„Sam,“ oslovila ji Aurora, když se jí podívala do očí, „už jsi zdravá?“ „Ano, už jsem úplně zdravá!“ usmála se Samantha a pohladila ji po vlasech. „Já jsem se o tebe moc bála, Sam, myslela jsem, že mi umřeš!“ rozplakala se Aurora, „a pak mi nikdo o tobě nic neřekl. Teta Eva mi řekla, že musím odjet s Maríou Elenou sem a já jsem plakala, že nechci, že chci zůstat u tebe, ale teta mi to nedovolila!“ plakala. „Prosím tě, zlatíčko, už neplakej!“ utírala jí Samantha slzy, „všechno zlé už je za námi! Od této chvíle už budeme navždycky spolu, to ti přísahám!“ usmála se na ni. „I s Miguelem?“ podívala se Aurora na něj. Miguel se usmál a políbil ji na tvář. „Ano, Auri! Od této chvíle už budeme všichni tři spolu! Navždy!“ usmál se. Aurora se rozzářila, obou se chytla kolem krku a přitiskla si je k sobě. Všichni plakali štěstím.

Caracas, Venezuela

Erika se probudila a cítila se hrozně slabá. Pomalu vstala a došla do koupelny, kde si opláchla obličej. Podívala se na své ruce a viděla, jak se třesou. Přitom si vzpomněla na slova svého lékaře, že se její stav bude pomalu zhoršovat. Jednou rukou chytla tu druhou a snažila se ten třes zastavit. Z očí jí vytryskly slzy. „Bože, ještě ne! Ještě si mě neber, prosím! Ještě musím spoustu věcí napravit!“ plakala zoufale. „Eriko,“ uslyšela hlas své matky. Rychle si utřela slzy, a když Victoria vešla do koupelny, snažila se Erika tvářit, jako že se vůbec nic neděje. „Dobré ráno, mami!“ usmála se na ni a políbila ji na tvář. „Jsi v pořádku?“ podezřívavě se na ni Victoria podívala. „Samozřejmě, proč bych nebyla!“ usmála se Erika, „chtěla jsi mi něco?“ snažila se rychle změnit téma. „Ano, včera už jsi spala, tak jsem ti nestihla říct, že jsem ještě večer telefonovala Miguelovi!“ řekla jí Victoria. Erika jí naznačila, aby pokračovala. „Potřebovala jsem se ujistit, že je Samantha s ním a on mi řekl, že je a že je v naprostém pořádku!“ dodala Victoria. Erika se usmála. „A pak jsem ho požádala, aby ji nějak připravil na to, že si ji její rodina našla! Aby to pro ni pak nebyl až takový šok, až jí řekneme, kdo jsme!“ vysvětlila jí Victoria. „To jsi udělala dobře, mami!“ usmála se Erika. „Teď jsou právě spolu v Madridu! Jeli tam pro Auroru! Tak jsem myslela, že až se vrátí, tak bychom jí to mohly říct! Co na to říkáš?“ řekla jí Victoria o svém návrhu. „Já myslím, že je to skvělý nápad!“ usmála se Erika. Victoria jí úsměv opětovala a objala ji. Erika ji objímala a měla co dělat, aby se přitom nerozplakala.

Sebastian ještě večer informoval rodinného právníka o tom, co zjistili o Adrianovi a ten nyní právě přišel k nim domů, aby jim tu informaci potvrdil nebo vyvrátil. „Dobrý den, pane doktore!“ podal mu Sebastian ruku, „jsem rád, že jste se na to podíval tak rychle!“ „Tak co jste zjistil? To obvinění je holý nesmysl, že ano?“ zeptala se Eva, která byla také v hale společně ještě i s Maríou Elenou. „Bohužel ne, paní Santanderová!“ odvětil jí právník vážně, „zašel jsem do vězení za těmi muži, co byli ze smrti vašeho syna obviněni. Řekl jsem jim, že se jim pokusím snížit trest, pokud mi potvrdí, že si je na zabití vašeho syna Jorgeho najal váš syn Adrian! A jak slyšeli snížení trestu, hned se rozpovídali! Skutečně si je váš syn najal, vymyslel celý plán a oni ho jen zrealizovali! Ale strůjcem všeho byl váš syn!“ María Elena se znovu rozplakala a Sebastian ji objal. „Ne, já tomu prostě nevěřím!“ zakřičela Eva, „vždyť ti chlapi mohli lhát jen proto, aby se jim snížil trest! Já prostě nevěřím tomu, že můj Adrian je vrah! To ne!“ křičela zoufale. „Ale je!“ řekl někdo. Všichni se podívali ke dveřím. Ani si nevšimli, že během toho, co právník mluvil, vešla dovnitř Karina. „Adrian je vrah!“ zopakovala. „Co to říkáš, Karino?“ zakřičela na ni Eva. „Už na střední škole zabil svou spolužačku!“ řekla Karina. Všichni na ni šokovaně hleděli, mimo právníka. „Jmenovala se Alfonsina Pescaová a dost se podobala Samanthě! Adrian ji chtěl, ale ona ho vždycky odmítala! A její poslední odmítnutí se jí stalo osudné! Adrian ji znásilnil a pak zabil!“ řekla Karina vážně. „Vy jste se opravdu všichni zbláznili!“ zvolala Eva rozčíleně, „Karino, jak něco takového můžeš tvrdit, když nemáš žádné důkazy!“ zakřičela na ni. „Adrian se mi jednou sám přiznal! Ale vyhrožoval mi, že jestli to někomu řeknu, tak mě taky zabije!“ pokračovala Karina, „navíc jsem i mluvila s Alfonsininou sestrou, která mi to jen potvrdila! A řekla mi, že si myslí, že Adrian neskončil ve vězení jen proto, že jeho otec, tedy Hermes, uplatil policii!“ „Je to tak!“ řekl právník. Všichni svou pozornost nyní obrátili zase na něj. „Byl jsem u toho, když váš manžel předal policistům tučnou částku s tím, že veškerá obvinění proti vašemu synovi budou stažena!“ vysvětlil Evě, „a mně pak řekl, abych vám to nikdy neřekl, protože nechtěl, abyste se trápila!“ „Tak tady to máš, mami!“ zakřičela na ni María Elena, „celý život si Adriana upřednostňovala, mohl si dělat všechno, co chtěl! A přitom stačil i vraždit!“ zoufale plakala. Sebastian ji silně sevřel v náručí a hladil ji po vlasech. Eva jen nechápavě lapala po dechu. „Slečno, musíte jít se mnou na policii…“ obrátil se právník na Karinu, jenže ta už byla pryč. Stejně jako si nikdo nevšiml jejího příchodu, nevšimli si ani odchodu.

Madrid, Španělsko

Samantha, Miguel a Aurora se převlékli do plavek a vyrazili na pláž. Samantha a Miguel se drželi za ruce a s úsměvem pozorovali Auroru, která se honila s vlnami. Vždy doběhla až k ní, a když se vlna vracela, Aurora před ní utíkala. Miguel si Samanthu přitáhl k sobě a políbil ji. Pak se rozběhl k Auroře, a když to nečekala, tak ji chytil do náruče a začal se s ní točit. Oba se smáli a Samantha, která na ně s úsměvem hleděla, měla pocit, že už nemůže být šťastnější. Pak se Miguel zastavil a Aurora mu něco pošeptala. Miguel přikývl a postavil Auroru na zem. Pak došel k Samanthě a se šibalským úsměvem ji vzal do náruče. Samantha překvapením vykřikla a Miguel s ní šel do moře. „Migueli, opovaž se mě tam hodit!“ zamračila se na něj. „To byl Aurořin nápad!“ rozesmál se Miguel, a pak Samanthu pustil. Samantha se vynořila a s naštvaným úsměvem řekla: „Tak tohle ti nedaruju!“ skočila na něj a potopila ho. „Auroro, pojď mi pomoct ho utopit!“ volala na ni se smíchem. Aurora k nim doplavala, a pak společně se Samanthou potápěly Miguela pod vodu. „Tak dost konec, vzdávám se!“ řekl Miguel nakonec. Samantha a Aurora zajásaly, že bitvu vyhrály a objaly se. „Miluju vás!“ řekl Miguel se šťastným úsměvem a objal je.

Caracas, Venezuela

Eva si začínala uvědomovat, že celý svůj život žila v naivních představách, jakého má dokonalého syna. A potom, co včera viděla, jak dopadla Rosario, si začínala uvědomovat, že to nejspíš zdědil po svém otci. A potřebovala se v tom ujistit. „Jak se cítíš?“ zeptala se, když vešla do Rosariina pokoje. „Mnohem lépe!“ pousmála se Rosario. Eva si k ní přisedla. „Rosario, to co ti včera Luis Adrian udělal, to se asi nestalo poprvé viď?“ zeptala se opatrně. „Po asi desátém zbití jsem to přestala počítat!“ odvětila jí Rosario zničeně, „a když mě nezmlátil, tak mě…“ „Vím, co chceš říct!“ skočila jí Eva do toho, aby to Rosario nemusela vyslovovat. „To byl vždycky takový?“ zeptala se. „Změnilo se to po naší svatbě!“ odvětila jí Rosario, „do té doby byl milý, galantní, prostě princ z pohádky! Po svatbě si mě přetvořil k obrazu svému! Začal mi říkat, co mám nosit, jak mám vystupovat, jak se chovat, ale hlavně mi neustále ubližoval! Týral mě všemi možnými způsoby, protože mu to dělalo dobře!“ rozplakala se. Eva byla úplně na dně. „Řekl mi, že ty si jeho třetí žena! Víš něco o těch předchozích?“ zeptala se. „Vím, jen to, že jsou mrtvé!“ odvětila jí Rosario. Eva ztuhla. „Nevím, jak umřely, ale jsem si jistá, že v tom měl Luis Adrian prsty! Několikrát mi totiž vyhrožoval, že jestli nebudu poslouchat, tak by se mi mohlo něco stát!“ vzlykala Rosario. Eva byla opět na zhroucení. Vždy pro ni existoval jen Adrian a ve vzpomínkách zase Luis Adrian. A najednou zjistila, že jsou to muži, kteří si libují v ubližování žen a navíc jsou to i vrazi.

„Tak jak to dopadlo?“ zeptala se Nancy Sebastiana, když se vrátil do jejich bytu. „Samantha měla pravdu!“ vzdychl Sebastian zničeně, „Adrian si skutečně ty muže najal, aby Jorgeho zabili!“ řekl a z očí mu vytryskly slzy. Nancy ho objala. „Kvůli Maríi Eleně jsem se snažil být silný, ale už nemůžu!“ plakal Sebastian, „Adrian si umanul, že chce Samanthu a kvůli tomu musel Jorge umřít, protože mu stál v cestě! Pane Bože!“ zakřičel od vzteku a bolesti. „Jen plakej, miláčku, uleví se ti!“ silně ho Nancy objímala a jí samotné také po tváři stékaly slzy. „A pak tam přišla Karina,“ řekl Sebastian, když se jí podíval do očí, „a řekla nám, že Adrian už na střední škole zabil jednu svou spolužačku, která ho nechtěla!“ Nancy byla v šoku. „Takže kdyby si Adrian Samanthu vzal a ona by ho odmítala, nebo kdyby ho náhodou přestala bavit, tak by ji nejspíš pak taky zabil!“ zvolal Sebastian nenávistně. Nancy jen šokovaně pokroutila hlavou a znovu ho objala. V tom je vyrušilo klepání u dveří. Oba si utřeli slzy a Nancy šla otevřít. Dovnitř vešel policista. „Pan Sebastian Santander?“ zeptal se. Sebastian přikývl. „Co se děje?“ zeptal se. „Pane Santandere, musím vám s lítostí oznámit, že jsme právě vaši manželku našli mrtvou!“ oznámil mu policista. Nancy chytla Sebastiana za ruku, aby mu dodala podpory. Sice věděla, že Leticii nemiloval, ale přece jen s ní strávil kus života. „Byla zavražděna! A s ní i jistý Ramon Munderey!“ dodal policista. A to už nebyli Sebastian a Nancy jen zarmoucení, ale i šokovaní.

Madrid, Španělsko

Samantha a Migueli seděli na pláži a pozorovali Auroru, jak si nedaleko nich dělá z písku bábovičky. „Moje malá!“ vzdychla Samantha šťastně, „ztratila jsem s ní tolik času!“ dodala smutně. „Však my všechno doženeme, miláčku!“ usmál se na ni Miguel a políbil ji. „Máš pravdu!“ opětovala mu Samantha úsměv a chytla ho za ruku. Pak se zadívala znovu na Auroru a Miguel se rozhodl, že jí řekne to, co slíbil Victorii. „Sam, musím ti něco říct!“ řekl vážně. „Co?“ zeptala se Samantha. „Během té doby, co si ztratila paměť, tak se ve tvém životě něco změnilo, aniž bys o tom věděla!“ odvětil jí Miguel. „Co tím myslíš?“ nechápala Samantha. „Už nejsi sama!“ řekl jí Miguel. „Vždyť já vím! Mám přece tebe a Auroru!“ usmála se Samantha, „a spoustu dalších přátel!“ „To ano, ale já jsem to myslel trochu jinak!“ odvětil jí Miguel. „Tak to ti opravdu nerozumím!“ zasmála se Samantha. „Už nejsi sirotek! Našla si tě tvá rodina!“ řekl jí Miguel. Samantha vykulila oči. „Cože?“ „Máš matku a sestru!“ usmál se Miguel. „Ale jak? Kdo? Kdy? Já to nechápu!“ kroutila Samantha hlavou. „Klid, lásko,“ pohladil ji Miguel po vlasech, „všechno se brzy dozvíš!“ „Migueli, řekni mi to! Kdo je to?“ vyptávala se Samantha. „Já ti to nesmím říct! Slíbil jsem jim to! Jen chtěly, abych tě na to připravil!“ vysvětlil jí Miguel. „Jenže já už jsem si jako malá přísahala, že svou matku nechci nikdy vidět, když mě odložila!“ odvětila mu Samantha smutně. „Ona tě neodložila tak, jak si myslíš!“ řekl jí Miguel, „až ji uvidíš, tak ti to všechno sama vysvětlí!“ usmál se. Samantha nevěděla, jak má reagovat. Miguel věděl, že je zmatená, a tak ji silně objal, aby věděla, že všechno bude v pořádku.

Caracas, Venezuela

Eva zavolala Luisi Adrianovi, aby přišel, a ten právě dorazil. „Nevyrušila jsem tě z něčeho?“ zeptala se ho Eva. „Ne vůbec ne! A ty mě navíc můžeš vyrušovat kdykoliv z čehokoliv!“ usmál se Luis Adrian. „A kde máš Rosario?“ zeptala se Eva. „Zůstala doma!“ zalhal jí Luis Adrian. Pravda byla, že trnul vzteky, kde může být. „Ahoj, Luisi Adriane!“ ozvalo se ze shora. Luis Adrian se podíval nahoru na schody a viděl Rosario, kterou podpírala María Elena. „Miláčku, co tady děláš?“ zvolal Luis Adrian šokovaně. „V pořádku, Marío Eleno, odveď Rosario zpátky do pokoje!“ řekla jí Eva. María Elena ji poslechla a pomohla Rosario vrátit se zpátky. „Co to má znamenat?“ zeptal se Luis Adrian. „A to se spíš nezeptáš, kdo ji tak zbil?“ odvětila mu Eva protiotázkou, ale než stačil něco říct, Eva pokračovala: „Vlastně já ani nechci slyšet ty tvoje lži! Vím, že jsi ji zbil ty, Luisi Adriane! Stála jsem včera za dveřmi, když jsi ji bil! Byla jsem z toho tak v šoku, že jsem tomu ani nedokázala zabránit!“ „Evo, to bylo poprvé, ujely mi nervy! Už se to víckrát nestane! Jestli chceš, přímo před tebou se Rosario omluvím!“ snažil se Luis Adrian obhajovat. „Ty, už se k ní víckrát nepřiblížíš!“ hrozila mu Eva, „ale ráda bych ještě jednu věc věděla! Miloval jsi mě vůbec někdy? Nebo jsem byla jen taková bokovka na pobavení?“ zeptala se. Luis Adrian pochopil, že nemá smysl dál něco předstírat, že s Evou už si prostě neužije. Že si jen dojde pro Rosario a odjedou někam pryč. „No tak, jestli chceš slyšet pravdu, tak ano, byla si jen na pobavení! Prostě jen jedna z mnoha mých milenek!“ rozesmál se, „ale jestli tě to potěší, tak jsem tě měl nejradši, protože jsem miloval to tvoje vzdychání, jak strašně moc mě miluješ!“ smál se. Eva mu s veškerou nenávistí vrazila facku. Luis Adrian se jen pobaveně pousmál. „Dobře, to mi stačí!“ řekla Eva a šla ke vchodovým dveřím. Když je otevřela, vešlo dovnitř několik policistů. Luis Adrian ztuhnul. „Luisi Adriane Marrero,“ oslovil ho jeden z policistů, zatímco druhý mu nasazoval pouta, „zatýkáme vás na základě obvinění vaší manželky za psychické, fyzické a sexuální týrání, dále za omezování lidské svobody a v neposlední řadě za smrt vašich dvou bývalých manželek! Máte právo na advokáta! Cokoliv řeknete, může být použito proti vám u soudu!“ Luis Adrian se šokovaně díval na Evu, když ho policisté vyváděli ven.

O několik dní později

Samantha, Miguel a Aurora se vrátili zpátky do Caracasu. Auroru dovezli k Andrésovi a Fabiole a sami jeli k Miguelovi domů. Samantha byla cestou v autě pořádně nervózní, protože jí Miguel řekl, že tam na ni bude čekat její rodina. „Neboj se, miláčku, bude to dobré! Ony se na tebe už moc těší!“ usmál se na ni Miguel, když zastavil před domem. „Půjdeš tam se mnou?“ požádala ho Samantha. „Samozřejmě,“ odvětil jí Miguel a políbil ji. Samantha se pousmála a vystoupila z auta. Miguel ji chytil za ruku a vedl ji k domu. Čím blíže byli, tím Samanthě prudčeji bušilo srdce. V dlani svírala svůj přívěsek, jakoby chtěla, aby jí dodal odvahu a hlavně přinesl štěstí. „Připravená?“ zeptal se Miguel, když už stáli přede dveřmi. Samantha chvíli váhala, ale nakonec přikývla. Miguel otevřel dveře a Samantha pomalu vešla dovnitř. Miguel šel za ní. Samantha se lekla, když tam uviděla Eriku a Victorii. „Ale vždyť jsi mi řekl, že tu bude má rodina!“ obrátila se nechápavě na Miguela. Vůbec jí nedošlo, že to jsou ony. „Vždyť tu je! Ony jsou tvá rodina! Victoria je tvá matka a Erika je tvá sestra!“ odvětil jí Miguel. Samantha na ně šokovaně hleděla.