„Cože? Co mi to tu povídáte?“ zvolala Erika nevěřícně. „Paní Mendozová, jak jste se v poslední době po zdravotní stránce cítila?“ zeptal se lékař. „Úplně normálně, nemocná jsem nebyla několik let!“ odvětila mu Erika. „To jsem si myslel!“ zakýval lékař hlavou. „Co?“ zeptala se Erika. „Nádor, který jsme vám našli, je hodně nevypočitatelný! U většiny pacientů je vidět až v posledním stádiu!“ vysvětlil jí lékař, „a vy, paní Mendozová, bohužel do té většiny taky patříte!“ dodal vážně. „Jak v posledním stádiu? To přeci nejde!“ nechtěla si Erika připustit ortel, který před chvílí slyšela. „Je mi to moc líto, paní Mendozová!“ řekl lékař smutně. „Přece se s tím dá něco dělat, ne?“ zeptala se Erika chvějícím se hlasem. „Můžeme vám život jedině prodloužit! Například ozařováním, ale víc nezmůžeme! Je mi to opravdu moc líto!“ soucítil s ní lékař. Erice vytryskly slzy. To přeci není možné, já nemůžu umřít, nemůžu umřít, honilo se Erice hlavou. Ani v nejhorší noční můře by si nikdy nepomyslela, že ji něco takového potká. Po chvíli zoufalého pláče se uklidnila a zeptala se: „Když bych podstoupila to ozařování, kolik bych měla času?“ „Maximálně dva roky,“ odvětil jí lékař. „A když bych ho nepodstoupila?“ zeptala se Erika. „Asi tak necelý rok, když byste pravidelně brala léky, které bych vám předepsal proti bolesti!“ odvětil jí lékař. Erice vytryskly další slzy. „Rozmyslete si to, paní Mendozová! Poraďte se se svou rodinou a rozhodněte se, jak naložíte se životem, co vám zbývá!“ řekl lékař velmi smutně. Erika se hystericky rozplakala.

„Adriane, synku, tak řekni něco!“ žádala ho Eva. „Asi bychom si měli promluvit o samotě!“ řekl Adrian. „Máš pravdu, Adriane, půjdeme do pracovny,“ navrhla Eva. „Ne, mami,“ zastavil ji Adrian, „tím o samotě jsem myslel jen sebe a jeho!“ ukázal na Luise Adriana. Eva se na oba střídavě podívala, a pak souhlasně přikývla. „Jistě, to bude asi nejlepší,“ řekla. Adrian políbil Samanthu na tvář, Luis Adrian mezitím Rosario pošeptal, aby byla hodná, a poté spolu odešli do pracovny. „Asi jsi v pořádném šoku, viď?“ řekl Luis Adrian, „já jsem byl ráno taky, když mi to tvá matka řekla!“ „Popravdě, ani moc nejsem!“ odvětil mu Adrian. Luise Adriana to překvapilo. „Vždycky jsem tak nějak tušil, že Hermes Santander není můj otec,“ vysvětlil mu Adrian, „jemu ani mámě jsem se v ničem nepodobal a navíc vím, že jsem se narodil sedm měsíců po jejich svatbě a podle toho, kolik jsem vážil, to nevypadalo, že bych byl nedonošený!“ „A matce si někdy o svém tušení řekl?“ zeptal se Luis Adrian. „Ne! Sice jsem to tušil, ale že by mě to nějak trápilo, to se říct nedá!“ odvětil mu Adrian. Luisi Adrianovi začal zvonit mobil. Snažil se hovor rychle ukončit, ale osoba na druhé straně se nenechala tak snadno odbýt. „Ne, Angelino, teď na tebe opravdu nemám čas! … Zavolám ti zítra! … Ano, určitě se nějak domluvíme, ale teď ne! … Dobře, Angelino, čau!“ Zavěsil a omluvně se na Adriana podíval. Dřív než ale stačil něco říct, Adrian se zeptal: „Tvá milenka?“ Luis Adrian vykulil oči. „Jsi přeci můj táta, tak se mi svěř!“ nabádal ho Adrian, „já to tvé manželce neřeknu! Ani ty bys určitě mé snoubence neřekl, že mám několik milenek, když jsem tvůj syn, že?“ pobaveně se usmál. Luis Adrian mu jeho úsměv opětoval. Oběma došlo, že jsou opravdu otec se synem. Že si jsou podobní jako vejce vejci. „Budu hádat, jedna tvoje milenka je ta, co s tebou byla při té nehodě!“ řekl Luis Adrian. „Uhodl jsi,“ zasmál se Adrian, „a další je ta černovláska, co stála vedle mámy!“ pokračoval ve vypočítávání svých milenek, „a mimochodem je to sestra té první milenky a navíc manželka mého bratra!“ chlubil se. „Šikovný!“ usmíval se Luis Adrian, „jsi opravdu můj syn!“ „Konečně mám někoho, komu se můžu bez obav svěřit, aniž bych se bál, že mě snad bude odsuzovat!“ zasmál se Adrian, „díky, táto!“ usmál se. „Já děkuji tvé matce, že mi dala tak úžasného syna!“ usmál se Luis Adrian, a pak se poprvé objali jako otec se synem. Ale jim to ani jako poprvé nepřišlo. Tím, že byli oba úplně stejní, se vlastně dokonale znali. „Co se tam asi děje?“ nervózně Eva přešlapovala po hale. „Evo, prosím tě, klid,“ vyvracela Leticia oči v sloup. Karina byla také trochu nervózní, Samantha dělala společnost Rosario a Sebastian raději odešel, protože u další rodinné frašky nechtěl být. „Tak už jsme tady,“ řekl Adrian, když vyšel spolu s Luisem Adrianem z pracovny. Objímali se kolem ramen a oba vypadali spokojeně. „Krásně jsme si s tátou popovídali!“ usmál se Adrian. „S tátou?“ zvolala Eva dojatě, „ach, Adriane!“ šťastně ho objala. „Ani nevíte, jak moc jsem po tomhle okamžiku toužila, kdy vás uvidím spolu!“ na oba se střídavě dívala a po tvářích jí stékaly slzy. „Mami, neplač,“ usmál se na ni Adrian a utřel ji slzy. Pak se zahleděl na Samanthu a Rosario. Šel k nim a Luis Adrian ho následoval. „Tati,“ oslovil ho, když Samanthu objal kolem pasu. Samanthou projel nepříjemný pocit jako pokaždé, když se jí Adrian dotknul. Trochu se přitom zachvěla a Rosario to neušlo. „Tati, dovol, abych ti představil mou snoubenku, mou životní lásku Samanthu Olivaresovou!“ představil ji Adrian. Všichni členové rodiny se postupně začali seznamovat, až nakonec Luis Adrian řekl, že je čas odejít. Luis Adrian se loučil s Evou a s Adrianem, zatímco Rosario se šla rozloučit se Samanthou. „Samantho, moc ráda jsem tě poznala!“ pousmála se na ni. „Já tebe taky, Rosario!“ usmála se Samantha. Rosario už chtěla odejít, ale najednou Samanthu nečekaně objala a pošeptala jí do ucha: „Uteč, dokud můžeš!“ Když se od ní odtáhla, uviděla její udivený výraz. Ale Rosario věděla, proč jí to řekla. Viděla totiž v jejích a Adrianových očích to samé, co každý den vídá ve svých a Luisově Adrianových očích. I ona poznala, že syn jakoby otci z oka vypadl.

María Elena a Tomas seděli na posteli v jeho internátním pokoji. Byli opření o zeď a líbali se. Po chvíli María Elena polibek ukončila. „Co teď budeš dělat, když už škola skončila?“ zeptala se. „No ještě ráno jsem měl naplánováno, že pojedu domů, ale ty jsi mi moje plány díky Bohu zkazila!“ usmál se Tomas a pohladil ji po tváři, „a tak teď nejspíš zůstanu tady a najdu si nějakou brigádu!“ „Mohli bychom si najít nějakou spolu, abychom se od sebe nehnuli ani na krok!“ zasmála se María Elena. „To je výborný nápad!“ usmál se Tomas a políbil ji. „Tomasi, miluju tě!“ šťastně se María Elena usmála. „Už jsem se bál, že to od tebe nikdy neuslyším!“ odvětil jí Tomas. „Já jsem si to taky myslela, ale to jen díky tobě jsem teď taková, jaká jsem!“ řekla María Elena. „Ty jsi vždy taková byla, jen chvílemi sis hrála na někoho jiného, aby si potlačila svou bolest!“ odvětil jí Tomas. „Máš pravdu!“ přikývla María Elena, „ale teď už mě nikdy nebude nic bolet! Protože mám tebe!“ šťastně se usmála. „A já jsem zase šťastný, že mám tebe, protože tě strašně moc miluju!“ opětoval jí Tomas úsměv a poté se začali něžně líbat. Po chvíli ji Tomas položil na postel. María Elena se vůbec nebránila. Dál opětovala jeho polibky a chtěla, aby se stalo to, k čemu se schylovalo. Poprvé se spolu milovali.

Druhý den ráno chodila Victoria po hale svého domu s telefonem u ucha. „Karino, prosím tě, není u tebe Erika? … Ne, dobře, děkuju!“ Zavěsila a začala vytáčet další číslo. Erika celou noc nepřišla domů a Victoria se mohla strachy zbláznit. „Leticie, není u tebe Erika?“ zeptala se. „Copak? Ztratila se ti i druhá dcera?“ vysmála se jí Zoe, která zrovna scházela ze schodů. Victoria její poznámku ignorovala a poslouchala, co jí řekne Leticia. „To nevadí, tak ahoj!“ zavěsila a nenávistně se zahleděla na Zoe. „Co ode mě ještě chceš? Vypadni konečně z mého domu!“ zakřičela na ni. „Vypadnu, až já budu chtít!“ odvětila jí Zoe klidně, „a zatím se mi nechce! Protože zatím mě pořád baví dívat se na to, jak se trápíš! Jak se trápíš tím, že tě Erika nenávidí a že se svou malou Victorií, tedy teď už Samanthou, se nejspíš taky nikdy nesblížíš!“ smála se. Victoria na ni vrhla další nenávistný pohled, a pak vyběhla do svého pokoje, odkud zavolala další osobě, která by o Erice mohla něco vědět. „Migueli, to jsem já Victoria! Není u tebe Erika? … Já vím, ale nevolala ti třeba? … Migueli, ona celou noc nepřišla domů! Mám strach, že si třeba něco udělala! … Ne, Migueli, Erika po mně nechtěla, abych ti tohle zavolala! Říkám ti pravdu! Vážně o ní nic nevím a mám o ni strach! … Prosím tě, Migueli, mohl bys přijít? … Děkuju, Migueli, moc ti děkuju! Budu na tebe čekat!“ Zavěsila a telefon si přiložila k hrudi. „Eriko, kde jsi?“ ptala se zoufale.

Adrian procházel chodbou svého domu, když ze svého pokoje vyšla Eva. „Adriane, můžu s tebou na chvíli mluvit?“ zeptala se. „Samozřejmě,“ odvětil jí Adrian a vešel do pokoje. „Ani jsme si včera už nestihli promluvit!“ řekla Eva. „Byl to náročný den,“ přikývl Adrian, „tedy spíš večer!“ „Adriane, uvědomuju si, že jsem to na tebe vyhrkla zčista jasna a že to asi nebylo správné, ale když se tvůj otec zase objevil v našem životě, už jsem prostě nemohla čekat dál!“ vysvětlila mu Eva. „Mami, to je v pořádku, netrap se tím,“ usmál se Adrian, „jak jsi mohla vidět, s tátou jsme si hned padli do oka!“ „A ty ani nevíš, jak moc jsem za to šťastná!“ usmála se Eva a objala ho, „víš, pořád tvého otce miluju!“ přiznala se. „To jsem poznal, mami!“ usmál se Adrian, „a teď už doufám naplno chápeš, proč miluju Samanthu! Prostě se to stalo a nedokázal jsem tomu zabránit!“ „Já jsem to pochopila už v den, kdy si mi vaše zasnoubení oznámil!“ odvětila mu Eva, „už tehdy jsem si vzpomněla na tvého otce a uvědomila si, jak moc je těžké žít bez milovaného člověka, a aby si to zažil i ty, to bych nesnesla!“ „Jsi skvělá, mami!“ usmál se Adrian a objal ji. Eva ho silně objímala a usmívala se. Měla pocit, že se na ni po dlouhých letech zase usmálo štěstí. Že je možné, že konečně bude mít po boku i otce svého syna.

„Luisi Adriane, proč si mě tam včera vlastně bral?“ zeptala se Rosario u snídaně. „Jsi přeci má manželka a bylo správné, aby si poznala mého syna!“ odvětil jí Luis Adrian a odpil si z kávy. „Ale jeho matce jsem se moc nelíbila!“ řekla Rosario. „Tak to víš, Eva žárlí, protože mě pořád miluje!“ zasmál se Luis Adrian. „A ty ji taky?“ zeptala se Rosario. „Tak samozřejmě, dala mi syna!“ odvětil jí Luis Adrian, „ale neboj se, lásko, tebe miluju víc!“ chytil ji silně za krkem a násilím ji políbil. Rosario ho od sebe odstrčila a vstala. „Luisi Adriane, prosím,“ rozplakala se, „když si teď našel svou rodinu, co kdyby si mě už nechal na pokoji, prosím!“ plakala. Luis Adrian se pobaveně zasmál a vstal. Šel pomalu k ní a Rosario před ním couvala. Nakonec si ji k sobě přitáhl a pevně ji sevřel ve svém náručí. „Luisi Adriane, to strašně bolí!“ plakala Rosario. „A mě by zas bolelo, kdybys mě opustila, cožpak to nechápeš?“ tvářil se Luis Adrian smutně, „chyběl by mi tvůj vzdor, křik a zoufalý pláč!“ smál se. „Ne, prosím!“ zoufale Rosario plakala, protože věděla, co přijde. „Ale ano!“ smál se Luis Adrian. Sevřel ji ještě pevněji a dotáhl ji do ložnice, kde ji nakonec znásilnil.

Sebastian byl ve svém pokoji a četl si, když tam vtrhla María Elena. „Ale dobré ráno, sestřičko,“ usmál se Sebastian, „kdepak si v noci byla? Večer si přišla o vtipné divadlo!“ smál se. „Byla jsem u svého přítele!“ odvětila mu María Elena. Sebastian nechápal. „Dali jsme se s Tomasem zase dohromady!“ oznámila mu. „Marío Eleno, to je skvělé!“ usmál se, když vstal, a objal ji. „Díky, Sebastiane, a ty teď uděláš to samé, abych ti taky mohla říct, že je to skvělé!“ řekla María Elena. „Cože? Mám se dát s Tomasem dohromady? Ale vždyť my dva jsme se nikdy nepohádali!“ odvětil jí Sebastian s vážnou tváří. „Hm vtipný,“ ušklíbla se María Elena, „ale ty se dáš dohromady s Nancy! Hned teď za ni půjdeš!“ poručila mu. Sebastian se tvářil jakoby nic, posadil se a vrátil se ke čtení. „Nevím, proč bych to měl dělat!“ odvětil. „Protože Nancy čeká tvoje dítě!“ vyhrkla María Elena na něj. „Já vím,“ odvětil Sebastian klidně. Maríí Eleně málem vypadli oči z důlků. „Ty to víš? Odkud?“ zeptala se. „Asi před měsícem mi to řekla Jazmín!“ odvětil Sebastian opět velmi klidně. „Tak ty už měsíc víš, že budeš táta a nic s tím neděláš?“ zvolala María Elena nevěřícně. „A jak víš, že zrovna já jsem otec toho dítěte?“ zeptal se Sebastian, aniž by odtrhnul oči od knihy. A to už María Elena nevydržela. Knihu mu vytrhla a jen co se Sebastian postavil, spustila na něj: „Sebastiane Santandere, koukej se konečně vzpamatovat! Ty moc dobře víš, že to dítě je tvoje! Ty moc dobře víš, že to, co Nancy dělala, bylo dávno před tebou a že to byla chyba! A moc dobře víš, že nic tak strašného zase neudělala, protože ona není coura, jakou se z ní snažila udělat tvoje manželka, která mimochodem coura je! Takže ty víš, že se s Nancy můžete k sobě vrátit kdykoliv, jenom ti tvoje hrdost nedovolí udělat první krok! A já ti říkám, zahoď tu svou hloupou hrdost a běž okamžitě za ní! Můj synovec nebo neteř, totiž bude vyrůstat v úplné rodině, a jestli ne, tak ti vlastnoručně nařežu!“ Pak se uklidnila, usmála se a nevinně řekla: „Hodně štěstí!“ Odešla a vykuleného Sebastiana tam nechala stát.

Samantha vyšla z koupelny. Zavázala si župan a pak si sedla k nočnímu stolku. Rozpustila si vlasy a začala si je rozčesávat. Přitom se jí hlavou honila ta tři slova, která jí včera řekla Rosario: „Uteč, dokud můžeš!“ „Proč to řekla? Jak to myslela?“ ptala se Samantha sama sebe. Z myšlenek ji vyrušil Adrianův příchod. „Miláčku,“ přiklekl si k ní a políbil ji na tvář, „co by si dneska chtěla dělat?“ zeptal se. „Já nevím, nic mě nenapadá!“ odvětila mu Samantha. „Ale mě něco ano!“ úlisně se Adrian usmál, chytil ji za ruce a donutil ji, aby vstala. Pak ji objal kolem pasu a začal ji líbat. Samantha mu jeho polibky opětovala, ale necítila se ani trochu dobře. Přitom si vzpomněla na ten polibek s Miguelem a uvědomila si, že to bylo úplně něco jiného. Miguela by líbala nejradši pořád a k Adrianovi měla chvílemi až odpor. Nechápala to. Vrátila se do reality, když jí Adrian začal rozvazovat župan. „Adriane, prosím, ne!“ odstrčila ho, župan si zase zavázala a otočila se k němu zády. Adrian zuřil, ale uvědomoval si, že musí zůstat v klidu. Teď už to nesmí za žádnou cenu pokazit. „Sam, lásko,“ obrátil si ji k sobě, „odpusť mi to! Ale víš, chybí mi, že nejsme spolu! Bolí mě to!“ tvářil se smutně. „Adriane, já to chápu, ale já ještě nejsem připravená, to pochop zase ty, prosím!“ žádala ho Samantha, „buď se mnou ještě trpělivý! Alespoň do svatby!“ „Tak dobře,“ přikývl Adrian, „ale jenom do svatby! Pak už budeš jenom moje!“ vítězně se usmál a objal ji. Samantha měla pocit, že tu svatbu vlastně nechce. Protože Adrianova slova, že bude jenom jeho, ji vyděsila.

„Migueli, říkala jsem ti, že ti nelžu!“ řekla mu Victoria, když scházeli ze schodů do haly. Miguel za ní přišel, ale chtěl se přesvědčit, že to není jen další Eričin plán, jak ho získat zpátky. „Promiň, Victorie, že jsem ti nevěřil,“ řekl Miguel, když se zastavili, „ale pochop, že po tom všem, co jsem si s Erikou zažil, jsem už podezřívavý!“ vysvětlil jí Miguel. „Já vím, Migueli, a chápu to! S Erikou to nemáš jednoduché!“ přikývla Victoria, „ale teď o ni mám opravdu strach! Co když si opravdu něco udělala, kvůli tomu, že jste se rozešli!“ obávala se. „Victorie, nemysli hned na nejhorší, prosím!“ uklidňoval ji Miguel, „Erika se jistě brzy vrátí!“ Jen co to dořekl, Erika vešla do dveří. „Eriko, dceruško!“ oddychla si Victoria a chtěla se k ní hned rozeběhnout, ale pak si to rozmyslela, protože nechtěla slyšet další její odmítnutí. „Eriko, kde jsi byla?“ zeptal se Miguel a divil se, že už mu neskočila do náruče. Myslel si, že když ho tam uvidí, tak si bude myslet, že se k ní vrátil a celá šťastná se k němu hned rozeběhne. Ale to se nestalo. Erika jen nehnutě stála a střídavě se na oba dívala. Měla kruhy pod očima a bylo vidět, že celou noc nespala a že i plakala. „Mami,“ najednou Victorii oslovila, „můžu s tebou, prosím tě, mluvit o samotě?“ požádala ji. Victoria byla v šoku. To bylo poprvé, co na ni Erika promluvila mile, od chvíle, kdy se dozvěděla, že opustila její malou sestru. I Miguel byl šokovaný z toho, co se mu odehrávalo před očima.