“A o čem chceš mluvit, Adriane?” zeptala se ho Samantha, “chceš mi snad vysvětlit své včerejší chování?” dodala nenávistně. “Ano, rád bych,” přikývl Adrian. “Tak vysvětluj,” pobídla ho Samantha. “Nechci to rozebírat tady na chodbě,” odvětil Adrian, “a ne před Aurorou,” podíval se na svou sestřenici. Aurora se držela Samanthy za ruku a po celou dobu se na Adriana mračila. “Můžeme jít ke mně do pokoje,” navrhl Adrian Samanthě. “Ty si myslíš, že po tom včerejšku vkročím do tvého pokoje?!” zasmála se Samantha ironicky, “jestli si chceš se mnou promluvit, tak půjdeme třeba do kuchyně,” navrhla Adrianovi. “Tak dobře,” přikývl Adrian. Samantha a Aurora se obrátily a šly ke kuchyni. Adrian je následoval a měl co dělat, aby se udržel v klidu. Jazmín připravovala v kuchyni oběd, když do dveří vešly Samantha s Aurorou. “Holky, jdete mi zase pomoct?” usmála se na ně, “proč jste tak vážné?” zeptala se nechápavě. Do kuchyně vešel Adrian a Jazmín vše došlo. “Chcete něco, pane?” zeptala se Adriana s předstíraným úsměvem. “Mohla by ses na chvíli postarat o Auroru a nechat nás tu se Samanthou osamotě!” zdůraznil Adrian. Jazmín se podívala na Samanthu, která jí přikývnutím naznačila, aby Adriana poslechla. “Auroro, pojď se mnou,” řekla jí Jazmín. Aurora k ní přiběhla a chytla se jí za ruku. “Zůstaneme někde poblíž,” zdůraznila Jazmín Adrianovi a poté s Aurorou odešly. “Tak jsme sami! Můžeš vysvětlovat!” pobídla Samantha Adriana.

Služebná otevřela dveře domu Santanderových a dovnitř vešla Karina. “Karino, zrovna mi jdeš do rány,” řekla jí Eva, která právě vešla do haly. “Co se děje, Evo?” zeptala se Karina a obě se políbily na tvář. “Promluvíme si v pracovně,” odvětila Eva, a tak s Karinou odešly do pracovny. “Posaď se,” ukázala Eva na židli a sama si sedla naproti Karině ke svému stolu. Karina se posadila a přehodila si nohu přes nohu. “Tak o čem chceš mluvit?” zeptala se Evy. “Přemýšlela jsem o situaci v naší rodině a teď když se Adrian vrátil, tak je myslím ten správný čas, abyste se vzali,” vysvětlila jí Eva. “Evo, tím si mě opravdu potěšila,” usmála se Karina, “ale znáš Adriana! Nenechá se do ničeho nutit,” připomněla Evě. “Vím, že je Adrian až moc tvrdohlavý,” uznala Eva, “kvůli studiu v zahraničí jsem s ním taky nějakou chvíli bojovala, ale nakonec se přemluvit nechal,” připomněla Karině, “a se svatbou s tebou bude určitě souhlasit mnohem dřív a raději. Vždyť tě miluje,” usmála se Eva. “Kdyby si tak, Evo, věděla, do koho je tvůj milovaný syn opravdu zamilovaný!” pomyslela si Karina. “Vaše svatba bude svatbou roku!” rozplývala se Eva. “Evo, raději si nedělej plané naděje,” upozornila ji Karina. “O vaší svatbě se bude mluvit ještě dlouhá léta,” rozplývala se Eva dál, jako by Karinu vůbec neslyšela. Karina mlčela a jenom se usmívala. “Nemohla jsem si pro své syny přát lepší manželky než jsi ty a tvoje sestra,” usmála se Eva, “jenom s Jorgem jsem selhala,” dodala rozzlobeně. Podívala se na fotku svého nejmladšího syna a zesmutněla. I když svůj smutek nedávala tak často najevo, smrt jejího syna ji trápit nepřestala.

“Samantho, já se ti chci za ten včerejšek opravdu strašně moc a moc omluvit!” omlouval se jí Adrian, “slibuju ti, že už se nikdy nic podobného nestane!” sliboval Samanthě a držel se své role hodného švagra. “A můžu vědět, co tě k tomu vedlo?” zeptala se Samantha ironicky a překřížila si ruce. “Byl jsem hrozně opilý a nevěděl jsem, co dělám,” vysvětlil Adrian. “Ale v pátek si nebyl opilý, když jsi mi na rameni málem udělal modřinu!” připomněla mu Samantha. “Sam, prosím tě, odpusť mi,” přiblížil se k ní Adrian, “opravdu nevím, co se se mnou po tom návratu stalo! Ale znovu ti slibuji, že už se k tobě nikdy tak chovat nebudu! Ty víš, že takový nejsem! Přeci mě znáš!” obhajoval se. “Myslela jsem si, že tě znám,” odstoupila Samantha od něj, “ale teď o tom dost pochybuji!” dodala zmateně. “Rozumím ti a vím, že je teď pro tebe těžké mi znovu věřit, ale jsem si jistý, že si znovu získám tvou důvěru,” usmál se Adrian. “Opravdu ráda bych ti znovu věřila, protože dříve jsme si spolu rozuměli a já za tvé přátelství byla moc vděčná,” odvětila Samantha a pousmála se, “ale teď po tom tvém chování bude těžké to přátelství znovu najít!” dodala vážně a odešla. “Však ty ho najdeš! A najdeš daleko víc, až si uvědomíš, že jenom se mnou můžeš být šťastná!” pomyslel si Adrian s chtivým úsměvem.

Miguel a Andrés vycházeli z fitness centra, když Miguelovi začal zvonit mobil. Vyndal mobil z kapsy a podíval se na displej, na kterém blikalo neznámé číslo. “Miguel Mendoza, prosím?” zvedl mobil, “kdo?…a promiň, nepoznal jsem tě…no to by bylo skvělý…tak já se zítra zastavím a domluvíme se na detailech…ano, ano, vím, kde to je…přijdu někdy během dopoledne…dobře, tak zítra…ahoj!” ukončil Miguel hovor ve chvíli, kdy s Andrésem došli na parkoviště. “Kdo to byl?” zeptal se Andrés. “Sebastian Santander,” odvětil Miguel, “včera jsme se na té oslavě chvíli zapovídali a já jsem mu říkal, že teď potřebujeme ještě jednoho karatistu a on prý jako kluk na karate chodil, tak jsem mu navrhnul, jestli to nechce vzít a kvůli tomu mi teď volal, že to přijímá,” vysvětlil Andrésovi. “Ale to není ten, co obtěžoval tu tvoji,” měl Andrés na mysli Samanthu, ale nemohl si vzpomenout na její jméno. “Samanthu,” pomohl mu Miguel, “a jakou moji, prosím tě!” zakroutil hlavou, “ne to nebyl Sebastian! To byl jeho starší bratr Adrian!” zdůraznil nenávistně. “A teď si mi vlastně připomněl, jestli bych si ty večerní hodiny nemohl vyměnit o ty předchozí?” zeptal se Andrés. “Proč?” nechápal Miguel. “No vždyť víš,” zasmál se Andrés, “v tu dobu mám většinou zajímavější program!” smál se. “Ty máš štěstí, že na tebe trpím!” smál se Miguel.

Buenos Aires, Argentina

Fabiole skončila zkouška jejího večerního posledního koncertu, a tak si šla do svého hotelového pokoje zabalit věci. Nosila z šatny jeden kus oblečení za druhým a dávala je do kufru, když do pokoje vešel Alvaro. “Co to děláš, Fabiolo?” zeptal se. “Včera jsi mi přece dovolil, že můžu odjet do Caracasu,” připomněla mu Fabiola. “Ale uvědomuješ si, že máš večer ještě jeden koncert!” připomněl jí zase Alvaro. “Nezapomněla jsem! Právě jsem přišla ze zkoušky,” odvětila Fabiola a stále chodila z pokoje do šatny a naopak, “ale zarezervovala jsem si letenku hned na ráno, takže si musím sbalit teď, protože večer bych pak byla unavená,” vysvětlila Alvarovi. “Fabiolo, můžeš s tím balením na chvíli přestat!” požádal ji Alvaro. Fabiola přikývla a přistoupila k němu. “Doufám, že se budeš chovat slušně po tu dobu, co tam budeš beze mě!” upozornil ji Alvaro. “Alvaro, co si o mně myslíš!” zakroutila Fabiola hlavou. “Ty moc dobře víš na co, nebo spíš na koho narážím!” řekl Alvaro, “a taky víš, že nejdůležitější je tvoje kariéra!” zdůraznil. “Jistě,” přikývla Fabiola váhavě. Alvaro se usmál, políbil ji na čelo a odešel. “A taky víš, že nejdůležitější je tvoje kariéra!” stále Fabiola slyšela Alvarův hlas. “Už si tím nejsem tak jistá!” vzdychla smutně.

Caracas, Venezuela

Byl večer. Erika vyšla z koupelny a na sobě měla bílý župan. Posadila se na postel a sušila si mokré vlasy. Do ložnice přišel Miguel. “Lásko moje!” zvolala Erika šťastně, odhodila ručník, pověsila se Miguelovi kolem krku a políbila ho, “tolik jsi mi chyběl!” usmála se. “Opravdu?” zeptal se Miguel podezřívavě. “Samozřejmě, že ano!” usmála se Erika a znovu Miguela políbila, “víš, celý den totiž myslím na to naše ranní nedorozumění. Moc mě to mrzí!” řekla smutně. “Mně to taky moc mrzí!” odvětil Miguel. “Přiznávám, že jsem byla trochu podrážděná, ale nechci, abychom se spolu hádali kvůli takovým hloupostem,” odvětila Erika smutně. “Taky se nechci hádat!” řekl Miguel též smutně. “Takže na to zapomeneme?” zeptala se Erika. “Když už nikdy neuslyším ten tvůj ranní tón,” odvětil Miguel. “Nikdy, nikdy,” zasmála se Erika a Miguela políbila, “miluju tě!” usmála se na něj. “Taky tě miluju!” usmál se Miguel a něžně se s Erikou políbili. Líbali se a přesunuli se na postel, kde se spolu milovali.

Samantha seděla na své posteli a smutně se dívala na svatební fotku s Jorgem. Zavřela oči a vzpomněla si na ten krásný den.

Před čtyřmi lety

Byl krásný letní den. Samantha a Jorge byli na radnici a čekali, až na ně přijde řada. Dnes měli civilní svatbu. I když byla Jorgeho rodina proti tomu a hlavně jeho matka, Jorge na jejich názory nedbal. Do Samanthy se zamiloval na první pohled a toužil si ji vzít. “Jsi šťastná?” zeptal se Jorge Samanthy. “Poprvé v životě jsem opravdu šťastná!” usmála se Samantha. Jorge její úsměv opětoval a políbil ji. “Tady jste!” ozvalo se za nimi. Samantha a Jorge se otočili a usmáli se na přicházející Jazmín a Maríu Elenu. “Jsem tak ráda, že jste se od té svatby nenechali odradit,” usmála se María Elena na Samanthu a Jorgeho a objala je. “Nikomu bych taky nedovolil, aby mi Samanthu vzal,” usmál se Jorge na svou budoucí manželku a chytil ji kolem pasu. “Samantho, moc ti to přeju!” usmála se na ni Jazmín, “ty si takovéhle štěstí zasloužíš!” dodala a objala svou nejlepší kamarádku. “Děkuju, Jazmín,” usmála se na ni Samantha, “děkuju vám oběma,” usmála se i na Maríu Elenu, “teď jsem ještě šťastnější, když jste tu vy dvě,” řekla dojatě. “Samantha Olivares a Jorge Santander,” vyvolala jejich jména mladá žena, která vyšla z oddávající místnosti. “Tady jsme,” ozval se Jorge, chytil Samanthu za ruku a přistoupili k mladé ženě. Jazmín a María Elena šly za nimi. “Jste na řadě!” oznámila mladá žena Samanthě a Jorgemu a naznačila jim, aby ji následovali. Budoucí novomanželé, Jazmín a María Elena vešly do místnosti. Probíhal samotný obřad a všichni byli šťastní. Nejšťastněji však působila Samantha. Byla to sice skromná svatba, ale za to plná lásky. Samantha měla na sobě jednoduché bílé šaty, ale přesto se v nich cítila jako princezna. Po velmi těžkém a osamělém dospívání teď věděla, že už sama nebude.

Současnost

Samantha svírala svatební fotku v náručí a po tvářích jí stékaly slzy. “Jsem zase sama! Asi je to můj osud!” řekla chvějícím se hlasem.

Bylo ráno. Eva vtrhla do pokoje své dcery. “Mami, ty se asi nikdy nenaučíš klepat, viď?!” pronesla María Elena ironicky. “Jakto, že si ještě doma?” zeptala se jí Eva, “a proč je tu s tebou Aurora,” podívala se Eva na svou neteř, která seděla s Maríou Elenou na posteli a María Elena jí česala vlasy. “Ještě jsem doma, protože mi první dvě hodiny odpadly a Aurora je tu se mnou proto, protože si Samantha musela jít něco zařídit,” vysvětlila María Elena své matce. “A co si šla zařídit?” zeptala se Eva. “Nevím, co přesně. Říkala, že má běhání po úřadech,” odpověděla María Elena. “A to si tam dovolila jít v pracovní době?!” rozčílila se Eva. “A kdy si tam měla zajít, mami?” zeptala se María Elena, “pracovní doba jí začíná ve chvíli, kdy se Aurora probudí a končí ve chvíli, kdy Aurora usne. A člověk většinou usíná večer a to už mají na úřadech zavřeno,” pronesla ironicky, “myslím, že nic hrozného Samantha neudělala. Nechtěla Auroru brát s sebou, protože věděla, že by ji to nebavilo, a tak mě poprosila, jestli bych ji mohla na chvíli pohlídat,” vysvětlila Evě, “a já tuhle berušku hlídám strašně ráda,” polechtala Auroru a ta se rozesmála. Eva se zašklebila a odešla. “Marío Eleno,” otočila se Aurora na svou sestřenici, “proč teta nemá Samanthu ráda?” zeptala se. “To se těžko vysvětluje,” vzdychla María Elena, “až budeš větší, tak to pochopíš,” dodala. Aurora přikývla, podala Maríi Eleně dvě gumičky a María Elena jí udělala dva culíky.

“Já být tebou, tak Adrianovi nevěřím,” řekla Jazmín Samanthě, když šly spolu po ulici, “myslím si, že hlavním viníkem nebyl alkohol!” zdůraznila. “Neboj, Jazmín, já si myslím to samé,” odvětila Samantha, “ale slíbil mi, že se to jeho neobvyklé chování už nebude opakovat,” dodala. “A co když bude?” zeptala se Jazmín opatrně. “Je zbytečné o tom teď přemýšlet,” řekla Samantha, “nechceš pomoct?” zeptala se Jazmín, která nesla tašku s nákupem. “Ne, to je dobrý,” usmála se Jazmín, “a co…?” nestačila dokončit svou otázku, protože v tu chvíli zpoza rohu vyběhl nějaký muž a narazil do Samanthy. Oba ztratili rovnováhu a muž povalil Samanthu na zem. “Slečno, moc se vám omlouvám,” omlouval se muž a chtěl se postavit, ale když se podíval do koho to vlastně narazil, jakoby se najednou nemohl hýbat. “Migueli?” zvolala Samantha překvapeně. Samantha a Miguel se dívali jeden druhému hluboko do očí a úplně zapomněli na okolní svět.