„Proč jsi sem přišel, Mendozo?“ zeptal se Adrian Miguela. „No kvůli tomu tvýmu přiblblýmu úsměvu jsem rozhodně nepřišel!“ odvětil mu Miguel nenávistně, „jak jsi to udělal?“ zeptal se. „Jak jsem udělal co?“ odvětil mu Adrian. „Jak jsi Samanthu donutil, aby souhlasila s tím, že si tě vezme?“ zeptal se Miguel. „Já jsem jí ale vůbec nenutil!“ odvětil mu Adrian nevinně, „to ona sama přišla s tím, že by se za mě ráda provdala!“ „Jistě,“ ušklíbl se Miguel, „asi tak jako když za tebou přišla s tím, aby si ji znásilnil!“ zvolal Miguel nenávistně. „Ale to je ošklivé slovo!“ kroutil Adrian hlavou, „tohle bych jí nikdy neudělal! Máš špatné informace, Mendozo! Samantha jen nechtěla čekat až na svatební noc! Řekla mi, že chce být konečně s pravým chlapem!“ vychloubal se, „a že chce díky tomu zapomenout na ty dva týdny, co byla s tebou, takovým sucharem!“ dodal se smíchem. To už se Miguel neudržel a jednu mu vrazil. Adrian spadl na zem, Miguel si na něj sedl a bil ho hlava nehlava. Po pár vteřinách je od sebe odtrhli zaměstnanci nemocnice. Dva muži drželi Miguela a dva Adriana. Adrianovi tekla z úst krev, ale přitom se pobaveně usmíval. „Pusťte mě, ať mu můžu ten úsměv z tváře vymlátit!“ křičel Miguel a zmítal sebou. „Zvykej si, Mendozo! Protože tenhle úsměv teď uvidíš po zbytek svého života!“ vysmál se mu Adrian a vešel do Samanthina pokoje. Miguel byl úplně nepříčetný, chtěl za Adrianem jít a pokračovat v tom, co začal, a proto ho nakonec museli z nemocnice vyvést.

„Ty lžeš!“ zakřičela Victoria na Zoe. Zoe se zasmála. „Nelžu, má milá! Tvá druhá dcera skutečně žije!“ řekla vážně. „Jak to můžeš vědět? Jak vůbec můžeš vědět, co se s mou dcerou stalo?“ křičela Victoria. „Julie, ty to pořád nechápeš!“ povzdychla si Zoe, „na tuhle chvíli, kdy tě budu moct trápit, kdy se ti budu moct pomstít, jsem čekala dvaadvacet let! Dvaadvacet let jsem se na tuhle chvíli připravovala!“ vysvětlovala, „věř tomu nebo ne, ale i ve vězení se dají vydělat slušné peníze! A za dvacet let je to pěkně velký balík! A tenhle balík jsem použila na to, abych tě našla! Najala jsem si toho nejlepšího detektiva, který mi o tobě zjistil i ty sebemenší detaily! Vím, že si Victorii jedné noci nechala u domu jedněch boháčů! A taky vím, že po pár měsících, kdy už si byla znovu vdaná, si se do toho domu vrátila! A tam ti řekli, že je tvá dcera mrtvá!“ „Když to tak všechno víš, tak proč mi tu teď tvrdíš, že je moje Victoria naživu!“ křičela na ni Victoria. „Julie, tebe nikdy nenapadlo, že to děvče, které zahynulo při autonehodě, nemusela být tvoje dcera?“ zeptala se Zoe. „Cože? Jak to myslíš?“ nechápala Victoria. „Tebe nenapadlo, že ti lidé, mohli mít svou vlastní dceru? A že tu tvoji si třeba ani nenechali?“ podotkla Zoe. „Ale…ale…to není možné!“ kroutila Victoria nevěřícně hlavou, „to by znamenalo, že…“ „…že si se svou dcerou klidně mohla být, kdyby ses trochu víc zamyslela!“ vysmála se jí Zoe. Victoria na ni nenávistně hleděla. „Takže má dcera žije?“ zeptala se nevěřícně. „Možná!“ pokrčila Zoe rameny. „Vždyť si mi teď řekla, že ano!“ zakřičela na ni Victoria. „A teď ti zase říkám, že možná,“ odvětila jí Zoe, „a tebe teď bude trýznit ta nejistota, jak to vlastně je! A toho jsem přesně chtěla dosáhnout!“ vítězně se rozesmála a odešla. Victoria neměla daleko k pláči.

Tomas seděl na posteli ve svém pokoji a smutně se díval na fotky Maríi Eleny, když mu někdo zaklepal na dveře. „Dále!“ zavolal. Do pokoje vešla Claudia, a když uviděla Tomasův výraz, věděla, že je zle. Že to opravdu zvorala. „Ahoj, brácho!“ přisedla si k němu. „María Elena se se mnou nejspíš rozešla!“ řekl jí Tomas a nespouštěl oči z fotek. „Nejspíš?“ podivila se Claudia. „Už ví, že jsem fotógrafo! Strašně jsme se pohádali, a pak mi řekla, že potřebuje čas na to si všechno promyslet! Ale vidím to špatně!“ vysvětlil jí Tomas smutně. Claudia by se nejradši neviděla. „Tomasi, to je moje vina!“ řekla. „Proč by to byla tvá vina?“ konečně se na ni Tomas podíval. „María Elena se stavila v obchodu a já jsem byla ráda, že ji konečně vidím, a tak nějak nevědomky jsem jí řekla, že to ty jsi fotógrafo!“ přiznala se Claudia, „Tomasi, mně to moc mrzí! Já jsem si myslela, že už to María Elena ví, ale až pak mi došlo, že jsem tě ráno vlastně nenechala domluvit! Tomasi, je mi to tak líto!“ zesmutněla. „Netrap se tím! Stejně by se to jednou dozvěděla!“ odvětil jí Tomas. „Jenže od tebe! A pak by to třeba přijala líp!“ řekla Claudia. „Kdo ví!“ vzdychl Tomas, „teď musím jen čekat!“ řekl smutně. Claudia ho objala.

Byl další den. Sebastian čekal v hotelovém pokoji. Nancy mu brzy ráno volala, že už se vrací a že by mu všechno ráda řekla o samotě. Sebastian ji už po včerejšku ani nechtěl vidět, ale věděl, že si budou muset všechno vyříkat z očí do očí. Přecházel po místnosti sem a tam a v ruce držel fotografie Nancy a jejích „milenců“. „Sebastiane!“ vběhla Nancy do pokoje a vrhla se mu kolem krku, „tolik se mi po tobě stýskalo!“ šťastně se usmívala. Chtěla ho políbit, ale Sebastian se uhnul, a tak ho políbila jen na tvář. Zarazila se. „Miláčku, stalo se něco?“ zeptala se. „Ano, stalo! Stala ses ty a Ramon Munderey!“ zakřičel Sebastian nenávistně a fotografie odhodil na postel. Nancy na ně vykulila oči. „Sebastiane, já ti to vysvětlím!“ řekla. „Nemusíš, všechno už vím!“ odvětil jí Sebastian. „Všechno jistě ne!“ řekla Nancy. „Ale ano, všechno! Tvůj přítel mi objasnil, jak jste si snadno vydělávali! Ty jsi dostala ženatýho chlapa do postele, on vás při tom vyfotil, a pak ho vydíral, že jestli mu nezaplatí, tak ty fotky pošle jeho manželce!“ byl Sebastian znechucený. „Já chápu, že se ti z toho dělá zle, mně ale taky, proto jsem s tím skončila!“ zdůraznila mu Nancy. „Skončila?“ rozesmál se Sebastian, „takže mám být poctěn, že jsem měl být tvá poslední oběť?“ „Cože? To není pravda, Sebastiane! Já jsem s tím skončila už dávno!“ přesvědčovala ho Nancy a chtěla ho obejmout, jenže Sebastian se nenechal. „Sebastiane, prosím tě, věř mi! Já vím, že to byla chyba a ještě víc jsem si to uvědomila ve chvíli, kdy jsem tě poznala! Kdy jsem se do tebe zamilovala!“ chvěl se Nancy hlas. „Těm ostatním si taky říkala, že je miluješ, když jsi s nimi byla v posteli?“ zeptal se Sebastian. „Ne, Sebastiane, to bylo úplně jinak! Já jsem s těmi muži nic neměla! To mělo jen tak vypadat! Doopravdy bych to nemohla udělat!“ zdůraznila mu Nancy. „A tomu mám jako věřit, jo?“ zeptal se Sebastian. „Musíš, lásko,“ chytla ho Nancy za ruce, „protože tě miluju a nechci o tebe přijít!“ „Jenže já už tě nemiluju!“ řekl jí Sebastian a odtáhl se. „Ne, Sebastiane, tomu nevěřím!“ pokroutila Nancy hlavou. „Myslel jsem si, že jsi jiná! Ale jsi stejná jako Leticia! Taky jsi mě jen využila!“ nenávistně se na ni zadíval a odešel. „Sebastiane!“ rozplakala se.

Victoria seděla ve své kanceláři a dívala se na společnou fotografii jí a jejích dcer. Celou noc nespala, protože si v hlavě stále dokola přehrávala rozhovor se Zoe. Co když měla Zoe pravdu? Co když skutečně její malá Victoria žije? Ale co když ne? Co když se teď upne na představu, že její dcera žije, a pak se dozví, že to není pravda? Victoria byla na vážkách, ale nyní už by nemohla žít v té hrozné nejistotě. Ať už je pravda jakákoliv, musím ji znát, pomyslela si. Proto si hned ráno vzala od Eriky telefonní číslo na detektiva, kterého si Erika najímala na sledování Miguela. Právě na něj už netrpělivě čekala. Přejela prsty po fotografii a smutně se na ni usmála. V tom někdo zaklepal na dveře. Victoria uložila fotografii do kabelky a zavolala: „Dále!“ Do kanceláře vešel mladý muž. „Victoria Velasquezová?“ zeptal se. „Ano,“ postavila se Victoria a podala mu ruku. „Lorenzo Cazan,“ představil se muž a stiskl jí ruku. „Posaďte se, prosím,“ ukázala Victorii na židli na druhém konci stolu a posadila se. „Co byste ode mě potřebovala, paní Velasquezová?“ zeptal se Lorenzo a posadil se, „také sledování jako vaše dcera?“ „Ne, já nepotřebuji nikoho sledovat,“ odvětila mu Victoria, „spíš potřebuji někoho najít!“ „Poslouchám,“ pobídl ji Lorenzo, aby pokračovala. „Chci, abyste našel mou druhou dceru!“ požádala ho Victoria, „pokud žije!“ dodala. Lorenzo se na ni překvapeně zahleděl. „Pokusím se! Ale budete mi muset říct všechno důležité, co by mě k ní mohlo dovézt!“ řekl. Victoria přikývla a začala mu vše podstatné vysvětlovat.

Miguel odpočíval v posteli. Měl zavřené oči a přitom myslel na svůj poslední rozhovor se Samanthou. „Ahoj, miláčku!“ usmála se na něj Samantha a sama seskočila z koně. Už ani nepotřebovala pomoc. A celkově působila, že na koni jezdí už od dětství. „Sam, jak to, že si jela sama?“ zlobil se na ni Miguel. „Chtěla jsem ti dokázat, že už to zvládnu úplně sama!“ smála se Samantha. „Ale vždyť se ti mohlo něco stát!“ pořád se Miguel zlobil. „Tak už se na mě nezlob!“ objala ho Samantha kolem pasu a udělala na něj smutný kukuč, „já jsem to přeci myslela dobře, hm?“ usmála se. „Jenže už jsi nemyslela na to, jak by mi bylo, kdyby se ti něco stalo!“ byl Miguel neoblomný. „Tak už mi to promiň!“ tvářila se Samantha smutně, „já už to víckrát neudělám, přísahám! Už se od tebe nehnu, aby si mě měl pořád pod kontrolou, co ty na to?“ zasmála se. „No prosím, to už je lepší!“ rozesmál se Miguel. „Já jsem to vážně myslela dobře!“ omlouvala se Samantha, „ale chápu, jak by ti bylo, kdyby se mi něco stalo! Já bych na tom byla totiž úplně stejně! Moc bych trpěla, kdyby se ti mělo něco stát!“ zesmutněla. „A právě proto už musíme navždy zůstat spolu a dávat jeden na druhého pozor!“ dodal Miguel. Samantha s úsměvem přikývla. Miguel ji sevřel ve svém náručí a začali se líbat. Lásko moje, proč to muselo takhle skončit?, pomyslel si Miguel, Co si bez tebe počnu? Jak tě teď ochráním? Jak byl zamyšlený, ani si neuvědomil, že si k němu lehla Erika. Vzpamatoval se, až když ho začala líbat na krku. „Eriko, nech toho!“ odtáhl se od ní. „Migueli,“ vyčítavě se na něj Erika podívala, „už jsi zapomněl, co jsi mi slíbil?“ zeptala se. „Nezapomněl, ale nemůžeš po mně chtít, aby se ze dne na den všechno vrátilo do starých kolejí!“ odvětil jí Miguel, „to nejde!“ „Dobře, miláčku, jestli potřebuješ čas, tak já ti ho dám!“ usmála se na něj Erika, „ale teď tady s tebou tak jako tak zůstanu! Zatím mi stačí, když budu jen ležet v tvém náručí!“ políbila ho, položila si hlavu na jeho rameno a pevně se k němu přitiskla. Miguel nešťastně vzdychl.

„Jazmín, kdy se Sam probere?“ zeptala se Aurora smutně. Obě se dívaly na Samanthino nehybné tělo napojené na spoustu přístrojů. „Nevím, zlatíčko, ale musíme doufat, že brzy!“ odvětila jí Jazmín. „Stýská se mi!“ řekla Aurora. „To mně taky,“ pohladila ji Jazmín po vlasech, „a už budeme muset jít, Auri! Tak se se Sam rozluč!“ „Sam,“ chytila ji Aurora za ruku, „zase brzy přijdu! A doufám, že už pak budeš vzhůru!“ usmála se. Jazmín ji vzala do náruče, aby mohla dát Samanthě ještě pusu na tvář a poté odešly. Než se ale za nimi zavřely dveře, tak Samantha pohnula rukou. Po chvíli i pomalu otevřela oči. Zmateně se rozhlížela po pokoji. Nevěděla, kde je. „Sam!“ zaslechla něčí hlas a podívala se na muže, který se k ní blížil. „Sam, konečně si se probudila!“ usmál se na ni Adrian. Samantha se na něj mračila. „Jak se cítíš? Mám zavolat doktora?“ zeptal se jí Adrian. Samantha neodpověděla. „Sam, tak řekni něco!“ pobídl ji Adrian. Samantha na něj stále zmateně hleděla a pak se zeptala: „Kdo jste?!“

O čtyři měsíce později

Uběhly čtyři měsíce a všechno bylo úplně jinak. Nic už nebylo takové, jako dřív. Samantha ztratila paměť, což bylo to nejlepší, co se mohlo Adrianovi stát. Přesvědčil ji, že je jeho snoubenka a postupně si získával její důvěru. Ještě předtím, ale musel zařídit, aby jí nikdy nikdo neřekl pravdu. Proto Jazmín a Nancy nechal vyhodit a Evu přesvědčil, aby Auroru poslala ke své matce do Madridu. Karinu přiměl hrát si na Samanthinu nejlepší kamarádku, aby tak byl informovaný i o tom, co Samantha dělá, když není s ním. María Elena odjela s Aurorou, protože po rozchodu s Tomasem potřebovala změnu prostředí. Sebastian byl z rozchodu s Nancy stále zdrcený, a skoro nevnímal, co se kolem něj děje. To vyhovovalo Leticii, která si našla nového milence v podobě Ramona. S Adrianem se už tak často nestýkala, protože ten se věnoval hlavně Samanthě. Miguel se snažil naučit se znovu žít s Erikou, ale dělalo mu to velké potíže. Jednak proto, že Samanthu stále miloval a právě proto, že ji tolik miloval, nesnesl pomyšlení, že je teď s Adrianem sama od sebe, bez toho, aniž by věděla, co je Adrian ve skutečnosti zač. Za to Erika byla touto situací nadšená. Samanthy se navždy zbavila a měla Miguela zase jen pro sebe. To ji utěšovalo v těžkých chvílích, které jí přinesla její matka. Victoria totiž Zoe neuhlídala, a tak už Erika ví, že měla mladší sestru a Victorii teď nemůže odpustit, že ji opustila. Victoria, zatímco se snaží Erice vše vysvětlit, také stále čeká na nové informace od Lorenza. Andrés našel pro Jesúse chůvu, a tak se vrátil do práce. Ale i tak Jesúse rozhodně nezanedbává. Fabiola nyní pracuje pouze na SuperStar, která už pokročila do finálové pětky, do které se dostala i Claudia, která se čím dál více sbližuje s Alvarem. Když Adrian vyhodil Jazmín a Nancy, tak šly za Miguelem, který je nejdřív chtěl zaměstnat v jejich domě, ale to Erika striktně odmítla, a tak je nakonec zaměstnali Miguelovi rodiče. Miguel má tak alespoň u sebe někoho, s kým se může bavit o Samanthě a s kým může přemýšlet, jak ji alespoň na dálku ochránit.

Byl večer. Samantha, zavěšená do Adriana, vešla do restaurace. Nebyla to ale Samantha, kterou všichni znali. Měla na sobě krásné večerní šaty, byla nalíčená a vlasy měla rozpuštěné. Adrian nepřetvořil jen její život, ale i ji samotnou. „Už jsem ti řekl, jak ti to dneska sluší?“ zeptal se jí Adrian, když se usadili ke stolu. „Ano, už několikrát!“ usmála se Samantha, „akorát se v těch šatech moc necítím!“ dodala. „Proč?“ zeptal se Adrian. „Nevím, mám pocit, jako bych je na sobě měla poprvé v životě!“ odvětila mu Samantha. „Taky že máš, vždyť jsou úplně nové!“ zasmál se Adrian. „Já vím, ale já jsem myslela vůbec tenhle typ oblečení, že mám na sobě poprvé!“ vysvětlila mu Samantha. „To bude tím, že je teď pro tebe všechno poprvé!“ objasnil ji Adrian. „Asi ano,“ přikývla Samantha, „je to moc těžké nevědět, kdo jsem!“ řekla smutně. „A od toho máš mě, abych ti to všechno připomněl!“ políbil ji Adrian na ruku a usmál se na ni. Samantha mu úsměv opětovala. „A proč si mě vzal dnes právě sem?“ zeptala se. „Protože je tahle restaurace pro nás výjimečná! Tady jsem tě požádal o ruku!“ vymýšlel si Adrian. „Opravdu?“ podivila se Samantha, „nevzpomínám si!“ zesmutněla. „To nic, miláčku,“ pohladil ji Adrian po vlasech, „ale dnes bych se tě chtěl zeptat na něco jiného!“ „A na co?“ zeptala se Samantha. „Ta tvá nehoda sice všechno zkomplikovala, ale naši lásku nezbrzdila! Stále trvá!“ snažil se ji Adrian přesvědčit, „a proto bych se tu dnes s tebou chtěl domluvit na datu naší svatby!“ Samantha se zarazila.