Adrian vezl Evu domů. „Mami, musím ti říct velkou novinu!“ řekl Adrian. „Jakou?“ zeptala se Eva. „Už jsme se se Sam dohodli na datu naší svatby! Vezmeme se za dva měsíce v den mých narozenin!“ oznámil jí Adrian šťastně. „Tak to je dobře,“ řekla Eva hodně nepřesvědčivě. „Mami, proč nejsi ráda?“ zeptal se jí Adrian, „já myslel, že už sis zvykla, že jsme já a Sam spolu!“ „Vážně se o to snažím, Adriane,“ odvětila mu Eva, „jde jen o to, že jsem si pro tebe představovala někoho lepšího!“ „Někoho lepšího jako je Karina?“ podotkl Adrian. „Samozřejmě! Vždyť jste byli spolu tak dlouho!“ řekla mu Eva. „Mami, ale já už jsem ti vysvětlil, že jsem s ní byl jen proto, protože jsem nemohl být se Sam! Nikdy jsem Karinu nemiloval!“ připomněl jí Adrian. „Ano, já to chápu,“ přikývla Eva, „ale divím se, že se s tím Karina tak snadno smířila! A ještě teď navíc s tvou snoubenkou kamarádí!“ kroutila nechápavě hlavou. „Mami, Karina je rozumná dospělá žena! Promluvili jsme si spolu a všechno jsme si vyjasnili! A se Sam teď kamarádí proto, protože si jednoduše uvědomila, jak úžasná bytost moje Sam je!“ usmíval se Adrian. Eva se pousmála. Adrian zastavil před jejich domem. Oba vystoupili. Eva šla dovnitř, zatímco Adrian vyndával z kufru její zavazadla. „Dobré ráno, Samantho,“ pozdravila ji Eva. Samantha ji ale nevnímala. Stále hleděla na svou svatební fotografii s Jorgem. „Samantho, slyšíš mě?“ zeptala se Eva a to už dovnitř došel i Adrian. „Sam, lásko, co se děje?“ zeptal se, když viděl, jak je zamyšlená. Samantha se vzpamatovala a zmateně na něj pohlédla. Vstala z gauče a zeptala se ho: „Proč jsi mi neřekl, že jsem byla vdaná za tvého bratra?“ Adrian ztuhnul.

„Ty jsi ale vyrostl, miláčku!“ usmívala se Yoletty na Jesúse, když ho chovala. Seděla s ním na pohovce a Miguel s Andrésem stáli oproti nim. „Yoletty, musíme si promluvit,“ řekl jí Andrés. „Ano, to musíme,“ přikývla Yoletty. „Migueli, vzal by si Jesúse, prosím tě, vedle?“ požádal ho Andrés. „Jistě,“ odvětil mu Miguel, vzal si Jesúse do náruče a odešel s ním do druhé místnosti. „Co tady děláš?“ zeptal se Andrés Yoletty. „Má práce v zahraničí skončila, a tak jsem se vrátila,“ odvětila mu. „Vrátila ses pro Jesúse?“ zeptal se Andrés. Yoletty přikývla. „Proč jsi mi o něm neřekla?“ zeptal se Andrés. „Četl jsi můj dopis?“ odvětila mu Yoletty otázkou. „Ano, vím, že jsi v něm své důvody uvedla, ale já ti na ně nemohl odpovědět, a tak to udělám teď,“ řekl Andrés vážně, „ neměla jsi právo mi zatajit, že jsi těhotná!“ zakřičel na ni. „A co jsem podle tebe měla dělat?“ zakřičela na něj Yoletty a vstala, „měla jsem po té jedné noci přijít a říct ti, že čekám tvoje dítě? Co by si asi udělal?“ zeptala se ho, ale vzápětí si odpověděla sama, „vyrazil bys se mnou dveře!“ „To bych neudělal!“ zdůraznil jí Andrés, „neříkám, že bych nebyl v šoku, ale rozhodně bych byl v menším šoku, než jednou přijít domů a najít u svých dveří dítě s tím, že je moje, během vteřiny se s tím srovnat a začít se o něj starat!“ křičel na ni. „Dobře, já vím, že jsem udělala chybu, ale zase jsem ji napravila, když jsem ti tu Jesúse nechala!“ odvětila mu Yoletty. „Jenže kdybys nedostala tu pracovní nabídku, tak bych o něm nejspíš ještě dnes nevěděl, že?“ vyčetl jí. Yoletty zahanbeně sklopila zrak. „To jsem si myslel!“ řekl Andrés naštvaně. „Dobře, Andrési, pokusme se uklidnit!“ požádala ho Yoletty, „víš co, já teď s Jesúsem odejdu, oba si promyslíme, co dál a zítra si zavoláme!“ navrhla. „Ne!“ řekl Andrés. „Co ne?“ zeptala se Yoletty. „S tím promýšlením souhlasím, ale Jesúse si neodvedeš! Zůstane tady se mnou!“ zdůraznil jí Andrés. „Cože?“ zvolala Yoletty šokovaně. „Mám ti ho dát a riskovat, že si zase rozmyslíš, že Jesús mít otce prostě nebude, a já ho pak už neuvidím? Tak to nikdy!“ řekl Andrés vážně. „To nemůžeš, Andrési! Musíš mi ho dát, jsem jeho matka!“ zakřičela na něj Yoletty. „A já jeho otec!“ připomněl jí Andrés, „a už mě o něj nepřipravíš!“ „Andrési, já si myslela, že to vyřešíme po dobrém, ale ty mi nedáváš jinou možnost, než si sehnat právníka!“ vyhrožovala mu Yoletty. „Tak s tím sháněním začni hned! A pokud možno, tak nějakého dobrého, aby má výhra nebyla tak snadná, rád totiž tvrdě bojuji!“ odvětil jí Andrés, „aby si tomu rozuměla, já sám jsem právník,“ dodal. „Uvidíme se u soudu!“ odvětila mu Yoletty nenávistně a odešla. „Už se těším!“ zavolal na ni Andrés. Miguel, s Jesúsem v náručí, vešel zpátky do obývacího pokoje. „Promiň, Andrési, ale nedalo se to přeslechnout! Všechno vím!“ řekl mu Miguel. „Nic se neděje,“ vzal si od něj Andrés svého syna, „stejně bych ti to pak řekl!“ „Nemyslíš, že se to dalo vyřešit i jinak?“ zeptal se ho Miguel. „Možná ano, ale ona mi nedala jinou možnost!“ odvětil jí Andrés, „Jesúse už mi nikdo nevezme!“ položil si své čelo na jeho a usmál se na něj.

Adrian Samanthu požádal, aby si promluvili v soukromí, a tak šli do jejich pokoje. „Tak já čekám, Adriane, na tvé vysvětlení,“ řekla Samantha a v ruce stále svírala fotografii. „Kde si tu fotku vzala?“ zeptal se jí Adrian. „To není vůbec důležité! Důležité je, že jsi mi lhal, Adriane! Proč jsi mi neřekl, že jsem byla vdaná za Jorgeho?“ ptala se Samantha. „Já jsem ti o tom chtěl říct, ale až později!“ odvětil jí Adrian. „Kdy později?“ zeptala se Samantha. „Sam, pochop, že já jsem jen dodržel přání tvého lékaře,“ odvětil jí Adrian, „chápej, on mě žádal o to, abych ti neříkal všechno z tvé minulosti najednou, aby ti to nějak neublížilo!“ vymlouval se. „Jak by mi to mohlo ublížit?“ zakřičela na něj Samantha, „právě naopak by mi to třeba pomohlo k tomu si na všechno vzpomenout! Ale teď mi akorát ubližuje tvoje lhaní, Adriane! Jak ti mám teď něco věřit, když si mi zatajil takovou zásadní věc z mého života?!“ křičela. „Prosím tě, miláčku, uklidni se,“ chtěl se jí Adrian dotknout, ale ona se nenechala. „Já nevím, Adriane, ale ty si to asi pořád neuvědomuješ!“ řekla Samantha vážně, „já jsem ztratila paměť a jsem teď závislá na lidech, kteří sice tvrdí, že jsou mí blízcí, ale pro mě jsou to cizí lidé! Proto nemám žádnou jistotu, že mi říkají pravdu, proto mám neustále pochybnosti! A teď když se dozvím, že mi skutečně lžeš, tak jak se mám potom těch pochybností zbavit a začít konečně klidně žít?“ „Sam, prosím tě, odpusť mi to! Věř mi, že všechno, co dělám, i když někdy s chybami, je pro tvé dobro!“ přesvědčoval ji Adrian. „Adriane, teď se tě na něco zeptám, ale chci, aby si mi řekl pravdu!“ požádala ho Samantha. „Pravdu!“ ujistil ji Adrian. „Stalo se v mé minulosti ještě něco zásadního, co jsi mi neřekl a co bych měla vědět?“ zeptala se ho Samantha. Toho je, co bys měla vědět, pomyslel si Adrian, ale nikdy se to nedozvíš. „Ne, Sam, všechno důležité už víš, přísahám!“ odvětil jí. Samantha přikývla. „Tak dobře, budu ti věřit!“ řekla. Adrian se spokojeně usmál. „Pojď ke mně!“ rozpřáhl ruce. Samantha k němu nejistě šla a objala ho. Adrian ji pevně sevřel ve svém náručí a vítězně se usmíval, že mu to zase prošlo. Samantha, ačkoliv mu řekla, že mu věří, tak byla stále zmatená. Stále měla pocit, že dělá něco, co před ztrátou paměti nedělala.

„Jsme tady, slečno,“ řekl taxikář Jazmín. Ta se probudila ze svých myšlenek a podívala se z okénka na sanatorium, ve kterém byla už víc jak pět let hospitalizovaná její matka. „Děkuji vám,“ poděkovala taxikáři a podala mu peníze. „Mám na vás počkat?“ zeptal se. „Ne, to byste čekal dlouho a já bych se pak nedoplatila!“ pousmála se Jazmín a vystoupila z auta. Šla pomalým krokem ke vchodovým dveřím, když se za ní ozvalo: „Jazmín, jsi to ty?“ Pomalu se otočila a stejně překvapeně hleděla na muže před sebou jako on na ni. „Lorenzo?“ zvolala nevěřícně. „Jak se máš?“ zeptal se Lorenzo, když k ní přistoupil blíž. „Vzhledem k okolnostem celkem dobře,“ odvětila mu Jazmín, „a jak se máš ty?“ „Vždycky by to mohlo být lepší,“ odvětil jí Lorenzo. Jazmín chápavě přikývla. „A co Esther?“ zeptala se na svou nejlepší kamarádku z dětství. Esther byla Lorenzova mladší sestra a díky tomu se ti dva znali. „Ta se má ze všech nejlíp!“ rozesmál se Lorenzo, „získala prospěchové stipendium a už druhým rokem studuje na Oxfordu!“ řekl pyšně. „Splnil se jí její sen!“ usmála se Jazmín, „to jsem opravdu moc ráda! Zaslouží si to!“ Lorenzo přikývl. Pak si uvědomil, kde se to vlastně potkali a došlo mu, co tady asi Jazmín dělá. „Tvá matka tu pořád je?“ zeptal se opatrně. Jazmín smutně přikývla. „Její stav se jednou zlepší, pak zase zhorší, a tak pořád dokola! Už jsem z toho zoufalá!“ chvěl se jí hlas. „Neboj se, Jazmín! Já věřím, že se jednou určitě plně uzdraví!“ usmál se Lorenzo. „Kéž by si měl pravdu!“ vzdychla Jazmín. Lorenzo se pousmál. „No, rád bych si tu s tebou ještě povídal, ale už musím jít,“ řekl po chvíli, „mám domluvenou schůzku!“ „Jasně, jen běž! Já tě nechci zdržovat!“ odvětila mu Jazmín. Lorenzo vytáhl z kapsy svou vizitku a předal ji jí. „Kdyby sis chtěla promluvit nebo cokoliv potřebovala, tak zavolej!“ řekl. Jazmín si vizitku přečetla a pak se na Lorenza s podivem podívala: „Soukromý detektiv?“ „Dlouhý příběh,“ odvětil jí Lorenzo, „tak ahoj, Jazmín, rád jsem tě viděl,“ usmál se na ni a políbil ji na tvář. Když se odtahoval, jejich oči se setkaly. „Já jsem tě taky ráda viděla,“ odvětila mu Jazmín nervózně a měla pocit, že se začíná červenat. Lorenzo se na ni usmál, nastoupil do svého auta a odjel. Jazmín se usmívala.

Ve studiu, kde probíhaly přímé přenosy SuperStar, se konala zkouška. Claudia byla právě na pódiu a zpívala písničku. Po dozpívání nazkoušela rozhovor s moderátorem a poté seběhla pod pódium, odkud ji sledoval Alvaro. „Jaká jsem byla?“ zeptala se. „Úžasná jako vždycky! Nepochybuju o tom, že to určitě vyhraješ!“ usmál se na ni. „Ale nedělej si legraci! Já vím, že mě chceš jen potěšit!“ odvětila mu Claudia. „Ne, Claudie, já to myslím naprosto vážně! Ostatní soutěžící ti nesahají ani po kotníky!“ ujišťoval ji Alvaro. „Nechci být sobecká, ale musím uznat, že se to poslouchá dobře!“ zasmála se Claudia a rozesmála i Alvara. „Ale za to,“ zvážněla, „že jsem se dostala tak daleko, vděčím stejně jen tobě, Alvaro!“ usmála se na něj, „dával si mi cenné rady a neustále si mi byl oporou! Toho si vážím a nikdy na to nezapomenu!“ „Já jsem to dělal moc rád,“ usmál se na ni a pohladil ji po vlasech. Claudia se nervózně pousmála. „Claudie, teď asi není zrovna nejvhodnější doba, ale já ti to musím říct!“ řekl Alvaro vážně, „ve chvíli, kdy jsi mi vstoupila do života, jsi mi ho převrátila vzhůru nohama! Začal jsem se dívat na lidi, věci, prostě všechno kolem sebe jinak! Začal jsem se na to dívat zamilovanýma očima!“ vyznal se ze svých citů, „nikdy jsem si nemyslel, že mě něco takového potká! Ale pak jsi přišla ty, s tím svým bezstarostným úsměvem, a já do toho spadl rovnýma nohama! Miluju tě, Claudie!“ usmál se na ni. „Já tě taky miluju, Alvaro!“ odvětila mu Claudia a šťastně se usmála. Alvarovi se ulevilo, že v tom není sám a pak už to nevydržel, přitáhl si ji k sobě a oba se poprvé políbili.

„Ahoj, strejdo, jsem rád, že ses vrátil!“ řekl Miguel Gerardovi, když se spolu na přivítanou objímali. „Nemohl jsem tě v tom nechat samotného!“ usmál se na něj Gerardo. Miguel mu úsměv opětoval a oba se šli posadit na pohovku v domě Velasquezových. „Přišel jsem o něco, co jsem tu nebyl?“ zeptal se Gerardo. „Vůbec o nic,“ vzdychl Miguel, „pořád jsem Sam neviděl a Erika mě stále hlídá jako ostříž!“ „Migueli, takhle dál nemůžeš žít! Vždyť se utrápíš!“ kroutil Gerardo hlavou. „Nevím, co mám dělat, strejdo! Erice jsem slíbil, že mezi námi bude všechno zase v pořádku a vážně se snažím, aby to tak bylo, jenže touha po Sam, i třeba ji jen vidět, je mnohem silnější!“ řekl Miguel zoufale. „Migueli, Erika jednou jistě pochopí, že to mezi vámi už nemá smysl a sama ti dá volnost!“ snažil se ho Gerardo povzbudit. „To si nemyslím, strejdo,“ zavrtěl Miguel hlavou, „Erika je až příliš tvrdohlavá! Jsem si jistý, že ta se mě nevzdá, i kdyby se musela smířit s tím, že už ji nikdy nebudu milovat!“ „Kdybych ti tak dokázal poradit,“ vzdychl Gerardo. Miguel se pousmál. „Omluvíš mě?“ zeptal se. „Jistě,“ přikývl Gerardo, „kam jdeš?“ zeptal se. Miguel vstal a Gerardo s ním. „Půjdu za Felipem! Třeba on mi dokáže poradit!“ usmál se, „a ukáže mi tu správnou cestu!“ dodal. „Skvělý nápad,“ usmál se Gerardo. Poplácal Miguela po zádech a ten odešel.

Jazmín vešla do pokoje své matky. Ta seděla na posteli, v rukou svírala fotografii své rodiny a nepřítomným pohledem hleděla ven. Jazmín, jako pokaždé, se sevřelo srdce bolestí. Popošla blíž a posadila se na židli oproti ní. „Ahoj, mami!“ pousmála se na ni. Její matka, Pastora de Valdéz, nereagovala. Jazmín se snažila nezesmutnět, ale zůstat silná. A vyprávět své matce o obyčejných věcech, tak jak jí radil matčin lékař. „Mám se moc dobře, mami!“ začala vyprávět, „sice jsme s Nancy musely odejít od Santanderových kvůli důvodům, které ti tady nebudu říkat, protože nechci, aby se ti přitížilo, ale pracujeme teď u Mendozových a ti se k nám chovají moc hezky! Máme se tam daleko líp, takže o nás nemusíš mít strach,“ usmívala se, „a víš, koho jsem tu před chvíli potkala? Lorenza Cazana, bratra Esther, vzpomínáš si na něj?“ zeptala se a doufala, že se na ni její matka třeba aspoň podívá, ale nic. Pokračovala tedy dál: „No kdyby si ho viděla, mami! Byl to vždycky fešák, ale teď je ještě nějak hezčí!“ zasmála se, „a víš, s čím se ti musím přiznat? Byla jsem do něj tajně zamilovaná! Ale nikdy jsem to nikomu neřekla! Ani Esther, protože ta by si myslela, že jsem blázen, že jak se mi může líbit její hrozný bratr!“ smála se, „a teď, když jsme se spolu loučili, tak mě políbil na tvář a úplně se mi rozklepaly kolena!“ Vyprávěla to tak zasněně, že si až teď všimla, že se na ni její matka dívá a trochu se usmívá. „Mami!“ zvolala radostně. Od chvíle, co se Pastora dozvěděla o smrti svého manžela a syna, Jazmín neviděla, že by se usmála. A najednou ten úsměv viděla. „Mami!“ šťastně ji objala. Věřila, že je to první náznak jejího uzdravení.

„Paní Victorie,“ oslovila ji služebná, jakmile Victoria přišla domů, „v pracovně na vás čeká pan Lorenzo Cazan!“ řekla jí. „Děkuji,“ odvětila jí Victoria hbitě a hned se rozeběhla do pracovny. Lorenzo seděl na pohovce, když Victoria vešla dovnitř. „Pane Cazane!“ pozdravila ho. Lorenzo vstal a podali si ruce. „Paní Velasquezová,“ pokývl hlavou. „Máte pro mě nějaké důležité zprávy?“ zeptala se Victoria. Lorenzo přikývl. Victoria mu ukázala, aby se posadil zpátky na pohovku a ona si sedla do křesla naproti. „Zjistil jste, jestli má druhá dcera žije?“ zeptala se. „Zatím vím jen to, že dcera, o které vám tehdy ta služebná řekla, že je mrtvá, nebyla vaše dcera!“ odvětil jí Lorenzo, „ti lidé měli dceru ve stejném věku, jako byla ta vaše! A byla to jejich dcera, která umřela při té autonehodě spolu s nimi!“ dodal. Pane Bože, tak Zoe měla pravdu, pomyslela si Victoria, proč mě to jen nenapadlo, jak jsem mohla být tak hloupá? „Takže má dcera žije?“ ujišťovala se. „To ještě nevím, paní,“ odvětil jí Lorenzo, „mé pátrání ještě neskončilo, ale chtěl jsem vám tohle říct, abyste měla alespoň malou naději!“ dodal. Victoria přikývla. „Pane Cazane, jakmile budete něco vědět, okamžitě mi zavolejte nebo přijďte osobně! I kdyby to mělo být o půlnoci!“ žádala ho. „Spolehněte se!“ pousmál se na ni Lorenzo. Victoria mu úsměv opětovala a modlila se, aby se o své dceři dozvěděla, co nejdřív.

„Ach, Felipe,“ vzdychl Miguel nad hrobem svého syna, „kdybys tu teď tak mohl být! Všechno by bylo jednodušší! Všechno bych lépe zvládal! Tolik bych netrpěl! Měl bych u sebe alespoň jednu milovanou osobu, se kterou bych byl šťastný!“ chvěl se mu hlas. Pohladil Felipeho jméno a smutně se usmál. Z očí mu vytryskly slzy. Když si je utíral, zrak mu spočinul na vedlejším hrobě, který patřil Jorgemu. Usmál se a zahleděl se zpátky na hrob svého syna. „Felipe, byl jsi svědkem našeho setkání! Proto teď jistě chápeš, jak moc mi má Samantha chybí!“ znovu mu z očí vytryskly slzy, když si na to setkání vzpomněl. “Proč se to muselo stát?” vzlykala Samantha a dívala se na Jorgeho fotku, “proč si mě tu nechal samotnou?” Samantha zoufale plakala. Najednou náhrobní kámen zastínila něčí postava. Samantha se podívala vzhůru a spatřila neznámého muže. Tím mužem byl Miguel. Miguel se díval do Samanthiných uplakaných očí a pocítil něco velmi zvláštního. U Samanthy se odehrávalo to samé. Ani jeden nechápal, co se děje, ale jakoby oba přesně cítili bolest toho druhého. „Teď jsem to já, kdo je sám!“ rozplakal se Miguel. Po chvíli padl na Felipeho náhrobní kámen stín. Miguel, aniž by přemýšlel, kdo by to mohl být, zdvihl hlavu a ztuhnul. Hleděl na Samanthu. Ta v rukou držela květiny, stejně jako tehdy on a stejně jako tehdy si oba upřeně hleděli do očí. Miguel byl překvapený a zároveň šťastný, že ji zase vidí a Samantha byla zmatená, proč z toho muže nemůže spustit oči a proč jí při pohledu na něj tak buší srdce.