„Ne, to není možné!“ nechtěla tomu Samantha věřit. „Ale ano je to možné! Jorge zemřel díky mně!“ smál se Adrian. „Ale vždyť…vždyť jsem tehdy do té lékárny měla jet já!“ vzlykala Samantha, „takže si chtěl zabít mě?“ zeptala se vyděšeně. „Ale, blázínku, tebe bych přeci nezabil!“ zasmál se Adrian, „vždyť tě miluju!“ chtěl ji pohladit po tváři, ale Samantha se nenechala. Adriana to urazilo, ale snažil se zachovat klid, aby jí mohl všechno vysvětlit: „Víš, Sam, bylo to takhle! Toužil jsem po tobě od první chvíle, co jsem tě uviděl, jenže ty ses zamilovala do mého hloupého bratra! A tak jsem to nejdřív zkoušel po dobrém! Stal jsem se tvým kamarádem a doufal jsem, že si třeba nakonec uvědomíš, že já jsem daleko lepší než Jorge! Ale nestalo se! A já už pak přestal být trpělivý! Rozčilovalo mě to vaše neustále cukrování, a tak jsem se rozhodl, že to musí navždy skončit! A jediným řešením tak bylo Jorgeho zabít! Ten den, kdy se to stalo, jsem slyšel ten váš rozhovor, že místo tebe pojede do té lékárny on a uvědomil jsem si, že je to ideální příležitost! Tak jsem zavolal pár mým dobrým známým a řekl jim, aby jako zástěrku šli vykrást banku a hned potom, aby jen tak mimochodem Jorgeho zabili!“ Adrian celou dobu mluvil velmi klidně, jako kdyby vlastně vůbec o nic nešlo. „No a po jeho smrti,“ pokračoval, „mě máma donutila, abych odjel studovat a převzal tak jeho místo ve firmě! Samozřejmě se mi nechtělo, když už jsem tě měl na dosah, jenže jsem věděl, že tobě stejně bude chvíli trvat, než se z jeho smrti vzpamatuješ a že do té doby ničeho nedosáhnu, na to tě až moc dobře znám! A tak jsem tedy odjel a po návratu jsem chtěl začít tam, kde jsem skončil! Jenže jsem udělal chybu, že jsem byl hodný tak dlouho, protože ty ses mezitím zase zamilovala do jiného!“ zakřičel nenávistně, „ale teď už přestávám být hodný! Teď už si konečně vezmu to, co je moje!“ úlisně se usmál. Samantha se na něj dívala s nenávistným a odpuzujícím pohledem. „Panebože, jak jsi to mohl udělat? Jak jsi mohl Jorgeho zabít?“ zakřičela na něj Samantha a začala do něj bušit, „vždyť to byl tvůj bratr! Tvůj vlastní bratr!“ křičela nenávistně. Adrian jí chytil za ruce a znovu ji pevně sevřel. „Jenže udělal chybu v tom, když mi vzal to, co je moje!“ říkal nenávistně, „a proto za to musel zaplatit! A Miguel Mendoza dopadne stejně, pokud se nestaneš mojí ženou!“ vyhrožoval jí. Samantha byla úplně zoufalá. Jen plakala a hlavou se jí honilo všechno, co se teď dozvěděla. Adrian zabil Jorgeho, a jestli si ho nevezme, tak zabije i Miguela. Neměla tak na výběr. „Ano, vezmu si tě! Udělám všechno, co budeš chtít, ale musíš Miguela pustit!“ vzlykala. Adrian se vítězně usmál a začal ji líbat. Samanthě vytryskly z očí další slzy, ale tohle byly slzy znechucení a odporu. Adrian polibek ukončil a zasmál se. „Jsem rád, že jsme se konečně domluvili! Teď to jen oznámíme rodině a hned potom tvého miláčka pustím!“ chytil ji za ruku a vyvedl ji ven.

„Jsem moc ráda, Nancy, že jsi se Sebastianem tak šťastná!“ usmála se Jazmín, když jí Nancy řekla všechno o dnešním dni. „Ano, jsem moc šťastná! Jsem poprvé v životě zamilovaná a užívám si to,“ usmála se Nancy, „ale teď už to moc nejde, když nevím, co je se Sam!“ dodala smutně. „Ano, taky se o ni bojím,“ přikývla Jazmín, „snad bude v pořádku! Ona i Miguel!“ dodala. „Proč si zrovna ten úchyl Adrian musel vybrat Sam jako toho, koho bude trápit!“ nadávala Nancy. „Nejhorší je, že nikomu nemůžeme říct, co se teď děje! Protože mám takový pocit, že Adrian je ještě mnohem nebezpečnější, než si teď myslíme!“ poznamenala Jazmín smutně. Nancy přikývla a v tom jí zazvonil mobil, který jí obstaral Sebastian. Na displeji si přečetla, že jí volá její matka. „To je mamka!“ usmála se a mobil vzala. „Ahoj, mami,“ s úsměvem pozdravila, ale po chvíli jí úsměv z tváře zmizel. „Nancy, co se děje?“ všimla si toho Jazmín. Nancy po chvíli zavěsila a podívala se na Jazmín s uslzenýma očima. „Jazmín, můj táta měl infarkt!“ rozplakala se. „Panebože!“ zhrozila se Jazmín, „a jak je na tom?“ zeptala se opatrně. „Prý bude v pořádku! Mamka říkala, že ani nemusím jezdit, ale já tam musím jet! Musím ho vidět!“ vzlykala Nancy. „Samozřejmě, že pojedeš! Hned ráno nasedneš na první autobus!“ řekla jí Jazmín. „Ale já si nejdřív musím s paní Evou vyřídit volno!“ vzlykala Nancy. „O to se postarám já!“ odvětila jí Jazmín, „a ty se teď hlavně uklidni, protože všechno bude dobrý, ano?“ hladila ji po vlasech. Nancy se na ni smutně podívala a objala ji.

Miguel byl sám v místnosti, kde byl zavřený. Byl stále spoutaný k židli. Jeho obličej byl samá modřina a jeho triko už nebylo jen bílé, ale hlavně špinavé od krve. Z posledních sil, co mu zbývaly, se snažil z pout dostat a přitom myslel na Samanthu. Miguel se usmál a políbil ji na tvář. „Jsi šťastná?“ zeptal se. „Jsem!“ odvětila mu Samantha, „ale…“ pokroutila hlavou. „Ale co?“ otočil si ji Miguel k sobě. „Migueli, proč si mi tak musel zkomplikovat život?“ zeptala se ho Samantha zoufale, „už tak mám problémů víc než dost a nevím, jak se pak zvládnu postavit těm, které mi způsobí tenhle náš útěk!“ řekla trochu smutně. „Na to teď nemysli, lásko!“ pohladil ji Miguel po tváři, „to je ještě daleko! A navíc těm problémům pak nebudeš čelit sama! Budeme jim čelit spolu!“ zdůraznil jí, „budu s tebou čelit všemu! Právě proto jsem ti ten život zkomplikoval, abych tě mohl před všemi a před vším ochraňovat!“ usmál se na ni. „Miláčku, doufám, že jsi v pořádku!“ ztěžka se mu mluvilo, „musíš být v pořádku, protože jestli ne, jestli ti ten mizera Adrian něco udělal, jestli ti zkřivil jen vlásek, tak přísahám, že ho zabiju!“ Zavřel oči a uviděl před sebou Samanthinu tvář. Uviděl její krásný úsměv a to mu znovu dodalo sílu se odtamtud dostat, aby ji mohl opět chránit. Zabíral, aby se z pout dostal, přitom se mu podařilo rozpohybovat židli, na které seděl a nakonec zabral tak silně, že i s ní spadl na zem. Ale uhodil se silně do hlavy a upadl do bezvědomí.

Samantha a Adrian se vrátili domů. Samantha chtěla jít hned do svého pokoje, ale Adrian ji zadržel. Chytil ji za rameno a vítězně se na ni usmál: „Hned ráno buď připravená! Pokud možno z těch svých hadrů si na sebe vezmi ty nejlepší, aby si byla krásná, až budeme rodině oznamovat, že se budeme brát!“ Samantha se na něj nenávistně zahleděla a chtěla se mu vytrhnout. „Ale, ale, ty už mi chceš utéct?“ smál se Adrian, „to mi nedáš ani pusinku na dobrou noc!“ úlisně se usmál a pokusil se ji políbit. Samantha se mu ale vytrhla: „Pokud Miguela nepustíš, tak naše dohoda neplatí! A do té doby se mě nedotýkej!“ Adrianovi se vzteky zatínala pěst. Samantha na něj vrhla nenávistný pohled a odešla. „Klid, Adriane, jen klid! Odteď je už navždy tvoje! Teď už ti ji nikdo nemůže sebrat!“ pomyslel si s vítězným úsměvem. Jazmín pomáhala Nancy s balením nejnutnějších věcí na zítřejší odjezd, když Samantha do pokoje vtrhla. Vůbec nic ale neřekla a hned se zavřela v koupelně. Jazmín a Nancy se na sebe zmateně podívaly a Jazmín šla pak zaklepat na dveře: „Sam, prosím tě, otevři! Řekni nám, co se stalo! Ten parchant ti něco udělal? Sam, prosím tě, otevři! Vždyť to jsme my! Nám přeci můžeš věřit!“ Samantha jim ale otevřít nechtěla. Ležela schoulená na studené podlaze a zoufale plakala.

Další den ráno oznamovala Nancy Sebastianovi svůj odjezd. Oba stáli v kuchyni. „Já tam prostě musím odjet!“ vzlykala. „Miláčku, to je samozřejmé, já to úplně chápu!“ uklidňoval ji Sebastian a objal ji, „je to přeci tvůj táta!“ dodal. „Ale nejhorší je, že jsem si až teď uvědomila, jak moc ho mám ráda a jak by mi chyběl!“ vzlykala Nancy. Sebastian se od ní odtáhl, aby jí viděl do očí. „Po té naší hádce, kdy jsem se sebrala a odjela sem, tak jsem mu ani jednou nezavolala! Byla jsem na něj hrozně naštvaná a on to se mnou přitom myslel dobře,“ vyčítala si to Nancy, „a vlastně i díky němu jsem poznala tebe!“ dodala a pousmála se. Sebastian jí úsměv opětoval a políbil ji. „Vidíš, všechno zlé je k něčemu dobré!“ usmál se. Nancy přikývla. „A teď už se netrap výčitkami, ale mysli na to, že se s tátou usmíříte a že všechno bude zase dobré!“ usmál se Sebastian. Nancy mu padla do náruče: „Děkuju ti, miláčku!“ „Nemáš mi za co děkovat,“ políbil ji Sebastian na vlasy, „nemám tam jet s tebou?“ zeptal se. „To bych moc ráda, ale musím to zvládnout sama,“ podívala se Nancy na něj, „právě teď tam musím jet sama!“ dodala. „Dobře,“ přikývl Sebastian, „ale budeš mi strašně chybět!“ zesmutněl. „A jak ty budeš chybět mně!“ zesmutněla Nancy a objala ho. „Budeš mi každý den volat!“ poručil jí Sebastian a rozesmál se. „Slibuju,“ zasmála se Nancy. Sebastian chytil její tvář do dlaní: „Miluju tě!“ „Taky tě miluju!“ odvětila mu Nancy a oba se začali líbat. „Cože?! On mě chce vyměnit za obyčejnou služku?!“ pomyslela si nenávistně Leticia, která si chtěla jít poručit, co si dá k snídani, ale když zaslechla svého manžela, jak se příliš intimně baví s jejich služkou, tak se zastavila a poslouchala za dveřmi. „Tak ty se se mnou chceš rozvést kvůli ubohé služce!?“ byla Leticia v šoku, „tak to už tuplem nedovolím!“ zvolala nenávistně.

Karina se zrovna probouzela, když jí začal zvonit mobil. Protože byla ještě rozespalá, tak se ani nepodívala, kdo ji volá a automaticky to vzala: „Haló!“ „Karino, lásko moje!“ uslyšela Adrianův hlas a prudce se posadila. „Co chceš?“ zeptala se otráveně. „Ale no tak, miláčku, nebuď taková nevrlá hned po ránu!“ zasmál se Adrian, který si před zrcadlem ve svém pokoji upravoval kravatu. „Ptám se tě, co chceš?“ zeptala se Karina znovu. „Karino, já chápu, že si na mě po tom našem incidentu v tvé koupelně naštvaná a já to chápu! Uvědomil jsem si, že jsem to přehnal,“ posadil se na postel, „a taky jsem si uvědomil, že si opravdu odvedla skvělou práci a že bych to měl ocenit!“ dodal. „Jak ocenit?“ zeptala se Karina. „Souhlasím s tvým návrhem! Vezmu si tě!“ oznámil jí Adrian. Karina vyskočila samým štěstím z postele: „Opravdu?“ „Přece bych si v takovéhle věci nedělal legraci!“ zasmál se Adrian, „vezmu si tě velmi rád, protože mi došlo, že jen ty jsi pro mě ta pravá žena! Že jen ty si zasloužíš stát po mém boku a nosit příjmení Santanderová!“ usmíval se. „Adriane, konečně ti to došlo! Ani nevíš, jak jsem šťastná!“ radovala se Karina. „Umím si to živě představit!“ smál se Adrian, „a teď spěchej! Udělej ze sebe krásku a rychle sem přijď! Protože své rozhodnutí chci hned oznámit celé rodině!“ dodal. „Pospíším si, neboj se!“ ujistila ho Karina, „miluju tě, Adriane!“ vzdechla zamilovaně. „Já tebe taky,“ zasmál se Adrian. „Za chvíli se uvidíme,“ řekla Karina nadšeně, zavěsila a hned si šla do skříně vybrat vhodné šaty.

„Fabiolo, tu schůzku jsem zrušil,“ mluvil s ní po telefonu Alvaro, který šel po ulici, „ale nezvykej si na to, víš, že máš nějaké povinnosti … ano, samozřejmě jde o tvého bratra …nazdar!“ otráveně zavěsil. Byl rozčílený, v duchu nadával, a tak si ani nevšiml, kdo proti němu jde. „Alvaro!“ probudil ho až rozesmátý pozdrav Claudie. „Claudie!“ usmál se. „Na koho jste naštvaný, že ani nevnímáte svět kolem sebe?“ zeptala se Claudia. „Ale na nikoho,“ mávl nad tím Alvaro rukou. „To se mi moc nezdá!“ zasmála se Claudia, „ale dobře, když mi to nechcete říct, tak to respektuju! Přece jen se ještě tolik neznáme, abyste se mi hned musel svěřovat!“ dodala se smíchem a rozesmál se i Alvaro. „Tak bychom s tím poznáváním mohli začít,“ navrhl Alvaro, „co třeba začít tykáním? Já jsem Alvaro,“ podal jí ruku. „Souhlasím,“ zasmála se Claudia, „já jsem Claudia!“ stiskla mu ruku. Alvaro při ní znovu pocítil zvláštní pocit, na který nebyl zvyklý. „No, a když už se z nás teď stali přátelé,“ zasmála se Claudia, „tak toho hned využiju a půjdeš se mnou do kina!“ rozhodla. Alvaro se překvapeně usmál. „Jedna kámoška mi na poslední chvíli volala, že nemůže jít a já tam nechci jít sama!“ vysvětlila mu Claudia. „A na co půjdeme?“ zeptal se Alvaro. „To ještě nevím! Vybírám si vždycky až tam!“ odvětila mu Claudia, „nemám totiž ráda naplánované věci, ale raději všechno dělám spontánně!“ vysvětlila mu. „Všiml jsem si,“ zasmál se Alvaro. „Něco snad proti?“ zatvářila se Claudia uraženě. „Ne, vůbec! Líbí se mi to,“ usmál se Alvaro. Claudia se přistihla, že se červená. „No tak už jdeme, ať nepřijdeme pozdě!“ chytla ho nakonec za ruku a táhla ho směrem ke kinu.

„Jak to, že se ta holka ještě neozvala, jak to předání dopadlo!“ rozčilovala se Matea a pochodovala při tom po hale domu Velasquezových. „Mateo, ta už se ani neozve!“ odvětila jí Erika. „Jak to myslíš, Eriko?“ zeptal se jí Francisco. „Copak vám to nikomu nedošlo?“ podívala se Erika po všech přítomných. „Co nám mělo dojít?“ zeptal se Gerardo. „To ona! Ta proklatá chůva určitě nechala Miguela unést a teď díky tomu shrábla všechny peníze!“ obvinila Erika Samanthu. „Eriko, přestaň už s těmi svými výmysly!“ okřikla ji Fabiola. „To nejsou výmysly, ale holá fakta!“ řekla jí Erika. „Ty máš snad nějaký důkaz, že to tak bylo?“ zeptala se jí Victoria. Erika se na ni zamračila. „Eriko, buď tak hodná a už nic neříkej!“ požádala ji Fabiola. „Já si můžu říkat, co chci, protože jsem ve svém domě!“ zakřičela na ni Erika, „a i když nemám žádný důkaz, tak jsem si jistá, že to tak bylo! Že to ta chůva nechala Miguela unést! Všechno si to předem naplánovala! Ona se do něj nezamilovala, tak jak tvrdila, ale šla jen po jeho penězích!“ snažila se všechny přesvědčit. „Eriko, ty máš nejspíš pravdu!“ uznala Matea. Všichni ostatní jen vyvrátili oči v sloup, protože bylo marné tyhle dvě o něčem přesvědčovat a Erika se spokojeně usmála, že jí zase Matea všechno zbaštila. Mezitím před domem zastavilo auto. Otevřely se dveře a dva muži z nich vyhodili Miguela, nechali ho ležet na zemi a odjeli. „Zkusím Samanthě ještě zavolat!“ natahovala se Fabiola po mobilu. „Neztrácej čas, Fabiolo, je to zbytečné!“ řekla jí Erika. „Eriko, když už teda nemůžeš mlčet, tak mi udělej alespoň tu laskavost a nemluv na mě!“ zamračila se na ni Fabiola. Erika se urazila. Fabiola začala vymačkávat na mobilu číslo, když do haly přiběhla služebná: „Paní Eriko, paní Eriko, váš manžel…!“ „Co můj manžel, Candido?“ postavila se Erika ze sedačky. „Leží na chodníku před domem! Nějací muži ho právě vyhodili z auta!“ řekla jí služebná. Erika už na nic nečekala, vyběhla z domu a všichni ostatní za ní. „Migueli, miláčku!“ rozplakala se Erika, když k němu doběhla, „Migueli, slyšíš mě?“ mluvila na něj, ale Miguel byl v bezvědomí. „Proboha, synku můj!“ rozplakala se Matea, když viděla, jak je Miguel zbitý. Fabiola ji objala kolem ramen. „Gerardo, pomoz mi, musíme ho dostat dovnitř!“ poprosil svého bratra Francisco. Oba tedy Miguela zvedli, jeho ruce si položili kolem ramen, podepřeli ho a odvedli ho do domu.

„Adriane, bude ta rodinná sešlost na dlouho?“ zeptala se María Elena, když sešla ze schodů do haly, kde už byla celá rodina včetně služebnictva, „za chvíli mám schůzku!“ dodala a postavila se vedle Sebastiana, který držel v náručí Auroru. „Bude to jen chvilinka, Marío Eleno!“ odvětil jí Adrian. Poté mrknul na Samanthu, která jako myška stála vedle Jazmín a tvářila se zoufale. „Moje milá rodinko!“ postavil se Adrian na schod, aby na něj všichni lépe viděli a aby i on viděl lépe na ně, „rád bych vám všem oznámil radostnou novinu!“ usmíval se, „a předpokládám, že největší radost z ní bude mít máma,“ mrknul na Evu a ta se usmála, „protože si to už dlouho přála!“ dodal. „O co jde, synku?“ zeptala se Eva. „Rozhodl jsem se, že se ožením!“ oznámil Adrian nadšeně. „Ale to je skvělá zpráva!“ zatleskala Eva a šla ho obejmout. Sebastian a María Elena jen s nezájmem pokrčily rameny. „Že si se nepochlubila, Karino!“ usmála se na ni Leticia. Karina, která stála vprostřed místnosti a tvářila se jako největší hvězda, se jen uculila. Jazmín pozorovala sklíčenou Samanthu a měla pocit, že tou nevěstou ale nebude Karina. „Konečně, Adriane! Udělal jsi mi opravdu velkou radost!“ políbila ho Eva na tvář, „a, Karino,“ otočila se na ni, „vítej do rodiny,“ šla ji obejmout. „Děkuji ti, Evo!“ usmála se na ni Karina. „Mami,“ oslovil Evu Adrian. Eva se na něj usmála. „Mami, tady ale došlo k omylu!“ řekl jí Adrian. „K omylu?“ nechápala ho Eva. Karině ztuhnul úsměv. Adrian se usmál, prošel kolem Kariny se škodolibým úsměvem a pak se postavil vedle Samanthy a objal ji kolem pasu. Samantha se zachvěla strachy. „Rozhodl jsem se, že se ožením, ale mou budoucí manželkou nebude Karina, ale tady Samantha!“ zamilovaně se na ni usmál. Všichni na něj a na Samanthu šokovaně hleděli a Samantha se raději dívala do země, aby jejich pohledům nemusela čelit.