Samantha a Miguel stále leželi na zemi a nic nevnímali. Jen oči toho druhého. Jazmín si decentně odkašlala, aby si uvědomili, že tam nejsou sami. Jako první se vzpamatovala Samantha. “Asi bychom už měli vstát,” pousmála se na Miguela. “Jistě,” zasmál se Miguel, vstal a poté podal ruku Samanthě, aby jí pomohl. “Děkuju,” usmála se Samantha. “A já se ještě jednou moc omlouvám,” omluvil se Miguel, “nestalo se ti nic?” zeptal se Samanthy. “Ne, jsem v pořádku,” usmála se Samantha. Miguel jí úsměv opětoval a oba si znovu zahleděli do očí. Jazmín se na ně nechápavě dívala a po chvilce si znovu odkašlala. “Sam, nepředstavíš nás?” zeptala se. “Migueli, to je moje nejlepší kamarádka Jazmín Valdéz,” představila mu Samantha Jazmín, “a to je Miguel Mendoza,” představila Jazmín Miguela. “Těší mě, Jazmín,” usmál se na ni Miguel a podal jí ruku. “I mě těší,” usmála se Jazmín a stiskla Miguelovi ruku. “Neviděli jsme se už?” zeptal se Miguel Jazmín. “Myslím, že ano,” odvětila Jazmín váhavě, “nebyl jste na oslavě narozenin slečny Maríi Eleny?” vzpomněla si najednou. “Ano, už vím,” vzpomněl si i Miguel, “pracujete u Santanderových jako služebná,” dodal. “Ano,” přikývla Jazmín, “a odkud se vlastně znáte se Samanthou?” zeptala se Miguela. “Potkali jsme se před pár dny na hřbitově,” vysvětlil Miguel. “Jo tak to jste vy,” poťouchle se Jazmín usmála. “A kdo mám být?” zasmál se Miguel. “No ten Samanthin…,” smála se Jazmín, ale Samantha se na ni zamračila, aby si dobře rozmyslela, co řekne. “…zachránce,” dodala Jazmín. “To nic nebylo,” odvětil Miguel, “přede mnou nikdo nesmí ubližovat žádné ženě!” zdůraznil a usmál se na Samanthu. Samantha nervózně sklopila hlavu. “Asi bychom už měli jít,” řekla Samantha Jazmín, “María Elena hlídá Auroru a za chvíli už musí jít do školy,” dodala. Jazmín přikývla. “Já už vlastně taky budu muset běžet,” odvětil Miguel, “rád jsem tě poznal, Jazmín,” pokývl na ni, “a tebe jsem rád viděl, Samantho,” usmál se na ni. Samantha se pousmála, Miguel se ještě jednou rozloučil a odběhl. Samantha a Jazmín se otočily a dívaly se za ním. “Tak jdeme, Jazmín,” probrala se Samantha a popoháněla svou nejlepší kamarádku. “Škoda, že jsem neměla po ruce kameru. Bych ti to pak pustila, aby si viděla, jak by vám to spolu slušelo,” pronesla Jazmín nadšeně. “Na vtipy nemáme čas,” odbyla ji Samantha a šla napřed. Jazmín zoufale vzdychla nad tvrdohlavostí a nedostupností své kamarádky a šla za ní.

“Kam jdeš, Leticie?” zeptal se Sebastian své manželky, když vyšel z koupelny. “Jdeme s Erikou na nákupy,” odvětila Leticia a dávala si doklady do kabelky, “a co mě vůbec vyslýcháš?” obořila se na Sebastiana. “To přeci není výslech,” zakroutil Sebastian hlavou, “vždyť jsem se tě jen slušně zeptal,” dodal smutně. “Tak se mě příště neptej!” zdůraznila Leticia, “nemusím se nikomu zpovídat a tobě už vůbec ne!” dodala kysele. “Jsem tvůj manžel!” připomněl jí Sebastian. “A to jako něco mění?” nechápala Leticia. Sebastian se nadechnul, aby něco řekl, ale vzápětí si to rozmyslel. Neměl čas ani chuť se s Leticií znovu hádat. “Tak běž, nechci tě zdržovat!” řekl Sebastian ironicky a ze skříně si vyndal oblečení, “už taky musím jít! Nevím, kdy přesně Miguel dorazí,” dodal. “To myslíš manžela Eriky?” ujišťovala se Leticia. “Ano toho,” přikývl Sebastian a zapínal si košili. “A kvůli čemu máte schůzku?” vyzvídala Leticia. “Začnu pracovat jako učitel v Miguelově škole karate, tak mi vysvětlí všechno potřebné,” vysvětlil Sebastian. “Ty budeš pracovat jako učitel karate?” zvolala Leticia nevěřícně. “Vadí ti to snad?” zeptal se Sebastian ironicky. “Ne, je mi to úplně jedno,” zašklebila se Leticia, “ale přijde mi to hrozně vtipný,” rozesmála se a s neustávajícím smíchem odešla z ložnice. Sebastian zesmutněl.

Adrian seděl ve své kanceláři a předstíral, že pracuje. “Adriane,” vešla do jeho kanceláře Karina. “Konečně dorazilo moje rozptýlení,” úlisně se Adrian usmál a šel kancelář zamknout. Karina si položila kabelku na jednu z židlí a otočila se k Adrianovi. Adrian si ji přitáhnul k sobě a začal ji vášnivě líbat. “Adriane, musím ti něco říct,” řekla mu Karina mezi polibky. “Tak mluv,” líbal ji Adrian na krku. “Včera jsem mluvila s tvou matkou,” začala Karina s tím, co má na srdci. “Hm,” zamumlal Adrian, stále Karinu líbal a začal ji rozepínat halenku. “Říkala mi, že je na čase, abychom se vzali,” dodala Karina. Adrian ji přestal líbat a podíval se na ni. “Nevěděl jsem, že je máma tak vtipná,” rozesmál se Adrian. “Co je na tom tak směšného?” urazila se Karina. “Miláčku, vždyť ty přeci víš, jak se věci mají,” smál se Adrian Karině a políbil ji, “tebe si nikdy nevezmu! Pokud někdy budu stát před oltářem, tak po mém boku bude stát pouze jedna jediná žena! A tou je Samantha Olivares!” vítězně se usmál, sundal Karině halenku a začal ji líbat. “Nenávidím tě, ty mrcho! Doufám, že jednou shniješ v pekle!” pomyslela si Karina, zatímco Adrianovi opětovala jeho vášnivé polibky a poté se s ním milovala.

María Elena vstoupila do budovy školy. Jakmile si jí spolužáci všimli, začali jí uvolňovat cestu. María Elena kolem nich procházela se vztyčenou hlavou a s naprostým nezájmem. Byla to zcela jiná María Elena, kterou doma neznali. Stejně jako ve škole neznali tu Maríu Elenu z domova. Ve škole Maríi Eleně stačilo lusknout prstem a kdokoli pro ni cokoliv udělal. Už se blížila ke své třídě, když do ni někdo narazil. “Nemůžeš se dívat kam jdeš?” obořila se na svého spolužáka a poté s pohrdavým výrazem odešla. Tím spolužákem byl Tomas, kterému při nárazu spadly na zem všechny učebnice, a tak je začal sbírat. Při tom si na něco vzpomněl.

Před dvěma týdny

Tomas měl volnou hodinu, a tak se rozhodl zajít si do počítačové učebny, aby se podíval, jestli jeho sola ME, se kterou si už víc jak měsíc dopisoval přes internet, nebude náhodou online. Vešel do učebny, kde bylo několik jeho spolužáků a mezi nimi seděla i María Elena, do které byl už dlouho zamilovaný, ale na kterou se bál vůbec jenom podívat. Sedl si k jednomu počítači za Maríu Elenu. Po chvilce se připojil a sola ME byla skutečně online. Psali si spolu a Tomasovi v jednu chvíli sklouzl pohled na Maríu Elenu. Tolik se mu líbila a nemohl se na ni vynadívat. Přitom si všiml i obrazovky jejího počítače a nemohl uvěřit svým vlastním očím. Měla před sebou ten samý text. To María Elena je sola ME. Ještě více se mu to potvrdilo, když mu jako sola ME napsala, že už musí jít a v tu chvíli se María Elena zvedla a odešla. Tomas byl pořádně zmatený. Ze školy ji znal jako protivnou a nesnesitelnou, ale při tom s ním si psala velmi milá dívka.

Současnost

“Vydržím to tvé ponižování! A pak dokážu, aby ta protivná holka navždycky zmizela! Vím, že i ty to chceš!” pomyslel si Tomas a poté odešel do té samé třídy jako před chvílí María Elena.

“Posaď se, Migueli,” pobídl ho Sebastian, když vešel k němu do kanceláře. Miguel se posadil naproti Sebastianovi a podal mu rozpis hodin školy karate. “A nebude se ti to krýt s prací?” obával se Miguel. “Ne, vůbec,” uklidnil ho Sebastian, “jako účetní mám velmi pružnou pracovní dobu,” zasmál se. “Fajn,” usmál se Miguel, “takže vyučujeme od úterý do pátku vždy od dvou do osmi,” začal vysvětlovat Sebastianovi, “dřív jsme se s Andrésem, to je můj nejlepší kamarád a spoluvlastník školy, tak různě střídali, ale protože teď Andrés nastoupil do nové práce, tak by nestíhal ty první dvě hodiny, a proto nám vytrhneš trn z paty, Sebastiane,” usmál se. “To jsem jedině rád,” usmál se Sebastian, “a jak jste se tedy dohodli teď když tam budu já?” zeptal se Miguela. “Teď bychom si to rozdělili na tři dvouhodinovky a jestli by ti to nevadilo, tak by si si vzal ty hodiny od dvou do čtyř, vystřídal by tě Andrés a já bych si potom vzal poslední dvě hodiny,” odvětil Miguel. “To nebude problém. Souhlasím,” řekl Sebastian. “Výborně,” usmál se Miguel, “budeš moct zítra třeba o půl druhý? Abych ti tam před začátkem ještě všechno ukázal,” vysvětlil Sebastianovi. “Určitě,” přikývl Sebastian, “adresu mám tady napsanou, takže o půl druhý tam budu,” usmál se. “Paráda,” usmál se Miguel a postavil se, “ještě jednou díky, Sebastiane,” dodal a podal Sebastianovi ruku. “Ne, to spíš já děkuju,” stiskl Sebastian Miguelovi ruku a vyprovodil ho z kanceláře. Když vyšli na chodbu, v protější kanceláři se otevřely dveře a objevili se v nich Adrian s Karinou. Karina políbila Adriana na rozloučenou, pokývla na Sebastiana a Miguela a poté odešla. Miguel vrhnul nenávistný pohled na Adriana, rozloučil se se Sebastianem a také odešel. Adrian přistoupil ke svému mladšímu bratrovi. “Sebastiane, kdo byl ten chlap?” zeptal se. “Ty to nevíš?” divil se Sebastian, “to byl přece Miguel Mendoza. Manžel Eriky. Byl si jim na svatbě,” připomněl Adrianovi. Nyní si už Adrian vzpomněl. A protože už věděl, že je Miguel ženatý, tak ho nepovažoval za nijak nebezpečného.

Erika a Leticia seděly v kavárně v nákupním centru. “Věděla si, že teď Sebastian bude pracovat s tvým mužem v té jeho škole?” zeptala se Leticia Eriky. “To jsem nevěděla,” divila se Erika, “Miguel se mi zapomněl zmínit! Včera jsme totiž měli takový kolísající den,” zasmála se Erika. “Jak to myslíš?” smála se Leticia. “Ráno jsme se totiž pohádali kvůli té vaší chůvičce,” zašklebila se Erika, “ale večer jsme se zase krásně usmířili,” usmála se. “A proč jste se pohádali zrovna kvůli té potvoře?” divila se Leticia. “Víš, jak jsem ho šla hledat, když byla ta oslava?” připomněla jí Erika. Leticia přikývla. “Tak on byl v pokoji s ní a s Evinou neteří,” vysvětlila jí Erika. “A co tam dělal?” nechápala Leticia. “Hrál s nimi nějaký blbý hry,” zašklebila se Erika, “a on mi pak ráno začal říkat, jak je ta holka sympatická a kdesi cosi a já jsem mu samozřejmě oponovala a on mi vyčetl, že jsem ji nikdy neviděla, ale hned ji kritizuju,” řekla otráveně. “Ale stejně si měla pravdu ty,” odvětila Leticia. “Matka mi to taky říkala,” řekla Erika. “Ale tak hlavní je, že jste se zase rychle usmířili,” usmála se Leticia. “To ano,” šťastně se Erika usmála, “ale ta holka mi nedá spát!” vzdychla otráveně, “chtěla bych ji vidět! Chci vědět, čím ty chlapy tak okouzluje! Když si říkala, že i Adrian je z ní hotový!” nechápala. “Tak půjdeme k nám a omrkneš ji,” navrhla Leticia, “a až přijdeš na to, čím je tak výjimečná, tak mně to, prosím tě, řekni, protože já jsem na to ještě za ty čtyři roky nepřišla,” zašklebila se. “Tak jdeme,” usmála se Erika, vstala a vzala si z vedlejší židle své nákupní tašky. Leticia nechala na stole peníze, také si vzala své nákupní tašky a společně s Erikou odešly.

“Jazmín,” vešla Samantha do kuchyně, “neviděla jsi ty Aurořiny omalovánky?” zeptala se, ale v tom si jich všimla, že leží na stole, “aha, tady jsou,” usmála se, vzala je a odcházela. “Sam, počkej chvíli!” zadržela ji Jazmín. “Ano?” otočila se na ni Samantha. “Vážně jsem to jiskření mezi tebou a Miguelem viděla jen já?” poťouchle se Jazmín usmála. “Jazmín, už zase začínáš?!” vzdychla Samantha, “vždyť víš, že je Miguel ženatý!” připomněla Jazmín. “Rozvod není v dnešní době žádný problém,” odvětila Jazmín. “Prosím tě, Jazmín, o čem to mluvíš?” nechápala Samantha, “buď tak hodná a už se k tomuhle tématu nevracej!” zdůraznila. “Dobře, tak téma Miguel smažeme,” odvětila Jazmín, “pro tentokrát,” dodala se smíchem. Samantha se na ni zamračila. “Sam,” oslovila ji Jazmín a přistoupila k ní blíž, “myslím to s tebou dobře, to přece víš! Chci, aby si byla zase šťastná! I Jorge by si to určitě přál! Nechtěl by, aby si se po zbytek života trápila! Chtěl by, aby si se znovu zamilovala!” usmála se. “Já vím, že to myslíš dobře,” pousmála se Samantha, “ale já už se nedokážu zamilovat! Kdybych o tu lásku znovu přišla, tak už bych to nepřežila,” řekla chvějícím se hlasem a v očích se jí zalesklo. Jazmín se na ni smutně usmála a objala ji.

Miguel přišel domů a v hale na něj čekala Victoria. “Migueli, to je dobře, že už si přišel,” usmála se na něj a políbila ho na tvář. “Stalo se něco?” váhavě se Miguel usmál. “Čeká tu na tebe překvapení!” usmála se na něj Victoria a naznačila mu, aby se otočil. Miguel se otočil a s překvapeným úsměvem hleděl na svou starší sestru Fabiolu. “Fabiolo, kde ty se tady bereš?” usmál se Miguel a pevně Fabiolu objal. “Už se mi stýskalo,” šťastně se Fabiola usmála. “To je ale krásný překvapení!” rozzářil se Miguel a znovu Fabiolu objal, “jak dlouho tu zůstaneš?” zeptal se, když se od ní odtáhl. Fabiola pokrčila rameny. “Zatím na dobu neurčitou,” usmála se. “A kde bydlíš?” zeptal se Miguel. “Victoria mi nabídla, abych se nastěhovala sem,” odvětila Fabiola. “Opravdu?” otočil se Miguel na Victorii. “Samozřejmě,” odvětila Victoria, “Fabiola patří do rodiny stejně jako ty. Takže nevidím důvod, proč by měla být někde na hotelu, když tady je tolik místa,” usmála se. “Díky, Victorie,” usmál se na ni Miguel. Po jeho úsměvu Victoria znervózněla. “Půjdu říct do kuchyně, aby připravili nějakou slavnostní večeři,” usmála se a odešla. “A my se půjdeme projít, ne?” navrhl Miguel Fabiole. “Výborný nápad,” usmála se Fabiola. “Tak já si jen půjdu vzít něco pohodlnějšího na sebe,” řekl Miguel, “musel jsem dneska do banky, tak jsem se musel pařit v tom obleku,” vysvětlil Miguel se smíchem a vyběhl nahoru po schodech. Fabiola zůstala sama v hale a na stolku si prohlížela rodinné fotky. V tom někdo zazvonil a služebná šla otevřít. Fabiola se dál věnovala prohlížení fotek, a tak netušila, že do domu vešel Andrés. Jakmile ji Andrés uviděl, nemohl udělat ani krok. Fabiola po chvíli pocítila, že se na ni někdo dívá. Otočila se a zůstala stejně nehnutě stát jako Andrés. Věděla, že na to setkání dojde a také se na to setkání těšila, ale nebyla připravená, že přijde tak brzy. A Andrés už vůbec nebyl připravený na to, že Fabiolu uvidí.

Erika a Leticia vešly do domu Santanderových a nákupní tašky si položily na sedačku. “Myslíš, že je tady?” zeptala se Erika na Samanthu. “Předpokládám, že ano,” odvětila Leticia, “Aurora vždycky u večeře vykládá, co budou s chůvou druhý den dělat, ale včera o ničem speciálním neříkala,” šklebila se, “tak já se ti na ni zeptám,” řekla a otočila se směrem ke kuchyni, “Jazmín…Jazmín,” volala Leticia na celý dům. “Ano, paní,” vešla Jazmín do haly. “Kde je Samantha?” zeptala se Leticia. “Proč vás to zajímá?” nedůvěřivě se Jazmín podívala na ni i na Eriku. “To ti snad může být jedno, služko drzá!” okřikla ji Leticia, “tak kde je?” zeptala se Jazmín znovu. “S Aurorou v zahradě,” odvětila Jazmín. “Tak já si za ní zajdu,” řekla Erika. “Mám jít s tebou?” zeptala se jí Leticia. “Ne, to je dobrý,” odvětila Erika, “lepší bude, když budeme samy,” dodala vážně a odešla. “A ty mi dones sklenici vody,” přikázala Leticia Jazmín. “Jistě, paní,” řekla Jazmín s předstíraným úsměvem a odešla. Samantha a Aurora seděly v zahradě u stolu a vybarvovaly omalovánky. “A tahle holčička bude mít jakou barvu vlasů?” zeptala se Samantha Aurory a ukázala na obrázek. Aurora se zamyslela. “Hnědé jako máš ty,” usmála se. “Dobře,” zasmála se Samantha, do ruky si vzala hnědou pastelku a začala vybarvovat. V tom se k nim začala přibližovat Erika. Už z dálky jí byla Samantha povědomá. “Sam, někdo sem jde,” všimla si Aurora Eriky. Samantha zvedla hlavu a nechápavě se na Eriku podívala. “To ty? Ty jsi Samantha?” divila se Erika.