„Haló, kdo volá?“ dělala Erika, že to neví. „Chtěla bych mluvit s Miguelem Mendozou!“ řekla Jazmín nervózně. „Ale já ještě pořád nevím, kdo je na druhé straně!“ hrála si s ní Erika, „copak nevíte, že je slušnost se nejdříve představit?!“ vynadala jí. „Jmenuji se Nieves Laresová a jsem Miguelova stará známá!“ vymyslela si Jazmín. „Lhářko, já vím, kdo jsi, ty hloupá služko!“ osočila ji Erika, „jak se vůbec opovažuješ sem volat a chtít mluvit s mým manželem?“ křičela na ni, „ale pokud si mu chtěla oznámit to, že se tvá drahá kamarádka bude vdávat, tak to on už ví!“ dodala s úsměvem. Jazmín ztuhla. „Ne, musím mu říct něco jiného!“ řekla nakonec. „Jenže jeho to nezajímá!“ odvětila jí Erika. „Myslím, že tohle ho zajímat bude!“ oponovala jí Jazmín. „Ty drzá služko, už tě mám plné zuby!“ vykřikla Erika, „neopovažuj se sem ještě někdy volat! K mému manželovi se nepřiblížíš ani ty, natož tvá ubohá kamarádka!“ vynadala jí a práskla s telefonem. „Husa hloupá!“ zašklebila se a vyšla po schodech nahoru. Miguel seděl v posteli a se zavřenými oči myslel na Samanthu, když do pokoje Erika vešla. „Lásko moje, jak se cítíš?“ zeptala se ustaraně a přisedla si k němu. „Eriko, nech mě o samotě,“ požádal ji Miguel. „Ne, miláčku,“ zavrtěla Erika hlavou, „teď když tě mám zase u sebe, tak už se od tebe nehnu ani na krok!“ usmála se na něj a přitulila se k němu. Miguel si nešťastně povzdychl.

Jazmín se vzpamatovávala z rozhovoru s Erikou, když k ní přiběhli María Elena s Tomasem. „Jazmín, co je se Sam?“ zeptala se María Elena. „Marío Eleno,“ objala ji Jazmín, „je to moc vážné!“ zavzlykala. „Jak moc vážné?“ zeptala se María Elena, když se od ní odtáhla. „Sam ztratila příliš mnoho krve, a jestli se nenajde vhodný dárce, tak…“ ani to Jazmín nechtěla vyslovit. „Jakou má krevní skupinu?“ zeptal se Tomas. „B negativní!“ odvětila mu Jazmín. „Tu já nemám!“ řekla María Elena. „Já taky ne,“ přidal se Tomas. „Ani já ne,“ zesmutněla Jazmín, „právě jsem byla na testech!“ „Pokud vím, tak nikdo z naší rodiny tuhle skupinu nemá!“ řekla María Elena. „Tak musíme hledat jinde! Musíme někoho najít!“ řekla Jazmín zoufale. „Ano, musíme! Sam nás nemůže opustit!“ chvěl se Maríi Eleně hlas. Jazmín se na ni smutně podívala a poté obě propukly v pláč. Objaly se a Tomas se na ně smutně díval.

„Dobrý den, pane Ferando, pojďte dál,“ usmála se služebná Velasquezových na Andrése. „Děkuji,“ opětoval jí Andrés úsměv a vjel do domu s kočárkem, ve kterém spal Jesús. „Dáte si něco?“ zeptala se ho služebná. „Ne, děkuji,“ odvětil jí Andrés. „Omluvte mě,“ omluvila se služebná a odešla. Do haly vešla Fabiola. „Andrési!“ zvolala překvapeně. „Ahoj, Fabiolo!“ byl překvapený i Andrés, „nevěděl jsem, že tu budeš!“ „Poprosila jsem Alvara, aby mi teď zrušil veškerou práci! Chci být s rodinou!“ vysvětlila mu Fabiola. „To chápu,“ přikývl Andrés. Chvíli se na sebe mlčky dívali. „Asi jdeš za Miguelem,“ řekla Fabiola. „Volal mi! Chce si promluvit!“ odvětil jí Andrés. „Tak nechceš Jesúse pohlídat?“ zeptala se Fabiola, „abyste na to povídání měli klid!“ „A ty by si ho pohlídala?“ podivil se Andrés. „Samozřejmě,“ usmála se Fabiola, „proč ne?“ „Tak dobře,“ přikývl Andrés. Fabiola k němu přistoupila, naklonila se ke kočárku a usmála se na Jesúse. „Ty ale krásně spinkáš, zlatíčko! Než si táta popovídá se svým kámošem, tak tě zatím bude hlídat teta Fabiola!“ řekla mu. Andrés na ni překvapeně hleděl. „Můžeš jít, Andrési,“ řekla mu Fabiola, „já už se o něj postarám!“ „Měl by ještě tak hodinu spát, ale kdyby se náhodou probudil, tak tady v tašce,“ vzal Andrés tašku zpod kočárku, „má připravené pití a vůbec všechno potřebné,“ vysvětlil a tašku Fabiole předal. Přitom se jejich ruce dotkly a oba znervózněli. „No tak já už půjdu za Miguelem,“ řekl Andrés nakonec. Usmál se na Jesúse, vděčně se podíval na Fabiolu a vyběhl po schodech nahoru. Fabiola se za ním usmívala. „Miláčku, přeješ si něco?“ ptala se Erika Miguela a hladila ho přitom po tváři. „Ano, přeju si, aby si mě nechala samotného!“ zamračil se na ni Miguel. Na dveře někdo zaklepal. „Vstupte!“ řekl Miguel hbitě. Do pokoje vstoupil Andrés. „Andrési, konečně!“ oddechl si Miguel, protože mu přišlo vysvobození. „Eriko, teď už nás necháš samotné?“ požádal ji. „Ale samozřejmě jen si v klidu popovídejte!“ usmála se na něj Erika, políbila ho na tvář a odešla. „Kámo!“ zhrozeně se na něj Andrés díval, „ti tě ale zřídili!“ přisedl si k němu. „Andrési, prosím tě, nevíš co je se Sam? Neviděl si ji?“ zeptal se Miguel naléhavě. „Viděl jsem ji včera, když si tu byla vyzvednout peníze, aby zaplatila tvým únoscům!“ odvětil mu Andrés. „A jak vypadala? Byla v pořádku?“ ptal se Miguel. „Byla úplně zničená! Trpěla, že nevěděla, co s tebou je! A konfrontace s Erikou a tvou mámou jí nijak nepřidala!“ vysvětlil mu Andrés. „Jaká konfrontace?“ zeptal se Miguel. „To ti řeknu později, ale asi by si ještě měl vědět, že si pro ty peníze nepřijela sama, ale v doprovodu Adriana Santandera! A po jeho boku byla pořádně vyděšená!““ dodal Andrés. „Ten parchant!“ zvolal Miguel nenávistně, „víš, Andrési, tobě to můžu říct, to on mě nechal unést!“ „Napadlo mě to!“ přikývl Andrés, „ale pro jistotu jsem nikomu nic neřekl! Bál jsem se, že kdyby to byla pravda a kdyby se to provalilo, tak by ti mohl něco udělat!“ „To jsi udělal dobře, že si o tom pomlčel,“ odvětil mu Miguel, „ale ne proto, že bych se bál o sebe, ale bál jsem se a stále se bojím o Sam! Víš, co mi dneska ráno Erika oznámila?“ Andrés pokroutil hlavou. „Že Sam si Adriana bude brát!“ pověděl mu Miguel. Andrés byl v šoku.

Karina byla ve svém bytě a popíjela. Slavila, že se Samanthy zbavila. Nebo v to alespoň doufala. Někdo jí zaklepal na dveře. „Kdo je?“ zavolala. „To jsem já Leticia!“ ozvalo se za dveřmi. „Pojď dál,“ zavolala Karina. Nehodlala vstát z gauče a ani by to momentálně ve svém stavu nedokázala. Leticia vešla dovnitř. „Karino,“ udiveně na ni hleděla, „ty se tu opíjíš, protože ti Adrian dal kopačky a vyměnil tě za tu chůvu, a přitom nevíš, že všechno už je dávno jinak!“ smála se, „přišla jsem, abych ti oznámila žhavou novinu!“ posadila se do křesla oproti ní. „Leticie, schválně, že tu novinu uhodnu!“ zasmála se Karina. „No tak se předveď,“ pobídla ji Leticia. „Chůvu porazilo auto!“ řekla jí Karina. Leticia vykulila oči. „Tak ty už to víš?“ podivila se, „kdo ti to…,“ zarazila se, protože jí napadlo něco jiného. Karina se usmívala. „Karino? To ty?“ zhrozila se Leticia. „Ano, byla jsem to já osobně! To já jsem tu potvoru přejela!“ smála se Karina. „Takže tohle tě napadlo, když si mi ráno tak rychle utekla!“ vzpomněla si Leticia. Karina přikývla. „Běžela jsem si koupit paruku, pak jsem ukradla auto jednomu chlapovi, co si zrovna kupoval něco v trafice, ani si toho idiot nevšimnul, no a pak už jsem jenom čekala na vhodnou příležitost! A ta se naskytla celkem brzo, za což sem byla ráda!“ vysvětlovala s hysterickým smíchem. „Karino,“ šokovaně na ni Leticia hleděla, „nemyslela jsem si, že by si byla schopná i zabít!“ „Pro Adriana Santandera bych udělala cokoliv!“ zdůraznila jí Karina, „a jsem si jistá, že to jednoho dne všechno ocení!“ Leticia nevěřila vlastním uším. „A jak na tom ta mrcha vůbec je? Doufám, že je mrtvá!“ řekla Karina. „Žije, ale jestli se včas nesežene vhodný dárce, který má stejnou krevní skupinu, tak to nepřežije!“ vysvětlila jí Leticia. „Výborně!“ usmála se Karina, „takže teď se jen musím modlit, aby se ten dárce nenašel!“ hystericky se rozesmála.

„Andrési, díky, že jsi přišel! Potřeboval jsem si konečně promluvit s někým, komu jsem mohl říct celou pravdu!“ děkoval mu Miguel. „Migueli, ty mi přeci nemáš za co děkovat,“ usmál se na něj Andrés, „a kdyby si s čímkoliv potřeboval pomoct, tak volej! A budu ti držet palce, aby se ti podařilo zkontaktovat se se Samanthou!“ dodal. „Pořád k Santanderovým volám, ale vůbec nikdo to tam nebere! To je přeci divné, někdo tam být musí!“ nechápal to Miguel. „Nevím,“ pokrčil Andrés rameny, „ale už budu muset běžet!“ „Jasně, jen jdi a pozdravuj ode mě Jesúse!“ pousmál se Miguel, „kde vůbec je?“ „Hlídá mi ho Fabiola,“ odvětil mu Andrés. „Fabiola?“ podivil se Miguel. „Sama se nabídla,“ usmál se Andrés. „Tak to vůbec už běž,“ popoháněl ho Miguel se smíchem. „Čau,“ rozloučil se s ním Andrés a odešel. V hale narazil na Victorii. „Victorie, dobrý den,“ pozdravil ji, „neviděla jste Fabiolu?“ „Ano, je v zahradě s tvým synem,“ odvětila mu Victoria, „je to velký fešák po tátovi!“ usmála se. „Díky, Victorie,“ zasmál se Andrés a šel do zahrady. Už z dálky viděl, jak Fabiola sedí na houpačce a v náručí drží Jesúse. Malinko se houpala a přitom Jesúsovi zpívala. Jesúsovi se to moc líbilo. Upřeně na ni hleděl a vypadalo to, že hltá každé její slovo. Andrés se celou cestu k nim usmíval. „Neruším vás?“ zeptal se. „Andrési,“ usmála se na něj Fabiola, „tvůj syn je úžasný posluchač!“ zasmála se. „Nejspíš si právě získala dalšího fanouška!“ usmál se Andrés. „Nejmladšího fanouška!“ zasmála se Fabiola. „Už budeme muset jít,“ řekl Andrés. Fabiola přikývla a Jesúse mu podala. Andrés ho uložil do kočárku. „Děkuju ti, Fabiolo,“ poděkoval jí. „Nemáš zač! Ráda jsem ho pohlídala!“ odvětila mu Fabiola a postavila se. Chvíli na sebe hleděli, až to nakonec Fabiola nevydržela a políbila ho. „Promiň mi to,“ styděla se. Andrés jí polibek vrátil. „Ne, ty mi promiň,“ odvětil jí, chytl kočár a odcházel. Fabiola se za ním dívala a Andrés cítil její pohled v zádech. Oba byli velmi rozrušení. Nepočítali s tím, že se to stane, ale o to byli radši.

Zoe se rozvalovala na pohovce v hale domu Velasquezových a užívala si ten přepych. Služebná jí právě donesla skleničku šampaňského a ona se cítila jako v ráji. „Zoe,“ vešla do haly Erika. „Eriko,“ rozzářila se Zoe, „pojď si ke mně sednout, drahoušku,“ posunula se, aby si Erika mohla sednout. „Máma se mi vůbec nezmínila, že vás potkala a že tu budete bydlet,“ řekla jí Erika. „Vadí ti to snad?“ zeptala se Zoe. „Ne, nevadí!“ odvětila jí Erika, „jenom mě udivuje, že mi máma neřekla, že po tolika letech potkala svou kamarádku! Zvlášť proto, že potom, co si vzala mého otce, tedy mého nevlastního otce, tak se s nikým z doby předtím už nesetkala!“ vysvětlila jí. „Tvá matka ti to nejspíš neřekla, protože si měla svých starostí dost. Řekla mi, co se stalo tvému manželovi!“ odvětila jí Zoe. „Ano, nejspíš to bylo kvůli tomu,“ přikývla Erika, „a kde jste vlastně těch posledních dvaadvacet let byla?“ zeptala se. „Eriko, tykej mi, prosím tě,“ požádala ji Zoe. „Dobře,“ přikývla Erika. „A jinak abych odpověděla na tvou otázku, tak jsem hodně cestovala! Dvakrát jsem se vdala a dvakrát jsem se rozvedla,“ vymýšlela si Zoe, „a po druhém rozvodu jsem se vrátila zpátky domů, ale nemohla jsem sehnat nic k bydlení, a tak když jsem potkala tvou matku, a ta mi nabídla bydlení u vás, byl to pro mě jako zázrak!“ „A máte děti?“ zeptala se jí Erika. „Ne, děti nemám! Děti mi Bůh nedopřál!“ odvětila jí Zoe, „a tvá matka mi řekla, že tobě a tvému manželovi taky Bůh nedopřál, abyste byli rodiči! Tedy byli jste jen krátce!“ dodala smutně. Victoria jí o tom ale neřekla, Zoe to všechno zjistil jeden detektiv. Chtěla vědět všechno nejen o Victorii, ale o každém, kdo s ní měl něco společného. „Ano, náš Felipe bohužel umřel,“ řekla Erika smutně, „ale už je to víc jak sedm let! Naučili jsme se s tím žit!“ dodala. „Ano, život jde dál,“ poznamenala Zoe. Erika přikývla. „A Zoe, mohla bych se na něco zeptat?“ zeptala se. „Samozřejmě,“ usmála se Zoe. „Řekni mi, prosím, něco o mém skutečném otci,“ požádala jí Erika, „já vlastně ani nevím, jak se jmenoval. Máma o něm nikdy nechtěla mluvit!“ „Tvůj otec se jmenoval Danilo Itriaga a velmi tě miloval!“ odvětila jí Zoe. V tu chvíli scházela ze schodů Victoria, a když zaslechla jméno svého prvního manžela, okamžitě se do rozhovoru přidala. „Eriko, teď jsem byla u Miguela a poprosil mě, abych tě za ním poslala!“ vymyslela si. „Miguel mě chce vidět?“ rozzářila se Erika a hned se za ním rozběhla. Jen co zmizela v horním patře, Victoria si přisedla k Zoe, chytla ji za rameno a zatřásla s ní. „Znovu ti opakuji, aby ses k mojí dceři nepřibližovala! A už vůbec jí nebudeš vyprávět o Danilovi!“ přikázala jí. „Ale vždyť jsem jí neřekla nic, co by nebyla pravda?“ zasmála se Zoe, „Danilo ji skutečně miloval! Na rozdíl od tebe!“ „Zoe, přestaň s tím! Nepřeju si, aby se Erika dozvěděla o minulosti!“ zakřičela na ni Victoria. „Je mi to líto, Victorie, ale tvé přání nemůžu splnit!“ odvětila jí Zoe klidně. Vytrhla se jí a postavila se. „Právě naopak je nejvyšší čas, aby se Erika dozvěděla celou pravdu! Má na ni právo!“ řekla vážně a vyšla po schodech nahoru. Victoria zuřila.

Druhý den se přišel Adrian, společně se Sebastianem, zeptat na Samanthin zdravotní stav. „Je to velmi špatné, pane Santandere!“ řekl lékař Adrianovi, „stav vaší snoubenky se stále zhoršuje a obávám se…“ „Čeho se obáváte?“ zeptal se ho Adrian. „Obávám se, že jestli vhodného dárce nenajdeme během dneška, tak vaše snoubenka zemře!“ odvětil mu lékař, „je mi to líto! A omluvte mě, musím za dalšími pacienty,“ omluvil se a odešel. „To přeci není možné, že nikdo z našeho okolí nemá B negativní!“ nadával Adrian. „Pane Bože, co budeme dělat, jestli to Samantha nezvládne? Auroru to zničí!“ zoufal si Sebastian. „Copak Auroru, ale mě to zničí!“ okřikl ho Adrian. „No jistě, tebe!“ znechuceně na něj Sebastian pohleděl, „zničí tě to, protože pak bys už neměl koho trápit, viď?“ „Drž hubu, Sebastiane!“ odbyl ho Adrian a odešel.

Gerardo seděl na terase, když k němu přišel Francisco. „Gerardo,“ poplácal ho po rameni a přisedl si. „Francisco, jak je Miguelovi?“ zeptal se Gerardo. „Je mu hrozně!“ povzdychl si Francisco smutně, „Erika se od něj nehne ani na krok a on by přitom nejradši byl s tou svojí Samanthou! A to ho ještě trápí ta věc, že si ona prý bude brát toho svého švagra, který tu s ní předevčírem byl!“ dodal. „Ta svatba to musí být nějaký omyl! Ona miluje Miguela! Viděl jsem to na ni každý den, jak byla šťastná!“ odvětil mu Gerardo. „Ano, i já jsem si toho předevčírem všiml! Sice to zrovna šťastná nebyla, ale i tak bylo vidět, jak moc Miguela miluje! Byla chudinka tak zničená!“ litoval ji Francisco. „A co teprve, jak byla zničená, po té scéně s Erikou a Mateou!“ podotkl Gerardo. „O tom mi ani nemluv!“ mávl Francisco rukou, „byl jsem na Mateu tak naštvaný! Ona je zaslepená těmi Eričinými výmysly a skutečnou realitu nevidí!“ nadával. „Vážně jsem koukal, jak ji Erika dokázala zpracovat!“ odvětil Gerardo. „Pracovala na tom od prvního dne, co jsme se vrátili!“ vysvětlil mu Francisco, „a nejhorší je, že je Erikou tak omámená, že nevěří ani vlastnímu synovi! A ten snad přeci nejvíc musí vědět, jak všechno je!“ dodal. „Tvoje žena je pořádně tvrdohlavá!“ řekl mu Gerardo. „Bohužel!“ vzdychl Francisco. „Hlavně mi je ale líto Samanthy! Ta si nezaslouží, aby si o ní někdo jen něco špatného pomyslel!“ řekl Gerardo. „Pověz mi o ní. Jaká je?“ zeptal se Francisco. Gerardo se usmál a začal o Samanthě vyprávět.

„Miláčku, nesu ti snídani!“ vešla Erika s úsměvem do ložnice, ale úsměv ji přešel, když viděla, že si Miguel na sebe obléká bundu a je připravený k odchodu. „Migueli, kam chceš jít?“ zeptala se a postavila tác se snídaní na postel. „Musím za Samanthou! Musím s ní mluvit!“ odvětil jí Miguel. „Migueli, ty nic nemusíš!“ zdůraznila mu Erika, „pochop, že ta ženská už je jinde! Bude si brát jiného a smiř se s tím, že s tebou si jen hrála!“ „Ne, Eriko, to není pravda! Tomu já prostě nevěřím!“ zakřičel na ni Miguel, a jak se rozčílil, zabolely ho rány na břiše. „Vidíš, ta ženská ti jenom akorát ubližuje!“ řekla mu Erika a donutila ho, aby se posadil na postel, „ty teď musíš odpočívat, aby si byl brzy zase fit!“ usmála se na něj a políbila ho, „počkej tady, donesu ti prášky proti bolesti!“ ještě jednou ho políbila a odešla. Mezitím služebná otevřela domovní dveře, ve kterých stála Jazmín. „Dobrý den, potřebuju nutně mluvit s panem Miguelem Mendozou! Je to opravdu akutní!“ řekla. „Já ale nevím, jestli pan Miguel může přijímat návštěvy!“ odvětila jí služebná. „Prosím vás, slečno, já ho dlouho nezdržím, ale musím mu říct něco vážného!“ prosila ji Jazmín. Služebná ještě chvíli váhala, ale nakonec ji pustila dál. Jazmín vešla do haly ve chvíli, kdy sešla Erika ze schodů. „Co ty tady děláš?“ zakřičela na ni. Jazmín se na ni mračila.