„To ale není možné!“ nemohla tomu Samantha věřit. „Sam!“ oslovila ji Victoria, „já vím, že je to těžko uvěřitelné! Že zrovna my tři po tom všem, co jsme si prožily, jsme jedna rodina, ale je to tak! A já bych ti to teď ráda všechno vysvětlila! Co se vlastně stalo! Proč jsi vyrůstala bez nás!“ Samantha se podívala na Miguela. „Vyslechni ji!“ pousmál se. Samantha se podívala na Victorii. „A může u toho Miguel být?“ zeptala se. Nechtěla být v takové důležité chvíli bez něj. „Samozřejmě!“ přikývla Victoria s úsměvem, „ani on ještě neví, jak to vlastně bylo!“ Všichni čtyři se tedy posadili. Samantha a Miguel na jednu pohovku a Erika s Victorií na druhou. A poté začala Victoria vyprávět. O soužití s Danilem, o tom, jak s ní zacházel, o tom, jak ho nakonec v sebeobraně zabila, o tom, jak jí jeho matka vzala její dcery a i o tom, jak se pak té mladší musela vzdát, aby jí zachránila život. Až se dostala ke chvíli, která jim třem změnila život. „Když mi ta služebná řekla slovo mrtvá, vůbec mě v tu chvíli nenapadlo, že by ta dcera, o které mluvila, mohla být dcera těch lidí!“ plakala Victoria, „myslela jsem, že jsi to ty, Sam! A v té chvíli se mi zhroutil svět! Tolik jsem za vás dvě bojovala, ale nakonec jedno nedorozumění vám oběma zničilo život! Ty, Sam, jsi musela vyrůstat v sirotčinci! Sama bez rodiny! A Erika,“ chytla ji za ruku a nešťastně se na ni podívala, „vlastně vyrůstala taky sama, protože jsem se tak trápila tvou údajnou smrtí, Sam, že už jsem se ani o ni nedokázala postarat!“ plakala. Plačící Erika Victorii objala. Samantha také plakala a Miguel ji silně objímal. „A jak jste nakonec zjistily, že nejsem mrtvá?“ zeptala se Samantha. „To díky Zoe!“ odvětila jí Victoria, „znovu se objevila v mém životě a to jen proto, aby se mi pomstila! Chtěla vidět, jak se trápím a nakonec mi prozradila, že žiješ! Dokonce mi řekla, že ví, kdo jsi, ale kvůli tomu, že mě dál chtěla vidět utrápenou, tak mi to neřekla! Proto jsem si najala detektiva, Lorenza Cazana, který teď chodí s Jazmín, a ten tě našel!“ „Já nevím, co mám na to všechno říct!“ zavzlykala Samantha. „Chápu, potřebuješ čas si to srovnat v hlavě!“ smutně se Victoria usmála. „A jakto, že Zoe vlastně tak zničehonic odešla?“ zeptal se Miguel. „Erice se podařilo ji přesvědčit, aby odešla!“ vděčně se na ni Victoria usmála, „ale nevím, jak se jí to podařilo!“ „Řekla jsem jí, aby se ještě pokusila začít nový život! A taky, aby se nebála, že i po jejím odchodu se budeš trápit dál!“ odvětila jí Erika. „Jak to myslíš, Eriko?“ zeptala se Victoria nechápavě. „Vím, že jste se poslední dobou ptali sami sebe, proč jsem se najednou tak změnila!“ řekla Erika, „proč jsem tobě, mami, odpustila! Proč jsem se s tebou, Migueli, rozvedla! Proč jsem tebe, Sam, přijala za sestru! Proč jsem najednou udělala něco, co bych nikdy dřív neudělala! Má to pouze jedno vysvětlení!“ zesmutněla a prozradila jim svůj osud, „já totiž umírám!“ Všichni ztuhli.

Sebastian přivezl Evu a Maríu Elenu domů. Všichni tři byli v černém, protože právě byli na Leticiině a Ramonově pohřbu. „Tak já zase pojedu, aby na mě Nancy dlouho nečekala!“ řekl Sebastian, když je doprovodil do domu, a rozloučil se s Maríou Elenou polibkem na tvář. „Sebastiane, počkej, prosím!“ požádala ho Eva, „já bych si ráda s váma dvěma promluvila! Je to důležité!“ Sebastian přikývl, že tedy ještě zůstane a všichni se postavili doprostřed haly. Eva k nim chvíli stála zády, a když se otočila, řekla: „Já bych se vám chtěla omluvit!“ Oba dva byli překvapení. Za celý jejich život se nestalo, že by se jim jejich matka za něco omluvila. A že příležitostí měla hodně. „Posledních několik dní bylo pro mě životní lekcí a pochopila jsem, jaká špatná matka jsem byla!“ vysvětlovala Eva, „nadržovala jsem Adrianovi jen proto, že byl synem mé životní lásky! A co se z obou nakonec vyklubalo? Obyčejní vrazi a tyrani! Tolik jsem je milovala, že jsem neviděla, co se mi ve skutečnosti odehrává před očima! A když jste se mi vy snažili oči otevřít, tak jsem vás nechtěla poslouchat! Byla jsem na vás zlá! A ani jeden z vás si to nezasloužil! A mě to teď moc mrzí! Chtěla bych to všechno napravit! Protože už jste mi zbyli jen vy dva! A nechci přijít i o vás!“ řekla chvějícím se hlasem. „Mami, ty o nás nepřijdeš!“ rozplakala se María Elena a objala ji. „Odpusť mi to, holčičko moje! Odpusť mi, že jsem na tebe byla tak tvrdá!“ plakala Eva. „Jestli už taková nebudeš, tak ti to ráda odpustím!“ odvětila jí María Elena a usmála se. „Už nikdy, to ti přísahám!“ přes slzy se Eva usmála a María Elena ji znovu objala. Pak se obě podívaly na Sebastiana. „Sebastiane, chci, aby ses vrátil zpátky domů!“ požádala ho Eva. „Mami, ale já se nevrátím bez…“ „Samozřejmě chci, aby ses vrátil i s Nancy!“ přerušila ho Eva a upřímně se usmála, „vždyť už brzy mi porodí první vnouče! A já ho chci vidět vyrůstat! A slibuju vám, že až budu mít těch vnoučat víc, tak je budu milovat všechny úplně stejně!“ vzlykala. „Mami!“ zvolal Sebastian dojatě a objal ji. Pak k sobě oba přitiskli i Maríu Elenu. Poprvé v životě se cítili jako opravdová rodina.

„Co?“ vyskočila Victoria šokovaně z pohovky. „Lékaři mi objevili zhoubný nádor na mozku!“ řekla Erika, když se postavila. „Takže ty jsi tehdy opravdu omdlela?“ zeptal se Miguel, který se se Samanthou také postavil. „Ano a tehdy mi ten nádor objevili!“ odvětila mu Erika, „ale nemusíš si dělat výčitky svědomí, Migueli, že jsi mi nevěřil! Po tom všem, co jsem ti provedla, to chápu!“ „Ale dá se s tím přece ještě něco dělat, ne?“ zeptala se jí Victoria doufaje v kladnou odpověď. „Ne, mami, nedá! Lékař mi řekl, že se tento typ nádoru tvoří i několik let! Nejdřív je malý, a tak není vůbec vidět, a když už je vidět, tak už je příliš pozdě!“ odvětila jí Erika klidným hlasem. „Ne!“ vykřikla Victoria zoufale a objala ji. Samantha plakala a Miguelovi se už také lesklo v očích. „Kolik ti zbývá času?“ zeptal se opatrně. „Necelý rok!“ odvětila mu Erika. Victoria se posadila. Už se bolestí nedokázala udržet na nohou. Erika si k ní přisedla. „Neboj se, mami, já už jsem se svým osudem smířila!“ smutně se na ni usmála, „beru to jako trest za to, jak jsem se ke všem chovala! Za všechny ty zlé věci, co jsem napáchala! A taky proto jsem na všechno změnila názor! Chci z tohoto světa odejít s pocitem, že mě lidé mají rádi a ne že mě nenávidí!“ Smutně se usmála, pohladila Victorii po vlasech, a pak se postavila před Samanthu a Miguela. „Sam, když mi máma vyprávěla, jak to vlastně všechno bylo, tak mi i řekla, že když jsme ještě byly spolu, tak jsem ti řekla, že jako tvá velká sestra tě budu muset chránit! To jsem bohužel nesplnila, ale doufám, že ti to vynahradím tím, že tě udělám šťastnou! I když Miguela pořád miluju, chápu, že on už miluje tebe! A jestli někdo jiný než já, může mít Miguela, tak je to jedině moje malá sestra! A jestli někdo může chránit a udělat šťastnou mou malou sestru, tak je to jedině Miguel!“ usmála se. Samantha ji s pláčem padla do náruče. Erika se šťastně usmívala. „Teď radši zkus utěšit mámu!“ řekla, když se od ní Samantha odtáhla. Samantha přikývla a přisedla si k Victorii. Silně ji objala a řekla: „Mami, jsem tady, už neplakej!“ Victorii tak po tváři stékaly slzy bolesti kvůli Erice, ale teď i slzy štěstí díky Samanthě, když jí řekla „mami“. Na toto oslovení čekala tak dlouho. Miguel mezitím objal Eriku. „Bude to v pořádku! Neopustíme tě!“ vzlykal. Erika se slzami v očích přikyvovala.

„Rosario, ráda tě vidím!“ usmála se na ni Eva, když Rosario vešla do haly. „Já tebe taky, Evo!“ opětovala jí Rosario úsměv a obě se objaly. „Copak tě přivádí?“ zeptala se Eva. „Přišla jsem se s tebou rozloučit!“ odvětila jí Rosario. „Odjíždíš?“ zvolala Eva překvapeně. „Už mě tu nic nedrží! Vlastně nikdo!“ s úsměvem si Rosario oddychla, „a proto se chci vrátit domů! Chybí mi má rodina! Neviděla jsem je několik let!“ „Ano, jistě, to chápu!“ pousmála se Eva, „ale budeš mi chybět!“ „Ty mě taky! A hlavně ti nikdy nepřestanu být vděčná, že jsi mi zachránila život!“ odvětila jí Rosario. „Však ty jsi mi ho taky zachránila!“ řekla jí Eva, „díky tobě jsem dostala druhou šanci se svými dětmi!“ Rosario se usmála. „No už budu muset jít! Venku na mě čeká taxík!“ řekla. „Tak se měj hezky, a kdyby si tu náhodou někdy byla, tak se určitě zastav!“ řekla jí Eva. „Nápodobně,“ odvětila jí Rosario a obě se objaly. „A hodně štěstí v hledání nové lásky!“ dodala Eva s úsměvem. „Nápodobně!“ zasmála se Rosario. „Ale prosím tě, copak já!“ mávla Eva rukou. „Nikdy není pozdě!“ usmála se Rosario a pak odešla. Eva se zamyslela a usmála se.

Jazmín a Lorenzo vešli do Pastořina pokoje. „Jazmín!“ usmála se na ni Pastora. Jazmín se chtělo plakat. Lékař měl pravdu a Pastořin stav se opravdu každým dnem zlepšoval. A Jazmín to pokaždé dojalo. „Ahoj, mami!“ usmála se a políbila ji na tvář. „Ahoj, Pastoro!“ pozdravil ji Lorenzo a také ji políbil na tvář. „Mami, my jsme ti přišli něco říct!“ usmála se Jazmín. „A co?“ zeptala se Pastora. „Nejdřív jsme mluvili s tvým lékařem, jestli to bude možné, a ten nám to dovolil, takže teď jsme ti přišli oznámit, že se už brzy nastěhuješ k nám do bytu!“ šťastně se Jazmín usmívala. „Lorenzo, tobě nebude vadit žít s tchýní?“ zeptala se ho Pastora. „Však my už to nějak zvládnem!“ rozesmál se Lorenzo. „Tak jo!“ souhlasila Pastora. Jazmín se rozzářila a padla jí do náruče.

María Elena a Tomas šli ruku v ruce po ulici. „Tomasi, já jsem tak šťastná! Poprvé v životě jsem opravdu šťastná!“ usmívala se. Tomas se zastavil a chytil ji za ruce. „A já jsem šťastný, že jsi šťastná!“ usmál se na ni. „Nejen, že mám tebe, ale teď mám už i mámu! Jsem si jistá, že teď už je všechno na té správné cestě!“ usmála se María Elena. „Ano to je!“ odvětil jí Tomas a pak se něžně políbili.

Eva zastavila před domem Mendozových ve chvíli, kdy z něj vycházel Gerardo. Vystoupila a Gerardo se dost divil, když ji uviděl. „Dobré odpoledne!“ usmála se na něj Eva. Gerardo se otočil za sebe, aby se podíval koho to zdraví, ale nikdo za ním nebyl, takže mu došlo, že to nejspíš bylo na něj. „Co že jste na mě tak milá?“ zeptal se nechápavě. „Přišla jsem totiž zakopat válečnou sekeru!“ odvětila mu Eva. Gerardo nevěřícně zakroutil hlavou. „Asi víte, co se v naší rodině stalo!“ řekla Eva. „Něco se ke mně doneslo!“ odvětil jí Gerardo. „A já teď přehodnocuju svůj život! A tak bych chtěla začít znovu se všemi, se kterými jsem moc zadobře nebyla!“ vysvětlila mu Eva, „bylo by to ještě možné?“ „No nevím, jestli mi budete ještě sympatická, když už na mě nebude štěkat!“ vtipkoval Gerardo. Eva se rozesmála. „Takže to bylo ano?“ zeptala se. „To bylo velké ano!“ usmál se Gerardo. Eva mu úsměv opětovala.

O dva týdny později

„Kam mě to vezete?“ zeptala se Samantha Eriky a Victorie. „To je překvapení!“ odvětily jí obě zároveň. Po chvíli Victoria zastavila před jednou budovou. Vystoupily a v budově nastoupily do výtahu, který je vyvezl až na střechu. Když se výtahové dveře otevřely, Samantha ztuhla, když před sebou viděla stát helikoptéru. „Co to má znamenat?“ zeptala se. „Proletíme se!“ odvětily jí Erika s Victorií opět zároveň, každá ji chytla z jedné strany za ruku, a i když Samantha nechtěla, dotlačily ji až do helikoptéry. „Vy mě chcete zabít, že ano? Už jsem vás prokoukla!“ snažila se Samantha žertovat, ale do smíchu jí moc nebylo. Létání zrovna dvakrát ráda neměla. Erika a Victoria se jen zasmály a řekly pilotovi, že už může vzlétnout. Samantha měla ještě chvíli strach, ale nakonec se jí to zalíbilo. S úsměvem hleděla ven. Po pár minutách odlétly z Caracasu a přiblížily se k místu, které Samantha dobře znala. „To je Gerardova hacienda!“ ukázala na dům pod sebou. Pak helikoptéra letěla nad řekou a po chvíli si Samantha na břehu řeky něčeho všimla. Vykulila oči, když si přečetla obrovský bílý nápis, na kterém stálo: „Sam, vezmeš si mě?“ Zalapala po dechu a podívala se na Eriku a Victorii. Ty se jen šibalsky usmívaly. Samantha neměla slov. Pilot pak kousek od nápisu přistál. Všechny tři vystoupily a Samantha už v dálce viděla Miguela. „Tak běž,“ řekla jí Erika a usmála se. Victoria na ni pokývla hlavou a Samantha šla. Jak se Samantha přibližovala, viděla, že nápis je složen z několika tisíců bílých růží a Miguel držel v rukou ještě jednu velkou kytici. Když k němu Samantha přistoupila, už měla tváře zalité slzami. Miguel se na ni usmál a předal ji kytici. Pak si před ní poklekl a z kapsy vytáhl bílou krabičku. Otevřel ji a v ní se třpytil nádherný diamantový prsten. „Sam, vezmeš si mě?“ zeptal se. „Ano, lásko moje!“ rozplakala se Samantha. Miguel se usmál a prsten ji nasadil. Pak se postavil, objal ji a oba se dlouze políbili. Erika a Victoria stály u helikoptéry a s úsměvem je pozorovaly. Victoria byla dojatá a Erika, i když byla trochu smutná, věděla, že to tak musí být.

Ještě týž den odpoledne šli Samantha s Miguelem za Evou, aby se s ní na něčem důležitém domluvili. „Tak co potřebujete?“ zeptala se Eva, když se usadili v pracovně. „Tak asi nejdřív bychom ti měli říct, že jsme se právě zasnoubili,“ odvětil jí Miguel. „Ale tak to vám moc gratuluju!“ usmála se Eva. „A právě proto jsme za tebou přišli s návrhem, na který jsme už dlouho mysleli, ale zatím nebyla vhodná příležitost!“ dodala Samantha. Během dvou týdnů se Eva usmířila i se Samanthou, a tak si konečně po letech začali tykat. „O co jde?“ zeptala se Eva. „Pokud nám to dovolíš, chtěli bychom adoptovat Auroru!“ odvětila jí Samantha. Eva byla překvapená. „Chtěli bychom, aby vyrůstala v úplné rodině!“ řekl Miguel, „protože ona si to zaslouží! Nechceme, aby se celý život trápila tím, že přišla o oba rodiče! Chtěli bychom jí je proto alespoň nahradit!“ „A co až přijdou vaše vlastní děti?“ zeptala se Eva. „Evo, jestli se bojíš toho, že bychom pak Auroru odstrčili, tak to se nikdy nestane!“ ujistila ji Samantha, „vždyť já jsem ji vychovala! Už odmala jsem ji brala jako svou dceru a taky ji tak miluju!“ „A já jsem na tom úplně stejně, Evo,“ řekl jí Miguel, „jakmile jsem Auroru spatřil, hned jsem si ji zamiloval! Víš, že i já jsem přišel o dítě a Aurora se po té ztrátě, se kterou jsem se dlouho nemohl srovnat, stala zase světlem v mém životě!“ usmál se. Eva mu úsměv opětovala. „Tak jestli Aurora bude chtít, tak já nebudu proti!“ řekla. Samantha a Miguel se šťastně usmáli a objali se. Do pracovny přiběhla Aurora. „Sam, Migueli!“ skočila jim do náruče. „Ahoj, miláčku!“ pohladila ji Samantha po tváři. „Co tu řešíte?“ zeptala se Aurora. Všichni se rozesmáli. „Přišli jsme se tvé tety na něco zeptat! A ta nám to povolila, takže teď se na to ještě musíme zeptat tebe!“ řekla jí Samantha. „Tak se ptejte!“ odvětila jí Aurora. Samantha se na ni usmála a chytila ji za ruce. „Chtěli bychom tě s Miguelem adoptovat! Byla by si pak přede všemi naše dcera! Chtěla bys to?“ usmála se. Aurora se na chvíli zamyslela, a pak se zeptala: „A to bych vám mohla říkat mami a tati?“ Samantha a Miguel se na sebe usmáli, a pak jí Miguel odpověděl: „Pokud budeš chtít, tak budeme moc šťastní!“ „Tak jo, mami a tati!“ zasmála se Aurora a padla jim kolem krku. Samantha a Miguel si ji k sobě pevně přitiskly. Aurora se pak podívala na Evu a viděla, že je trochu smutná. Aurora se k ní proto rozeběhla a posadila se jí na klín. „Neboj, teto, i když už tu nebudu bydlet, tak pořád budeš moje teta! A María Elena sestřenice a Sebastian bratranec! Nepřijdete o mě!“ uklidnila ji. „Tak teď už jsem klidná!“ odvětila jí Eva se smíchem a objala ji. Samantha a Miguel se chytli za ruku a políbili se.

O čtyři měsíce později

„Tak děvčata, kdepak vás mám?“ volala Victoria na své dcery, když stála v hale svého domu. „Už jdeme!“ odvětila jí Erika, když společně se Samanthou scházela ze schodů. „Připravená na nákup svatebních šatů?“ usmála se Victoria na Samanthu. „Ano, ale jak už jsem řekla, chci nějaké úplně jednoduché!“ odvětila jí Samantha. „Uvidíme!“ usmála se Erika. „Tak půjdeme!“ řekla Victoria a otočila se k odchodu. „Mami, počkej ještě!“ zastavila ji Samantha, „já bych ti nejdřív ráda dala dárek, který mi dnes ráno přišel!“ usmála se. „Dárek? A jaký?“ zeptala se Victoria. Samantha se usmála a zatímco z kabelky vytahovala obálku, začala vysvětlovat: „Když jsme byli s Miguelem vyřizovat Aurořinu adopci, stavili jsme se ještě na jednom místě, kde jsem požádala o zapsání druhého jména!“ Victoria na ni nechápavě hleděla. Samantha ji předala obálku a zatímco do ní s Erikou hleděly, Samantha pokračovala ve vysvětlování: „Jsem už odmalička Samantha, a tak už to zůstane! Ale chtěla jsem mít i jméno, které jsi mi dala! Proto jsem ode dneška oficiálně Samantha Victoria Olivaresová!“ Usmála se a zeptala se: „Je to pro tebe hezký dárek, mami?“ „Ten nejkrásnější!“ odvětila jí Victoria dojatě a objala ji. Samanthě začal zvonit mobil. „Promiňte,“ omluvila se a podívala se na displej. „To je Miguel!“ usmála se a zdvihla to, „ahoj, miláčku!“ „Ahoj, lásko, kdepak jsi?“ zeptal se Miguel, který zrovna přicházel na parkoviště ke svému autu. „Jsem u mámy a Eriky! Právě chceme jít koupit svatební šaty! A taky ráno už mi přišel ten papír se změnou jména, tak jsem jim to teď řekla!“ „Určitě měli radost!“ usmál se Miguel, když nasedl do auta. „Ano, to měli!“ usmála se Samantha. „Sam!“ vykřikla Erika vyděšeně. Samantha se otočila a vyděsila se taky. „Ten hovor si vyřídíš potom!“ řekl jí Adrian, mobil jí vzal a vypnul ho. Miguel jeho hlas poznal, zahodil mobil a rychle jel za nimi. Samantha, Erika a Victoria se držely jedna druhé a vyděšeně se dívaly na Adriana a několik dalších mužů, kteří přišli s ním.

Miguel cestou zavolal policii, a co nejrychleji tam jel také. Bál se, co by jim mohl Adrian udělat. Zrovna projížděl kolem Eviny agentury a viděl ji, jak vychází ven společně s Gerardem. Zastavil a rozběhl se k nim. „Evo, musíš jet hned se mnou!“ řekl jí naléhavě. „Co se děje, Migueli?“ zeptala se vyděšeně, když viděla jeho výraz. „Adrian je právě ve Victoriině domě! Je tam i Sam a Erika! A já mám strach, že jim něco udělá!“ odvětil jí Miguel. „Pane Bože!“ zvolala Eva. „Evo, musíš jít se mnou! Třeba ho dokážeš přemluvit, aby se vzdal policii a neubližoval jim!“ řekl jí Miguel. „Ano, jeďme!“ odvětila mu Eva a i s Gerardem nastoupila do Miguelova auta.

„Sam, co jsi tak překvapená? Myslela sis, že jen tak zmizím a ty budeš mít jednou provždy klid?“ zasmál se Adrian, „ty ale nikdy nebudeš mít klid! Dokud budu naživu, tak budu usilovat o to, aby si byla moje!“ úlisně se usmál, „ i když vlastně o to už usilovat nemusím, protože teď si tě jednoduše vezmu a odvezu si tě s sebou někam hodně daleko, kde tě už nikdo nikdy nenajde!“ vítězně se rozesmál. Samantha se rozplakala. Victoria se před ní postavila a důrazně Adrianovi řekla: „Mou dceru si neodvedeš! Místo toho si tebe odvede policie!“ Adrian se rozesmál. „Jsi vtipná, Victorie! Ale na další vtipy už nemám čas! Jdeme, Sam!“ chytil ji za ruku a přitáhl si ji k sobě, tak rychle, že ani jedna nestačila rychle zareagovat. K tomu ještě dva muži ihned Eriku a Victorii chytly, aby nemohly Samanthu zachránit. „Adriane, pusť mě! Prosím tě, nech mě být!“ žádala ho zoufale. „Už jednou sis na mě zvykla! Tak si zvykneš i podruhé!“ rozesmál se Adrian a vedl ji k zadnímu východu. Samantha se bránila, co jí síly stačila, a když se na to Victoria dívala, vzpomněla si na chvíli, kdy jí na příkaz Danilovy matky, Eriku a Samanthu násilím vzaly, a nehodlala to dopustit znovu. Najednou se v ní vzalo tolik síly, že se dokázala muži, co ji držel, vytrhnout, rozběhla se k Adrianovi a odstrčila ho od Samanthy. „O svou dceru už podruhé nepřijdu!“ zakřičela na něj, když se před Samanthu postavila, „nevezmeš mi ji!“ Adrian se rozesmál, ze zadní kapsy kalhot vytáhl zbraň a Victorii chladnokrevně střelil do břicha. „Mami!“ vykřikly Samantha s Erikou vyděšeně. Victoria padla k zemi. Samantha ji s pláčem podpírala a Erika se také vymanila muži, co ji držel a rozběhla se ke své matce. „Mami, prosím tě, neumírej!“ plakala. „Nikdo mi nebude stát v cestě! Teď už rozhodně ne!“ zvolal Adrian a výsměšně se díval na Samanthu a Eriku, jak zoufale pro Victorii pláčou.