„Ale samozřejmě,“ odvětila Victoria Erice, když se vzpamatovala. Erika se pousmála a obrátila se na Miguela. „Migueli, nevím, proč jsi přišel, ale můžeš zase jít!“ řekla mu. Miguel byl v šoku. Co se to s ní stalo? pomyslel si. „Tak můžeme, mami?“ zeptala se Erika. „Ano, pojďme,“ přikývla Victoria. I ona byla z Eričina chování zmatená. Obě pak vyšly po schodech nahoru a šokovaný Miguel odešel pryč. „Mami, posadíme se,“ řekla Erika, když vstoupily do její ložnice. Victoria se posadila na postel, a než si Erika uklidila kabelku a přisedla si k ní, nespouštěla z ní oči. Vůbec ničemu nerozuměla. „Mami,“ chytila ji Erika za ruku a Victoria byla ve stále větším šoku, „chci, aby si mi řekla všechno, co se v minulosti stalo! Co bylo s mým skutečným tátou a proč jsi musela Samanthu opustit!“ A to byl pro Victorii poslední šok. Od chvíle, co Erika Samanthu poznala, ji častovala jen urážkami, a když se navíc dozvěděla, že je to její vlastní sestra, tak se to ještě zhoršilo, a teď najednou úplně klidně vysloví její jméno. „Eriko, co se to s tebou stalo?“ zeptala se zmateně. „Mami, dlouhé měsíce po mně chceš, abych tě vyslechla, jak to vlastně všechno bylo! A teď když tě chci vyslechnout, tak se ptáš proč! Není to zbytečné? Důležité přeci je, že už to chci vědět!“ odvětila jí Erika. „A já jsem tomu moc ráda, holčičko!“ pousmála se Victoria. „Tak povídej, mami! Ale chci vědět úplně všechno! I kdyby to mělo bolet!“ řekla Erika vážně. Victoria smutně přikývla a začala jí celou historii vyprávět.

Nancy vyšla z domu Mendozových a právě telefonovala se svojí matkou. „Ne, mami, neměj strach, všechno je v pořádku! Právě jdu na kontrolu!“ říkala jí, když tu k ní najednou zezadu přiskočil Sebastian, telefon jí vzal a zakryl jí ústa rukou. Nancy se lekla. „Klid, Nancy, to jsem já!“ řekl Sebastian. Nancy vykulila oči. „Nancy, já jsem se ti přišel omluvit! Vím, že jsem se k tobě zachoval hrozně, moc mě to mrzí! Lituju toho a lituju těch dlouhých měsíců, které jsme nebyli spolu!“ řekl a pak ji pustil. Nancy se k němu pomalu otočila. „Sebastiane, já …,“ neměla slov. „Nancy, miláčku, odpusť mi to!“ žádal ji Sebastian a chytil její obličej do dlaní, „chci být zase s tebou! Já vím, že jsi nic neprovedla, že to všechno byla chyba, kterou sis uvědomila, a proto s tím skoncovala! Každý z nás přece dělá chyby, ale je důležité je včas napravit! A já svou chybu napravuji teď!“ chytil ji za ruku, „doufám, že už není příliš pozdě, protože nechci přijít ani o tebe a ani o naše dítě,“ druhou ruku jí položil na břicho. „Sebastiane, myslíš to vážně?“ zeptala se Nancy chvějícím hlasem. „Stačí ti ta odpověď, že tě miluju? Že tě strašně moc miluju?“ odvětil jí Sebastian otázkou. „Myslím, že lepší odpověď jsem si nemohla přát!“ zalesklo se Nancy v očích, „já tě taky miluju, Sebastiane, a moc jsi mi chyběl! Tedy vlastně nám!“ šťastně se usmála. Pak si padli do náruče a dlouze se políbili. Když polibek ukončili, rozesmáli se. Sebastian ji pak chytil do náruče a začal se s ní točit. Nancy ho přitom pevně objímala a stále se šťastně smáli.

„Eriko, já jsem tvou sestru nikdy nechtěla opustit!“ plakala Victoria, „ale neměla jsem na výběr! A když jsem se pak pro ni vrátila, tak shodou velkého nedorozumění jsem si myslela, že je mrtvá!“ „Mami, už neplač,“ utírala jí Erika slzy, ale i jí samotné stékaly po tváři, „teď už všechno chápu a je mi líto, že jsem na tebe byla tak zlá! Že jsem tě nevyslechla už dřív! Přidělávala jsem ti akorát další bolest!“ plakala. „Eriko, vždyť ty jsi na to měla právo! Nikdy jsem ti nebyla dobrou matkou,“ plakala Victoria, „ale já jsem chtěla! Moc jsem chtěla! Jenže nikdy jsem nepřenesla přes srdce, že vás nemám obě!“ „Neboj, mami, teď už bude dobře,“ silně ji Erika objala. Nyní Victoria plakala štěstím, že mohla Erice konečně vše vysvětlit a měla pocit, že si jsou nyní za celý jejich život nejblíže. „Mami,“ odtáhla se Erika, „teď mě omluv, musím něco zařídit!“ „Co?“zeptala se Victoria. „Nech to na mně, mami, ale věř mi, že se ti to bude líbit!“ usmála se Erika, utřela si slzy a odešla. Zoe si ve svém pokoji pochutnávala na dezertu, když tam Erika vešla. Nepozdravila ji a rovnou šla do její šatny. „Co se děje, Eriko?“ zeptala se Zoe. Erika se chvíli v šatně rozhlížela a poté našla, co hledala. Sáhla po kufru a položila ho Zoe na postel. „Co to má znamenat?“ nechápala Zoe. „Sbal si svoje věci a vypadni odsud!“ poručila jí Erika. „Prosím? Já jsem asi špatně slyšela!“ zvolala Zoe nevěřícně. „Ne, slyšela si velmi dobře! Vypadni odsud!“ s radostí jí to Erika zopakovala. „Ty nejspíš nevíš, s kým mluvíš!“ rozčílila se Zoe. „Ale vím! Vím to moc dobře! Máma mi už všechno řekla!“ odvětila jí Erika. „Vážně?“ zasmála se Zoe, „takže ti řekla i to, že zabila tvého otce?“ „Ano, řekla,“ odvětila jí Erika. „A to stále chceš žít pod jednou střechou s vražedkyní?“ zakroutila Zoe hlavou. „Máma ho zabila v sebeobraně! On ji chtěl znásilnit a ona udělala jen to, co by udělala každá žena na jejím místě!“ řekla Erika. „A co tvoje sestra? Připravila tě o ni, už si to neuvědomuješ?“ připomněla jí Zoe. „Zoe, já už se s tebou o ničem nehodlám bavit!“ zvolala Erika rozhodně, „chci, aby si odsud už vypadla a přestala mámu trápit! Já chápu, proč ji nenávidíš, máš na to právo, ale ona za všechno pykala celý svůj život! Taky byla ve svém vlastní vězení! A ty můžeš být spokojená, protože tvá pomsta se ti vydařila! Tak teď už můžeš jít! Jdi a zkus začít nový život! Čas na to ještě máš!“ Při poslední větě se zarazila, protože si uvědomila, že ona už tolik času nemá. „Zoe, moc tě, prosím, ještě dnes odejdi a pokusme se všichni začít žít zase normálně!“ požádala ji a odešla.

O měsíc později

Samantha a Adrian byli v kanceláři svatební koordinátorky. „Takže všechno na zítřejší den D je zařízené! Můžete být klidní, všechno dobře dopadne!“ usmála se koordinátorka a vstala od stolu. „Děkujeme vám,“ usmál se Adrian, když vstal, a podal jí ruku na rozloučenou. Poté se s ní rozloučila i Samantha a oba odešli. „Miláčku, taky se tak jako já už nemůžeš zítřku dočkat?“ zeptal se Adrian, když šli na parkoviště. „Samozřejmě,“ snažila se Samantha, aby to znělo přesvědčivě. „Už zítra z tebe bude paní Santanderová!“ usmál se na ni Adrian, když zastavili u auta. Samantha mu ledabyle úsměv opětovala a chtěla nastoupit do auta. Adrian ji ale chytil kolem pasu a políbil ji. „Ani nevíš, jak dlouho jsem na náš svatební den čekal! A už zítra přijde!“ řekl šťastně. Samantha se nervózně pousmála. „Co je, Sam? Proč nemluvíš?“ zeptal se Adrian. „Nejspíš mě už postihla předsvatební nervozita!“ vymluvila se Samantha. „Ale, miláčku,“ rozesmál se Adrian, „nemáš se čeho bát! Jak koordinátorka řekla, všechno dobře dopadne!“ usmál se na ni a políbil ji. Pak obešel auto, aby nastoupil, zatímco Samanthě se honilo hlavou, že si vůbec není jistá, že všechno dobře dopadne. „Tak, Sam, jedeme!“ zavolal na ni Adrian z auta. Samantha se probrala ze svých myšlenek, nastoupila a pak odjeli.

Sebastian vešel do Eviny kanceláře. „Mami, tady máš program té narozeninové oslavy Valenteových!“ podal jí červené desky. „Díky, Sebastiane,“ desky si Eva vzala a chtěla pokračovat ve své práci, jenže si všimla, že se Sebastian nemá k odchodu. „Ještě něco potřebuješ?“ zeptala se. „Chci ti něco oznámit!“ řekl Sebastian. „Tak mluv,“ pobídla ho Eva. „Včera jsem podal žádost o rozvod s Leticií a až nás rozvedou, vezmu si Nancy!“ rovnou bez nějakých okolků to na ni Sebastian vyhrkl. Evě spadla tužka, co měla v ruce, na zem. „Prosím?“ rozčíleně vstala od stolu, „zbláznil ses? To ti nikdy nedovolím!“ zakřičela. „Mami, asi si mi nerozuměla! Já jsem tě nepřišel žádat o svolení, já jsem ti to přišel oznámit jako hotovou věc!“ odvětil jí Sebastian klidně. „Ne, ty ses opravdu zbláznil? Rozvést se s Leticií a vzít si naši bývalou služku? No to je skandál!“ křičela Eva. „Jo a ještě jedna věc, za tři měsíce z tebe bude babička! Nancy je totiž těhotná!“ dodal Sebastian jen tak mimochodem. Evě bylo na omdlení. „Cože? To už jste spolu tak dlouho? Ty jsi Leticii tak dlouho podváděl?“ nadávala Eva. „Hlavně z Leticie nezačni dělat chudinku, protože to ona opravdu není!“ zasmál se Sebastian a chtěl odejít. „Sebastiane, rozmysli to!“ zakřičela na něj Eva, když stál ve dveřích, „jestli to uděláš, vydědím tě!“ vyhrožovala mu. Sebastian se rozesmál. „Mami, odpovím ti na to stejně, jako ti na to odpověděl před lety Jorge! Dělej si, co chceš! I kdybys to tentokrát opravdu udělala, věř mi, že se z toho nepoložím! Peníze nejsou to nejdůležitější na světě! Nejdůležitější je láska a tu jsem našel u Nancy!“ řekl šťastně a odešel.

„Migueli, prosím tě, už přestaň s tím pochodováním sem a tam!“ prosil ho Andrés, který seděl na sedačce v hale jeho domu. „Nemůžu přestat! Jestli přestanu, tak asi vybuchnu vzteky!“ nadával Miguel, „pane Bože, co mám dělat? Sam se už zítra má vdát za toho magora a já jsem ani neměl příležitost jí to vymluvit, protože ten mizera jí najal bodyguardy, kteří ji všude neustále doprovázejí!“ rozčiloval se, „a vsadím se, že vědí, že k ní rozhodně nemají pouštět mě!“ „Migueli, uklidni se, něco určitě vymyslíme,“ řekl mu Andrés, „vaše setkání by třeba nějak mohla zařídit María Elena! Anebo i Sebastian by mohl něco udělat! Od doby, co je zase s Nancy, tak už zase myslí jako normální člověk!“ „Máš pravdu, Andrési, zrovna María Elena by mi určitě dokázala pomoct!“ přikývl Miguel, „jenže já jsem tak rozčílený, že vůbec nedokážu myslet!“ nadával. „No,“ Andrés vstal a přistoupil k němu, „a od toho máš mě, abych v takových chvílích myslel za tebe!“ zasmál se a poplácal ho po rameni. U dveří se rozezněl zvonek. Miguel šel otevřít a do dveří vešla pošťačka. Ta mu předala velkou doporučenou obálku, Miguel podepsal převzetí a pošťačka odešla. „Co je to?“ zeptal se Andrés, když k němu Miguel přicházel. Miguel obálku otevřel a vytáhl z ní několik úředních listů. Začetl se do nich a nevycházel z údivu. „Co je to, Migueli?“ zeptal se Andrés znovu. „To jsou rozvodové papíry,“ odvětil mu Miguel. „Takže už si o rozvod požádal? Že si mi to ani neřekl!“ divil se Andrés. „Já jsem o rozvod nepožádal,“ odvětil mu Miguel, „chtěl jsem, ale nějak na to nebyl čas!“ „Takže Erika?“ zvolal Andrés udiveně. „Ty papíry jsou podepsané! Ona to podepsala!“ řekl Miguel šokovaně.

„Tak a zavři oči,“ řekl Lorenzo Jazmín, když se postavili přede dveře jednoho bytu. Jazmín se na něj udiveně podívala, ale poslechla ho a rovnou si zakryla oči dlaněmi. Potom Lorenzo otevřel dveře a dovedl ji dovnitř. „Už je můžeš otevřít,“ řekl jí. Jazmín se s nechápavým úsměvem rozhlížela po bytě a pak se zeptala: „Proč jsme tady?“ „Chtěl jsem ti ukázat náš nový byt!“ odvětil jí Lorenzo a usmál se. „Pro-pro-prosím?“ vykoktala Jazmín. Lorenzo se rozesmál a políbil ji. „Koupil jsem nám byt! Ten můj je moc malý!“ vysvětlil jí Lorenzo. „Ale, Lorenzo, to se mnou jako chceš bydlet?“ kulila na něj Jazmín oči. „Chci a to, co nejdřív!“ usmál se Lorenzo, „a proto jsem tě sem přivedl, aby sis to tu prohlédla!“ Jazmín neměla slov. „Pojď,“ chytil ji za ruku, „provedu tě tu!“ Lorenzo jí ukazoval postupně každou místnost, až nakonec přišli ke dvěma posledním místnostem, které ale oproti ostatním ještě nebyly zařízené. „A tady bude jednou dětský pokoj!“ usmál se. Jazmín stále neměla slov. Jen se usmívala a v očích se jí lesklo. Lorenzo ji políbil na tvář, a pak ji odvedl do poslední místnosti. „No a tohle bude pokoj tvé matky!“ řekl. „Cože?“ zvolala. Tohle bylo pro ni to největší překvapení. „Já vím, že nejsi ráda, že musí být tvá matka v tom sanatoriu! Vím, že si ji tam dala jen proto, že si neměla na výběr! Ale teď máš mě a spolu už se postaráme o to, aby byla zase taková, jako dřív!“ byl si Lorenzo jistý. Teď už Jazmín své slzy neudržela, padla mu do náruče a rozplakala se. „Ale, Jazmín, proč pláčeš?“ zeptal se Lorenzo. „Protože jsem si myslela, že mě nikdy nic takového nepotká! Že nikdy nebudu šťastná! A ono to přišlo tak náhle a je to tak krásné!“ vzlykala. Pak se mu podívala do očí a přes slzy se usmála. „A ještě chceš, abych měla u sebe svoji mámu, která mi tak moc chybí!“ vzlykala, „Lorenzo, děkuju ti!“ „Nemusíš mi děkovat! Mně stačí, když tě uvidím šťastnou!“ usmál se Lorenzo a pohladil ji po tváři. „S tebou budu šťastná! Moc tě miluju!“ odvětila mu Jazmín. „Já tě taky moc miluju!“ usmál se Lorenzo, a poté se oba něžně políbili.

„S kým jsi mluvila, Rosario, tak s kým?“ křičel na ni Luis Adrian. „Jenom se svým bratrem! Zavolala jsem mu, protože jsem potřebovala vědět, jak je na tom moje máma!“ odvětila mu Rosario chvějícím se hlasem. Měla strach, že ji zase zbije. „Já jsem ti přece výslovně zakázal mluvit s kýmkoliv z tvé rodiny!“ připomněl jí Luis Adrian a už se napřahoval, že ji uhodí, když ho vyrušil zvonek u dveří. Rosario si oddychla. Luis Adrian jí naznačil, ať se předčasně neraduje a šel ke dveřím. „Ale, to je překvapení! Moje budoucí snacha nás přišla navštívit!“ usmál se na Samanthu. „Dobrý den, Luisi Adriane,“ opětovala mu Samantha úsměv, „je tu Rosario? Chtěla bych s ní mluvit!“ řekla. „Ano, je, pojď dál,“ odstoupil Luis Adrian od dveří a Samantha vešla. „Rosario, máš návštěvu!“ zavolal Luis Adrian do druhé místnosti. Rosario po pár vteřinách přišla k nim a hned se rozzářila, když Samanthu viděla. Obě se objaly. „Rosario, měla bys na mě na chvíli čas?“ zeptala se Samantha. Rosario přikývla a obě odešly do ložnice. Posadily se na postel a Samantha řekla: „Rosario, já jsem se tě přišla zeptat na to, co mi pořád vrtá hlavou. Co si myslela tím, když si mi v den našeho prvního setkání řekla, ať uteču, dokud můžu?“ Rosario se vyděsila, že by je třeba mohl Luis Adrian poslouchat za dveřmi, a tak se to snažila zamluvit. „Že jsem něco takového řekla? To už si vůbec nepamatuju!“ smála se, „to jsme si asi špatně rozuměly!“ Samantha jí ale nevěřila a chtěla se ptát dál, jenže když pak viděla ten Rosariin žadonivý pohled, ať to nechá být, opravdu toho nechala. Ještě chvíli si jen tak povídaly a Samantha pak odešla. Jen co se za ní zavřely dveře, Luis Adrian chytil Rosario pod krkem. „Co si jí to vykládala? Tys jí řekla, že má utéct, dokud může?“ zakřičel na ni. „Ne, Luisi Adriane, já jsem jí nic takového neřekla!“ lapala Rosario po dechu. „Rosario, aspoň mi nelži! Aspoň mi nelži!“ křičel na ni, „tak ty si chtěla připravit mého syna o ženu?“ rozčílil se a znovu na ni vztáhl ruku. Ale tentokrát se zarazil sám od sebe. „Máš štěstí,“ odstrčil ji, „že jdeš se mnou zítra na tu svatbu, a tak tě nemůžu zmlátit! Protože kdyby si tam přišla s monoklem, tak by to nevypadalo dobře! Ale neboj se, o ten výprask nepřijdeš! Dodatečně ho dostaneš! Protože za tohle si zasloužíš rovnou dvojnásobný!“ pohrozil jí a pak klidně odešel. Rosario se zoufale rozplakala.

Erika scházela ze schodů ve svém domě, když zazvonil zvonek u dveří. Šla otevřít a ve dveřích stál Miguel. „Odkdy chodíš otvírat dveře?“ zeptal se ironicky. Erika jeho poznámku ignorovala a šla do haly. Miguel šel za ní. „Co chceš, Migueli?“ zeptala se. „Co má tohle znamenat?“ zvedl ruku s rozvodovými papíry. „Mnou podepsané rozvodové papíry!“ odvětila mu Erika. „Číst umím, ale nechápu to! Co to na mě zase hraješ, Eriko?“ zakřičel Miguel na ni.