Adrian vyšel z panelového domu, ve kterém bydlel neznámý muž a se kterým se byl na něčem domluvit. Adrian přistoupil ke svému autu a z kapsy vytáhl mobil. V seznamu si našel Karinino číslo a vytočil ho. Karinin mobil se rozezněl na stole v obývacím pokoji v jejím bytě. Karina seděla na pohovce, slyšela, že jí mobil zvoní, dokonce i viděla, čí jméno na displeji bliká, a právě proto ho nechala dál zvonit. Momentálně nedokázala s Adrianem mluvit. Adriana to přestávalo bavit. Naštval se, mobil si schoval zpátky do kapsy, nasedl do svého auta a odjel. Karina dál nehnutě seděla na pohovce. V hlavě se jí neustále honil rozhovor s Ornelou, Alfonsininou sestrou, a ona najednou nevěděla, jak s tím vším má naložit. Má to snad Adrianovi narovinu říct? Má mu říct, že ví, že je vrah? Anebo to proti Adrianovi použít až ve vhodnou chvíli? Tyto i spousta dalších otázek se jí také honily hlavou a ona si velmi dobře uvědomovala, že si odpovědi na ně bude muset pořádně rozmyslet, aby Adrianovi dokázala, že i ona je schopna mnoha závažných věcí a aby si on uvědomil, že je pro něj tím pádem ta pravá. Ta jediná, která si zaslouží být jeho manželkou.

„Miguel tě opustil kvůli jiné?“ zvolala Matea nevěřícně. Erika se slzami v očích přikývla. „Mateo, Francisco!“ sešla ze schodů Victoria, „vítám vás zpátky doma!“ s oběma se objala. „Děkujeme, Victorie!“ poděkoval jí za oba, Francisco. „Prosím vás, vysvětlete mi už konečně, co se tady děje!“ dožadovala se Matea. Erika se rozplakala ještě víc, sedla si na pohovku a zabořila si obličej do dlaní. „Eriko,“ přisedla si Matea k ní a pohladila ji po vlasech, „nevěřím, že by tě Miguel opustil kvůli jiné ženě! To není možné!“ kroutila nechápavě hlavou. „Taky jsem si myslela, že mě a Miguela nikdy nic nerozdělí!“ vzlykala Erika, „ale pak se objevila ta proklatá chůvička a Miguela mi vzala!“ zakřičela hystericky, „vzala mi mou jedinou lásku!“ z očí jí vytryskly slzy. „Já tomu vůbec nerozumím!“ znovu Matea nechápavě pokroutila hlavou, „vždyť jste se s Miguelem tolik milovali! Pokaždé když jsem s ním mluvila, tak mi říkal, jak jste spolu šťastní, jak moc tě miluje!“ vzpomínala. „A miluje mě pořád, Mateo! Tím si můžeš být jistá!“ řekla jí Erika. „Ale tak proč potom?“ už tomu Matea absolutně nerozuměla. „Protože ta ženská ho úplně oblbla! Je to taková chudinka, co nikdy nic neměla a díky tomu se jí podařilo Miguela omámit!“ vysvětlovala Erika, „Mateo,“ chytila ji za ruku, „víš, přeci jak je Miguel hodný a jak má stále potřebu někoho chránit! A toho ta ženská využila! Hrála si před ním na ještě větší chudinku než je a on ji začal litovat! A v té chvíli ho chytla do svých spárů a už ho nepustila!“ rozplakala se. Matea se na ni smutně podívala a objala ji, aby ji utěšila. „To je nějaké divné!“ ozval se Francisco, který stál s Victorií opodál, „přece by tě Miguel neopustil jen proto, aby tu druhou ženu chránil! Není to náhodou tak, že se do ní zamiloval, a proto tě opustil?“ hádal. Erika a Matea, na něj vrhly rozzlobený pohled. „Francisco, ty si myslíš, že lžu?“ tvářila se Erika dotčeně, „myslíš, že ty slzy, co vidíš, jsou falešné? Že kvůli Miguelovi netrpím!“ plakala. „Já vím, že trpíš, Eriko, ale ten důvod, proč tě Miguel opustil, nějak nemůžu pochopit! Nesedí mi to!“ řekl Francisco. „Francisco, prosím tě, co to tu povídáš?“ zeptala se ho Matea, „když Erika říká, že to bylo takhle, tak to tak bylo!“ rozhodla. „Mateo!“ usmála se na ni Erika, „děkuju ti, že mi věříš!“ objala ji. „Eriko, já ti přeci nemám důvod nevěřit!“ hladila ji Matea po vlasech. Francisco byl jiného názoru, ale raději už mlčel. A Victoria se podivovala nad tím, jak se Erice tak snadno podařilo Mateu přesvědčit, že pravda je na její straně.

„To je ale hajzl, ten Adrian!“ rozčílila se Nancy, když jí Jazmín řekla, jak s ní Adrian zacházel. „Byla jsem v tu chvíli tak vyděšená, že si to ani neumíš představit! Kdyby se v tu chvíli nevrátila domů paní Eva, ani si nechci domýšlet, co by mi udělal!“ ještě nyní se Jazmín třásla strachy. „To už není možný tohle! Musíme s tím začít něco dělat!“ řekla Nancy. „A co chceš dělat? My dvě nic nezmůžeme!“ odvětila jí Jazmín, „a navíc, i když máme z Adriana strach, tak to není nic proti tomu jaký strach z něj má Sam!“ připomněla jí. Nancy smutně přikývla. „Já mám strach hlavně o ni! Protože to ji chce Adrian a strašně se bojím, co udělá, až se Sam sem vrátím zpátky!“ strachovala se Jazmín. „Máš pravdu!“ souhlasila Nancy, „a nejhorší je, že nevíme, co má Adrian se Sam za úmysly! Proč vlastně chce ji, když má Karinu a jistě ještě spoustu dalších milenek?!“ ptala se zmateně. „Nevím, Nancy!“ vzdychla Jazmín smutně, „nevím, co tu jeho změnu zapříčinilo! Když ještě žil Jorge, tak byli se Sam dokonce dobří přátelé! Ale potom, co se vrátil ze zahraničí, se změnil v hrůznou obludu!“ kroutila hlavou. „Měly bychom Sam nějak varovat!“ napadlo Nancy, „měly bychom jí říct, aby se s Miguelem nevraceli! Aspoň do té doby, dokud Adrian nevychladne!“ dodala. „Obávám se, že ten nevychladne nikdy!“ poznamenala Jazmín, „a taky Sam nemáme jak varovat! Aurora přeci říkala, že tam není signál!“ připomněla jí. „Takže budeme jen tak nečinně čekat?“ zeptala se Nancy. „Jedině můžeme doufat, že se třeba Sam podaří sem dovolat! A pak bychom jí to řekly!“ odvětila jí Jazmín. Nancy souhlasně přikývla.

Fabiola dorazila do domu Velasquezových. Matea stále utěšovala plačící Eriku. Francisco se právě ptal Victorie, jaký má ona na to všechno názor, ale Fabiolin příchod jí v odpovědi zabránil. „Fabiolo!“ rozpřáhl Francisco ruce a Fabiola mu šťastně padla kolem krku. „Tati, tolik se mi stýskalo!“ objímala ho Fabiola. „Mně víc!“ políbil ji Francisco na vlasy. „Mami!“ šla Fabiola obejmout i Mateu, která nechala Eriku v péči Victorie. „Holčičko moje!“ objímala ji Matea, „ukaž se mi!“ odstoupila od ní, aby si ji prohlédla, „jsi čím dál krásnější!“ usmála se na ni. „A ty vypadáš čím dál mladší, mami!“ polichotila jí Fabiola. Matea se rozesmála a ještě jednou svou dceru objala. „Omluvte nás,“ ozvala se Victoria, „dovedu Eriku do ložnice. Měla by se trochu prospat!“ dodala a obě vyšly po schodech nahoru. „Fabiolo,“ Matein šťastný výraz se změnil v rozzlobený, „tolikrát jsme spolu v poslední době mluvily! Jak to, že si mi neřekla, že Miguel a Erika mají problémy?“ zeptala se, „nebo spíš, že Erice odvedla Miguela jiná žena!“ opravila se. „Tohle ti Erika řekla?“ zeptala se Fabiola. „Není to snad pravda?“ zeptala se Matea. „Právě kvůli tomu jsem chtěla, abyste nejdřív jeli domů, kde bych vám to všechno vysvětlila!“ odvětila jí Fabiola, „jak mě o to Miguel žádal!“ dodala. „A proč by si to nám měla vysvětlovat ty, když nejvíc o tom ví přece Erika!“ řekla jí Matea. „Mami, zkus mě, prosím tě, chvíli poslouchat!“ žádala ji Fabiola. „Fabiolo, zlatíčko, nemusíš se už s vysvětlováním namáhat. Já a tvůj otec už všechno potřebné víme!“ odvětila jí Matea, „když někdo třetí zničí něčí manželství, nemůžu si o něm myslet nic dobrého!“ dodala rázně, „a teď mě omluvte, půjdu se ještě podívat za Erikou,“ omluvila se a vyšla nahoru. „Tati!“ podívala se Fabiola na Francisca, „to je všechno úplně jinak! Věř mi!“ přesvědčovala ho. „Věřím ti, Fabiolo!“ uklidnil ji Francisco, „ta Eričina verze mi neseděla od první chvíle!“ dodal. „Ale mamka jí uvěřila!“ zesmutněla Fabiola. „Vždyť víš, že měla Eriku vždycky ráda!“ připomněl jí Francisco, „a taky sebou nechá snadno manipulovat! Což by měl mít Miguel po ní, a proto se nechal tou ženou omámit a opustil kvůli tomu Eriku, jak nám tady tvrdila!“ vysvětloval jí. „Hm, ta manipulace se jí tedy dost hodila!“ zamračila se Fabiola. „Ale teď mi řekni všechno o té druhé ženě!“ požádal ji Francisco, „vlastně všechno o ní a Miguelovi! No prostě všechno důležité!“ zasmál se. „Nepůjdeme se k tomu projít?“ navrhla Fabiola. Francisco se usmál, políbil ji na čelo, chytil ji kolem pasu a vyšli z domu.

„Marío Eleno, tak už se tím tolik netrap!“ utěšoval ji Tomas, když spolu seděli na lavičce na školním dvoře. „Tuhle větu si opakuju už od dětství! Po každé hádce s matkou jsem si řekla, že už se tím nebudu trápit, ale vždycky mě to sebere a zkazí náladu!“ vysvětlovala mu se smutným výrazem ve tváři, „a včera mě to vzalo ještě víc, když mi zkazila i ten nejkrásnější den v životě!“ zlobila se. „Včera byl tvůj nejkrásnější den v životě?“ usmál se Tomas. „Byl, protože jsme spolu začali chodit!“ usmála se na něj María Elena a políbila ho. „Pro mě to byl taky nejkrásnější den v mém životě!“ usmál se Tomas, „a víš co? Dostal jsem nápad!“ rozesmál se. „Jaký?“ usmála se María Elena. „Až tě tvoje máma zase příště naštve,“ šibalsky se na ni Tomas usmál, „tak si vzpomeň na tohle!“ políbil ji, „a na tohle!“ znovu ji políbil, „a na tohle!“ ještě jednou ji políbil, „a tvou náladu už ti nezkazí!“ zasmál se. „Tomasi!“ zamyslela se María Elena, „ty jsi naprostý génius!“ rozesmála se. „Díky,“ poděkoval jí Tomas, „pár lidí už mi to řeklo a jsem rád, že ses k nim přidala i ty!“ žertoval. María Elena se rozesmála, objala ho kolem krku a oba se něžně políbili.

Miguel po obědě Samanthě navrhl, že by se mohli vydat na procházku. Samantha souhlasila, a tak už hodnou chvíli kráčeli ruku v ruce krajinou nedaleko haciendy. „Migueli, kam přesně jdeme?“ zeptala se ho Samantha. „Už tam za chvíli budeme,“ odvětil jí Miguel. Neuběhla ani minuta a byli na místě. Stáli na vysokém kopci, ze kterého byla vidět celá hacienda i její rozlehlé okolí. „To je nádhera!“ byla Samantha opět unešena. „Já vím, ten pohled je ohromující!“ usmál se Miguel, „ale,“ otočil si Samanthu k sobě, „přivedl jsem tě sem i z jiného důvodu!“ dodal. Samantha na něj zmateně hleděla. „Z tohohle místa jsem ráno volal Fabiole! Tady je alespoň tak 90% jistota, že tu bude signál,“ vysvětlil jí Miguel, „a i když jsi mi říkala, že ti stačí vědět, že se na Auroru byla Fabiola podívat, tak vím, že tě pořád trápí, jak to Aurora zvládá, a tak jsem tě sem vzal, aby si jí mohla sama zavolat a všechno jí vysvětlit!“ usmál se na ni. Samantha se rozzářila. Chytla jeho obličej do dlaní a políbila ho. „Jak to, že do mě tak vidíš?“ zeptala se ho se smíchem. „Protože tě miluju!“ odvětil jí Miguel zamilovaně. „Já tě taky miluju!“ usmála se na něj Samantha. Oba se dlouze políbili. „Tak a teď bychom měli zkusit ten signál!“ usmál se Miguel, vyndal mobil z kapsy u košile a začal signál hledat. Našel ho poměrně rychle, a tak hned vytočil číslo k Santanderovým a mobil předal Samanthě. Telefon u Santanderových začal zvonit v hale, kterou zrovna procházel Sebastian. „Dům Santanderových přejete si?“ zdvihl ho. „Sebastiane, tady Samantha!“ uslyšel na druhé straně. „Sam, moc rád tě slyším!“ usmál se. „Já tebe taky, Sebastiane! A moc ráda bych si s tebou popovídala, ale nemám moc času! Mohl by si mi předat Auroru, jestli ji tam máš někde poblíž!“ požádala ho. „Jasně, vydrž chvilinku,“ odvětil jí a vyběhl po schodech nahoru. Aurora byla ve svém pokoji a kreslila si. „Auri,“ vešel dovnitř Sebastian, „máš telefon,“ předal jí ho. „Já?“ podivila se Aurora, ale když viděla, jak se Sebastian usmívá, hned věděla, kdo jí volá. „Ahoj, Sam!“ pozdravila ji šťastně. „Zlatíčko moje!“ bylo Samanthě do pláče, když ten její šťastný hlásek slyšela, „jsi v pořádku?“ zeptala se. „Samozřejmě, všechno je v úplném pořádku!“ zasmála se Aurora. „Auri, už za tebou byla Fabiola?“ zeptala se Samantha. „Hned ráno a všechno mi vysvětlila!“ odvětila jí Aurora, „teda ona mi vlastně nic vysvětlovat nemusela, protože jsem chytrá a všechno jsem pochopila. Jsem vlastně chytřejší než ty, protože já jsem věděla ještě dřív než ty, že tě Miguel miluje a že patříte k sobě!“ řekla hrdě. Sebastian, který zůstal u ní v pokoji, se musel smát. I Samantha se smála, ale jí přitom ještě stékaly po tvářích slzy. Slzy štěstí i smutku. „Já vím, broučku, že seš moc chytrá!“ usmála se, „takže se na mě nezlobíš, že teď nejsem u tebe?“ zeptala se. „Nezlobím se ani trochu!“ odvětila jí Aurora, „Sam, nedělej si o mě vůbec starosti! Mám tu přeci ještě Sebastiana, Maríu Elenu, Jazmín a Nancy a oni na mě dají pozor!“ uklidňovala ji, „a ty a Miguel buďte na té haciendě, jak dlouho chcete! Chci, aby ses mi vrátila šťastná a ne smutná jako když si odjížděla!“ dodala. „Vrátím se šťastná, slibuju ti to!“ odvětila jí Samantha a usmívala se přitom na Miguela. Miguel jí úsměv opětoval. Do Aurořina pokoje vešla Jazmín, která jí nesla svačinu. „Jazmín, volá mi Sam!“ oznámila jí Aurora nadšeně, „chceš s ní taky mluvit?“ zeptala se. Jazmín položila talíř se svačinou na postel a vzala si od Aurory telefon. „Sam!“ oslovila ji. „Jazmín!“ usmála se Samantha. „Sam, musím ti říct něco důležitého!“ řekla jí Jazmín naléhavě. „Jazmín, co si říkala?“ špatně ji Samantha slyšela. „Sam, jsi tam? Sam, slyšíš mě?“ ptala se Jazmín. Samantha se podívala na displej mobilu a zjistila, že je opět bez signálu. Jazmín zoufale vzdychla. Měla jedinečnou příležitost, jak Samanthu varovat před Adrianem, ale nestihla to udělat. „Aurora je v pořádku?“ zeptal se Miguel Samanthy. Samantha s úsměvem přikývla a šťastně se mu vrhla do náruče. Miguel ji pevně sevřel a usmál se.

Setmělo se. Po tom, co Fabiola řekla všechno o Samanthě a Miguelovi svému otci, se vrátili k Velasquezovým pro Mateu a odtamtud jeli konečně do jejich domu. Fabiola byla nyní ve svém dětském pokoji, který vypadal stejně, jako když ho před osmi lety opustila. Seděla v posteli obklopená svými plyšáky, na zdi visely plakáty jejích idolů a na nočním stolku stála její a Andrésova fotografie. Byli na ní v objetí a oba se něčemu velmi smáli. Fabiola si na den, kdy tu fotografii pořídili, vzpomněla a na tváři se jí ihned vykouzlil úsměv. Vzápětí ale zesmutněla, když jí došlo, že už je to všechno dávno pryč. Byla tehdy zaslepená touhou po slávě a byla pro ni ochotná udělat cokoliv. Až nyní si uvědomovala, jakou obrovskou chybu udělala. Dala kariéře přednost před láskou a teď za to platí. Z myšlenek ji vyrušilo klepání. „Dále!“ zavolala. Do pokoje vešla Matea. „Jakpak se cítíš, když jsi po tolika letech ve svém pokoji?“ zeptala se a přisedla si k Fabiole na postel. „Cítím se tu moc dobře!“ usmála se Fabiola, „vůbec nic se tu nezměnilo! Připadám si, jako kdybych odtud nikdy neodešla!“ zasmála se. „Jsem šťastná, že tě tady mám!“ pohladila ji Matea po vlasech, „škoda, že to nemůžu říct o Miguelovi!“ povzdychla si. „Mami,“ chytila ji Fabiola za ruku, „Miguel tu sice s námi není, ale můžu tě ujistit, že je teď taky šťastný! To, co ti Erika navykládala, není tak úplně pravda!“ znovu se jí pokoušela přesvědčit. „Fabiolo, řekla jsem ti, že už se o tomhle nebudu bavit!“ odbyla ji Matea, „na vlastní oči jsem viděla, jak Erika trpí! Nemám důvod jí nevěřit!“ dodala. Fabiola vzdychla, protože věděla, že je to marné. „Navíc teď se chci konečně dozvědět něco o tobě!“ usmála se na ni Matea, „v televizi tě sice vídám skoro denně, jsi tam stále usměvavá, ale jsi usměvavá i ve skutečnosti?“ zeptala se a trochu podezřívavě se na svou dceru podívala, „Fabiolo, jsi šťastná?“ zeptala se. Fabiola měla chuť zakřičet, že není šťastná ani trochu, že je to všechno naopak, ale neměla tu sílu to udělat. Alespoň ne teď. Dobře si pamatovala, jak ji rodiče odmala podporovali, aby dosáhla svého snu a ona nemohla říct, že toho všeho lituje. „Ano, mami, jsem šťastná!“ usmála se, „přece se mi splnil můj sen!“ dodala. „Tak to ráda slyším!“ usmála se na ni Matea a objala ji. Přitom si všimla fotografie na stolku. „A co je nového u Andrése?“ zeptala se, když se od ní odtáhla. V tu chvíli si Fabiola vzpomněla na Alvara a na to, jak jí řekl, že má Andrés syna. Kvůli všem těm problémům jí to úplně vypadlo z hlavy. „Nevím, co je u něj nového!“ zalhala, protože nejdřív chtěla zjistit, jestli to s tím synem je vůbec pravda, anebo jestli ji Alvaro lhal jen proto, aby ji potrápil, „už se tak moc často nestýkáme!“ dodala. „Už se k sobě nevrátíte?“ zeptala se Matea smutně. „Už nikdy, mami!“ zavrtěla Fabiola hlavou, „už je příliš pozdě!“ dodala vážně a zatlačovala při tom slzy.

„Mami, připiješ si se mnou?“ zeptala se Erika Victorie, když jí služebná přinesla skleničku šampaňského. „Ty snad něco slavíš?“ zeptala se jí Victoria. „Samozřejmě! Slavím svůj velmi úspěšný den!“ smála se Erika, „Candido,“ obrátila se na služebnou, „dones skleničku i mé matce!“ poručila jí. Služebná přikývla a odešla. Victoria vstala z pohovky a přistoupila ke své dceři. „To slavíš to, jak si oblbla Mateu?“ zeptala se. „No jistě!“ smála se Erika, „Matea mi okamžitě začala zobat z ruky! A to jsem se nemusela ani moc snažit!“ vítězně se smála. „Ale Francisco ti nevěřil!“ připomněla jí Victoria. „To mi nevadí! Matea jako můj spojenec mi úplně stačí!“ odvětila jí Erika. „A co když se Fabiole podaří ji přesvědčit, že jsi jí tak úplně pravdu neříkala?“ zeptala se Victoria. „Nepodaří!“ byla si Erika jistá, „Matea si mě oblíbila od první chvíle, kdy mě Miguel přivedl k nim domů! Matea ví, jak moc ho miluju, a proto pochopitelně chce, aby byl její syn s ženou, která ho miluje nejvíc na tomto světě!“ vítězně se usmívala, „všechno mi hraje do karet!“ dodala. Victoria jen nevěřícně pokroutila hlavou. Erika si odpila ze skleničky, když jí začal zvonit mobil. Podívala se na displej a usmála se. „Adriane?“ zdvihla ho. „Eriko, všechno jsem zařídil!“ ozval se Adrianův hlas, „stačí, aby ty dvě hrdličky ten tvůj detektiv, co nejdřív našel a potom si to vezmu na starost já!“ oznámil jí. Erika se tvářila spokojeně.

Samantha byla v pokoji. Seděla na zemi, opřená o pohovku a s úsměvem hleděla do hořícího krbu. „Tady máš tu vodu, lásko!“ přišel k ní Miguel a podal jí sklenici vody. „Děkuji ti!“ usmála se na něj Samantha a napila se. Miguel si mezitím sedl vedle ní. Samantha se ještě trochu napila a poté sklenici položila na stolek. Usmála se na Miguela a políbila ho. Poté si položila hlavu na jeho rameno a on ji objal. „Migueli?“ oslovila ho. „Ano?“ zeptal se. „Miluju tě! Miluju tě víc, jak svůj život!“ vyznala se mu. Miguel se od ní odtáhl, aby jí viděl do očí. „Miluju tě! Miluju tě víc, jak svůj život!“ řekl jí to samé a zamilovaně se na ni usmál. Samantha mu úsměv opětovala a oba se začali líbat. Miguel jí přitom hladil po tváři, ale když jí začal hladit na krku, ucukla. „Ublížil jsem ti nějak?“ zeptal se ustaraně. „Ne!“ pokroutila hlavou a odvrátila se od něj, „já jen…,“ věděla, k čemu se schyluje a měla trochu strach. Miguelovi to došlo, chytil ji za bradu a donutil ji, aby se na něj podívala. „Neudělám nic, co bys sama nechtěla!“ uklidnil ji. „Já vím!“ pousmála se na něj, „já jen, že už je to dlouho, co jsem…“ trochu se začervenala. „Neměj strach, lásko moje!“ upřeně se jí Miguel zahleděl do očí, „bude to krásné!“ usmál se na ni. „Já vím, že bude!“ opětovala mu Samantha úsměv, „miluju tě!“ znovu se mu vyznala. „Já tě taky miluju!“ usmál se na ni Miguel. Jejich rty se k sobě znovu přiblížily. Líbali se a Samantha mu začala rozepínat knoflíky u košile. Miguel ji objal kolem pasu a pomalu ji položil na zem. Sundávali si jeden kus oblečení za druhým, až se spolu nakonec při práskání hořícího krbu poprvé milovali.