Eva byla v šoku. Jen stála a poslouchala, jak muž, kterého si vždy vysnívala jako toho nejdokonalejšího, bije svou manželku. Po chvíli bití přestalo a Eva slyšela, jak Luis Adrian říká: „Ty tady teď zůstaneš a já se zajdu někam odreagovat, protože tím svým chováním si mě hrozně naštvala, Rosario!“ Pak Eva slyšela, jak se Luis Adrian blíží ke dveřím. Rychle se schovala do dveří, které vedly na schodiště. Luis Adrian mezitím vyšel z bytu, prásknul s dveřmi a přivolal si výtah. Když do něj nastoupil a zavřely se za ním dveře, Eva vyběhla ze svého úkrytu a začala klepat na dveře bytu. „Rosario, otevři mi! To jsem já Eva! Rosario, já vím, že tam jsi, prosím tě, otevři!“ žádala ji. Rosario byla zbitá do krve a neměla sílu na to se ozvat nebo se snad zvednout a jít jí otevřít. Jenže pak si uvědomila, že možná teď má jedinečnou příležitost, jak se Luise Adriana navždy zbavit. Napadlo ji, že když ji Eva takto uvidí, tak jí třeba pomůže. Proto z těch posledních sil, co jí zbývaly, se dobelhala ke dveřím. Když je otevřela, Eva se jí úplně lekla. „Pane Bože!“ zvolala zděšeně. Rosario se už dál neudržela na nohou a spadla na zem. „Rosario,“ Eva si k ní přiklekla, „co ti to udělal? Proč?“ ptala se nechápavě. „Myslel si, že jsem to byla já, co mluvila před svatbou se Samanthou! Že jsem jí něco řekla a ona si proto vzpomněla! Ale já jsem to nebyla, Evo, opravdu ne!“ plakala Rosario. „Jen kvůli tomu tě tak zbil?“ stále to Eva nechápala. „On si vždycky nějaký důvod najde!“ plakala Rosario. Eva tomu nechtěla věřit. Jenže živý důkaz toho, že Luis Adrian není svatý, měla před sebou. „Rosario, odvezu tě do nemocnice!“ řekla, když se vzpamatovala. „Ne, Evo, tam já nemůžu! To by mě potom zbil znovu!“ plakala Rosario zoufale. Na Evu toho bylo stále víc, ale uvědomovala si, že Rosario je na tom hůř, a tak musí myslet s chladnou hlavou. „Dobře, Rosario, tak tě odvezu k sobě domů a tam se o tebe postarám!“ řekla a pomáhala jí vstát. Rosario neprotestovala, doufala, že po dlouhých letech ji konečně někdo pomůže.

Claudia připravovala večeři v novém bytě, který si s Alvarem pořídili. Pokládala jídlo na stůl, když se Alvaro vrátil domů. Alvaro zrovna s někým telefonoval, tak ji jen letmo políbil na tvář a posadil se. Claudia jim oběma nalila ještě sklenici džusu a pak se také posadila. „Dobře, domluveno, mockrát vám děkuju!“ řekl Alvaro s úsměvem do telefonu a pak zavěsil. „Ahoj, lásko,“ usmála se na něj Claudia a oba se políbili. „Jaký jsi měla den?“ zeptal se Alvaro. „No, celý den jsem konzultovala s mámou, jak uvařit tuhle večeři!“ smála se Claudia, „tak snad to bude aspoň trochu k jídlu!“ „I kdyby nebylo, tak já to sním, abych ti udělal radost!“ odvětil jí Alvaro se smíchem. „Tak to ti děkuju!“ zasmála se Claudia, „a jaký byl tvůj den?“ „Báječný!“ usmál se Alvaro. „Ano? A co se stalo?“ zeptala se Claudia. „Taky jsem celý den něco konzultoval a ten telefonát, co jsem teď měl, mi potvrdil, že to dopadlo!“ spokojeně se Alvaro usmál. „A co dopadlo?“ vyzvídala Claudia. „Domluvil jsem ti vystoupení v jednom pořadu!“ odvětil jí Alvaro. Claudia vykulila oči. „Slíbil jsem ti přeci, že i když se po odstoupení ze SuperStar pořád budeš chtít stát zpěvačkou, tak se jí staneš!“ připomněl jí Alvaro, „a já svůj slib dodržím!“ usmál se, „a víš, možná že bude lepší, když tvoje kariéra začne pomalu! Protože zcela upřímně si musíme přiznat, že účast nebo i vítězství v SuperStar ještě neznamená, že se dotyčný stane slavným!“ poznamenal, „takže my na to půjdeme pěkně pomalu a jsem si jistý, že už brzy natočíš svoje první CD!“ usmál se. „Ach, Alvaro!“ vzdychla Claudia šťastně a padla mu kolem krku. Alvaro se usmíval. „Miluju tě!“ usmála se na něj Claudia. „Já tě taky miluju!“ usmál se Alvaro a pak se oba dlouze políbili.

Samantha byla ve sprše, zatímco Miguel na ni čekal v ložnici. Právě rozestýlal, když mu začal zvonit mobil. Podíval se na něj a na displeji mu svítilo jméno Victoria. „Ano, Victorie?“ řekl, když hovor přijal. „Ahoj, Migueli!“ pozdravila ho Victoria, která seděla na posteli ve své ložnici, „chci se jen ujistit, že je Samantha u tebe!“ „Ano, už od rána, co si na všechno vzpomněla, je u mě!“ šťastně se Miguel usmál. „Ano, díky Bohu, že jsi vzpomněla!“ oddychla si Victoria, „takže je úplně v pořádku?“ zeptala se ustaraně. „Teď už ano, když je se mnou!“ odvětil jí Miguel. „Věřím!“ usmála se Victoria, „a, Migueli, už si jí něco řekl? To, že má rodinu?“ zeptala se. „Ne, Victorie, na to nemám právo! Řekneš jí to ty sama, až to uznáš za vhodné!“ odvětil jí Miguel. „Děkuju, to bych ráda,“ řekla Victoria, „ale ráda bych tě o něco poprosila!“ „Povídej!“ pobídl ji Miguel. „Chtěla bych, aby si jí na to nějak připravil! Chci, aby si jí řekl, že si ji její rodina našla a že až přijde pravý čas, tak se jí samy představíme!“ požádala ho Victoria. „Spolehni se, Victorie!“ usmál se Miguel. „Děkuju ti! A dobrou noc!“ popřála mu a pak zavěsila. Miguel pokládal mobil na stůl, když Samantha vyšla z koupelny. „Kdo ti volal?“ zeptala se. „Jen jeden kamarád!“ vymluvil se. Samantha přikývla a posadila se k němu. Miguel ji chytil za ruku a usmál se. „Konečně tě mám tady u sebe!“ řekl šťastně. Samantha se na něj usmála a políbila ho.

„Vezmi si tyhle prášky, ty jsou proti bolesti!“ podávala Eva Rosario pití a dva prášky. Uložila ji v pokoji pro hosty. „Evo, děkuju ti!“ pokusila se Rosario o úsměv. „Teď se hlavně v klidu prospi, zítra si promluvíme!“ řekla jí Eva a pak odešla. V tom se rozrazily vchodové dveře a dovnitř se vřítila jako uragán María Elena a za ní Sebastian. „Mami! Mami, kde jsi! Okamžitě pojď sem, mami!“ křičela María Elena úplně nepříčetně a po tváři jí stékaly slzy. „Prosím tě, Marío Eleno, uklidni se trochu!“ žádal ji Sebastian, kterému se také lesklo v očích. „Nemůžu se uklidnit a ani nechci!“ křičela María Elena. „Marío Eleno, proč tady tak křičíš?“ rozčílila se Eva, když se objevila nahoře na schodech. „Protože doufám, že mi to aspoň trochu pomůže, abych se zbavila toho vzteku a bolesti!“ křičela María Elena. „Co se děje?“ zeptala se Eva, když se před ní postavila. „Co se děje? Co se děje?“ vzlykala María Elena, „tvůj milovaný Adrian se stal!“ zakřičela nenávistně. Eva nechápala. „On chtěl vždycky Sam pro sebe, jen proto, aby jí mohl ubližovat, protože mu to dělalo dobře! A když mu někdo stál v cestě, tak se ho neváhal zbavit!“ křičela María Elena. „O čem to tady mluvíš?“ kroutila Eva hlavou. „Adrian zabil Jorgeho! To on ho nechal zabít!“ zakřičela María Elena a se zoufalým pláčem padla Sebastianovi do náruče. „Co-cože? Co to tu vykládáš za nesmysly?“ rozkřikla se Eva. „Je to pravda, mami!“ odvětil jí Sebastian, protože María Elena už neměla sílu, „Samantha nám to dneska řekla!“ „Vy věříte víc té holce než vlastnímu bratrovi?“ rozčílila se Eva. „Ano, věříme! A pokud si zapomněla, tak Adrian je přece jen náš nevlastní bratr!“ připomněl jí Sebastian, „i když to je vlastně jedno, jestli je vlastní nebo nevlastní, protože hlavní je to, že je vrah! Že zabil Jorgeho! Sám to Samanthě přiznal v den, kdy unesl Miguela!“ Eva jen nevěřícně kroutila hlavou. „Vyhrožoval jí, že jestli si ho nevezme, tak se Miguelovi stane to samé, co Jorgemu!“ dodal Sebastian. Na Evu se během jednoho večera svalilo to nejhorší, co mohlo, a protože už to nedokázala unést, tak se zhroutila. „Mami!“ zvolali oba vyděšeně.

Byl další den. „Sebastiane, už jsem ti včera řekla, že nevím, kam Adrian odjel!“ řekla mu Karina, když přišel k ní do bytu. „Jenže já ti nevěřím! Jediná osoba, která o Adrianovi může něco vědět, jsi ty!“ odvětil jí Sebastian. „Jenže já to opravdu nevím!“ zdůraznila Karina. Sebastian vzdychl a rozhodl se, že to zkusí jinak. „Karino, já vím, že, ač je to nepochopitelné, Adriana miluješ, a proto ho chráníš! Ale on si chránit nezaslouží a zvlášť ne od tebe, potom jak se ti za zády neustále vysmíval!“ řekl vážně. „O jakém vysmívání to mluvíš?“ zeptala se Karina. „Tak předně, Adrian ti tvrdil, že si chce Samanthu vzít kvůli tomu, aby jí mohl ubližovat a aby se jí tím tak pomstil za Jorgeho smrt! Jenže on si ji chtěl vzít jenom proto, aby jí mohl ubližovat! Kvůli Jorgemu to nebylo! Nemohlo, když on sám ho nechal zabít, aby se ho zbavil a měl Samanthu pro sebe!“ prozradil jí Sebastian. „Cože?“ zvolala Karina nechápavě. „A zatímco ty si pilně plnila to, co on chtěl, tak on se někde válel se svými dalšími milenkami! A jednou z nich byla i Leticia!“ dodal Sebastian. „Leticia? Ne, to ne! To by mi neudělala!“ nechtěla tomu Karina věřit. „Ale udělala! Sám jsem je jednou přistihl!“ odvětil jí Sebastian, „a jestli je v tvém srdci alespoň kouska smyslu pro spravedlnost, tak nám pomoz Adriana najít a dostat ho do vězení!“ požádal ji. „Sebastiane, můžeš mě teď nechat samotnou, prosím!“ požádala ho Karina. „Rozmysli si to, prosím tě!“ řekl jí Sebastian a pak odešel. Karina se ohlédla na skříň, kde stála fotografie, na které byla společně s Leticií. Vzala ji a nenávistně se na ni zahleděla.

„Ahoj, mami!“ políbila Jazmín svou matku na tvář a do vázy jí dala květiny, „ty jsou ode mě a taky od Lorenza!“ šťastně se usmála a přisedla si vedle Pastory. „Mami, já jsem poprvé v životě zamilovaná a jsem tak šťastná!“ usmívala se a přitom si položila hlavu na její rameno. „A já jsem šťastná, že jsi šťastná!“ řekla Pastora. Jazmín ztuhla. Podívala se na svou matku, která se stále dívala jen před sebe, ale právě po dlouhých letech promluvila. „Mami!“ postavila se Jazmín před ní, „ty mluvíš!“ Pastora sice očima hleděla někam do zdi, ale znovu promluvila: „Asi ano!“ „Mami!“ padla jí Jazmín kolem krku, „ty mluvíš! Ty mluvíš!“ křičela od štěstí. „To je tu ale radosti!“ vešel do Pastořina pokoje lékař. „Pane doktore, ona teď promluvila!“ řekla mu Jazmín nadšeně. „Opravdu?“ zvolal lékař překvapeně, „paní Valdézová, jak se cítíte?“ zeptal se jí. „Dobře,“ odvětila mu Pastora, aniž by se na něj podívala. „Vidíte, ona mluví!“ radovala se Jazmín. „Vidím a slyším!“ usmál se lékař. „Ale proč má stále ten nepřítomný pohled?“ zeptala se Jazmín. „Nebojte se, Jazmín, když konečně promluvila, brzy se jistě vrátí do normálu!“ odvětil jí lékař. „Mami, slyšela si to? Budeš zase v pořádku!“ zvolala Jazmín šťastně a pevně svou matku objala.

„Vaše dítě je v naprostém pořádku! Můžete být klidní!“ řekla lékařka Sebastianovi a Nancy, když přejížděla Nancy po břiše a dívala se přitom na ultrazvuk. Sebastian držel Nancy za ruku a šťastně se dívali na svoje dítě. „Opravdu, paní doktorko, je všechno v pořádku?“ ujišťovala se Nancy. „V nejlepším pořádku!“ odvětila jí lékařka, „vaše dítě se vyvíjí zcela normálně, tak jak má!“ „A, paní doktorko, je to kluk nebo holka?“ zeptala se Nancy. Lékařka se nadechovala k odpovědi, když jí do toho Sebastian skočil: „Nancy, už na posledním ultrazvuku jsme se přece domluvili, že se necháme překvapit!“ připomněl jí. „Já vím, miláčku, ale já to ty tři měsíce už asi nevydržím!“ řekla Nancy nedočkavě, „tak co kdyby si teď odešel a paní doktorka to řekla jen mně!“ navrhla. „Ne, ne, žádný takový! Paní doktorka by to sice řekla jen tobě, ale ty bys zase nevydržela si to nechat jen pro sebe, takže by to hned věděla, Jazmín, Sam a od nich další a další a nakonec bych byl já jediný, kdo by to nevěděl a to teda ne!“ řekl Sebastian rozhodně. „Tak teda ne no!“ vzdychla Nancy smutně. „Nancy, nebuďte smutná, já myslím, že až toho človíčka uvidíte, budete šťastná, že jste se nechala překvapit!“ usmála se na ni lékařka. Nancy jí úsměv opětovala a pak se usmála na Sebastiana, který ji políbil.

Leticia a Ramon spolu leželi v posteli a líbali se. „Nepůjdeme se osprchovat?“ zeptal se Ramon. „Právě jsem to měla na jazyku!“ chtivě se Leticia usmála a pak se vášnivě políbili. V tom někdo zazvonil u dveří. „Bože, kdo to zase otravuje?“ zvolala Leticia. „Vyřiď to rychle, já jdu zatím napřed!“ řekl jí Ramon, políbil ji a pak vběhl do koupelny. Leticia si oblékla župan a šla otevřít. „Co se děje takhle brzy po ránu?“ zeptala se otráveně. „Přišla jsem ti něco říct!“ odvětila jí Karina, když vešla dovnitř. „Hm, tak mluv, ale rychle, protože Ramon na mě čeká ve sprše!“ usmívala se Leticia. „Neboj se, dlouho tě nezdržím!“ ironicky se Karina usmála. Otevřela kabelku, vytáhla z ní zbraň a zamířila na Leticii. „Karino, co to děláš? Zbláznila ses?“ vyděsila se Leticia. „Ano, zbláznila! Protože jsem naivně věřila tobě a Adrianovi! Takovým zrádcům!“ zakřičela na ni. „Karino, prosím tě, uklidni se! Já nechápu, o čem mluvíš!“ řekla jí Leticia vyděšeně. „Moc dobře jsi věděla, jak Adriana miluju! Moc dobře jsi to věděla, ale přitom ti nevadilo se mi vysmívat, když jsi s ním byla v posteli!“ křičela Karina nenávistně. „Kdo ti to?“ zeptala se Leticia, ale hned jí to došlo, „jak můžeš Sebastianovi věřit? Řekl ti to jen proto, aby mě pošpinil ještě víc!“ snažila se bránit. „Marně se obhajuješ, Leticie! Zradila jsi mě a zradu já neodpouštím!“ zvolala Karina nenávistně a prstem na spoušti začala pomalu hýbat. „Co tam Leticia tak dlouho dělá?“ podivil se Ramon a rozhodl se, že se půjde podívat. „Ne, Karino, prosím tě, ne! Nedělej to!“ prosila ji Leticia zoufale. „Sbohem, sestřičko!“ řekla Karina naprosto klidně a pak vystřelila. Leticia padla na zem. V tu chvíli vešel do místnosti Ramon a než se stačil vzpamatovat, střelila Karina i jeho. Pak zbraň uložila do kabelky a odešla, jakoby se nic nestalo.

Madrid, Španělsko

Aurora seděla na houpačce na zahradě své babičky. Byla smutná, protože se jí po všech moc stýskalo. Už by se nejraději vrátila domů, ale její babička jí vždycky musela zklamat tím, když jí řekla, že ještě bude muset zůstat. Do prosklených dveří, které vedly na zahradu, se postavil Miguel. Smutně se usmál a šel za ní. Když už byl skoro u ní, Aurora si všimla, že k ní někdo jde. „Migueli!“ celá se rozzářila a skočila mu do náruče. „Ahoj, beruško!“ silně ji Miguel svíral v náručí. „Migueli, ty jsi pro mě přijel! Vezmeš mě s sebou domů za Sam, že ano?“ ptala se Aurora šťastně. „Ano, vezmu tě domů!“ usmál se na ni Miguel, „ale i se Sam!“ dodal. Aurora se na něj nechápavě podívala, a tak se s ní Miguel otočil, aby viděla, že v prosklených dveřích nyní stála Samantha. Ta měla slzy v očích. „Moje Sam!“ zvolala Aurora šťastně, a jakmile ji Miguel položil na zem, rozběhla se k ní. „Sam, Sam, Sam!“ volala šťastně. Samantha jí běžela naproti a těsně před ní si klekla a Aurora jí padla kolem krku. Samantha ji silně držela v náručí a po tváři jí stékaly slzy štěstí. „Holčičko moje, jak jsem jen na tebe mohla zapomenout!“ plakala. Mezitím k nim došel Miguel, přiklekl si k nim a obě silně objal. Všichni tři byli šťastní, že jsou zase spolu.