con la participación especial de:
Abril Schreiber como Julia Yépez

„Karino, co jsi to řekla?“ nemohl Adrian uvěřit tomu, co slyšel. „Chceš to zopakovat? Tak dobře!“ smála se Karina, „vím, že jsi vrah! Vím, že jsi zabil Alfonsinu Pescaovou!“ zopakovala mu to a tentokrát pomaleji, aby to stačil vstřebat. „Kdo ti takový nesmysl nakukal? Vždyť já ani žádnou Alfonsinu neznám!“ obhajoval se Adrian. „Adriane, nehraj si přede mnou na neviňátko! Nepopírej to, co je očividné! Vím o tom všechno!“ odvětila mu Karina. „Co všechno?“ zeptal se Adrian. „Úplně všechno, Adriane!“ zdůraznila Karina, „víš co, řeknu ti to všechno pěkně od začátku, aby si mě zcela pochopil!“ pobaveně se usmála a řekla mu o všem, co předcházelo tomuto okamžiku. Přitom se v poklidu umývala a vychutnávala si Adrianův nechápavý výraz. „Začalo to tím, jak ses mi vysmíval, že jsem naprosto neschopná osoba a já jsem ti chtěla dokázat, že se pleteš! Přemýšlela jsem jak to udělat, ale nic vhodného mě nenapadlo. Až jednoho dne jsem se bavila s Leticií, která se zmínila o jisté Alfonsině, kterou si před ní zase zmínil ty! Když mi řekla, že jestli se chůvička nestane tvojí ženou, tak by se jí mohlo stát to samé, co Alfonsině, okamžitě mě to zaujalo, a tak jsem po Alfonsině začala pátrat! Nejdříve jsem zjistila, jak vypadala a byla jsem v šoku, když jsem viděla, že vypadá téměř jako chůvička! Prostě ten samý typ ženy! Pak jsem vypátrala to, že byla zavražděna a od toho byl už jen malý krůček k vrahovi! K tobě!“ ukázala na něj prstem, „a to je vlastně všechno! Díky tomu jsem zjistila, proč tolik toužíš po chůvičce! Nejspíš máš nějakou úchylku, která tě nutí toužit po naivních, nenápadných chudinkách, které můžeš snadno ovládat!“ triumfálně se usmála, „tak jsem ještě neschopná?“ zeptala se. Adrian se zamyslel. „Musím uznat, že jsi odvedla vážně dobrou práci!“ pochválil ji. „Děkuji ti!“ usmála se Karina, „a snad ti je jasné, co teď budu chtít!“ dodala. „Ne, úplně!“ odvětil jí Adrian. „Oženíš se se mnou a já budu mlčet! Konečně ze mě uděláš paní Santanderovou a nikdo se nedozví, co jsi zač!“ osvětlila mu svůj plán. Adrian se na ni mile pousmál. „To má znamenat, ano?“ zeptala se. Adrian se k ní naklonil a Karina si myslela, že ji chce políbit. Místo toho ji Adrian chytil za hlavu a ponořil ji pod vodu. Karina se bránila, co mohla, ale Adrian jí dál držel hlavu pod vodou. Nakonec ji sám vytáhl, ale než se Karina vůbec stačila nadechnout, potopil ji znovu. Chvíli ji tam držel a poté ji už nadobro vytáhl. Karina vykašlávala vodu, snažila se popadnout dech. Adrian ji bez mrknutí oka pozoroval. „Adriane, zbláznil ses?“ ze zbývajících sil na něj zakřičela. Adrian si klekl k vaně a chytil Karinu pod krkem. „To byla jen taková malá ukázka toho, co by se ti mohlo stát, jestli se mi ještě někdy pokusíš předvést to, co před chvílí!“ škrtil ji. „Adriane, pusť mě!“ sípala Karina. „Hned teď zapomeneš na Alfonsinu a všechno, co jsi o ní zjistila, nebo se ti stane to samé, co jí!“ vyhrožoval jí Adrian, „ale věř mi, že tvá smrt by byla daleko horší! Umírala bys hezky pomalu a litovala bys, že ses vůbec narodila!“ stiskl ji pod krkem ještě pevněji, „rozuměla jsi mi?“ zeptal se a trochu svůj stisk povolil. Karina s děsem v očích přikývla. „Já jsem nic neslyšel!“ zakřičel na ni Adrian. „Rozuměla jsem!“ vykřikla Karina a rozplakala se. Adrian se usmál. „Hodná holka!“ políbil ji na čelo, „tak už půjdu, aby ses mohla uklidnit!“ zasmál se a odešel, jakoby se nic nestalo. Karina si zabořila obličej do dlaní a hystericky plakala.

Fabiola byla ve svém pokoji a líčila se, když do pokoje nakoukl její otec. „Ani jsem nevěděl, že už jsi přišla!“ řekl. „Pojď dál, tati!“ usmála se na něj Fabiola. Francisco vešel dovnitř, zavřel za sebou dveře a posadil se k Fabiole na postel. „Ještě se někam chystáš?“ zeptal se. „Za chvíli si mě tu vyzvedne Alvaro a jedeme spolu na jedno natáčení do televize!“ vysvětlila mu Fabiola. „Budeš tam dělat zase nějaký rozhovor?“ zeptal se Francisco. „Ano, rozhovor a zazpívám jednu písničku z mého nového alba!“ odvětila mu Fabiola. Francisco se chtěl ještě na něco zeptat, ale v tom si všiml jejích červených očí. „Fabiolo, ty jsi plakala?“ zeptal se opatrně. „Proč?“ snažila se na sobě nedat nic znát. „Vždyť máš oči úplně červené!“ podotkl Francisco. „Tati!“ vzdychla Fabiola smutně, „prosím tě, neptej se mě! Já se nechci líčit zase znovu!“ chvěl se jí hlas. „Co se stalo?“ zeptal se Francisco ustaraně. „Já jsem se stala! Já, protože jsem ta nejhorší ženská na světě!“ nedokázala Fabiola udržet své slzy. „Prosím tě, holčičko, o čem to mluvíš? To přeci není pravda!“ uklidňoval ji Francisco a utíral jí přitom slzy z tváře. „Je to pravda, tati!“ vzlykala, „nechala jsem si svou životní lásku proklouznout mezi prsty jenom proto, že jsem byla sobecká a myslela jsem jenom na sebe!“ plakala. „Mluvíš o Andrésovi?“ zeptal se Francisco. Fabiola přikývla. „Všechno jsem pokazila, tati! Všechno jsem pokazila!“ padla mu do náruče a on ji hladil po vlasech.

Samantha a Miguel odpočívali pod jedním velkým stromem. Miguel seděl opřený o strom a Samantha byla zase opřená o něj. „Sam, miluješ mě?“ zeptal se Miguel. „Moc tě miluju!“ odvětila mu Samantha se zamilovaným úsměvem. „Můžu se tě ještě na něco zeptat?“ řekl Miguel po chvíli. „Na cokoliv!“ usmála se Samantha. „Vezmeš si mě?“ požádal ji Miguel o ruku. Samantha ztuhla. Posadila se a otočila se k němu. „Cože?“ kulila na něj své kaštanové oči. „Vezmeš si mě?“ požádal ji znovu. „Ale já…,“ nevěděla, co říct. „Samozřejmě se musím nejdřív rozvést,“ uvědomoval si Miguel, „ale potom bych byl tím nejšťastnějším mužem pod sluncem, když by ses za mě provdala!“ usmál se, „takže ptám se ještě jednou! Vezmeš si mě?“ chytil ji za ruku a políbil ji na ni. „Ano, ano, ano!“ zvolala Samantha šťastně a padla mu kolem krku. Poté se začali líbat, ale Samantha po chvíli polibek přerušila a zesmutněla. „Co je, lásko?“ zeptal se Miguel. „Jenže já si tě nemůžu vzít!“ zavrtěla Samantha hlavou. „Proč ne?“ zesmutněl Miguel. „Protože nemůžu opustit Auroru!“ vysvětlila mu Samantha. Miguelovi se ulevilo. „Miláčku,“ pohladil ji po tváři, „kvůli tomuhle tě miluju ještě víc!“ políbil ji, „ty přeci nebudeš mít důvod Auroru opouštět! Právě naopak! Díky naší svatbě jí konečně vytvoříme kompletní rodinu, protože si ji adoptujeme!“ usmál se. „Opravdu?“ rozzářila se Samantha. „Vždyť Aurora už s tím přeci počítá!“ zasmál se Miguel, „a já už ji teď miluju jako svoji dceru! Miluju vás obě!“ zdůraznil. Samantha mu znovu padla kolem krku. „Jsem tak šťastná, Migueli! Miluju tě!“ usmívala se, „už se nemůžu dočkat té doby, až budeme všichni tři spolu!“ políbila ho na tvář. „Bude to už velmi brzy,“ řekl Miguel, „ale ve třech spolu budeme jen chvíli!“ dodal. Samantha se od něj odtáhla a nechápavě se na něj podívala. „Ty a já přece budeme mít ještě další děti!“ řekl Miguel samozřejmě. Samantha se rozesmála. „Miláčku, nejdeš na to nějak rychle? Nejdřív svatba a teď hned děti!“ smála se, „kolik jich chceš vůbec mít?“ zeptala se. „Moje oblíbený číslo je čtyři!“ odvětil jí Miguel. „Čtyři?“ zhrozila se Samantha. „Neboj, do porodnice by si jela jen třikrát, protože do těch čtyř počítám už i Auroru!“ uklidnil ji Miguel. „Tak to si mě vážně uklidnil!“ smála se Samantha. „Miluju tvůj smích!“ usmál se Miguel. „A já miluju to, že si mě dokázal po letech udělat šťastnou!“ odvětila mu Samantha a políbila ho. Miguel jí polibek ihned opětoval.

Adrian dorazil domů. Byl pořádně rozčílený kvůli výstupu s Karinou. Nemohl pochopit, jak si vůbec mohla dovolit něco takového na něj vytáhnout a myslet si, že tím něčeho dosáhne. Stoupal po schodech nahoru, když se proti němu vyřítila Aurora. Seběhla schody dolů a vůbec na něj nijak nereagovala. To Adriana nadzdvihlo ještě víc, že ho úplně ignorovala a že jí nestál ani za pouhý pozdrav. „Auroro, počkej!“ zavolal na ni. Aurora se neochotně zastavila uprostřed haly. „Jak se máš, Auri?“ zeptal se jí Adrian mile, když si k ní klekl. „Dobře!“ odvětila mu. „A jak to zvládáš, že jsi tu sama?“ zeptal se. „Ale já tu přeci nejsem sama!“ zvolala nechápavě. „Já vím, že ne, ale myslím, že jsi tu sama bez Samanthy!“ upřesnil svou otázku. „Aha, no ale pořád se mám dobře!“ odvětila mu. „A to se ti po ní ani nestýská?“ zeptal se. „Jasně, že se mi po ní stýská, ale já chápu, že musela odjet a jsem ráda, že je teď šťastná!“ vysvětlila mu Aurora. „Je šťastná?“ zeptal se Adrian. Aurora přikývla. „A, Auroro, ty víš, kde teď Samantha je?“ zeptal se. „Ano, vím!“ odvětila mu. „A řekneš mi to?“ začal se Adrian vítězně usmívat, že se to tak snadno dozví. „Ne!“ řekla Aurora hodně důrazně. Adrianovi úsměv zamrzl. „Cože? A proč mi to neřekneš?“ zeptal se. „Protože jsi zlý a já tě nemám ráda!“ vyplázla na něj jazyk a utekla pryč. Tak to byla pro Adriana ta poslední kapka. „Spratek mrňavej!“ byl celý rudý vzteky. Vyběhl po schodech nahoru do svého pokoje, kde na něj čekala Leticia. „Adriane, musíme si promluvit!“ vstala z postele, ale než stačila pokračovat, Adrian ji popadnul a začal ji líbat. Leticia ho od sebe odstrčila. „Adriane, říkala jsem promluvit ne líbat!“ připomněla mu, „navíc zbláznil ses? Vždyť sem může kdykoliv někdo přijít!“ dodala. „To je mi momentálně úplně jedno! Jsem příšerně rozčílený a potřebuju se uklidnit!“ vysvětloval jí, „a jelikož si mi přišla přímo do rány, tak tím uklidněním budeš ty!“ Leticia se marně nadechovala, že něco řekne. Adrian ji povalil na postel a vášnivě ji líbal. Leticia se ani nebránila, protože ji jeho agresivita vždy zrušovala, a tak mu jeho polibky stejně vášnivě vracela. Byli natolik pohlceni jeden druhým, že ani nepostřehli, že se po chvíli dveře od pokoje otevřely a v nich se objevil Sebastian. Ten ihned ztuhnul.

Victoria dorazila z práce domů. Pořád byla roztřesená z telefonátu, který měla. Do toho se jí hlavou mísily texty všech anonymních dopisů, které dostala a také měla před očima fotografii, která ji při zhlédnutí dostala do kolen. Její minulost se na ni valila ze všech stran a ona nevěděla, jak před ní utéct. Byla tak zabořená do svých myšlenek, že ani neslyšela zvonek u dveří. Ani to, že služebná jistou osobu už uvedla do haly. „Paní Victorie, máte návštěvu!“ řekla jí služebná. Victoria se otočila. Když danou osobu uviděla, tak to vypadalo, že každou chvíli omdlí. „Paní Victorie, je vám dobře?“ zeptala se služebná. „Candido, nech nás, prosím!“ podařilo se Victorii promluvit, ani nevěděla jak. Služebná odešla. „Jsi to ty?“ zvolala Victoria nevěřícně hledíc na ženu před sebou. „Ano, jsem to já!“ vítězně se žena, jménem Zoe Olivier, usmála, „jak se máš, Julie?“ zeptala se s velkým důrazem u oslovení. „Já už nejsem Julia! Julia přestala existovat před dvaadvaceti lety!“ odvětila jí Victoria. „Ano, to jsem zjistila! Proto mi dalo takovou práci tě najít!“ řekla Zoe. „Ty jsi mě hledala?“ zeptala se Victoria. „Dva roky jsem tím strávila!“ vysvětlila Zoe. „Dva roky?“ podivila se Victoria, „ty jsi už dva roky…“ „Ano, už jsem dva roky svobodná!“ skočila jí Zoe do řeči, „sice mě odsoudili na dvacet pět let, ale před dvěma lety mě pustili za dobré chování!“ vysvětlila, „a hned po tom jsem po tobě začala pátrat. Ale protože sis změnila jméno, dalo to trochu práce!“ dodala. „Proč jsi mě vlastně hledala?“ zeptala se Victoria. „Na to se ptáš ty mě?“ zasmála se Zoe, „strávila jsem dvacet let ve vězení za něco, co jsi spáchala ty a ty se mě ptáš, proč jsem tě hledala?“ nechápavě pokroutila hlavou nad její hloupou otázkou. „Dobře, tak co ode mě chceš?“ zeptala se Victoria. „To už je lepší otázka!“ zasmála se Zoe, „těch dvacet let svobody mi už nikdo nevrátí, ale ty sis za tu dobu vychutnávala plno přepychu, a tak doufám, že se o něj se mnou ráda podělíš!“ ironicky se usmála. „Chceš peníze? Kolik?“ zeptala se Victoria rychle, doufajíc, že se jí tak zbaví. „Nechci jenom peníze,“ odvětila jí Zoe, „chci tě především vidět trpět! A vím, jak toho dosáhnout!“ zasmála se, „například tím, když ti připomenu jednu noc před dvaadvaceti lety!“ uhodila na Victoriino citlivé místo. „Co ty o tom můžeš vědět?“ zakřičela na ni Victoria. „Vím o tom hodně! Daleko víc, než si myslíš!“ odvětila jí Zoe, „a promiň,“ podívala se na hodinky, „budu už muset běžet! Ale věř mi, že se velmi brzy zase uvidíme!“ zasmála se a odešla. Victoria byla na dně.

Sebastian se ještě chvíli díval na Adriana a Leticii a poté se smutným výrazem velmi tiše odešel. Šel chodbou a v duchu si nadával, jaký je obrovský hlupák. Už poznal, že je Leticia schopná všeho, ale že by jejím utajovaným milencem byl jeho vlastní bratr, to by ho nikdy nenapadlo. Ale na druhou stranu ho to už ani od Adriana nepřekvapilo. Potom, co zjistil, že uhodil Samanthu na něj taky změnil názor a pochopil, že jediný člověk z rodiny, kterému může důvěřovat je María Elena. Vešel do svého pokoje a s úsměvem zjistil, že je tu ještě jeden člověk, kterému může důvěřovat. Byla to Nancy, která v pokoji měnila prostěradla. „Hned jsem pryč, Sebastiane!“ řekla mu a pokračovala ve vyměňování. Jenže cítila, že na ni Sebastian stále hledí a to ji znervózňovalo. Podívala se na něj, viděla jeho šťastný úsměv a byla z toho trochu zmatená. „Sebastiane, je ti něco?“ zeptala se. Sebastian k ní přišel, přitáhl si ji k sobě a začal ji líbat. Nancy z toho byla nejprve v šoku, ale nakonec jeho polibky opětovala. Po chvíli oba polibek ukončili. „Co se stalo?“ usmála se Nancy. „Nancy, odpusť mi to! Odpusť mi ty řeči, co jsem ti včera řekl, že tě nedokážu udělat šťastnou! Teď už jsem si jistý, že to dokážu, protože ty jsi to dokázala u mě! A když vím, že je moje láska opětovaná, tak dokážu všechno na světě a chci to dokázat!“ usmíval se Sebastian. „Sebastiane!“ rozzářila se Nancy, „já tě miluju! Jsi první muž, do kterého jsem se zamilovala!“ vyznala se mu. „Jsi první žena, od které vím, že je to vyznání upřímné! A za to tě miluju ještě víc!“ řekl jí Sebastian a poté si oba padli do náruče a dlouze se políbili.

Victoria vešla do svého pokoje. Oči se jí leskly od bolesti. Setkání se Zoe pro ni bylo těžké a zvlášť po tom, co jí připomněla její osudovou noc. I když na tu noc Victoria nikdy nemohla zapomenout, to, že o ní věděl další člověk, jí nepomohlo. Byla to noc, po které už nikdy Victoria nebyla takovou, jakou bývala před tou osudovou nocí. Změnila život nejen jí, ale i její dceři.

Před dvaadvaceti lety

Byla chladná podzimní noc. Mladá žena jménem Julia Yépez šla tmavou ulicí. Přes rameno nesla tašku se svými věcmi, v náručí držela svou tříměsíční dceru, která plakala a vedle ní cupitala její druhá tříletá dcera. „Miláčku, prosím tě, už neplakej! Trhá mi to srdce!“ začala Julia plakat a snažila se svou mladší dceru uklidnit. „Já vím, že ti není dobře, ale já nevím, co mám dělat!“ plakala, „už nemám žádné peníze!“ byla úplně zoufalá, „pane Bože, poraď mi, co mám dělat!“ podívala se vzhůru. V tom se rozsvítilo pouliční světlo a Juliin zrak spočinul na velkém domě, který vypadal, že lidé v něm o peníze nouzi nemají. Julia to začala brát jako znamení od Boha. Podívala se na svou mladší dceru a poté na tu starší. Začínala si uvědomovat, že se nedokáže postarat o jednu, natož o obě. Hlavou jí probleskla myšlenka. „Ne, to nemůžu!“ ihned ji zavrhla. Znovu se však podívala na svou mladší dceru, která nepřestávala plakat. Sáhla ji na čelo, které úplně hořelo. „Miláčku, máš velkou horečku!“ plakala. Chvíli se střídavě dívala na ni a na dům před sebou a myšlenka, kterou před chvíli zavrhla, se jí zdála být čím dál realističtější. Byla to jediná možnost, jak svou dceru zachránit. Váhavým krokem došla až ke dveřím onoho domu. Svou mladší dceru položila na práh. „Nemám na výběr, maličká! Moc tě miluju a právě proto tě tu musím nechat!“ plakala, „ti lidé se postarají o to, aby ses uzdravila, a budou tě mít moc rádi!“ ujišťovala ji i samu sebe, „ale přísahám ti, že jestli se stane nějaký zázrak a já budu mít střechu nad hlavou a budu moct se pak postarat o tebe i o tvou sestru, tak se pro tebe vrátím! To ti přísahám, moje malá Victorie!“ plakala. S těžkým srdcem svou dceru naposledy pohladila a pak svou starší dceru vzala do náruče. „Pojď, Eriko, už musíme jít!“ řekla jí chvějícím se hlasem. Nakonec zazvonila na zvonek u dveří a rychle běžela pryč. Schovala se za nedaleký keř a pozorovala, co se stane. Z domu vyšla mladá žena, která si hned její dceru vzala do náruče. Mladá žena se ještě rozhlédla kolem, jestli někoho neuvidí a poté se vrátila i s Juliinou dcerou dovnitř. Julii srdce pukalo bolestí, že musela svou dceru opustit, ale věděla, že to musela udělat, protože by se o ni momentálně nedokázala postarat.

Současnost

„Odpusť mi to, holčičko moje!“ plakala Victoria, „kdybych věděla, co se stane, nikdy bych tě u toho domu nenechala!“ klesla na postel a hystericky se rozplakala.

O dva týdny později

„Strejdo,“ vešel Miguel do obývacího pokoje, „neviděl jsi Sam?“ zeptal se. „Ano, viděl. Už před nějakou dobou si vyjela na projížďku s Rivalem!“ odvětil mu Gerardo. „Cože? Sama?“ zhrozil se Miguel, „proč si jí to dovolil?“ zlobil se. „Já jsem jí nabízel, že pojedu s ní anebo, že ti to alespoň řeknu, ale ona mi to zakázala!“ bránil se Gerardo, „prý že už to zvládne sama!“ dodal. Miguel vyběhl z domu rozhodnutý nasednout na jiného koně a jet Samanthu hledat, jenže než vůbec doběhl do stáje, tak viděl, že se Samantha vrací. Ta mu s úsměvem mávala a on na ni nevěřícně hleděl. „Ahoj, miláčku!“ usmála se na něj Samantha a sama seskočila z koně. Už ani nepotřebovala pomoc. A celkově působila, že na koni jezdí už od dětství. „Sam, jak to, že si jela sama?“ zlobil se na ni Miguel. „Chtěla jsem ti dokázat, že už to zvládnu úplně sama!“ smála se Samantha. „Ale vždyť se ti mohlo něco stát!“ pořád se Miguel zlobil. „Tak už se na mě nezlob!“ objala ho Samantha kolem pasu a udělala na něj smutný kukuč, „já jsem to přeci myslela dobře, hm?“ usmála se. „Jenže už jsi nemyslela na to, jak by mi bylo, kdyby se ti něco stalo!“ byl Miguel neoblomný. „Tak už mi to promiň!“ tvářila se Samantha smutně, „já už to víckrát neudělám, přísahám! Už se od tebe nehnu, aby si mě měl pořád pod kontrolou, co ty na to?“ zasmála se. „No prosím, to už je lepší!“ rozesmál se Miguel. „Já jsem to vážně myslela dobře!“ omlouvala se Samantha, „ale chápu, jak by ti bylo, kdyby se mi něco stalo! Já bych na tom byla totiž úplně stejně! Moc bych trpěla, kdyby se ti mělo něco stát!“ zesmutněla. „A právě proto už musíme navždy zůstat spolu a dávat jeden na druhého pozor!“ dodal Miguel. Samantha s úsměvem přikývla. Migul ji sevřel ve svém náručí a začali se líbat.

Erika vešla do agentury, kterou vlastnila Eva a její matka. A právě s Evou se hned po příchodu potkala na chodbě. „Eriko, ráda tě vidím!“ obě se přivítaly polibkem na tvář. „Já tebe taky, Evo!“ odvětila jí Erika. „Jak se ti daří?“ zeptala se Eva. „Nic moc! Prožívám teď těžké období!“ odvětila jí Erika smutně. „Chápu,“ přikývla Eva, „a co tě sem vlastně přivádí?“ zeptala se, „jestli jdeš za svou matkou, tak ta tu momentálně není!“ dodala. „Ano já vím, ale já jsem nepřišla za ní! Jdu za Adrianem!“ vysvětlila jí Erika. „Aha, tak to už tě nebudu zdržovat!“ usmála se Eva, „kde je jeho kancelář víš,“ dodala a odešla. Adrian s otráveným výrazem vyplňoval nějaké formuláře, když Erika do jeho kanceláře vstoupila. „Paráda, vysvobození!“ odhodil Adrian tužku. „Zdravím, Adriane!“ posadila se Erika naproti němu, „nesu ti dobrou zprávu!“ usmála se. Adrian zpozorněl. „Už snad víš, kde jsou naše hrdličky?“ zeptal se. Erika se spokojeně usmála.