„Ty jsi ale neuvěřitelně drzá, ty ubohá služko!“ zakřičela Erika na Jazmín, „jak se vůbec opovažuješ sem přijít? Copak už jsi zapomněla, co jsem ti včera řekla?“ „Ne, nezapomněla jsem na ten rozhovor s vámi, madam!“ ušklíbla se Jazmín, „jenže vaše přání nemohu splnit! Musím mluvit s vaším manželem a to okamžitě!“ zdůraznila. „To se mi snad jenom zdá!“ zasmála se Erika, „okamžitě odsud vypadni!“ ukázala na dveře. „Je mi líto, ale ani toto přání vám nesplním!“ odvětila jí Jazmín. Erika rudla vzteky. „Dobře, tak když nepůjdeš sama, tak já ti pomůžu!“ chytla Jazmín za rameno, ale ta se ji ihned vytrhla. „Nehnu se odsud ani na krok, dokud si nepromluvím s Miguelem!“ zopakovala. „To je vážně vrchol, ty mi tu budeš snad ještě rozkazovat!“ křičela Erika hystericky, „vypadni, ty hlupačko, nebo na tebe zavolám policii!“ vyhrožovala. „Volejte si, koho chcete, ale já se odtud stejnak nehnu!“ byla Jazmín neoblomná. Erice už docházela trpělivost. Chytla Jazmín za ramena a zatřásla s ní. „S mým manželem mluvit nebudeš! To ti nedovolím!“ zakřičela na ni. „Jenže já s ním musím mluvit!“ odstrčila ji Jazmín od sebe, „a jestli se kvůli tomu budu muset s vámi třeba poprat, tak to klidně udělám! A věřte mi, že bych určitě vyhrála!“ „Na to nespoléhej, služko!“ odvětila jí Erika, „ale s tebou já si nehodlám špinit ruce!“ odfrkla si, „jdu zavolat policii!“ řekla vážně a hned šla k telefonu. „Jazmín?“ objevil se v horním patře Miguel. „Migueli!“ trochu se Jazmín lekla při pohledu na jeho potlučenou tvář, ale zároveň se jí ulevilo, protože teď už věděla, že mu bude moct všechno říct. Že teď už jí v tom Erika nijak nemůže zabránit. „Migueli,“ položila Erika telefon a vyběhla k Miguelovi, „říkala jsem ti, aby si zůstal v pokoji! Musíš odpočívat!“ snažila se ho dostat zpátky do pokoje, ale Miguel jakoby ji nevnímal. Sešel ze schodů a postavil se před Jazmín. „Jazmín, co se stalo?“ poznal na její tváři, že se stalo něco vážného. „Sam včera porazilo auto!“ rozplakala se Jazmín. Miguel ztuhnul. Erika vykulila oči a poté se usmála. „A co je s ní?“ zeptal se Miguel chvějícím hlasem. „Ztratila příliš mnoho krve, a jestli se během dneška nenajde vhodný dárce, tak…!“ Jazmín to nedokázala doříct, ale Miguel stejně chápal, co má na mysli. „Jakou má skupinu?“ zeptal se. „B negativní,“ odvětila mu Jazmín, „ale nikdo známý ji nemá, a proto jsem teď tady, abych se zeptala, jestli ji třeba nemáš ty!“ vzlykala. „Ne, já ji nemám!“ pokroutil Miguel zoufale hlavou, „ale…“ na někoho si vzpomněl. „Znáš někoho, kdo ji má?“ zeptala se Jazmín. „Jazmín,“ položil ji Miguel ruku na rameno, „vrať se do nemocnice! Dávej na Sam pozor a čekej, dokud nepřijdu i s dárcem!“ Jazmín se pousmála. „Díky Bohu!“ objala ho a odešla. Miguel se obrátil na Eriku. „Eriko,“ odmlčel se, „ty máš B negativní!“ Erika se nevinně usmívala.

Claudia byla v práci a měla zrovna hrozný frmol. Běhala od jedné zákaznice ke druhé a už měla pocit, že se snad nikdy nezastaví. Po pár minutách jí přece jen nastala chvíle klidu, a tak si sedla za pult. Zakousla se do housky, když jí zazvonil mobil. Podívala se na displej a hned to vzala. „Ahoj, Tomasi!“ zaradovala se, „konečně, tak jak to včera dopadlo? Teda špatná otázka. Chodíš pořád s Maríou Elenou?“ zeptala se. „Ano, chodím, ale…“ „No vidíš, já jsem ti říkala, že to určitě dobře dopadne!“ zajásala Claudia a přitom už neslyšela to Tomasovo „ale“, „takže pochopila, že si jí chtěl jenom pomoct zbavit se té druhé nesnesitelné Maríi Eleny!“ „Počkej, Claudie, já jsem…“ „Tomasi, promiň, musím končit, zas tu mám plno zákaznic,“ znovu ho Claudia přerušila a zavěsila. Tomas odložil telefon na noční stolek a smutně vzdychl. Ano, já a María Elena spolu stále chodíme, ale co bude potom, až jí řeknu pravdu, kterou jsem jí říct včera nestihl, to bohužel nevím, pomyslel si.

„Eriko, můžeš mi odpovědět, prosím?!“ následoval ji Miguel, až do jejich pokoje. „Ale na co ti mám odpovědět, miláčku?“ tvářila se Erika, že neví, která bije. „Eriko, prosím tě, teď není na tohle čas!“ řekl Miguel vážně, „máš stejnou krevní skupinu jako Sam!“ připomněl jí. „A?“ pokrčila Erika rameny. „Eriko, můžeš ji zachránit!“ zdůraznil jí Miguel. „Mám zachraňovat ženskou, která mi přebrala manžela?“ zeptala se Erika, „Migueli, něco takového po mně přece nemůžeš chtít!“ zasmála se. „Eriko, prosím,“ přistoupil k ní Miguel blíž, „já chápu, proč to nechceš udělat, ale uvědom si, že tady jde o život! Sam by mohla umřít!“ říkalo se mu to velmi těžko. „A já bych se tak zbavila jednoho velkého problému!“ odvětila mu Erika klidně. „Eriko, proboha!“ rozčílil se Miguel, „jak můžeš být tak necitelná?“ „Já a necitelná? Ona mi ukradla manžela, strašně mi tím ublížila, trpěla jsem a stále trpím a teď s ní mám soucítit?“ křičela na něj Erika. Miguel se pokusil uklidnit, chytil ji za ruce a upřeně se jí zahleděl do očí. „Eriko, prosím! Eriko, prosím, udělej to! Když ne kvůli ní, tak kvůli mně! Jestli mě miluješ tak, jak říkáš, tak to pro mě uděláš! Prosím tě, Eriko, snažně tě, prosím, zachraň ji! Jestli chceš, abych si tu před tebe kleknul na kolena, tak to udělám, ale prosím tě, zachraň ji!“ žádal ji zoufale. Erika na něj smutně hleděla. Pohladila ho po tváři a přitom si uvědomila, že má teď jedinečnou příležitost, jak k sobě Miguela už navždy připoutat. „Dobře, zachráním ji!“ odvětila mu. „Eriko,“ šťastně ji Miguel objal. „Ale pod jednou podmínkou!“ dodala Erika. „Jakou?“ odtáhl se Miguel. „Zachráním tu tvoji milovanou Sam, ale jen pod tou podmínkou, že na ni zapomeneš! Už se s ní nikdy nesetkáš! A naše manželství bude zase v pořádku! Všechno bude takové, jako bylo předtím, než se nám ta ženská připletla do života!“ přednesla mu Erika svou podmínku. Miguelovi se ani trochu nelíbilo, že by měl na Samanthu zapomenout a už nikdy se s ní nevidět, ale pokud ji chtěl zachránit, tak neměl jinou možnost, než s Eričiným návrhem souhlasit. „Souhlasím!“ odvětil jí. „Věděla jsem, že se rozhodneš správně,“ usmála se Erika a políbila ho, „no a můžeme vyrazit do té nemocnice,“ vzala si kabelku a odešla. Miguelovi se lesklo v očích, ale snažil se to udržet. Nadechl se a šel za Erikou.

Claudia nesla jedné zákaznici šaty do kabinky, když si všimla, že do obchodu vešla María Elena. Sice ji nikdy předtím neviděla, ale poznala ji z fotek v Tomasově pokoji. Usmála se. „Kdybyste měla ještě nějaké přání, tak na mě zavolejte,“ řekla zákaznici a šla za Maríou Elenou. „Marío Eleno!“ usmála se na ni. „My se známe?“ podivila se María Elena. „Vlastně ještě ne,“ zasmála se Claudia, „já jsem Claudia, Tomasova sestra,“ představila se. „Tak ty jsi Tomasova sestra?“ usmála se María Elena, „konečně tě poznávám!“ „Já konečně poznávám tebe! Tomas nemluví o ničem jiném, než o tobě!“ odvětila jí Claudia. „Vážně?“ cítila se María Elena polichocena. „Je do tebe úplný blázen,“ usmála se Claudia. María Elena jí úsměv opětovala. „A jak jsi mě vlastně poznala?“ zeptala se. „Přeci z fotek. Tomas jich má plno!“ odvětila jí Claudia. „Jako mých fotek?“ podivila se María Elena. „A koho jiného?“ rozesmála se Claudia, „tebe si fotil potají!“ dodala. „Fotil potají? Cože?“ nerozuměla jí María Elena. „Jako fotógrafo přece!“ řekla Claudia. María Elena ztuhla a Claudia vzápětí taky. Došlo jí, že řekla něco, co neměla. „Copak ty jsi to nevěděla?“ zeptala se opatrně. „Ne, nevěděla! Tvůj bratr mi to jaksi zapomněl říct!“ odvětila jí María Elena naštvaně. „Ale já jsem myslela…,“ až teď si Claudia začala uvědomovat, že nenechala Tomase domluvit, když s ním mluvila. „Marío Eleno, on ti to chtěl říct sám, opravdu se na to chystal!“ snažila se ho alespoň obhájit. „Promiň, Claudie, musím jít,“ řekla María Elena už s myšlenkami na něco jiného a odešla. „To jsem to ale zvorala!“ vynadala si Claudia.

Sebastian pracoval ve své kanceláři, když do ní vešla Leticia. „Máš hodně práce?“ zeptala se bez pozdravu. „Ani tak moc ne, ale na tebe tak jako tak čas nemám!“ odvětil jí s úšklebkem Sebastian. „Věř mi, že si ho ještě rád uděláš!“ vítězně se Leticia pousmála. „Co chceš?“ zeptal se Sebastian. „Tohle mi dnes ráno přišlo,“ vyndala Leticia z kabelky obálku. „Výborně, už ti přišly rozvodové papíry,“ usmál se Sebastian. Leticia mu jeho úsměv vrátila s posměšným výrazem, protože věděla, že ho ten úsměv brzy přejde. „Ano, přišly mi! A aby ti nebylo líto, že tobě nic nepřišlo, tak jsem ti taky jednu obálku přinesla,“ vyndala z kabelky druhou a položila ji před Sebastiana. „Co je to?“ zeptal se. „Něco, po čem tohle,“ zdvihla Leticia obálku s rozvodovými papíry, „už já ani ty nebudeme potřebovat!“ vítězně se usmála. „Leticie, co to tady na mě zase hraješ?“ podezříval ji Sebastian. „Já na tebe vůbec nic nehraju,“ odvětila mu Leticia, „jenom chci, aby si otevřel oči!“ Sebastian se střídavě díval na ni a na obálku před sebou. „Tak dělej, otevři ji!“ pobízela ho Leticia, „čeho se bojíš?“ zasmála se. Sebastian, aby jí dokázal, že z toho, co na něj připravila, nemá strach, obálku konečně otevřel. Byly v ní fotografie. Sebastian je nejdříve začal prohlížet pomalu, ale každou další fotografií zrychloval a šokovaně na ně hleděl. „Co to je?“ zakřičel na Leticii a postavil se. „Realita!“ nevinně pokrčila Leticia rameny. Sebastian se znovu zadíval na fotografie, na kterých byla Nancy, v posteli, ale pokaždé s jiným mužem. „Ale to ještě není všechno, miláčku!“ zasmála se Leticia, šla ke dveřím a někomu řekla, aby šel dovnitř. Sebastian čekal, kdo přijde a do místnosti vešel pro něj cizí muž, kterým byl Ramon. „Sebastiane, představuji ti Ramona Mundereye, Nancyina přítele,“ představila ho Leticia. „Těší mě,“ usmál se Ramon. „Co má tohle všechno znamenat?“ zeptal se Sebastian naštvaně. „Abych vám to vysvětlil, pane,“ začal mu Ramon vysvětlovat, „já a Nancy jsme vymyslely plán, jak si snadno vydělat peníze! Nancy vždycky v baru sbalila nějakého ženatého chlapa, dotáhla ho do hotelu, kde jsem je já vyfotil, a potom jsme toho chlapa vydírali tím, že jestli nám nezaplatí, tak ty fotky pošleme jeho manželce!“ „Ne, to nemůže být pravda!“ kroutil Sebastian hlavou. „A ty si měl být jejich další oběť, miláčku,“ dodala Leticia. „Ne, tomu nevěřím! To by mi Nancy neudělala!“ zakřičel Sebastian. „Ale udělala!“ oponovala mu Leticia, „proč si myslíš, že tak náhle odjela?“ „Její otec měl infarkt!“ řekl Sebastian. „Ale, Sebastiane, ty jsi tak naivní!“ zasmála se Leticia, „odjela, protože už odvedla svou práci!“ „Ne!“ nechtěl tomu Sebastian věřit. „Je to tak, pane,“ podpořil Leticiinu verzi Ramon, „Nancy vždycky potom zmizela a pak přišla řada na mě s vydíráním!“ „Vidíš, Sebastiane, ta služka tě jen sprostě využila!“ vzdychla Leticia smutně, jakoby ji to snad mrzelo. „Vypadněte,“ zahudral Sebastian. „Co jsi říkal?“ zeptala se Leticia. „Vypadněte!“ zakřičel Sebastian už velmi zřetelně. Leticia kývla na Ramona, aby ho poslechl. Ramon odešel a Leticia se ještě ve dveřích zastavila. „Uvidíme se večer, lásko!“ řekla s úsměvem a odešla. Sebastian nenávistně bouchl pěstí do stolu.

Miguel a Erika právě na nemocniční recepci oznámili, že jdou Samanthě darovat krev, a tak šla zdravotní sestra pro Samanthina lékaře. „Počkáš tu na mě?“ zeptala se Erika Miguela. „Samozřejmě,“ odvětil jí. „Ale počkáš tady,“ zdůraznila mu Erika, aby zůstal v čekárně, „ne aby tě napadlo jít za ní! Protože jestli za ní půjdeš, tak žádné darování krve nebude!“ varovala ho. „Neboj se, Eriko, ani se odsud nehnu!“ nenávistně se na ni Miguel zahleděl. „Paní Mendozová?“ přistoupil k nim Samanthin lékář. „Ano, to jsem já,“ usmála se Erika. „Pojďte, prosím, se mnou,“ ukázal jí, aby ho následovala. Erika mrkla na Miguela a odešla s lékařem. Miguel se posadil na nejbližší lavici. Zabořil si hlavu do dlaní a zoufale vzdychl. Do místnosti vešla Jazmín a za ruku vedla Auroru. Ta si totiž umínila, že chce Samanthu za každou cenu vidět a Jazmín jí to nakonec povolila. Když zahlédla Miguela, hned se k němu rozeběhla. „Migueli!“ zavolala na něj. Miguel se ohlédl, a když ji uviděl, hned se mu udělalo lépe. Aurora mu skočila do náruče a pevně ho objala. „Migueli, Sam přejelo auto!“ rozplakala se. „Já vím, zlatíčko, ale bude to dobré, neboj se!“ utěšoval ji Miguel. Jazmín k nim právě došla. „Ale co když mi Sam umře?“ plakala Aurora. Miguel si ji posadil na klín a podíval se jí do očí. „Sam neumře, Auri! Právě jsem přivedl někoho, kdo ji zachrání!“ usmál se na ni. „Opravdu?“ rozzářila se Aurora. „Ano, miláčku! Sam bude zase v pořádku a zase se o tebe bude s tou největší láskou starat!“ usmál se Miguel. „Migueli!“ šťastně ho Aurora objala. Miguel ji pevně svíral ve svém náručí. „Ale, Migueli,“ podívala se na něj Aurora, „co se ti to stalo s obličejem?“ zeptala se. „To nic, broučku, to bude taky v pořádku! Moje i Samanthiny rány se brzy zase zahojí!“ odvětil jí Miguel. Bohužel se zahojí jen ty rány na těle, pomyslel si, s ranami na duši to bude horší. „Pojď, Migueli, půjdeme se na ni spolu podívat,“ usmála se Aurora. „Běž sama, broučku,“ řekl jí Miguel. „Ale proč?“ zeptala se Aurora, „proč za Sam nechceš jít? Copak ty už ji nemáš rád?“ „Mám ji rád! Mám ji strašně moc rád!“ ujistil ji Miguel, „a právě proto za ní nemůžu jít!“ dodal. „To nechápu,“ kroutila Aurora hlavou. „Jednou ti to vysvětlím,“ odvětil jí Miguel a pohladil ji po vlasech. „Auroro,“ naklonila se k ní Jazmín, „co kdyby sis šla tamhle ke stolečku sednout a něco Sam namalovala?“ navrhla jí. „Dobře,“ usmála se Aurora a hned tak udělala. Jazmín si sedla vedle Miguela. „Kdo je ten dárce?“ zeptala se. „Erika,“ odvětil jí Miguel. „Erika?“ byla Jazmín v šoku. „Souhlasila jen pod podmínkou, že už se se Sam nikdy neuvidím! Že na ni zapomenu a že naše manželství bude zase takové, jaké bývalo!“ vysvětlil jí Miguel. „Citově tě vydírala,“ poznamenala Jazmín. Miguel přikývl. „Sam se nejspíš stalo něco podobného s Adrianem,“ uvědomila si Jazmín, „proto musela souhlasit s tím, že si ho vezme!“ „Nevíš, co se mezi nimi stalo?“ zeptal se Miguel. „Sam mi to nechtěla říct! Prý, aby mě chránila!“ odvětila mu Jazmín. „Jestli jí ten hajzl něco udělal!“ zvolal Miguel nenávistně. „Nevím, co se mezi nimi stalo v den tvého únosu, ale včera před tou nehodou…“ odmlčela se Jazmín. „Co před nehodou?“ zeptal se Miguel. „Myslím, že by si to měl vědět,“ řekla Jazmín. „Řekni mi to, Jazmín,“ pobídl ji Miguel. „Adrian se ji pokusil znásilnit!“ řekla Jazmín nenávistně. Miguelovi se zatínala pěst. „Ale nějak se mu dokázala ubránit, a proto vyběhla ven, nekoukala kolem sebe, a pak ji přejelo to auto!“ dodala Jazmín. „Já toho mizeru zabiju!“ zvolal Miguel nenávistně. V jeho případě by to bylo jediné možné řešení, pomyslela si Jazmín.

Tomas byl ve svém internátním pokoji a chystal se k odchodu. Oblékl si bundu, zkontroloval po kapsách, že má všechno důležité s sebou a pak otevřel dveře. A ztuhnul. „Marío Eleno!“ šokovaně na ni hleděl. María Elena ho ani nepozdravila, prošla kolem něj a začala si prohlížet jeho pokoj. Všude po zdech visely její fotografie. Na jedné se něčemu smála se svými kamarádkami, na druhé seděla u oběda, na třetí s někým telefonovala a spoustu dalších a dalších záběrů. „Tak proto si nechtěl, abych sem za tebou chodila!“ podívala se na Tomase. „Marío Eleno, já ti to vysvětlím!“ řekl jí. „Neobtěžuj se! Za tu cestu sem už jsem to pochopila,“ odvětila mu María Elena, „bavilo tě si ze mě dělat srandu! Bavilo tě se tvářit, že o mně nic nevíš, když jsi přitom věděl úplně všechno!“ „Ne, Marío Eleno, takhle to nebylo!“ oponoval jí Tomas. „A ještě ten náš poslední rozhovor,“ zasmála se María Elena, „teda ne nás, ale soly ME a fotógrafa! Tvrdil si mi, že máš jinou a přitom jsem to byla vlastně já!“ „Marío Eleno, já jsem jenom chtěl, aby ses změnila! Chtěl jsem, aby si všem ukázala tu pravou Maríu Elenu, kterou jsem poznal přes internet!“ vysvětlil jí Tomas. „Ale musel si při tom lhát!“ podotkla María Elena. „A co jsem podle tebe měl dělat?“ zeptal se Tomas, „copak už jsi zapomněla, jak si se ke mně předtím chovala? Jak jsem se měl pokusit tě změnit, když jsem se k tobě nesměl ani přiblížit, hm?“ „Proč si mi ale pak neřekl pravdu?“ zakřičela na něj María Elena. „Já jsem chtěl!“ zakřičel na ni i Tomas, „jenže jsem se bál, jak zareaguješ! Nechtěl jsem, aby se to mezi námi pokazilo, když to bylo tak krásné!“ pousmál se na ni. „Právě teď se to pokazilo!“ řekla María Elena a dala se k odchodu. „Marío Eleno!“ zavolal na ni Tomas, „to má být konec?“ zeptal se nešťastně. „Já nevím! Potřebuju čas si to všechno promyslet!“ odvětila mu María Elena a odešla. Tomasovi se lesklo v očích.

Zoe seděla na posteli ve Victoriině pokoji. Dívala se na fotografii, kterou před dlouhými lety sama vyfotila a kterou nedávno Victorii anonymně poslala. Byla na ní Victoria se svými dcerami. „Co tady děláš?“ vešla do pokoje Victoria. „Dívám se na svou fotku!“ odvětila jí Zoe. Victoria jí fotku vytrhla a nenávistně na ni pohleděla. „Jakým právem mi lezeš do pokoje a do mých věcí?“ zakřičela. „Já mám momentálně právo na všechno!“ smála se Zoe, „a mimochodem schovat tu fotku do prvního šuplíku nočního stolku není moc chytrý!“ dodala, „co kdyby ji našla Erika?“ „Nenašla by ji, protože jsem ji nevychovala k tomu, aby lezla lidem do věcí!“ odsekla jí Victoria. „Copak ty jsi ji taky k něčemu vychovala?“ podivila se Zoe, „co jsem zjistila, tak se o ni převážně staral tvůj druhý manžel!“ „Zoe, přestaň se plést do mých věcí!“ hrozila ji Victoria. Zoe se rozesmála. „Jenže to já musím dělat! Musím a navíc mě to hlavně baví!“ smála se. Victoria ji vraždila pohledem. Zoe se škodolibě usmívala. Znovu si k sobě vzala fotku a zadívala se na ni. „Victoria byla krásné miminko!“ usmála se. „Mlč, Zoe!“ okřikla ji Victoria. „Copak? Nechceš se bavit o své druhé dceři?“ zeptala se Zoe. „Opakuji ti už po několikáté, že mám jen jednu dceru!“ zdůraznila Victoria. „Seš si tím jistá?“ zeptala se Zoe. „Co?“ zarazila se Victoria, „o čem to mluvíš?“ Zoe se zasmála. „Jak už jsem ti řekla, Julie!“ vychutnávala si Victoriin výraz, když ji oslovila jejím skutečným jménem, „dala jsem si tu práci a zjistila jsem si všechno nejen o tobě, ale i o všech, kteří patří do tvého života! A proto jsem zjistila, že…“ „Co jsi zjistila?“ skočila jí Victoria do řeči. „Zjistila jsem, že,…“ Zoe se schválně odmlčela, aby Victorii trápila, co nejvíc, „…Victoria žije! Tvá druhá dcera žije!“ Victoria na ni šokovaně hleděla.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Miguel Eriky. „Unaveně,“ odvětila mu Erika, která už darovala krev a teď odpočívala na lehátku v jednom nemocničním pokoji. „Doktor mi řekl, že tu musíš chvíli ležet, aby se ti neudělalo špatně,“ vysvětlil jí Miguel. „Zůstaneš tu se mnou?“ zeptala se Erika. Miguel přikývl a chytil ji za ruku. Erika se šťastně usmála. „Miluju tě!“ řekla mu. „Nechceš donést trochu vody?“ změnil Miguel téma, aby na to nemusel reagovat. Erika přikývla. „Hned sem zpátky,“ řekl Miguel a odešel. Vyšel na chodbu a v dálce uviděl Jazmín a Auroru, jak vycházejí z jednoho pokoje. Zjistil tak, který pokoj je Samanthin. A i když Erice slíbil, že za ní nepůjde, teď ho to za ní táhlo. Navíc Erika jí už svou krev dala, takže už mu neměla čím vyhrožovat. A on tak toužil Samanthu vidět. I kdyby jen na pár vteřin. A tak za ní šel. Přišel ke dveřím jejího pokoje. Chytil za kliku, ale najednou nedokázal otevřít. Představil si, že to bude naposledy, co ji uvidí a nejspíš by pak už nedokázal odejít. Ale jeho touha ji vidět byla přece jen silnější. Už kliku stlačil, když se za ním ozvalo: „Co děláš u dveří pokoje mé snoubenky?“ Miguel se otočil a uviděl vítězný úsměv Adriana.