con la participación especial de:
Abril Schreiber como Julia Yépez
Miguel Augusto Rodríguez como Danilo Itriaga
Juliet Lima como Zoe Olivier

„Ano vím,“ odpověděla Erika Adrianovi. „Tak kde jsou?“ zeptal se Adrian. „Teď když to vím, tak si nadávám, že mě to hned nenapadlo!“ zlobila se Erika sama na sebe. „Tak už mi řekni, kde jsou!“ byl už Adrian nedočkavý. „Jsou na haciendě Miguelova strýce!“ odvětila mu Erika, „je to od Caracasu jen pár kilometrů!“ dodala, „taky mě to mohlo napadnout, když o té haciendě Miguel léta básnil. Když mě tam chtěl vzít, tak jsem se pokaždé na něco vymluvila, protože venkov fakt nesnáším!“ zašklebila se. „To je mi, Eriko, vážně jedno, že venkov nesnášíš, ale teď mi řekni přesnou adresu toho místa!“ poručil jí Adrian. Erika se ušklíbla a podala Adrianovi papírek s adresou. Adrian si ji přečetl. „Fajn!“ vstal od stolu a chtěl odejít. „No, moment, co chceš vlastně dělat?“ postavila se mu Erika do cesty. „To je má věc!“ odbyl jí Adrian. „Tak to ne, chlapečku! Tahle věc se týká stejně tak tebe jako mě!“ upozornila ho Erika, „tak co chceš dělat?“ zeptala se znovu. „Dostanu ty hrdličky navždy od sebe!“ vítězně se Adrian usmál. „Ale jak?“ zeptala se Erika. „Eriko, proč mě zdržuješ takovýma hloupýma otázkama!“ rozčílil se Adrian, „mám svůj plán, který bezpečně klapne! Nemusíš mít strach, tvůj manžílek se ti brzy vrátí!“ dodal. „Jenže já chci znát ten tvůj plán! Protože tě znám a nechci, aby si Miguelovi něco udělal!“ zdůraznila mu Erika. „On si to zaslouží!“ odvětil jí Adrian. „Adriane, opovaž se! Opovaž se Miguelovi něco udělat, slyšíš?“ hrozila mu Erika, „s tou svojí chůvičkou si dělej, co chceš, ale o Miguela se postarám zase já!“ dodala. Adrianovi už došla trpělivost a chytil ji surově za ramena. „Au, to bolí!“ zaúpěla Erika. „Podívej se, Eriko, já jsem tady šéf a já rozhoduju, co s těma dvěma udělám! Jak už jsem ti řekl, tvůj manžílek se ti vrátí, ale nejdřív si to s ním vyřídím!“ šel z Adriana strach. „Nesmíš mu nic udělat!“ zakřičela na něj Erika. Adrian už s ní nehodlal ztrácet čas. Odstrčil ji stranou tak silně, až spadla na zem a pak rychle odešel.

Eva byla ve své kanceláři a s někým telefonovala, když dovnitř vešla Victoria. Zůstala stát u dveří a čekala, až Eva dotelefonuje. Když Eva položila telefon, Victoria dveře zamkla. „Proč jsi zamkla?“ zeptala se jí Eva nechápavě. „Nechci, aby nás někdo rušil!“ odvětila jí Victoria, „potřebuju totiž s tebou mluvit! Potřebuju ti něco svěřit!“ vysvětlila. Eva na ni zmateně hleděla. Victoria si sedla na pohovku a Eva si k ní šla přisednout. „Victorie, co se děje?“ zeptala se. „Evo, jsme nejlepší kamarádky už přes dvacet let, a proto si myslím, že máš právo to vědět! Navíc už to potřebuju někomu říct! Potřebuju to ze sebe všechno dostat!“ lesklo se Victorii v očích. „Victorie, o čem to mluvíš?“ nechápala ji Eva. „Julie!“ opravila ji Victoria. „Cože?“ nerozuměla jí Eva. „Spíš by ses mě měla zeptat: „Julie, o čem to mluvíš?““ řekla jí Victoria, „protože Julia je mé pravé jméno!“ dodala. „Ale já tomu nerozumím!“ byla Eva zmatená. „Evo, prosím tě,“ chytila ji Victoria za ruku, „než ti to všechno začnu vyprávět, musíš mi slíbit, že to, co ti tady řeknu, zůstane mezi námi! Prosím, přísahej!“ žádala ji. Eva nevěděla, co si má myslet, ale nakonec přísahala, že tento rozhovor zůstane jen mezi nimi. A tak jí Victoria začala svěřovat svůj životní příběh.

Před šestadvaceti lety

Julia Yépez, dvaadvacetiletá dívka plná iluzí a snů, stála před oltářem se svou láskou, Danilem Itriagou. Právě odříkávala svůj slib věrnosti a lásky, aniž by tušila, co všechno ji v tomto manželství čeká. Manželství, které doslova změní celý její život a kvůli kterému přijde o to nejcennější.

O rok později seděla Julia ve své ložnici a v náručí držela svou tříměsíční dceru Eriku. „Ty seš tak nádherná, ty můj miláčku, víš to?“ usmívala se na svou dceru, „jsi můj největší poklad na světě! Moc tě miluju!“ políbila ji na čelo a znovu se na ni usmála. „Lásko,“ vešel do ložnice Danilo, „mám pro tebe překvapení,“ usmál se. „Jaké?“ zeptala se Julia. Danilo vykoukl ze dveří a někomu naznačil, aby vešel dovnitř. Julia byla zvědavá, koho to tam má, ale zvědavost ji okamžitě přešla, když do ložnice vstoupila až příliš atraktivní žena, navíc oblečená velmi vyzývavě. „Julie,“ oslovil ji Danilo, „představuji ti Zoe Olivierovou, naši novou chůvu!“ představil ji a Zoe se spokojeně usmála. „Cože, chůvu? Ale proč?“ nechápala Julia. „No přece pro Eriku, ty hloupoučká!“ zasmál se Danilo. „Ale Erika nepotřebuje chůvu! Má přeci mě!“ upozornila ho Julia. „Jenže ty už nebudeš mít čas se o ni starat!“ odvětil jí Danilo, „nezapomínej, že jako má manželka máš spoustu povinností! Víš, že jsem ve společnosti vážená osoba, a tak mě musíš doprovázet na veškeré akce, které jsou velmi často!“ připomněl jí. „Já vím, ale já zvládnu obojí! Jak s tebou chodit na ty akce, tak i se starat o naši dceru!“ odvětila mu Julia. „Julie, věř mi, že by si pak byla velmi unavená a odbývala by si nás oba, což není dobré ani pro jednu stranu! Takže Zoe se bude starat o Eriku a ty mi budeš dělat vzornou manželku!“ usmál se Danilo. „Nebojte se, paní Julie, budu se o vaši dceru starat jako o vlastní!“ řekla jí Zoe. Julia na ni nedůvěřivě hleděla. Ani trochu se jí nelíbil ten Danilův nápad, že její jedinou prací bude být vzornou manželku a už vůbec se jí nelíbila žena, která se měla starat o její dceru. „Ukažte mi ji, pochovám ji!“ natáhla se Zoe pro Eriku. Julia jí Eriku po chvíli dost neochotně předala. „Neboj se, miláčku!“ přisedl si k ní Danilo, „všechno bude v pořádku!“ usmál se na ni a políbil ji. Julia ale o tom tolik přesvědčená nebyla.

O dva roky později se situace nijak nezměnila. Julia dál dělala vzornou manželku, Zoe se starala o Eriku a Danilo, byl nadmíru spokojen. Za to Julia byla čím dál nespokojenější. Eriku vídala čím dál tím měně a měla pocit, že i Danilo, se jí začíná vzdalovat. Ale doufala, že se všechno ještě může změnit. Celá šťastná vběhla do svého domu a poté rychle vyběhla schody nahoru. Právě se dozvěděla, že je těhotná a myslela si, že další dítě třeba Danila obměkčí, a že konečně začnou žít jako skutečná rodina. Vešla do jejich ložnice, kde na ni ale čekal šok. „Danilo!“ vykřikla zlostně. Danilo se odtrhnul od Zoe, která s ním byla v posteli. „Danilo, jak jsi mohl?“ zakřičela na něj Julia. „Klid, Julie, hlavně nedělej scény!“ odsekl jí Danilo a oblékl si rifle. „Nemám dělat scény? Já tě tu najdu v posteli s touhle courou a nemám dělat scény?“ křičela Julia. „Říkám ti, aby ses uklidnila!“ vrazil jí Danilo facku. Julia se chytla za udeřenou tvář a šokovaně na něj hleděla. Zoe, která byla stále v posteli, přikrytá jen prostěradlem, se výborně bavila. „Tak to je konec, Danilo! Jdu si pro Eriku a už nás víckrát neuvidíš!“ zakřičela na něj Julia a vyběhla z ložnice. Danilo se rozběhl za ní. „Ty si klidně táhni, ale Erika tady zůstane!“ postavil se před dveře Eričina pokoje. „Pusť mě tam!“ snažila se ho Julia odstrčit. „Nesnaž se, říkám ti, že Erika zůstane tady!“ zakřičel na ni Danilo. „Je to moje dcera a já ji tady s tebou nenechám! Už mi ji nevezmeš!“ křičela na něj Julia. „Už tě mám plné zuby!“ chytil ji Danilo za rameno a vedl ji pryč. „Danilo, pusť mě, nech mě být!“ bránila se. „Zmlkni!“ okřikl ji. Julii se nakonec podařilo vytrhnout se mu, když už byli na kraji schodů. „Jdu si pro svoji dceru a ty ani nikdo jiný mě nezastaví!“ vmetla mu do tváře. Když ho ale chtěla obejít, Danilo ji znovu chytil a odstrčil ji. Julia ztratila rovnováhu a skutálela se ze schodů. Zastavila se až dole, kde zůstala nehybně ležet.

Julia seděla na lehátku v ordinaci. Na čele měla náplast a na rukách měla modřiny. To bylo ale to nejmenší, co ji trápilo. Netrpělivě očekávala, s jakými výsledky přijde její lékař. „Pane doktore!“ oslovila ho, jen co vešel do dveří, „co je s mým dítětem? Je v pořádku?“ ptala se s obavami. „Měla jste obrovské štěstí, paní Itriagová! Nemějte strach, vaše dítě je v naprostém pořádku!“ usmál se na ni lékař. „Díky Bohu!“ oddechla si Julia. „Ale příště na sebe buďte opatrnější!“ dodal lékař. „Nebojte se, pane doktore! Dám na sebe pozor!“ uklidnila ho Julia. Lékař se usmál. „Venku čeká váš manžel. Můžu ho sem poslat?“ zeptal se. Julia chtěla říct ne, protože neměla zájem se s ním vidět po tom, co jí udělal, ale věděla, že se tomu setkání stejně nevyhne. „Ano, pošlete ho sem!“ řekla nakonec. Lékař odešel, a místo něho vešel do ordinace Danilo. „Julie, jsi v pořádku? A co dítě?“ zeptal se starostlivě. „Už o něm víš?“ zamračila se Julia. „Proč jsi mi o tom neřekla?“ zeptal se Danilo. „Chtěla jsem ti to říct ve chvíli, kdy jsem tě přistihla s naší chůvou! Jenže pak asi pochopíš, že už jsem na to neměla sílu!“ zvolala Julia nenávistně. „Julie, mě moc mrzí, co se stalo! Jak to se Zoe, tak i ta tvá nehoda! Nechtěl jsem, aby se to stalo!“ omlouval se Danilo. „Jenže stalo se! A já ti ani jedno neodpustím!“ zdůraznila mu Julia, „po tom všem s tebou nemůžu dál být! Dojdu si pro Eriku a pak hned podám žádost o rozvod!“ řekla vážně. „To neuděláš!“ zvolal Danilo. „Samozřejmě, že udělám!“ odvětila mu Julia. „Jak myslíš,“ pokrčil Danilo rameny, „ale tím pádem se rozluč s Erikou i s tím dítětem, co čekáš!“ vyhrožoval jí. „O čem to mluvíš?“ zděsila se Julia. „Julie, ty jsi vážně tak naivní,“ smál se Danilo, „myslíš, že svoje děti nechám s nevzdělanou chudou ženskou bez rodiny, co jim nemá, co nabídnout?“ smál se. Julia na něj šokovaně hleděla. „Podívej se, Julie,“ chytil ji Danilo silně za ruku a podíval se jí zblízka do očí, „jestli chceš být se svými dětmi, tak se dál budeš muset tvářit jako má šťastná manželka a respektovat všechno, co budu dělat! Ať se ti to líbí nebo ne! Rozumíš?!“ díval se na ni tak, že Julia neměla jinou možnost, než jeho podmínku přijmout.

O šest měsíců později vešla Julia do svého domu v doprovodu už skoro tříleté Eriky a před sebou tlačila kočárek, ve kterém spala její mladší dvouměsíční dcera Victoria. „Maminko, mohla bych si sestličku pochovat?“ zeptala se Erika. „Victoria ale ještě spinká, miláčku!“ usmála se na ni Julia, „ale opatrně si ji vezmu do náruče a ty se na ni podíváš, ano?“ mrkla na ni a Erika přikývla. Erika si sedla na pohovku, zatímco Julia vyndávala Victorii z kočárku. Poté si sedla vedle Eriky, která ze své mladší sestry nemohla spustit oči. „Moje sestlička je nejklásnější na světě, že jo, mami?“ smála se Erika. „Obě jste moje nejkrásnější holčičky na světě!“ usmála se na ni Julia. „A mami, já jsem velká sestlička?“ zeptala se Erika. „Ano, moc velká!“ smála se Julia. „Tak to budu muset Victolii chlánit, aby jí nikdy nikdo neublížil!“ zvolala Erika. Julia se na ni usmívala. Do domu vešla Zoe. Julia se na ni zamračila, i když za poslední půl rok si už na ni pomalu začala zvykat jako na Danilovu milenku. „Ahoj, holky!“ pozdravila Zoe. „Zoe, vyfotíš nás?“ zeptala se Erika. „Jasně!“ usmála se Zoe a vzala si foťák ze stolku, „tak úsměv!“ namířila na ně. Julia natočila Victorii tak, aby na ni bylo vidět a Erika si k ní sedla blíž a chytila ji za ručičku. Zoe zmáčkla spoušť a z foťáku ihned vyjela hotová fotografie. „Dej mi ji, prosím, do kabelky!“ požádala ji Julia. Než to však Zoe stačila udělat, přišel domů Danilo. „Všechny mé blízké ženy hezky pohromadě! To se mi líbí!“ prohlásil s úsměvem a chytil Zoe kolem pasu, „půjdeme nahoru?“ zeptal se chtivě. Zoe se zachichotala a Julia je vraždila pohledem. Zoe chtěla být, co nejrychleji nahoře, a tak si ani neuvědomila, že si tu fotografii uložila do své kabelky. A Julia, protože byla rozčílená, si toho také nevšimla. Danilo se Zoe zmizeli v horním patře a Julia se raději věnovala svým dcerám.

Večer téhož dne ukládala Julia své dcery ke spánku. Victoria už spala ve své postýlce a nyní šla Julia dát dobrou noc Erice. „Dobrou noc, miláčku!“ políbila Eriku na čelo a přikryla ji. „Doblou, mami! Mám tě láda!“ usmála se na ni Erika. „Já tě mám taky moc ráda, miláčku!“ políbila ji Julia ještě jednou a pohladila ji po tváři, „a teď už spinkej, ano?“ usmála se na ni. Erika přikývla, zavrtala se pod peřinu a za chvíli spala. Julia se usmála, šla zhasnout světlo a poté vyšla z pokoje. Když zavírala dveře, viděla, jak z Danilova pokoje vychází Zoe a jde do svého pokoje. V Julii to vřelo. Už jí ani nevadilo to, že ji Danilo se Zoe podvádí, ale nesnášela, že tomu musela být přítomna. A musela to trpět i nadále, pokud nechtěla přijít o své dcery. Šla do kuchyně napít se trochu vody, aby se uklidnila. Chvíli tam jen tak stála, opřená o sektorku, a když se rozhodla jít spát, do kuchyně vešel Danilo a zatarasil jí cestu. „Tady jsi, miláčku!“ chytil ji kolem pasu, „jdeš už spát?“ chtěl ji políbit. „Jdu ale ne s tebou, to je ti snad jasný!“ odstrčila ho Julia. „Ale no tak, lásko!“ znovu ji Danilo k sobě přitáhl, „už dlouho jsme spolu nebyli a mně už se po tobě začíná stýskat!“ úlisně se usmál a začal ji líbat. Julia se mu bránila, až se jí nakonec podařilo ho od sebe odstrčit. „Nech mě být! Copak nechápeš, že se mi z tebe dělá špatně?“ zakřičela na něj nenávistně. „Ale no tak nepřeháněj!“ smál se Danilo. „Já přeháním? Ty se mi tu před očima taháš s tou courou, já se na to každičký den musím dívat a teď snad s tebou mám vlízt do té samé postele, ve které jsi byl před chvíli s ní?“ křičela na něj Julia hystericky. Danilo jí vrazil facku. „To jen proto, aby tě přešla ta hysterie!“ omluvil to, „a navíc, kdo mluvil o posteli? Můžeme na to vlítnout přece rovnou tady!“ dodal naprosto klidně a než nějak Julia stačila zareagovat, roztrhl jí halenku a začal jí násilím líbat. Julia se bránila, co jí síly stačily, ale Danilo ji držel velmi silně. „Danilo, pusť mě! Nech mě být!“ plakala. „Nehraj si na netykavku! Bude se ti to líbit jako vždycky!“ smál se Danilo úlisně a chtěl jí rozepnout kalhoty. Přitom své sevření povolil, čehož Julia využila a vyškubla se mu. Danilo jí začal honit po kuchyni a přišlo mu to velmi vtipné, protože věděl, že mu stejně nemá kam utéct. Julia už byla zoufalá. Najednou její zrak spočinul na noži a poté, v té rychlosti už ani nevěděla jak, ale Danilo ho měl zapíchnutý v hrudi. Danilo s očima vykulenýma, od ní odstoupil. Držel se za ránu a poté padl k zemi. Julia na něj vyděšeně hleděla a v třesoucí se ruce držela zakrvácený nůž. Po chvíli, co se jakž takž uklidnila, se odvážila Danilovi změřit puls. Žádný nenahmatala. Danilo byl mrtvý. Julia, byla ještě víc vyděšenější, ale nyní musela rychle přemýšlet, co udělá. Nikdo by jí nevěřil, že šlo o zabití v sebeobraně. A i kdyby jí přece někdo uvěřil, Danilovi rodiče by nedopustili, aby jejich vnučky vychovávala žena, co zabila jejich syna. Napadlo ji tak jediné možné řešení. Nejdříve ale svou halenku, na které byla také Danilova krev, spálila v krbu. Poté z nože otřela své otisky a nakonec s ním došla do pokoje Zoe. Julia měla štěstí, protože Zoe tvrdě spala. Julia jí nůž vložila do ruky a poté odešla.

Bylo ráno dalšího dne. Zoe se probudila a vykřikla, když vedle sebe viděla zakrvácený nůž. Vůbec ničemu nerozuměla. Najednou na chodbě uslyšela Juliin plačící hlas: „Zoe Olivierová zabila mého manžela! Ona zabila mého manžela!“ Zoe nic nechápala, ale ani trochu se jí to nelíbilo, proto se ihned začala oblékat, rozhodnutá rychle utéct. Přehodila si přes rameno kabelku, když v tom se dveře jejího pokoje otevřely. „Zoe Olivierová, jste zatčena za vraždu Danila Itriagy!“ řekl jí jeden policista. „Cože? O čem to mluvíte? Já jsem nic neudělala!“ obhajovala se Zoe, ale v tom už ji druhý policista nasazoval pouta. „Máte právo nevypovídat, cokoliv řeknete, může být použito proti vám u soudu!“ říkal jí první policista její práva. Zoe se zmateně dívala kolem sebe. Julia stála v rohu, předstírala pláč, ale uvnitř se usmívala.

Uběhlo několik dní a Julia se po dlouhé době cítila zase šťastná. Myslela si, že už nic zlého ji potkat nemůže. Mýlila se. Zrovna si v novinách četla článek o tom, že Zoe odsoudili na 25 let do vězení, když do jejího domu vešla její tchýně. „Lupe, vítám tě!“ usmála se na ni, „přišla si se podívat na své vnučky?“ zeptala se. „Ne, přišla jsem si pro ně!“ odvětila jí Lupe de Itriaga. Julia na ni nechápavě hleděla. Do domu vešel starší muž. „To je German Cortines!“ představila ho Lupe, „náš advokát!“ dodala. „Můžete mi vysvětlit, o co tu jde?“ zeptala se Julia. „Germane, předej jí ty dokumenty!“ řekla mu Lupe. „Paní Itriagová!“ dal jí advokát jisté dokumenty, „v těchto dokumentech se píše, že vaše dcery budou nyní v péči svých prarodičů!“ vysvětlil jí. „Cože?“ zhrozila se Julia a podívala se do dokumentů, „to přeci není možné! To nemůžete!“ zakřičela. „Pan Danilo Itriaga ve své závěti uvedl, že si přeje, aby jeho dcery vychovávaly jeho rodiče!“ vysvětlil jí advokát. Julia byla v šoku. I když bojovala, jak jen mohla, Eriku i Victorii jí nakonec, doslova násilím odebraly.

Uběhly dva dny a Julia už měla naplánováno, jak dostane své dcery zpět. Věděla, že soudní cestou by nic nezmohla, a tak se rozhodla své dcery „unést“. Právě stála v parku za jedním velkým stromem a z dálky pozorovala jednu ženu, která její dcery hlídala. Nebo to alespoň měla v popisu práce, ale nedělala to. Ta žena byla mladá a víc než Eriky a Victorie si všímala módního časopisu, který četla. Julia byla dojatá, když viděla Eriku, jak se vzorně stará o svou mladší sestru. Obě byly na dece a Erika trpělivě Victorii podávala chrastítko, které jí neustále padalo z rukou. Julia se obrátila na pohledného muže, který stál vedle ní. Předala mu své poslední peníze a on se hned vydal vykonat svou práci, na kterou ho Julia najala. První část Juliina plánu vyšla dokonale. Muž odvedl ženu dál od Eriky a Victorie a plně ji zabavoval. Toho Julia využila a rychle se ke svým dcerám přiblížila. Když ji Erika uviděla, chtěla radostně vykřiknout „mami“, ale Julia si přiložila prst k ústům a naznačila ji, aby byla potichu. Pak už jen vzala Victorii do náruče, řekla Erice, aby rychle běžela za ní a v tu ránu byly pryč. Julia byla šťastná, že má své dcery zase u sebe, ale netušila, že velmi brzy se s jednou z nich bude muset opět rozloučit.

Už to byl měsíc, co Julia nechala Victorii u domu jedněch bohatých lidí. Byla zoufalá a nešťastná nejen z toho, že to musela udělat, ale i proto, že její situace se nijak nezměnila. Byla bez práce, bez peněz, s Erikou spaly na ulici, a aby měly vůbec co jíst, tak musela Julia krást. Už jí začaly přepadávat myšlenky, že snad i Eriku nechá někde, kde jí bude lépe, protože takový život žít nemůže. Přesto všechno zlé se ale na Julii také usmál kousek štěstí, když u místa na kraji silnice, kde obě spaly, zastavilo auto. Z něj vystoupil asi čtyřicetiletý muž a opatrně Julii probudil. „Slečno, slečno!“ jemně se dotýkal jejího ramene. Julia se probudila a vyděsila se. „Ne, nebojte se, slečno!“ uklidňoval ji muž, „co se vám stalo, že spíte tady?“ podivil se. Julia si ho pozorně prohlédla. Působil mile, byl pěkně oblečený a jeho auto muselo patřit k těm nejdražším. Julia, tak měla pocit, že se jí právě naskytla příležitost, jak se dostat z této bídy a jak se vrátit pro Victorii. „Neměla jsem na zaplacení nájmu, a tak mě a mou dceru vyhodily z našeho bytu,“ vymýšlela si, „a já nemám žádné příbuzné! Nemám kam jít,“ rozplakala se. „Ne, prosím, neplačte!“ utěšoval ji muž, „všechno bude v pořádku!“ usmál se na ni. Julia mu úsměv opětovala. „Jak se jmenujete?“ zeptal se muž. Julia mu nemohla říct své pravé jméno a navíc chtěla, aby se její život kompletně změnil. Proto mu řekla jediné jméno, na které v tu chvíli myslela. „Victoria! Jmenuji se Victoria!“ odvětila mu. „Těší mě, Victorie,“ podal jí muž ruku, „já jsem Saul Velasquez!“ představil se. Julia mu ruku stiskla a pousmála se. „Přijmete mou pomoc?“ zeptal se. Julia s úsměvem přikývla.

Po dvou měsících se staly z Julie, nyní už Victorie, a Saula manželé. Victoria se mu nakonec svěřila s tím, že má ještě jednu dceru, které se musela vzdát, aby jí zachránila a Saul jí řekl, aby na nic nečekala a vrátila se pro ni, že ji bude mít stejně rád, jako má Eriku. Nyní Victoria, spolu se svým manželem, stála před domem, kde Victorii před třemi měsíci nechala. „Neboj se, dostaneme ji zpět!“ uklidňoval ji Saul. Victoria přikývla, zhluboka se nadechla a zazvonila na dveře. Po chvíli dveře otevřela služebná. „Přejete si?“ zeptala se. „Mohla bych mluvit s pány domu?“ požádala ji Victoria. „Vy jste jejich známá?“ zeptala se služebná. „Nejsem, ale potřebovala bych s nimi mluvit o něčem osobním!“ vysvětlila jí Victoria. „Aha, tak to nic nevíte o té tragédii!“ zesmutněla služebná. „Jaké tragédii?“ nechápala Victoria. „Naši páni zemřeli před měsícem při autonehodě,“ odvětila jí služebná, „a nejen o ni. Ale i jejich malá dcerka! Nebylo jí ještě ani půl roku! Byla to hrozná rána pro všechny!“ vysvětlovala smutně. „Ale i jejich malá dcerka! Nebylo jí ještě ani půl roku!“ když to Victoria slyšela, podlomily se jí kolena a neustále to v hlavě slyšela znovu a znovu. Saul ji musel podpírat. „Ano, je to skutečná tragédie,“ řekl služebné, „děkujeme vám, že jste nám to řekla!“ dodal. „Sbohem!“ rozloučila se služebná a zavřela dveře. „Saule, moje dcera je mrtvá! Moje dcera je mrtvá!“ plakala Victoria a Saul ji pevně objal.

Po tom, co se Victoria alespoň trochu uklidnila, vrátily se domů, kde už na ně čekala Erika. „Mami!“ skočila Victorii do náruče, „a kde je moje sestlička Victolia?“ zeptala se. „Už nemáš sestřičku, Eriko! Nikdy jsi jí neměla!“ odvětila jí Victoria nepřítomně. Pak ji dala do náruče Saulovi a odešla do svého pokoje. Erika, protože byla ještě příliš malá, ničemu nerozuměla a poněvadž se už nikdy Victoria o její mladší sestře nezmínila, tak se to Erice snadno vytratilo z paměti.

Současnost

„Victorie, já vůbec nevím, co ti na to mám říct!“ řekla Eva šokovaně, když Victoria skončila své vyprávění. „Proto jsem pak už Erice nedokázala dát svou lásku!“ plakala Victoria, „pokaždé když jsem se na ni podívala, tak se mi vybavila moje malá Victoria a to, že už není na tomto světě, že už ji nikdy neobejmu, a proto jsem pak nedokázala obejmout ani Eriku! Já vím, že to bylo špatné, ale já jsem to tak cítila!“ plakala zoufale. Eva se na ni smutně podívala a objala ji.

Miguel vyšel ze stájí, když se před něj postavili tři maskovaní muži. „Pojď s námi dobrovolně a nic se ti nestane!“ řekl mu jeden z nich. „Cože?“ zvolal Miguel. „To asi dobrovolně nepůjde, brácho!“ řekl druhý muž prvnímu a než se Miguel rozkoukal, třetí z nich mu dal pěstí. Miguel skončil na zemi, ale velmi rychle se zvednul a začal se s nimi prát. Samantha byla tou dobou ve svém pokoji v horním patře domu a uslyšela: „Chytněte ho! Držte ho pevně!“ Šla se podívat k oknu a vyděsila se, když viděla, jak Miguela ti muži bijí. „Migueli!“ zakřičela přes okno a hned se rozeběhla ven. Miguel se mezitím statečně bránil, jenže v tom ho jeden z mužů oslabil paralyzérem a to už neměl šanci zvládnout. Padl na zem a muži ho naložili do dodávky, kterou měli zaparkovanou nedaleko. Nasedli do ní a rozjeli se. „Stůjte!“ vyběhla Samantha z domu a běžela za nimi. Jenže dodávka byla pochopitelně rychlejší a navíc jí cestu zatarasilo další auto, ze kterého nakonec vystoupil Adrian. „Adriane!“ vyděsila se ještě víc. „Ahoj, Sam, jak se máš?“ zeptal se nevinně.