„Adriane Leopoldo Santandere Montesi, ty ses snad úplně zbláznil!“ rozkřikla se Eva. „Ano, zbláznil jsem se,“ přikývl Adrian, „ale do Samanthy!“ usmál se a políbil ji na tvář. Samantha měla co dělat, aby svůj znechucený výraz zakryla. Musela se tvářit šťastně, tak jak se s Adrianem domluvili. „Sam, to přeci není možný!“ řekla Aurora zmateně. Samantha se na ni smutně podívala. „Adriane, pojď se mnou ihned do pracovny!“ poručila mu Eva a ani na něj nepočkala a hned do pracovny odešla. „To bude v pořádku, miláčku, neměj strach!“ uklidňoval Adrian Samanthu, jako kdyby jí to snad trápilo, že s tím Eva nesouhlasí, a odešel za svou matkou. Zbytek přítomných se zadíval na Samanthu a ta raději utekla pryč. Jazmín se rozběhla za ní. „No, Karino, to byla ale zábavná scéna!“ smála se Leticia. Karina na ni vrhla nenávistný pohled a odešla z domu. „Ale tak, Karino, to byla jen legrace!“ volala za ní Leticia a odešla za ní. „Pane Bože, co se to tady děje?“ zeptala se María Elena Sebastiana. „Nevím, ale ani trochu se mi to nelíbí!“ odvětil jí Sebastian. „Sam si přece nemůže vzít Adriana!“ kroutila Aurora hlavou, „vždyť je Adrian na ni zlý a navíc Sam je přeci zamilovaná do Miguela!“ nerozuměla tomu. Sebastian a María Elena jen nechápavě pokrčily rameny, protože nevěděly, co jí na to mají říct, protože sami z toho byli zmatení. „Adriane, a teď mi vysvětli, co má všechno tohle znamenat!“ zakřičela Eva a postavila se za stůl. „Mami, co na tom nechápeš? Chci se oženit a chci si vzít Samanthu, je to jednoduché!“ usmál se Adrian. „Ne, na tom není nic jednoduché!“ křičela Eva, „copak si zapomněl, jak moc ji nenávidím? Copak si zapomněl, že může za smrt tvého bratra?“ „Ale, mami, prosím tě, Jorgeho smrt byla přeci jen nešťastná nehoda! Samantha je v tom úplně nevinně!“ obhajoval ji Adrian a on sám moc dobře věděl, že je to pravda. „Ale já tomu vůbec nerozumím! Ty ses do ní zamiloval?“ zeptala se Eva nevěřícně. Adrian přikývl. „Ale kdy? Jak k tomu došlo? Vždyť jsi byl stále s Karinou!“ připomněla mu Eva. „Jenže vždy jsem miloval Samanthu! Miloval jsem ji od první chvíle! A na tuto chvíli, kdy ti oznámím, že si ji vezmu, jsem čekal velmi dlouho, mami! A proto nedovolím, aby mi ji někdo vzal! Vezmu si Samanthu stůj, co stůj, ať se ti to líbí nebo ne, mami!“ řekl jí Adrian důrazně. „A copak ona tě taky miluje?“ zeptala se Eva. „Ano, taky!“ odvětil jí Adrian. „A proč tedy poslední dva týdny byla někde pryč se ženatým chlapem?“ zakřičela na něj Eva. „Ale ona s nikým nebyla!“ odvětil jí Adrian, „to byla lež, že byla s Miguelem Mendozou! To si jen vymyslela Erika, aby ji všichni ještě víc litovali!“ vymyslel si. Eva nevěřícně pokroutila hlavou. „Ale proč zrovna ona, Adriane?“ zeptala se zoufale. „Mami, moje srdce si vybralo Samanthu! A i kdybych chtěl, tak s tím nic nezmůžu!“ řekl jí Adrian. Eva si povzdychla. Zavřela oči a vzpomněla si na Adrianova otce, na svou životní lásku. A nyní chápala, jak se Adrian cítí. I když byla přinucena vzít si jiného, na Adrianova otce nikdy nezapomněla. „Mami, prosím, zkus dát Samanthě šanci! Jedině ona mě dokáže udělat šťastným!“ žádal ji Adrian, „a ty přece chceš, abych byl šťastný, ne?“ zeptal se smutně. „Adriane,“ smutně Eva vzdychla a šla ho obejmout, „samozřejmě, že chci, aby si byl šťastný!“ podívala se mu do očí, „a jestli je to štěstí ona, tak se to budu snažit respektovat!“ dodala. „Mami!“ šťastně se Adrian usmál a pevně ji objal.

Miguel ležel v posteli ve svém a Eričině pokoji. Už byl při vědomí. Kolem žeber měl obvaz a Erika s Mateou mu právě ošetřovaly rány na obličeji. V pokoji byla i Victoria, Fabiola, Gerardo a Francisco. „Miláčku, museli ti tolik ubližovat!“ fňukala Erika. Miguel na to ale nijak nereagoval a ani neměl zájem. Zajímalo ho totiž něco jiného. „Strejdo,“ oslovil Gerarda, „co je se Sam?“ zeptal se. „Jak se můžeš ptát na tu ženskou, když zapříčinila, co ti teď je?“ rozčílila se Matea. Miguel se na ni nechápavě podíval. „Víš, Migueli, tady se toho za ty dva týdny hodně stalo!“ utrousila Fabiola. „Co se stalo?“ zeptal se Miguel. „Mamka začala Sam nenávidět a to ji ještě ani neviděla! Erika jí totiž navykládala spoustu nesmyslů a mamka jim uvěřila!“ vysvětlila mu Fabiola. „Fabiolo, proč jsi na mě tak zlá?“ dělala ze sebe Erika chudinku. „Eriko, nehraj si na neviňátko!“ řekla jí Fabiola. Začaly se dohadovat, až je utnul Miguel: „Prosím, už dost!“ Poté se podíval na Gerarda. „Strejdo, prosím tě, řekni mi, co se stalo se Sam od chvíle, co mě unesli!“ zeptal se ho. „Ti únosci jí předali dopis s tím, že jim večer musí předat výkupné. Takže jsem ji odvezl domů a ona se tu pak večer pro ty peníze zastavila spolu se svým švagrem, který ji na to předání dovezl!“ vysvětlil mu Gerardo. „Předpokládám, že ten švagr byl Adrian!“ rozčílil se tak, až sykl od bolesti. „Ano, byl to Adrian!“ odvětila mu Erika. Miguel se na ni zamračil a poté se obrátil na svou rodinu. „Prosím vás, můžete nás s Erikou nechat o samotě?“ požádal je. Všichni souhlasně přikývli a odešli. „Lásko, já jsem o tebe měla takový strach!“ chtěla ho Erika obejmout, ale Miguel se nenechal. „A teď mi řekni pravdu, Eriko!“ vážně se na ni zahleděl. „Jakou pravdu?“ zeptala se Erika. „Měla jsi s tím mým únosem taky něco společného?“ zeptal se Miguel.

Samantha vešla do svého pokoje, ale než se dovřely dveře, tak vešla i Jazmín. „Sam, a teď mi to všechno vysvětli!“ dala si ruce v bok. „Co chceš vysvětlovat?“ tvářila se Samantha nechápavě. „Prosím tě, nehraj si na hloupou! Včera Adrian unesl Miguela, večer tě někam odvezl, a když si se vrátila, tak si proplakala zbytek noci v koupelně a teď se dozvím, že si Adriana budeš brát! Tak co se včera večer stalo?“ vyptávala se Jazmín. „Jazmín, prosím tě, neptej se mě na to!“ požádala ji Samantha. „Sam, to jsem přece já! Mě přece můžeš věřit!“ připomněla jí Jazmín, „tak co se stalo? Adrian ti nějak vyhrožoval? Ublížil ti?“ vyptávala se. „Jazmín, moc tě prosím, neptej se mě na to! Vím, že jsem ti vždycky říkala všechno, ale tohle nemůžu! Nechtěj to vědět!“ žádala ji Samantha zoufale. „Ale, Sam, já se přece nemůžu jen tak dívat na to, jak se trápíš! A co Miguel?“ připomněla jí Jazmín. „Právě kvůli Miguelovi tohle všechno dělám!“ odvětila jí Samantha. Jazmín se zarazila. „Sam, musíš mi říct, co se včera večer stalo! Nesmíš to v sobě dusit!“ upozornila ji. „Ale tohle musím!“ rozplakala se Samantha, „musím to v sobě dusit, protože chci, aby všichni moji milovaní byli v bezpečí a navíc je to tak hrozné, že se to ani neodvážím zopakovat!“ plakala Samantha. Jazmín jí bylo tak líto, že už se raději na nic neptala, jen ji objala. Do pokoje vešel usměvavý Adrian. „Ale, ale, už pláčete, že spolu nebudete bydlet?“ smál se. „O čem to mluvíte?“ zeptala se ho Jazmín. „Samantha je teď má snoubenka, takže se přestěhuje do mého pokoje!“ odvětil jí Adrian, „zabal jí okamžitě její věci a odnes je tam!“ poručil jí. Jazmín nejdřív šokovaně hleděla na něj a pak i na Samanthu. „Poslechni ho!“ řekla jí Samantha. Jazmín byla v ještě větším šoku a Adrian se spokojeně usmíval.

„Migueli, jak se mě na něco takového můžeš ptát?“ tvářila se Erika dotčeně, „a jak tě to vůbec napadlo?“ dodala. „Protože vím, že mým únoscem byl Adrian a od něj k tobě může být jen malý krůček!“ vysvětlil jí Miguel. „Cože? To Adrian tě unesl?“ dělala Erika šokovanou. „Ty jsi to nevěděla?“ zeptal se jí Miguel. „Pochopitelně, že ne!“ zavrtěla Erika hlavou. „Jenže já ti nevěřím!“ podotkl Miguel. „Migueli, jak si o mně něco tak hrozného můžeš myslet?!“ rozplakala se Erika. „Protože jsi mi už mockrát dokázala, že uděláš cokoliv, jen aby sis mě udržela! Ty chceš mě a Adrian zase Samanthu! Proto mě napadlo, že jste se vy dva mohli spolčit!“ vysvětlil jí Miguel. „A i kdyby to tak skutečně bylo, ty si myslíš, že bych dopustila, aby ti Adrian ublížil?“ zakřičela na něj Erika. „Ne, to si nemyslím, ale nejspíš ti Adrian přerostl přes hlavu!“ podotkl Miguel. „Ale já jsem to takhle nechtěla!“ zdůraznila mu Erika, čímž Miguelovu domněnku potvrdila. „Takže jsem měl pravdu!“ pokývl Miguel hlavou, „ale neboj se, Eriko, nikomu to neřeknu! Ani tě za to nebudu nenávidět! Teď už jsem ve stádiu, kdy mi je tě spíš líto!“ řekl vážně. „Migueli, lásko moje, prosím tě, pochop, že já to všechno dělám z lásky! Chci, aby bylo všechno jako dřív!“ říkala mu naléhavě a sedla si k němu. „A ty si myslíš, že se naše manželství dá ještě napravit?“ zeptal se jí Miguel. „Ano, věřím tomu! Když budeme oba chtít, tak se všechno spraví!“ hladila ho Erika po tvářích. „A jsme u jádra problému! Ty chceš, ale já nechci! A chtít nebudu, protože miluju Samanthu!“ zdůraznil jí Miguel. „Ne, nevyslovuj přede mnou její jméno!“ zacpávala si Erika uši. „Eriko, smiř se s tím, že je mezi námi konec! Já miluju Samanthu, a tak to bude už napořád!“ zdůrazňoval jí Miguel. „Ale s tím já se nesmířím!“ zakřičela na něj Erika, „ujišťuju tě, že naše manželství se dá zase do pořádku! Ještě nevím jak, ale buď si jistý, že nakonec to budeš ty, kdo mě bude prosit, abych tě neopouštěla!“ vmetla mu do tváře a odešla.

Alvaro a Claudia vycházeli z kina a na něčem se dobře bavili, když narazili na Tomase. „Jéé ahoj, brácho!“ zasmála se Claudia. „Ahoj,“ pozdravil ji Tomas a nedůvěřivě se zahleděl na Alvara. „Alvaro, to je můj bratr Tomas a Tomasi, to je Alvaro!“ představila je Claudia. Pánové si podali ruce a poté se Alvaro omluvil, že má nějakou schůzku, a tak odešel. „Kdo to byl?“ zeptal se Tomas. „Copak jsi ho nepoznal?“ divila se Claudia. „Měl jsem snad?“ zeptal se Tomas. „To byl přeci Alvaro Luciente! Manažer Fabioly Mendozové!“ vysvětlila mu Claudia. „Promiň, já zas v hudbě nejsem tak zběhlý jako ty, takže neznám každého manažera každého zpěváka nebo zpěvačky!“ zašklebil se Tomas. „Ale co ten kyselý výraz, brácho?“ zasmála se Claudia. „Co s ním máš?“ nereagoval na to Tomas a zeptal se na to podstatnější. „Já nevím, poslední dobou máme na sebe nějaké štěstí!“ zasmála se Claudia. „Tobě se líbí?“ zeptal se jí Tomas. „Není k zahození!“ podotkla Claudia vážně. „A všimla sis, že je o něco starší než ty?“ upozornil ji Tomas. „Klid, Tomasi, ještě si ho neberu!“ smála se Claudia, „a proč seš vůbec tak podrážděnej?“ zeptala se. „Ale jsem hrozně nervózní!“ odvětil jí Tomas. „Z čeho?“ zeptala se Claudia. „Mám rande s Maríou Elenou a už jsem rozhodnutej jí říct pravdu, že jsem fotógrafo!“ odvětil jí Tomas. „Aha, tak to už tvou nervozitu chápu!“ přikývla Claudia, „ale neboj se, určitě to dobře dopadne!“ uklidňovala ho. „Snad máš pravdu! Nechci teď o Maríu Elenu přijít!“ vzdychl Tomas smutně. Claudia ho povzbudivě poplácala po zádech.

Když Karina vyběhla z domu Santanderových, Leticia běžela za ní a nakonec ji přemluvila, aby ještě zůstala a právě se nacházely v Leticiině pokoji. „Adrian mi udělal hodně věcí, ale tohle byla ta nejhorší! Takhle mě přede všemi ponížit!“ nadávala Karina. „Ale tak mohla si počítat s tím, že se to jednou stane!“ odvětila jí Leticia. „Cože?“ zvolala Karina. „Obě přeci víme o té Adrianově úchylce, že má rád ty nevinné naivní chudinky, protože si s nimi může dělat, co chce!“ připomněla jí Leticia, „a to ty ani já, díky Bohu, nejsme!“ dodala. „Proč jsi zmínila i sebe?“ zeptala se jí Karina. Leticia si uvědomila, co řekla, že to mohlo vypadat, jako že i ona s Adrianem něco má, ale že do Adrianových úchylek nezapadá. „Myslela jsem to tak, že je dobře, že ani jedna z nás takovou chudinkou není! Je přeci lepší být silná a mít všechno v malíku! Když si představím, že bych měla být stejná jako ta chůva, no tak mi je zle!“ šklebila se. „Jenže v mém případě by možná bylo lepší, kdybych byla jako chůva, protože pak by si mě alespoň Adrian všimnul!“ zakřičela na ni Karina. „Nekřič na mě, já za to nemůžu!“ řekla jí Leticia. „Já vím, jenže já jsem tak naštvaná!“ rozčilovala se Karina, „tohle si ale Adrian za rámeček nedá! Musím něco udělat!“ přemýšlela. „Co chceš dělat?“ zeptala se jí Leticia. Karina se na ni usmála a odešla. „A to mi to jako neřekneš?“ naštvala se Leticia a šla za ní. Karina už sebíhala posledních pár schodů do haly, když se Leticia teprve objevila v horním patře. „Karino, řekni mi, co tě napadlo!“ volala na ni. Karina, ale jakoby ji neslyšela, otevřela vchodové dveře, vrazila do jednoho mladíka, který se zrovna chystal zazvonit, a odešla. Leticia doběhla ke dveřím a už jen viděla, jak Karina odjíždí svým autem. „Co chcete?“ podívala se otráveně na mladíka. „Je tohle dům Santanderových?“ zeptal se mladík. „Jo,“ odsekla mu Leticia a už neměla zájem se s ním dál bavit, a tak šla ke schodům. „A mohl bych mluvit s Nancy Valdézovou?“ zavolal na ni mladík. Leticia se zarazila a vrátila se k němu. „Kdo jste?“ zeptala se. „Já jsem Ramon Munderey,“ představil se mladík, „jsem Nancyin přítel!“ usmál se. Leticia byla nejdříve v šoku, ale poté se vítězně usmála.

Victoria scházela ze schodů ve svém domě a najednou se uprostřed zastavila, když viděla, jak do haly napochodovala Zoe v doprovodu dvou mužů, kteří nesli její kufry. „Co má tohle znamenat?“ zakřičela Victoria. Zoe v poklidu mužům poděkovala a poté se usmála na Victorii: „Připrav mi pokoj, stěhuju se sem!“ „Cože?“ vykulila na ni Victoria oči. „Říkala jsem ti, že si chci taky vychutnávat přepych! A chci si ho vychutnávat tady s tebou! Abych viděla, jak jsi nervózní z toho, že nevíš, co udělám!“ vysvětlila jí Zoe se smíchem. „Tady bydlet nebudeš!“ pohrozila jí Victoria, když k ní přistoupila. „A co uděláš, když neposlechnu? Zabiješ mě!“ zasmála se Zoe. „Buď zticha!“ zatřásla s ní Victoria, „i když vlastně bych mohla!“ zamyslela se, „jednou jsem to už udělala a podruhé by to nebylo těžší!“ dodala, doufaje, že ji nažene strach. Ale Zoe se akorát zasmála. „Musím tě upozornit, aby sis tento nápad vyhnala z hlavy, protože by se ti to vymstilo!“ řekla vážně. Victoria se na ni tázavě podívala. „Měla by si vědět, že kdyby se mi náhodou něco stalo, tak někdo donese na policii dopis, ve kterém ze své smrti obviňuju právě tebe!“ vysvětlila jí Zoe, „musela jsem se přeci pojistit!“ dodala se smíchem. Victoria se na ni nenávistně zahleděla. „Tak který mi dáš pokoj?“ zeptala se. „Hele, teď se to opravdu nehodí! Řešíme tady vážné rodinné problémy a já nevím, jak bych vysvětlovala, kdo jsi a proč tady bydlíš!“ odvětila jí Victoria. „To je mi má milá úplně jedno, že se ti to nehodí!“ smála se Zoe, „a s tím představováním si nelámej hlavu! Je to přeci prosté! Byla jsem kdysi tvou kamarádkou a dokonce jsem byla chůvou tvých dcer!“ dodala. „Já mám ale jen jednu dceru!“ zdůraznila jí Victoria. Zoe se pousmála. „A už se na Eriku velmi těším!“ „Opovaž se jí o mně něco říkat!“ pohrozila jí Victoria. Zoe se znovu pobaveně usmála. „A teď mi připrav ten pokoj!“ poručila jí. Victoria na ni nenávistně hleděla.

Miguel se snažil dovolat k Santanderovým, jenže nikdo to tam nebral. „Miláčku, kde jsi? Doufám, že jsi v pořádku!“ pomyslel si. „Můžu dál?“ nakoukla do jeho pokoje Matea. „Mami,“ usmál se na ni Miguel a natáhl k ní ruku. Matea se usmála, chytla ho za ruku a přisedla si k němu na postel. „Jak se cítíš? Opravdu nechceš, abychom zavolali doktora?“ zeptala se ustaraně. „Ne, mami, doktor není třeba! Je mi dobře!“ odvětil jí Miguel. „Jak ti může být dobře, když tě ti únosci tak surově zmlátili!“ pronesla Matea nenávistně. „Každá rána, kterou mi dali, mě bolela daleko míň, než ta rána, kterou mám v srdci!“ odvětil jí Miguel, „a ta rána v srdci nepřestane bolet, dokud se nedozvím, co je se Samanthou!“ dodal. „O té ženské mi vůbec nemluv!“ zamračila se Matea. „Mami, já nevím, co ti Erika navykládala, ale vím jistě, že to byly lži!“ odvětil jí Miguel, „mami, já Samanthu miluju! A ona miluje mě!“ zdůraznil. „Miluje tě tak, že tě nechala unést?“ zeptala se Matea. „O čem to mluvíš?“ nechápal Miguel. „To že o ní nikdo nic neví, má jednoduché vysvětlení! To ona tě nechala unést, shrábla peníze a teď je bůhví kde!“ vysvětlila mu Matea. Miguel se na ni udiveně zahleděl. „To vymyslela taky Erika, předpokládám!“ řekl po chvíli. „Erika si nic nevymyslela! Je to logické! Všechno do sebe zapadá!“ odvětila mu Matea. Miguel vyvrátil oči v sloup. „Samantha s tím únosem nemá nic společného!“ zdůraznil, „a jestli chceš vědět, mami, kdo za tím únosem skutečně stojí, tak mě dobře poslouchej…,“ nadechl se, aby jí řekl, že ho nechal unést Adrian a že jeho komplicem byla Erika, jenže v tom Erika vstoupila do pokoje s úsměvem od ucha k uchu. „Doufám, že nevyrušuji, ale právě jsem se dozvěděla skvělou zprávu!“ usmívala se. „Jakou?“ zeptala se Matea. „Právě mi volal Adrian Santander, aby mi oznámil, že se brzy bude ženit se Samanthou Olivaresovou!“ oznámila jim Erika s vítězným úsměvem. Miguel na ni vytřeštil oči.

Samantha seděla na posteli v Adrianově pokoji. Měla zavřené oči a myslela na Miguela. „Dělám to pro tebe, miláčku! Nepřežila bych, kdyby se ti něco stalo!“ pomyslela si. „Nádherný pohled!“ vešel do pokoje Adrian. Samantha se na něj nenávistně zahleděla a chtěla odejít, jenže Adrian ji nepustil. „Kam chceš jít?“ zeptal se. „Někam daleko od tebe!“ řekla mu Samantha a chtěla opět odejít, ale Adrian ji držel silně. „Samantho, nezapomínej, že máme dohodu!“ připomněl jí Adrian. „Řekla jsem ti, že dokud Miguela nepustíš, tak se mě nemáš dotýkat!“ zakřičela na něj Samantha a vytrhla se mu. „Jenže já jsem svůj slib splnil! Tvůj miláček už je doma!“ řekl jí Adrian. „A to ti mám věřit?“ zeptala se Samantha. „Věděl jsem, že to řekneš, a proto jsem se pojistil!“ zasmál se Adrian a předal jí obálku, kterou držel v ruce. Samantha se na něj nedůvěřivě podívala a pak se podívala dovnitř. V obálce byly fotografie, na kterých Miguelovi blízcí odnášejí Miguela do domu. „Řekl jsem svým spolupracovníkům, aby po tom, co Mendozu vyhodí před domem, vyfotili, že si ho rodina převzala, aby si mi věřila!“ vysvětlil jí Adrian. „Děkovat ti za to nebudu!“ zamračila se Samantha a znovu se pokusila odejít, ale to už si ji Adrian přitáhl k sobě a pevně ji držel. „A teď už se nemůžeš na nic vymlouvat!“ zasmál se. „Prosím tě, Adriane, neubližuj mi!“ zoufale ho Samantha prosila. „Ale jak se nám najednou změnil tón hlasu, když už se nemáme čím bránit!“ vysmíval se Adrian jejímu strachu, „připrav se, miláčku, protože budeš moje! Teď a tady!“ úlisně se usmál. „Ne, Adriane, prosím!“ rozplakala se Samantha. „Ale, miláčku, čeho se bojíš? Vždyť to nebude poprvé!“ rozesmál se Adrian. Samantha na něj nechápavě hleděla. „I když pro tebe svým způsobem vlastně bude!“ zasmál se Adrian, „no asi je na čase, abych ti prozradil další mé malé tajemství!“ smál se.

Před třemi a půl lety

Samantha seděla sama v kuchyni a myslela na Jorgeho, který byl na služební cestě, a jí se stýskalo. „Dobrý večer,“ vešel do kuchyně Adrian. „Ahoj, Adriane!“ usmála se na něj Samantha. „Co že ještě nespíš?“ podivil se Adrian. „Stýská se mi po Jorgem. Pořád na něj myslím, a tak se mi ani nechce spát!“ odvětila mu Samantha. „Aha, chápu!“ zasmál se Adrian, „a tak když už si tady, nedáš si se mnou trochu čaje?“ zeptal se. „Ráda!“ usmála se Samantha. Adrian ho šel tedy připravit, zatímco si spolu povídali o všem možném. Když Adrian nalil čaj do hrnků, vytáhl z kapsy u kalhot sáček, ve kterém byly rozdrcené prášky na spaní. A protože Samantha seděla zády k němu, tak neviděla, že obsah sáčku nasypal Adrian do jejího hrnku. Poté jí hrnek předal, sám si vzal svůj, přisedl si k ní a už jen čekal, až Samantha usne. A netrvalo to nijak dlouho. Poté jí vzal do náruče a odnesl ji do jejího a Jorgeho pokoje. Položil ji na postel a šel zamknout dveře. Otočil se na ni a úlisně se usmíval, když na ni hleděl. Nyní si s ní mohl dělat, co chtěl. Přisedl si na postel a začal ji hladit po celém těle. Nakonec ji bez jejího vědomí znásilnil. Když se ráno Samantha probudila, bolela ji hlava. Cítila se zvláštně, ale nedokázala ten pocit pojmenovat. Divila se, že měla na sobě to samé oblečení, co měla včera a hlavně si nevzpomínala, jak se do svého pokoje vůbec dostala. „Dobré ráno, lásko!“ nakoukl do pokoje Jorge. „Jorge, ty už jsi tady!“ zaradovala se Samantha. Jorge odhodil služební tašku na zem, přisedl si k ní a pevně ji objal. Samantha byla šťastná, že už je Jorge zase u ní, a tak na své zvláštní pocity zapomněla. Stále jí ale vrtalo hlavou, jak se do pokoje dostala, a tak se na to zeptala Adriana, který jí řekl, že u čaje usnula, a tak jí do postele odnesl a nechal ji v poklidu spát. A Samantha, protože ho považovala za kamaráda, neměla důvod mu nevěřit.

Současnost

„Ty, hajzle, jak si mi to mohl udělat!“ vrazila mu Samantha facku a začala ho mlátit, „já jsem ti tak věřila a ty si mě takhle pošpinil!“ křičela zoufale se slzami v očích. Adrian jí zacpal pusu a přitáhl si ji k sobě. „Tak a teď se hezky zase uklidníme!“ usmíval se na ni, „teď už víš, že jednou to máš se mnou za sebou, tak podruhé už to bude v pohodě!“ smál se. „Ne, už na mě víckrát nesáhneš!“ odstrčila ho Samantha, „nedovolím ti to!“ křičela. „Ty se se mnou chceš prát? Fajn, to já rád!“ zasmál se Adrian a pak jí vrazil takovou facku, až spadla na postel. Než se Samantha vzpamatovala, už na ní Adrian ležel, násilím ji líbal a trhal jí šaty. „Ne, přestaň! Nech mě být!“ zoufale Samantha plakala a bránila se, co to šlo. Adrian jí znovu zacpal pusu. „Však ono si zvykneš, neboj!“ zasmál se a začal ji znovu líbat. Samantha už svůj boj začínala vzdávat, ale v tom si vzpomněla na Miguela a na to, jak jí učil se bránit. Najednou měla zase sílu, a tak kopla Adriana mezi nohy. „Au, bože!“ sesunul se Adrian bolestí k zemi. Samantha rychle vstala, kopla ho ještě do obličeje a do břicha a rychle utekla. „Počkej, ty děvko!“ křičel za ní Adrian a přes veškerou bolest vstal a rozběhl se za ní. Samantha sbíhala ze schodů, když do haly vešla Jazmín. „Sam, kam běžíš?“ zeptala se, ale Samantha se nezastavila a vyběhla ven. Jazmín si na poslední chvíli všimla, že měla roztrhané šaty a najednou ze schodů sbíhal Adrian a vyběhl také ven. Jazmín všechno došlo a vyběhla za nimi. „Samantho, zastav se!“ volal Adrian za ní a v tom zakopl a spadl na zem. Samantha běžela dál a už byla skoro u silnice. A protože Adrian a Jazmín byly dál od silnice, viděly, že se k Samanthě blíží velkou rychlostí auto. „Samantho, stůj!“ zavolali oba zároveň. Samantha ale měla strach se zastavit, protože si myslela, že za ní Adrian pořád běží. Vběhla na silnici a až na poslední chvíli se ohlédla a uviděla auto, které jelo proti ní. Auto do ní narazilo, Samantha se přes něj překutálela a nakonec zůstala nehybně ležet na silnici v kaluži krve.