Bylo pozdě v noci, když se Miguel probudil a zjistil, že je v pokoji sám. Najednou pocítil chlad, který se linul z druhé místnosti. Oblékl si džíny a šel se tam podívat. Vešel do dveří a usmál se. Chlad přicházel z otevřených balkónových dveří. Samantha stála u zábradlí, na sobě měla jen Miguelovu košili, a s úsměvem hleděla ven. Miguel k ní přistoupil, zezadu ji objal a políbil ji na rameno. „Není ti zima, lásko?“ zeptal se. „Teď už ne, když mě svým objetím zahříváš!“ odvětila mu a šťastně se usmála. Miguel se usmál a sevřel ji ve svém náručí ještě pevněji. Chvíli tak mlčky stáli, až se nakonec Samantha k Miguelovi otočila a políbila ho. „Migueli?“ oslovila ho. Miguel ji naznačil, aby pokračovala. „Už tě nikdy nechci ztratit! Nechci, aby to skončilo! Chci být pořád s tebou!“ říkala mu Samantha zamilovaně. Miguel se šťastně usmál a políbil ji. „Neztratíš mě! Neskončí to! A budeš pořád se mnou!“ ujistil ji. „Kéž by to bylo tak jednoduché!“ vzdychla Samantha smutně, „bylo by to jednoduché jedině, kdybychom mohli zůstat napořád tady! Protože tady jsme jen ty a já!“ usmála se, „ale jednoho dne se budeme muset vrátit zpátky domů a já mám strach, že tam naše láska skončí!“ zesmutněla. „Ne, Sam, naše láska nikdy neskončí!“ zdůraznil jí Miguel, „ať budeme kdekoliv, ať budeme dělat cokoliv, vždy se budeme milovat!“ usmál se na ni, „navěky!“ dodal. „Moc bych si to přála!“ pousmála se Samantha. „Bude to tak!“ ujistil ji Miguel. Samantha ho pohladila po tváři. „Miluju tě!“ řekl jí Miguel. Samantha se usmála a místo odpovědi ho políbila. Chvíli se na balkóně líbali, až než Miguel polibek ukončil. Poté vzal Samanthu do náruče a odnesl ji dovnitř, kde ji položil na postel a kde se spolu znovu milovali.

Bylo ráno. „Paní Mateo,“ vešla do jejího pokoje služebná, „přišla za vámi vaše snacha!“ oznámila jí. „To si mi ani nemusela chodit říkat, měla si jí rovnou poslat za mnou!“ pokárala ji Matea, „tak pro příště!“ dodala. Služebná šla tedy svou chybu ihned napravit a po chvíli vešla do Mateina pokoje Erika. „Mateo!“ ihned nasadila svůj trpitelský výraz, ale při něm se pokusila i o úsměv. „Eriko, jsem ráda, že jsi přišla!“ objala ji Matea, „jak je ti?“ zeptala se. „Už mi bylo i lépe!“ odvětila jí Erika smutně. „Pojď, posaď se!“ pobídla ji Matea a obě se posadily na postel. „Ach, Mateo, já jsem tak zoufalá! Každý další den bez Miguela je pro mě čím dál horší!“ rozplakala se Erika. „Já tě chápu, drahoušku!“ soucítila s ní Matea, „a jenom doufám, že se Miguel brzy vrátí k rozumu a poprosí tě o odpuštění!“ dodala. „To já ani nechci!“ zavrtěla Erika hlavou, „já mu nemám, co odpouštět! On za nic nemůže, to ta ženská ho oblbla! Miguel by si jí jinak ani nevšiml!“ znovu házela veškerou vinu na Samanthu, aby ji před Mateou, co nejvíc pošpinila. „Ale i tak, Eriko! Tohle Miguel opravdu přehnal!“ zlobila se Matea, „Eriko, ty jsi tak dobrá, že si tě Miguel ani nezaslouží!“ dodala vážně. „Děkuji ti, Mateo!“ pousmála se na ni Erika, „ale já Miguelovi opravdu nic nevyčítám! Chci jenom jediné! Aby se ke mně vrátil a aby bylo všechno zase jako dřív!“ plakala, „Mateo, já ho miluju! Tolik Miguela miluju, že když jsem bez něj, tak mě ta bolest zevnitř požírá!“ z očí se jí kutálely slzy, „Mateo, jestli se ke mně Miguel nevrátí, tak já umřu! Já opravdu umřu!“ zoufale plakala. Matea už to nevydržela a také se rozplakala. „Eriko, tak moc mě mrzí, že teď tolik trpíš!“ objala ji. Erika vzlykala v jejím náručí a přitom se vítězně se usmívala, protože věděla, že má Mateu už nadobro na své straně.

Miguel vyšel z domu ve chvíli, kdy si Gerardo dával nějaké věci do svého auta. „Strejdo,“ zavolal na něj a šel k němu, „ty někam jedeš?“ zeptal se. „Ano, musím na otočku do města! Mám tam nějaké zařizování!“ vysvětlil mu Gerardo. „Co tam potřebuješ? Nemám jet s tebou?“ nabídl se Miguel. „Ne, Migueli, jsou to jen takové drobnosti. Bylo by zbytečné, aby si jezdil se mnou!“ odvětil mu Gerardo, „navíc by si tu přeci nenechal Samanthu samotnou, že ne?“ dodal. „Samozřejmě, že nenechal! V tom případě by jela s námi!“ odvětil mu Miguel. „Je to ale vážně zbytečné!“ řekl Gerardo, „ve městě to všechno zařídím a pak se zastavím u kamaráda, co vlastní vedlejší haciendu!“ dodal. „Tak dobře,“ přikývl Miguel. „A mimochodem,“ naklonil se k němu Gerardo blíž, „dal jsem všem volno, takže máte se Samanthou celou haciendu pro sebe!“ poťouchle se zasmál. „Tak to děkujeme!“ smál se Miguel. Poté se rozloučil, Gerardo nastoupil do auta a odjel. Miguel mu ještě mával a v tom k němu přišla Samantha. „Kam Gerardo jel?“ zeptala se. „Má ve městě nějaké zařizování!“ odvětil jí Miguel, „ale co je hlavní je, že dal všem volno, a tak jsme na celé haciendě jen my dva!“ usmál se na ni a políbil ji. „Jsme tu sami?“ vykulila oči Samantha. „Ano,“ přikývl Miguel, „snad se nebojíš!“ rozesmál se, když viděl její výraz. „Samozřejmě, že se nebojím!“ ze srandy do něj strčila, „ale tak to abych šla uvařit něco k obědu!“ uvědomila si. „Pro mě za mě, já ani jíst nemusím!“ šibalsky se Miguel usmál, chytil ji do náruče a začal ji líbat. Samantha se snažila schválně protestovat, ale nebylo jí to nic platné. Jeho polibkům ihned podlehla.

Andrés zrovna přebalil Jesúse, když někdo zaklepal na dveře jeho bytu. „Kdopak to k nám asi jde?“ zeptal se Andrés svého syna. Vzal ho do náruče a šel otevřít. Když otevřel, ztuhnul. „Takže je to pravda!“ hleděla na něj Fabiola. „Co je pravda?“ zeptal se Andrés, když se vzpamatoval. „Máš syna!“ poznamenala Fabiola. „No jo vlastně! Alvaro tě informoval!“ vzpomněl si Andrés na jejich včerejší setkání. „Mohla bych na chvilku dál?“ zeptala se Fabiola. Andrés jí dost neochotně pustil dovnitř. Fabiola si prohlédla byt, který se od její poslední návštěvy dost změnil a poté se podívala na Andrése. „Jak se jmenuje?“ pousmála se na Jesúse. „Jesús!“ odvětil jí Andrés. „Krásné jméno!“ usmála se Fabiola, „a jak…jak se to vlastně stalo?“ zeptala se opatrně. „Proč si vlastně přišla, Fabiolo?“ rozčílil se Andrés, „přišla jsi mi snad vyčítat, že jsem ti nebyl celých těch osm let věrný?“ zvýšil trochu hlas. „Ne, Andrési, to bych si nikdy nedovolila!“ zavrtěla Fabiola hlavou, „zvlášť po tom, co jsem provedla já tobě!“ pomyslela si. „Tak proč jsi teda přišla?“ zeptal se Andrés. „Jen jsem chtěla vědět, jestli je to pravda, že máš syna!“ odvětila mu Fabiola, „a taky kde se tu tak najednou vzal! Protože před dvěma měsíci, kdy jsme byli spolu, si o něm ještě nevěděl!“ podotkla, „nebo snad ano?“ zeptala se nejistě. „Ne, vím o něm teprve tři dny!“ odvětil jí Andrés, „ale už jsem si ho stihl zamilovat!“ políbil Jesúse na čelo. Fabiola byla dojatá, když ho takhle viděla. „A tak máš pro něj nějakou chůvu?“ zeptala se. „Prozatím s ním budu doma, ale později si chůvu chci najít!“ vysvětlil jí Andrés. „A co tvá práce?“ zeptala se Fabiola. „Hold bude muset počkat!“ pokrčil Andrés rameny, „můj syn je důležitější než budování kariéry!“ zdůraznil. Fabiola pochopila jeho narážku a zesmutněla. Chtěla mu říct, že teď už ví, že před osmi lety udělala chybu, když ho opustila, aby si mohla budovat kariéru, ale věděla, že by to už nic stejně nezměnilo, a tak o tom pomlčela. „Už tě nebudu zdržovat!“ pokusila se o úsměv a dala se k odchodu. Andrés ji šel doprovodit. Ve dveřích se na něj ještě podívala. „Tvůj syn je ti hodně podobný! Bude to stejný fešák, jako jsi ty!“ pousmála se a odešla. „Jesúsi!“ smutně se na něj Andrés podíval, „tohle mohla být tvoje maminka!“ položil si Jesúse na rameno, hladil ho po zádech a zadržoval při tom slzy.

Francisco si v zahradě svého domu četl noviny, když k němu přišla jeho manželka Matea. „Francisco,“ oslovila ho a sedla si ke stolu na druhou židli. „Ano, miláčku?“ odvětil jí Francisco, aniž by se na ni podíval. „Teď za mnou byla Erika!“ řekla mu Matea. „Ano?“ neodtrhl Francisco oči od novin. „Francisco, dívej se na mě, když s tebou mluvím!“ rozčílila se Matea. Francisco poslušně složil noviny na stůl, položil na ně své brýle a usmál se na svou manželku. „Už se ti plně věnuju!“ řekl jí s úsměvem. „To jsem opravdu ráda!“ zvolala Matea ironicky, „v naší rodině jsou teď takové problémy a ty si tu v poklidu čteš noviny!“ zlobila se. „A co mám dělat, Mateo?“ pokrčil Francisco rameny, „mám utěšovat Eriku stejně jako ty?“ zeptal se. „Přinejmenším by si ji mohl vyjádřit svou podporu!“ odvětila mu Matea. „Jenže potíž je v tom, že já jí nevěřím, a tak jí svou podporu vyjádřit nemohu!“ vysvětlil jí Francisco. „No, Francisco!“ zhrozila se Matea. „Mateo, říkal jsem ti přeci už včera, že mi Fabiola vysvětlila jak to mezi Miguelem a tou druhou ženou opravdu je!“ připomněl jí Francisco, „a promiň mi, že víc věřím své dceři než snaše!“ dodal ironicky. „Fabiola o tom přece nemůže vědět všechno! Všechno ví Erika, protože ta jediná v tom žije!“ upozornila ho Matea. „Prosím tě, Mateo!“ vyvrátil Francisco oči v sloup, „proč by o tom Fabiola nemohla všechno vědět! Miguel je přeci její bratr a odmalička si byli blízcí a vždy se jeden druhému se vším svěřovali!“ připomněl jí. „Jenže já prostě Erice věřím!“ zvolala Matea rozhodně, „vidím její slzy! Vidím, jak trpí! A proto jsem jí slíbila, že až se Miguel z toho svého výletu vrátí, tak mu domluvím, aby se vzpamatoval a vrátil se k ní!“ vysvětlila. „Mateo!“ kroutil Francisco hlavou, „a nechceš radši počkat, až ti to všechno vysvětlí Miguel osobně, než začneš dělat unáhlené závěry? Anebo líp, nechceš nejdřív poznat tu druhou ženu?“ zeptal se. „Tak to ani omylem!“ vstala Matea od stolu, „tu ženskou já poznávat nepotřebuju! Zapletla se se ženatým mužem, to mi stačí k tomu, abych věděla, co je zač!“ řekla rázně a odešla. Francisco jen bezmocně vzdychl a vrátil se ke čtení novin.

Samantha byla v kuchyni. Byla opřená o sektorku a nad knihou receptů přemýšlela, co uvaří k obědu. „Tady jsi, miláčku!“ vešel do kuchyně Miguel, „člověk se jednou otočí a ty jsi pryč!“ zasmál se. Objal ji kolem pasu a podíval se, na co se to dívá. „Tak ty si s tím obědem nedáš pokoj?“ smál se. „Nedám, protože přece něco musíme jíst!“ odvětila mu Samantha. „Ale já vůbec nemám hlad!“ řekl Miguel a otočil si ji k sobě, „já mám spíš chuť!“ šibalsky se usmál, „a to na tebe!“ dodal a než Samantha stačila něco říct, tak ji začal líbat. „Migueli, tak už dost!“ smála se Samantha skrz polibky. „Nemůžu přestat! Když tě mám tak blízko sebe, tak se od tebe nemůžu odtrhnout!“ říkal jí Miguel chtivě a nepřestával ji líbat. „Budeš to muset překonat, protože já chci udělat ten oběd!“ řekla mu Samantha rázně. Miguel se zatvářil, jak nejsmutněji uměl. „Nedělej na mě tenhle obličej!“ nechtěla se Samantha nechat obměkčit. „Jestli to zabere, tak ho musím dělat!“ tvářil se Miguel stále smutně. „Miláčku, já bych ti chtěla udělat něco dobrýho!“ zatvářila se smutně tentokrát Samantha. „Ale no tak dobře!“ vzdychl Miguel. „Miluju tě!“ zasmála se Samantha a políbila ho, „co kdyby ses zatím jel projet na Rivalovi, než to tu dodělám!“ navrhla mu. „Takže ty mě ještě vyháníš?“ cítil se Miguel dotčeně, „to ti ani nemůžu dělat společnost?“ zesmutněl. „Nemůžeš, protože bys mě rozptyloval!“ zasmála se Samantha, „a teď už běž!“ strkala ho z kuchyně. „Tak ale ještě pusu na cestu!“ dožadoval se Miguel. Samantha mu dala malý polibek. „To byl ale ošizený polibek!“ zabručel Miguel. Samantha s poloúsměvem vzdychla a znovu Miguela políbila. Tentokrát to ale rozhodně ošizený polibek nebyl. Když ale chtěla polibek ukončit, Miguel si ji k sobě víc přitáhl a líbal ji dál. Samantha ho nakonec musela od sebe odstrčit a rychle před ním zavřít dveře. Šťastně se usmála a šla se dát do vaření.

Eva pracovala na počítači ve své kanceláři, když do ní vešla Victoria. „Victorie, to je ale překvapení!“ usmála se, „je to od tebe milé, že sis vzpomněla, že taky někde pracuješ!“ dodala ironicky. „Já vím, Evo, že jsem se tu dlouho neukázala,“ posadila se na židli oproti ní, „ale na práci teď nemám ani pomyšlení!“ vysvětlila. „Chápu! Ty nejspíš myslíš na to, že ti Miguel pláchnul s mou chůvou!“ ušklíbla se Eva. „Ano, myslím!“ odvětila jí Victoria, „ale ne tak, jak si myslíš ty!“ dodala. „A jak teda?“ nechápala ji Eva. „Myslím na to kvůli Erice, která tím hrozně trpí!“ vysvětlila jí Victoria. „A ty tím snad netrpíš?“ divila se Eva, „vždyť si se tak radovala, že je Erika ze hry a najednou se dozvíš, že si Miguel vyhlédl jinou, to tě muselo zdrtit!“ smála se. „Vidím, že by ti to bylo stejnak jedno, kdybych se trápila!“ pochopila Victoria, že u Evy by nikdy porozumění nenašla, „ale opravdu se tím trápím kvůli Erice! Protože ta moje touha po Miguelovi už skončila!“ vysvětlila. „Vážně?“ zvolala Eva nevěřícně, „jak je to vůbec možné? Vždyť si byla přesvědčená, že musíš Miguela získat a bylo by ti i jedno, co by na to řekla tvá vlastní dcera!“ připomněla jí. „Já vím! Vzpomínám si, jak jsem byla sobecká!“ zesmutněla Victoria, „ale uvědomila jsem si, že jsem vlastně do Miguela nikdy zamilovaná nebyla! Spíš jsem jen toužila po tom, aby mě někdo miloval a nějak mi nedošlo, že Miguel zrovna nebude ten pravý!“ vysvětlila. „Victorie!“ oddechla si Eva, „musím se ti přiznat, že se mi vážně ulevilo! Vůbec se mi nelíbilo, co jsi chtěla udělat!“ přiznala se. „Já vím! Mně už teď taky ne! A vyčítám si, že jsem to vůbec kdy chtěla!“ řekla Victoria. V tom jí začal zvonit mobil. Vyndala ho z kabelky a zdvihla ho. Na druhé straně se ozval ženský hlas. „Tvá minulost už klepe na dveře! Připrav se na ni! Už před ní nemáš kam utéct!“ a dotyčná osoba zavěsila. Vyděšené Victorii vypadl mobil z ruky na tvrdou zem a rozbil se. „Victorie, co se děje? Kdo to byl?“ zeptala se jí Eva. „Je zpátky! Je zpátky!“ opakovala Victoria chvějícím se hlasem stále dokola. Eva se jí vyptávala, o čem to mluví, ale Victoria jí nebyla schopna odpovědět.

Samantha už měla uvařeno, ale ještě se rozhodla udělat moučník. Právě rozvalovala těsto, když se Miguel vrátil. „Tady to ale voní!“ usmíval se. „A až to ochutnáš, tak si budeš libovat, jak moc je to dobrý!“ smála se Samantha. „O tom nepochybuju!“ usmál se Miguel. „Můžeš si nandat, jestli už máš hlad!“ řekla mu Samantha, „já jen dodělám tohle a pak se taky najím!“ dodala. „Já počkám na tebe!“ odvětil jí Miguel, „ale mám strašnou chuť něco udělat hned teď!“ dodal s poťouchlým úsměvem. „Žádná chuť nebude! To už tady bylo a teď na to vážně nemám čas!“ odbyla ho Samantha. „Já ale mluvím o něčem jiném!“ zasmál se Miguel. „A o čem?“ podívala se na něj Samantha. Miguel si vyválel prsty v mouce a pak Samanthu pohladil po tváři, takže měla celou tvář bílou. „No co si to udělal?“ byla Samantha v šoku a udělala mu to samé. Tento nevinný žert se nakonec změnil v menší bitvu. Oba po sobě začali moukou házet, a přitom se hrozně smáli. Nakonec skončili celí bílí nejen oni, ale i kuchyň. „Migueli, podívej se, co jsi udělal!“ smála se Samantha, „teď si to tady hezky uklidíš!“ poručila mu. „Já bych nejradši nejdřív uklidil nás dva!“ usmál se. „Jak to zase myslíš?“ zeptala se ho Samantha. Miguel se rozesmál, chytil ji za ruku a vyběhl s ní ven. „Migueli, kam to běžíme?“ ptala se ho Samantha. Miguel jí neodpověděl a zastavil až u řeky, na kterou ukázal. „Co mi tím chceš jako říct?“ vykulila na něj Samantha oči. Miguel ji políbil, poté si sundal všechno oblečení a vlezl do řeky. Samantha na něj šokovaně hleděla. „Tak pojď, lásko! Voda je krásně teplá!“ lákal ji. „Vždyť nemám plavky!“ připomněla mu. „A ty je snad potřebuješ?“ zeptal se jí Miguel, „vždyť tu nikdo není! Jen ty a já!“ usmál se na ni. Samantha mu úsměv opětovala a po chvíli překonala svůj stud. Také si sundala všechno oblečení a šla za Miguelem. Miguel si ji k sobě přitáhl a začali se líbat. „Moc tě miluju, Migueli!“ hlesla Samantha zamilovaně. „Jsi láska mého života!“ odvětil jí Miguel a usmál se. Znovu se začali líbat a líbání po chvíli vyústilo v další krásné milování.

Karina relaxovala ve vaně plné pěny, když zaslechla, že do bytu někdo vešel. Nijak ji to nerozhodilo, protože věděla, že je to Adrian, jelikož jedině on měl klíče. „Karino?“ zaslechla vzápětí i jeho hlas. „V koupelně!“ zavolala. „Karino,“ vešel Adrian dovnitř, „jak to, že jsi mi včera nezvedala telefon?“ hned se na ni obořil. „Neměla jsem čas!“ odvětila mu Karina. „A co jsi dělala, že jsi neměla čas mi zvednout telefon?“ rozčílil se Adrian. „Adriane, hlavně se uklidni!“ usmála se na něj, „měla jsem toho spoustu na přemýšlení, to jsem dělala!“ vysvětlila mu. „O čem ty jsi, prosím tě, přemýšlela? Vždyť nemáš mozek, tak nemáš čím přemýšlet!“ vysmál se jí. To byla pro Karinu poslední kapka. „Tak teď uvidíme, kdo mozek má a kdo ne!“ pomyslela si. „Adriane, posaď se!“ ukázala na roh vany, „aby to s tebou neseklo, až ti to řeknu!“ dodala. „Já postojím!“ odvětil jí Adrian. „Jak myslíš!“ zasmála se Karina, „víš, Adriane, já jsem včera jenom nepřemýšlela, ale taky jsem byla u někoho na návštěvě a něco jsem zjistila!“ vysvětlila mu. „A copak jsi, prosím tě, zjistila?“ tvářil se Adrian, že ho to zajímá, ale na druhou stranu se jí pořád vysmíval. „Vážně si na to nechceš sednout?“ zeptala se ho Karina znovu. „Prosím tě, Karino, už přejdi k věci!“ už to její kroužení kolem přestávalo Adriana bavit. Karina se zhluboka nadechla a oznámila mu výsledek své dlouhodobé usilovné práce. „Vím, že jsi vrah, Adriane! Vím, že jsi zabil Alfonsinu Pescaovou!“ vmetla mu do tváře. Adrian ustrnul.