„Jsi připravená na menší výlet?“ zeptal se Adrian Samanthy a dobře se bavil nad jejím vyděšeným výrazem. „Kam ji chcete odvézt?“ sebrala Jazmín veškerou odvahu a zeptala se. „Přeci za jejím miláčkem!“ odvětil jí Adrian se smíchem a poté se obrátil zpátky na Samanthu, „máš peníze?“ zeptal se. „Musím pro ně zajet k Velasquezovým!“ odvětila mu Samantha. „Výborně,“ zasmál se Adrian, „tak jedeme,“ ukázal jí, aby vyšla z pokoje první. Samantha se zoufale podívala na Jazmín a Nancy a odešla. „Nebojte se,“ otočil se na ně Adrian, „vrátím vám ji živou a zdravou!“ rozesmál se a šel za Samanthou. „Pane Bože, Jazmín, co budeme dělat?“ zeptala se Nancy vyděšeně, „nemůžeme tu přece jen tak nečinně čekat!“ „Ono nám ale asi nic jiného nezbývá, Nancy,“ odvětila jí Jazmín, „musíme mlčet o tom, co se tu děje! Adrian nám už dokázal čeho všeho je schopný a jestli chceme, aby Sam byla v pořádku, tak musíme mlčet!“ řekla vážně. Obě se stále dívaly na dveře, odkud před chvíli Samantha s Adrianem vyšly, jakoby doufaly, že se snad Samantha ještě vrátí a že všechno bude zase v pořádku.

Andrés se chystal zazvonit na dveře domu Velasquezových, ale v tom k domu uviděl přijíždět limuzínu, ze které poté vystoupila Fabiola. Oba dva na chvíli ustrnuli, ale Fabiola se vzpamatovala jako první a přistoupila k němu. „Tvůj táta mi volal, co se Miguelovi stalo,“ vysvětlil jí Andrés dřív, než se stačila zeptat, „už něco víte?“ zeptal se. „Já vlastně nevím vůbec nic,“ odvětila mu Fabiola, „celý den jsem měla nějaké pracovní povinnosti a nemohla jsem se z nich vymluvit. Vím jen to, že Miguela někdo unesl a že požadují výkupné, to je vše!“ vysvětlila mu chvějícím se hlasem. „Neměj strach,“ pohladil ji Andrés po rameni, „Miguel bude jistě v pořádku,“ utěšoval ji. Fabiola se trochu pousmála. Oba v tu chvíli zapomněli na problémy, které mezi sebou mají. „Andrési, kdo to mohl udělat? Kdo mohl Miguela unést?“ zeptala se Fabiola. „Nevím, Fabiolo, nejspíš jen někdo, kdo potřebuje peníze a vaši rodinu si vybral jako tu nejvhodnější, která mu ty peníze dá!“ zalhal jí Andrés. Pravda byla, že měl nemalé tušení, že za tím vším stojí Adrian, ale nechtěl Fabiolu zbytečně ještě víc děsit tím, kdyby jí řekl, co všechno o Adrianovi ví. „A kde máš vlastně Jesúse?“ zeptala se Fabiola starostlivě. Andrés se pousmál. „Poprosil jsem jednu sousedku, aby mi ho na chvíli pohlídala. Musel jsem sem přijet, abyste věděli, že se mnou můžete s čímkoliv počítat a že máte mou podporu!“ vysvětlil. „Díky, Andrési! Vážíme si toho!“ usmála se Fabiola. „Miguel je přeci můj nejlepší kamarád!“ dodal Andrés, „a taky …,“ chtěl dodat, že přijel také kvůli ní, aby jí byl v téhle těžké chvíli oporou a ona tušila, že jí chce říct právě toto, ale pak, přišlo pro oba, zklamání. Andrés nedokázal tu větu dokončit a Fabiola, i když jí to bylo líto, si uvědomovala, že to po něm ani nemůže chtít. „Nepůjdeme už dovnitř?“ navrhl Andrés. Fabiola přikývla, a tak vešli do domu.

Sebastian vyšel z koupelny. Sedl si na postel a s úsměvem vzpomínal na dnešní chvíle s Nancy. „Jsem tak šťastná, Sebastiane!“ usmívala se Nancy. „Ne víc, než já!“ odvětil jí Sebastian a políbil ji na vlasy. „Nemyslela jsem si, že se toho dočkám!“ řekla Nancy. „Čeho?“ zeptal se Sebastian. Nancy se na něj podívala a usmála se: „Toho krásného pocitu, který člověk zažívá po tom, co se s někým miluje z opravdové a upřímné lásky!“ Sebastian jí chytil za bradu, usmál se na ni a políbil ji: „Ten pocit právě zažívám i já a už vím, že neexistuje nic krásnějšího!“ „Miluju tě!“ usmála se na něj Nancy. „Nad čím se tak usmíváš?“ vyrušila ho ze vzpomínek Leticia. Sebastian otráveně vzdychl a chtěl se vrátit zpátky do koupelny. „Na něco jsem se tě snad ptala!“ postavila se mu Leticia do cesty. „A co ti je vůbec potom, Leticie?“ zeptal se jí Sebastian. „Je mi potom hodně! Poslední dva týdny se pořád culíš jak sluníčko a mně se to ani trochu nelíbí!“ zakřičela na něj Leticia. Sebastian vzdychl: „Ptám se znovu! A co je ti vlastně potom? Co tě to zajímá?“ „Zajímá mě to, protože mám takový nemilý pocit, že máš jinou!“ zakřičela na něj Leticia. Sebastian se začal hrozně smát. „Co je tady k smíchu?“ urazila se Leticia. „Leticie, ty jsi vážně tak směšná, až to bolí!“ smál se Sebastian. Leticia na něj nechápavě hleděla. Sebastian zvážněl: „Ty mi sama několikrát do očí řekneš, že máš milence, daleko lepšího než já, a teď mi tu snad budeš dělat scénu kvůli tomu, že mám možná jinou?“ „Žádné možná, teď jsi mi potvrdil, že ji máš!“ rozčílila se Leticia, „kdo to je? Co je to za couru?“ křičela. Sebastian se naštval, chytil ji silně za rameno a zatřásl s ní. „Jediná coura, kterou znám, jsi ty! Protože jedině taková ženská jako jsi ty, jedině taková coura, si může začít s mým vlastním bratrem!“ vmetl jí do tváře. Leticia byla v šoku. „Ano, už vím, že ten tvůj úžasný milenec je Adrian,“ pobaveně se Sebastian usmíval, „nedávno jsem vás viděl spolu v jeho pokoji! Ale měli jste v tu chvíli plno práce, takže jste si mě ani nevšimli!“ „Řekl jsi o tom Karině?“ zeptala se Leticia. „A měl jsem?“ odvětil jí Sebastian otázkou, „víš, popravdě ty jsi mi volná už dost dlouho dobu a Karina tím pádem taky! A navíc ty musíš žít s tou zradou, a jestli se tím užíráš nebo ne, je mi absolutně jedno! Abych to shrnul, celá tvoje famílie je mi ukradená!“ vmetl jí do tváře. Leticia byla udivená z toho, co všechno si k ní dovoluje. „A teď když už jsme si vyložili karty na stůl, tak je na čase, abych ti řekl, že jsem podal žádost o rozvod,“ řekl jí Sebastian spokojeně. Leticia na něj zůstala koukat s otevřenou pusou. „Papíry by ti měly přijít každým dnem,“ dodal Sebastian s vítězným úsměvem a odešel do koupelny. „Tak to nikdy! Žádný rozvod nebude!“ pomyslela si Leticia a naštvaně odešla z pokoje.

U Velasquezových se očekával příjezd Samanthy. Erika předstírala pláč a Matea ji utěšovala. Victoria svou dceru z povzdálí pozorovala a jen nevěřícně kroutila hlavou. Andrés se bavil s Gerardem a koutkem oka se díval na Fabiolu, která se bavila se svým otcem. Fabiola Andrésův pohled cítila, a proto mu ho občas ráda vrátila. V tom se rozezněl zvonek u dveří a všichni zpozorněli. Služebná šla otevřít a do domu vešla Samantha s Adrianem v zádech. Samantha se třásla od strachu. Ale už ne jen z Adriana, ale i z těch lidí před sebou, z nichž někteří na ni koukali, jak na velké zlo. „Dobrý večer,“ vysoukala ze sebe slušný pozdrav, který ale působil v kontextu s tím, co se právě děje, směšně. Erika se na ni nenávistně zahleděla, přistoupila k ní a vrazila jí facku. „Doufám, že jsi spokojená!“ zakřičela na ni. Samanthě vytryskly slzy z očí. „Vidíš, co jsi provedla? Tvojí vinou Miguela unesli a kdoví, co s ním právě teď dělají! Jestli se mu něco stane, tak tě vlastníma rukama zabiju!“ křičela na ni Erika hystericky. Samantha zavzlykala. „Klid, Eriko,“ přistoupila k ní Matea a objala ji, „nešpiň si s tou ženskou ruce,“ pohrdavě se na Samanthu podívala a ani ona si neodpustila pár nepříjemných slov, „můžete se být jistá, že až se Miguel vrátí domů, tak se postarám o to, aby se jeho manželství, které jste se vy, pokusila zničit, dalo zase do pořádku!“ ujistila ji. Samantha se nezmohla na jedno jediné slovo. Neměla sílu se bránit. Po tvářích jí stékaly slzy a jenom se modlila, aby to už všechno bylo za ní. „A taky …,“ chtěla Matea pokračovat, ale to už Fabiola nevydržela. „Mami, přestaň, to už by stačilo!“ okřikla ji, „ty vůbec nevíš, co se tady děje, tak buď tak hodná a už mlč!“ zlobila se na ni. Přistoupila k Samanthě a objala ji. „Odpusť jí to, Sam! Moc se o Miguela bojí a navíc jí Erika navykládala spoustu nesmyslů!“ pošeptala jí. Samantha se od ní odtáhla a chápavě přikývla. „Děkuju ti,“ poděkovala jí za podporu. Fabiola se na ni usmála. „Sam,“ přišel k ní Gerardo, „tady jsou ty peníze,“ podal jí tašku, „pojedu na to předání s tebou!“ nabídl se. „Ne, Gerardo, jeden z těch únosců mi jasně řekl, že u toho musím být sama,“ vymluvila se Samantha tak, jak jí Adrian poručil. „Já ji na to místo předání odvezu a dohlídnu, aby se jí nic nestalo,“ ozval se Adrian, který doteď vše mlčky pozoroval a dobře se bavil, „a už bychom měli jet,“ chytl Samanthu za rameno a ta se strachy zachvěla. A nyní si byl už Andrés jistý, že za tím vším je Adrian. Po celou dobu ho pozoroval, a teď když viděl ten Samanthin vyděšený výraz, tak mu bylo všechno jasné, ale také se bál cokoliv říct. „Na shledanou,“ rozloučil se Adrian i za Samanthu, mrkl na Eriku, a oba odešli.

María Elena byla ve svém pokoji a na notebooku brouzdala po internetu. Eva jí notebook vrátila, jak slíbila, hned potom, co si zlepšila matematiku. Zrovna odepisovala na jeden e-mail, když si všimla, že se připojil fotógrafo a ona si uvědomila, že už s ním skoro tři měsíce nemluvila.

sola ME: Ahoj! :)
fotógrafo: Ahoj! ;) No konečně, kde jsi byla tak dlouho?
sola ME: Moje máma mi zabavila notebook kvůli mým špatným známkám! :( A vrátila mi ho teprve před pár dny, když už jsem si známky zlepšila.
fotógrafo: aha :) a to si neměla přístup k internetu odněkud jinud?
sola ME: vlastně měla :oops:
fotógrafo: tak proč ses neozvala?
sola ME: já nevím, jak ti to mám říct :(
fotógrafo: nejlepší to bude na rovinu :D
sola ME: tak dobře předem ti chci říct, že jsem to neplánovala, ale tak nějak se stalo, že během těch tří měsíců, co jsme se „neviděli“, tak jsem se s někým sblížila a začali jsme spolu chodit
fotógrafo: zlomila jsi mi srdce :cry:
sola ME: ne, to neříkej :(
fotógrafo: dělám si legraci :lol: ale musím se ti přiznat, že jsem taky někoho našel :)
sola ME: vážně? tak to je skvělý! ;)
fotógrafo: jj jsem moc šťastný :inlove:
sola ME: to jsme dva :in love:
fotógrafo: doufám, že zůstaneme alespoň přátelé :)
sola ME: určitě :) ale i tak trvám na tom, že se jednoho dne musíme sejít :)
fotógrafo: uvidíme :)

Tomas byl ve svém internátním pokoji a cítil se velmi provinile. „Už jí musím říct pravdu! A to co nejdřív!“ pomyslel si.

Matea se šla do kuchyně napít vody, protože jí po hádce se Samanthou dost vyschlo v krku. „Mateo,“ vešel do kuchyně Francisco, „to jsi opravdu přehnala!“ vyčetl jí. „O čem to mluvíš?“ tvářila se Matea nechápavě. „Byla jsi na tu dívku tak sprostá!“ vynadal jí Francisco. „Zasloužila jsi to!“ odvětila mu Matea. „To teda nezasloužila a ani trochu!“ oponoval jí Francisco, „copak jsi ji neviděla, jak plakala? Byla úplně zničená!“ dodal. „Ano, viděla jsem ty její falešné slzy!“ zašklebila se Matea. „Falešné?“ kroutil Francisco hlavou nad jednáním své ženy, „když myslíš! Rozhodně ale byly míň falešné, jak ty Eričiny!“ poznamenal vážně. „No Francisco?“ Mateu jeho názor udivil. „Mami,“ vešla do kuchyně Fabiola, „to jsi ale opravdu přehnala!“ vyčetla jí to samé. „Vy jste se snad na mě domluvili nebo co?“ rozčílila se Matea. „Byla jsi k Samanthě nespravedlivě krutá!“ zlobila se na ni Fabiola, „a přitom jediné, co provedla, bylo, že se do Miguela opravdu zamilovala, stejně jako on do ní!“ zdůraznila. „Tyhle nesmysly nebudu poslouchat!“ rozhodla Matea. „Ale ty Eričiny budeš, že jo?“ rozčílila se Fabiola. „Fabiolo, zapomněla jsi snad, že Erika je tvá švagrová? Měla by si být na její straně!“ upozornila ji Matea. „Já jsem především na Miguelově straně,“ odvětila jí Fabiola, „a proto vím, že teď musím stát i za Samanthou!“ dodala. „Vidím, že tě ta ženská oblbla stejně jako Miguela!“ pokroutila Matea hlavou a odešla. „Tati,“ zoufale Fabiola vzdychla, „jak mám mamku přesvědčit, aby Erice tolik nevěřila?“ zeptala se. „To bohužel ty ani já nedokážeme,“ vzdychl Francisco, „víš, že je tvá matka strašně tvrdohlavá a hold si bude muset nejdřív nabít ústa, aby se probudila!“ řekl vážně. Fabiola smutně přikývla. „Co Andrés? Je ještě tady?“ zeptal se Francisco. „Právě odjel,“ odvětila mu Fabiola, „musel zpátky domů za Jesúsem,“ dodala. „Už ses s tím srovnala?“ zeptal se Francisco. „Pomalu si na to zvykám,“ odvětila mu Fabiola a smutně vzdychla.

Samantha a Adrian se nacházeli ve stejném domě, ve kterém byl uvězněn i Miguel. „Jen dále, Sam,“ otevřel Adrian jedny dveře a naznačil Samanthě, aby vešla. Samantha vešla dovnitř velmi rychle, protože se domnívala, že tam bude Miguel. Místnost byla ale prázdná. Byla tam jen stolička a na ní stála televize. „Adriane,“ otočila se na něj Samantha, „slíbil jsi mi, že Miguela uvidím! Tak kde je?“ zeptala se. „A svůj slib hodlám splnit!“ odvětil jí Adrian se škodolibým úsměvem. Došel k televizi a zapnul ji. „Ne, to ne!“ klesla Samantha před ní. Na obrazovce totiž viděla, jak Adrianovi kumpáni Miguela bijí. „Migueli, miláčku,“ plakala zoufale a prsty přejížděla po obrazovce, jakoby se chtěla Miguela dotknout. „Prosím, ať přestanou! Prosím tě, Adriane, ať ho nechají být! Moc tě prosím! Prosím tě, Adriane!“ snažně Adriana prosila, ale přitom nespustila oči z obrazovky. Adrian se jen spokojeně usmíval. Samantha se stále dívala na obrazovku a neuvěřitelně trpěla, když viděla, jak Miguelovi ubližují a přitom mu nemohla nijak pomoci. Adrian televizi vypnul. Samantha se ale ani nepohnula, jenom dál vzlykala. Adrianovi to po chvíli už začalo lézt na nervy, a tak ji donutil, aby vstala a sevřel ji pevně ve svém náručí. „Prosím tě, Adriane, pusť Miguela! Já udělám všechno, co budeš chtít, jenom mu už neubližuj, prosím!“ plakala Samantha. Adrian se spokojeně usmál. „Pustím toho tvého miláčka, ale pod jedinou podmínkou!“ řekl. „Jakou?“ zeptala se Samantha vyděšeně. „Staneš se mojí ženou!“ usmál se Adrian vítězně.

„Nechápu, jak se teď můžeš smát, Eriko,“ nevěřícně kroutila hlavou Victoria, když byla s Erikou v jejím pokoji. „Mami, copak jsi neviděla Mateu?“ smála se Erika, „do chůvičky se moc hezky strefovala! A to ani nebyla moje práce, to ona sama od sebe!“ smála se. „Samozřejmě, že to byla tvoje práce, Eriko! Vždyť si ji na podobnou chvíli naočkovávala celé dva týdny!“ odvětila jí Victoria. „A vyplatilo se!“ zasmála se Erika. Victoria bezmocně vzdychla. „Jediné, co mě trápí je, že nevím, co se teď děje s Miguelem,“ zoufala si Erika, „ani jsem si s Adrianem nemohla promluvit, protože by někdo mohl vytušit, že i já jsem do toho tak trochu zapletená!“ „Tak trochu?“ zasmála se Victoria. „Mami, já jsem přece Adrianovi nepřikázala, aby Miguela unesl!“ zakřičela na ni Erika, „chtěla jsem si to s Miguelem vyřídit sama! Nemohla jsem tušit, co ten pitomec Adrian udělá!“ nadávala. „Mohla jsi to alespoň předvídat!“ upozornila ji Victoria. „Mami, přestaň, už mě to tvoje kázání nebaví!“ okřikla ji Erika, „už jsme tenhle rozhovor dneska jednou vedly a já nemám náladu ho absolvovat znovu!“ dodala a odešla. Victoria smutně vzdychla. „Všechno je to moje vina! To jaká teď jsi, Eriko! Nedala jsem ti svou lásku a takhle to dopadlo!“ pomyslela si.

„Tvojí ženou? Mám si tě vzít?“ zvolala Samantha. Adrian ji pustil a pousmál se. „Copak? Nelíbím se ti?“ zeptal se. „Adriane, já tomu vůbec nerozumím!“ kroutila Samantha hlavou, „co se to s tebou za ty tři roky stalo? Vždyť jsi byl můj kamarád a teď mi takhle ubližuješ!“ vzlykala. „Změna je život! A lidé se občas taky mění!“ zasmál se Adrian. „Jak ale po tom všem po mně můžeš chtít, abych si tě vzala?“ zakřičela na něj Samantha, „copak nechápeš, že se mi hnusíš? Od chvíle, co ses vrátil, mi děláš ze života peklo! A teď uneseš muže, kterého miluji, a vydíráš mě tím! Co jsi to proboha za člověka, Adriane!“ křičela nenávistně. Adrian si ji k sobě přitáhl a držel ji tak silně, že úpěla bolestí. „Už mě ta tvoje hra na netykavku vážně nebaví! Víš co, Sam, nejspíš ti budu muset odhalit jedno mé malé tajemství, aby si už konečně pochopila, že se budeš muset chtě nechtě mojí ženou stát! A staneš se jí proto, protože prostě chci! A co já chci, to taky dostanu!“ říkal jí Adrian velmi pomalu a důrazně. Samantha se na něj dívala s hrůzou v očích. „Takže, Sam, pokud si mě nevezmeš, tak se tvému drahému Miguelovi stane to samé, co Jorgemu!“ řekl jí Adrian klidně. „Jak to myslíš?“ vyděsila se Samantha. „Jorgeho smrt nebyla nešťastná náhoda! To já jsem ho nechal zabít!“ přiznal se Adrian bez výčitek svědomí. Samantha byla v šoku.