Bylo ráno. „Ne, já tady nebudu! Přineste mi propouštěcí papíry, já je podepíšu a můžeme se rozloučit!“ rozčilovala se Erika, která seděla v nemocniční posteli. „Eriko, buď, prosím tě, rozumná a poslechni pana doktora!“ řekla jí Victoria, která ji pár minut po Miguelově odchodu našla v bezvědomí a zavolala jí záchranku. „Paní Mendozová, musíte počkat na výsledky testů! Byla jste v bezvědomí několik hodin a to není normální!“ řekl jí doktor. „Jenže já nemám čas čekat na nějaké výsledky! Musím zachránit svoje manželství!“ zakřičela Erika. „Paní Mendozová, byl bych rád, kdybyste tu ještě dneska zůstala na pozorování!“ odvětil jí lékař. „Na jaký pozorování? Vždyť už jste mi testy udělaly, tak co na mně chcete ještě pozorovat?“ rozčilovala se Erika, „je mi dobře a jestli chcete, abych si došla pro ty výsledky, tak si pro ně třeba odpoledne dojdu, ale nepromarním celý den ležením v posteli, když mi nic není!“ Lékař bezmocně vzdychl. „Držet vás tu nemůžu, takže jestli si to opravdu přejete!“ „Ano, přeju!“ zdůraznila Erika. „Sestřička vám za chvíli donese ty propouštěcí papíry a odpoledne si určitě přijďte pro ty výsledky!“ zdůraznil jí zase lékař. „Přijdu,“ odvětila mu Erika. „Na shledanou,“ rozloučil se s ní, i s Victorii a odešel. „Eriko, prosím tě, ještě si to rozmysli! Co když někde na ulici zase omdlíš?“ bála se Victoria. „Dones mi moje šaty a pak vypadni!“ odsekla jí Erika. „Eriko, prosím tě,“ zalesklo se Victorii v očích. „Proč si tu vůbec celou noc byla?“ zeptala se Erika. „Jsi přeci má dcera a mám o tebe strach!“ řekla jí Victoria. „Najednou,“ ušklíbla se Erika, „jenže teď máš i svou druhou dceru, tak si běž za ní!“ zakřičela na ni, „to jen ji si vždycky chtěla, tak neztrácej čas a utíkej za ní! To ona potřebuje tvou ochranářskou náruč, protože jí všichni ubližujou! Ale že ona ubližuje mně, to je přece každému jedno!“ ironicky se zasmála. „Eriko, takhle nemluv!“ žádala ji Victoria zoufale. „Vypadni už konečně!“ zakřičela Erika na ni se slzami v očích. Victoria se rozplakala a odešla.

„Miluji tě, Luisi Adriane! Nikdy jsem tě nepřestala milovat!“ vzdychla Eva zamilovaně, když ležela v jeho náručí. „Já tebe taky,“ odvětil jí Luis Adrian a přitom vyvrátil oči v sloup. „Co si vůbec celá ta léta dělal?“ zeptala se Eva, když se posadila. „Vůbec nic zajímavého!“ odvětil jí Luis Adrian a také se posadil, „chodil jsem do práce, třikrát jsem se oženil!“ „Třikrát?“ zvolala Eva překvapeně. „Stále jsem hledal tu pravou, ale tobě se žádná nevyrovnala!“ pohladil ji Luis Adrian po tváři. Eva byla polichocená. Chytila ho za ruku a v tom si všimla prstenu. „Počkat?! Ty jsi ženatý i teď?“ zhrozila se. Luis Adrian přikývl. „Pane Bože,“ vyskočila Eva z postele a začala se oblékat. „Evo, co se děje?“ zeptal se Luis Adrian nechápavě, když k ní přistoupil. „Co se děje?“ zvolala Eva, „jsi ženatý! Byla jsem tak sobecká a myslela jen sama sebe, že mě vůbec nenapadlo se tě zeptat, jestli třeba náhodou někoho nemáš! Vůbec mě nenapadlo, že bych mohla někomu ublížit!“ vyčítala si to. „Evo, klid, ani Rosario není ta pravá! Naše manželství je spíš jen přátelského charakteru! Už jsme spolu jen ze zvyku!“ vysvětlil jí Luis Adrian. „A kde vůbec je tvá manželka?“ zeptala se Eva. „Večer šla někam ven! Možná, že se teď ráno taky probudila v něčí posteli! My si to tolerujeme!“ odvětil jí Luis Adrian. „To máte zvláštní manželství!“ podotkla Eva. „Říkám ti jsme spolu už jen ze zvyku! Ani jeden z nás nemá náladu na rozvod, tak to řešíme takhle!“ vysvětlil Luis Adrian. „Aha,“ přikývla Eva. Luis Adrian se na ni usmál a políbil ji. „A jaký byl tvůj život za ta léta?“ zeptal se. „Jak víš, musela jsem si vzít Hermese Santandera a porodila jsem mu čtyři děti! Tři syny a jednu dceru!“ odvětila mu Eva, „ale mám už jen tři děti!“ dodala smutně. „Co?“ zeptal se Luis Adrian. „Jeden syn mi zemřel!“ řekla Eva zdrceně. „Evo, to je mi moc líto!“ odvětil jí Luis Adrian soucitně a chytil ji za ruku, „ale máš ještě tři další děti, které ti jistě dělají radost!“ snažil se ji povzbudit. „Ano to mám, hlavně nejstarší syn je mé velké štěstí!“ řekla šťastně. „A to je který? Neříkej mi, že ten, kterého jsem porazil, protože to bych se nejradši neviděl!“ zakroutil Luis Adrian hlavou. „Ano, ten,“ přikývla Eva, „ale nejspíš to byl osud, že si ho porazil!“ „Jak to myslíš?“ nechápal Luis Adrian. „Byl osud, aby ses jednou dozvěděl pravdu!“ řekla Eva vážně. „Jakou pravdu?“ stále Luis Adrian nechápal. „Můj nejstarší syn se jmenuje Adrian!“ odvětila mu Eva. Luis Adrian vykulil oči. „Jmenuje se po svém otci!“ dodala Eva. „Tím mi chceš říct, že?“ lapal Luis Adrian po dechu. „Ano, Luisi Adriane! Ty jsi Adrianův otec!“ vyřkla Eva tajemství, které v sobě dlouhá léta dusila, „když jsem si brala Hermese, už jsem byla těhotná! S tebou! Ale naši mi zakázali ti to říct! Navíc jsem tě potom, co jsem to zjistila, nikde nenašla!“ vysvětlovala mu. „Tak já mám syna!“ zvolal Luis Adrian šokovaně. „Luisi Adriane, vím, že mě asi nenávidíš, ale…“ Už to nedořekla, protože ji Luis Adrian políbil. „Nenávidět tě? Proč? Dala jsi mi přeci syna!“ usmíval se, „a ještě si mu dala mé jméno!“ „Jiné jsem mu ani dát nemohla! Byl to jediné, co mi po tobě zbylo!“ odvětila mu Eva smutně i šťastně zároveň. „A on to ví?“ zeptal se Luis Adrian. „Ne, ale jestli chceš, ještě dnes mu to řeknu, protože chci vás dva vidět pohromadě! To bylo od jeho narození moje největší přání!“ usmívala se Eva. „Ano, chci to!“ odvětil jí Luis Adrian. Oba se na sebe usmáli, padli si do náruče a začali se líbat.

„Jak se cítíš?“ zeptala se Samantha Adriana, když seděla na jeho posteli v nemocničním pokoji. „O moc lépe, zvlášť když jsi tu byla celou noc se mnou,“ usmál se na ni Adrian a chytil ji za ruku. Samantha se pokusila o úsměv a rozhodla se, že si ho prozkouší, tak jak ji to v noci napadlo. „Adriane, musím ti něco říct!“ „Copak, miláčku?“ zeptal se Adrian. „Včera nebyl čas ti to říct, ale než jsme sem za tebou přijeli, tak jsem mluvila s Maríou Elenou a při rozhovoru s ní jsem si na něco vzpomněla!“ řekla Samantha. „Cože?“ trhl Adrian sebou, „a na co sis vzpomněla?“ zeptal se tak, že to skoro zakřičel. „Adriane, ale nemusíš na mě kvůli tomu křičet!“ odvětila mu Samantha. „Promiň, lásko, jsem ještě omámený po těch všech práškách!“ vymluvil se Adrian, „prosím, pokračuj, na co sis vzpomněla!“ „Vlastně nebylo to nic důležitého, vzpomněla jsem si akorát na jednu chvíli s Jorgem, kdy jsme kupovali Maríi Eleně dárek, ale byla jsem moc šťastná, že aspoň něco se mi vybavilo!“ usmála se Samantha. Adrian si oddychl a Samanthě to neušlo. „Možná, že si už brzy vzpomenu úplně na všechno!“ řekla Samantha. „No kéž by, lásko!“ odvětil jí Adrian, ale v duchu si myslel něco jiného. Do pokoje vešla zdravotní sestra. „Pane Santandere,“ přistoupila k němu a Samantha vstala a odešla kousek stranou, aby jí udělala místo, „tady mi podepište propouštěcí papíry a můžete jít domů!“ „Díky Bohu, už to tady nemůžu vydržet!“ zvolal Adrian, vzal si od ní papíry a tužku a podepsal je. Samantha mezitím stála opodál, pozorovala ho a uvědomila si, že Adrian rozhodně nechce, aby si vzpomněla. Jeho dvě reakce to před chvíli dokázaly.

Tomas sundával ze zdi internátního pokoje fotky Maríi Eleny. Byl konec školního roku, a tak si balil věci na cestu domů. Právě sundával fotku, na které se spolu líbají. S úsměvem si na tu chvíli vzpomněl. Na školním dvoře seděli pod stromem a jen tak se fotili a v jednu chvíli, když to nečekala, ji políbil a vznikla z toho krásná vzpomínková fotografie. V tom ho z myšlenek vyrušilo klepání. „Dále,“ zavolal a pokračoval v sundávání. „Ahoj, brácho,“ vešla do pokoje usměvavá Claudia. „Ahoj,“ odvětil jí Tomas stroze. „Nech si to na potom a sedni si,“ pobídla ho Claudia a posadila se na jeho postel. Tomas si neochotně přisedl. „Proč s tím balením tak pospícháš?“ zeptala se Claudia. „Chci už být odsud! Všechno mi to tu připomíná Maríu Elenu!“ odvětil Tomas smutně. „A já si myslím, že až ti dám to, co mám v kabelce, tak tu ještě rád zůstaneš!“ potutelně se Claudia usmála. „Co?“ zeptal se Tomas. Claudia vyndala z kabelky malou krabičku a usmála se. „Claudie, vážně mi lichotí, že si mě chceš vzít, ale víš, že lidi moc sourozeneckým láskám nefandí!“ zavtipkoval Tomas. „Ale, ale, to je najednou humoru!“ rozesmála se Claudia, „tak schválně, jestli ti ten humor vydrží i potom, až tu krabičku otevřeš!“ dodala a dala mu ji do ruky. Tomas krabičku otevřel, a když viděl, co je v ní, přešel ho nejen humor, ale vůbec ztratil slova. Díval se totiž na medailonek Maríi Eleny. „Víš co to je?“ zeptala se Claudia. „Jestli vím? To je přeci medailonek Maríi Eleny, co dostala od svého bratra! Kde si ho …?“ nechápavě se na ni Tomas zahleděl. „Otevři ten medailonek!“ pobídla ho Claudia. Tomas ho otevřel a opět zůstal v šoku. Na jedné straně byla fotka Maríi Eleny, o které vždy věděl, že tam je, ale na druhé straně tam byla jeho fotka, která tam nikdy předtím nebyla. „A tohle víš, co znamená?“ zeptala se Claudia. Tomas se celý rozzářil. Zavřel medailonek, sevřel ho v dlani a rozběhl se ke dveřím. Jenže přes práh už nevyběhl. Za dveřmi ho totiž čekalo třetí a poslední překvapení. „Odpustíš mi, že mi chvíli trvalo, než mi došlo, že si všechno dělal pro mé dobro?“ zeptala se ho María Elena a šťastně se usmála. Tomas zamilovaně vzdychl, chytil její tvář do dlaní a oba se dlouze políbili.

U Mendozových právě obědvali a všichni schvalovali Miguelovo rozhodnutí odejít od Eriky. „Udělal si opravdu dobře, chlapče, takhle to už nešlo dál!“ řekla Matea vážně. „Ano, je to tak! Nikam by to nevedlo a oba byste se akorát ničili!“ přidal se se svou podporou i Francisco. „Děkuju vám, že mě chápete!“ usmál se Miguel. „To je samozřejmé,“ řekl Gerardo, „navíc ty máš teď před sebou mnohem důležitější věc! Musíš získat zpátky Sam! Musíš ji dostat ze spárů toho hrozného Adriana!“ „Já vím, strejdo, jenže teď to není tak lehké, když jí Adrian navykládal, že já jsem vlastně ten zlej, koho by se měla bát!“ rozčílil se Miguel. „Však ona přijde na to, kde je pravda a kde lež!“ uklidňovala ho Matea, „možná si na nic nepamatuje, ale srdce jí ukáže tu správnou cestu!“ usmála se. „Tvá matka má jako vždy pravdu!“ podotkl Francisco. Miguel se na všechny vděčně usmál. Pokračovali v obědě, když služebná přišla Miguelovi říct, že má návštěvu. „Kdo je to?“ zeptal se Miguel. „Vaše manželka!“ odvětila služebná. „Řekni jí, že ji nechci vidět!“ poručil jí Miguel. Služebná přikývla, ale dřív než stačila odejít, vtrhla Erika do jídelny. „Já tady nebudu čekat na povolení, jestli s mým nebo nesmím mluvit se svým manželem!“ rozčilovala se. „Omluvte nás,“ řekl Miguel své rodině, chytil Eriku za rameno a vedl ji ven z jídelny. Věděl, že s ní bude muset mluvit alespoň chvíli, jinak by se jí nezbavil. „Co chceš, Eriko?“ zeptal se, když se zastavili v hale. „Co chci? Chci zpátky svého manžela!“ zdůraznila Erika. „Eriko,“ zoufale Miguel vzdychl, „já už opravdu nevím, jak ti to mám vysvětlit!“ „I když bych se po tom včerejšku na tebe měla zlobit, tak ti odpouštím, protože tě miluju a v lásce se má odpouštět!“ naléhala Erika. „Moment, co mi jako odpouštíš?“ nechápal Miguel. „Ty nevíš?“ tvářila se Erika dotčeně. „To opravdu nevím!“ řekl Miguel. „Omdlela jsem a ty jsi mě tam nechal! Nezavolal jsi mi pomoc!“ zlobila se Erika. „A tomu tvému omdlení jsem měl věřit, jo? Copak nevíš, jak to bylo posledně?“ připomněl jí Miguel. „Jenže tentokrát jsem omdlela opravdu!“ zdůraznila Erika, „celou noc jsem byla v nemocnici! A jestli mi nevěříš, tak tam klidně zavolej a promluv si s mým doktorem!“ „A kolik jsi mu zaplatila, aby mi lhal?“ zeptal se Miguel ironicky. „Migueli, já ti nelžu! Opravdu jsem byla v nemocnici! Odpoledne si jdu pro výsledky testů!“ přesvědčovala ho Erika. „Eriko, nesnaž se, nevěřím ti ani slovo!“ odvětil jí Miguel, „už nikdy ti nebudu nic věřit! A teď, prosím tě, odejdi, už ti nemám víc co říct!“ řekl znechuceně a vrátil se zpátky do jídelny. Erika s pláčem odešla pryč.

„Yoletty, nemusíš si dělat starosti! O Jesúse je dobře postaráno!“ říkal Andrés do telefonu, „Fabiola ho právě uspává! … Jasně, zítra kolem oběda tě budeme čekat! … Ahoj!“ Položil telefon ve chvíli, kdy si k němu na sedačku přisedla Fabiola. „Už spí?“ zeptal se. Fabiola přikývla. „Ale je vidět, že je to tvůj syn! To usínání mu trvá hrozně dlouho!“ rozesmála se. „Ale s tím mým usínáním to pokaždý není tak hrozný!“ bránil se Andrés, „když například mám v noci co dělat!“ poťouchle se usmál, „tak pak hned spím jako dřevo!“ „Jo o tomhle vím, už několik let!“ smála se Fabiola. Andrés se taktéž rozesmál a políbil ji. „Miláčku,“ oslovil ji a pohladil ji po vlasech. „Hm?“ usmála se Fabiola. „A kdy začneme pracovat na našem miminku?“ zeptal se Andrés. Fabiola vykulila oči. „Tobě jedno nestačí?“ zeptala se. „Víš, že budu Jesúse vždycky milovat a nikdy mu nebude nic chybět, ale neříkej mi, že si nikdy nesnila o tom, jak to bude vypadat, až spolu budeme mít rodinu!“ odvětil jí Andrés. „Snila jsem o tom! Ani nevíš kolikrát!“ usmála se Fabiola. „Takže?“ zeptal se Andrés. „Víš, asi se ti to bude zdát sobecké, ale ještě chvíli bych počkala,“ řekla Fabiola, „byli jsme tak dlouho rozděleni, že bych si ráda užila ten čas, kdy jsme spolu sami!“ usmála se, „a i Jesús by měl trošku povyrůst, aby pak plně mohl hrát roli staršího sourozence!“ zasmála se. „Víš, že tě moc miluju?“ zamilovaně Andrés vzdychl. „Vím! Já jsem na tom totiž úplně stejně!“ odvětila Fabiola s úsměvem. Poté se oba něžně políbili.

Miguel si dával do pusy poslední sousto, když do jídelny znovu vešla služebná. „Pane Migueli, máte další návštěvu!“ oznámila mu. „Jestli to je zase Erika, tak ji vyhoď, Delie!“ poručila jí tentokrát Matea. Miguel souhlasně přikývl. „Není to vaše manželka!“ odvětila služebná, „je to slečna María Elena Santanderová a je s ní ještě nějaký chlapec!“ „María Elena?“ zvolal Miguel překvapeně, „omluvte mě,“ vstal od stolu a šel do haly. María Elena a Tomas se drželi za ruce a usmívali se na sebe. „Marío Eleno,“ oslovil ji Miguel, když k nim přicházel. „Migueli!“ usmála se na něj María Elena a oba se objali. „Vítej zpátky!“ usmál se Miguel. „Děkuju,“ opětovala mu María Elena úsměv a obrátila se na Tomase. Dovedla ho k Miguelovi a vzájemně je představila: „Migueli, to je Tomas Otero, můj přítel a Tomasi, to je Miguel Mendoza!“ Oba si podali ruce a usmáli se na sebe. „Migueli, snad ti nevadí, že jsme tě tak nečekaně přepadli, ale všichni jsme ztratili už hodně času, a tak ho musíme zase dohnat!“ řekla María Elena rázně. „Mluvíš mi z duše, Marío Eleno!“ usmál se Miguel. „Takže přišla jsem proto, abych ti pomohla získat Sam zpátky!“ řekla María Elena vážně, „doufám teda, že o ni pořád stojíš! Pět měsíců jsem tu nebyla, tak ani nevím, jaká je tu situace, ale podle toho, jak tě znám, tak si myslím, že se tvé city nezměnily, nemýlím-li se!“ „Nemýlíš se! Samozřejmě, že Sam pořád miluju a chci ji zpátky!“ odvětil jí Miguel vážně. „Výborně, tak ti musím říct, že včera jsem ji už trošku otevřela oči, co se týče Adriana, a díky mýmu medailonku si dokonce na něco vzpomněla!“ usmála se María Elena. „A na co?“ zeptal se Miguel s nadějí v hlase. „Vzpomněla si na to, jak mi ten medailonek s Jorgem koupili! Sice to není nic, co by jí teď v její situaci pomohlo, ale je to začátek! Určitě si brzy vzpomene!“ nepochybovala María Elena o tom. „Marío Eleno, ani nevíš, jak jsem rád, že si se vrátila! Teď už vím, že na Sam někdo bude dávat pozor a že jí nebude vykládat jen lži!“ řekl Miguel spokojeně. „Spolehni se na mě, Migueli, o všechno se postarám!“ usmála se María Elena. Poté se objali, s Tomasem se Miguel rozloučil podáním ruky, a nakonec odešli. „Marío Eleno, takhle rozhodnou jsem tě ještě nikdy neviděl!“ řekl jí Tomas, když vyšli z domu. „Pět měsíců je dlouhá doba na přemýšlení! A já se rozhodla, že musím napravit všechno, co se dá!“ usmála se María Elena. „Jsem na tebe pyšný!“ opětoval jí Tomas úsměv a políbil ji. Chytli se za ruce a scházeli ze schodů, když jim cestu zkřížila Nancy. „Nancy!“ zaradovala se María Elena. „Marío Eleno!“ zvolala překvapeně Nancy a obě si padly do náruče. „Kdy si se vrátila?“ zeptala se Nancy. „Vrátila jsem se v …,“ María Elena se zarazila, když si všimla jejího břicha. „Nancy, ty jsi těhotná?“ zvolala šokovaně. „Ahoj, Tomasi, ráda tě vidím! To, že jste tu spolu, znamená, že jste se k sobě vrátili?“ snažila se Nancy změnit téma. „Ano, vrátili,“ odpověděla rychle za Tomase María Elena, „ale teď zpátky k tobě!“ „Ano, jsem těhotná!“ řekla Nancy. „V kolikátým jsi měsíci?“ zeptala se María Elena. „V pátém!“ odvětila jí Nancy. „Takže otcem je Sebastian!“ bylo to Maríi Eleně hned jasné. „Ano je, ale neví o tom!“ řekla Nancy. „A proč ne?“ zeptala se María Elena. „Marío Eleno, ty asi nevíš, co se mezi námi stalo!“ sklopila Nancy hlavu. „Ale vím, a co si o tom myslím? Všichni děláme chyby, i já jsem je udělala!“ podívala se zahanbeně na Tomase a pak zpátky na Nancy, „ale zavčas jsme si ty chyby uvědomily a udělaly jsme to, co bylo správné! Takže to, co se stalo, nebyla tvoje chyba! Bylo to dávno před Sebastianem, a jestli tomu nevěří, tak já ho o tom přesvědčím! A ty mu pak řekneš, že čekáš jeho dítě!“ „Marío Eleno, to je zbytečné! Já už jsem se smířila s tím, že budu svoje dítě vychovávat sama, protože Sebastian nikdy neuvěří, že je jeho! Tak to už nech být!“ řekla Nancy smutně a vešla do domu. „Já tu pět měsíců nejsem a stane se tolik věcí!“ pokroutila María Elena hlavou, „ale jak už jsem řekla, všechno dám zase do pořádku!“ řekla rozhodně. Tomas se na ni usmál, políbil ji a pak odešli.

Byl večer. U Santanderových v hale se sešla skoro celá rodina. „Mami, co se děje? Kvůli čemu jsme se měli sejít?“ zeptal se Adrian, který držel za ruku Samanthu. Ta se navenek usmívala, ale uvnitř ji stále sžírala ta nejistota, kterou ji do hlavy vtiskl nejdříve Miguel a později i María Elena. Z druhé strany vedle Adriana stála Karina. Nenápadně ho držela za ruku, protože byla z té nehody ještě rozrušená, a potřebovala tak cítit jeho blízkost víc, než jindy. Kousek vedle stáli Leticia se Sebastianem, kteří jen s nezájmem koukali kolem sebe. „A kde je María Elena?“ zeptala se Eva. „Doma není a nevím, kde je!“ odvětil jí Sebastian. Eva jen mávla rukou, jako že jí to je vlastně jedno. „Adriane, mám pro tebe jedno velké překvapení!“ usmála se na něj a šla ke vchodovým dveřím. Otevřela je a dovnitř vešel Luis Adrian s Rosario. „To je to překvapení?“ rozčílila se Karina, „ty jsi sem pozvala člověka, co málem Adriana zabil?“ byla nepříčetná. „Klid, Karino, všechno se vysvětlí,“ odvětila jí Eva a obrátila se na Luise Adriana, „jak asi všichni víte, tohle je Luis Adrian Marrero a jeho manželka,“ žárlivě se na Rosario podívala, „Rosario! Ti dva do našeho života vstoupili dost nešťastným způsobem, ale zároveň i šťastným! Hlavně Luis Adrian!“ usmála se na něj. „Mami, o čem to mluvíš?“ zeptal se Adrian. „Adriane, synku,“ usmála se Eva, „ty víš, že vždy jsi byl mé nejoblíbenější dítě, ale nikdy jsi nevěděl proč, a teď nastal čas, abych ti ho řekla!“ zhluboka se nadechla, „jsi totiž synem mé životní lásky! Jsi synem Luise Adriana Marrera!“ odhalila všem své dlouho skrývané tajemství. Všichni byli v šoku. Ale až na Adriana. Ten se tvářil, jakoby to snad čekal.

Erika vešla do ordinace svého lékaře. „Paní Mendozová, konečně! Už jsem myslel, že nepřijdete!“ řekl lékař, když vstal od stolu. „Ani jsem nechtěla! Ale radši jsem šla sem, než abych šla domů, kde mě nikdo nečeká!“ odvětila mu Erika smutně. „Paní Mendozová, prosím, posaďte se!“ ukázal lékař na stoličku. „To je dobré, postojím!“ odvětila Erika. „Paní Mendozová, prosím!“ trval lékař na tom, aby si sedla. Erika ho tedy dost neochotně poslechla. Lékař si sedl také a nervózně poklepával prsty na složce, ve které byly výsledky jejích testů. „Tak co se děje, doktore?“ zeptala se Erika. „Víte, takové zprávy se lékařům nikdy neříkají snadno!“ odvětil lékař vážně. „Prosím vás, doktore, řekněte mi ty výsledky, ať už můžu jít! Celou noc tu taky strávit nechci!“ zvolala Erika otráveně. „Paní Mendozová, výsledky vašich testů nám ukázaly,“ lékař se odmlčel, a snažil se tu zprávu, která jí změní celý život, říct, co nejšetrněji,“že máte zhoubný nádor na mozku!“ Erika ztuhla a konečně ho začala pořádně vnímat. „Co-co-co-cože?“ vykoktala ze sebe, „co co to znamená?“ Lékař smutně sklopil zrak, a když se na ni znovu podíval, vyřkl její nezvratný osud: „Umíráte!“