a Matea Mendozovi, Miguelovi a Fabiolini rodiče, stáli v hale a bavili se spolu, když zaslechli hlas své snachy. „Francisco! Mateo!“ plakala Erika, když sbíhala ze schodů. „Eriko!“ nechápavě na ni oba hleděli. „Mateo!“ padla Erika své tchýni do náruče, „to je dobře, že jste se vrátili právě teď!“ plakala. „Eriko, proč pláčeš? Co se stalo?“ zeptala se Matea ustaraně. Erika se od ní odtáhla. „Miguel!“ vzlykala. „Co je s Miguelem?“ začínal se bát už i Francisco. „Miguel mě opustil! Opustil mě kvůli jiné ženě!“ oznámila jim Erika s hysterickým pláčem a znovu padla Matee do náruče. Francisco a Matea se na sebe udiveně podívali a vůbec ničemu nerozuměli. Victoria stála nahoře na schodech a celou scénu pozorovala. Nyní už chápala, o co Erice jde.

Adrian zaklepal na dveře nějakého bytu. Po chvíli mu otevřel neznámý muž. „No ne! Adrian Santander!“ zvolal nevěřícně. „Máš čas?“ zeptal se Adrian. Muž mu pootevřel dveře a Adrian vešel dovnitř. „Předpokládám, že si nepřišel na přátelskou návštěvu!“ podotkl muž. „Předpokládáš správně!“ odvětil mu Adrian, „potřebuju od tebe a tvých bratrů další službičku!“ dodal. „Přišel si v pravý čas!“ usmál se muž, „zrovna nám docházejí prachy a víme, že ty platíš vždy štědře!“ dodal. „Když znovu odvedete svou práci na výbornou, budu opět velmi štědrý!“ odvětil mu Adrian. „My svou práci odvádíme jenom na výbornou!“ připomněl mu muž, „takže o co jde tentokrát?“ zeptal se. Adrian se posadil do křesla a vysvětlil mu, co by od něj a jeho bratrů potřeboval.