„Na datu naší svatby?“ zvolala Samantha. „Víš, nestihli jsme ho před tou tvou nehodou stanovit!“ vysvětlil jí Adrian. „Adriane, já nevím,“ pokroutila Samantha hlavou. „Lásko, pochop, že já už se nemůžu dočkat okamžiku, až se staneš mojí manželkou!“ řekl jí Adrian naléhavě. „Ale, ty, zase pochop mě, Adriane!“ odvětila mu Samantha, „pochop to, že poslední čtyři měsíce se učím znovu žít! Pořád nevím, kdo jsem a neumíš si ani představit, jak moc je to těžké! Nevědět nic o své minulosti, ale ani o sobě samé! Musím věřit tomu, co mi říkají druzí, aniž bych tušila, jestli mi říkají skutečně pravdu!“ vysvětlovala mu. „Naznačuješ mi, že ti snad lžu?“ zeptal se Adrian. „Ne, to netvrdím, Adriane,“ odvětila mu Samantha, „ale zkus se vžít do mé situace a pochopíš, že to tak můžu vnímat! Protože tím, že si nic nepamatuji, se nijak nemůžu bránit, kdyby mi třeba někdo lhal přímo do očí!“ A to je právě dobře, pomyslel si Adrian a spokojeně se usmál. „Sam,“ chytil ji za ruku, „já tě naprosto chápu! Vím, že je to pro tebe těžké! Ale taky si myslím, že jsem tě za ty poslední čtyři měsíce dokázal svou pomocí a pozorností přesvědčit, jak moc tě miluju!“ co nejupřímněji se na ni usmál. Samantha se trochu nejistě usmála. „Sam, miluju tě a chci si tě konečně vzít! Čím dřív se vezmeme, tím dřív naplníme naši lásku a třeba si pak na všechno vzpomeneš!“ naléhal na ni Adrian. Samantha ještě chvíli váhala, ale nakonec jeho návrh přijala. „Dobře, tak stanovíme datum naší svatby!“ řekla. „Miláčku,“ zaradoval se Adrian a políbil ji. Samantha se pousmála. „Už jsi o nějakém datu přemýšlel?“ zeptala se. „Ano, přemýšlel,“ přikývl Adrian, „nejideálnější by to bylo ode dneška za dva měsíce! To budu mít narozeniny a naše svatba by pro mě byla tím nejkrásnějším dárkem!“ usmál se. Samanthě se to sice zdálo brzo, ale viděla na něm, že by byl smutný, kdyby řekla ne, a tak i s tímto jeho návrhem souhlasila. Adrianovi se ulevilo a se šťastným výrazem ji začal líbat. Samantha mu jeho polibky nejistě vracela.

Erika ležela ve své posteli. Na sobě měla černé krajkové prádlo a ve svůdné pozici čekala, až se Miguel osprchuje. Ten po chvíli vyšel z koupelny jen v boxerkách, a když ji uviděl, vyvrátil oči v sloup. Erika se tím ale nenechala odradit, hned mu skočila do náruče a začala ho líbat. „Lásko, moc po tobě toužím! Chci tě!“ říkala chtivě a líbala ho přitom na hrudi. „Eriko, přestaň!“ požádal ji Miguel. „Nepřestanu! Nedokážu přestat, tolik po tobě toužím!“ líbala ho Erika dál. „Eriko, to už opravdu stačí,“ odstrčil ji Miguel od sebe a obešel ji. „Migueli, nemůžeš mě pořád odmítat!“ řekla Erika zoufale. „Řekl jsem ti, že potřebuju čas!“ připomněl jí Miguel. „Jenže jak dlouho ještě?“ zeptala se Erika. „Dlouho,“ odvětil jí Miguel. „Tak to ne, Migueli! Uvědom si, že jsme uzavřeli nějakou dohodu!“ zakřičela na něj Erika. „A já ji dodržuju! Sam jsem neviděl už čtyři měsíce, a i když mi to možná nevěříš, tak se opravdu snažím na ni zapomenout, ale není to tak snadné! Vrátil jsem se zpátky do tohoto domu! Jsem s tebou, tak co po mně ještě chceš?“ křičel na ni Miguel. „Přece, aby si byl se mnou pořád,“ chytla ho Erika za ruce a přitiskla se k němu, „tolik mi chybíš, Migueli! Chybí mi tvé polibky, tvé dotyky, tvé milování!“ byla nešťastná. „Eriko, já ale prostě nemůžu!“ zdůraznil jí Miguel. „Tak co mám udělat, aby se ke mně konečně vrátil ten starý Miguel! Můj Miguel, který mě miloval!“ zakřičela Erika zoufale. „Eriko, nech mě žít! Netlač na mě! Já se opravdu snažím se s tím vším srovnat, ale nebude to rychlejší, když mě budeš zahrnovat výčitkami,“ odvětil jí Miguel. Erika neměla daleko k pláči. „Navíc ty by ses měla teď zabývat jinými a hlavně důležitějšími věcmi,“ dodal Miguel. „Co máš na mysli?“ zeptala se Erika. „Měla by sis konečně promluvit se svou matkou!“ odvětil jí Miguel. „Tak to absolutně nepřichází v úvahu! S ní já už nikdy v životě nepromluvím!“ zdůraznila Erika. „Eriko, ty jí ale musíš vyslechnout! Ona se strašně trápí tím, že s ní nemluvíš!“ řekl jí Miguel. „Najednou se trápí!“ zašklebila se Erika. „Eriko, ona určitě musela mít nějaký vážný důvod k tomu, proč tvou sestru opustila!“ řekl Miguel. „Ano, ten důvod byl skutečně vážný!“ zasmála se Erika. „Copak ty víš, co to bylo za důvod?“ podivil se Miguel, „řekla ti ho snad Zoe?“ „Neřekl mi ho nikdo, ale je jednoduché si ho domyslet,“ odvětila mu Erika. „A můžeš mi ho teda říct? Protože já jsem asi hloupej, ale mě nic tak jednoduchého nenapadlo,“ řekl Miguel. „Já jsem pro ni byla přítěž, tak co potom druhé dítě?! Dala ji pryč prostě proto, že dvě děti na ni byly už moc! A aby se nemusela starat ani o mě, tak mě dala na krk mému nevlastnímu otci!“ vysvětlila mu Erika svou vizi. „Nevím, proč Victoria tvou sestru opustila, ale jsem si jistý, že takhle to určitě nebylo,“ odvětil jí Miguel. „A já si tím jistá zase jsem! Ty jsi s mou matkou nevyrůstal, neznáš ji tak, jako já!“ zdůraznila mu Erika. Miguel chtěl ještě něco namítat, ale Erika mu řekla, že už se o tom nechce bavit a zavřela se v koupelně.

Zoe seděla na posteli ve svém pokoji. Četla si knihu a přitom popíjela skleničku šampaňského, když dovnitř vtrhla Victoria. Zoe se na ni s podivem podívala. „Stalo se něco, Julie?“ zeptala se. „Chci, aby si konečně vypadla!“ poručila jí Victoria, „a přestaň mi říkat Julie!“ zakřičela. „Je mi to líto, ale já nemůžu udělat ani jedno, Julie!“ vysmála se jí Zoe. „Už jsi přeci dosáhla toho, čeho si chtěla! Erika se mnou nemluví! Nenávidí mě!“ nenávistně na ni Victoria hleděla, „tak už tu nemusíš ztrácet čas! Vypadni už konečně!“ Zoe se jí znovu vysmála. „Julie, ty to pořád nechápeš! To, že trpíš tím, že tě Erika nenávidí, to je teprve začátek! Já tě chci vidět trpět ještě víc! A věz, že to uvidím!“ vítězně se usmívala, „už ten tvůj detektiv zjistil, jestli malá Victoria žije?“ „Ne, zatím se mi neozval! Takže to nejspíš byla jen tvá prachsprostá lež!“ zakřičela na ni Victoria. „Jenže já nikdy nelžu, Julie! Už by sis na to mohla zvyknout,“ odvětila jí Zoe, „ani svůj poměr s Danilem jsem před tebou přeci netajila!“ smála se. „Ne, v tomhle jste mi opravdu nelhali,“ zašklebila se Victoria, „divím se, že jste se spolu neváleli přímo přede mnou!“ dodala nenávistně. „No vlastně Danilo mi to párkrát navrhnul, ale já bych se přece jen trochu styděla!“ zasmála se Zoe. Victorii se zvedal žaludek. Znechuceně se na Zoe dívala, a pak se neudržela, vytrhla jí šampaňské z ruky a chrstla jí ho do tváře. „Děvko!“ řekla jí nenávistně a odešla. Zoe to ale opět přišlo směšné.

Další den ráno byla Samantha sama v jídelně a snídala. Přitom přemýšlela o včerejší večeři s Adrianem, jestli byl dobrý nápad souhlasit s tím, aby byla jejich svatba tak brzy. „Ahoj, Sam!“ vešla Karina do jídelny a usmála se. „Karino, děkuji ti, že jsi přišla!“ usmála se na ni Samantha. „V telefonu si zněla hodně vážně,“ sedla si Karina naproti ní, „o co jde?“ zeptala se. „Jde o to, že jsme včera s Adrianem už stanovili datum svatby,“ odvětila jí Samantha. „A kdy ta šťastná událost bude?“ zeptala se Karina. „Za dva měsíce! V den Adrianových narozenin!“ odvětila jí Samantha. „Ale tak to už je za chvíli! To je skvělé!“ zaradovala se Karina. „Ty myslíš, že je to dobře?“ zeptala se Samantha. „Samozřejmě! Čím dřív, tím líp!“ usmála se Karina. „Já nevím, Karino,“ zavrtěla Samantha hlavou, „souhlasila jsem s tím jen proto, abych Adrianovi udělala radost, protože by byl jinak smutný! Vím, jak je to pro něj těžké, když se mnou musí mít tak velkou trpělivost! Ale…,“ „Ale, co?“ zeptala se Karina. „Nejsem si jistá, že ho miluju!“ odpověděla Samantha, „vlastně si nejsem jistá, že jsem ho vůbec kdy milovala!“ dodala. „Vždyť si ztratila paměť! To kvůli tomu máš pochybnosti!“ řekla jí Karina. „Ano, ztratila jsem paměť, ale to jsem přišla i o svoje pocity?“ zeptala se Samantha zmateně, „já si myslím, že i tak bych snad měla něco cítit, ne? Adrian je na mě hodný, je ke mně pozorný a já ho mám za to ráda, ale nemiluju ho!“ „Sam, tohle mu ale nesmíš nikdy říct!“ zdůraznila jí Karina. Samantha chtěla něco říct, ale Karina pokračovala. „Adrian tě moc miluje a bolelo by ho, kdyby věděl, že pochybuješ o své lásce k němu! Sam, ty jsi ho taky milovala, to mi můžeš věřit! Vždyť jsem tvá nejlepší kamarádka a nikdy bych ti nelhala! Ty a Adrian rozhodně patříte k sobě! Teď ještě možná pochybuješ, jsi zmatená, ale časem přijdeš na to, že ti tu říkám pravdu!“ usmála se na ni. Samantha se pousmála a doufala, že to tak skutečně bude.

„Děkuji ti, Jazmín,“ poděkoval Francisco, když si z podnosu bral hrnek s kávou. „Budete si ještě něco přát, pane?“ zeptala se Jazmín. „Ne už nic, děkuji,“ usmál se Francisco. Jazmín mu úsměv opětovala a pak se zeptala: „Pane Francisco, mohla bych vás požádat o volné odpoledne? Musím si něco osobního zařídit!“ „Jistě, jen si volno udělej!“ odvětil jí Francisco. „Děkuji vám, pane,“ usmála se na něj Jazmín a odešla. Když přišla do kuchyně, úsměv jí přešel, protože tam byl Ramon. „Co tady zase děláš?“ zamračila se na něj. „Co by? Zase jsem přišel za Nancy, ale jak vidím, tak tady zase není!“ zvolal Ramon otráveně, „kde pořád je?“ zeptal se. „Do toho ti nic není,“ odvětila mu Jazmín a uložila podnos na své místo. „To ale není možný, abych ji ani jednou nezastihl!“ nadával Ramon. „Víš, ona má totiž takovej radar, kterej jí řekne, kdy přijdeš, a tak na tu dobu radši zmizí!“ odvětila mu Jazmín. „Hm, vtipný!“ zašklebil se Ramon, „a proč by mě vlastně nechtěla vidět?“ zeptal se. „To se mě ptáš jako naprosto vážně?“ vykulila na něj Jazmín oči. „Srandu si fakt nedělám,“ zašklebil se Ramon. „Ty seš ale vážně kus idiota!“ kroutila Jazmín hlavou, „no proč tě asi nechce vidět? Protože jsi zničil její vztah se Sebastianem a ona teď kvůli tomu moc trpí!“ řekla mu nenávistně. „Já ale nemůžu za to, že ten chlap neunesl pravdu!“ tvářil se Ramon nevinně. „Jenže ty jsi při té pravdě zapomněl něco důležitého podotknout!“ připomněla mu Jazmín. „Já? Ale co?“ Ramon se tvářil, že neví, co má na mysli. Jazmín vyvrátila oči v sloup. „Víš co, radši už vypadni, nemám na tebe náladu!“ řekla mu. „Ale řekneš Nancy, že jsem tu byl?!“ ujišťoval se Ramon. „Samozřejmě, až se vrátí, ani ji nepozdravím a hned na ni vybalím, že si tu byl!“ šklebila se Jazmín a vystrčila ho ze dveří.

Samantha a Karina vešly do haly, kterou zrovna procházela Leticia. O něčem se zaujatě bavily a Leticia na ně šokovaně hleděla. „Ahoj, Leticie,“ pozdravila ji Karina. „Samantho, mohla bych si svoji sestru na chvíli vypůjčit?“ zeptala se Leticia. „Jistě,“ přikývla Samantha a vyšla po schodech nahoru do svého pokoje. „Karino, jak to proboha děláš?“ zeptala se Leticia šokovaně. „Jak dělám, co?“ odvětila jí Karina otázkou. „Jak si dokážeš tak přesvědčivě hrát na její kamarádku, když ji přitom nenávidíš?“ zeptala se Leticia, „nebo snad už i tebe omámila tou svou dobrotou a ty teď taky budeš hodná?“ dodala nevěřícně. „Zbláznila ses, Leticie? Já a hodná?“ rozesmála se Karina. „Tak mi to potom teda vysvětli, protože já to nechápu!“ kroutila Leticia hlavou, „já se musím tolik přemáhat být na ni hodná a ty vypadáš, že ti to vůbec nedělá problémy!“ Karina ji chytila za ruku a obě se posadily na pohovku. „Prozradím ti tajemství, Leticie, ale nesmíš ho nikomu říct!“ řekla jí Karina. Leticia přikývla. „Čím víc na ni budu hodná, tím víc mi bude důvěřovat a souhlasit s tím, co jí říkám! A tím pádem se co nejdříve stane Adrianovou manželkou a čím dřív to bude, tím dřív se Adrianovou manželkou stanu já!“ vysvětlila jí Karina. „Nechápu!“ řekla Leticia. „Adrian mi už řekl celou pravdu! On si ji nechce vzít proto, že by ji chtěl, on si ji chce vzít jen proto, aby se jí pomstil za Jorgeho smrt! Bude ji v tom manželství trápit a ubližovat, až se z toho nakonec zblázní anebo lépe sama zabije!“ vysvětlovala jí Karina se smíchem. „A potom si Adrian konečně vezme tebe, chápu to správně?“ zeptala se Leticia. Karina se šťastným úsměvem přikývla. Sestřičko, ty jsi mnohem hloupější, než jsem si myslela, pomyslela si Leticia.

Gerardo strávil poslední měsíc na své haciendě, aby tam dal do pořádku všechno za dobu, co tam nebyl. Nyní se ale vracel zpátky do Caracasu, protože chtěl být v tak těžkých chvílích s Miguelem, poněvadž věděl, jak Miguel Samanthu miluje a jak moc trpí tím, že s ní nemůže být. Zrovna projížděl kolem letiště a všiml si tam stát někoho známého. Zastavil přímo před ním a vystoupil. „Nepotřebujete odvézt?“ zeptal se. Eva se na něj s podivem podívala. Byla poslední týden na služební cestě a nyní čekala, až pro ni Adrian přijede. „Promiňte, ale já vás neznám, tak nevím, proč bych s vámi měla jet!“ odsekla mu Eva. Gerardo se zasmál a přistoupil k ní. „Já jsem Gerardo Mendoza, strýc Miguela Mendozy,“ připomněl jí, „viděli jsme se na svatbě Miguela a Eriky!“ „Ach ano máte pravdu! Je to už pár let, tak jsem si hned nevzpomněla!“ omlouvala se Eva. „To nevadí, tak teď už vás můžu odvézt, když nejsme cizí?“ zasmál se Gerardo. „Ne, děkuji, přijede pro mě můj syn,“ odvětila mu Eva. „A kdy přijede? Třeba bychom stihli malé kafe,“ navrhl jí Gerardo. „Ne, nestihneme, bude to za pár minut,“ odvětila mu Eva. „Tak někdy příště. Kdy máte čas?“ nenechal se Gerardo odbýt. Eva na něj šokovaně hleděla. „To mě jako zvete na rande?“ zeptala se. „A nemůžu snad?“ zasmál se Gerardo. „To teda nemůžete!“ rozhořčila se Eva. V tom si všimla, že už Adrian přijel, a tak si vzala svůj kufr a uraženě odešla.

„Takže si Eriku zase odmítl?“ zeptal se Andrés, který v kuchyni připravoval oběd pro Jesúse. „Musel jsem! Já s ní prostě nedokážu být,“ odvětil mu Miguel, který držel na klíně už desetiměsíčního Jesúse a ten se hladovýma očima díval na Andrése a těšil se, až to táta dovaří. „Jenže ona se asi nevzdá, co?“ zeptal se Andrés. „Ta? Nikdy!“ odpověděl Miguel, „každý den na mě zkouší nové spodní prádlo!“ Andrése to pobavilo. „Chudinka, je mi jí i líto,“ řekl posměšně. „Ona si neuvědomuje, že je její snažení marné! Nechce si připustit, že už ji nemiluju!“ řekl Miguel vážně. „Jenže ty jsi jí slíbil, že mezi vámi bude všechno jako dřív, a tak toho chce, co nejdřív dosáhnout,“ odvětil mu Andrés. „Já vím, ale já to asi nedokážu! Nedokážu, jestli budu mít pořád v hlavě Sam! A ta tam bude určitě do konce mého života!“ vzdychl Miguel smutně. Andrés nevěděl, co mu poradit. V tu chvíli se rozezněl zvonek u dveří. „Dojdeš tam, prosím tě?“ požádal ho Andrés. „Pojď, Jesúsi, půjdeš se se strejdou Miguelem podívat, kdopak to k nám chce jít,“ vzal ho Miguel do náruče a šli otevřít. „Přejete si?“ zeptal se Miguel mladé ženy. „Jesúsi, synku!“ šťastně se usmála Yoletty Alifa. „Vy jste, Yoletty?“ zvolal šokovaně Miguel. „Migueli, kdo je to?“ volal Andrés. Protože mu ale nikdo neodpověděl, tak se šel ke dveřím také podívat. „Yoletty!“ i když doposud si tvář Jesúsovy matky nedokázal vybavit, teď když ji viděl, tak se mu všechno vrátilo. A byl v pořádném šoku, že ji vidí.

Samantha seděla v hale na pohovce a četla si knihu, když k ní přišla jedna z nových služebných, které nastoupily místo Jazmín a Nancy. „Slečno Samantho,“ oslovila ji. „Ano?“ podívala se na ni Samantha. „Uklízela jsem ve svém pokoji a našla jsem tam něco, co patří vám,“ řekla jí služebná. „Mně?“ podivila se Samantha. Jak by se to do toho pokoje dostalo, pomyslela si. Jenže tak nemožné to nebylo. Služebná totiž nyní bydlela v tom samém pokoji, který dřív Samantha sdílela spolu s Jazmín a Nancy. „Ano, určitě,“ řekla jí služebná a předala ji fotografi. Poté se omluvila a odešla. Samantha se na fotografii překvapeně zahleděla. Jorgeho poznala z rodinných fotografií, takže ji nepřekvapilo to, že jsou spolu vyfocení, ale spíš to, jak jsou oba oblečení. On měl na sobě plátěné béžové kalhoty a bílou košili a ona jednoduché bílé šaty. Podle toho, jak byli oblečení, a jak na fotce působili, Samanthu napadlo, že je to svatební fotografie. To je přeci hloupost, co mě to napadá, pomyslela si. Ale její myšlenka nebyla hloupost. Nemýlila se. Byla to skutečně její a Jorgeho svatební fotka, kterou měla ve svém pokoji na nočním stolku. Jazmín ji tam při svém odchodu schválně nechala, protože doufala, že ji třeba Samantha jednou najde a vzpomene si. Samantha se ještě chvíli na fotografii zmateně dívala a pak, ani nevěděla proč, se podívala na druhou stranu a zažila šok. Bylo tam totiž napsané: Svatba Samanthy a Jorgeho. A pod tím byl ještě napsaný datum jejich svatby. „Cože? Já jsem byla vdaná za Jorgeho?“ byla Samantha v obrovském šoku.