V celém Caracasu pršelo. Kdo mohl, utíkal se před tím silným deštěm někam schovat. Jen dvěma lidem bylo úplně jedno, jaké je počasí. Důležité pro ně bylo, že byli spolu. Samantha a Miguel se stále líbali. Po dlouhé chvíli oba polibek ukončili. Miguel zamilovaně vydechl a Samantha ustrnula. Hlavou jí totiž probleskl, jen na krátký okamžik, jejich první polibek. Ona ale nevěděla, že to byl zrovna první polibek. Jenom si vzpomněla na to, že Miguela už někdy dřív políbila. „Sam, co se děje? Vzpomněla sis na něco?“ zeptal se Miguel s nadějí v hlase. „Ne,“ zalhala Samantha. Nechtěla mu nic říkat, protože si to nejdřív potřebovala sama srovnat. A navíc se začala trápit něčím jiným. „Pane Bože, co jsem to jen udělala? Jak jsem tě mohla políbit? Vždyť jsi ženatý!“ vyčítala si to. „Sam, prosím tě, netrap se tím!“ uklidňoval ji Miguel. „Jak se tím nemám trápit? Vždyť to přeci nebylo správné!“ upozornila ho Samantha. „Sam, a uvědomuješ si, že já jsem ti ten polibek opětoval?“ zeptal se Miguel, „přece kdybych to nechtěl, tak bych ti v tom zabránil!“ „Proč jsi mi to dovolil? Copak ty jsi chtěl, abych tě políbila?“ nerozuměla Samantha tomu. Miguel přikývl. „Ale já to nechápu,“ kroutila Samantha hlavou. „Vysvětlím ti to,“ odvětil jí Miguel, „ale nejdřív tě odvezu někam do tepla a sucha,“ dodal a podal jí ruku. Samantha nechápala, co ji k Miguelovi tak přitahuje, ale chtěla se to dozvědět. Proto mu ruku podala. I když ho vlastně vůbec neznala, nebála se, že by jí mohl něco udělat. Právě naopak jedině s ním se cítila v bezpečí. Miguel ji dovedl do svého auta a poté odjeli.

Alvaro a Claudia se vrátili z předávání cen. Vešli do Claudiina pokoje. „To byl krásný večer,“ řekla Claudia. „Ano, opravdu se vydařil,“ usmál se Alvaro. „Fabiola úplně zářila, když se s tím svým Andrésem usmířila,“ usmála se Claudia. „Takhle šťastnou jsem ji neviděl léta,“ odvětil jí Alvaro, „a teď když mám tebe,“ objal Claudii kolem pasu, „už vím, že by ani nikdy už šťastná nebyla, kdyby se s Andrésem neusmířili!“ „Já jsem díky ní taky něco pochopila,“ odvětila mu Claudia. „Co?“ zeptal se Alvaro. „Že ty jsi pro mě důležitější než nějaká SuperStar,“ řekla Claudia a objala ho kolem krku. „Co tím myslíš?“ zeptal se Alvaro. „Že když chtějí, abych odstoupila, tak odstoupím,“ vysvětlila Claudia, „sice bych se chtěla stát zpěvačkou, ale taky chci být s mužem, kterého miluji! Na Fabiolině příkladu jsem poznala, že láska je ta nejdůležitější věc na světě!“ usmála se. Alvaro se šťastně usmál a políbil ji. „Lásko, přísahám ti, že pokud se i tak zpěvačkou budeš chtít stát, tak se jí staneš! To mi věř!“ slíbil ji. Claudia se usmála a pohladila ho po tváři. „No, už je pozdě. Měl bych jít,“ řekl Alvaro. Claudia ho ale chytla za ruku a nepustila ho. „Já ale nechci, abys odešel! Chci, abys tu zůstal se mnou! Celou noc!“ zamilovaně se usmála. „Miluju tě,“ řekl jí Alvaro. „Já tebe taky,“ odvětila mu Claudia. Poté si padli do náruče a začali se líbat. Nakonec se přesunuli do ložnice, kde se spolu poprvé milovali.

Už nepršelo, když před domem Mendozových zastavilo auto. Vystoupil z něj Lorenzo, který ho obešel a gentlemansky otevřel dveře Jazmín. „Děkuji ti, Lorenzo,“ usmála se na něj. Lorenzo jí úsměv opětoval. Nabídl jí své rámě a dovedl ji ke dveřím. „Moc se mi dnešní večer líbil,“ usmála se Jazmín. „To jsem rád,“ odvětil jí Lorenzo, „to byl taky můj záměr,“ zasmál se. „Ještě jednou ti za něj děkuji,“ řekla mu Jazmín a poté se k němu naklonila, že ho na rozloučenou políbí na tvář. Jenže Lorenzo se otočil, a tak ho políbila na ústa. Jazmín to trochu vykolejilo. „Promiň, já jsem nechtěl,“ omluvil se jí Lorenzo, ale vzápětí dodal, „co to kecám, vždyť jsem chtěl! Chtěl jsem tě políbit od chvíle, kdy jsem tě po těch letech zase spatřil,“ přiznal se. „Já taky,“ vypadlo z Jazmín, až se sama divila, že to řekla nahlas, „ty o tom nevíš, ale ty jsi byl vždycky moje platonická láska! Už jako malá holka jsem tě milovala!“ začervenala se. Lorenzo byl polichocený. „Teď už jsi dospělá, takže ta láska už nemusí být jen platonická,“ řekl. „Nejdeme na to nějak rychle?“ zeptala se Jazmín. „A co je rychle?“ odvětil jí Lorenzo otázkou, „když člověk potká tu pravou osobu, tak se ji má, co nejrychleji chytit a už ji nepustit,“ usmál se. Jazmín mu úsměv opětovala. Lorenzo se k ní přibližoval, že ji opět políbí. Jazmín se ale odtáhla. „Copak?“ zeptal se. „Já jsem si tuhle chvíli vždycky představovala,“ šibalsky se Jazmín usmívala, „že tě políbím!“ „Tak teď máš příležitost proměnit tu představu ve skutečnost!“ odvětil jí Lorenzo. Usmáli se na sebe a vychutnali si svůj první polibek.

Samantha se dnes večer nechtěla vracet k Santanderovým a Miguel její přání rád vyslyšel. Proto ji dovezl do školy karate. Zatímco se Samantha sprchovala, on jí připravoval věci na spaní. Rozložil dvě žíněnky a položil na ně deku a polštář. „Ty jsi ale vybavený,“ zaslechl za sebou Samanthin hlas. Otočil se, a když ji viděl oblečenou jen v jeho triku, na něco si vzpomněl. Bylo pozdě v noci, když se Miguel probudil a zjistil, že je v pokoji sám. Najednou pocítil chlad, který se linul z druhé místnosti. Oblékl si džíny a šel se tam podívat. Vešel do dveří a usmál se. Chlad přicházel z otevřených balkónových dveří. Samantha stála u zábradlí, na sobě měla jen Miguelovu košili, a s úsměvem hleděla ven. Miguel k ní přistoupil, zezadu ji objal a políbil ji na rameno. „Není ti zima, lásko?“ zeptal se. „Teď už ne, když mě svým objetím zahříváš!“ odvětila mu a šťastně se usmála. Miguel se usmál a sevřel ji ve svém náručí ještě pevněji. Chvíli tak mlčky stáli, až se nakonec Samantha k Miguelovi otočila a políbila ho. „Migueli?“ oslovila ho. Miguel ji naznačil, aby pokračovala. „Už tě nikdy nechci ztratit! Nechci, aby to skončilo! Chci být pořád s tebou!“ říkala mu Samantha zamilovaně. Miguel se šťastně usmál a políbil ji. „Neztratíš mě! Neskončí to! A budeš pořád se mnou!“ ujistil ji. „Kéž by to bylo tak jednoduché!“ vzdychla Samantha smutně, „bylo by to jednoduché jedině, kdybychom mohli zůstat napořád tady! Protože tady jsme jen ty a já!“ usmála se, „ale jednoho dne se budeme muset vrátit zpátky domů a já mám strach, že tam naše láska skončí!“ zesmutněla. „Ne, Sam, naše láska nikdy neskončí!“ zdůraznil jí Miguel, „ať budeme kdekoliv, ať budeme dělat cokoliv, vždy se budeme milovat!“ usmál se na ni, „navěky!“ dodal. „Moc bych si to přála!“ pousmála se Samantha. „Bude to tak!“ ujistil ji Miguel. Samantha ho pohladila po tváři. „Miluju tě!“ řekl jí Miguel. Samantha se usmála a místo odpovědi ho políbila. Chvíli se na balkóně líbali, až než Miguel polibek ukončil. Poté vzal Samanthu do náruče a odnesl ji dovnitř, kde ji položil na postel a kde se spolu znovu milovali. „Proč se na mě tak díváš?“ zeptala se Samantha nervózně. „Jen jsem si na něco vzpomněl,“ odvětil jí Miguel, „pojď si lehnout a přikryj se, aby ses konečně zahřála,“ pobídl ji. Samantha ho poslechla, ale při tom řekla: „Už mi není taková zima!“ „To nevadí, i tak si určitě hodně prochladla,“ řekl Miguel ustaraně. Samantha se usmála. „Proč se o mě tak staráš?“ zeptala se. „Protože bych moc trpěl, kdyby se ti něco stalo,“ odvětil jí Miguel. „Migueli, co je to? Proč je mi s tebou tak, jako s nikým jiným? Proč, i když tě skoro neznám, se jen s tebou cítím šťastná?“ ptala se Samantha. Miguel už se jí chystal říct pravdu, jenže v tom mu začal zvonit mobil. „Vydrž chvilku,“ omluvil se a odstoupil od ní kousek dál. Pak mobil naštvaně zval, aniž by se podíval, kdo mu vlastně volá. Byla to Erika, která už byla nervózní, že ještě není doma. „Dneska domů nepřijedu! V tom počasí jsem se bál jet, tak jsem zůstal ve škole!“ řekl jí Miguel a poté se vymluvil, že se mu mobil vybíjí a zavěsil. Nechtěl se s ní bavit a už vůbec ne teď, když ho čekal takový důležitý rozhovor se Samanthou. Jenže když se k Samanthě obrátil, tak viděl, že už spí. Bylo mu to líto, ale chápal, jak moc musela být unavená. A navíc ji vždycky rád při spánku pozoroval. To mu připadala snad ještě krásnější. Opatrně si lehl vedle ní, políbil ji na čelo, pak ji chytil za ruku a také usnul.

Byl další den ráno. „Pojď dál,“ řekl Andrés Yoletty ve dveřích jeho bytu. „Ani nevíš, jak jsem ráda, že jsi mi zavolal,“ řekla mu Yoletty, když oba vešli do obývacího pokoje. „Yoletty, já bych se ti chtěl omluvit za to naše minulé setkání! Vím, že jsem to přehnal,“ omluvil se jí Andrés. „Andrési, neomlouvej se! Já to úplně chápu,“ odvětila mu Yoletty, „asi bych v tvé situaci reagovala stejně,“ dodala. „Ale včera se mi něco stalo a to mě přimělo změnit na naši situaci názor,“ odvětil jí Andrés a šel otevřít dveře od ložnice, ze kterých vyšla Fabiola s Jesúsem v náručí. Yoletty se rozzářila, když svého syna viděla a rozzářila se ještě víc, když jí ho Fabiola předala. Poté šla Fabiola k Andrésovi a ten ji objal kolem pasu. „Yoletty,“ oslovil ji, „nebude žádný soud!“ Yoletty se ulevilo. „Andrési, děkuju ti!“ usmívala se. „Nebude sice žádný soud, ale chci, abys respektovala, že jsem Jesúsův otec! Chci být zapsaný v jeho rodném listě a chci se s ním vídat tak často, jak jen to bude možné!“ řekl jí Andrés své požadavky. „Andrési, nemusíš mít strach! Na všem se domluvíme! Už vím, že Jesús potřebuje oba rodiče,“ usmála se Yoletty, „a vám dvěma přeju hodně štěstí!“ dodala. „To už máme,“ odvětil jí Andrés a pak Fabiolu objal. Yoletty zase šťastně objala svého syna.

Jazmín čekala v hale domu Santanderových. Oddechla si, že není doma Adrian, protože by ji ihned vyhodil, ale i tak to musela risknout. „Jazmín?“ zvolal překvapeně Sebastian, když do haly vešel. „Ahoj, Sebastiane,“ usmála se na něj Jazmín. „Proč jsi přišla?“ zeptal se Sebastian. „Přišla jsem za tebou! Musím ti totiž něco důležitého říct!“ odvětila mu Jazmín. Sebastian ji naznačil, aby pokračovala. „Jde o Nancy!“ řekla Jazmín. „Tak to si sem vážila cestu zbytečně, Jazmín! O ní já nechci nic slyšet,“ odvětil jí Sebastian. „Sebastiane, já chápu, že jsi naštvaný! Nancy se opravdu nechovala správně! Moc dobře si to ale uvědomila, a proto s tím skončila! A navíc s těmi muži nic neměla, to opravdu zdůrazňuji!“ řekla mu Jazmín. „Jazmín, já se o ní opravdu nechci bavit!“ odvětil jí Sebastian vážně. „Jenže já se odsud nehnu, dokud ti neřeknu to, co ti chci říct!“ pronesla Jazmín, „Nancy neví, že jsem tady, a kdyby to věděla, tak mě asi zabije! No vlastně určitě mě zabije, až se jednou dozví, že jsem ti to řekla, ale já to udělat musím! Je to pro její dobro,“ vysvětlovala, „i pro dobro jejího dítěte!“ dodala vážně. Sebastian ztuhnul. „A dobro tvého dítěte!“ zdůraznila Jazmín, „Nancy čeká tvoje dítě, Sebastiane! Ale bojí se, že by si jí nevěřil, že je tvoje, a proto ti to nechtěla říct! Jenže já si myslím, že máš právo to vědět a máš právo se rozhodnout, jak s tím naložíš!“ dodala. Pak se rozloučila, ale Sebastian byl tou informací tak zaskočený, že se nezmohl ani na pozdrav. Jazmín tedy odešla a když za sebou zavřela domovní dveře, narazila na Samanthu, která se právě vracela. „Sam!“ zvolala šokovaně, ale byla moc ráda, že ji po tak dlouhé době vidí. „My se známe?“ podivila se Samantha. Jazmín zesmutněla, že ji Samantha nepoznala. „Kdysi jsem tu pracovala,“ vysvětlila jí. „Aha, promiňte, že jsem vás nepoznala! Ale já jsem ztratila paměť!“ zesmutněla i Samantha. „Já vím,“ přikývla Jazmín, „Sam, …“ „Samantho!“ ozvalo se za nimi. Blížil se k nim Adrian. Obě se vyděsily. „Sam, kde jsi byla celou noc? Měl jsem o tebe takový strach!“ zeptal se ustaraně a chtěl ji obejmout, ale Samantha se nenechala. Správně, Sam, pomyslela si Jazmín. „A co ty tady děláš?“ obořil se na ni Adrian, „okamžitě odsud vypadni!“ strčil do ní tak silně, až spadla na zem. Samantha se opět vyděsila, jak dokáže Adrian zacházet se ženami, a vběhla do domu. „Sam, počkej,“ rozběhl se Adrian za ní.

„Migueli, kde jsi byl v noci?“ vyštěkla na něj Erika, jen co vešel do jejich pokoje. „Přespal jsem ve škole, vždyť jsem ti to po telefonu řekl!“ připomněl jí Miguel. „Jenže já ti nevěřím! Byl si s ní, přiznej se!“ křičela Erika. „O čem to tu mluvíš?“ dělal Miguel nechápavého. „Chůvička totiž Adrianovi včera večer utekla a celou noc o ní nevěděl! A já mám takové tušení, že utekla k tobě! Tak se mi přiznej, byl si s ní!“ křičela Erika úplně nepříčetně. „Ano, byl!“ zakřičel Miguel. Erika naprázdno přehltla. I když to tušila, vlastně to slyšet nechtěla. „Ale nebyl to můj ani její záměr!“ dodal Miguel, „našel jsem ji úplně zničenou a skrz na skrz promočenou na ulici! Seděla tam v dešti a trápila se tím, že ji Adrian málem uhodil!“ vysvětloval, „tak jsem ji zavezl do školy a nechal ji tam přespat!“ „A bylo mezi vámi něco?“ zeptala se Erika zoufale. „Políbili jsme se,“ odvětil jí Miguel. Erice vytryskly slzy z očí. „Proč mi to děláš, Migueli? Proč mě musíš tak trápit?“ ptala se. „To trápení si přiděláváš ty sama!“ odvětil jí Miguel, „kdyby sis konečně připustila, že je mezi námi konec a nechala mě jít, už by ses trápit nemusela!“ „Jenže to já nikdy neudělám!“ zakřičela na něj Erika, „ty jsi jen můj a já tě nikomu nedám! Nikomu!“ zakřičela hystericky a při odchodu práskla dveřmi.

Samantha vešla do svého pokoje s Adrianem v zádech. „Sam, řekni mi, kde jsi v noci byla?“ stále se Adrian ptal. „Ne, ty mi nejdřív řekni, co se s tebou stalo!“ zakřičela na něj Samantha, když se k němu otočila, „včera jsi mě málem uhodil a teď si zase ublížil té ženě! Co jsi to proboha za člověka?“ křičela. „Prosím tě, miláčku, nech mě to vysvětlit,“ žádal ji Adrian, „ale nejdřív se ti musím omluvit za ten včerejšek! Trochu mi ujely nervy, ale já bych tě nikdy neuhodil, to mi musíš věřit!“ zoufale na ni hleděl. „Jenže já nevím, jestli ti chci ještě věřit!“ odvětila mu Samantha. „Sam, opravdu bych tě neuhodil! Toho bych nebyl schopný!“ snažil se Adrian tvářit, jak největší svatoušek, „jenom jsem byl hrozně rozčilený a měl jsem velký důvod k tomu se rozčílit, protože tě miluju a mám o tebe strach!“ „Tu lásku vyjadřuješ zvláštním způsobem,“ poznamenala Samantha. „Sam, já ti to všechno vysvětlím, ale teď mi řekni, kde jsi strávila dnešní noc,“ řekl Adrian. „Když ti to řeknu, tak se určitě zase rozčílíš,“ odvětila mu Samantha. „Nerozčílím, slibuju,“ slíbil jí Adrian. „Přespala jsem ve škole karate Miguela Mendozy. Náhodou jsem ho potkala a on mi nabídl, že tam můžu zůstat,“ řekla Samantha. „Toho jsem se bál!“ prohlásil Adrian, „neublížil ti nějak?“ zeptal se. „Proč by mi měl ubližovat?“ nechápala Samantha. „Sam,“ vydechl Adrian, „je tady něco, co nevíš! Něco hodně vážného! Něco, před čím jsem tě chtěl uchránit, ale ty mi nedáváš jinou možnost, než ti říct pravdu!“ řekl s naprosto vážnou tváří. „Co mi tím chceš naznačit?“ zeptala se Samantha. „Posaď se, miláčku,“ dovedl ji Adrian k posteli, kde se oba posadili, „a připrav se, že to nebude nic pěkného!“ řekl smutně a poté jí začal vyprávět svou vlastní verzi jejího vztahu s Miguelem.

Victoria procházela halou svého domu, když se rozezněl zvonek u dveří. Byla blízko, a tak šla otevřít. „Candido, to je v pořádku, já otevřu,“ řekla služebné, která ke dveřím běžela. Victoria dveře otevřela a Candida odešla. „Pane Cazane,“ rozzářila se Victoria, „prosím, pojďte dál,“ pobídla ho. Lorenzo vešel dovnitř, postavil se doprostřed haly a obrátil se k Victorii. „Víte něco o mé dceři?“ zeptala se Victoria. „Vím! Vím úplně všechno,“ odvětil jí Lorenzo. „Už víte, kdo je má dcera?“ zvolala Victoria šťastně. Lorenzo s úsměvem přikývl. „No to je ale skvělá zpráva!“ zvolala Zoe, která vešla do haly, „tak povídejte, detektive! Tady má kamarádka už se nemůže dočkat, až se to dozví!“ posměšně se na Victorii ušklíbla. Victoria na ni vrhla nenávistný pohled, ale pak se znovu podívala na Lorenza. „Kdo? Kdo je to?“ ptala se nedočkavě. „Jak jsem zjistil, tak svou dceru dokonce znáte,“ odvětil jí Lorenzo, „aniž byste o tom věděla, tak ji máte velmi blízko sebe!“ „Prosím vás, už mi to řekněte, nebo z té nejistoty umřu!“ prosila ho Victoria zoufale. „Vaší dcerou je,“ Lorenzo se odmlčel, „Samantha Olivaresová!“ Ve Victorii se mísily pocity šoku a štěstí. Se Samanthou několikrát mluvila, aniž by tušila, že je to její dcera, kterou tolik let oplakávala. „Co jste to řekl?“ zhrozila se Erika, která se chystala sejít dolů, ale v tom Lorenza slyšela. Slyšela ho říkat, že její sokyně je ve skutečnosti její vlastní sestra.