Samantha polibek přerušila a odtáhla se od Adriana. Nebylo jí vůbec příjemné, že se na ni takhle vrhnul přímo před Miguelem a Erikou. Adrian se ale neurazil. Na okamžik totiž zachytil Miguelův nenávistný výraz, a proto byl spokojený, že plán dopadl perfektně. „Eriko, rád tě vidím!“ podal jí ruku a oba se políbili na tvář. „Já tebe taky,“ usmála se Erika. S podáváním ruky Miguelovi se Adrian ani nenamáhal, protože věděl, že by mu ji stejně nepodal, a i kdyby mu ji nějakým zázrakem podal, tak jen proto, aby mu ji přinejmenším zlámal. Proto na něj jen pokývl hlavou: „Migueli!“ Miguel ho probodl pohledem a pak se podíval na Samanthu, která z něj doteď nespustila oči. Když se ale na ni Miguel podíval, tak se zastyděla a sklopila hlavu. Miguel se pousmál, protože tuhle její stydlivost na ni vždycky miloval. „Kde se tu berete?“ zeptal se Adrian. „Vyšli jsme si na rodinnou večeři,“ odvětila mu Erika. „To je ale náhoda!“ zvolal Adrian, „a my tu zrovna pořádáme zásnubní oslavu,“ objal Samanthu kolem pasu a ta znervózněla. Miguel si toho všiml. „Nechcete se k nám přidat?“ zeptal se Adrian. „Ale to je výborný nápad!“ zaradovala se Erika. „Děkujeme za pozvání, ale my zůstaneme tam, kde jsme!“ okamžitě to Miguel zamítl. „Migueli, ale takové pozvání nemůžeme odmítnout!“ přesvědčovala ho Erika, „vždyť Santanderovi jsou naši přátelé!“ „Ano, Migueli, musíte se k nám připojit!“ přesvědčoval ho i Adrian. Miguel na něj nenávistně hleděl. Bylo mu zle z toho, jak si vychutnávají svá vítězství. Chtěl opět říct „ne“, jenže pak se ozval hlas, který odmítnout nedokázal. „Prosím, přidejte se k nám alespoň na chvíli! Budu moc ráda!“ usmála se Samantha. „Tak dobře,“ přikývl Miguel. „Výborně,“ usmál se Adrian, „jsme v tom velkém salónu, takže vás budeme čekat,“ řekl a spolu se Samanthou odešel. „Dojdu pro ostatní, můžeš jít zatím napřed,“ řekla Erika Miguelovi. „Eriko, já vím, o co ti jde!“ zamračil se na ni. „Taky tě miluju, lásko!“ zasmála se Erika, políbila ho a odešla zbytku rodiny říct, že se přesunou na zásnubní oslavu Samanthy a Adriana.

„Kdo to je? Kdo je má dcera?“ ptala se Victoria šťastně a zoufale zároveň. „Od čeho máš detektiva? Ať ti to zjistí!“ řekla jí Zoe klidně a chtěla odejít. „Ne!“ Victoria ji nepustila, „řekneš mi to ty a teď hned!“ „Julie,“ vzdychla Zoe otráveně, „dvaadvacet let si žila v domnění, že je tvá dcera mrtvá a teď když víš, že to není pravda, tak se div nezblázníš, aby si zjistila, kdo to je!“ smála se, „to se mi vážně líbí!“ „Zoe, prosím tě, už mě přestaň trápit a řekni mi to, prosím!“ rozplakala se Victoria. „Ale teď ještě slzičky, no to je ještě lepší!“ smála se Zoe. „Zoe, prosím!“ zakřičela Victoria zoufale, „co mám udělat, aby si mi to řekla? Mám tě prosit na kolenou? Já to klidně udělám, ale řekni mi to, prosím!“ „Aby si mě prosila na kolenou?“ zamyslela se Zoe, „bylo by to určitě pěkné!“ zasmála se, „ale upřímně, Julie, já bych ti to i tak neřekla!“ Victoria zavzlykala. „Neboj se, Julie, ten tvůj detektiv ti to zjistí a až ti to řekne, tak já u toho budu, abych se pokochala tvým výrazem!“ smála se Zoe, „kdybych ti to řekla já, tak bych si ho tak nevychutnala, protože bys na mě zas měla spoustu otázek a já bych byla za chvilku otrávená! Ale takhle nebudu! Takhle se budu jen dívat a bavit se!“ zasmála se a odešla. Victoria klesla k zemi a plakala.

Eva se bavila na oslavě s Leticií, když k jejich stolu přišel Gerardo. „Dobrý večer,“ usmál se. „Co tady děláte?“ vytřeštila Eva oči. „Váš syn a jeho takzvaná snoubenka mě pozvali!“ odvětil jí Gerardo. „Co myslíte tím „takzvaná“?“ zeptala se Eva naštvaně. Leticia pochopila, že je navíc, a tak se vytratila. „To, že kdyby Samantha neztratila paměť, tak by s vaším synem nebyla,“ odvětil jí Gerardo a přisedl si. „Co to melete? Ti dva se zasnoubili ještě před tou její nehodou!“ řekla mu Eva. „A víte, co za tím zasnoubením stálo?“ zeptal se Gerardo. „Já vůbec nevím, o čem to tady mluvíte!“ zlobila se Eva. „Aha, tak vy asi ještě nejspíš nevíte, co je váš synáček zač!“ podotkl Gerardo. „Tak to už je opravdu vrchol! Nejenže jste otravný, ale ještě si dovolujete urážet mého syna!“ rozčílila se Eva. Gerardo si vzpomněl, že mu jednou Miguel řekl, že Adrian je Evin nejoblíbenější syn, a tak věděl, že nemá smysl se s ní dál hádat. „Dobře, necháme to být,“ řekl, „a co takhle to zkusit úplně od začátku! Tak, abychom si padli do noty!“ zasmál se. „Vy máte asi hodně velké sebevědomí!“ poznamenala Eva. „Jo trošku větší ho asi mám!“ zasmál se Gerardo. „Takže by vám ho měl někdo srazit a ten někdo budu já!“ vstala Eva od stolu, „starejte se o své věci a mě a mou rodinu nechte na pokoji!“ přikázala mu a odešla. Gerardo se smál.

Miguel zpovzdálí pozoroval Samanthu, jak se na něčem směje s Karinou a Leticií. S lidmi, se kterými, když už komunikovala, tak jen prostřednictvím hádek. A nyní se spolu baví, jak kdyby byly nejlepší kamarádky. Ten mizera udělal všechno pro to, aby ses nikdy nedozvěděla pravdu, pomyslel si Miguel. Samantha osaměla, a tak se za ní chtěl hned vydat. „Kampak to jdeš?“ postavila se mu Erika do cesty. „Baví tě to, když mě takhle trápíš, viď?“ zeptal se Miguel. „Nemysli si, nedělá mi to dobře,“ odvětila mu Erika, „ale jenom chci, aby si věděl, co to znamená trpět! Jako když jsem trpěla já, když si mě opustil kvůli ní!“ nenávistně se zahleděla na Samanthu. „Já jsem tě neopustil kvůli ní! Opustil jsem tě proto, protože jsem zjistil, jaká ve skutečnosti jsi!“ připomněl jí Miguel a stále byl z toho zklamaný. „Jenže kdyby se ona neobjevila, tak by se naše problémy vyřešily! Ona za všechno může! Jedině ona!“ trvala na svém Erika. Miguel pokroutil hlavou a všiml si, že k Samanthě přišel Adrian a objal ji. „No nejsou nádherný pár!“ rozplývala se Erika. „Zmlkni, Eriko!“ řekl Miguel. „Nebudu mlčet! Musíš si zvykat, Migueli! Už brzy se ti dva vezmou a budou spolu až do konce života!“ usmívala se Erika. „Nenávidím tě!“ řekl jí Miguel zhnuseně a odešel. Prošel kolem Fabioly a Francisca, ale na Fabiolin dotaz „Migueli, co se děje?“, neodpověděl. „Půjdu za ním! Nevypadal moc dobře,“ řekla Franciscovi. „Jen jdi,“ přikývl Francisco a Fabiola odešla. „Kam šly naše děti?“ přistoupila ke svému manželovi Matea. „Miguel se nejspíš zase pohádal s Erikou, a tak si s ním šla Fabiola promluvit!“ odvětil jí Francisco. „Zase se pohádali?“ zvolala Matea smutně, „já nechápu, proč se ti dva konečně nesmíří!“ „Protože Miguel už Eriku nemiluje!“ vysvětlil jí Francisco už asi po milionté. „Francisco, prosím tě, nepřeháněj pořád!“ odvětila mu Matea, „půjdu je najít!“ řekla a odešla. Po chvíli hledání je našla venku, jak sedí na lavičce. Oni jí ale seděli zády, takže nevěděli, že se k nim blíží. A čím víc se Matea přibližovala a tím pádem více doslýchala, tak tím víc zpomalovala, až nakonec úplně zastavila a potají jejich rozhovor poslouchala. „Fabiolo, co mám dělat?“ vzlykal Miguel, „já vím, že jsem Erice slíbil, že s ní zůstanu, ale já to nedokážu! Ne teď, když jsem moji Sam zase viděl! Tolik Sam miluju! A teď se ještě musím koukat na to, jak na ni sahá ten bídák Adrian!“ vzteky se mu zatínaly pěsti, „a ona mu to chudák klidně dovoluje, protože si nepamatuje, jak jí ubližoval! Pane Bože, proč se to muselo všechno stát?! Když jsme spolu byli na haciendě, byli jsme tak šťastní! Požádal jsem ji o ruku! Plánovali jsme společnou budoucnost! Všechno bylo dokonalé, krásné! A já už nemůžu dál! Nedokážu bez ní žít, Fabiolo, nedokážu!“ rozplakal se v jejím náručí. Fabiola ho pevně objímala a po tvářích jí také stékaly slzy. Kvůli Miguelovi, ale i kvůli ní samé, protože ani ona nebude nikdy dost šťastná, pokud nebude s Andrésem. Matea zesmutněla a vrátila se na oslavu. Když našla Francisca, řekla mu: „Francisco, já jsem asi udělala velkou chybu, když jsem našeho syna nevyslechla!“ „Konečně ti to došlo!“ řekl Francisco.

Další den se Claudia ve svém hotelovém pokoji, kde jako finalistka SuperStar nyní bydlela, učila písničku do dalšího finálového kola. Seděla na posteli, v uších měla sluchátka a zpívala. Neslyšela tak, že jí Alvaro marně klepe na dveře. Naštěstí měl ale kartu, a tak si otevřel. „Claudie?“ zavolal, když vešel dovnitř. Ale Claudia ho pořád neslyšela. Překvapeně se usmála, až když vešel do jejího pokoje. „Alvaro!“ vyndala si sluchátka, seskočila z postele a padla mu do náruče, „neslyšela jsem tě!“ usmála se na něj a políbila ho. „Teď už vím proč,“ ukázal na sluchátka a oba se rozesmáli. „Zrovna se učím další písničku na neděli!“ vysvětlila mu Claudia. „Claudie, musím s tebou mluvit o něčem vážném!“ řekl Alvaro. „Ty mě děsíš, co se děje?“ zeptala se Claudia. „Jde o ten článek, co se včera psal snad ve všem bulváru!“ odvětil jí Alvaro. „Ani mi to nepřipomínej! Víš, jak jsem byla rozčílená?“ rozzlobila se Claudia. „Já jsem na tom byl úplně stejně,“ odvětil jí Alvaro, „ale o to teď nejde.“ „Tak co je za problém?“ zeptala se Claudia. „Ty noviny se dostaly až k vedení a to mi řeklo, že si ostatní finalisti přejí, aby si ze soutěže odstoupila!“ řekl jí Alvaro, co nejšetrněji. „Cože?“ zvolala Claudia šokovaně, „ale vždyť to, že spolu chodíme, moji účast v soutěži nijak neovlivňuje! Já vím, co v těch novinách psali, ale vždyť to jsou všechno lži! Fabiola mi přece nikdy nenadržovala!“ „Já to vím, ty to víš i Fabiola to ví! A i vedení nám věří, jenže pro ně jsou důležitější diváci! Aby věřili, že smsky, které každý týden posílají, neposílají nadarmo! Že soutěž je opravdu regulérní a že opravdu jen ty smsky rozhodují o vítězi!“ vysvětlil jí Alvaro. „Takže kvůli jednomu lživému článku se mám vzdát svého snu?“ zeptala se Claudia nešťastně. „Ne, Claudie, to nedovolím! Ty si splníš svůj sen, to ti přísahám!“ řekl Alvaro sebejistě. Claudia se na něj smutně usmála a objala ho.

Miguel si zavazoval tkaničky u botasek. Chystal se jít si zaběhat, když někdo zaklepal na dveře jeho pokoje. „Dále,“ zavolal. Do pokoje vešla Matea. „Mami,“ usmál se na ni Miguel a políbil ji na tvář. Matea se tvářila zkroušeně. „Mami, děje se něco?“ zeptal se Miguel ustaraně. „Ty, Samanthu Olivaresovou opravdu miluješ, je to tak?“ zeptala se Matea. „Víc než svůj život!“ odvětil jí Miguel. Matea pokroutila hlavou. „Migueli, odpusť mi to! Odpusť mi, že jsem to nechápala!“ žádala ho Matea, „že jsem to nechtěla chápat!“ dodala. „Mami, já ti nemám co odpouštět!“ odvětil jí Miguel, „já jsem tě na jednu stranu chápal! Ale co ta změna?“ zeptal se. „Včera jsem nechtěně vyslechla tvůj rozhovor s Fabiolou! Když jsi kvůli té Samanthě tak zoufale plakal, pochopila jsem, že ji opravdu miluješ a že já jsem udělala obrovskou chybu, že jsem tě nevyslechla!“ vyčítala si to. „Mami, já vím, že jsi vždycky měla Eriku ráda, já jsem ji taky moc miloval! Jenže pak jsem o ní zjistil spoustu věcí, které naše manželství zničili! Teprve až potom jsem se zamiloval do Samanthy! Nechci už, aby sis o ní myslela, že je to žena, co ničí manželství!“ vysvětlil jí Miguel. „Já ti věřím, Migueli,“ pousmála se Matea, „teď mi je jen líto toho, jak jsem se k ní chovala! A že jsem věřila víc Erice, než tobě! Svému synovi!“ dodala smutně. „Odteď už mě budeš poslouchat?“ zeptal se Miguel. „Už vždycky! Tebe, tvého otce i tvou sestru!“ přísahala Matea, „protože vy všichni jste mi říkaly pravdu, jen já ji nechtěla slyšet!“ Miguel se na ni usmál a objal ji. Byl šťastný, že má konečně oporu i ve své matce.

Leticia a Ramon spolu leželi nazí v posteli a líbali se. „Co je to dneska s tebou?“ ptala se ho Leticia, „jsi duchem nepřítomný!“ „Promiň, Leticie,“ omluvil se Ramon a posadil se, „ale včera jsem se dozvěděl něco, co mi kazí moje plány!“ „Co ses dozvěděl?“ zeptala se Leticia a posadila naproti němu. „Vlastně se to týká i tebe!“ řekl Ramon. „Tak tím spíš mi to řekni!“ odvětila mu Leticia. „Nancy čeká dítě!“ oznámil jí Ramon. Leticia vykulila oči. „A otcem je pochopitelně tvůj manžel!“ dodal Ramon. „To snad ne!“ rozčílila si Leticia, „tak ona se pojistila děckem! A je to opravdu Sebastianovo?“ „Tvrdí, že jo,“ odvětil jí Ramon, „a podle toho, jak se změnila, jsem si tím i jistý, protože mu je opravdu stále věrná!“ zašklebil se. „Pane Bože, co budu dělat, jestli se to Sebastian dozví!“ děsila se Leticia. „Tak to můžeš být klidná, protože se to nedozví!“ řekl Ramon, „od tebe ani ode mě určitě ne a Nancy se mu to taky říct nechystá, protože si myslí, že by jí nevěřil, že je to dítě jeho!“ „To je vlastně pravda!“ usmála se Leticia, „on si myslí, že spala snad se všemi chlapy na planetě, takže by jí rozhodně nevěřil!“ zasmála se, „i když mohl by si nechat udělat testy DNA!“ napadlo ji, ale vzápětí to zavrhla, „ne, určitě ne! On je z toho rozchodu s ní tak mimo, že by ho to nenapadlo! On teď vlastně nedělá nic jinýho, než se utápí ve své bolesti!“ smála se. „Vidím, že ty jsi ten problém vyřešila, ale já ho pořád mám! Doufal jsem, že se s Nancy vrátíme k našemu snadnému vydělávání peněz, ale s velkým břichem to půjde asi dost těžko!“ nadával Ramon. „A tak nechceš na to novou partnerku?“ zeptala se Leticia. „To jako myslíš sebe?“ podivil se Ramon. „No a proč ne?“ zasmála se Leticia, „jsem daleko hezčí než ta služka, takže bych ty chlapy sbalila mnohem rychleji! A navíc by to byl pro mě příjemný adrenalin!“ usmívala se. „Ty jsi mrcha!“ zasmál se Ramon. „A proto mě tak miluješ!“ chtivě se Leticia usmívala a oba se začali vášnivě líbat.

Andrés připravoval pro Jesúse snídani, když někdo zaklepal na dveře jeho bytu. Utřel si ruce do utěrky a šel otevřít. „Ahoj, Andrési!“ pozdravila ho Fabiola. „Fabiolo,“ podivil se Andrés. „Můžu dál?“ zeptala se. Andrés jí pootevřel dveře a Fabiola vešla. „Posaď se,“ ukázal Andrés na pohovku. „Ne, děkuji,“ odvětila mu Fabiola, „spíš ty by ses měl posadit!“ „Proč?“ zeptal se Andrés. „Protože ti chci říct něco hodně vážného! Něco, co se týká nás dvou! Něco, co nás může už navždycky rozdělit! I kdybychom se dali ještě někdy dohromady tak vím, že by si mi to nikdy neodpustil!“ řekla Fabiola. „O čem to mluvíš, Fabiolo?“ zeptal se Andrés nervózně. „Včera jsme s Miguelem měli dlouhý rozhovor! A já si uvědomila, že ti to musím říct! I když tím právě riskuju to, že mi to nikdy neodpustíš a že už spolu nikdy nebudeme, tak ti to musím říct! Máš právo to vědět! A já už to v sobě dusím tak dlouho, že to potřebuju ze sebe dostat!“ vysvětlovala mu Fabiola. „Fabiolo, prosím tě, už mi to řekni!“ žádal ji Andrés. „Jde o to, co jsem udělala proto, abych se stala zpěvačkou! Byla jsem tehdy moc mladá a sobecká! Myslela jsem jen sama na sebe a na svůj sen! A proto jsem udělala největší chybu ve svém životě!“ chvěl se Fabiole hlas, „Alvaro mi slíbil, že ze mě udělá hvězdu! Ale měl podmínku! Chtěl, abych se s ním vyspala!“ odmlčela se, „a já jsem to udělala!“ vytryskly jí z očí slzy viny a nenávisti k sobě samé. Andrés na ni vážně hleděl.

Miguel běhal po městě. V myšlenkách byl stále se Samanthou. Hlavou se mu promítala jedna vzpomínka za druhou. I ta, o které včera vyprávěl Fabiole. Ta, ve které Samanthu požádal o ruku. Samantha a Miguel odpočívali pod jedním velkým stromem. Miguel seděl opřený o strom a Samantha byla zase opřená o něj. „Sam, miluješ mě?“ zeptal se Miguel. „Moc tě miluju!“ odvětila mu Samantha se zamilovaným úsměvem. „Můžu se tě ještě na něco zeptat?“ řekl Miguel po chvíli. „Na cokoliv!“ usmála se Samantha. „Vezmeš si mě?“ požádal ji Miguel o ruku. Samantha ztuhla. Posadila se a otočila se k němu. „Cože?“ kulila na něj své kaštanové oči. „Vezmeš si mě?“ požádal ji znovu. „Ale já…,“ nevěděla, co říct. „Samozřejmě se musím nejdřív rozvést,“ uvědomoval si Miguel, „ale potom bych byl tím nejšťastnějším mužem pod sluncem, když by ses za mě provdala!“ usmál se, „takže ptám se ještě jednou! Vezmeš si mě?“ chytil ji za ruku a políbil ji na ni. „Ano, ano, ano!“ zvolala Samantha šťastně a padla mu kolem krku. Miguel byl nešťastný a rozčílený, že to všechno krásné je už pryč, a tak se rozběhl ještě rychleji, jako by ten vztek a tu bolest chtěl vyběhat. Zastavil ho až střet s jednou ženou, do které narazil a povalil ji na zem. „Slečno, moc se vám omlouvám!“ začal se omlouvat a pak se podíval, na kom to leží. „Migueli?“ nervózně Samantha polkla a srdce jí bušilo.