„Promiňte, pane, nechtěla jsem vás vyrušit!“ omluvila se Samantha Miguelovi. On si uvědomil, že řekla přesně to samé, co při jejich prvním setkání řekl i on. „Nic se nestalo,“ odvětil jí tedy stejně jako ona tehdy jemu a přes slzy se pousmál. Samantha mu úsměv opětovala a klekla si k vedlejšímu hrobu, hrobu Jorgeho. Položila na něj květiny a smutně se pousmála. Vidím, že si tě ten bastard přetvořil k obrazu svému, pomyslel si Miguel, když si ji prohlížel. „Proč se na mě tak díváte?“ zeptala se Samantha, protože jeho pohled cítila. „Promiňte mi to,“ omluvil se Miguel, „ale nejde se nedívat na tak krásnou ženu!“ lichotil jí a zamilovaně na ni hleděl. „Děkuji vám,“ začervenala se. Přitom se na něj snažila nedívat, ale nešlo jí to. „Kdo to byl?“ ukázal Miguel na Jorgeho fotku. Chtěl s ní za každou cenu udržet kontakt. „Můj manžel,“ odvětila mu Samantha, „dnes jsem se dozvěděla, že jsme byli svoji, a tak jsem mu chtěla přinést alespoň květiny,“ dodala. Miguel na ni bez mrknutí oka hleděl. „Asi se vám zdá divné, že jsem nevěděla, že jsem byla vdaná, ale před čtyřmi měsíci jsem měla nehodu a ztratila jsem po ní paměť,“ vysvětlila mu Samantha. Ani vlastně nevěděla, proč mu to vůbec říká. Proč cizímu muži vypráví o svém životě? Byla z toho zmatená, protože měla pocit, jakoby Miguela znala. „To musí být hrozné ztratit paměť!“ poznamenal Miguel. „Ani si to nedokážete představit,“ odvětila mu Samantha, „nikdy si nemůžete být jistý, jestli to, co vám druzí říkají, je pravda nebo lež! Nevíte ani kdo jste vy sám! A každého koho potkám, můžu znát, ale nevím o tom!“ vysvětlovala smutně. „To je mi líto,“ odvětil jí Miguel. Samantha se smutně pousmála. „Promiňte mi, ale už budu muset jít,“ omluvila se a vstala. „Já také,“ řekl Miguel a také se postavil. „Těšilo mě, pane!“ řekla mu Samantha. „Miguel Mendoza,“ představil se a podal jí ruku. „Samantha Olivaresová,“ představila se a ruku mu stiskla. Najednou jí celým tělem projelo příjemné chvění a ona znervózněla. Takový pocit ještě nikdy nezažila. Nebo si na něj alespoň nevzpomínala. Miguel jí držel svým pevným stiskem a upřeně jí hleděl do očí. Doufal, že si třeba vzpomene. „Už opravdu musím jít,“ Samantha se ho pustila, ale její nervozita neustala, „opravdu mě moc těšilo,“ dodala a odcházela. Miguel se za ní se zamilovaným úsměvem díval. Ne, miláčku, naše láska nemůže skončit, pomyslel si, to, že jsme se tu potkali, byl osud a ten já poslechnu a budu o tebe bojovat, děj se, co děj.

Nancy byla v prádelně a vyndávala vyprané prádlo z pračky, když za ní přišla Jazmín. „Ahoj, Nancy,“ pozdravila ji. „Jazmín, už jsi zpátky,“ usmála se na ni Nancy, „jak je na tom tvá máma?“ zeptala se. „Nancy, ona se na mě dnes usmála!“ řekla jí Jazmín nadšeně, „poprvé po pěti letech se usmála!“ „Jazmín, to je skvělé!“ zaradovala se Nancy a objala ji, „a co to zapříčinilo?“ „Já nevím, možná to, jak jsem jí vyprávěla o Lorenzovi!“ odvětila jí Jazmín. „O Lorenzovi?“ podivila se Nancy, „počkej, to myslíš Cazana?“ zeptala se, když se jí vybavil jediný Lorenzo, kterého znala. Jazmín přikývla. „A co si jí o něm vyprávěla? Počkej, a ty si ho potkala? Kdy? Kde?“ chrlila na ni Nancy spoustu otázek. „Počkej, pomaleji,“ rozesmála se Jazmín, „potkali jsme se před sanatoriem. Chvíli jsme si povídali, no a já jsem o něm pak mamce říkala a asi jsem se u toho trochu rozplývala, no vždyť víš, že jsem do něj byla vždycky zamilovaná,“ smála se a Nancy s úsměvem přikyvovala, „a tak možná tím jsem mamku donutila k úsměvu!“ „Jazmín, to je všechno úplně báječné! Nejen to, že tvoje mamka udělala první pokrok, ale ještě si k tomu potkala Lorenza!“ usmívala se Nancy, „že by se i v tvém životě konečně objevil ten pravý! No už by bylo na čase!“ „Nancy, nedělej předčasné závěry,“ odvětila jí Jazmín, „neříkám, že bych nebyla ráda, ale vlastně ani nevím, jestli někoho chci, když vidím, co se děje kolem mě!“ „Jazmín, nemůžeš lásku odmítat jen proto, že lidem kolem tebe to nevychází, protože v tvém případě to může být přeci jinak!“ povzbuzovala ji Nancy. „Uvidíme! Nechám věci volně plynout!“ odvětila jí Jazmín, „mimochodem ráno tu byl zase Ramon!“ „Vyhodila si ho?“ zeptala se Nancy. „Jasně, ale možná by si mu měla říct, proč se mu vyhýbáš!“ odvětila jí Jazmín, „on ví jen o tom jednom důvodu, ale kdyby si mu řekla i o tom druhém, tak by tě třeba už nechal na pokoji!“ „Taky jsem už o tom přemýšlela!“ odvětila jí Nancy, „jestli ještě přijde a bude mě zase otravovat, tak mu to už opravdu řeknu!“ Jazmín souhlasně přikývla.

Adrian seděl na zahrádce jedné restaurace a na někoho čekal. A tím někým byla Erika, která právě dorazila. „Co chceš?“ zeptala se, když si sedla a sundala si sluneční brýle. „Nemusíš být zas tak milá!“ odvětil jí Adrian ironicky. „Nemám právě nejlepší náladu, takže přejdi rovnou k věci!“ odsekla mu Erika. „To vidím,“ řekl Adrian, „ale já vlastně nic nechci! Jen jsem tě chtěl pozvat na skleničku, abychom mohli oslavit, jak se nám podařilo rozdělit ty hrdličky a že teď máme každý tu svou!“ smál se. „Ano, rozdělili jsme je, to je sice pravda, jenže Miguel na tu hlupačku stejně pořád myslí a mě odmítá!“ stěžovala si Erika. „Ta hlupačka, jak říkáš, je teď moje snoubenka, takže si dávej pozor na pusu, Eriko!“ vyhrožoval jí Adrian, „a za to, že nejsi schopná svého muže pořádně rozvášnit, a proto tě stále odmítá, si můžeš sama!“ vysmíval se jí. „Tak o mých schopnostech tohohle typu nemusíš pochybovat, jenže já to mám těžší v tom, že Miguel paměť neztratil, a proto si s ním nemůžu dělat, co chci jako někdo!“ ušklíbla se Erika. „Někdo má hold štěstí!“ pokrčil Adrian rameny a zasmál se. Erika ho probodla pohledem. „Ale no tak, Eriko, usměj se už na mě konečně!“ žádal ji Adrian, „však ty svého manžílka taky jednou dostaneš tam, kam budeš chtít! Vždyť se na sebe podívej! Takovou krasavici nebude odmítat věčně, je to přece jen chlap!“ zasmál se. Erice to zalichotilo a konečně se usmála. „Máš pravdu, Adriane! Rozhodně to nevzdám!“ řekla sebejistě. „Správně!“ souhlasil Adrian. V tom jim číšník přinesl dvě skleničky červeného vína. „Děkujeme,“ poděkoval Adrian za oba a číšník odešel. „Takže na vítězství?“ pozvedl Adrian sklenku. „Na vítězství!“ zopakovala Erika s vítězným úsměvem a přiťukli si.

Další den ráno se Karina upravovala před zrcadlem, když někdo zaklepal na dveře jejího bytu. Šla ke dveřím, podívala se kukátkem, kdo to je a uviděla Samanthu. Vyvrátila oči v sloup, že ji zase bude muset trpět, ale pak si řekla, že to chce trpělivost, že to dřív nebo později skončí a ona konečně dosáhne svého. Chytila za kliku a než otevřela, nasadila svůj přátelský úsměv. „Ahoj, Sam!“ usmála se na ni a objala ji. „Máš na mě chvilku?“ zeptala se Samantha. „Na tebe vždycky,“ odvětila jí Karina a dovedla ji do obývacího pokoje. Obě se posadily na pohovku. „Karino, musím s tebou o něčem mluvit!“ řekla Samantha. „Povídej,“ pobídla ji Karina. „Celou noc jsem kvůli tomu nespala!“ odvětila jí Samantha. „Tak už mě nenapínej!“ řekla jí Karina. „Včera jsem potkala jednoho muže a nemůžu ho vůbec dostat z hlavy! Pořád na něj myslím a vůbec nevím proč!“ řekla jí Samantha zmateně. „Kdo byl ten muž?“ zeptala se Karina. „Nějaký Miguel Mendoza!“ odvětila jí Samantha. Karina ztuhla. „Ty ho znáš?“ zeptala se Samantha, když viděla její výraz. „Moc ne, jen od vidění!“ odvětila jí Karina. „A odkud ho znáš?“ zeptala se Samantha. „Víš, že Eva vlastní agenturu se svou kamarádkou Victorií Velasquezovou?“ ujišťovala se Karina. Samantha přikývla, a tak Karina pokračovala: „Tak Miguel Mendoza je její zeť!“ „A já jsem ho někdy viděla?“ zeptala se Samantha, „myslím před tou mou nehodou?“ „Myslím, že ne,“ zalhala jí Karina. „To je divné! A já jsem měla pocit, jako bych ho znala!“ kroutila Samantha zmateně hlavou. „To je vážně divné, protože si ho opravdu nikdy předtím neviděla!“ lhala jí Karina dál. „Tak proč ho potom nemůžu dostat z hlavy?“ zeptala se jí Samantha. „To nevím,“ odvětila jí Karina. Samantha zesmutněla. Doufala, že jí Karina poradí a že se její myšlenky na Miguela nějak rozumně vysvětlí. O tomhle se Adrian musí dozvědět, pomyslela si Karina, jestli se do toho zase připlete Miguel, tak náš plán nemusí vyjít.

Fabiola stála před skříní ve svém pokoji. Na sobě měla bílý župan a vybírala si, co si vezme na vystoupení do televize. Vyndala si černou úzkou sukni nad kolena, když jí někdo zaklepal na dveře. „Fabiolo, to jsem já Alvaro! Můžu dál?“ ozvalo se za nimi. „Pojď,“ zavolala Fabiola a sukni položila na postel. Alvaro vešel dovnitř a usmál se na ni. „Jsi tu brzo!“ podotkla Fabiola. „Já vím, potřeboval bych si s tebou ještě před odjezdem promluvit!“ řekl Alvaro, „vlastně budu mluvit jen já, protože se ti chci omluvit!“ dodal. „Omluvit? Za co?“ zeptala se Fabiola. „Za co? Za všechno přeci!“ odvětil jí Alvaro, „za to, jak jsem ti ubližoval!“ nyní se za to styděl. „Za tu omluvu nejspíš můžu poděkovat Claudii, že?“ zeptala se Fabiola, „nešlo nevidět, jak se na ni díváš!“ pousmála se, „nebýt jí, tak by se to asi nestalo!“ „Máš pravdu,“ přikývl Alvaro, „kdybych ji nepotkal, asi bych se pořád choval jako ten největší idiot pod sluncem!“ řekl zahanbeně, „ona mě ale změnila a otevřela mi oči! Teď už vidím, jak moc jsem ti ubližoval! Fabiolo, je mi to moc líto! Je mi líto, že jsem tě rozdělil s Andrésem, že jsem tě tolik trápil!“ opravdu upřímně se jí omlouval, „dokážeš mi někdy odpustit?“ „Právě teď jsem ti odpustila!“ odvětila mu Fabiola, „vážím si tvé omluvy!“ dodala. Alvaro se na ni usmál a objal ji. „Ale to není všechno!“ řekl, když se odtáhl. „Jak není?“ nechápala Fabiola. „Napravím své chyby a budete s Andrésem zase spolu!“ slíbil jí Alvaro. „Je sice hezké to slyšet, ale nebude to možné!“ odvětila mu Fabiola. „Proč ne?“ zeptal se Alvaro. „Protože Andrés pořád neví, proč jsem ho vlastně před začátkem mé kariéry opustila! A až se to dozví, tak mě bude nenávidět ještě víc, než teď!“ zesmutněla Fabiola. „Ne, Fabiolo, to se nestane! Slibuju ti, že vy dva budete zase spolu! Nebudu úplně šťastný, dokud své chyby nenapravím!“ řekl Alvaro rozhodně. „Alvaro!“ usmála se Fabiola, „nikdy jsem si nemyslela, že tě takového uvidím!“ „Zvykej si!“ odvětil jí se smíchem a oba se objali.

Tomas vycházel ze školy a už z dálky viděl, že na něj čeká Claudia. Ta si ho v tom davu lidí také všimla a hned mu zamávala. Tomas šel k ní a z jejího výrazu vyčetl, že mu chce oznámit nějakou velkou novinu. „Ahoj, brácho!“ objala ho. „Tak povídej, co je to za novinu,“ řekl jí Tomas. „Jak víš, že mám nějakou novinu?“ podivila se Claudia. „Vždycky na tobě poznám, když mi chceš něco důležitého říct!“ zasmál se Tomas. „No jo, já vím, vypadám moc nadšeně, co?“ smála se Claudia a Tomas přikývl, „a je to kvůli tomu, že mi Alvaro včera vyznal lásku! Už spolu chodíme!“ šťastně se usmívala. „Tak to je skvělé, gratuluju ti!“ objal ji Tomas, „našim už jsi to řekla, že máš nového přítele?“ zeptal se. „Zatím ještě ne,“ odvětila mu Claudia. „Proč? Bojíš se?“ zasmál se Tomas. „Nemám se čeho bát!“ odvětila mu Claudia, „hele, Tomasi, už si zvykli na to, že ze mě bude zpěvačka, tak si zvyknou i na to, že mám trochu staršího přítele,“ dodala. „Trochu?“ zasmál se Tomas. „17 let není zase tolik,“ řekla Claudia, „jsou i větší věkový rozdíly!“ zdůraznila. „Vždyť mně je to vlastně jedno, já jsem hlavně rád, že jsi šťastná!“ usmál se na ni Tomas. „Ano, to jsem a moc!“ usmála se Claudia. Tomas zesmutněl. „Ježíši, já jsem ale hloupá! Se tady rozplývám, jak jsem šťastná a přitom bych si to vůbec neměla dovolit po tom, co jsem ti provedla!“ vynadala si Claudia. „Claudie, říkám ti to snad už po sté, že můj rozchod s Maríou Elenou není tvá vina!“ zdůraznil jí Tomas, „jestli je to něčí vina, tak jen moje, protože jsem s pravdou otálel tak dlouho! Teď bych nejradši vrátil čas zpátky, ale už to nejde!“ řekl vážně. „Však ona se umoudří,“ povzbuzovala ho Claudia, „věř mi, že ten pobyt v Madridu jí jistě prospěje a uvědomí si, že si to myslel dobře a vrátí se k tobě!“ usmála se na něj. Tomas se pousmál. „Pojď, zvu tě na zmrzlinu!“ zasmála se Claudia, objala ho kolem ramen a odešli.

Miguel se ve svém pokoji oblékal a přitom myslel na včerejší setkání se Samanthou. Tím, že ji viděl a tím, že cítil, že i když si na něj sice nepamatuje, tak že s ní to setkání zamávalo stejně jako i jejich první setkání, tak byl tím víc odhodlaný o ni bojovat. „Nad čím se usmíváš?“ zeptala se ho Erika, která zrovna vešla do pokoje. „Nad ničím zvláštním,“ odvětil jí Miguel, „je krásný den a já mám dobrou náladu!“ usmál se na ni. „Migueli, to není normální, co se děje?“ zeptala se ho Erika podezřívavě. „Co by se dělo? Nic se neděje!“ odvětil jí Miguel nevinně a znovu se na ni usmál. „Migueli, nelži mi! Čtyři měsíce se tu na mě mračíš a teď se tady na mě usmíváš jako sluníčko, to opravdu není normální!“ řekla Erika. „A není to právě to, co si chtěla?“ zeptal se Miguel, „já myslel, že chceš, aby se mezi námi dalo všechno zase do pořádku!“ „To chci, ale…,“ kroutila Erika nevěřícně hlavou. „A já už to chci taky!“ řekl jí Miguel hodně přesvědčivě a na důkaz, že své tvrzení myslí vážně ji i políbil. Chtěl, aby mu věřila, že chce vše urovnat a neměla tak čas podezírat ho z toho, že chce jakýmkoliv způsobem získat zpátky Samanthu. „Miláčku!“ šťastně se Erika usmála a začala ho líbat. Miguel její polibky opětoval. „Ani nevíš, jak jsem šťastná!“ usmívala se. „To vím,“ odvětil jí Miguel. „Takže co jít do postýlky a naše usmíření oslavit!“ šibalsky se Erika usmála. „Rád bych, ale musím teď k našim!“ vymluvil se Miguel, „uvidíme se večer,“ políbil ji a odešel. Erika šla do koupelny a podívala se na sebe do zrcadla. Prohrábla si vlasy a spokojeně se usmála. „Adrian měl pravdu! Mě přece nemohl odmítat věčně!“ vítězně se usmála.

Nancy připravovala oběd. V kuchyni byl velký rámus, protože běželo několik spotřebičů najednou, a tak Nancy neslyšela, že do kuchyně někdo vešel. Právě krájela mrkev, když ji zezadu kolem pasu objal Ramon a políbil ji na krk. Nancy se lekla, odstrčila ho od sebe a zamířila na něj nožem. „No no, miláčku, klid, to jsem já!“ smál se Ramon, „nebo ten nůž chceš do mě vážně zapíchnout?“ zeptal se se smíchem. „To jsem měla udělat před čtyřmi měsíci, teď už mi to je k ničemu!“ odvětila mu Nancy nazlobeně a nůž odložila. „Ale tak už se na mě nezlob! Vždyť já jsem nic neprovedl! Jenom jsem tvému milenci řekl pravdu!“ řekl jí Ramon nevinně. „Ale něco zásadního si mu zapomněl říct! A to, že jsem s těma chlapama nic neměla!“ připomněla mu Nancy. „To už byl jen detail!“ zasmál se Ramon, „stejně by se tak jako tak s tebou rozešel!“ „Nenávidím tě!“ zakřičela na něj Nancy. „A já tě zase miluju!“ zasmál se Ramon, „tak co, miláčku,“ zvážněl, „kdy se konečně umoudříš a vrátíš se se mnou domů, abychom mohli pokračovat v našem snadném vydělávání peněz?“ zeptal se, „už jsem totiž hodně na suchu!“ dodal se smíchem. „Nikdy! Opakuji ti to už poněkolikáté! Nikdy víc se k tomu hnusu už nepropůjčím!“ zdůraznila mu Nancy. „A to všechno jen kvůli tomu chlapovi?“ vyvrátil Ramon oči v sloup. „Nejen kvůli němu! Ale taky kvůli mně samotné,“ odvětila mu Nancy, „a ještě někomu!“ dodala. „Kvůli komu ještě?“ zeptal se Ramon. „Kvůli dítěti, co čekám!“ vmetla mu Nancy do tváře. Ramon na ni vykulil oči. „Ano, Ramone, jsem těhotná!“ potvrdila, „a proto tě nenávidím ještě víc! Protože kvůli tobě bude moje dítě vyrůstat bez otce! Protože potom, co si Sebastianovi řekl, mi nikdy neuvěří, že to dítě je jeho!“ křičela na něj nenávistně, „a teď už konečně vypadni a víckrát se sem nevracej!“ začala ho mlátit, až ho nakonec dostrkala ke dveřím. Zavřela je a opřela se o ně. Chytila se za břicho a rozplakala se.

Adrian seděl ve své kanceláři. Měl pracovat, ale místo toho koukal na Samanthinu fotografii, kterou měl na stole. Tak snadno jsem tě získal, pomyslel si s vítězným úsměvem, o tom se mi ani nesnilo. Rozesmál se. Jeho dobrou náladu přerušilo zvonění mobilu. Byla to Karina. „Co je, Karino?“ zeptal se. „Sedíš?“ zeptala se ho Karina, která pochodovala po svém bytě. „Cože?“ nerozuměl jí Adrian. „Ptám se tě, jestli sedíš, protože po tom, co ti řeknu, bude lepší, aby si seděl!“ smála se Karina. „Karino, přejdi k věci!“ poručil ji Adrian. „Tvá snoubenka se včera u Jorgeho hrobu setkala s Miguelem!“ oznámila mu Karina. Adrian ztuhnul. „Seš tam?“ zeptala se Karina, když se dlouho neozýval. „O tom mi neřekla!“ řekl Adrian nenávistně. „Proč by taky měla? Vždyť ona přeci neví, že je důležité, aby si zrovna tohle věděl!“ smála se Karina. „No a tak, co se mezi nimi stalo?“ zeptal se Adrian. „Nic moc zvláštního,“ odvětila mu Karina, „jenom se mi svěřila s tím, že na něj od včerejška myslí a nemůže na něj zapomenout!“ Adrianovi z očí šlehaly plameny. Vzteky hodil mobil proti zdi a po kouskách spadl na zem. V tom někdo zaklepal na dveře. „Co je?“ zakřičel rozčíleně. Do místnosti nakoukla Samantha. „Jestli nemáš čas, tak přijdu jindy,“ řekla mu. Klid, hlavně klid, uklidňoval Adrian sám sebe. „Ale, lásko, na tebe mám čas přece vždycky,“ usmál se na ni a šel k ní. Políbil ji a Samantha se pak posadila na židli. „Stalo se ti něco?“ zeptala se. „Ne, vůbec nic,“ odvětil jí Adrian, když dosedl zpátky na svou židli oproti ní. „A co se ti stalo s mobilem?“ všimla si ho Samantha. „Jsem nešika, upadl mi,“ vymlouval se Adrian, „ale je dobře, že si přišla, chci se tě na něco zeptat,“ změnil téma. „Ano?“ pousmála se Samantha. „Jak si vůbec včera pořídila na hřbitově? Neudálo se tam něco zajímavého?“ zeptal se. Samantha znervózněla.