„Co jste to řekl?“ zeptala se Erika znovu, když sešla ze schodů a postavila se před Lorenza. „Dcerou vaší matky, tudíž vaší sestrou, je Samantha Olivaresová!“ zopakoval Lorenzo. „Ne! To nemůže být pravda!“ rozkřikla se Erika. „Pane Cazane, jste si jistý?“ zeptala se Victoria. „Jsem si naprosto jistý,“ odvětil jí Lorenzo, „bylo to takhle,“ a začal vyprávět, „když jste svou dceru nechala u domu těch bohatých lidí, viděla jste sice, že ji vzali dovnitř, ale dlouho si ji nenechali. Jak už jsem vám řekl, ti lidé měli svou vlastní dceru a o tu vaši neměli zájem. Proto ji jedné noci nechali přede dveřmi jednoho sirotčince. S vychovatelkou, se kterou jsem mluvil, mi řekla, že když vaši dceru přede dveřmi našli, ještě viděli, jak ti lidé odjíždějí a mysleli si, že jsou to její rodiče, kteří se o ni nechtějí nebo nemohou postarat. Nakonec vaší dceři dali jméno té vychovatelky, která jí našla a vaše dcera zůstala v tom sirotčinci až do svých osmnácti let. A co bylo po tom, co odtamtud odešla, už víte!“ Během Lorenzova vyprávění si Victoria vzpomněla na jeden rozhovor, který se Samanthou kdysi vedla. Na rozhovor, který Lorenzovo vyprávění jen potvrzoval. „Samantho,“ otočila se zpátky k ní, „mohla bych mít na tebe ještě jednu hodně osobní otázku?“ zeptala se jí. Samantha váhavě přikývla. „Víš něco o svých rodičích?“ zeptala se jí Victoria. Samantha pokroutila hlavou. „Nevím a ani nechci vědět,“ odpověděla smutně, „oni taky nechtěli vědět, co se mnou je, tak já to taky vědět nechci! Nebudu se vnucovat lidem, kterým jsem byla na obtíž,“ lesklo se jí v očích. „Jak můžeš vědět, že tě nechtěli?“ zeptala se jí Victoria. „Protože mi vychovatelky v sirotčinci řekly, že jednou večer někdo zazvonil na dveře sirotčince,“ začala jí Samantha vyprávět, „a když se tam šly podívat, tak u prahu našly proutěný košík a v něm jsem byla já. Pak se rozhlédly kolem a ještě uviděly, jak zrovna z brány vyběhl nějaký muž a rychle nastoupil do zaparkovaného auta, ve kterém seděla ještě jedna žena! Ta se na vychovatelky podívala a pak odjely,“ skončila Samantha své vyprávění. „Ano, je to tak! Samantha je opravdu moje dcera! Je to moje dcera!“ vytryskly Victorii slzy z očí. „No ty se snad z toho ještě budeš radovat!“ zakřičela na ni Erika šokovaně. Lorenzovi došlo, že už je čas jít. Věděl, že se schyluje k nesnadnému rozhovoru mezi matkou a dcerou, u kterého nemá, co dělat. „Už půjdu, paní Velasquezová,“ řekl. „Pane Cazane, moc vám za všechno děkuju,“ řekla Victoria šťastně a objala ho. „Není zač, paní, je to má práce!“ usmál se na ni Lorenzo a poté odešel. Jakmile za Lorenzem zaklaply dveře, Erika k Victorii přistoupila a vrazila jí facku. „Eriko, proboha, co jsi to udělala?“ zhrozil se Miguel, který se zrovna objevil na schodech. Erika od Victorie odstoupila, zatímco Miguel seběhl dolů. „Eriko, můžeš mi vysvětlit, proč si svou matku uhodila?“ ptal se nechápavě. Erika na Victorii nenávistně hleděla a po tvářích jí stékaly slzy. Victorii též po tvářích stékaly slzy. Slzy štěstí, že už našla svou mladší dceru, ale i slzy smutku, protože svou starší dceru ztrácí čím dál víc. Miguel se na obě střídavě díval, ale ani jedna mu nebyla schopná odpovědět. „Migueli, já ti to vysvětlím,“ ozvala se Zoe, která celou scénu tiše jako myška pozorovala a skvěle se bavila. „Tak co se tu stalo?“ zeptal se jí Miguel. „Victoria a Erika se právě dozvěděly, kdo je jejich dcera a sestra!“ odvětila mu Zoe. „Už? Kdo je to?“ zeptal se Miguel. „Zkus hádat!“ rozesmála se Zoe. „Zoe, nehraj si a řekni mi to narovinu!“ dožadoval se Miguel. „Tak jak chceš,“ pokrčila Zoe rameny, „tvoje Samantha!“ „Co?“ nechápal Miguel. „To tvoje Samantha je malá Victoria,“ dodala Zoe. Miguel byl v šoku. „Teď už snad chápeš, Migueli, proč jsem ji uhodila!“ řekla mu Erika, ale nespouštěla pohled z Victorie. „Eriko, holčičko, prosím tě,“ plakala Victoria. „Nenávidím tě!“ zakřičela na ni Erika, „proč jsi to musela udělat? Proč si ji dala pryč? Všechno to mohlo být jinak! Tolik jsem se těšila, že budu mít sestru! Že budu mít konečně někoho, kdo mě bude mít rád a teď zjistím, že moje vlastní sestra je ženská, co mi ukradla manžela! A to je všechno tvoje vina! Zase nikoho nemám! Protože ji nenávidím! Obě vás nenávidím!“ křičela hystericky. „Eriko, prosím tě, zkus se uklidnit,“ žádal ji Miguel, „musíš se uklidnit a uvědomit si, že se teď úplně změnila situace!“ „Ne, Migueli, tady se žádná situace nezměnila,“ oponovala mu Erika, „jestli si myslíš, že když teď vím, že je to moje sestra, tak ji začnu mít ráda a odpustím ji, že mi tě vzala, tak to si na velkém omylu! Nenávidím ji ještě víc!“ křičela, „a na tebe,“ nenávistně se zahleděla na Victorii, „se už nemůžu ani podívat!“ dodala znechuceně a vyběhla po schodech nahoru do svého pokoje. Migueli se obrátil k Victorii. „Migueli, co mám teď dělat?“ zeptala se zoufale. Miguel by jí rád poradil, ale sám byl z toho ještě taky v šoku. Tak ji jen objal.

O měsíc později

Karina si ve své ložnici vybalovala věci, když u dveří někdo zazvonil. Šla otevřít a celá se rozzářila, když ve dveřích uviděla Adriana. „Miláčku,“ chtěla mu padnout kolem krku, ale Adrian ji odstrčil a vešel dovnitř. „Čekala jsem poněkud vřelejší přivítání po tom, co jsme se měsíc neviděli!“ zamračila se. „Jak to, že jste se už vrátily?“ zeptal se Adrian naštvaně. „Protože jsem na to už jednoduše neměla nervy,“ zašklebila se Karina, „a i ona se chtěla vrátit!“ dodala. „Proč?“ zeptal se Adrian. „Hele ten tvůj nápad, že já a tvá budoucí manželka až do vaší svatby někam odjedeme, aby se k ní Miguel nemohl přiblížit, byl vskutku geniální, jenže pro nás obě to bylo moc dlouhé,“ vysvětlovala mu Karina, „tvá drahá se rozhodla, že už se skrývat nechce, že už strach nemá a já tomu byla moc ráda, protože tak skončilo moje utrpení! Víš, co to pro mě bylo? Být celý měsíc jenom s ní a přetvařovat se, že ji mám strašně ráda?“ šklebila se. „A kde vůbec teď Samantha je? Proč šofér přivezl jen její kufry?“ zeptal se Adrian. „Protože se chtěla projít,“ odvětila mu Karina, „a sama!“ dodala důrazně, „kdyby si mi náhodou chtěl začít nadávat, že jsem ji měla doprovodit!“ „A co když toho parchanta někde potká? Nebo Victorii! To, že se přišlo na to, že je to její dcera, se mi vůbec nehodí do krámu! Takhle je další člověk, co jí chce říct pravdu a odlákat ji ode mě!“ nadával Adrian. „Podívej se, Adriane, co se týče Miguela, tak můžeš být naprosto klidný,“ řekla Karina, „potom, co si jí řekl, se k němu bude chovat všelijak, jen ne mile! A co se týče Victorie, tak pro ni je to stejně cizí člověk, takže by jí nic nevěřila!“ uklidňovala ho. „Doufej, že máš pravdu,“ mračil se Adrian. Karina se usmála. „Mám,“ objala ho kolem pasu, „a teď bych konečně ráda pořádné přivítání!“ řekla chtivě. Adrian ji chytil surově za vlasy a Karina se rozesmála. „Tohle mi chybělo!“ chtivě se usmívala. Adrian se usmál také a poté se začali vášnivě líbat.

Erika seděla na posteli ve svém pokoji a tvářila se nenávistně. Za celý měsíc se nedokázala smířit s tím, že Samantha je její sestra. Ale musela na to pořád myslet. Nemohla to dostat z hlavy. Nenáviděla za to, jak Samanthu a Victorii, tak i sebe. „Eriko, můžu?“ nakoukla do pokoje Zoe. „Co chceš?“ zeptala se Erika otráveně. „Přišla jsem, jestli si třeba nechceš promluvit,“ řekla jí Zoe a přisedla si k ní. „Já nemám o čem mluvit,“ řekla Erika. „Eriko, já chápu, jak se cítíš!“ řekla Zoe soucitně. „Vážně?“ podivila se Erika, „tak jak se cítím?“ zeptala se. „Vím, že Victorii nenávidíš, že tě připravila o tvou sestru! A teď ji nenávidíš ještě víc, protože kvůli ní nenávidíš i svou sestru! A je dobře, že Victorii nenávidíš! Ona si totiž nic jiného nezaslouží!“ řekla Zoe vážně. „Jak to můžeš říct? Já myslela, že jste kamarádky!“ odvětila jí Erika. „To sice jsme, ale v tomhle jsem na tvé straně! Victoria neměla tvou sestru opouštět! Ty jsi tak přišla o člena rodiny a teď když bys ho mohla získat zpátky, tak to udělat nemůžeš! Protože tvá sestra ti moc ublížila!“ zdůraznila Zoe. „Vzala mi mého Miguela!“ zvolala Erika nenávistně. „Ano, a proto si tvé odpuštění nezaslouží! A ani Victoria!“ řekla Zoe a když se na ni Erika nedívala, tak se vítězně usmála. Dosáhla toho, co si zacílila. Chtěla vidět Victorii na kolenou, osamocenou, aby ji všichni nenáviděli. „Zoe, víš co je ironie?“ zeptala se Erika. „Co?“ pousmála se Zoe. „Že tě vlastně skoro neznám, ale právě jsi mi ze všech lidí nejblíže!“ řekla Erika smutně. Zoe se na ni smutně usmála, objala ji a opět se vítězně usmála.

Victoria zastavila před agenturou CELEBRA. Vystoupila z auta, a když už byla skoro u vchodových dveří, tak z nich vyšla Samantha. „Sam!“ Victoria se rozzářila a objala ji. Samanthu to zaskočilo. Victorii viděla jen párkrát, a tak nechápala, proč ji vítá tak vřele. „Dobrý den, paní Victorie!“ pousmála se, když se od ní odtáhla. „Už jsi zpátky? Kde jsi vlastně byla? Dělala jsem si o tebe starosti!“ řekla Victoria. Samantha byla čím dál zmatenější. „Byla jsem s Karinou v Los Angeles! Potřebovala jsem odtud na chvíli pryč a tak Adrian navrhl, ať jedu tam. Že tam má pár přátel, u kterých můžu být a kde budu mít naprostý klid. A Karina jako moje nejlepší kamarádka jela se mnou,“ vysvětlila. Karina není tvoje nejlepší kamarádka, pomyslela si Victoria, je to lež, všechno ve tvém životě je teď lež. Trápilo ji to a smutně na Samanthu hleděla. „Děje se něco, paní Victorie?“ zeptala se Samantha. Victoria by jí nejradši hned řekla, že je její matka, ale nemohla to na ni jen tak vyhrknout. Nebyla ještě ta pravá doba. Pokroutila tedy hlavou, že se nic neděje a zeptala se: „A co tady vlastně děláš?“ „Přišla jsem za Adrianem. Nevolala jsem mu, že se dnes vrátím, a tak jsem ho chtěla překvapit, jenže tady není,“ odvětila jí Samantha smutně. „To je dobře, že tady není,“ řekla Victoria a až pak si uvědomila, že to řekla nahlas. „Proč by to mělo být dobře?“ zeptala se Samantha nechápavě. „Sam, já vím, že mě moc neznáš, a tak si myslíš, že ti nemám, co radit, ale prosím tě, dávej si na Adriana pozor! Buď opatrná!“ žádala ji Victoria. A to už Samantha nerozuměla vůbec ničemu. Jenže nějak neměla sílu se vyptávat, proč to Victoria říká. Byla unavená z dlouhé cesty, a tak jen přikývla, že bude opatrná. Victoria se usmála. „Promiňte, ale už budu muset jít,“ řekla Samantha. „Jistě,“ přikývla Victoria, „mohla bych tě ještě jednou obejmout?“ zeptala se s nadějí v očích. Samantha pořád nechápala, co se to s Victorií děje, ale když viděla její pohled, nemohla říct ne. Victoria se rozzářila a silně ji objala. Samantha ji opatrně objala také a Victorii z očí vytryskly slzy.

„Rosario, přestaň!“ okřikl Luis Adrian Marrero, muž středních let, svou mladou manželku. Jeli autem. Luis Adrian řídil a Rosario, která seděla na místě spolujezdce, ho o něco marně prosila. „Luisi Adriane, prosím tě!“ žádala ho se slzami v očích. „Už jsem řekl, Rosario! Nikam nepojedeš, zapomeň na to!“ zakřičel na ni Luis Adrian. „Luisi Adriane, prosím, smiluj se! Moje máma je nemocná a já chci být u ní, cožpak to nechápeš?“ plakala Rosario. „Jo, já se smiluju, pustím tě a ty už se nevrátíš, tak to ne!“ rozčílil se Luis Adrian. „Já ti slibuju, že se vrátím! Přísahám ti to! Jen mě nech za ní odjet!“ prosila ho Rosario. „Rosario, zmlkni už konečně!“ okřikl ji Luis Adrian. Rosario se zoufale podívala před sebe, a v tom vykřikla: „Luisi Adriane, pozor!“ Luis Adrian se podíval dopředu, ale zabrzdil příliš pozdě. Ve chvíli, kdy mu přes kapotu přeletěl nějaký muž. „Pane Bože!“ zvolal a společně s Rosario vystoupili, aby se na muže podívali. To už se nad ním skláněla i mladá žena, která ho doprovázela. „Miláčku, prosím tě, neumírej!“ plakala Karina, „co tady tak stojíte?“ zakřičela na Luise Adriana a Rosario, „zavolejte sanitku!“ Rosario běžela do auta pro mobil, zatímco Luis Adrian nahmatal Adrianovi tep a uklidnil tak Karinu, že žije.

„Kde je Andrés?“ zeptal se Miguel Fabioly, když usedl do křesla v Andrésově bytě, nyní ale už i Fabiolině bytě, protože se tam po jejich usmíření ihned nastěhovala. „Jel vyzvednout Jesúse. Yoletty má teď po sobě dvě noční služby, a tak ho budeme mít my,“ vysvětlila mu Fabiola. „To je dobře, že se ti dva dokázali dohodnout a že se o Jesúse nepřetahují po soudech,“ podotkl Miguel. „Ano, taky jsem ráda,“ usmála se Fabiola, „a co ty, bráško? Něco nového?“ zeptala se. „Všechno při starém,“ vzdychl Miguel smutně, „vlastně ne, je to mnohem horší! Od té doby, co vyšlo najevo, že Sam je dcera Victorie a sestra Eriky, tak si připadám, že žiju v minovým poli!“ „Erika se s tím ještě nesmířila,“ pochopila Fabiola. „Pochybuju, že se s tím vůbec někdy smíří!“ řekl Miguel vážně, „a do toho ještě vůbec nic o Sam nevím! Adrian ji někam schoval, a pak se mi akorát vysmál, že až ji zase uvidím, tak už z ní bude paní Santanderová!“ zvolal nenávistně. „Klid, Migueli, to se rozhodně nestane,“ uklidňovala ho Fabiola. „Já už nevím, Fabiolo! Jsem ze všeho zoufalý!“ zesmutněl Miguel. Fabiola ho objala. Do bytu vešel Andrés s Jesúsem v náručí. „Migueli, ahoj,“ usmál se na něj. „Ahoj,“ pozdravil ho Miguel a pokusil se o úsměv. „Kluci, to je dobře, že už jste tady,“ rozzářila se Fabiola a vzala si Jesúse do náruče, „moc jsem se na tebe těšila, miláčku,“ a políbila ho na tvář. „A co já?“ připomněl se Andrés. „Na tebe jsem se taky těšila, miláčku,“ rozesmála se Fabiola a políbila ho. Miguel ještě více zesmutněl, když je viděl. Byl sice moc rád, že se konečně smířili a jsou šťastní, ale taky jim hodně záviděl. Z myšlenek ho vyrušilo zvonění jeho mobilu. Podíval se, kdo mu volá a pak to zvedl. „Ano, Victorie?“ zeptal se. Andrés a Fabiola s Jesúsem se zatím posadili na pohovku a čekali, co jim Miguel řekne, protože podle jeho výrazu poznali, že jde o něco vážného. „Díky, Victorie, hned tam jedu,“ řekl Miguel, zavěsil a vstal. „Co se děje, Migueli?“ zeptal se Andrés. „Sam je zpátky! Victoria ji právě potkala! A já ji musím hned vidět,“ rychle jim Miguel vysvětlil a bez rozloučení vyběhl z bytu.

„Rigoberto, odnes ty kufry do mého pokoje, prosím,“ poprosila María Elena šoféra, když vešli do haly jejího domu. „Jistě, slečno,“ odvětil jí šofér a odešel po schodech nahoru. S úsměvem se rozhlédla po domě, který se ani trochu nezměnil. Do haly vešla jedna z nových služebných. „Slečno Marío Eleno, vítejte doma,“ usmála se na ni. María Elena se na ni překvapeně podívala. „Tak přece jen se tu něco změnilo,“ podotkla. „Prosím?“ zeptala se služebná. „To nic,“ zasmála se María Elena, „jak se jmenuješ?“ zeptala se. „Carla,“ odvětila jí služebná. „Moc mě těší, Carlo,“ podala jí María Elena ruku. Služebná byla v šoku, protože se jí ještě nestalo, že by jí někdo z pánů podal ruku. Po tom, co se vzpamatovala, ruku Maríi Eleně stiskla. „Carlo, prosím tě, zavolej mi Jazmín a Nancy a řekni jim, že na ně čekám v pokoji mého bratra Sebastiana,“ požádala ji María Elena a chtěla odejít. Jenže než to stačila udělat, tak jí služebná řekla něco, co nečekala. „Váš bratr není doma, slečno, a žádnou Jazmín ani Nancy neznám,“ odvětila jí. „Jak neznáš? Vždyť tu taky pracují jako služebné,“ řekla María Elena. „Možná pracovaly, ale teď tu nikdo takový nepracuje,“ odvětila jí služebná. María Elena na ni vykulila oči. „Marío Eleno!“ ozvalo se jí za zády. „Sebastiane!“ rozzářila se María Elena a padla mu do náruče. Služebná mezitím odešla. „Proč jsi nezavolala, že dnes přijedeš?“ zeptal se Sebastian, když se od sebe odtáhli. „Chtěla jsem vás překvapit,“ zasmála se María Elena, „ale spíš jsem překvapená já,“ dodala. „Čím?“ zeptal se Sebastian. „Jak to, že tu Jazmín a Nancy nepracují?“ zeptala se María Elena. „Nepracují, no,“ pokrčil Sebastian rameny jako by se vlastně nic nedělo. „Jaký no?“ rozčílila se María Elena, „vysvětli mi to!“ „Máma je vyhodila,“ odvětil jí Sebastian. „Ale proč? Copak ty jsi s tím nic neudělal? To si nechal Nancy jen tak odejít?“ byla María Elena v šoku. „Víš, my jsme se ještě před tím vyhazovem rozešli,“ vysvětlil jí Sebastian. „Proč?“ nechápala María Elena. „Nechci o tom mluvit,“ pokroutil Sebastian hlavou. „To teda budeš, chlapečku, protože já vůbec nic nechápu!“ odvětila mu María Elena, „no ale nejdřív mi vysvětli, proč je teda máma vůbec vyhodila?“ ptala se. „Adrian jí to poručil,“ odvětil jí Sebastian. „Hele, Sebastiane, vážně mě nebaví se ptát pořád proč, tak použij trochu rozvitou větu!“ řekla María Elena ironicky. „To, že Samantha ztratila paměť, to víš! No a Adrian toho využil a namluvil jí, že je její snoubenec, a proto, aby se nikdy nedozvěděla pravdu, tak Jazmín a Nancy nechal vyhodit, a proto s tebou do Madridu poslal i Auroru!“ vysvětlil Sebastian, „mimochodem, jak se má?“ zeptal se. Na Maríu Elenu to bylo příliš. Tolik šokujících informací nečekala ani v zlém snu. „Koukám, že před pěti měsíci jsem nebyla jediná, kdo se choval sobecky a myslel jen na sebe,“ poznamenala María Elena, „Sebastiane, jdeme do mého pokoje a tam mi všechno, úplně všechno,“ zdůraznila, „do sebemenšího detailu vysvětlíš,“ chytla ho za ruku a vedla ho po schodech nahoru do svého pokoje.

Eva se přiřítila k nemocniční recepci. „Mého syna Adriana Santandera sem před chvíli přivezli, co s ním je?“ ptala se vyděšeně. „Vydržte chvíli, paní,“ odvětila jí recepční, která zrovna vyřizovala nějaký hovor. „Já nebudu čekat, okamžitě mi řekněte, co je s mým synem!“ křičela Eva. „Evo,“ ozval se za ní Karinin hlas. „Karino,“ objala ji Eva, „co je s Adrianem? Co se mu stalo?“ ptala se. „Porazilo ho auto,“ vzlykala Karina. „Pane Bože,“ vytryskly Evě slzy, „jak se to stalo?“ „Vyšli jsme z mého domu a šli jsme na přechod, abychom se dostali k jeho autu, ale jen co jsme na přechod vstoupili, tak se z jedné strany zničehonic vyřítilo auto a Adriana porazilo!“ vzlykala Karina. „Můj chlapeček,“ plakala Eva, „kdo to byl? Kdo řídil to auto?“ zakřičela nenávistně. „Já paní,“ ozval se za ní mužský hlas, „a je mi to moc líto,“ dodal. Eva se na něj otočila, chtěla na něj začít křičet, nadávat mu, ale když ho spatřila, tak ze sebe nevydala ani hlásku. I Luis Adrian byl v šoku. Můj Bože, to je Luis Adrian, Adriana porazil jeho vlastní otec, honilo se Evě hlavou a v tom omdlela. Luis Adrian ji na poslední chvíli zachytil.

Samantha se blížila k domu Santanderových, když vedle ní zastavilo auto a z něj vyskočil Miguel. „Sam,“ rozběhl se k ní. Samantha ztuhla. „Sam, kde jsi byla?“ zeptal se Miguel ustaraně a chtěl k ní jít blíž, ale Samantha couvla. „Nepřibližujte se ke mně! A už vůbec se mně nedotýkejte!“ zakřičela na něj. Miguel na ni nechápavě hleděl.