„Adriane, kam si Miguela odvezl?“ zeptala se ho Samantha vyděšeně. „Sam, o čem to mluvíš? Vždyť jsem právě teď přijel a toho tvého Miguela jsem vůbec neviděl!“ odvětil jí Adrian klidně. „Adriane, nedělej ze mě hloupou!“ zakřičela na něj Samantha, „vím, že ti muži, co Miguela odvezli, patřili k tobě! Co s ním chceš udělat?“ křičela zoufale. Adrian ji chytil surově za ramena: „Tak už ti to začíná docházet, viď? Už chápeš, že jsi udělala chybu, když jsi mě takhle zradila!“ „Adriane, prosím tě,“ rozplakala Samantha, „já vůbec nechápu, co ode mě chceš! Vždyť víš, že jsem ti nikdy ani sebemenším náznakem nenaznačila, že bych o tebe měla zájem!“ připomněla mu. „A to byla další tvoje chyba!“ zakřičel na ni Adrian, „já jsem po tobě začal toužit od první chvíle, co jsem tě spatřil!“ přitiskl si ji k sobě a svou tváří hladil tu její. Samantha se třásla strachy. „Jenže ty!“ odtáhl se Adrian a nenávistně se na ni zahleděl, „ses musela zakoukat do mého bratra!“ vyčetl ji, „a teď když jsem měl konečně příležitost získat tě, tak se zase objevil ten prachsprostej Mendoza!“ vzteky ji odstrčil, „a proto za to teď zaplatí!“ dodal nenávistně. „Prosím tě, Adriane, neubližuj mu!“ žádala ho Samantha zoufale, „já udělám, co budeš chtít, jenom mu neubližuj, moc tě o to prosím,“ plakala. „Uděláš, co budu chtít?“ zeptal se Adrian. Samantha hbitě přikývla, i když měla strach, co po ní Adrian bude chtít, ale pro záchranu Miguela by udělala cokoliv. „Znám tě opravdu dobře, miláčku! Věděl jsem, že mi to řekneš!“ zasmál se Adrian. Z auta vyndal obálku a podal jí Samanthě. „Co je to?“ zeptala se. „Otevři to!“ pobídl ji Adrian. Samantha obálku otevřela a v ní byl papír, na kterém byl text složených z písmen vystřižených z různých novin a stálo v něm: „Máme Miguela Mendozu! Pokud ho chcete ještě někdy vidět živého, připravte si částku 100 000 bolívarů! Peníze nám předá dnes večer osoba, které byl dán tento vzkaz!“ Když Samantha dočetla, zmateně se podívala na Adriana. „Hned teď se vrátíš domů! Kdo ti ty peníze dá, mi je úplně jedno, ale večer si tě vyzvednu a dozvíš se, co se bude dít dál!“ řekl jí Adrian s naprostým klidem. „Dobře, Adriane, udělám, co chceš, ale žádám tě, aby si Miguelovi neubližoval, prosím!“ plakala Samantha. „Je mi to líto, Sam, ale on musí být potrestán,“ odvětil jí Adrian, „neměl se mezi nás dva připlést!“ dodal a nastoupil do auta. „Adriane, prosím tě, neubližuj mu, Adriane, prosím!“ zoufale Samantha plakala. „Tak večer, drahoušku!“ zasmál se Adrian, zamával jí a odjel. Samantha zavzlykala. Poté rychle vběhla do domu a vyhledala Gerarda. „Gerardo!“ našla ho v obývacím pokoji. „Samantho, proboha, co se stalo?“ zeptal se vyděšeně, když ji viděl tak uplakanou. „Gerardo…já…Miguel…on…,“ nedokázala se Samantha tou bolestí a strachem vyjádřit, a tak mu raději předala ten vzkaz. „Cože?“ byl Gerardo v šoku, „chceš mi říct, že Miguela unesli?“ „Nějací tři muži ho zbili, nacpali ho do auta a odjeli!“ konečně ze sebe Samantha něco vysoukala, ale to hlavní, že je za tím vším Adrian, neřekla. Nemohla to udělat. Jestli před tím z něj měla strach, tak se to nedalo srovnat s tím, jaký strach měla teď. Nyní už chápala, čeho všeho je schopný jen, aby ji získal pro sebe. „Gerardo, co budeme dělat? Kde vezmeme ty peníze?“ plakala. „O to se neboj, Sam! Peníze jsou to nejmenší!“ uklidnil ji Gerardo, „teď se ale budeme muset rozjet do Caracasu! Miguelovi rodiče se to musí dozvědět!“ dodal. Měl na jazyku, že se to bude muset dozvědět i Erika, ale o tom raději pomlčel, aby Samanthu ještě více neranil. „Tak pojeďme!“ vzlykala Samantha. Gerardo ji objal kolem ramen a vyšli z obývacího pokoje.

V jednom caracaském divadle stálo na jevišti 12 talentovaných lidí, mezi kterými byla i Claudia. Naproti nim seděla porota SuperStar, ve které seděla i Fabiola. Tato porota nyní měla v rukou osud těchto 12 lidí, z nichž jen třem mohla říct, že postupují do živých semifinálových kol. „Jako první postupuje,“ začal mluvit jeden z porotců, „Judith Pestanová!“ Daná dívka začala jásat. „Jako druhý postupuje,“ promluvil druhý porotce, „Felix Arciniegas!“ Mladík spráskl ruce a šťastně se usmál. „A jako poslední postupuje,“ promluvila Fabiola, „Claudia Oterová!“ spokojeně se usmála. Claudia si radostně poskočila a začala jásat. „Je nám to líto, ale s ostatními se musíme rozloučit!“ řekla smutně poslední porotkyně. „A na vás tři,“ ukázala Fabiola na postupující, „ se budeme těšit už v živém semifinále,“ usmála se. Claudia ještě nepřestala jásat a jako první vyběhla na chodbu. A protože tam s ní nebyl nikdo, koho by objala a kdo by ji pogratuloval, tak objala jediného člověka, kterého alespoň trochu znala. Skočila do náruče právě přicházejícímu Alvarovi. „Promiňte mi, že vás zase objímám,“ zasmála se, když se odtáhla, „ale nemám tu nikoho, s kým bych se o svou radost podělila a já prostě musím někomu říct, že jsem postoupila do živého semifinále!“ radovala se. „Tak to vám moc gratuluju, slečno, opravdu!“ usmál se na ni Alvaro. „Claudia,“ představila se mu, „když už já znám vaše jméno, tak by bylo fér, abyste vy znal i to moje!“ zasmála se. „To je pravda!“ rozesmál se Alvaro, „tak mě moc těší, Claudie!“ podal jí ruku. „I mě!“ stiskla mu ruku a usmála se. Alvaro v tu chvíli pocítil něco zvláštního. Díval se do jejích pronikavých očí a uvědomil si, že v její přítomnosti se chová jako úplně někdo jiný. „Čím to je?“ ptal se sám sebe. Claudia ho svým úsměvem nakonec donutila také k zcela upřímnému úsměvu, který dlouho nezažil.

Sebastian a Nancy vešli do jednoho hotelového pokoje. „Nancy,“ oslovil ji Sebastian a ona se na něj usmála. „Miluju tě!“ řekl jí něžně. „Já tebe taky!“ odvětila mu Nancy a políbila ho. Sebastian se zahanbeně rozhlédl po pokoji. „Není to to, co by sis zasloužila a co bych ti chtěl dát!“ řekl smutně. „Sebastiane!“ pohladila ho Nancy po tváři, „netrap se takovou maličkostí! Já chápu, že musíme naši lásku skrývat, a proto nemáme jinou možnost, než být tady!“ uklidnila ho, že tomu rozumí, „a i když bych si přála vykřičet do světa, že jsem poprvé zamilovaná, tak to zatím nechci udělat, protože znám tu harpii, kterou sis vzal, a vím, že ta se jen tak nevzdá toho luxusu, o který by přišla, kdyby ses s ní rozvedl!“ Sebastian se musel zasmát, když Leticii nazvala harpií. „A navíc,“ pokračovala Nancy, „mně se líbí to naše malé tajemství! Tím, že spolu nemůžeme být stále, tak tím víc se potom těším, až budeme spolu! A užívám si to!“ šťastně se usmála. Sebastian ji chytil za ruce a políbil ji. „Děkuji ti, že jsi mi vstoupila do života!“ usmál se na ni. Nancy mu úsměv opětovala a políbila ho. Sebastian jí polibky vracel, až pomalu došli k posteli, kde se spolu poprvé milovali. Po tom spolu leželi ve šťastném objetí. „Jsem tak šťastná, Sebastiane!“ usmívala se Nancy. „Ne víc, než já!“ odvětil jí Sebastian a políbil ji na vlasy. „Nemyslela jsem si, že se toho dočkám!“ řekla Nancy. „Čeho?“ zeptal se Sebastian. Nancy se na něj podívala a usmála se: „Toho krásného pocitu, který člověk zažívá po tom, co se s někým miluje z opravdové a upřímné lásky!“ Sebastian jí chytil za bradu, usmál se na ni a políbil ji: „Ten pocit právě zažívám i já a už vím, že neexistuje nic krásnějšího!“ „Miluju tě!“ usmála se na něj Nancy. Sebastian ji sevřel ve svém náručí a začal ji líbat. Nancy jeho polibky opětovala, objímala ho a nakonec se spolu znovu milovali.

Gerardo dovezl Samanthu k Santanderovým a poté se ihned rozjel k Velasquezovým, protože po cestě volal svému bratrovi, a tak věděl, že jsou všichni tam. Samantha mezitím došla do svého pokoje. Cestou domů se už trochu uklidnila, ale nyní to na ni všechno znovu padlo. Rozplakala se a klesla na zem ke své posteli. „Pane Bože, co jsem provedla, že mě tak trestáš?“ podívala se vzhůru, „čím jsem se provinila, že mi do života neustále stavíš tolik překážek?“ plakala zoufale. Do pokoje vešla Jazmín. „Sam, ty ses vrátila,“ zprvu se zaradovala, protože neviděla Samanthě do tváře, ale když se na ni Samantha podívala, tak Jazmín zesmutněla. „Sam, co se stalo?“ vyděsila se a přiklekla si k ní na zem. Samantha zavzlykala a objala ji. „Sam, prosím tě, neděs mě a řekni mi, co se stalo!“ žádala ji Jazmín, „jak to, že jsi tady? A kde je Miguel?“ ptala se. „Migueli, lásko moje!“ plakala Samantha. Jazmín zoufale vzdychla, protože ničemu nerozuměla. „Jazmín, zase jsem to udělala!“ plakala Samantha. „Co jsi udělala?“ nechápala Jazmín. Samantha se od ní odtáhla: „Znovu jsem přivodila bolest milované osobě!“ „Cože?“ stále nic Jazmín nechápala. „Jazmín, já ti to všechno řeknu, protože vím, že ti můžu věřit,“ vzlykala Samantha, „můžu, že ano?“ zeptala se. „Samozřejmě, že můžeš, Sam,“ ujistila ji Jazmín, „ale už mi konečně řekni, co se stalo!“ Samantha se snažila uklidnit a když se jí to podařilo, řekla Jazmín celou pravdu. O Miguelově únosu, za kterým není nikdo neznámý, ale že za tím vším stojí Adrian.

Erika, Francisco a Matea byly v hale domu Velasquezových. Erika s Mateou seděly na pohovce a Francisco seděl ve vedlejším křesle. „Jsem tak ráda, že mi každý den děláte společnost,“ na oba se Erika pousmála, „moc mi to v mé samotě pomáhá!“ dodala smutně. „To je přeci samozřejmé, Eriko,“ chytila ji Matea za ruku, „víš, že v nás budeš mít vždycky oporu!“ usmála se. „Já vím a jsem za ni moc vděčná!“ odvětila jí Erika. Francisco se svou manželkou, co se týče opory jich obou, nesouhlasil, nevěřil Erice čím dál víc, ale nechtěl se dohadovat, a tak raději pokračoval ve svém mlčení. Erika tušila, že jí Francisco moc nevěří, ale nevadilo jí to. Stačilo jí, že má omotanou kolem prstu Mateu. Rozezněl se zvonek u dveří, a tak šla služebná otevřít. Do domu vstoupil Gerardo. „Gerardo!“ hned se šel Francisco se svým bratrem přivítat, „tak dlouho jsme se neviděly!“ povzdychl si. „Dlouho, dlouho,“ přikývl Gerardo. „Když jsi zavolal, že sem jedeš, tak jsem byl vážně překvapený, protože ty do města dobrovolně nejezdíš a to ani i když tu žije tvůj jediný bratr!“ smál se Francisco. „Já vím, jenže dnes k tomu mám vážný důvod!“ řekl Gerardo sklesle. „Stalo se něco?“ zeptal se Francisco. Gerardo se na něj smutně podíval a pak si všiml Matey a Eriky. „Mateo, Eriko, rád vás vidím!“ řekl jim. „Taky tě celkem ráda vidím, švagře,“ řekla mu Matea se smíchem a šla ho obejmout. Erika se na Gerarda vyděšeně dívala. Když viděla jeho smutný výraz, tušila, že přijde něco zlého. Ráno řekla Adrianovi, že Samanthu a Miguela najde právě u Gerarda a najednou je Gerardo tady a netváří se právě nejveseleji. „Mám pro vás všechny špatnou zprávu!“ řekl Gerardo zdrceně. „Jak špatnou?“ zeptala se Matea. „Tak nejprve bych vám asi měl říct, že Miguel byl poslední dva týdny se svou přítelkyní na mé haciendě!“ řekl Gerardo. Matee málem vypadly oči z důlku. „Cože? A ty jsi nám nedal vědět? A jak tu ženskou můžeš nazývat jeho přítelkyní? Jestli ona má mít nějaké označení, tak si zaslouží jedině označení milenka!“ rozčilovala se. „Mateo, prosím tě, uklidni se,“ řekl jí Francisco. „Mám se uklidnit? No, slyšelas to, Eriko?“ obrátila se Matea na ni. Eriku ale v tu chvíli nějaké slovíčkaření nezajímalo. „Gerardo, co je tedy ta špatná zpráva?“ zeptala se. „Miguela někdo unesl!“ řekl Gerardo. Matea a Francisco byli v šoku. „Zatracenej Adrian!“ pomyslela si Erika, „co když Miguelovi něco udělá?“ začínala se bát.

Miguel byl zavřený v tmavé místnosti. Byl přivázaný k židli a přemýšlel, jak se odtamtud dostat. Ani ne tak kvůli sobě, ale kvůli Samanthě, protože měl o ni strach. Měl totiž tušení, kdo se za tímhle vším skrývá. Najednou se otevřely dveře a dovnitř vstoupily čtyři maskovaní muži. Jeden z nich se postavil přímo proti Miguelovi, zbývající kolem něj. Ten, co stál proti Miguelovi, ho uhodil pěstí do obličeje. Miguel se poté na něj zadíval a po chvíli si už byl stoprocentně jistý. „Na co máš tu masku, Adriane? Já vím, že jsi to ty!“ řekl. Muž si masku sundal a byl to skutečně Adrian. „Co jsi udělal se Samanthou?“ zeptal se Miguel. „Neměl by ses spíš zeptat, co udělám s tebou?“ odvětil mu Adrian. „Se mnou si dělej, co chceš, je mi to jedno!“ řekl Miguel, „ale neopovažuj se přiblížit k Samanthě! Jestli jí něco uděláš, tak tě zabiju!“ vyhrožoval mu. Adrian se rozesmál. „Myslím, že ti to půjde dost těžko mě zabít, když za chvíli sám možná budeš mrtvý!“ smál se a přidali se k němu i ostatní. Miguel se na něj nenávistně zahleděl a nejradši by po něm skočil, ale nedokázal se pohnout z místa, i když se o to snažil. Adrian zvážněl a naklonil se k němu: „Řeknu ti to stručně a jasně, Mendozo! Samantha je moje! Vybral jsem si ji, a když já si někoho vyberu, tak bude dřív nebo později můj! A ty, za to, že si se mi připletl do cesty, teď budeš pykat!“ A dal mu znovu pěstí. „Srabe! Rozvaž mě a bojuj jako chlap!“ zakřičel na něj Miguel. Adrian se znovu rozesmál a tentokrát praštil Miguela do hrudi. „Pánové,“ podíval se na své kumpány, „postarejte se o něj!“ vítězně se pousmál a odešel. „Adriane, neopovažuj se Samanthy dotknout!“ volal za ním, „jestli jí…“ už to nedořekl, protože ho jeho únosci začali bít hlava nehlava.

Jazmín se už několik hodin pokoušela Samanthu uklidnit, ale nedařilo se jí to. Samantha stále plakala a vinila se za to, co se teď Miguelovi děje. Dokola opakovala, že mu neměla dovolit se k ní přiblížit, protože jinak by byl teď v pořádku. Jazmín už ani raději nic neříkala, jen ji hladila po vlasech a snažila se jí být alespoň trochu oporou. Do jejich pokoje přiběhla rozesmátá Aurora: „Jazmín, víš, kde jsem byla s Maríou Elenou?“ V tom se ale zarazila, když viděla Samanthu, jak pláče. „Sam, vždyť jsi mi slíbila, že se vrátíš šťastná,“ připomněla jí, „tak proč zase pláčeš?“ zeptala se smutně. Samantha k ní natáhla ruce: „Pojď ke mně, miláčku!“ Aurora jí skočila do náruče a Samantha ji pevně objímala. Po chvíli vešla do pokoje další usměvavá osoba, kterou byla Nancy. Jenže také jí úsměv ihned přešel, když Samanthu viděla. „Jazmín?“ tázavě se na ni podívala. Jazmín ji vzala kousek stranou. „Co se stalo?“ zeptala se Nancy. „To nejhorší,“ odvětila jí Jazmín. „Co?“ nechápala Nancy. Obě se podívaly na plačící Samanthu, které právě Aurora utírala slzy. „Adrian unesl Miguela,“ řekla Jazmín Nancy. „Cože?“ vykulila Nancy oči. Jazmín jí poté všechno popravdě řekla, protože věděla, že i na ní se může Samantha spolehnout, že si to nechá pro sebe.

Byl večer. Victoria se právě vrátila domů a od Gerarda se dozvěděla, co se stalo. A tak šla ihned do pokoje své dcery. „Eriko,“ vešla dovnitř, „Gerardo mi řekl, co se stalo,“ přisedla si k ní na postel, „už něco víš?“ zeptala se ustaraně. „Nevím, protože mi ten pitomec Adrian nebere telefon!“ nadávala Erika. „Počkej,“ zarazila se Victoria, „to Adrian Miguela unesl?“ byla v šoku. „Ano,“ vyštěkla na ni Erika, „ráno jsem mu totiž řekla, kde se Miguel s tou chůvou skrývá a on hned, že rozjede svůj plán na to, jak je od sebe dostat!“ vysvětlovala jí. „A ty si s tím jeho plánem souhlasila?“ byla Victoria ještě ve větším šoku. „Samozřejmě, že ne!“ zdůraznila jí Erika, „chtěla jsem, aby mi řekl, co chystá, ale on pořád mlel, že se o všechno postará sám!“ rozčilovala se. „Eriko, ty jsi se s takovým člověkem jako je Adrian, vůbec neměla spolčovat!“ vyčítala jí Victoria. „Jenže já jsem neměla na výběr, mami, chápeš to?“ zakřičela na ni Erika, „musela jsem Miguela získat zpátky, a protože Adrian chce zase tu chůvu, tak jsme se museli spojit!“ obhajovala se. „A co když Miguelovi něco udělá? Co pak budeš dělat? “ zeptala se Victoria. „Mami, na takovéhle věci se mě teď neptej!“ zakřičela Erika, „nechci na to ani pomyslet!“ dodala zoufale. „Copak už jsi zapomněla na to, že byl schopný uhodit i Samanthu? Co si pak myslíš, že udělá Miguelovi?“ nedala si Victoria se svými výčitkami pokoj. „Mami, už dost!“ okřikla ji Erika, „za prvé, jméno té ženské přede mnou nevyslovuj a za druhé, Miguel bude v pořádku! Vrátí se ke mně, já to vím!“ byla si jistá. Victoria si povzdychla.

Kvůli Auroře se Samantha uklidnila a nakonec jí šla i uložit do postele. Jazmín a Nancy se mezitím o tom všem v jejich pokoji bavily, když tam přišel Adrian. „Kde je Samantha?“ zeptal se. „Šla uspat Auroru!“ odvětila mu Jazmín s vyděšeným výrazem v očích. Nancyin výraz byl úplně stejný. Adrian se rozesmál. „Samantha vám o tom řekla, že jo?“ smál se, „to jsem si mohl myslet, ale ono to je jedno! Vy dvě stejně budete mlčet, protože máte strach, abych vaší kamarádce něco neudělal!“ bavil se na nich. „Proč to všechno děláte?“ zeptala se ho Jazmín. „Služce se nemám důvod zpovídat!“ odvětil jí Adrian a otočil se, že odejde a počká na Samanthu jinde, jenže v tom se Samantha vrátila. „Tak má milá, je čas!“ vítězně se usmíval. Samantha měla obrovský strach.