“Ty jsi nerozuměl?! Okamžitě ji pusť!” poručil Miguel Adrianovi, který ještě stále držel vyděšenou Samanthu. “Nebo co?” smál se Adrian a ještě silněji Samanthu sevřel. Miguel se na Adriana nenávistně zahleděl a místo odpovědi chytl Samanthu za ruku a vyrval ji Adrianovi z náruče. Samantha se rychle za Miguela schovala. “Co jsi zač, ty parchante!” zakřičel Adrian na Miguela a neustále přemýšlel, odkud Miguela zná. “Někdo, kdo nedovolí, aby chlapi jako ty ubližovali bezbranným ženám!” zakřičel na něj Miguel. Adrian se už s ním nehodlal dohadovat a chtěl ho uhodit, jenže Miguel byl rychlejší. Dal Adrianovi pěstí do obličeje a ten spadl na zem. To Adriana popudilo ještě víc a znovu se pokusil Miguela uhodit. Jakmile ale napřáhl ruku, Miguel ho za ni chytil a zkroutil mu ji za záda. “Pusť mě, ty parchante!” zakřičel na něj Adrian, který kvůli svému stavu, neměl dost síly, aby se mohl bránit. “Neopovažuj se na ni ještě někdy sáhnout!” zakřičel Miguel výhružně a Adriana odstrčil. Vyděšená Samantha stála opodál a nemohla uvěřit tomu, co se jí odehrávalo před očima. Adrian se nenávistně podíval na Samanthu a ještě s větší nenávistí na Miguela a odešel. Miguel se obrátil na Samanthu. “Jsi v pořádku?” zeptal se jí. Samantha se slzami v očích přikývla a padla Miguelovi do náruče. Za normálních okolností by to neudělala, ale tentokrát potřebovala, aby ji někdo objal. Miguel pochopil, jak se asi musí cítit, a tak si ji jemně přivinul k sobě. “Odpusť mi to,” omluvila se Samantha, když se od Miguela odtáhla, “vlastně odpusťte mi to,” opravila se. “Tykej mi,” usmál se Miguel, “vždyť i já jsem ti hned začal tykat,” uvědomil si. “Tak dobře,” pousmála se Samantha. “Kdo byl ten muž?” zeptal se Miguel. “Adrian Santander,“ odvětila Samantha a celá se rozklepala, když jí došlo, co by jí byl Adrian udělal, kdyby se Miguel neobjevil, “můj švagr,” dodala. “Švagr?” divil se Miguel, “takže tvým manželem byl Jorge?” zeptal se opatrně. Samantha přikývla a snažila se zadržet slzy. “Ty jsi Jorgeho znal?” zeptala se. “Všichni Santanderovi byli na mé svatbě,” vzpomínal Miguel, “ale až teď si to začínám vybavovat. Je to už dlouhá doba,” dodal. “Ještě jsem ti vlastně nepoděkovala,” uvědomila si Samantha, “děkuju, že si mě ochránil,” usmála se. “Nedovolil bych, aby se ti něco stalo,” odvětil Miguel a aniž by si to uvědomil, zcela přirozeně ji chytil za ruku. Samantha vůbec neprotestovala, jenom se dívala do jeho hnědých očí. “To se ten mizera takhle k tobě chová pořád?” zeptal se Miguel a tvářil se nenávistně, když si na Adriana vzpomněl. “Teprve až od včerejška,” řekla Samantha, “dřív se ke mně choval hezky, ale co se vrátil ze zahraničí je úplně jiný. Nerozumím tomu,” dodala vyděšeně. Miguel ji stále držel za ruku a pohladil ji. Samantha si teprve teď uvědomila, že se drží příliš dlouho a ucukla. “Už bych měla jít a ty by si se taky měl vrátit na oslavu,” řekla a chtěla odejít. “Já tě doprovodím,” nabídl jí Miguel. “To nemusíš,” zavrtěla Samantha hlavou. “Pro jistotu,” řekl Miguel, “co když na tebe Adrian někde čeká!” dodal s obavami. “Tak dobře,” pousmála se Samantha.

Všichni hosté se z haly přemístily do zahrady, jen Karina stála pořád na stejném místě a vyhlížela Adriana. “Kam mohl jít?” ptala se sama sebe. V tom ji někdo chytl za rameno a táhl ji pryč. “Adriane, to bolí,” vykřikla Karina. Adrian ji ale vůbec nevnímal a odtáhl ji po schodech nahoru. Otevřel dveře svého pokoje a strčil do ní, až spadla na postel. “Co ti zase přelítlo přes nos, Adriane?” obořila se na něj Karina, když se před něj postavila. “Svlíkni si ty šaty!” poručil jí Adrian. Karina na něj šokovaně hleděla. “Svlíkni si ty šaty sama, jestli nechceš, abych ti je roztrhal!” poručil jí Adrian s vážným výrazem. Karina se provokativně usmála a svlékla si šaty. Jakmile šaty spadly na zem, Adrian začal Karinu líbat a povalil ji na postel, kde se spolu vášnivě milovali.

Miguel doprovodil Samanthu nejdříve do kuchyně, kde vzali zmrzlinový pohár pro Auroru a nyní vešli do Aurořina pokoje. “Sam, kde jsi tak dlouho?” zeptala se Aurora a přiběhla k ní, “a kdo je ten pán?” podívala se na Miguela. Miguel si k ní klekl a usmál se. “Miguel Mendoza,” představil se a podal Auroře ruku, “k vašim službám, slečno,” dodal se smíchem. “Aurora Montes,” představila se Aurora s vážným výrazem ve tváři a stiskla Miguelovi ruku. Samantha je s úsměvem pozorovala. “Vy jste Samanthin kamarád?” zeptala se Aurora Miguela. Miguel se usmál na Samanthu a poté na Auroru. “Ano, jsem,” řekl. “Tak to si s námi určitě zahrajete Člověče, nezlob se,” navrhla Aurora. “Ne, Auroro, Miguel si s námi nemůže hrát,” zamítla Samantha, “Miguel přišel na oslavu,” vysvětlila Auroře. “Ale jednu hru bych si zahrát mohl,” usmál se Miguel. “Ano, ano,” souhlasila Aurora, “stejně ta oslava bude nudná, když tam nejsem já,” zdůraznila. “A proč tam vlastně nejsi?” divil se Miguel, “oslavenkyně je tvoje sestřenice, pokud se nepletu,” dodal nechápavě. “Máte pravdu,” přikývla Aurora, “ale teta mi tam zakázala jít, protože Samantha na oslavu jít nesmí, a tak by mě neměl kdo hlídat,” dodala nazlobeně. Miguel se nechápavě podíval na Samanthu. “To je na dlouhé povídání,” vzdychla Samantha. “Migueli, tak si zatím vyberte figurky,” navrhla mu Aurora, “a já si zatím sním ten pohár,” dodala a vzala si pohár od Samanthy. “Jak poroučíte, slečno!” zasalutoval Miguel se smíchem, sundal si sako, položil ho na postel a posadil se na zem k připravené hře. Z krabice vyndal figurky, postavil je na místo a poté se podíval na Samanthu, která z něho po celou dobu nemohla spustit oči.

Erika a Leticia, stejně jako ostatní hosté, byly v zahradě domu Santanderových a povídaly si. “Jsem tak ráda, že si se už vrátila,” řekla Leticia Erice, “kromě mé sestry tu poblíž není nikdo, s kým by se dalo normálně promluvit,” smála se. “A kde vůbec Karina je?” zeptala se Erika na Leticiinu mladší sestru, “myslím, že jsem ji zahlédla v hale, ale tady ji nikde nevidím,” rozhlížela se po okolí. “Zřejmě je někde zalezlá s Adrianem,” smála se Leticia. “To je ještě pořád s ním a ještě se jí nepodařilo dostat ho do chomoutu?” divila se Erika a rozesmála se. “To víš s Adrianem to má těžký,” smála se Leticia, “to není tak jednoduchý, jako když sem já dostala do chomoutu Sebastiana,” dodala s vítězným úsměvem. “Jenže to bylo taky tím, že tobě pak nic jiného nezbylo,” smála se Erika. “To mi ani nepřipomínej!” zatvářila se Leticia nenávistně, “Jorge byl už skoro můj, ale pak se objevila ta husa a všechno zničila!” vzpomínala. “A jak ta ženská vůbec vypadá?” vyptávala se Erika. “Je to taková chudinka,” odvětila Leticia znechuceně, “kdybys viděla, jak se obléká! Trochu zaspala dobu, slečinka! Nevím, co na ni Jorge viděl!” dodala nechápavě a vyvrátila oči v sloup, když viděla, že k nim přichází Sebastian. “Leticie, neviděla si Maríu Elenu?” zeptal se Sebastian na svou mladší sestru. “Neviděla a ty zase zřejmě nevidíš, že tu právě vedu rozhovor!” odvětila Leticia otráveně a naznačila mu, že není vítán. Sebastian pochopil, omluvil se a odešel. “Proč si na něj tak zlá?” nechápala Erika. “Lépe mi pak zobe z ruky,” smála se Leticia, “je do mě bezhlavě zamilovaný, a tak všechno snáší, jen aby mě neztratil,” posmívala se Sebastianovým citům. “Tak v tomhle teda stejné nejsme,” usoudila Erika, “ty si se Sebastianem jenom hraješ, ale já Miguela opravdu miluju,” zdůraznila s pyšným výrazem. “Má to někdo štěstí,” vzdychla Leticia. Erika se usmála a podívala se na hodinky. “To už je tolik?” zhrozila se, “a Miguel se tu ještě neobjevil! Jdu se po něm podívat. Omluv mě,” omluvila se Leticii a odešla.

“Ale to není fér! Vždyť už jsem byl skoro v domečku!” smutnil Miguel, který si společně se Samanthou a Aurorou hrál. “Člověče, nezlob se!” řekla mu Aurora se smíchem a Miguel se rozesmál, “musela jsem tě vyhodit. Padlo mi to na kostce,” obhajovala se Aurora. Miguel a Aurora se během hry velmi spřátelili, a tak mu Aurora automaticky začala tykat. “Máš štěstí, že seš tak roztomilá. Člověk ti pak všechno odpustí,” smál se Miguel. “To mi Sam říká taky,” smála se Aurora a mrkla na ni. Samantha se na ni usmála a poté na Miguela, který jí úsměv ihned opětoval. “Tak kdo je na řadě?” zeptal se Miguel. V tom do polootevřených dveří nakoukla Erika, která šla okolo a uslyšela Miguelův hlas. “Migueli, kde jsi? Tak dlouho jsem tě čekala!” stěžovala si. Miguel vstal a z postele si vzal své sako. “Jenom jsem tady…” chtěl to Erice vysvětlit, ale ta se o to nezajímala. Nezajímala se ani o to, s kým tam Miguel byl. Když vešla dovnitř, tak jí Samantha a Aurora seděly zády a ani teď se neobtěžovala na ně podívat. “Jdeme, Migueli! Přišli jsme přeci na oslavu,” připomněla mu, chytla ho za ruku a vedla ho pryč. Miguel ještě stačil věnovat Samanthě omluvný pohled za neslušné chování své manželky a byl pryč. “Sam, to byla ta protivná ženská z dnešního rána!” zvolala Aurora udiveně. “Máš pravdu,” přikývla Samantha, “a je to Miguelova manželka,” dodala smutně.

“Miluju, když si na mě surový,” řekla chtivě Karina, která se v posteli tiskla k Adrianovi. “Aspoň, že ty!” zasmál se Adrian a vášnivě Karinu políbil. “A co tě k tomuhle chování vyprovokovalo?” vyptávala se Karina. Adrian se zatvářil nenávistně, Karinu od sebe odstrčil, vstal z postele a začal se oblékat. “Nějakej idiot se připletl mezi mě a Samanthu!” nadával. Karina se prudce posadila. “Jo takže já jsem byla zase náhrada?” zakřičela. “Karino, nedělej se, že tě to trápí!” zasmál se Adrian. Karina se zašklebila. “A kdo se tedy mezi tebe a tu chůvu připletl?” zeptala se, “předpokládám, že ona z té surovosti nebyla tak nadšená jako já,” dodala se smíchem. “Znám toho chlapa, ale nemůžu si vzpomenout, kde jsem ho viděl,” rozčiloval se Adrian. “Až vystřízlivíš, tak to třeba samo naskočí,” smála se Karina. “Kdo je ten chlap, to je teď to nejmenší,” řekl Adrian zamyšleně, “teď hlavně musím vymyslet, jak si Samanthu naklonit zpátky na svou stranu, protože jsem si to teď pořádně zavařil. Bude se ze mě zřejmě muset stát zase hodný švagr, kterým jsem býval za života mého bratříčka,” pronesl ironicky. “Tak to nezvládneš,” smála se Karina, “už tři roky si vyšel ze cviku,” upozornila ho se smíchem. “Zvládnu to! Pro Samanthu udělám všechno!” prohlásil Adrian vážně. “Nenávidím tě, ty potvoro!” pomyslela si Karina s nenávistným výrazem.

“Tak tady jsi!” ulevilo se Sebastianovi, když po dlouhé době hledání našel Maríu Elenu. “Chtěla jsem být sama,” odvětila María Elena, která seděla na houpačce v altánku v osamocené části zahrady, “tahle oslava je sice pro mě, ale já jsem ten poslední člověk, který ty lidi zajímá,” dodala vážně. Sebastian se smutně pousmál a sedl si vedle své mladší sestry. “Ale tak to přeci není,” snažil se ji Sebastian utěšit a objal ji kolem ramen. “Sebastiane, nejsem slepá,” upozornila ho María Elena, “ty lidi sem nepřišli kvůli mně! Přišli jsem jen proto, aby příští měsíc měli dostatek témat k pomlouvání,” řekla vážně, “už vidím ty drbny, jak spolu sedí v kavárně a jedna druhou pomlouvá,” dodala a začala je napodobovat, “viděli jste tu a tu? Ta měla ale hrozné šaty. A tamta zase přibrala. A tamta se zase nějak moc motala kolem manžela tamté,” napodobovala je a šklebila se u toho. Sebastian se rozesmál. “Máš pravdu,” smál se, “ale někdo sem přece jen přišel jen kvůli tobě,” dodal tajemně. “Kdo?” divila se María Elena. “Teda úplně sem nepřišel,” opravil se Sebastian, “ale před chvíli ti poslíček tohle přinesl,” usmál se a podal Maríi Eleně dárek, který držel v rukou. María Elena se usmála a dárek rozbalila. Byl v něm plyšový medvídek, který v packách držel červené srdce s nápisem MILUJI TĚ. “Že by si měla nějakého tajného ctitele?” pronesl Sebastian. María Elena si okamžitě vzpomněla na fotógrafa. Ale ten přeci nevěděl, kdo je. Nebo snad ano? “Sebastiane, promiň, ale musím se hned někoho na něco zeptat,” řekla zmateně a odběhla pryč.

Bylo už docela pozdě, když si Erika přišla pro Miguela, a proto hned poté zahnala Samantha Auroru do postele. Aurora už spala, ale Samantha u ní ještě seděla na posteli, hladila ji po vlasech a hlídala její spánek. Přitom se tvářila zamyšleně a hlavou se jí honila stále dokola jedna vzpomínka. “Ještě jsem ti vlastně nepoděkovala,” uvědomila si Samantha, “děkuju, že si mě ochránil,” usmála se. “Nedovolil bych, aby se ti něco stalo,” odvětil Miguel a aniž by si to uvědomil, zcela přirozeně ji chytil za ruku. Samantha vůbec neprotestovala, jenom se dívala do jeho hnědých očí. “Proč jsem se ho nedokázala pustit?” ptala se sama sebe, “a proč na to pořád musím myslet?” pousmála se, když si ještě na něco vzpomněla. “Migueli, kde jsi? Tak dlouho jsem tě čekala!” stěžovala si. Miguel vstal a z postele si vzal své sako. “Jenom jsem tady…” chtěl to Erice vysvětlit, ale ta se o to nezajímala. Nezajímala se ani o to, s kým tam Miguel byl. Když vešla dovnitř, tak jí Samantha a Aurora seděly zády a ani teď se neobtěžovala na ně podívat. “Jdeme, Migueli! Přišli jsme přeci na oslavu,” připomněla mu, chytla ho za ruku a vedla ho pryč. Miguel ještě stačil věnovat Samanthě omluvný pohled za neslušné chování své manželky a byl pryč. “Je ženatý, Samantho!” zdůraznila sama sobě, “a ty jsi taky ještě stále vdaná! Alespoň ve svém srdci!” zesmutněla. V tom se otevřely dveře od pokoje a dovnitř nejdříve proniklo světlo z chodby a poté Jazmín. Samantha jí naznačila, aby byla potichu, políbila Auroru na čelo a odešla s Jazmín ven. “Hosté už odešli?” zeptala se Samantha. “Ano, díky bohu,” oddychla si Jazmín, “byl to náročný večer. A jak si ho prožila ty?” zeptala se své nejlepší kamarádky. “Jazmín, ty mi neuvěříš, co všechno se mi za jeden jediný večer stalo,” odvětila Samantha. Jazmín se na ni tázavě podívala. “Jdeme do pokoje. Všechno ti tam povím,” řekla Samantha a společně s Jazmín šly do svého pokoje.

Miguel, Erika a Victoria dorazili domů. Victoria byla mezi Miguelem a Erikou, kteří ji museli podpírat, protože na oslavě vypila víc alkoholu, než by měla. “Nemusíte mi pomáhat! Já to zvládnu,” smála se Victoria, když jí vedly do schodů. “Mami, to je snad poprvé, co tě vidím opilou,” smála se Erika. “Dneska jsem to trochu přehnala,” smála se Victoria. “Jenom trochu,” smála se Erika. “Miláčku,” oslovil Miguel Eriku, když prošli kolem jejich ložnice, “běž si už lehnout. Já Victorii odvedu do pokoje a hned jsem u tebe,” řekl a usmál se na svou manželku. “Tak dobře,” usmála se Erika, “dobrou, mami,” zasmála se a odešla do pokoje. Miguel dovedl Victorii do její ložnice a položil ji na postel. Victoria se po celou dobu smála. “Migueli?” zavolala na něj, když odcházel. “Copak?” zeptal se Miguel. Victoria mu naznačila, aby se k ní naklonil blíž, a tak to Miguel udělal. Victoria ho objala kolem krku, usmála se a zahleděla se mu do očí. “Miluju tě!” vzdychla zoufale. Miguel ztuhnul.