Miguel pomohl Samanthě vstát. „Jsi v pořádku? Neublížil jsem ti?“ ptal se ustaraně. „Ne, jsem v pořádku!“ pousmála se Samantha. „Ale vždyť se celá třeseš!“ řekl Miguel. „To asi, jak jsem se lekla, když si do mě vrazil!“ zasmála se Samantha. „Mně to opravdu moc mrzí!“ omlouval se Miguel. „To nic! To se přeci můžeš stát!“ usmála se Samantha. Ano, to je pravda, pomyslel si Miguel, nám dvěma se to stalo už podruhé. „No, už budu muset jít,“ řekla Samantha, „ráda jsem tě zase viděla, Migueli!“ usmála se. „Já tebe taky!“ řekl šťastně, „a opravdu jsi v pořádku? Nemám tě doprovodit?“ „Ne, Migueli, nedělej si starosti,“ usmála se na něj a rychle odešla. Musela odejít rychle, protože byla nesvá z toho, jak ji jeho pohled znervózňoval. Miguel se za ní ještě chvíli s úsměvem díval, a když se chtěl znovu rozeběhnout, uviděl, že u Samanthy zastavilo auto. Vyběhla z něj žena a objala ji. Když se žena odtáhla, Miguel si ji lépe prohlédl a poznal ji. „To je přeci Yoletty! Ona zná Sam?“ divil se. Nechápal to, a tak se rozhodl počkat, co se z toho vyvine. „Sam, to snad není možný! Tak dlouho jsme se neviděly! Jak se máš?“ ptala se Yoletty nadšeně. „Promiňte, my se známe?“ nepoznávala ji Samantha. „Děláš si ze mě legraci, že jo?“ zasmála se Yoletty, „tak moc jsem se zase nezměnila!“ „Víte, asi bych vám to měla vysvětlit! Já jsem totiž ztratila paměť! Nepamatuju si nic ze své minulosti,“ vysvětlila jí Samantha. „Sam, tak už přestaň žertovat!“ smála se Yoletty. Jenže Samantha se stále tvářila vážně, a tak Yoletty pochopila, že si opravdu legraci nedělá. „Ty jsi vážně ztratila paměť?“ zeptala se. Samantha smutně přikývla. „To je hrozné!“ byla Yoletty v šoku. „A kdo vlastně jste? Odkud mě znáte?“ zeptala se Samantha. „Já jsem Yoletty Alifová! Vyrůstaly jsme spolu v sirotčinci! Byly jsme si jako sestry!“ odvětila jí Yoletty. „Opravdu?“ smutně se Samantha usmála, „škoda, že si to nepamatuju!“ Yoletty něco napadlo. Šla do svého auta a po chvíli se vrátila s malým papírkem v ruce. „Tohle je moje číslo na mobil,“ podala ho Samanthě, „kdyby sis chtěla promluvit a pokusit se vzpomenout si, tak zavolej!“ usmála se na ni. „Děkuju! Určitě zavolám!“ zaradovala se Samantha. Miguel viděl, jak se ty dvě rozloučily podáním ruky, a když Samantha odešla, tak na Yoletty zavolal a rozběhl se k ní. Yoletty ho nepoznávala, až když přiběhl blíž. „Yoletty, vzpomínáš si na mě?“ zeptal se. „Jasně, ty jsi ten Andrésův kamarád. Ty jsi…,“ nemohla si vzpomenout na jméno. „Miguel,“ pomohl jí. „Ano, Miguel,“ přikývla Yoletty, „potřebuješ něco?“ zeptala se. „Odkud znáš Samanthu?“ zeptal se.

„Andrési, tak řekni něco, prosím,“ žádala ho Fabiola. „Fabiolo, já jsem to věděl!“ řekl Andrés. Fabiole málem vypadly oči z důlku. Čekala všechno, ale tohle ne. „Cože, ty jsi to věděl? Ale jak?“ nechápala to. „Teda ne, že bych to věděl na sto procent, ale tak nějak jsem to tušil! Co jiného by po tobě taky Alvaro mohl chtít, že?“ pronesl nenávistně. „Proč jsi mi to nikdy neřekl?“ zeptala se Fabiola zničeně. „A k čemu by to bylo? Měl jsem ti zkazit radost z tvého naplněného snu? Na to jsem tě až moc miloval!“ odvětil jí Andrés. „A to jsi mě miloval i potom, co jsi věděl, co jsem ti udělala?“ zeptala se Fabiola. „Asi ano,“ řekl Andrés, „věděl jsem, jak je pro tebe stát se zpěvačkou důležité a moc jsem ti to přál! A věděl jsem, že já bych ti k tomu snu nikdy nijak nedokázal pomoct!“ dodal vážně, „a proto jsem ti to odpustil!“ Fabiola se rozplakala. „Andrési, ty jsi ten nejúžasnější muž na světě!“ vzlykala. Andrés se pousmál. „A víš co?“ zeptal se, „taky jsem tak nějak doufal, že se třeba jednou ke mně vrátíš! Že přijdeš a řekneš mi, že mě miluješ víc než zpívání! Že zase budeme jen dva obyčejní lidé, co nebudou muset svou lásku tajit!“ usmíval se, „byl jsem naivní viď?“ zasmál se. „Ne, Andrési, nebyl, já …,“ „Fabiolo, nemusíš mi nic vysvětlovat! Já už jsem to opravdu pochopil! Ty se zpěvu nikdy nevzdáš a já to po tobě nemůžu chtít! To bychom pak byli oba nešťastní!“ řekl Andrés smířeně. „Ale, Andrési …,“ tentokrát Fabiolu přerušil Jesúsův pláč. „Už by si měla jít,“ řekl jí Andrés a odešel za svým synem. Fabiola se rozplakala a odešla.

Matea scházela ze schodů v domě Velasquezových. „Mateo, nevěděla jsem, že jsi tu,“ řekla jí Erika, když vešla do haly. „Byla jsem si promluvit s Miguelem, a teď jsem byla ještě u tvé matky,“ vysvětlila jí Matea. „Miguel je doma?“ zeptala se Erika. „Ne, už před nějakou dobou si šel zaběhat,“ odvětila jí Matea, „a teď když tě vidím, Eriko, tak bychom si měly promluvit i my dvě!“ řekla vážným tónem. „Dobře,“ usmála se Erika, „o čem chceš mluvit?“ „Už vím celou pravdu, Eriko,“ řekla Matea. „Jakou pravdu?“ nechápala Erika. „Už vím všechno o tom, jak to bylo mezi tebou a Miguelem,“ odvětila jí Matea, „už vím, že jsi mi ve všem lhala!“ „Kdo ti to řekl?“ zeptala se Erika. „Sám Miguel! Konečně jsem ho vyslechla, a tak teď vím, že jsi mě jen sprostě využívala! Chovala jsem se kvůli tomu hrozně nejen ke své rodině, ale i k Samanthě Olivaresové, která si to vůbec nezasloužila!“ vyčítala si to Matea. „No jistě, chudinka chůvička nikdy za nic nemůže! Jenom mi přebrala manžela, ale máš pravdu, to vlastně nic není!“ křičela Erika. „Miguel mi říkal, že nemá cenu se s tebou o tomhle tématu hádat, a tak s tím ani nebudu začínat,“ řekla Matea, „ale i když si to teď nemyslíš, tak je mi opravdu líto, že to mezi vámi skončilo, protože jsem tě měla ráda!“ „A můžeš mě mít ráda i nadále, protože mezi námi nic neskončilo!“ zdůraznila jí Erika, „Miguel je můj! Jenom můj!“ „Akorát on miluje jinou!“ podotkla Matea. „A ona si zase bude brát jiného, takže není, co řešit!“ zasmála se Erika. Matea pokroutila hlavou. „Eriko, místo toho, abys zachraňovala manželství, které nejde zachránit, by sis měla promluvit se svou matkou! Moc se trápí, že jí nechceš dovolit vysvětlit ti, jak to bylo s tvou sestrou!“ upozornila ji Matea. „Tak ať se klidně trápí dál! Zaslouží si to!“ řekla Erika nenávistně a vyšla po schodech nahoru.

Miguel pozval Yoletty na kafe, aby si mohli v klidu promluvit o Samanthě. „Takže vy jste spolu vyrůstaly!“ podivoval se Miguel nad tím, jak je ten svět malý. „Ano, odmalička jsme byly nerozlučné!“ usmívala se Yoletty, „jenže Sam je o rok starší, takže musela ze sirotčince odejít o rok dřív a tím se naše cesty rozešly,“ vysvětlila mu, „a teď když ji po letech potkám, tak zjistím, že si na mě nepamatuje! To je úplně šílené!“ „Yoletty, a ty si jí dala číslo, aby ti zavolala, kdyby si chtěla promluvit?“ zeptal se Miguel. Yoletty přikývla. „A myslíš, že ti zavolá?“ zeptal se Miguel. „To nevím, ale podle toho, jak se zaradovala, tak si myslím, že ano,“ usmála se Yoletty, „takhle aspoň bude mít možnost se něco o své minulosti dozvědět a třeba si vzpomene! A určitě si vzpomenout chce!“ „To chce! Musí si vzpomenout!“ odvětil jí Miguel, „víš, abys to pochopila, já Sam miluju! Strašně moc! Potřebuju ji mít po svém boku! A navíc, ona je teď mezi lidmi, kteří ji mohou ublížit a ona to neví! Proto ji odtamtud musím dostat, co nejdřív!“ vysvětlil jí. „Dobře, ale co chceš dělat?“ zeptala se Yoletty. „Pro začátek by úplně stačilo tohle …,“ řekl jí Miguel svůj plán. „To nebude problém,“ usmála se Yoletty, „no ale, když ti pomůžu já, chci, abys pomohl i ty mně!“ dodala. „Vím, co máš na mysli a počítám s tím,“ odvětil jí Miguel, „pokusím se Andrése přesvědčit, aby si to s tím soudem rozmyslel! Víš, on to podle mě ani nechce udělat, ale byl prostě jen moc rozčílený a ani nevěděl, co říká! Měl jen strach, že bys ho o Jesúse zase připravila, a proto zašel až takhle daleko!“ „Vždyť já to úplně chápu,“ odvětila mu Yoletty, „asi bych v jeho situaci reagovala stejně! Ale, Migueli, já ti přísahám, že ho nechci o Jesúse připravit! Je mi jasné, že si na něj zvykl, že si zvykl, že je táta a o tu roli ho nechci připravit! Teď už ne! Vím, že jsem předtím udělala chybu, když jsem mu to neřekla hned, ale teď už vím, že Jesús potřebuje i tátu!“ „A Andrés je skvělý táta, to tě můžu ujistit!“ usmál se Miguel. „To ráda slyším,“ usmála se Yoletty. „Takže domluveno?“ podal jí Miguel ruku, „ty pomůžeš mně, já pomůžu tobě!“ „Domluveno,“ stiskla mu Yoletty ruku a usmála se.

Jazmín měla v kuchyni rozložené žehlicí prkno a před sebou horu prádla. Rozprostřela si na prkno první kus oblečení, když do místnosti vešla Nancy. A nebyla sama. „Jazmín, podívej, kdo za tebou přišel!“ řekla. „Kdo?“ zvedla Jazmín hlavu a vykulila oči. „Ahoj, Jazmín!“ usmál se na ni Lorenzo. „Jazmín, vždyť to spálíš!“ zakřičela Nancy. Jazmín si všimla, že z toho překvapení, že za ní Lorenzo přišel, nechala žehličku ležet na oblečení. Rychle ji odložila stranou a naštěstí to bylo včas. „Lorenzo, jak jsi mě našel?“ podivila se. „Je to přeci má práce!“ odvětil jí Lorenzo. „To je vlastně pravda!“ zasmála se Jazmín, když si uvědomila, že je detektiv, „a co tady děláš?“ zeptala se. „Přišel jsem tě pozvat na oběd!“ řekl jí Lorenzo. „Mně?“ zvolala Jazmín překvapeně. „Jiná Jazmín Valdézová tu není, takže to budeš nejspíš ty!“ žertovala Nancy. Jazmín se na ni zašklebila. „Tak přijmeš mé pozvání?“ zeptal se jí Lorenzo. „Já ale nemůžu! Jsem v práci!“ odvětila mu Jazmín. „Ale jen běž, ono se vůbec nic nestane,“ řekla jí Nancy, „nezapomeň, že už nepracujeme u Santanderových!“ „Ale stejně se budu muset pana Francisca nebo paní Matey zeptat, jestli si můžu vzít volno!“ odvětila jí Jazmín. „Jenže ani jeden tu není,“ řekla jí Nancy, „a když by se ptali, kde seš, tak řeknu, že jsi šla na nákup,“ dodala. „Hm, tak bych tak řekl, že teď už se nemáš na co vymluvit!“ podotkl Lorenzo se smíchem. „Tak dobře,“ usmála se Jazmín, „jenom se půjdu převléknout,“ a odešla. „Díky za pomoc, Nancy! Asi by nešla, kdybys jí nepopostrčila!“ řekl jí Lorenzo. „Víš, ona už dost dlouho popostrkuje ostatní, a tak už bylo na čase, aby to taky někdo udělal jí!“ vysvětlila mu Nancy. Lorenzo se usmál.

Fabiola vystoupila z hotelového výtahu a u svého pokoje viděla čekat Claudii. „Claudie, copak tu děláš?“ zeptala se. „Potřebovala bych s vámi mluvit!“ odvětila jí Claudia, „pokud tedy máte čas,“ dodala. „Samozřejmě,“ přikývla Fabiola, „pojď dál,“ řekla a otevřela dveře. Obě se usadily na pohovce. „Asi se mnou chceš mluvit o tom článku v novinách!“ domnívala se Fabiola. „To ani tak ne, spíš o tom mém odstoupení,“ odvětila jí Claudia. „Claudie, já i Alvaro jsme se snažili vedení přemluvit, že je to holý nesmysl, ale nedali si říct,“ řekla Fabiola zklamaně. „Já vím a jsem vám moc vděčná,“ usmála se Claudia, „a hlavní důvod, proč jsem teď tady, je, že jsem si přišla pro radu,“ vysvětlila, „víte stát se zpěvačkou, byl můj sen už odmalička! Už jako malá jsem doma zpívala s jakýmkoli provizorním mikrofonem a bavila tím celou rodinu,“ zasmála se a Fabiola s ní, „a myslela jsem, že účast v SuperStar mi k tomu snu dopomůže! Ale teď se mi ten sen rozpadá jako domeček z karet a to kvůli jednomu lživému článku!“ řekla nešťastně, „víte už mě i napadlo, to ale, prosím, Alvarovi neříkejte,“ požádala Fabiolu a ta jí přikývnutím ujistila, že to zůstane mezi nimi, „že bych se s ním rozešla, abych mohla v soutěži dál pokračovat, jenže nevím, jestli bych si to pak do konce života nevyčítala!“ „Teď jsem právě pochopila, proč jsem si tě hned na prvním castingu vryla do paměti! Ty jsi totiž mé, o devět let mladší, já!“ usmála se Fabiola, „v dětství jsem dělala to samé, co ty! Taky jsem toužila po tom stát se zpěvačkou! Ale teď ti řeknu jednu důležitou věc, Claudie, a tu si zapamatuj! Splněný sen ještě neznamená štěstí!“ zdůraznila, „a proto se tě ptám, miluješ Alvara? Seš si jistá, že je to ten pravý?“ zeptala se vážně. Claudia o tom nemusela vůbec přemýšlet. „Ano, miluju ho! Jsem si jistá, že je to ten pravý!“ řekla. „Tak potom nedělej tu samou chybu, co jsem udělala já! Nevyměň životní lásku za kariéru! Dříve nebo později by si toho totiž začala litovat a byla bys nešťastná! A čas se potom už nedá vrátit zpátky!“ poradila jí Fabiola a zesmutněla. Kdyby si tohle uvědomila už před osmi lety, mohla být stále s Andrésem a stále šťastná.

Miguel se zastavil o polední pauze v práci za Andrésem. Chtěl totiž hned začít s tím, co slíbil Yoletty. „Už jsi nějak začal v boji o Jesúse?“ zeptal se Miguel, když spolu seděli v jednom bufetu. „Mám už připravené veškeré podklady, a teď jen čekám, kdy mě zkontaktuje Yolettin právník a jaký návrh mi přednese,“ odvětil mu Andrés. „Andrési, nechceš si to ještě rozmyslet? Nemyslíš si, že by se to dalo obejít i bez soudu?“ zeptal se Miguel. „Nemysli si, Migueli, nedělá mi to potěšení! Ale Yoletty mi nedává jinou možnost!“ řekl Andrés. „A to soudíš po tom vašem jednom rozhovoru? Po té vaší hádce?“ pokroutil Miguel hlavou, „co takhle se sejít ještě jednou a promluvit si v klidu s chladnou hlavou?“ navrhl. „Ne, to by bylo zbytečné!“ odvětil mu Andrés. „Ty jsi ale taky palice dubová!“ zanadával Miguel, „představ si, že by bylo všechno vyřešené během pěti minut, ale to by si toho druhého člověka musel pustit ke slovu!“ „O čem to mluvíš, Migueli? To mi jako chceš říct, že se Yoletty zastáváš?“ zvolal Andrés dotčeně. „Ano! Protože vím, že ti Jesúse nechce vzít a ty se tu zbytečně oháníš soudem!“ odvětil mu Miguel. „A jak ty můžeš vědět, že mi Jesúse nechce vzít?“ ptal se Andrés. „Protože mi to sama řekla!“ odvětil Miguel. Andrés ztuhnul. „Copak ty se s ní spolčuješ za mými zády? A to si říkáš nejlepší kamarád?“ zvolal vztekle a postavil se. „Prosím tě, Andrési, uklidni se a sedni si,“ řekl mu Miguel. Andrés se tedy posadil. „Potkal jsem Yoletty úplnou náhodou a promluvili jsme si! Všechno mi vysvětlila, a tak teď vím, že nějaký soud je bezpředmětný!“ vysvětlil mu Miguel. „Takže ona tě vyhledala, aby tě přesvědčila, aby ses postavil proti mně!“ rozzlobil se Andrés. „Andrési, seš hluchej? Říkám ti, že jsem ji potkal úplnou náhodou!“ zdůraznil Miguel, „a navíc jsem to byl já, kdo ji oslovil!“ dodal. „A proč by si to dělal?“ zeptal se Andrés. „Protože jsem zjistil, že zná Sam!“ odvětil Miguel. Andrés se na něj nechápavě podíval. „Ona se Sam vyrůstala! Yoletty je taky sirotek! Proto ti v tom dopise napsala, že nemá nikoho, kdo by se o Jesúse postaral, protože ona opravdu nemá žádnou rodinu!“ vysvětloval mu Miguel, „a teď si představ, jak jí musí být, když jí chceš Jesúse vzít?“ „Ale já jí ho nechci vzít,“ odvětil mu Andrés, „jenom chci, aby brala v potaz, že jsem jeho otec a že chci být součástí jeho života!“ „Ona si to uvědomuje a chce to!“ ujistil ho Miguel, „tak ten soud ještě zvaž, prosím!“ dodal.

Jazmín a Lorenzo byli na obědě v jedné luxusní restauraci. „Nevím, jestli si vybral dobře!“ poznamenala Jazmín, když se rozhlížela kolem. „Co? Restauraci nebo partnerku?“ rozesmál se Lorenzo. „Vlastně obojí,“ odvětila mu Jazmín, „nehodíme se k sobě!“ „A teď myslíš sebe a restauraci nebo sebe a mě?“ zeptal se Lorenzo se smíchem. „Sebe a restauraci,“ odvětila Jazmín, a pak jí došla ta druhá část, „no ale tím neříkám, že to znamená, že se k sobě hodíme my dva!“ dodala. Lorenzo se potutelně usmíval. „Proč si mě vlastně na ten oběd pozval?“ zeptala se Jazmín. „Chtěl jsem tě ještě vidět,“ odvětil jí Lorenzo, „to naše setkání na mě zapůsobilo! A já tě nemohl dostat z hlavy,“ usmál se. Jazmín začala červenat. „A jak ses vlastně stal detektivem?“ rychle změnila téma, „pokud si dobře pamatuju, tak si vždycky chtěl být velký manažer!“ „Ano, to je pravda, ale taky jsem měl vždycky rád luštění hádanek,“ odvětil jí Lorenzo, „a jeden otcův známý byl detektiv. Během školy jsem k němu začal chodit na brigádu. Prostě jen dělat administrativu, ale když jsem pak viděl, jaký adrenalin při své práci zažije, tak jsem neváhal ani minutu!“ „To museli mít rodiče asi radost!“ zasmála se Jazmín. „Štěstím opravdu nejásali,“ smál se Lorenzo, „ale naštěstí mě zachránila Esther! Takže mají aspoň jedno dítě, co jim splní přání!“ dodal. „Ale tak hlavně, že děláš práci, která tě baví,“ usmála se Jazmín. „Ano, moc mě baví,“ přikývl Lorenzo, „a teď jsem našel ještě něco, co mě baví … nebo spíš někoho, kdo mě baví,“ usmál se. Jazmín zase začala červenat.

Samantha přišla domů. Byla ještě pořádně vykolejená z dalšího setkání s Miguelem. Srdce jí pořád hlasitě tlouklo a po celém těle cítila příjemné chvění pokaždé, když si vzpomněla, jak si byli blízko. „Pane Bože, co se to se mnou děje?“ ptala se zmateně. „Ne, Sam, přestaň, už na to nesmíš myslet,“ řekla si po chvíli, „vždyť se máš vdávat!“ a začala v kabelce hledat mobil, že zavolá Adrianovi, aby se toho zmatku v duši, alespoň na chvíli zbavila. Jenže dřív než mobil, našla papírek s Yolettiným číslem. A i když pro ni byla Yoletty cizí, tak k ní měla důvěru. Věřila jí, že ji opravdu zná a že jí může pomoct si vzpomenout alespoň na něco ze své minulosti. Proto když mobil našla, místo Adrianova vytočila její číslo. „To je Yoletty?“ zeptala se, a když dotyčná na druhé straně odpověděla, že ano, pokračovala, „tady Samantha Olivaresová! Přemýšlela jsem a ráda bych se s vámi sešla! Potřebuju si vzpomenout na svou minulost!“ řekla vážně.