„Co bych na tebe hrála, Migueli?“ zeptala se Erika. „Ty sama si podala žádost o rozvod a rovnou si ty papíry podepsala a to není normální!“ zakřičel Miguel. „Co není normální! Když manželství nefunguje, tak se většina párů rozhodne pro rozvod! A my jsme jedním z nich!“ odvětila mu Erika úplně klidně. „Eriko, ty se mi snad jenom zdáš!“ kroutil Miguel hlavou, „o rozvodu jsme spolu mluvili, tedy spíš jen já jsem mluvil, a ty jsi mi pokaždé řekla, že mi rozvod nikdy nepovolíš! A teď s tím najednou přijdeš ty sama! Eriko, vysvětli mi, jaký podraz tu na mě zase chceš ušít?“ zakřičel na ni. „Žádný! Udělala jsem jen to, co si chtěl, tak co po mně ještě chceš?“ vykřikla Erika zoufale. „Vysvětlení! Protože to ani trochu nechápu!“ zakřičel Miguel. „Chceš vysvětlení? Tak já ti ho dám!“ přistoupila k němu Erika blíž a řekla: „Už tě nemiluju!“ „Prosím?“ zvolal Miguel nevěřícně. „Už tě nemiluju, a proto jsem požádala o rozvod!“ vysvětlila mu Erika. „A to jsi mě přestala milovat ze dne na den?“ zeptal se Miguel. „A kdo říká, že jsem tě kdy milovala?“ zasmála se Erika. Miguel nechápal. „Možná ze začátku jsem tě milovala, ale pak jsem s tebou byla už jen proto, že jsem nechtěla být sama! A proto jsem o tebe taky tak bojovala! Neměla jsem náladu shánět si někoho nového, protože ty jsi mi vyhovoval!“ vysvětlovala mu Erika, „ale teď do mého života vstoupil jiný muž, který je daleko lepší než ty, a proto se s tebou chci rozvést! Chci si vzít jeho a začít s ním nový život! A ty se klidně můžeš vrátit k mojí sestře, pokud ji ještě miluješ!“ Miguel na ni nechápavě hleděl. Najednou měl v rukou to, o co tak dlouho usiloval, a teď když to měl, tak si nebyl jistý, jestli to vůbec chce. Samozřejmě, že ne kvůli tomu, že by nechtěl zpátky Samanthu, ale taky nechtěl s Erikou právě takovýto konec. Takový, jaký by ani ve snu nečekal. „Eriko, já ti nevěřím!“ řekl jí. „To už je ale jen tvůj problém!“ pokrčila Erika rameny, „a jestli ti to nebude vadit, tak bych byla ráda, kdyby si už šel! Musím se totiž nachystat na schůzku se svou novou lásku!“ přehnaně se usmála. Miguel se na ni podezřívavě zahleděl, a pak odešel. Erice vytryskly slzy z očí. „Eriko,“ oslovila ji Victoria, která jejich rozhovor nechtěně vyslechla. Erika se k ní otočila. „Proč si mu říkala takové hrozné věci? Vždyť přeci nic z toho nebyla pravda!“ kroutila Victoria hlavou. „Mami!“ rozběhla se Erika k ní, pevně ji objala a v jejím náručí se zoufale rozplakala.

Nastal den svatby Samanthy a Adriana. Celý dům Santanderových byl na nohou. Eva popoháněla služebnictvo, aby v den svatby jejího milovaného syna bylo všechno dokonalé. Karina tou dobou pomáhala Samanthě s líčením. Právě jí nanášela oční stíny, a díky tomu, že měla Samantha zavřené oči, na ni mohla vrhat nenávistné pohledy. Protože to jí měl někdo pomáhat s líčením. To ona měla být nevěsta. Zároveň se ale uklidňovala tím, že tohle manželství nebude trvat dlouho, jakmile se Adrian začne Samanthě mstít za Jorgeho smrt. Samantha zase se zavřenými oči myslela na to, co se právě chystá udělat. Měla pocit, že to dělá jen proto, že to od ní čekají všichni ostatní, a ne proto, že by to sama chtěla. Navíc už nevěděla, komu má věřit. Jestli má věřit lidem kolem sebe anebo tomu, co cítila ve svém srdci. „Promiňte, že vás ruším, dámy,“ vešla do Samanthina pokoje María Elena a řekla Karině: „Karino, musím si na chvíli půjčit tvou nejlepší kamarádku,“ zvolala ironicky, „potřebuju jí něco říct!“ „Tak prosím,“ řekla Karina. Byla ráda, že bude mít Samanthu aspoň na chvíli z očí. Samantha odešla s Maríou Elenou do jejího pokoje. „Počkej tu vteřinku,“ řekla jí María Elena a odešla do koupelny. A vzápětí vyšel z koupelny Miguel. „Migueli?“ šokovaně na něj Samantha hleděla. „Sam, ty si ho nesmíš vzít! Jestli si ho vezmeš, uděláš největší chybu svého života!“ řekl jí Miguel naléhavě. „Já bych tě ale vůbec neměla poslouchat!“ odstoupila Samantha od něj. „Sam,“ Miguel si ji k sobě přitáhl. Samantha se od něj odtahovala, ale ne tolik, jak by nejspíš měla. „Prosím tě, ty nesmíš Adrianovi věřit ani jedno jediné slovo! Je to zlý člověk, a jestli si ho vezmeš, bude ti neustále ubližovat! A i když ti tvrdí, jak moc tě miluje a ty miluješ jeho, tak to není pravda! Ty miluješ mě a já miluju tebe!“ přesvědčoval ji Miguel nejdříve slovy, a než na to Samantha stačila zareagovat, tak ji políbil.
Karina si na sebe přiložila Samanthiny svatební šaty a prohlížela se v zrcadle, jak by jí to slušelo, když do pokoje vtrhl Adrian. „Co to děláš? A kde je Sam?“ zeptal se. „Přišla pro ni María Elena, že jí potřebuje něco říct!“ odpověděla mu Karina na to, co ho stejně zajímalo víc. Adrian tam hned šel.
„Migueli,“ přerušila Samantha polibek a odstrčila ho od sebe, „tohle mi nesmíš dělat!“ rozplakala se. „Sam, prosím tě, ty přeci víš, že ti říkám pravdu! Sice si na mě nevzpomínáš, ale přeci cítíš, že to já jsem ten, s kým chceš být, miláčku!“
„Proč stojíte tady?“ zeptal se Adrian Samanthiných bodyguardů, kteří stáli před pokojem Maríi Eleny. „Vaše sestra nám zakázala tam jít!“ odvětil mu jeden z nich. „Ta vám nemá, co rozkazovat!“ rozčílil se Adrian a vzal za kliku.
„Sam, ty si ho nesmíš vzít! Pojď, utečeme spolu, stejně jako kdysi! Budeme zase spolu jen ty a já! Prosím tě, lásko moje, vzpomeň si na ty krásné chvíle, co jsme spolu prožili!“ přemlouval ji Miguel, co to šlo. „Ty, parchante, co tady děláš?“ rozkřikl se Adrian, „okamžitě ho odsud vyhoďte!“ poručil svým bodyguardům. Na to vyšla z koupelny María Elena. Bodyguardi se chopili Miguela a táhli ho pryč. Ale Miguel i tak nepřestal Samanthu žádat, aby si Adriana nebrala. „Sam, ty si ho nesmíš vzít! Sam, prosím tě, miláčku, ty miluješ mě! Miluješ mě!“ křičel Miguel stále a Samantha ho poslouchala tak dlouho, dokud se jeho hlas neztratil. „Neboj, se miláčku,“ objal ji Adrian, „ten chlap se už k tobě nikdy nepřiblíží!“ Samantha chtěla něco říct, jenže jí do toho skočil zase Adrian, protože musel vynadat Maríi Eleně. „Marío Eleno, jak si sem mohla toho mizeru přivézt? Měla by ses stydět!“ zakřičel na ni. „Promiň, Adriane, ale my dva si zjevně pod slovem mizera představujeme něco jiného! Nebo spíš někoho jiného!“ zdůraznila María Elena. Adrian se na ni zamračil, chytl Samanthu za rameno a vyvedl ji ven.

„Eriko, kam jdeš?“ zeptala se Victoria, když Erika stála u vchodových dveří. „Nevím, jdu se jen tak projít!“ odvětila jí Erika, „a co ty? Jdeš na svatbu?“ zeptala se. Victoria k ní přišla blíž. „Ano, jdu! A do poslední chvíle se budu modlit, aby se stal zázrak a Samantha si vzpomněla!“ řekla vážně. „Třeba se ten zázrak stane!“ odvětila jí Erika a pousmála se. „Eriko, co se to s tebou stalo?“ zeptala se Victoria. „Co myslíš, mami?“ tvářila se Erika nechápavě. „Eriko, víš, jak jsem moc šťastná, že spolu zase komunikujeme! Dokonce lépe, než kdy dřív!“ usmála se Victoria, „ale nechápu, co to zapříčinilo! Co tak najednou? A co měl včera znamenat ten rozhovor s Miguelem? To jsi mi ještě nevysvětlila a já to vysvětlení chci, protože to ani trošku nechápu! Ty přece nikoho jiného nemáš! A už vůbec si nepřestala Miguela milovat! Tak co se stalo?“ „Mami, neptej se, bude to tak lepší,“ řekla jí Erika smutně, „a už musím jít! A ty vlastně taky, ať nepřijdeš pozdě!“ dodala a odešla. Victoria nechápavě kroutila hlavou. Pak si ze stolku vzala kabelku a odešla také.

Adrian si před zrcadlem zavazoval kravatu. Nebo alespoň se o to snažil. Byl vzteklý, že Miguel mluvil se Samanthou. Sice ji přesvědčit nedokázal, ale i tak byl kvůli tomu Adrian pořádně rozčílený. „To chce klid!“ ozvalo se mu za zády. Adrian ani nepostřehl, že mu do pokoje někdo vešel. Prudce se otočil a zamračil se. „Já nebudu klidný, dokud Samantha neřekne u oltáře ano!“ zvolal. „Ale ona ho řekne, bohužel!“ zamumlala Karina. „Co jsi říkala?“ zeptal se Adrian. „Ale nic, miláčku!“ zasmála se Karina, „vlastně něco jsem ti přinesla!“ „Co?“ zeptal se Adrian. „Rozhodla jsem se ti dát svůj svatební dar už teď!“ odvětila mu Karina a svůdně se usmála. Otočila se ke dveřím a zamkla je. Otočila se zpátky k Adrianovi a rozepnula si šaty. Nechala je spadnout na zem a pak chtivě řekla: „Já jsem tvůj svatební dar! Líbí se ti?“ Adrian odhodil kravatu, se kterou doteď zápasil, na zem, přistoupil k nahé Karině a přitáhl si ji k sobě. „Lepší svatební dar jsem si ani přát nemohl!“ úlisně se zasmál a začal ji vášnivě líbat. Karina mu mezitím rozepínala košili a nakonec padli na postel, kde se spolu milovali.

„A pak Sam odvedl! Už ani já jsem jí nestihla nic říct!“ vyprávěla María Elena Sebastianovi o tom, co se před chvíli stalo. „To se dalo čekat, že to tak bude!“ odvětil jí Sebastian, „že se po ní Adrian zrovna musel shánět!“ „Už vážně nevím, co mám dělat! Tady už je jen jediná věc, co by té svatbě mohla zabránit! Sam se musí vrátit paměť!“ řekla María Elena vážně. „Sebastiane,“ vtrhla do jeho pokoje Eva, „vidím, že ještě nejsi oblečený, to je dobře! Přišla jsem ti totiž říct, že ti zakazuju jít na Adrianovu svatbu!“ „A to jako proč?“ zeptala se jí María Elena. „Protože se tvůj bratr zbláznil! Chce se rozvést s Leticií a vzít si obyčejnou služku! A proto nesmí jít na Adrianovu svatbu, protože už nepatří do rodiny!“ vysvětlila jí Eva. „Ale, mami, tohle si tvrdila i Jorgemu, že nepatří do rodiny a nevšimla jsem si, že by si ho vyhodila!“ zasmála se María Elena. „A to jsem měla udělat! Protože kdybych to udělala, tak by si ta hrozná Samantha teď nebrala mého Adriana!“ odvětila jí Eva, „a proto nesmím udělat stejnou chybu dvakrát! Sebastiane, musíš odtud odejít!“ „Mami, ty jsi tak směšná!“ zakřičela na ni María Elena. „Jak to se mnou mluvíš?“ rozčílila se Eva. „Marío Eleno, nech ji být,“ řekl jí Sebastian, „mami, nemusíš mě odtud vyhazovat, já odejdu sám!“ řekl jí klidně, „už jsem pro sebe a Nancy sehnal byt, protože jsem věděl, že tady bychom žít stejně nemohli!“ „Mami, uvědomuješ si, co děláš? To chceš klidně přijít o dalšího syna? Jenom proto, že neplní dokonale tvé představy?“ křičela na ni María Elena, „tak to by si ale měla vyhodit i Adriana, protože Samanthu po jeho boku sis určitě taky nepředstavovala, že? Ale Adriana bys nikdy nevyhodila, protože je to tvůj miláček!“ ušklíbla se. Eva ji chtěla za její drzost uhodit, ale Sebastian tomu včas zabránil. „Neopovažuj se jí dotknout, mami!“ Eva se mu vytrhla, nenávistně se na oba zahleděla a odešla. „Sebastiane,“ rozplakala se María Elena, když mu padla do náruče, „kdy máma přestane být tak zaslepená?“ „Neplakej, Marío Eleno, všechno bude v pořádku!“ utěšoval ji Sebastian.

„Tak co říkal?“ zeptala se Fabiola Andrése, když společně se svými rodiči a strýcem stála v hale jejich domu. „Že se sice snažil, ale jeho snahu překazil Adrian!“ odvětil jí Andrés, který právě dotelefonoval s Miguelem, „našel ho tam a ty Samanthiny gorily ho vyhodily! Už se tam nemůže ani přiblížit, protože Adrian si těch goril na dnešní den objednal víc! Jsou prý všude! A hlavně před kostelem! Právě odtamtud jede!“ „Jede sem?“ zeptala se Matea. „Ne, řekl mi, že jede na tvou haciendu, Gerardo,“ řekl Andrés, „je totiž úplně zničený a hacienda je teď jediné místo, kde může být!“ „Protože tam se Samanthou strávil ty nejkrásnější chvíle!“ řekl Gerardo. Andrés přikývl. „To je tak nespravedlivé!“ zesmutněla Fabiola, „teď když mu Erika povolila rozvod a mohli by být se Sam šťastní, tak si Sam na něj nevzpomíná, a proto si nevědomky vezme muže, který jí tolik ublížil!“ Andrés ji objal kolem pasu a políbil na tvář. „Třeba se jí včas paměť vrátí! Musíme v to pořád doufat!“ řekl Francisco. Všichni přikývli, ale příliš tomu nevěřili.

Samantha šla společně se svými bodyguardy za zády k vozu, který ji měl dovézt do kostela. Bodyguardi za ní neustále chodili, jak poslušní pejsci a jí už to začínalo vadit. Proto se k nim otočila a řekla: „Můžete jet do kostela napřed! Já už to s Rigobertem zvládnu sama!“ „To my nemůžeme, slečno! Váš snoubenec nám přísně nakázal, že se od vás nesmíme hnout ani na krok!“ odvětil jí jeden z nich. „A já vám přísně nakazuji, abyste mě alespoň v můj svatební den nechali samotnou! Potřebuji být sama!“ řekla jim Samantha. „To my, slečno, ale opravdu nemůžeme!“ odvětil jí druhý. „Dobře, když mě nenecháte samotnou, tak žádná svatba nebude! A to teda nevím, jestli by vás Adrian pochválil, že se kvůli vám se mnou nemohl oženit!“ řekla jim Samantha, „a chci být prostě chvíli sama! Tak doufám, že to budete respektovat! A jestli se bojíte, že přijdete o práci, tak já to potom Adrianovi vysvětlím, že to bylo moje přání!“ Bodyguardi moc nechtěli, ale nakonec souhlasili. Nastoupili do svého auta a odjeli. Samantha nastoupila do vozu. V rukou držela křečovitě svatební kytici a tvářila se nešťastně. „Slečno, můžeme jet?“ zeptal se šofér. „Ano, totiž ne! Rigoberto, prosím, počkej ještě chvíli!“ požádala ho Samantha. Šofér přikývl. Samanthě se lesklo v očích. Hlavou se jí honily všechny události posledního půlroku a nevěděla, které z nich jsou pravdivé a které lživé. Měla jen své pocity, které tvrdily pravý opak toho, co jí tvrdili lidé kolem. Najednou si všimla, že se šoférem někdo mluví. Ten pak vystoupil. „Rigoberto, co se děje?“ zeptala se, když se v tu chvíli vedle ní otevřely dveře a někdo si přisedl. „Vy? Co tu děláte?“ zeptala se překvapeně. „Přišla jsem, abych se ti pokusila vrátit paměť!“ odvětila jí Erika, „nikdo totiž nechce, aby sis vzala Adriana, protože všichni vědí, že by to byla tvá životní chyba! A ty to víš taky, jen si na to nemůžeš vzpomenout! Tak jsem ti přinesla něco, co ti třeba pomůže! A jestli ti nepomůže to, tak už ti asi nepomůže nic!“ vysvětlila jí, předala jí větší bílou obálku a vystoupila. Samantha se za ní dívala, dokud jí nezmizela z očí, a pak obálku otevřela. Nejdříve z ní vytáhla fotografii, na které byla společně s Miguelem a Aurorou. Nafotili ji v zoo v den Aurořiných narozenin. Samanthu zabolela hlava a v mysli se jí vybavila vzpomínka. “A co budeme dělat teď?” zeptala se ho Aurora. “Něco ještě připraveného mám, ale konkrétně teď se spolu všichni tři vyfotíme,” odvětil jí Miguel a vytáhl z kapsy od bundy foťák. “Vyfotíte se jen vy dva, já na každé fotce vypadám hrozně,” řekla jim Samantha. “Nevěř jí, Migueli, Sam by mohla z fleku dělat modelku!” řekla mu Aurora vážně. “To víš, že jí nevěřím,” zasmál se Miguel, “Samantha tam bude vypadat stejně krásně jako vždy,” usmál se na ni. Samantha se začala znovu červenat. “Promiňte, paní,” oslovil Miguel kolemjdoucí ženu středního věku, “mohla byste nás, prosím, vyfotit?” požádal ji. “Ale jistě,” usmála se na něj žena a vzala si od něj foťák. Miguel vzal Auroru do náručí a Samanthu chytnul kolem pasu. Samantha byla z jeho blízkosti hodně nervózní. “A vyletí ptáček,” řekla žena, všichni tři se usmáli a ona je vyfotila. “Děkuji vám, paní,” poděkoval jí Miguel, když mu foťák vracela. “Jste opravdu krásná rodina,” usmála se na ně žena a poté odešla. „Vzpomínám si!“ zvolala Samantha a v tom stiskla obálku a zjistila, že v ní je ještě něco. Podívala se do ní a vytáhla svůj zlatý přívěsek ve tvaru čtyřlístku, který ji daroval Miguel. A v tom se jí vybavila další vzpomínka. “A mám dárek i pro Samanthu,” postavil se a usmál se na ni. “Migueli, mně nemusíš nic dávat,” řekla mu Samantha, “to co jsi udělal pro Auroru je víc než dost!” dodala. “Ale já ti to stejně dám, i když nechceš,” Miguel se na ni usmál, chytl ji za ruku a položil na ni malou krabičku. “Co je to?” zeptala se ho Samantha. “Něco pro štěstí,” odvětil jí Miguel a usmál se. Samantha sevřela přívěsek v dlani, zavřela oči a najednou se její paměť začala otevírat. Vzpomněla si na své dětství s Yoletty v sirotčinci, na to, jak poznala Jorgeho, na jejich svatbu, na to, jak poprvé držela v náručí Auroru, ale hlavně si vzpomněla na Miguela a na všechny krásné chvíle, co spolu prožili. Vzpomněla si na to, jak strašně moc ho miluje. „Pane Bože, lásko moje!“ rozplakala se Samantha, když si fotografii i přívěsek přiložila k hrudi. Po pár vteřinách si uvědomila, že má na sobě svatební šaty a uvědomila si, co hrozného se chystala udělat. Zavolala proto na šoféra, který se vrátil do vozu. „Ano, slečno?“ zeptal se. „Prosím tě, jeď, rychle jeď!“ žádala ho se slzami v očích, ale se šťastným úsměvem. Šofér přikývl, nastartoval a vyjel z brány.

Uběhla necelá hodina od chvíle, kdy se Adrian postavil k oltáři a Samantha nikde. Adrian už začínal být opravdu nervózní. „Pane Santandere,“ naklonil se k němu kněz, „mám dnes ještě jednu svatbu! Jestli vaše snoubenka do půl hodiny nedorazí, budeme muset svatbu zrušit!“ „Žádná svatba se rušit nebude!“ obořil se na něj Adrian. Pak se s úsměvem obrátil na kostel plný lidí a tvářil se, že je v naprostém klidu. „Nevěsta má už opravdu velké zpoždění!“ poznamenal Luis Adrian, který společně s Evou po své levici a s Rosario po své pravici seděl v první řadě. „Všem nevěstám to trvá!“ řekla Eva, „i mně to trvalo hodně dlouho, protože jsem nejela na svatbu s mužem, kterého bych si chtěla vzít já sama!“ dodala smutně. Luis Adrian se na ni usmál a stiskl jí ruku. Rosario nad nimi jen pokroutila hlavou, ale měla sto chutí Evě říct, že jí toho muže, kterého by si chtěla vzít, ráda přenechá. Na druhé straně v první řadě seděla Victoria a vedle ní María Elena s Tomasem. „Tohle zpoždění se mi líbí! To vypadá nadějně!“ zasmála se María Elena. „Taky doufám!“ odvětila jí Victoria s úsměvem. Leticia seděla v druhé řadě za Evou a dost se nudila. Pořád se koukala na hodinky a nejraději by už odešla. Byla totiž domluvená s Ramonem, že se po svatbě sejdou. Na svatbu jít ale musela kvůli Evě, aby před ní předstírala, jak trpí tím, že ji chce Sebastian opustit. Najednou začali všichni svatebčané ožívat, protože uličkou procházela Karina a mířila k Adrianovi. Když k němu přišla, něco mu pošeptala a ten okamžitě začal rudnout vzteky. Potom beze slova vyběhl z kostela. Všichni upřeli svůj pohled na Karinu. „Musím vám bohužel oznámit, že se svatba ruší! Nevěsta utekla!“ řekla vážně, ale v duchu se radovala. „Ano, ano, ano!“ zajásala María Elena a bylo jí úplně jedno, že ji všichni slyší. Victoria se rozesmála a obě se šťastně objaly. Karina vyběhla z kostela za Adrianem, Leticia odcházela a těšila se na Ramona a Eva zůstala sedět a jen nechápavě hleděla kolem sebe.

Miguel seděl na břehu řeky u Gerardovy haciendy a se slzami v očích vzpomínal. Miguel si vyválel prsty v mouce a pak Samanthu pohladil po tváři, takže měla celou tvář bílou. „No co si to udělal?“ byla Samantha v šoku a udělala mu to samé. Tento nevinný žert se nakonec změnil v menší bitvu. Oba po sobě začali moukou házet, a přitom se hrozně smáli. Nakonec skončili celí bílí nejen oni, ale i kuchyň. „Migueli, podívej se, co jsi udělal!“ smála se Samantha, „teď si to tady hezky uklidíš!“ poručila mu. „Já bych nejradši nejdřív uklidil nás dva!“ usmál se. „Jak to zase myslíš?“ zeptala se ho Samantha. Miguel se rozesmál, chytil ji za ruku a vyběhl s ní ven. „Migueli, kam to běžíme?“ ptala se ho Samantha. Miguel jí neodpověděl a zastavil až u řeky, na kterou ukázal. „Co mi tím chceš jako říct?“ vykulila na něj Samantha oči. Miguel ji políbil, poté si sundal všechno oblečení a vlezl do řeky. Samantha na něj šokovaně hleděla. „Tak pojď, lásko! Voda je krásně teplá!“ lákal ji. „Vždyť nemám plavky!“ připomněla mu. „A ty je snad potřebuješ?“ zeptal se jí Miguel, „vždyť tu nikdo není! Jen ty a já!“ usmál se na ni. Samantha mu úsměv opětovala a po chvíli překonala svůj stud. Také si sundala všechno oblečení a šla za Miguelem. Miguel si ji k sobě přitáhl a začali se líbat. „Moc tě miluju, Migueli!“ hlesla Samantha zamilovaně. „Jsi láska mého života!“ odvětil jí Miguel a usmál se. Znovu se začali líbat a líbání po chvíli vyústilo v další krásné milování. „Jsi láska mého života a vždy budeš!“ plakal Miguel. „Jsi láska mého života a vždy budeš!“ ozvalo se za ním. Miguel se zarazil. Utřel si slzy a pak se pomalu otočil. A uviděl, že ten hlas, co se slyšel, se mu nezdál. Samantha před ním stála ve svatebních šatech a po tváři jí stékaly slzy štěstí. Miguel se postavil. „Ty jsi tady?“ zeptal se a přitom mu znovu vytryskly slzy z očí. „Už jsem si na všechno vzpomněla, lásko moje! Vzpomněla jsem si, jak strašně moc tě miluju!“ plakala Samantha. Miguel zamilovaně vzdychl, doběhl k ní, popadl ji do náruče a pak si dali svůj další nezapomenutelný polibek.