„Sam, co mi to povídáš?“ nechápal ji Miguel. „Abyste se ke mně nepřibližoval!“ zopakovala mu Samantha a chtěla odejít. Miguel se jí postavil do cesty. „Já tomu nerozumím! Vysvětli mi to!“ dožadoval se Miguel. „Jak se vůbec opovažujete se mě na to ještě ptát?“ zakřičela Samantha. „Protože vůbec nevím, o čem to tady mluvíš!“ řekl Miguel. „Adrian mi všechno řekl! Řekl mi celou pravdu!“ zakřičela Samantha. „Moment,“ zarazil se Miguel, „jakou pravdu?“ „Řekl mi o tom vašem pronásledování! Že jste mě prý neustále pronásledoval, trápil a ubližoval! Že jste si nejdřív hrál na hodného, stejně jako teď, a když vás to přestalo bavit, tak jste mi začal ubližovat!“ křičela na něj Samantha. Miguel to chvíli vstřebával a pak se začal smát. „Tak tohle mi ještě scházelo!“ řekl ironicky. „Neopovažujte se mi ještě někdy vstoupit do cesty, pane!“ zdůraznila mu Samantha a odcházela. Miguel ji ale chytil za rameno, přitáhl si ji k sobě a pevně ji chytil do svého náručí. „Tak a teď už toho mám opravdu dost, Samantho! Teď budeš poslouchat zase mně!“ řekl odhodlaně. „Pusťte mě nebo budu křičet!“ vyhrožovala mu Samantha, ale ve skutečnosti nevěděla, jestli by to vůbec udělala. V jeho náručí byla totiž opět nesvá. „Klidně si křič, ale já ti to stejně řeknu,“ odvětil jí Miguel, „když ti neubližuje lež, tak ti rozhodně neublíží pravda! Ale ta skutečná pravda! To Adrian je ten zlej, Samantho, ne já! To Adrian je ten, co tě pronásledoval a ubližoval ti, ne já! To já jsem ten, do koho jsi zamilovaná, ne Adrian! To já jsem ten, kdo tě miluje víc, než svůj život! A já vím, že to víš! Cítil jsem to při našem polibku! I když si na nic nevzpomínáš, tak vím, že ve skrytu duše to víš! Jen kvůli těm lžím, co okolo tebe teď jsou, jsi zmatená!“ Miguelovi se ulevilo, že už jí řekl pravdu, ale netušil, jak zareaguje. A Samantha byla kvůli tomu zmatená ještě víc. „Nevěřím vám!“ řekla nakonec a odstrčila ho od sebe, „nechte mě už být!“ dodala a utekla pryč. Miguel smutně vzdychl, ale nehodlal se vzdát. Už vůbec ne potom, co si Adrian dovolil svalit všechnu svou vinu na něj. Teď od něj musí Samanthu dostat tím víc.

„Evo, prober se,“ snažila se ji Karina probudit. Potom, co Eva omdlela, ji Luis Adrian posadil na nejbližší stoličku. A i on se nad ní skláněl a snažil se ji probudit. Po chvíli se Eva probrala. „Co, co se stalo?“ zmateně se rozhlížela kolem sebe. „Omdlela si,“ odvětila jí Karina. Evin pohled spočinul na Luisi Adrianovi, a tak si vzpomněla, z jakého důvodu omdlela. Hleděla na něj a byla pořád ve velkém šoku. „Je tu někdo od pana Santandera?“ objevil se na chodbě lékař. „Já,“ ozvala se Eva a hned k němu s Karinou přistoupily, „co je s mým synem?“ ptala se vyděšeně. „Bude v pořádku, paní. Naštěstí má jen pár odřenin, ale pro jistotu si ho tu necháme přes noc na pozorování,“ odvětil jí lékař. „Můžeme ho vidět?“ zeptala se Karina. „Jistě, pojďte za mnou,“ řekl lékař a šel k Adrianovu pokoji. Karina a Eva ho následovaly. „Tady to je,“ ukázal na dveře, rozloučil se a odešel. „Karino, běž za ním, já hned přijdu,“ řekla jí Eva. „Jdeš si to vyřídit s tím mužem, co ho porazil?“ zeptala se Karina nenávistně. „Ano,“ přikývla Eva. Karina šla za Adrianem a Eva se vrátila zpátky na chodbu. Šla si to s tím mužem vyřídit, ale ne tak, jak se Karina domnívala. Postavila se před Luise Adriana, ale pořád nevěděla, co říct. Luis Adrian vytáhl z kapsy vizitku a podal ji jí. „Až se vzpamatuješ, zavolej!“ usmál se na ni. Eva si vizitku vzala, pousmála se a šla za Adrianem. Luis Adrian šel za Rosario, která seděla opodál. „Jdeme domů,“ řekl jí. „Jen tak? To ta rodina ani nezavolá policii?“ podivila se Rosario, když vstala. „K tvé smůle ne,“ odvětil jí Luis Adrian s vítězným úsměvem, „vím, že bys byla ráda, kdyby mě zavřeli a zbavila se mě tak, ale teď se to rozhodně nestane!“ zasmál se, chytil ji surově za rameno a odešli.

Samantha přišla domů celá rozechvělá. Tentokrát to nebylo jen z Miguela samotného, ale i z toho, co jí řekl. Mohla by to být pravda? Je možné, že Adrian je ten, kdo ji celou dobu lže? „Sam?“ ozvalo se jí za zády. Samantha se otočila a usmála se. „Marío Eleno, už jsi zpátky?“ „Vzpomínáš si na mě?“ rozzářila se María Elena. „Bohužel ne,“ zesmutněla Samantha, „ale poznala jsem tě z rodinných fotografií!“ „Aha,“ zesmutněla i María Elena, „ale já myslím, že si už brzy vzpomeneš!“ usmála se. „Proč si to myslíš?“ zeptala se Samantha. „Protože už jsem tady já a já nedovolím, aby si tu s tebou všichni hráli a dělali z tebe hlupáka!“ řekla María Elena rázně. Samantha se šokem posadila na sedačku. Slova Maríi Eleny se totiž hodně podobaly těm Miguelovým. „Sam, promiň, že jsem to na tebe tak vyhrkla, ale dlouhých pět měsíců si tu s tebou všichni dělají, co chtějí a já nebudu ta, co se bude tvářit, že to nevidí!“ řekla María Elena vážně, když si přisedla. Samantha se na ni podívala, ale ještě předtím ji zrak padl na její medailonek. „Máš krásný medailonek,“ řekla. „Ten mám od tebe,“ usmála se María Elena a chytla ho, „vlastně od Jorgeho! Ale on mi ho už nestačil dát osobně, tak si mi ho dala ty,“ vysvětlila. Samantha se medailonku dotkla, aby si ho lépe prohlédla a v tom se jí v mysli zjevila vzpomínka.

Před více jak čtyřmi lety

Samantha a Jorge procházeli nákupním centrem. Drželi se za ruce a usmívali se. Zrovna procházeli kolem zlatnictví, když se Jorge zastavil. „Co se ti tam zalíbilo?“ zeptala se Samantha a taky se zahleděla do výlohy. „Tamten medailonek,“ ukázal Jorge na zlatý medailonek. Byl otevřený a bylo v něm místo pro dvě fotografie. „Ten musím hned koupit! Dám ho Maríi Eleně k osmnáctinám!“ řekl Jorge rozhodně. „K osmnáctinám?“ zasmála se Samantha, „vždyť Maríi Eleně bude teprve čtrnáct! To ho chceš mít u sebe tak dlouho?“ divila se. „Proč ne?“ usmál se Jorge, „vím, že to pro ni bude ten pravý dárek! A jednoho dne si tam ke své fotce přidá fotku své životní lásky! Jsem si jistý, že ji jednou najde,“ odmlčel se a políbil Samanthu na ruku, „stejně jako jsem ji našel já,“ zamilovaně se na ni usmál. „Miluju tě,“ usmála se Samantha. „Já tebe taky,“ odvětil jí Jorge a políbil ji. „Tak půjdeme ho koupit?“ zeptal se. „Samozřejmě,“ usmála se Samantha a poté do zlatnictví vešli.

Současnost

„Já si na to vzpomínám! Vzpomínám si, jak jsme ti s Jorgem ten medailonek koupili!“ rozzářila se Samantha. „Opravdu? A vzpomínáš si ještě na něco?“ doufala María Elena. „Ne,“ pokroutila Samantha hlavou, „ale to byla moje první větší vzpomínka! Třeba si měla pravdu a vážně si už brzy na všechno vzpomenu!“ usmívala se šťastně. „Jak si to myslela, že to byla tvoje první větší vzpomínka? Copak ty už sis na něco jiného menšího vzpomněla?“ zeptala se María Elena. Samantha si vybavila svůj polibek s Miguelem a i ten záblesk toho jiného, na který si přitom polibku vzpomněla. Chtěla o tom Maríi Eleně říct, jenže v tu chvíli seběhl ze schodů Sebastian. „Sam, Marío Eleno,“ oslovil je, „právě mi volala máma, že je Adrian v nemocnici! Prý ho porazilo auto!“ „Tak to tam musíme hned jet,“ řekla Samantha a vyběhla z domu. Sebastian běžel za ní. „No prosím,“ postavila se María Elena a dala si ruce v bok, „vrátím se a hned to vzpomínání jde,“ řekla spokojeně a rozběhla se za nimi.

„Ahoj, mami,“ vešla Jazmín do jejího pokoje v sanatoriu. Pastora seděla u okna a dívala se ven. „Jak se máš?“ zeptala se Jazmín. Políbila ji na tvář a posadila se naproti ní na její postel. V tom si všimla květin ve váze, které tu nikdy předtím nebyly, pokud je nepřinesla ona sama. „Kdo ti přinesl ty květiny?“ zeptala se. „Mami, neříkej mi, že máš tajného ctitele!“ šibalsky se usmála. „Má,“ vešel někdo do pokoje. Jazmín ztuhla. „Lorenzo?“ zvolala překvapeně, „co tady děláš?“ „Nemůžu přijít navštívit svou budoucí tchýni?“ odvětil jí Lorenzo jakoby nic. „Budoucí tchýni? Jak to myslíš?“ kulila na něj Jazmín oči. „Jazmín,“ rozesmál se Lorenzo a přisedl si k ní, „až se vezmeme, tak tvoje matka bude moje tchýně!“ „Až se vezmeme? Lorenzo, co co?“ vůbec ho Jazmín nechápala. Sice spolu už měsíc oficiálně chodili, ale nechápala, proč tak brzy mluví o svatbě. Lorenzo se na ni usmál a políbil ji. Jazmín se to před její matkou zdálo nevhodné, a tak se odtáhla. Podívala se na ni a viděla, že se Pastora usmívá. Stejně jako když jí o Lorenzovi poprvé vyprávěla. Jazmín se na ni usmála a potom i vděčně na Lorenza.

„Budeš tam dlouho?“ zeptal se Ramon Leticie, když zastavil před nemocnicí. „Ne, jen se tam ukážu, aby bylo vidět, že držím s rodinou,“ zasmála se Leticia, „náš večerní plán to určitě neohrozí!“ „To rád slyším, kdybych totiž s tebou jeden večer nebyl, tak bych to nepřežil!“ chtivě se na ni Ramon usmál. „Ty jsi tak roztomilý!“ zasmála se Leticia a políbila ho. Ramon vystoupil z auta, oběhl ho a otevřel Leticii dveře. „A gentleman,“ dodala polichoceně. „Tak a než tě propustím, chci ještě pořádný polibek na rozloučenou,“ řekl Ramon, přitáhl si ji k sobě a začali se vášnivě líbat. V tu chvíli vyšel z nemocnice Sebastian. Viděl je, ale vůbec nic to s ním nedělalo. Po chvíli Leticia polibek ukončila a Ramon odjel. Sebastian k ní přistoupil. „Vidím, že si už ani neděláš hlavu se skrýváním,“ poznamenal. „A proč bych měla? Tobě je přeci úplně jedno, jestli někoho mám nebo ne!“ odvětila mu Leticia. „To je pravda, ale co kdyby tě viděla moje máma? Té by se to asi nelíbilo,“ upozornil ji Sebastian. „Tak bych jí řekla, že si mě k tomu donutil! Že sis mě nevážil a že jsem žena, která má své potřeby, a protože ty si je uspokojovat nechtěl, tak jsem si na ně musela najít někoho jiného!“ odvětila mu Leticia nevinně. „A řekla bys jí taky, že před Ramonem tvé potřeby uspokojoval Adrian?“ vmetl jí Sebastian do tváře. Leticia se ironicky usmála. „Pa, miláčku,“ poslala mu vzdušný polibek, „musím za svou sestrou, abych ji utěšila!“ ušklíbla se a odešla.

Byl večer. Samantha se rozhodla zůstat přes noc u Adriana. Ten dostal prášky na spaní a ona tak měla čas o všem přemýšlet. Všechno si v hlavě přehrávala dokola a snažila se vzpomenout si. Tím, že si už na jednu vzpomínku vzpomněla, si chtěla vzpomenout i na další. Momentálně ale v hlavě měla vzpomínku, která se stala teprve nedávno a kterou z hlavy vymazat nedokázala. A nejspíš ani nechtěla. „Sam, pane bože, co tady děláš?“ sedl si k ní, „podívej se, vždyť jsi úplně promočená! Jak dlouho tady sedíš?“ zeptal se. „Pár hodin?“ pokrčila nevědomky rameny. „Sam, vždyť můžeš chytnout zápal plic,“ obával se Miguel, „pojď, odvezu tě,“ chytil ji za ruku. „Ne, Migueli, já nechci domů, prosím tě, ne,“ chytla se ho Samantha tak pevně, jako kdyby se ho už nikdy nechtěla pustit. „Proč? Co se stalo?“ zeptal se Miguel. „Adrian,“ zavzlykala Samantha. Miguel se zatvářil nenávistně. „Co ti udělal?“ zeptal se. „On mě málem uhodil,“ vzlykala Samantha. Její slzy se mísily s kapkami deště a celá se třásla zimou. Já ho zabiju, já ho opravdu zabiju, pomyslel si Miguel. „Proč to chtěl udělat?“ zeptal se. „Migueli, já už nevím, co mám dělat,“ rozplakala se, „mám pocit, že můj život je jedna velká lež! Už nevím, komu mám věřit! Chci si tak moc vzpomenout, ale nejde mi to! Ani jedna jediná vzpomínka!“ zoufale plakala. „Sam, prosím tě, pojď odsud! Odvezu tě někam jinam, ale tady nemůžeš zůstat! Ještě se ti něco stane a to bych nepřežil!“ řekl jí Miguel. „Migueli,“ zavzlykala, „vysvětli mi to!“ „Co ti mám vysvětlit?“ zeptal se Miguel. „Co se to se mnou děje, když jsi v mé blízkosti?“ zeptala se Samantha. „A co se s tebou děje?“ odvětil jí Miguel otázkou. „Toužím udělat to, co bych neměla!“ řekla Samantha. „Udělej to! Prosím tě, udělej to!“ vydechl Miguel zamilovaně. I když stále pršelo a byla ukrutná zima, teď už se Samantha netřásla zimou. Nyní se třásla svou nervozitou z toho, co chtěla udělat. A nakonec to udělala. Miguela políbila. Ten si ji k sobě ihned přitisknul a její polibky opětoval. A to už se třásli oba. Štěstím, že tento moment nastal. „Vždyť já jsem se při Miguelovi vždycky cítila šťastně! Neměla jsem z něj strach, jak mi tvrdil Adrian, že bych měla mít!“ byla zmatená, „to spíš,“ podívala se na Adriana, „z tebe jsem ten strach někdy měla!“ uvědomila si. A uvědomila si i to, že když jí Sebastian řekl, že Adriana porazilo auto, tak se ani moc nevyděsila. Byla klidná, neměla strach, co s ním je, že by o něj mohla přijít, ale když si představila, že by jí někdo řekl, že je něco s Miguelem, tak jen pomyšlení na to ji přivádělo k šílenství. I to přeci musí něco znamenat, pomyslela si.

Lorenzo vzal Jazmín na večeři k sobě domů. Právě seděli na zemi uprostřed obývacího pokoje a popíjeli šampaňské. „Proč si to před mámou vlastně všechno říkal? Myslel jsi to vážně? Nebo si to říkal jen proto, aby se cítila lépe?“ zeptala se Jazmín. „Myslíš to, jak jsem říkal, že až se vezmeme, tak tvoje máma bude moje budoucí tchýně?“ ujišťoval se Lorenzo. „Co jiného?“ zasmála se Jazmín. „Ano, myslel jsem to vážně,“ řekl Lorenzo zamilovaně, „protože jsem se do tebe zamiloval! Vstoupila jsi mi zničehonic do života a od té chvíle jsem tě nedokázal dostat z hlavy! Vím, že jen s tebou můžu být šťastný! Vím, že ty jsi pro mě ta pravá! Moc tě miluju, Jazmín!“ vyznal se jí ze svých citů. Usmál se na ni a pohladil ji po tváři. Jazmín dojetím vytryskly slzy. „Taky tě miluju, Lorenzo!“ šťastně se usmála. Začali se líbat a Lorenzo jí po chvíli začal stahovat ramínko. Jazmín se odtáhla, ale dřív než Lorenzo stačil něco říct, tak jen s úsměvem přikývla. Lorenzo jí úsměv opětoval, znovu se políbili a nakonec se spolu poprvé milovali.

Luis Adrian a Rosario seděli v obývacím pokoji svého bytu. Luis Adrian si četl noviny a Rosario předstírala, že se dívá na televizi. Ve skutečnosti ale přemýšlela, jak se z tohoto děsivého manželství dostat. Poslední roky nedělala nic jiného. V tom zazněl zvonek u dveří. „Už je tady,“ odložil Luis Adrian noviny a vstal. Chytil Rosario za ruku a táhl ji dlouhou chodbou do zadní části bytu. „Luisi Adriane, prosím tě, já tam nechci! Slibuju, že se zavřu do své ložnice a ani nemuknu!“ snažně ho Rosario prosila a v očích se jí lesklo. Luis Adrian ji ale jakoby nevnímal. Otevřel jisté dveře a Rosario tam strčil tak silně, až spadla na otrhanou matraci. Místnost byla tmavá a kvůli různým krámům se zdála ještě menší, než byla. Luis Adrian chytil Rosario za ruce, nasadil jí pouta a připoutal je k šuplíku jedné skříně. „Adriane, prosím tě, ne!“ rozplakala se Rosario a snažila se z pout dostat. Jako pokaždé. I když věděla, že je to zbytečné. Pouta byla na těsno a šuplík byl navíc zavřený. „Dobrou noc, miláčku!“ usmál se Luis Adrian, políbil ji a pak jí zalepil pusu. Zavřel za sebou dveře a klidně odešel, zatímco Rosario zoufale plakala. „Věděl jsem, že zavoláš!“ usmál se Luis Adrian, když otevřel dveře svého bytu. „Musela jsem,“ odvětila mu, zjevně nervózní, Eva. „Pojď dál,“ uhnul jí z cesty a Eva vešla dovnitř. Rozhlížela se po bytě, když Luis Adrian řekl: „Evo, je mi moc líto, co se stalo tvému synovi! Byla to nehoda!“ „Já vím,“ řekla Eva, když se k němu otočila, „naštěstí si stačil včas zareagovat a nestalo se nic vážnějšího!“ Chvíli na sebe jen tak hleděli, až si padli do náruče a začali se vášnivě líbat. „Luisi Adriane, myslela jsem, že už tuhle chvíli nikdy nezažiju!“ říkala Eva vzrušeně, zatímco ji Luis Adrian líbal na krku, „myslela jsem, že už nikdy nepocítím tvé polibky! Celá léta jsem o téhle chvíli snila! Nepřestala jsem na tebe myslet ani na jeden jediný den! Moc tě miluju! Pořád tě miluju!“ vyznala se mu. Luis Adrian se na ni spokojeně usmál a znovu se začali líbat. Nakonec se přesunuli do jeho ložnice, kde se spolu celou noc milovali.

Erika vešla do ložnice a ztuhla, když viděla, jak si Miguel balí věci. „Migueli, co to děláš?“ zeptala se. „Končím,“ odvětil jí Miguel klidně a zapnul kufr. „Jak končíš?“ zvýšila Erika hlas. „Končím s touhle fraškou! Už na ni nemám sílu!“ řekl Miguel vážně a chtěl odejít. „Kam chceš jako jít?“ zakřičela Erika. „Půjdu bydlet ke svým rodičům!“ odvětil jí Miguel. „Ale to nemůžeš! Slíbil jsi mi, že už mě nikdy neopustíš!“ připomněla mu Erika. „Já vím, jenže poprvé v životě budu muset svůj slib porušit!“ odvětil jí Miguel vážně, „už s tebou dál nemůžu být, Eriko! Ničí mě to! A sama sobě přiznej, že to ničí i tebe! Musíme naše manželství ukončit a konečně začít každý jinak a sám!“ zdůraznil. „Proč mi to děláš, Migueli?! Proč mi to děláš!“ zakřičela na něj Erika zoufale, „vždyť naším rozchodem nic nezískáš! Ona si bude brát jiného, uvědom si to!“ „Ta ona je tvá sestra,“ připomněl jí Miguel, „a já nedovolím, aby si vzala Adriana! Udělám pro to všechno!“ „Ta ženská není moje sestra!“ zakřičela Erika, „a i kdyby si udělal všechno, tak ti to nebude nic platné, protože ona si tě nepamatuje, a proto si vezme Adriana!“ dodala vítězně. „Eriko, s tebou nemá cenu se o něčem bavit,“ vzdychl Miguel, obešel ji a chytl kliku u dveří. „Migueli, neodcházej!“ zakřičela Erika hystericky. V tom se jí zatmělo před očima a omdlela. Miguel viděl, jak bezvládně leží na zemi, ale jen nechápavě pokroutil hlavou. „Eriko, opakuješ se! To už tady jednou bylo!“ řekl znechuceně a odešel. Jenže tentokrát Erika své omdlení nepředstírala. Tentokrát omdlela skutečně.