Byl další den ráno. Samantha stála přede dveřmi Yolettina bytu, tak jak se včera po telefonu domluvily. Zaklepala a po pár sekundách jí Yoletty otevřela. „Sam, to jsem ráda, že si přišla,“ usmála se a objala ji. Samantha se cítila trochu nesvá, že ji objímá cizí člověk, jenže na druhou stranu chápala, že pro Yoletty je to přirozené, když se znají od narození. „Pojď dál,“ řekla jí Yoletty a Samantha vešla dovnitř. „Neruším vás?“ zeptala se Samantha. „Nerušíš ani trochu a, prosím tě, tykej mi!“ požádala ji Yoletty, „já vím, že si na mě nepamatuješ, ale je to hrozné, když tě slyším mi vykat!“ zasmála se. „Dobře, pokusím se,“ pousmála se Samantha. Poté se obě posadily na pohovku a Samantha řekla: „Yoletty, přišla jsem, abych se dozvěděla něco o své minulosti! Pověz mi, prosím, o našem životě v sirotčinci!“ „Popravdě na tohle povídání by byly lepší naše vychovatelky, které by ti jistě barvitě vylíčily, co všechno jsme jim prováděly!“ zasmála se Yoletty. „Zlobily jsme?“ podivila se Samantha. „No vlastně spíš já!“ smála se Yoletty, „ty si byla taková moje starší sestra, co se mě snažila držet na uzdě, ale občas to nevyšlo, tak jsem tě do svých malérů zatáhla! Já vím, nebylo to zrovna vždycky fér, ale i tak jsme jedna na druhou nedaly dopustit! Držely jsme za každé situace při sobě! Nebylo nic, co bychom společně nedokázaly vyřešit! Tím, že jsme měly jedna druhou, jsme se i líp srovnávaly s tím, že vyrůstáme tam, kde vyrůstáme! Neměly jsme sice rodiče, ale měly jsme sebe!“ usmívala se Yoletty. Samantha jí úsměv opětovala. „To se moc hezky poslouchá!“ řekla s úsměvem, „a do jakých malérů si mě třeba dostala?“ zeptala se smíchem. Yoletty se rozesmála a začala jí vyprávět, co všechno spolu zažily. Vyprávěla minuty a hodiny a po celou dobu se se Samanthou smály. Čas utíkal velmi rychle, a kolik je hodin, si všimly, až když je vyrušil zvonek u dveří. „To už bude poledne?“ zvolala Yoletty šokovaně, když se podívala na hodinky, „promiň, Sam, dojdu otevřít,“ řekla a odešla. Po chvíli se vrátila s nečekaným hostem. Alespoň pro Samanthu. „Migueli?“ zvolala překvapeně.

„Fabiolo?“ vešel do její ložnice Alvaro. „Hned jsem tam!“ ozvala se Fabiola z koupelny. Alvaro si mezitím prohlížel večerní šaty, které visely na skříni. „Ahoj, Alvaro,“ políbila ho Fabiola na tvář, když vyšla z koupelny. „Ty si vezmeš dnes večer?“ ukázal Alvaro na šaty. Fabiola přikývla. „Jsi nervózní?“ zeptal se Alvaro. „Ani ne,“ odvětila mu Fabiola a posadila se na postel. „Vždyť dnes večer se můžeš stát zpěvačkou roku!“ řekl Alvaro vážně a přisedl si k ní, „to opravdu nejsi ani trochu nervózní?“ „Já vím, že je to krásné ocenění, ale na těchto věcech už mi nezáleží,“ řekla Fabiola smutně. „Chápu,“ přikývl Alvaro, „a proto jsem teď taky tady,“ dodal. Fabiola mu nerozuměla. „Jenom jsem tě přišel pozdravit a říct ti, že se chystám za Andrésem! Domluvím mu, tak jak jsem ti slíbil!“ usmál se Alvaro. „Jenže ta domluva asi nebude nic platná!“ zesmutněla Fabiola. „Ale to víš, že bude!“ ujistil ji Alvaro, „tu nejtěžší věc jsi mu už přece řekla a já vyřídím ten zbytek! Budete zase spolu, to ti slibuju!“ Fabiola se rozesmála. „Čemu se směješ?“ zeptal se Alvaro. „Že tomu, že budeme s Andrésem zase spolu, věříš víc, než já!“ odvětila mu Fabiola, „zrovna ty,“ zasmála se. „Časy a lidi se mění,“ usmál se Alvaro. Fabiola se pousmála. „Alvaro, můžu tě o něco požádat?“ zeptala se. „O cokoliv,“ odvětil jí. „Jestli se ti podaří Andrése přesvědčit, mohl by si …,“ řekla mu Fabiola o svém plánu. Alvaro ji vyslechl a poté souhlasně přikývl. „Jestli se proto rozhodneš, určitě budu stát za tebou!“ usmál se. Fabiola mu úsměv opětovala a objala ho.

„Vy se znáte?“ tvářila se Yoletty, že to neví. Ve skutečnosti byla s Miguelem domluvená. Když jí včera Samantha zavolala, že by se chtěla sejít, hned to dala vědět Miguelovi, aby splnila to, že si slíbili, že si budou vzájemně pomáhat. „Ano, Miguel je rodinný přítel,“ vysvětlila jí Samantha. „To jsou ale věci,“ zasmála se Yoletty, „Migueli, dáš si něco?“ zeptala se. „Kávu, děkuju,“ odvětil jí Miguel. „Hned jsem zpátky, zatím si dělejte společnost,“ usmála se Yoletty a odešla. Miguel se posadil vedle Samanthy. Samantha se snažila si trochu nenápadně odsednout. Miguel ale z toho nebyl zklamaný, právě naopak ho to potěšilo, protože na ni viděl její nervozitu. Nervozitu z toho, jak jí je blízko. „Jak se máš, Sam?“ zeptal se. „Dobře, moc dobře,“ pousmála se Samantha. „A odkud znáš Yoletty?“ zeptal se Miguel. „Znám ji … vlastně ji teprve poznávám,“ řekla Samantha smutně, „včera jsme se potkaly a dozvěděla jsem se, že jsme spolu vyrůstaly! Proto jsem dnes tady, abych se o něco o své minulosti dozvěděla! Myslela jsem si, že mi to pomůže vzpomenout si, ale moje paměť je stále prázdná!“ dodala zoufale. „Ani nevíš, jak mi je líto, když tě vidím tak trpět,“ položil svou ruku na její, „věř, že bych si moc přál, aby se ti paměť zase vrátila! Víc, než si myslíš,“ dodal. Jakmile se jí Miguel dotknul, srdce se jí opět rozbušilo. Nechápala, proč na ni Miguel tak působí a byla z toho zmatená čím dál víc. „Já už budu muset jít,“ rychle vstala a chtěla odejít, ale Miguel se jí postavil do cesty. „Odvezu tě,“ nabídl se a upřeně se jí zahleděl do očí. Samantha byla chvíli jeho pohledem jak zhypnotizovaná, a když se probrala, bez odpovědi utekla pryč. Yoletty zaslechla bouchnutí dveří, a tak vyběhla z kuchyně. Když viděla jen Miguela, smutně pronesla: „Takže to nevyšlo!“ „Právě naopak,“ odvětil jí Miguel, „je to na dobré cestě,“ usmál se. „Ale vždyť ti utekla!“ podotkla Yoletty. „Poprvé mi taky pořád utíkala, ale nakonec pochopila, že to nemá smysl! Že před láskou neuteče! A já vím, že se do mě zamiluje i podruhé! Už je do mě zamilovaná!“ šťastně se Miguel usmíval.

„Dům Mendozových!“ zvedla Jazmín v hale telefon. Tou dobou procházela kolem Nancy s kupou vyžehleného prádla v rukou. Vyšla na první schod, když uslyšela Jazmín říkat: „Lorenzo?“ Zastavila se, přiběhla k Jazmín a postavila se před ní a zvídavě čekala, co z toho hovoru bude. „Co dělám dneska večer?“ zvolala Jazmín. „Nic, nic,“ šeptala jí Nancy. Jazmín se na ni zamračila a otočila se k ní zády. Ale Nancy nedělalo problém ji obejít a znovu se jí postavit tváří v tvář. Jazmín jen vyvrátila oči v sloup a už to nechala být. „Dobře, tak já půjdu,“ souhlasila s Lorenzovou nabídkou na další schůzku. Rozloučila se a zavěsila. „To byl soukromý rozhovor,“ zamračila se na Nancy. „Jenže já jsem se do toho musela plést, protože ty bys určitě řekla ne!“ odvětila jí Nancy. „Jak ty víš, co bych řekla?“ zeptala se Jazmín. „Protože tě znám,“ řekla jí Nancy, „a víš, co je nejvtipnější, že jsme si prohodily role!“ zasmála se. „Jaké role?“ nechápala ji Jazmín. „No, že já teď nutím tebe do vztahu s Lorenzem, jako ty jsi nutila Sam do vztahu s Miguelem!“ zasmála se Nancy. „To přeci nemůžeš srovnávat!“ kroutila Jazmín hlavou. „Ale, prosím tě, vždyť je to úplně stejný!“ smála se Nancy, „pořád si Sam tvrdila, že si nesmí lásku odpírat a teď reaguješ úplně stejně jako ona ze začátku!“ „A víš, co, tak já ti taky něco řeknu!“ dala si Jazmín ruce v bok, „místo toho, aby si řešila můj vztah s Lorenzem …,“ „Řekla jsi vztah, to znamená, že chceš, aby nějaký byl!“ přerušila ji Nancy se smíchem. Jazmín její poznámku přešla a pokračovala: „Místo toho, aby si řešila věci jiných, tak by si měla vyřešit ty svoje! Myslím si, že by si měla říct Sebastianovi pravdu!“ „Jazmín, zbláznila ses? Vždyť víš, že by to bylo zbytečné!“ řekla Nancy smutně. „To nemůžeš vědět!“ oponovala jí Jazmín, „neviděli jste se spolu čtyři měsíce a Sebastianovi se třeba všechno rozleželo v hlavě! Určitě se mu stýská a chtěl by být zase s tebou! A i kdyby ne, tak to, že čekáš jeho dítě, by vědět měl!“ zdůraznila jí. „Nic mu říkat nebudu, protože nehodlám zažít další ponížení!“ odvětila jí Nancy vážně a vyšla po schodech nahoru.

„Co ty tady děláš?“ zeptal se Andrés Alvara, když ho viděl stát ve dveřích svého bytu. „Přišel jsem v míru!“ odvětil mu Alvaro. „Víš, že už mám jistý důvod ti rozbít hubu?“ zeptal se Andrés nenávistně. „Vím, a jestli ti to udělá dobře, tak jen do toho,“ pobídl ho Alvaro. „Proč jsi vlastně přišel?“ zeptal se Andrés otráveně. „Můžu dál?“ zeptal se Alvaro, „jen na chvilku,“ dodal. Andrés po chvíli dost neochotně otevřel, aby Alvaro mohl vejít. Poté se oba zastavili v obývacím pokoji. „Tak co je?“ zeptal se Andrés. „Přišel jsem se ti omluvit! Za to, že jsem tě s Fabiolou rozdělil a za to, že jsem dělal všechno proto, abyste se k sobě nevrátili!“ omluvil se Alvaro. Andrés vykulil oči. „Já asi špatně slyším!“ zvolal šokovaně. „Ne, slyšíš dobře, Andrési,“ odvětil mu Alvaro, „vím, že by sis nikdy nemyslel, že to řeknu, já jsem si to ještě před nedávnem taky nemyslel! Ale zamiloval jsem se! A pochopil jsem tak, co k sobě s Fabiolou cítíte, a jak moc jste oba trpěli, když jste spolu nebyli!“ „Proč mi tohle všechno vlastně říkáš?“ zeptal se Andrés. „Protože chci, abyste se k sobě vrátili,“ odvětil mu Alvaro, „už vám nebudu bránit! Právě naopak! Moc si přeju, abyste byli spolu zase šťastní!“ „A to ti mám jako věřit? Co když je to jen nějaký tvůj trik, aby ses pobavil na můj účet?“ zeptal se Andrés podezřívavě. „Když tě nepřesvědčím já, třeba tě přesvědčí Fabiola,“ odvětil mu Alvaro a předal mu vstupenku. „Co je to?“ zeptal se Andrés. „Přijď tam a využij svou druhou šanci!“ řekl Alvaro a odešel.

Byl večer. Samantha stála u okna ve svém pokoji a dívala se, jak prší. Déšť stále zesiloval a z dálky bylo slyšet, že se blíží i bouřka. I když bylo takové hrozné počasí, Samantha se usmívala. Myslela totiž na Miguela. Nemohla ho dostat z hlavy. Jakmile na něj jenom pomyslela, zachvěla se, jako kdyby stál přímo u ní. Nemohla to pochopit. Takový pocit ještě nikdy nezažila. S Adrianem rozhodně ne. „Samantho!“ vtrhl do pokoje Adrian. „Adriane, co se děje?“ nechápavě Samantha hleděla na jeho rozzuřený výraz. Adrian ji surově chytil za rameno a odtáhl ji doprostřed místnosti. „Adriane, pusť, to bolí!“ vytrhla se mu Samantha a chytila se za bolavé rameno, „co se ti proboha stalo?“ zeptala se a neměla daleko k pláči, jak ji rameno bolelo. „Ty ses zase sešla s Miguelem Mendozou? Jakto?“ zakřičel na ni Adrian. Samantha se s tím totiž, nevědomky, co způsobí, svěřila Karině, která to Adrianovi musela ihned říct. A i když se Adrian doposud snažil držet své nervy na uzdě, tentokrát mu to nevyšlo. „Tak mluv? Jak to, že ses s ním sešla za mými zády?“ křičel na ni. „Já jsem se s ním nesešla za tvými zády! Byla to náhoda! A nevím, proč ti to tak vadí!“ odvětila mu Samantha a měla z něj trochu strach. „Vadí mi to a hodně! Zakazuju ti, aby ses s ním ještě někdy sešla!“ poručil jí Adrian. „Ale proč?“ zeptala se Samantha. „Prostě proto!“ zakřičel Adrian. „Adriane, řekni mi jeden rozumný důvod, co je tak hrozného na tom, když se někde potkám s Miguelem Mendozou?“ ptala se Samantha. „Nesmíš se s ním vidět a tečka!“ už Adrianovi docházela trpělivost. Jenže Samantha se odbýt nenechala. Stále se ptala proč a umlkla ve chvíli, kdy na ni Adrian vztáhnul ruku, že ji uhodí. V tu chvíli ještě navíc zahřmělo a Samantha se tak vyděsila ještě víc. Adrian si uvědomil, co právě málem udělal a začal se jí hned omlouvat. Samantha byla ale stále vyděšená, a tak vyběhla z pokoje, Adriana tam zamkla a utekla do toho hrozného počasí ven.

„To se mi snad jenom zdá!“ zvolala Eva naštvaně. „Taky vás rád vidím!“ ironicky se na ni usmál Gerardo, který jí otevřel dveře domu Velasquezových. „Co tady děláte?“ zeptala se Eva. „Jestli o tom nevíte, tak tu bydlí můj synovec a já jsem ho jednoduše přišel navštívit,“ odvětil jí Gerardo. „Tak za ním zase běžte a mně se přestaňte plést do cesty,“ odstrčila ho Eva a vešla dovnitř. „Jenže Miguel tu není. Před chvíli odešel do práce. Vlastně jsem byl zrovna na odchodu,“ řekl Gerardo. „No vidíte, tak se vůbec nezdržujte a běžte!“ zamračila se Eva. „A mně se zrovna odejít nechce, když vás vidím!“ rozesmál se Gerardo. „Běžte s tím svým únavným smíchem někam daleko ode mě!“ poručila mu Eva. „Můj smích je únavný?“ podivil se Gerardo, „a to mi doposud všichni říkali, že můj smích je tak nakažlivě příjemný!“ smál se. Eva už na něj neměla nervy. „Proč já tu s vámi vůbec ztrácím čas?“ zeptala se sama sebe a naštvaně vyšla po schodech nahoru. Gerardo se stále smál a poté odešel z domu. Eva vešla do Victoriina pokoje. „Victorie, jsem tady,“ řekla a přisedla si k ní na postel. Victoria, která doteď ležela, se na ni smutně podívala a objala ji. „Evo, já už to nevydržím!“ rozplakala se. „Co, Victorie?“ zeptala se Eva, když se jí podívala do očí. „Tu samotu! Jsem zoufalá z toho, že se mnou Erika nemluví,“ plakala, „a hlavně už potřebuju vědět, kdo je moje dcera! Kdo je moje malá Victoria!“ plakala. Eva ji pohladila po vlasech a objala ji.

„Dámy a pánové a po reklamní přestávce jsme zase zpět,“ začal mluvit moderátor galavečera předávání hudebních cen, „a nyní se podíváme na kategorii zpěvačka roku!“ oznámil a diváci, mezi nimiž byli především hudební ikony celé Venezuely, začali tleskat. Na velkém plátně se objevili nominované zpěvačky, mezi kterými byla i Fabiola. Tu doprovodil Alvaro s Claudií. Moderátor pozval na pódium předávajícího, který po rozbalení obálky přečetl vítězku: „A zpěvačkou roku se stává,“ na chvíli se odmlčel, aby byli všichni více napnutí, „Fabiola Mendozová!“ Diváci začali bouřlivě tleskat. Fabiola se usmívala. Objala se s Alvarem i s Claudií a poté šla na pódium, aby si převzala cenu. Předávající jí pogratuloval polibkem na obě tváře, předal ji kytici a cenu za zpěvačku roku. „A nyní nám Fabiola Mendozová řekne pár slov,“ řekl moderátor. Fabiola přešla k děkovacímu pultu, kde si kytici a cenu odložila. Postavila se před mikrofon a na všechny se usmála. „Co tady můžu říct jiného, než že děkuji! Děkuji všem svým fanouškům, bez kterých bych tady nebyla, děkuji své rodině za …,“ v tom se zarazila a zahleděla se jedním směrem. Všichni přítomní, včetně Alvara a Claudie se též podívali stejným směrem. Všichni tak svůj pohled upřeli na Andrése, který zrovna přišel a postavil se doprostřed jedné uličky. Potom, co se Fabiola vzpamatovala, se podívala na Alvara. Ten na ni s úsměvem pokývnul hlavou. Ona mu úsměv opětovala, znovu se zadívala na Andrése a pokračovala ve své řeči: „Promiňte mi, ale už nevím, kde jsem skončila, tak začnu znovu! Ale trochu jinak! Chtěla bych tady v přímém přenosu oznámit, že končím se svou pěveckou kariérou!“ V sále nastal obrovský hluk, protože to nikdo nečekal. Fabiola se tím ale nenechala rozhodit. Byla si jistá, co dělá. Šťastně se usmívala na Andrése, který byl trochu zmatený. „Víte, už odmalička jsem si přála být slavnou zpěvačkou,“ pokračovala Fabiola, „a byla jsem moc šťastná, když se mi můj sen splnil. Jenže až příliš pozdě jsem pochopila, že splněný sen ještě nemusí znamenat štěstí. A kvůli svému snu a kvůli své sobeckosti jsem ublížila osobě, na které mi záleží nejvíc na tomto světě! Ublížila jsem muži, kterého jsem milovala, kterého stále miluji a kterého budu milovat po celý zbytek mého života! Miluju tě, Andrési!“ vyznala se mu přede všemi a v očích měla slzy, „už nechci, aby si byl jen mou tajnou láskou! Právě křičím do světa to, co jsem měla udělat už před lety! Že tě miluji!“ hlas se jí chvěl. Andrés se šťastně usmál a vyběhl na pódium. Doběhl k ní, chytil její tvář do dlaní a oba se začali líbat. Publikum začalo tleskat. Vstalo a hlasitě jásalo. Alvaro se spokojeně usmál a políbil Claudii. Andrés a Fabiola se pevně objímali a stále se líbali. Nevnímali, kde jsou, bylo jim jedno, že je sleduje celý svět. Byli šťastní, že jsou konečně zase spolu.

Miguel zamykal budovu školy karate a rychle běžel do svého auta, aby moc nezmokl. Bouřka už přešla, ale déšť byl čím dál silnější. Vyjel směrem domů. Jel velmi pomalu, protože skoro neviděl na cestu. Stěrače ten silný déšť nestačily brát. A proto se rozhodl, že radši zastaví a počká, až to trochu přejde. Zajel ke kraji silnice a v tom si všiml, že nějaká žena v tomto hrozném počasí sedí na nedaleké lavičce. Vystoupil a zavolal na ni: „Slečno, proboha, běžte se někam schovat!“ Žena se na něj zoufale podívala. „Sam!“ zvolal vyděšeně a rozběhl se k ní. „Sam, pane bože, co tady děláš?“ sedl si k ní, „podívej se, vždyť jsi úplně promočená! Jak dlouho tady sedíš?“ zeptal se. „Pár hodin?“ pokrčila nevědomky rameny. „Sam, vždyť můžeš chytnout zápal plic,“ obával se Miguel, „pojď, odvezu tě,“ chytil ji za ruku. „Ne, Migueli, já nechci domů, prosím tě, ne,“ chytla se ho Samantha tak pevně, jako kdyby se ho už nikdy nechtěla pustit. „Proč? Co se stalo?“ zeptal se Miguel. „Adrian,“ zavzlykala Samantha. Miguel se zatvářil nenávistně. „Co ti udělal?“ zeptal se. „On mě málem uhodil,“ vzlykala Samantha. Její slzy se mísily s kapkami deště a celá se třásla zimou. Já ho zabiju, já ho opravdu zabiju, pomyslel si Miguel. „Proč to chtěl udělat?“ zeptal se. „Migueli, já už nevím, co mám dělat,“ rozplakala se, „mám pocit, že můj život je jedna velká lež! Už nevím, komu mám věřit! Chci si tak moc vzpomenout, ale nejde mi to! Ani jedna jediná vzpomínka!“ zoufale plakala. „Sam, prosím tě, pojď odsud! Odvezu tě někam jinam, ale tady nemůžeš zůstat! Ještě se ti něco stane a to bych nepřežil!“ řekl jí Miguel. „Migueli,“ zavzlykala, „vysvětli mi to!“ „Co ti mám vysvětlit?“ zeptal se Miguel. „Co se to se mnou děje, když jsi v mé blízkosti?“ zeptala se Samantha. „A co se s tebou děje?“ odvětil jí Miguel otázkou. „Toužím udělat to, co bych neměla!“ řekla Samantha. „Udělej to! Prosím tě, udělej to!“ vydechl Miguel zamilovaně. I když stále pršelo a byla ukrutná zima, teď už se Samantha netřásla zimou. Nyní se třásla svou nervozitou z toho, co chtěla udělat. A nakonec to udělala. Miguela políbila. Ten si ji k sobě ihned přitisknul a její polibky opětoval. A to už se třásli oba. Štěstím, že tento moment nastal.