Samantha a Miguel se ještě chvíli líbali a pak oba polibek ukončili. Usmáli se na sebe a pevně se objali. „Pane Bože, ty jsi tady! Jsi opravdu tady!“ plakal Miguel. „Jsem a už nikdy neodejdu!“ plakala Samantha. „Ale,“ podíval se jí Miguel do očí, „jak jsi věděla, že budu tady?“ „Prostě jsem to věděla!“ šťastně se Samantha usmála, „já bych tu totiž taky byla, kdybych byla v tvé kůži!“ Miguel se usmál a znovu ji pevně sevřel ve své náruči. „A kdy sis vzpomněla? Jak?“ zeptal se. Samantha se odtáhla a chytla přívěsek, který si ihned potom, co si vzpomněla, pověsila na krk. „Jakmile jsem se ho dotkla, všechno se mi vybavilo!“ usmála se. „Ale kde si ho?“ kroutil Miguel nechápavě hlavou. „Nechci o tom teď mluvit, to teď není důležité!“ usmála se Samantha a utřela si slzy, „teď chci jenom jediné! Být s tebou!“ vydechla zamilovaně. Miguel se šťastně usmál, chytil její obličej do dlaní a začal ji něžně líbat. Samantha jeho polibky opětovala, pevně se k němu tiskla a on ji pak pomalu položil na zem, kde se spolu milovali.

Karina přijela k domu Santanderových ve chvíli, kdy si Adrian dával do kufru svého auta dvě cestovní tašky. „Adriane, co to děláš?“ zeptala se nechápavě. „Co asi dělám?“ rozčílil se Adrian, „musím přeci pryč! Teď když si Samantha vzpomněla, tak musím zmizet!“ Zavřel kufr a chtěl nastoupit, jenže Karina mu stála v cestě. „Proč musíš pryč? Já to nechápu! To, že si vzpomněla, nic, kromě toho, že si tě nevzala, neznamená!“ řekla. „Znamená to hodně! Teď je už určitě u toho svého ochránce a říká mu, co se stalo před tou její nehodou!“ křičel na ni Adrian. „To chceš utéct, protože se bojíš Miguela?“ podivila se Karina. „Bože, Karino, co to meleš! Samozřejmě, že se toho pitomce nebojím!“ zvolal Adrian rozhodně, „neřeš to, Karino, nemám čas ti to teď vysvětlovat! Každopádně teď musím na čas pryč! Nesmím nic riskovat!“ „Tak já pojedu s tebou!“ navrhla mu Karina. „Ne, Karino, ty musíš zůstat tady a musíš mě informovat o všem, co se tu bude dít!“ nakázal jí Adrian. „Tak dobře,“ řekla Karina smutně, „ale kdy se vrátíš?“ „To zatím nevím, podle toho jaká bude situace!“ odvětil jí Adrian, „ale vrátím se určitě, to si můžeš být jistá!“ dodal a v očích se mu leskla touha po pomstě. „Vrať se ale, co nejdřív, prosím!“ požádala ho Karina. Adrian se posměšně pousmál. „Na shledanou, Karino,“ políbil ji, nastoupil do auta a odjel.

Miguel byl na haciendě v jejich pokoji a čekal na Samanthu, až se převlékne. Samantha po chvíli vešla do pokoje oblečená do šatů, které tu během jejich pobytu nosila. „Koukala jsem, že ve skříni jsou pořád moje staré věci,“ řekla. „Já vím, chtěl jsem je tu mít, aby mi tě alespoň připomínaly!“ odvětil Miguel smutně. Samantha se pousmála a objala ho. „Sam, měli bychom si teď o všem promluvit!“ řekl Miguel. „Já vím,“ přikývla Samantha. Moc se jí do toho nechtělo, ale věděla, že musí. Bohužel si mimo krásných vzpomínek, vzpomněla i na ty zlé, o kterých teď bude muset Miguelovi říct. Posadili se na pohovku, chytli se za ruce a začali vzpomínat. „Naposledy jsme se viděli před tím mým únosem,“ začal Miguel, „a pak už jsem se jen dozvěděl, že si máš brát Adriana! Co se stalo mezitím?“ zeptal se. „Ach, Migueli, ani nevíš, jaký jsem o tebe tehdy měla strach!“ rozplakala se Samantha při vzpomínce na tu chvíli, „moc ti ubližovali!“ plakala. „Mně daleko víc ubližovalo to, že jsem nevěděl, co je s tebou!“ odvětil jí Miguel vážně, „umíral jsem strachy, ale ne o sebe, ale o tebe, protože jsem od začátku věděl, že je za tím únosem Adrian!“ „Ano, měl to perfektně naplánované!“ vzlykala Samantha. „Tak co se stalo? Udělal ti něco?“ zeptal se Miguel opatrně. „Ublížil mi, ale ne tak, jak si myslíš!“ plakala Samantha, „i když to vlastně taky!“ dodala zoufale. „Sam, miláčku, už mi to, prosím, řekni! Já vím, že tě to bolí, ale musím to vědět!“ žádal ji Miguel. Samantha přikývla, zhluboka se nadechla a začala mu vše říkat. „Když tě ti muži unesli, Adrian mi přikázal, že se musím vrátit k němu domů! Tam mě večer vyzvedl a šli jsme k tobě domů pro výkupné! Víš, on se ještě před tvou rodinou tvářil, že mě ochrání, kdyby mi ti únosci chtěli něco udělat!“ řekla ironicky, „a pak mě dovezl na to místo, kde tě drželi. Tam mě dovedl do jedné místnosti, kde mi v televizi pustil to, jak tě ti jeho kumpáni bijí!“ zoufale plakala a Miguel ji pevně držel za ruce, aby cítila jeho podporu, „a potom mě začal vydírat! Řekl mi, řekl mi, že jestli si ho nevezmu, tak, tak…“ „Tak, co, Sam?“ ptal se Miguel. „Řekl mi, že jestli si ho nevezmu,“ vzlykala Samantha, „tak se ti stane to samé, co Jorgemu!“ vykřikla zoufale. „Cože?“ zvolal Miguel šokovaně. „Jorgeho smrt nebyla nešťastná náhoda, Migueli!“ plakala Samantha, „to Adrian ho nechal zabít!“ „Pane Bože, ten mizera je ještě horší, než jsem si myslel!“ řekl Miguel šokovaně. „Proto jsem musela souhlasit s tou svatbou, protože jsem nemohla připustit, aby se něco stalo ještě tobě, protože to bych už nepřežila!“ plakala Samantha. „Já jsem věděl, že za tím musí něco být! Nemohl jsem tehdy uvěřit tomu, že by sis ho vzala jen tak!“ odvětil jí Miguel. „A to ještě není všechno,“ dodala Samantha. Miguel pokývl hlavou, aby pokračovala. „Když mi Adrian dokázal, že už jsi zpátky doma, tak mi řekl, že teď už musím být jeho!“ vzlykala. Miguel rudnul vzteky. „A řekl mi, že se nemusím ničeho bát, když to nebude poprvé!“ dodala Samantha zoufale a z očí jí vytryskly ty nejbolestivější slzy. „Co?“ nechápal Miguel. Samantha mu vysvětlila, že ji Adrian jednou před lety uspal a znásilnil. „Já ho zabiju! Já ho zabiju a bude mi jedno, že zbytek života strávím ve vězení! Právě naopak budu hrdý na to, že jsem svět zbavil takového mizery! Takové špíny!“ křičel Miguel nenávistně a chodil po místnosti sem a tam. „Migueli, miláčku, prosím tě, uklidni se!“ žádala ho Samantha, „já už se s tím pocitem, že mi takhle ublížil, nějak srovnám, já jsem hlavně šťastná, že si to nepamatuju! Že vlastně vůbec nevím, že se to stalo!“ vzlykala. Miguel se konečně zastavil a silně ji objal. „Už nikdy ti to neudělá, to ti přísahám!“ uklidňoval ji. „Já vím,“ pousmála se Samantha, „teď už si se mnou a vím, že mě ochráníš!“ Miguel přikývl. „No a co bylo dál?“ zeptal se opatrně. „Pak se o to pokusil znovu, ale já jsem se mu naštěstí ubránila!“ vysvětlila mu Samantha, „vzpomněla jsem si na tebe a na to, jak jsi mě učil se bránit, a tak jsem mu utekla, a pak už si jen vzpomínám na to auto, jak se na mě řítilo a pak až na to, jak jsem se probudila v nemocnici a viděla Adriana, a to už jsem si nic nepamatovala!“ „Byla jsi na tom moc zle,“ pokračoval ve vyprávění Miguel, „potřebovala jsi darovat krev, jenže dlouho jsme nemohli najít vhodného dárce, a pak jsme ho našli!“ „Kdo? Kdo byl ten dárce?“ zeptala se Samantha. „Erika,“ odvětil jí Miguel. Samantha byla překvapená. „Ale darovala ti krev jen pod podmínkou, že na tebe navždy zapomenu a že zůstanu s ní! A já jí to musel slíbit, protože bych umřel, kdyby se ti něco stalo!“ vysvětlil jí Miguel. Samantha se pousmála. „Oba jsme se museli obětovat, abychom toho druhého zachránili!“ řekla. „A udělal bych to kdykoliv znovu, jen abych věděl, že jsi v pořádku!“ odvětil jí Miguel. „Já taky,“ řekla Samantha a pak se dlouze objali.

„Počkej tady!“ nakázal Luis Adrian Rosario, a potom šel Evu vyprovodit k domu. „Adrian na tom musí být hrozně! On ji opravdu miluje!“ řekla Eva, když zastavili před domem. „Já vím, je to na něm vidět!“ odvětil Luis Adrian. On to musel vědět, protože Rosario miluje úplně stejně jako Adrian Samanthu. „Jsem ráda, že jsi v takové těžké chvíli se mnou!“ usmála se na něj Eva. Luis Adrian ji políbil, a pak oba vešli dovnitř. „Karino, co se stalo?“ zeptala se Eva, když ji viděla uplakanou sedět na pohovce. „Adrian je pryč!“ plakala Karina. „Pryč? A kde?“ zeptala se Eva vyděšeně, když si k ní přisedla. „Nevím, říkal, že musí na čas odjet, aby se s tím srovnal!“ vymýšlela si Karina a nepřestávala plakat. „Chudáček můj chlapeček,“ rozplakala se i Eva a Karinu objala. „Karino,“ oslovil ji Luis Adrian, „jak je vůbec možné, že si Samantha vzpomněla?“ zeptal se. „Já nevím,“ vzlykala Karina, „šofér mi jen řekl, že s ní mluvila nějaká žena!“ „Omluvte mě,“ řekl Luis Adrian a odešel. Eva se ani nestačila zeptat, kam jde, protože musela utěšovat Karinu i samu sebe.

„Eriko, Eriko,“ vběhla Victoria šťastně do svého domu. „Eriko, jsi tady?“ volala na celý dům a běžela do jejího pokoje. Erika seděla na posteli a nepřítomným pohledem se dívala před sebe. „Eriko,“ vběhla Victoria dovnitř, „žádná svatba nebyla! Samantha si na všechno vzpomněla!“ oznámila jí šťastně. „Takže to zabralo!“ usmála se Erika. „Co tím myslíš?“ nechápala ji Victoria. „Než Samantha odjela od Santanderových, mluvila jsem s ní!“ odvětila jí Erika. Victoria na ni vykulila oči. „A donesla jsem jí nějaké věci, které si tu Miguel při odchodu zapomněl, a které jí tedy zřejmě pomohly si vzpomenout!“ vysvětlila jí Erika. „Eriko, ale proč?“ nechápala Victoria. „Co proč?“ zeptala se Erika. „Já jsem samozřejmě ráda, že si té svatbě zabránila, a taky jsem moc šťastná, že spolu poslední dobou tak dobře vycházíme! Vlastně lépe, než kdy dřív! Ale nechápu proč? Proč si se tak změnila?“ zeptala se Victoria. „A není to jedno, mami?“ pokrčila Erika rameny, „důležité přeci je, že se teď všechno mění k lepšímu, ne?“ pousmála se. „Ale je to zvláštní!“ kroutila Victoria hlavou. „Jen jsem pochopila, že život máme jen jeden, a tak ho musíme žít, jak nejlépe se dá!“ odvětila Erika vážně. Victoria se na ni podezřívavě podívala a Erika už nechtěla, aby se jí dál vyptávala, a tak ji objala a řekla: „Mám tě moc ráda, mami!“ „Já tebe taky,“ odvětila jí Victoria trochu zmateně a také ji objala.

U Mendozových v hale bylo pořádné rušno. Bylo tu spousta lidí, kteří už věděli, že se Samanthě vrátila paměť, a tak čekali na její a Miguelův příjezd. Chtěli se s ní konečně zase vidět. Byli tu Andrés s Fabiolou, Jazmín s Lorenzem, Sebastian s Nancy, María Elena s Tomasem, Gerardo, Francisco s Mateou a Yoletty již s ročním Jesúsem. Všichni se vzájemně bavili a umlkli, až když se vchodové dveře otevřely. Vešel do nich Miguel a všichni s napětím očekávali, jestli přijde i Samantha. Miguel je ještě chvíli napínal, pak se rozesmál, natáhl ven ruku, kterou mu Samantha stiskla a s úsměvem vešla dovnitř. Všichni zajásali a jako první se k ní rozeběhly Jazmín a Nancy a všechny tři se šťastně objaly. Všechny se dojetím rozplakaly. „Sam, tolik si nám chyběla!“ vzlykala Jazmín. „Však vy mě taky!“ plakala Samantha. Až nyní si uvědomovala, o kolik času s kolika lidmi tou ztrátou paměti přišla. „Hele, dámy, jsou tu i další, co by se chtěli se Sam přivítat!“ ozvala se María Elena. Všichni se rozesmáli a Samantha chtěla ve vítání pokračovat, jenže ještě předtím si všimla Nancyina břicha. „Nancy, ty jsi těhotná?!“ zvolala překvapeně. „No už je to tak!“ zasmála se Nancy. „Tak to ti moc gratuluju!“ ještě jednou ji Samantha objala, a pak už se šla vítat s ostatními. Postupně všechny objala a byla velmi překvapená, když zjistila, že Jesúsovou matkou je Yoletty. Nakonec se dostala až k Franciscovi a Matee. „Vítej doma, Samantho!“ usmál se na ni Francisco a objal ji. Samantha byla jeho slovy překvapená a to ještě netušila, co jí řekne Matea. „Ano, Samantho, vítej doma!“ usmála se na ni. Samantha byla v šoku. „Samantho, já bych se ti moc chtěla omluvit za to, jak jsem se k tobě chovala, když Miguela unesli! Já vím, že to nebyla tvá vina a že jsem se k tobě chovala nespravedlivě a moc mě to mrzí! Teď už vím, jak moc se vy dva milujete!“ usmála se Matea na ni i na svého syna. „Děkuju vám, paní Mateo! Ani nevíte, jak ráda to od vás slyším!“ usmála se Samantha. „Jenom, Mateo,“ opravila ji Matea. Samantha přikývla a poté se objaly. Pak objala Miguela kolem pasu a ten ji políbil na vlasy. Samantha se na všechny podívala a usmála se. „Jsem moc ráda, že jste všichni přišli a jistě si toho máme spolu hodně, co povídat, ale jako s prvními musím mluvit s Maríou Elenou a Sebastianem!“ na oba se vážně podívala, „musím jim říct něco, co už opravdu nepočká! Ztratila jsem půl roku a už nemůžu čekat dál! Musíte to vědět!“ dodala smutně. Sebastian a María Elena si vyměnily nechápavé pohledy.

Byl večer. Leticia a Ramon vešli do ložnice jeho bytu. Leticia si položila kabelku na židli, když si ji Ramon k sobě otočil a začal ji vášnivě líbat. Leticia mu jeho polibky se stejnou vášní opětovala. Sundala mu tričko, když jí začal zvonit mobil. „Bože, kdo to zas otravuje!“ zvolala naštvaně. „Nech to být!“ řekl jí Ramon a nepřestával ji líbat. „Musím to vzít, co kdyby se konala nějaká rodinná porada, tak u toho musím být!“ odvětila mu Leticia a nechtěně ho od sebe odstrčila. Našla mobil v kabelce a pak ho vzala. „Co je, Karino?“ zeptala se otráveně. Ramon k ní mezitím zezadu přistoupil a líbal ji na krku. „Ale neboj, však on se ti vrátí!“ uklidňovala Leticia Karinu, „jistě, jistě, bude to v pořádku!“ chtěla se jí, co nejrychleji zbavit, hlavně proto, že ji Ramon právě svlékl šaty, a tak už byla jen ve spodním prádle. „Už musím končit, Karino, promluvíme si zítra!“ bez rozloučení zavěsila a hned ji začala pomlouvat: „Ta moje sestra je tak blbá, až to bolí! Ona fakt naivně věří tomu, že když bude stále Adrianovým poslušným pejskem, tak si ji jednou vezme! A přitom ví o té Adrianově úchylce, ale stejně doufá, že se jednou změní a bude milovat ji! Ona snad ani nemůže být moje sestra, když je takhle hloupá!“ smála se. Ramon si ji k sobě otočil. „Co kdyby si už přestala mluvit o své sestře a začala se věnovat mně!“ řekl jí a v tom jí rozepnul podprsenku. Leticia si ji se chtivým úsměvem svlékla a řekla: „S radostí!“ Pak se začali líbat a padli na postel, kde se spolu milovali.

„Jsem tak unavená! Byl to moc dlouhý den!“ řekla Samantha, když vyšla z koupelny v Miguelově pokoji. „Ale díky Bohu za něj,“ usmál se na ni Miguel, když si k němu Samantha přisedla na postel, „protože jinak bychom tu teď nebyli!“ „Já vím,“ usmála se Samantha a políbila ho. „Miláčku, ještě si mi ani neřekla, kde si vzala ten přívěsek?“ zeptal se Miguel, „vždyť já ho měl u sebe!“ „Tak asi neměl,“ zasmála se Samantha. „Tak kdo ti ho přinesl?“ zeptal se Miguel nechápavě. „To bys neuhodl,“ odvětila mu Samantha, „byla to tvá manželka!“ Miguelovi málem překvapením vypadly oči z důlků. „Taky jsem se na ni takhle dívala, když nastoupila do auta!“ zasmála se Samantha, „ale to jsem ještě nevěděla, v jaké situace my dvě jsme!“ dodala, „a proto to nechápu! Proč mi pomohla právě ona? Vždyť vždycky říkávala, že se tě nikdy nevzdá, že vždy budeš jen její! A teď mně k tobě přímo poslala? Proč?“ „Sam, to já opravdu nevím!“ kroutil Miguel hlavou, „Erika se v poslední době hodně změnila! Dokonce byla rychlejší než já a podala žádost o rozvod a rovnou i rozvodové papíry podepsala!“ Samantha byla překvapená. „Sice je tu něco, co by mohlo její názor na všechno změnit, ale myslel jsem si, že ani to ji neobměkčí! Vlastně ani ze začátku to tak nevypadalo! Opravdu nevím!“ byl Miguel zmatený. „O čem to mluvíš?“ zeptala se Samantha. „To ti nemůžu říct! Na to nemám právo!“ odvětil jí Miguel. „Tak po tomhle to chci vědět ještě víc!“ řekla Samantha. „Ne, lásko, opravdu ti to nemůžu říct!“ odvětil jí Miguel, „ale neboj se, všechno se dozvíš, až přijde pravý čas!“ usmál se. „Tak tedy dobře,“ přikývla Samantha a objala ho.

„Luisi Adriane, já ti přísahám, že já jsem se Samanthou před svatbou nemluvila! Prosím, už mě nech být!“ žádala ho Rosario zoufale. Ležela na zemi už pořádně zbitá, ale Luis Adrian nehodlal přestat. „Jenže já ti nevěřím!“ zakřičel Luis Adrian a znovu ji udeřil páskem od kalhot. Rosario zakřičela bolestí. „Musela si to být ty! Vždyť už jednou si ji varovala, že má utéct, dokud může a ráno si mi přeci na chvíli zmizela, tak mi nelži a konečně se přiznej!“ křičel Luis Adrian a opět ji několikrát uhodil. „Ráno jsem mluvila akorát s Maríou Elenou! Samanthu jsem dnes vůbec neviděla! Luisi Adriane, říkám ti pravdu!“ plakala Rosario zoufale. „Lhářko!“ zakřičel na ni Luis Adrian, „kvůli tobě přišel můj syn o ženu, kterou miluje! A za to teď zaplatíš!“ „Ne, prosím, ne!“ křičela Rosario bolestí, když ji Luis Adrian znovu bil. Na chodbě se otevřely výtahové dveře a vyšla z nich Eva. Když už se blížila k jejich bytu, slyšela křik. Došla až ke dveřím a přitiskla se k nim, aby lépe slyšela. A to, co slyšela, ji vyrazilo dech. Slyšela Rosariin zoufalý křik a pláč a hlavně to, jak jí Luis Adrian sprostě nadává a bije ji.