Před domem Velasquezových už stálo několik policejních aut včetně zásahového komanda. Policie už věděla, jak je Adrian nebezpečný, a tak nehodlala nic podcenit. Právě k domu přijel Miguel s Evou a Gerardem. Vyběhl z auta a namířil si to rovnou k domu. Jenže dva policisté mu v tom zabránili. „Pusťte mě! Já tam musím jít a toho parchanta zabít!“ křičel nenávistně. „Pane, prosím vás, uklidněte se!“ přistoupil k němu velitel zásahu, „nechte naši práci na nás! Právě se tam střílelo, je to tam nebezpečné!“ „A to říkáte jen tak, že se tam střílelo?“ rozčílil se Miguel, „tak tam běžte, na co ještě čekáte?!“ „Pane, my víme, co děláme! Zatím nevíme, jestli je tam sám, nebo je jich víc! Musíme to nejprve zjistit a pak teprve můžeme zasáhnout! Nemůžu ohrozit své lidi, dokud nevím, jaká je situace!“ „Migueli, uklidni se a nech dělat policii jejich práci!“ řekl mu Gerardo. Miguel se zoufale podíval na dům a hlavou se mu honily šílené scénáře toho, co se uvnitř může dít.

„Mami, prosím tě, neumírej! Zůstaň tu s námi!“ prosila ji Samantha zoufale. Victoria otevřela oči a usmála se. „Takhle jsem si to vždycky přála! Mít vás dvě u sebe!“ „A tvé přání se ti to splnilo, tak nás teď nesmíš opustit!“ plakala Erika. Victoria chytla své dcery za ruce a šťastně se usmála. „Opatrujte se!“ „Ne, mami, tohle neříkej! Neluč se s námi!“ plakala Samantha. Victoria cítila, že už jí nezbývá moc času, ale přesto byla šťastná. Umírá v náručí svých dvou dcer. „Vždyť já se s vámi neloučím! Budu tu pořád s vámi! Nikdy vás neopustím! Pořád na vás budu dávat pozor!“ usmívala se, „a, Eriko, až tam za mnou nahoru přijdeš, vynahradím ti ta dlouhá léta, kdy jsem se o tebe nestarala!“ Erika zoufale pokroutila hlavou. „Ne, to my přece nemůžete udělat!“ plakala Samantha, „teď když jsem vás našla, tak mě nemůžete zase opustit! To není fér!“ zakřičela zoufale. „Sam, holčičko,“ usmála se na ni Victoria, „tyhle čtyři poslední měsíce byly ty nejkrásnější v mém životě! Konečně jsme byly všechny tři spolu! I když to byl jen krátký čas, já jsem za něj vděčná!“ z očí jí stékaly slzy štěstí, „ale ty nikdy nebudeš sama, to si pamatuj! Budeš mít Miguela, Auroru a jistě spoustu dalších dětí! Ti všichni ti vynahradí ta léta samoty! A já se na tebe budu seshora dívat a budu na tebe moc pyšná!“ Samantha a Erika už od pláče skoro neviděly. „Miluju vás, holčičky moje! Moc vás miluju!“ řekla se šťastným úsměvem a s tím také odešla navždy. „Ne, mami!“ zakřičela Erika zoufale a silně ji objala. Samantha se zoufalým pláčem hladila Victorii po vlasech. „No, bylo to vážně dojemný, ale už musíme jít!“ řekl Adrian, chytl Samanthu za rameno a donutil ji vstát. „Nech ji být!“ zakřičela na něj Erika. „Chceš jít hned za svou matinkou?“ zeptal se jí Adrian a namířil na ni zbraní. „Ne, Adriane, prosím, nedělej to!“ vzlykala Samantha, „Eriko, zůstaň tady s mámou! Neopouštěj ji!“ „Poslechni svou sestřičku!“ řekl jí Adrian, „a, vy,“ obrátil se na své kumpány, „zůstaňte tu ještě tak půl hodiny, a pak zmizte!“ poručil jim a odešel se Samanthou k zadnímu východu. „Ne!“ zakřičela Erika a chtěla za nimi běžet, ale Adrianovy kumpáni na ni zamířili zbraní. Stáhla se a s pláčem zůstala u Victorie.

Před domem zatím velitel zásahu mluvil do megafonu a snažil se s Adrianem vyjednávat. Jenže bezúspěšně. Proto k němu přišla Eva. „Pane, já si s ním zkusím promluvit! Jsem jeho matka, třeba mě poslechne!“ řekla mu. „To je dobrý, nápad! Zkuste to!“ odvětil jí velitel a předal jí megafon. Miguel a Gerardo stáli kousek od ní a doufali, že alespoň na ni Adrian zareaguje. „Adriane, to jsem já! Tvoje matka!“ začala Eva mluvit do megafonu, „prosím tě, vzdej se! Nikomu neubližuj a vzdej se! Jestli mě máš rád, tak to udělej kvůli mně, prosím! Nezahazuj svůj život úplně! Adriane, prosím, propusť je a vzdej se policii! Moc tě o to, prosím, Adriane!“ Jenže žádná reakce nepřicházela. Netušili, že Adrian už v domě dávno není.

„Přestaň už řvát!“ okřikl Adrian Samanthu, když spolu jeli autem. „Právě si zabil moji mámu!“ plakala Samantha. „Vydrželas to bez ní doteď, tak to vydržíš i dál!“ odvětil jí Adrian, „a navíc teď budeš mít mně, tak nemusíš být tak nešťastná!“ rozesmál se. Samantha se na něj nenávistně zahleděla. Chytla volant a strhla ho stranou. „Co to děláš?!“ zakřičel Adrian a zabrzdil pár metrů před srázem, „zbláznila ses? Mohli jsme se zabít!“ „Radši budu mrtvá, než strávit zbytek života s tebou!“ zakřičela na něj Samantha. Adrian se rozzuřil. Vystoupil z auta, obešel ho a vytáhl Samanthu ven. „Pusť mě!“ křičela Samantha. „Hele, já nevím, proč se pořád tak bráníš? Byla jsi přeci se mnou půl roku a dobrovolně!“ připomněl jí Adrian. „Jenom proto, že jsem zapomněla, co jsi zač!“ zakřičela na něj Samantha, „jinak bych ti dobrovolně nedovolila, aby si na mě jen sáhnul! Teď je mi zle, když vím, kolikrát jsem ti to nevědomky dovolila!“ řekla zhnuseně. „Ale už jsi na to zvyklá, takže časem si na to zvykneš úplně a bude ti to dokonce příjemný!“ úlisně se Adrian usmál. „Tak to nikdy!“ zakřičela Samantha, „ty mi budeš vždycky odporný!“ „Uvidíme, co budeš říkat za pár let!“ zasmál se Adrian a silně ji sevřel v náručí. „Pusť mě!“ zaúpěla Samantha bolestí. „A rovnou si ukážeme, jak náš život bude vypadat, když nebudeš hodná holka!“ chtivě se Adrian usmál a násilím ji začal líbat na krku. „Ne, Adriane, prosím, nedělej mi to!“ rozplakala se Samantha zoufale a snažila se marně bránit. „Pusť ji!“ uslyšely za sebou. Oba se ohlédli a ztuhli. „Řekla jsem, aby si ji pustil!“ zopakovala Karina. „A co když ne?“ zeptal se Adrian se smíchem. Karina vytáhla z kabelky zbraň a střelila Adriana do nohy. Ten se okamžitě sesunul k zemi a Samantha se utekla schovat za Karinu. „Ty mrcho, cos to udělala?“ zakřičel na ni Adrian a držel se za zraněnou nohu. „To, co jsem měla udělat už dávno!“ odvětila mu Karina a střelila ho ještě do ramene. Adrian se v bolestech svíjel na zemi. „Já jsem tě opravdu milovala a ty sis toho nevážil! Vždycky jsem pro tebe byla ta druhá!“ začala mu Karina vyčítat, „vždycky jsem byla jen tvá hračka pro potěšení, kterou si využil kdykoliv se ti zachtělo! Ale k tomu si měl ještě spoustu dalších milenek a jednou z nich byla i moje sestra! Ani toho si se neštítil! A já hloupá jsem ti navíc věřila, že si Samanthu chceš vzít jen proto, aby si pomstil Jorgeho! A přitom si to byl ty, kdo ho nechal zabít! A já ti ještě pomáhala ji přesvědčovat, že ty jsi ten pravý!“ kroutila hlavou nad svou naivitou, „a víš co je úplně nejhorší! Že jsem to nakonec byla já, kdo ti ji aspoň na čas poslal do náruče! Protože jsem to byla já, kdo ji tehdy porazil!“ Samantha ztuhla a Adrian probodával Karinu pohledem. Z posledních sil se mu podařilo vstát, ale vrávoral u okraje srázu. „Co sis myslela, že udělám, až bych to zjistil?“ zeptal se jí. „To už je teď jedno! Protože ty už neuděláš vůbec nic!“ znovu na něj Karina namířila zbraní, „aspoň ne tady! Ale až v pekle!“ zvolala nenávistně a střelila ho do hrudi. Adrian se za ránu chytil, naposledy se na Karinu podíval, a pak se mu podsmekla postřelená noha a s křikem padal ze srázu dolů. Karina se otočila na vyděšenou Samanthu. „Co teď uděláš se mnou?“ zeptala se Samantha. „Spíš bych se já měla tebe zeptat na to samé!“ odvětila jí Karina, „můžeš mě jít udat na policii, že jsem se tě pokusila připravit o život!“ „Jenže teď jsi mi ho zase zachránila!“ odvětila jí Samantha. „Takže je mi odpuštěno?“ zeptala se Karina. „Adrian mi už díky tobě nikdy neublíží! Nikdy ti nepřestanu být vděčná!“ odvětila jí Samantha. Karina se pousmála. „Co budeš dělat?“ zeptala se Samantha. „Mám v plánu odjet do jiné země a pokusit se začít nový život! S jiným jménem, jinou minulostí a budu doufat v lepší budoucnost!“ odvětila jí Karina. „Tak hodně štěstí!“ usmála se na ni Samantha. „Tobě taky!“ opětovala jí Karina úsměv. „Myslíš, že by bylo hodně divné, kdybychom se po tom všem, na rozloučenou objaly?“ zeptala se jí Samantha. „Budu to brát jako začátek mého nového života!“ odvětila jí Karina a pak se objaly. Zcela upřímně, bez postranních úmyslů. Pak se na sebe usmály, každá nastoupila do auta, ještě naposledy se na sebe podívaly, a poté každá odjela jiným směrem.

Policie byla konečně připravená pro vpád do domu a Miguel si vyjednal, že tam může jít s nimi. Už déle by nevydržel, kdyby nevěděl, co se uvnitř děje. Policisté mu pro jistotu dali neprůstřelnou vestu a potom, co velitel zásahu vydal rozkaz, vpadli všichni dovnitř. Najednou nastal obrovský křik a policisté zatýkali Adrianovy kumpány, kteří už nestihli utéct. A v tom obrovském zmatku se Miguelovi podařilo prodrat k Erice a Victorii. Erika držela její tělo a zoufale plakala. „Eriko?“ zvolal šokovaně, když Victorii spatřil. „Adrian ji zabil!“ plakala Erika. Miguel ji chytil za ruku, aby jí dodal podpory. „A kde je Sam?“ zeptal se vyděšeně, když ji nikde neviděl. „Odvezl si ji s sebou!“ plakala Erika. Miguel se rozzuřil a vyběhl z domu. Běžel ke svému autu a přitom ze sebe vzteky serval vestu. Eva a Gerardo za ním marně volali, co se děje, a tak se šli místo toho podívat dovnitř. Miguel nastoupil do auta a zamířil k bráně. Chtěl z ní vyjet, když mu cestu zatarasilo jiné auto. Vystoupil a chtěl řidiči začít nadávat, aby se mu nepletl, ale ztuhl, když za volantem viděl sedět Samanthu. Ta s pláčem vystoupila z auta a padla mu do náruče. „Pane Bože, miláčku, měl jsem o tebe takový strach! Jsi v pořádku!“ ptal se a pevně ji svíral v náručí. „Teď už ano!“ vzlykala Samantha. „Co je s tím mizerou?“ zeptal se Miguel nenávistně, když se jí podíval do očí. „Je mrtvý!“ odvětila mu Samantha. „Jak?“ zeptal se Miguel. „Řeknu ti to později, ale teď mě, prosím tě, drž!“ plakala Samantha a znovu se k němu přitiskla. Miguel její přání rád splnil. Už nikdy ji nehodlal pustit. „Zabil mámu!“ plakala Samantha. „Já vím, lásko, neboj, bude to dobré!“ utěšoval ji Miguel. Najednou za sebou uslyšeli, jak na ně volá Gerardo. Podívali se na něj a on zakřičel: „Erika!“ Vyděsili se a běželi do domu.

Byl další den, když se Erika probudila v nemocničním pokoji. Když Samantha a Miguel předešlý den doběhli do domu, zjistili, že Erika omdlela. Okamžitě ji odvezli do nemocnice s domněnkou toho nejhoršího, ale lékař je uklidnil, že Erika se svým zdravotním stavem byla vystavena velké stresové zátěži a že ji prostě neustála. Ale že toho nejhoršího se zatím bát nemusí. Oba strávili celou noc u ní a nyní na ně Erika s úsměvem hleděla, když je viděla spát na pohovce, opřené jeden o druhého. V tu chvíli si uvědomila, jak moc se její život změnil. Nikdy předtím by je nechtěla vidět spolu a teď za to byla nesmírně šťastná. Samantha se začala probouzet. Když Eriku viděla, celá se rozzářila a chtěla vzbudit i Miguela, ale Erika jí naznačila, ať to nedělá. Samantha se usmála a šla si k ní přisednout. „Jak se cítíš?“ zeptala se ustaraně. „Mnohem lépe!“ odvětila jí Erika, „ale co ty? Co se vlastně včera stalo?“ „Teď není vhodná chvíle, abych ti to říkala, musíš se nejdřív dát do pořádku!“ usmála se na ni Samantha, „ale jedno ti říct můžu! To nejhorší je za námi!“ Erika jí úsměv opětovala a chytla ji za ruku. „V noci jsme se s Miguelem bavili o tom, že bychom měli kvůli tomu, co se stalo mámě,“ zesmutněla Samantha, „odložit svatbu!“ „Ne, Sam, to ne!“ zavrtěla Erikou hlavou, „když už na vaší svatbě nemůže být máma, chci tam být alespoň já! Nevím, kolik přesně času mi zbývá, ale co opravdu chci předtím, než odejdu, je být na vaší svatbě! Prosím, Sam, neodkládejte ji! Ani máma by si to nepřála!“ „Tak dobře, ještě uvidíme!“ přikývla Samantha. Erika se na ni usmála a pak se zahleděla na spícího Miguela. „Je to ten nejúžasnější muž na světě!“ řekla zamilovaně. „A my máme velké štěstí, že miluje právě nás dvě!“ usmála se na ni Samantha. Eriku to zahřálo u srdce.

O měsíc později

Dnes se konala svatba Samanthy a Miguela. Samantha stála před zrcadlem ve svatebních šatech. Byly skromné, stejně jako ona, ale přesto nádherné, stejně jako ona. Do pokoje vešla Erika a zeptala se: „Připravená?“ Samantha se na ni otočila a usmála se. Ze stolku si vzala kytici bílých růží a řekla: „Připravená!“ „Jsi nádherná nevěsta! Miguel z tebe bude úplně hotový!“ lichotila jí Erika. „Děkuju ti, Eriko!“ odvětila jí Samantha, „a hlavně ti děkuju za něj!“ dodala s úsměvem. Erice se chtělo plakat, ale udržela to. „Tak pojď! Ať tě můžu odvést k oltáři!“ usmála se na ni. Samantha jí úsměv opětovala.

„Migueli, co jsi tak nervózní? Vždyť se neženíš poprvé!“ utahoval si z něj Andrés v jednom z dalších pokojů na Gerardově haciendě. „Jen počkej, až si budeš brát mou sestru! Potom si spolu popovídáme o nervozitě!“ zamračil se na něj Miguel. „Ale tak se hned nečerti!“ smál se Andrés, „a pojď už, ať na tebe nevěsta nečeká! Do téhle chvíle jste se na sebe načekali dostatečně!“ dodal. „To máš pravdu!“ přikývl Miguel a pak společně vyšli z pokoje.

Všichni svatebčané už byli na místě. Bílé židle a bílý baldachýn se závojem stály na místě, kde Miguel Samanthu požádal o ruku. I všichni svatebčané byli v bílém. Samantha si na své svatbě přála všechno bílé, aby to tak reprezentovalo její a Miguelovu čistou lásku. Miguel nervózně postával pod baldachýnem společně s knězem, zatímco svatebčané se vzájemně bavili a čekali na nevěstu. Po Miguelově straně seděli v první řadě Matea s Franciscem a Eva s Gerardem. Eva s Gerardem už pár měsíců chodila a byli spolu moc šťastní. Své štěstí stvrdili polibkem. Za nimi seděli Fabiola s Andrésem, kteří si povídali s Yoletty, která měla na klíně už rok a půlletého Jesúse. A za nimi seděli ještě Alvaro s Claudií. Na druhé straně byla zatím první řada prázdná, ale v druhé řadě seděli Jazmín s Lorenzem a Pastorou, jejíž zdravotní stav se každým dnem zlepšoval a za nimi seděli Tomas s Maríou Elenou a vedle nich Nancy se Sebastianem, který ve svém náručí pyšně držel jejich už skoro tříměsíčního syna Sebastiana. Najednou začala hrát kapela, která byla na nedaleko stojícím pódiu, svatební melodii. Všichni zpozorněli a ohlédli se za sebe. Nejprve do uličky vstoupila Aurora. S korunkou na hlavě a v princeznovských šatech vypadala jako skutečná princezna. Z košíku, který nesla, rozhazovala na zem plátky bílých růží. Všichni se na ni usmívali. Pak došla k Miguelovi, který ji políbil na tvář, a pak si šla sednout na volné místo v první řadě. Potom se znovu pohled všech upřel do uličky, do které vstoupila Samantha a Erika, která ji vedla. Miguel se zamilovaně usmál. Samantha se na něj celou dobu usmívala, a když k němu s Erikou došly, Erika mu kladla na srdce: „Ochraňuj ji!“ „Toho se nemusíš bát,“ odvětil jí Miguel s úsměvem. Erika mu úsměv opětovala a šla si sednout vedle Aurory, kterou objala. Samantha a Miguel se obrátili ke knězi, který tak mohl začít s obřadem. Nakonec řekl: „Samantha a Miguel se rozhodli, že si své sliby řeknou sami!“ Samantha a Miguel se postavili proti sobě a zatímco jí Miguel navlékal prsten, říkal přitom svůj slib: „Já, Miguel Francisco Mendoza Coletti, si beru tebe, Samantho Victorie Olivaresová, a slibuji ti, že tě budu ctít a milovat, chránit a opatrovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, dokud nás smrt nerozdělí! Slibuji ti, že dokud budeš se mnou, nikdo tobě, ani naším dětem nikdy neublíží!“ Samantha neměla daleko k pláči. Zhluboka se nadechla, začala mu navlékat prsten a odříkávat přitom svůj slib. „Já, Samantha Victoria Olivaresová, si beru tebe, Migueli Francisco Mendozo Coletti, a slibuji ti, že tě budu ctít a milovat, chránit a opatrovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, dokud nás smrt nerozdělí! Slibuji ti, že ti vždy budu oddanou manželkou a dobrou matkou našim dětem!“ Šťastně se na sebe usmáli. „A nyní vás prohlašuji za muže a ženu! Můžete políbit nevěstu!“ řekl kněz. „Miluju tě!“ řekl jí Miguel. „Miluju tě!“ odvětila mu Samantha a pak si dali svůj první novomanželský polibek. Všichni vstali a začali tleskat. Erice tekly po tvářích slzy. Ale byly to slzy štěstí.

Po svatbě se ihned konala velká oslava. Před pódiem, na kterém byla kapela, byl postavený i taneční parket, na kterém se neustále střídaly všelijaké páry. Samantha a Miguel zrovna seděli u svého stolu a políbili se, když na pódium vešla Erika. „Můžete mi věnovat trochu pozornosti, prosím?“ řekla do mikrofonu a všichni se na ni zahleděli. „Chtěla bych teď nevěstě a ženichovi předat svůj svatební dar! Dlouho jsem přemýšlela, jaký dárek jim dát, aby jim vydržel věčně! A nakonec jsem na to přišla, tak snad se vám bude líbit!“ usmála se na ně a oba jí úsměv opětovali, „a ještě bych chtěla poděkovat Fabiole, která mi ten dárek pomohla zařídit!“ dodala a mrkla na ni. Fabiola na ni pokývla. „Tak a už dost řečí, tady je můj dárek pro vás!“ řekla Erika Samanthě a Miguelovi, a pak sešla z pódia. Chvíli se nic nedělo a všichni už byli napnutí, když najednou na pódium vběhl slavný zpěvák Hany Kauam. Všichni začali jásat a tleskat. Hany si vzal mikrofon a začal jim děkovat. „Děkuju, moc vám děkuju!“ Pak se podíval na nevěstu a ženicha. „Samantho a Migueli, moc vám gratuluju! Ať jste spolu šťastní!“ popřál jim. Pak už se rozezněly tóny jedné jeho písně a všichni okamžitě poznali, že je to jeho nádherná romantická balada jménem Te amo más que a mi vida. Samantha a Miguel překvapeně hleděli na Eriku. Ta se na ně usmívala. Miguel pak vyzval Samanthu k tanci a všichni z té nádherné písně byli velmi dojatí.

Byl večer. Samantha a Migueli byli v pokoji, ve kterém strávili dosud svoje nejkrásnější chvíle. Samantha nechtěla na svatební cestu jezdit nikam daleko, chtěla zůstat na haciendě, protože tam se cítila nejšťastněji. Miguel předal Samanthě sklenici šampaňského a společně si přiťukli. „Na naši lásku!“ řekl s úsměvem. „Na naši lásku!“ zopakovala po něm Samantha, a poté si připili. Pak jí Miguel sklenici zase vzal a postavil je na stůl. Pak vzal Samanthin obličej do dlaní a něžně ji políbil. „Konečně jsem spolu, lásko moje! A už nikdy nikdo a nic nás nerozdělí!“ usmál se. „Ano, teď už je to skutečně pravda!“ řekla Samantha šťastně. „Miluju tě víc, než svůj život!“ vydechl Miguel zamilovaně. „Miluju tě víc, než svůj život!“ šťastně se Samantha usmála. Miguel jí úsměv opětoval a pohladil ji po tváři, po krku a po rameni, ze kterého jí stáhl ramínko svatebních šatů. Samantha mu mezitím upřeně hleděla do očí a rozepínala mu bílou košili. Miguel jí stáhl i druhé ramínko a pomalu začal rozepínat vzadu i zip. Samantha mu svlékla košili a se zavřenými oči ho hladila po jeho svalnaté hrudi. Miguel ji chytil za ruce a políbil je. Pak se Samantha narovnala a nechala své šaty spadnout na zem. Miguel ji vzal do náruče a oba se políbili. Miguel ji donesl do postele, kde ji opatrně položil, kde se začali něžně líbat, hladit a objímat, a kde nakonec strávili svou nádhernou svatební noc.

O půl roku později

Erika ležela na lehátku na zahradě svého domu. Měla zavřené oči a cítila, že jí zbývá už jen pár minut života. Lékaři ji přemlouvali, aby zůstala v nemocnici, ale to ona odmítla. Nechtěla zemřít v chladné nemocnici. Chtěla zemřít na místě, ve kterém vyrůstala, na místě, kde sice zažila i zlé chvíle, ale ty krásné s Miguelem převažovaly. A hlavně chtěla zemřít po boku svých nejbližších. Samantha a Miguel k ní zrovna přicházeli, a když viděli, že má zavřené oči, vyděsili se, že přišli pozdě. V tom ale Erika oči otevřela a usmála se na ně. Oběma se ulevilo a každý si k ní z jedné strany klekl a chytil ji za ruku. „Už jsme se lekli, že…!“ ani to Samantha nechtěla doříct. „Neodešla bych bez rozloučení!“ odvětila jí Erika, „ale je pravda, že moc času už nemám!“ dodala klidně. Samantha se rozplakala. „Sam, slíbila jsi mi, že nebudeš plakat!“ řekla jí Erika, už dost ztěžka. „Jenže tohle se hodně těžko slibuje!“ plakala Samantha, „a hlavně se nikdy nesmířím s tím, že mě Bůh dovedl k mojí rodině, a pak mi ji zase vzal!“ „Ale my budeme pořád s tebou, Sam!“ řekla jí Erika, „bude to tak, věř mi!“ pousmála se na ni. Samantha zavzlykala. Erika se obrátila na Miguela. „Migueli, miluju tě!“ vyznala se mu. „Já tě taky miluju!“ odvětil jí Miguel chvějícím se hlasem. Erika zavřela oči a šťastně se usmála. „Migueli, můžu tě ještě o něco požádat?“ zeptala se ho. „O cokoliv!“ řekl Miguel vážně. „Chtěla bych ještě jeden polibek! Náš poslední, nezapomenutelný polibek!“ řekla Erika už z posledních sil. Miguelovi vytryskly slzy, pohladil ji po tváři, a pak se oba dlouze a něžně políbili. Samantha vzlykala. Když pak Miguel polibek ukončil, Erika se na něj usmála a řekla: „Děkuju! Teď už můžu jít!“ Otočila se na Samanthu, věnovala jí svůj poslední úsměv, a poté zavřela své oči navždy. „Eriko, sestřičko moje!“ objímala ji Samantha a zoufale plakala. Miguel je vzal obě do náruče a plakal stejně zoufale.

O dva roky později

Byl krásný letní den a na zahradě domu Samanthy a Miguela se chystala oslava prvních narozenin jejich dvojčat. Na poslední detaily dohlíželi Matea s Franciscem. „Tak a sem doneste dort!“ řekla Matea služebným. Ty přikývly a odešly. „Bude to krásná oslava!“ řekl Francisco, když svou manželku objal kolem pasu. „Ano, bude!“ usmála se Matea a políbila ho. „Babi, dědo!“ přiběhla na zahradu už osmi a půlletá Aurora, „chcete s něčím pomoct?“ zeptala se. „Ne, Auri, zvládneme to tu!“ odvětila jí Matea, „spíš se běž zeptat mamky, jestli toho nemá moc!“ „Už běžím!“ řekla Aurora a odběhla pryč. Matea a Francisco se rozesmáli a po chvíli začali vítat hosty. „Alvaro, Claudie, to jsme rádi, že jste to stihli!“ řekl jim Francisco, když se vzájemně vítali. „To jsme tu první?“ podivil se Alvaro. „Už je to tak!“ odvětila mu Matea. „A to jsme si mysleli, že to nestihneme vůbec, a nakonec jsme tu první!“ zasmála se Claudia. „Měli jsme to náročné, Claudii skončil koncert v 11 večer, hned jsme jeli na letiště a modlili jsme se, abychom stihli přípojný let, ale nakonec jsme to zvládli!“ usmál se Alvaro. „Tak to je dobře!“ usmál se Francisco. „Tak se běžte posadit, kam jen chcete!“ řekla jim Matea. Jako další dorazili Eva s Gerardem. Eva se nakonec přestěhovala k Gerardovi na haciendu, a zářila štěstím jako nikdy předtím. „Už jsou tu moje děti?“ zeptala se Eva. „Ne, zatím je tu jen Alvaro s Claudií, ale neboj se, jistě brzy přijdou!“ odvětila jí Matea. „Hm, tady ale je spousta dobrot! To je hned musím ochutnat!“ zvolal Gerardo, chytl Evu, která se nad ním smála, za ruku a vedl ji k prostřeným stolům. Hned po nich přišli Jazmín s Lorenzem a Pastorou. Pastora byla již úplně zdravá. Lékař její uzdravení vysvětlil tak, že po té hrozné tragédii kolem sebe potřebovala zase štěstí. A to našla ve chvíli, kdy Jazmín začala chodit s Lorenzem. Jazmín přestala pracovat jako služebná a místo toho se vrátila do školy, kterou musela přerušit. „Jazmín, tak jak jde studium?“ zeptal se jí Francisco. „Je to hodně náročné! Když z toho člověk vypadne, těžko se k tomu vrací!“ odvětila mu Jazmín. „Ale moje Jazmín je chytrá holka, tak to všechno zvládne!“ usmál se na ni Lorenzo a políbil ji. Pastora se na ně usmívala, a pak se šli přivítat s ostatními. Dále přišla Yoletty s již čtyřletým Jesúsem a se svým novým přítelem. „Už je tady táta?“ zeptal se Jesús. „Bude tu za chvíli!“ odvětila mu Matea. „A kde je Aurora?“ zeptal se Jesús. „Pomáhá rodičům, ale taky za chvíli přijde!“ dodala Matea. „Hm, tak si jdu zatím něco dobrýho dát!“ pokrčil Jesús rameny a rozběhl se ke stolům. „Jdu ho radši rychle chytit, protože jelikož je mlsnej po tátovi, tak by tu za chvilku nemuselo nic zbýt!“ zasmála se Yoletty. „To je v pořádku, Yoletty, ono je možné, že už teď tu nic není, protože se do toho pustil Gerardo!“ řekl jí Francisco. „Já tě slyším, Francisco!“ ozval se Gerardo. Všichni se rozesmáli. Poté přišli María Elena s Tomasem. Oba nyní chodili na stejnou vysokou školu a plánovali, že spolu začnou bydlet. „Marío Eleno, ještě že už jsi tady! Tvá matka se tě nemůže dočkat!“ řekla jí Matea. „Však já jí už taky ne! Teď když bydlí tak daleko, tak se nevídáme tak často, ale zase o to víc se na sebe těšíme!“ usmála se María Elena. „Je tu i Claudia!“ všiml si Tomas své sestry. „No ano, dělali s Alvarem, co mohli, aby to stihli!“ odvětil mu Francisco. „Tak jdeme se s ostatními přivítat!“ řekla María Elena a přidali se k ostatním. Za chvíli po nich dorazili Sebastian a Nancy se Sebastianem, kterému bylo už dva a třičtvrtě roku. Malý Sebastian se ani nezastavil a hned běžel za svojí tetou Maríou Elenou. „To nám ty děti ale rychle rostou!“ poznamenala Matea. „Strašně rychle!“ přikývla Nancy, „a čím jsou starší, tím máme víc starostí!“ dodala. „Ale krásných starostí!“ dodal Sebastian, objal ji a políbil. Nancy se na něj usmála. A jako poslední přišli Andrés s Fabiolou. Fabiola se nakonec své pěvecké kariéry úplně nevzdala, ale občas vystupovala na pozvání v různých pořadech a hlavně, po tom, co si zažila Yoletty, založila nadaci pro svobodné matky v nouzi. Nyní však od své práce trochu upustila, protože byla v osmém měsíci těhotenství. „Fabiolo, ty jsi tak krásná!“ usmála se na ni Matea. „Sluší jí to těhotenství, že?“ usmál se Andrés a políbil ji. „Moje dcera byla vždycky krásná, ale teď je ještě krásnější!“ lichotil jí Francisco. „Tati, ahoj, tati!“ běžel k Andrésovi Jesús. „Ahoj, Jesúsi!“ vzal ho Andrés do náruče a objal ho. „Ahoj, Fabiolo!“ políbil ji Jesús na tvář, „a jak se má můj bratříček nebo sestřička?“ zeptal se. „Moc dobře!“ usmála se na něj Fabiola. Všichni se dobře bavili a už jen čekali na příchod Samanthy a Miguela a jejich dvojčat. A po pár minutách se dočkali. Nejdřív přiběhla Aurora, a potom přišli na zahradu i Samantha s Miguelem. Každý držel v náručí jednu jejich dceru. Samantha držela v náručí Victorii a Miguel držel v náručí Eriku. Všichni začali tleskat a oslavenkyně se smály. Když nakonec rozbalili všechny dárky, posadili Samantha s Miguelem Victorii a Eriku na deku, nechali je hlídat ostatním a šli se projít kousek stranou. Z dálky pozorovali, jak si Aurora se svými sestrami s Jesúsem a Sebastianem koulejí míčkem. Usmívali se. „Celý život jsem byla sama a teď mám takhle velkou rodinu!“ usmívala se Samantha a rozhlížela se po všech přítomných, „i když dvě osoby tu chybí!“ zesmutněla. „Vždyť ony tu jsou! I když trochu jinak!“ řekl jí Miguel a ukázal na jejich dvojčata. Samantha se na ně podívala a usmála se. „Slíbily ti přeci, že budou pořád s tebou! A svoje slovo dodržely!“ dodal Miguel. Samantha se na něj usmála a objala ho. „Ale přece jen nám ještě někdo chybí!“ řekl Miguel. „Myslíš naše čtvrté dítě?“ zeptala se ho Samantha. „Ty si na to vzpomínáš?“ zasmál se Miguel. „Samozřejmě, že si vzpomínám, že si chtěl čtyři děti!“ smála se Samantha, „tak uvidíme, co se s tím dá dělat!“ „A myslíš, že by to tentokrát mohl být kluk? Protože jste proti mně v dost velké přesile!“ poznamenal Miguel. „To já ale neovlivním!“ zasmála se Samantha. „I když mně je to vlastně jedno! Důležité je, aby všechny moje holky byly zdravé a šťastné!“ usmál se Miguel. „A to my jsme a budeme! Protože máme tebe!“ opětovala mu Samantha úsměv. „Miluju tě!“ pohladil ji Miguel po tváři. „Miluju tě!“ usmála se na něj Samantha. Pak se pevně objali a dali si svůj další dlouhý nezapomenutelný polibek.

FIN