“Ano, já jsem Samantha!” řekla Samantha hrdě a nechápavě se na Eriku podívala, “potřebujete něco!” zeptala se jí. “Potřebuju si s tebou o něčem vážném promluvit!” odvětila Erika. “Nemyslím si, že bychom my dvě měly nějaké společné téma!” řekla Samantha. “Jenže já si myslím pravý opak!” zdůraznila Erika, “a bude lepší pro nás obě, když si promluvíme!” dodala. “Auri,” obrátila se Samantha na Auroru, “běž na chvilku za Jazmín! Hned za tebou přijdu!” usmála se na ni. “Nemám tu radši zůstat?” zeptala se Aurora Samanthy a zamračila se na Eriku. “Ne, zlato, běž,” usmála se na ni Samantha a Aurora odběhla do domu. “Ještě jsem se ti vlastně oficiálně nepředstavila!” ironicky se Erika usmála, “jsem Erika Velasquez de Mendoza!” představila se a poslední dvě slova zdůraznila. “Já vím, kdo jste,” odvětila Samantha. “Dobrá,” spráskla Erika ruce, “tak přejdeme rovnou k věci! Chci, aby ses přestala motat kolem mého manžela!” zdůraznila. “Já se kolem vašeho manžela nemotám! Párkrát jsme se náhodně potkali. To je všechno,” vysvětlila Samantha. “Hele, holčičko, nehraj to na mě!” přistoupila Erika k Samanthě blíž, “moc dobře vím, co jsi zač! Ale na mého manžela hned zapomeň!” upozornila ji. “Co jsem podle vás zač?” zeptala se Samantha. “Jsi obyčejná zlatokopka, která si myslí, že tím svým smutným osudem všechny oblbne!” vmetla jí Erika do tváře, “jednou se ti to už povedlo a díky tomu si mé kamarádce přebrala snoubence! Ale podruhé se ti to nepovede! Mého manžela nedostaneš! Ten je můj!” důrazně Samanthu upozornila. Samantha se na Eriku nenávistně zahleděla. “Tak podívejte, dámo!” zvýšila na Eriku hlas, “za prvé nevím, co si to dovolujete mi tykat, protože já nejsem žádná vaše kamarádka! A za druhé o mém životě a o mém vztahu s Jorgem nevíte absolutně nic! A jestli nevěříte svému manželovi tak to je váš problém a ne můj! Vyřešte si své problémy mezi sebou a netahejte je tam, kde nejsou!” zdůraznila Samantha s vážnou tváří. Erika se zašklebila. “Doufej, že se my dvě setkáváme naposledy!” pohrozila Samanthě a odešla. Samantha se sesunula na židli a měla co dělat, aby se nerozbrečela.

“Fabiolo!” vzpamatoval se jako první Andrés. “Ahoj, Andrési!” usmála se Fabiola. Poté znovu nastalo hrobové ticho, protože ani jeden nevěděl, jak se má zachovat. “Jak se máš?” zeptala se nakonec Fabiola. “Dobře,” odvětil Andrés, “a ty?” zeptal se Fabioly. “Taky dobře,” odpověděla Fabiola. Z horního patra zrovna vycházel Miguel, ale když Andrése a Fabiolu uviděl, schoval se za roh a pozoroval, co se bude dít. “Jak dlouho tu budeš?” zeptal se Andrés Fabioly. “Ještě nevím,” odvětila Fabiola, “ale doufám, že co nejdéle,” dodala s úsměvem. “Jak ti dopadlo turné?” zeptal se Andrés a trochu se k Fabiole přiblížil. “Výborně,” usmála se Fabiola, “pokaždé jsme měli vyprodáno!” dodala a i ona se k Andrésovi přiblížila. “Už se ti asi muselo stýskat po Miguelovi,” usoudil Andrés a stále se s Fabiolou k sobě přibližovali. “Ano, i po něm,” řekla Fabiola. “Ještě po někom?” zeptal se Andrés. Fabiola stála již přímo proti němu a oba si hleděli hluboko do očí. Vzrušeně dýchali a jejich rty se k sobě začaly přibližovat. Miguel měl radost, že to takhle dopadlo. Andrés a Fabiola se už skoro políbili, ale v tom vešla do haly Victoria. “Služky už začaly připravovat večeři,” řekla, ale až teď si všimla, že Fabiola není sama. Fabiola ihned od Andrése odstoupila. “Andrési,” pokývla na něj Victoria, “promiňte, nechtěla jsem rušit,” omluvila se. Miguel si mohl ukroutit hlavou nad tím, že Victoria musela vejít v tu nejnevhodnější chvíli. “Nic se neděje, Victorie,” pousmál se na ni Andrés, ale přitom ho mrzelo, že je vyrušila. “Ahoj, brácho,” seběhl Miguel schody a Andrése objal, “co v práci?” zeptal se. “Dobrý,” řekl Andrés, “ale o tom si promluvíme jindy! Už musím běžet,” dodal nervózně a odešel. Miguel se podíval na svou starší sestru, která byla také velmi nervózní. “Tak jdeme na tu procházku?” zeptal se jí. “Určitě,” přikývla Fabiola. “Victorie,” podíval se Miguel na svou tchýni, “na večeři tu určitě budeme,” usmál se na ni a společně s Fabiolou odešli.

Samantha byla stále v zahradě a se smutným výrazem se dívala do prázdna. Hlavou se jí pořád honila hádka s Erikou. Před lidmi, kteří ji ponižovali nikdy nedávala najevo svou slabost, ale někdy jí to přišlo líto. “Samantho?” oslovil ji někdo. Samantha se probudila ze svých myšlenek a podívala se na Adriana. “Stalo se ti něco?” ustaraně se jí Adrian zeptal a posadil se na vedlejší židli. “Měla jsem teď s někým velmi nepříjemný rozhovor,” řekla Samantha smutně. “S kým? Zase s mojí matkou?” hádal Adrian. “Ne, tentokrát ne,” odvětila Samantha. “Tak s kým?” zeptal se Adrian. “Na tom nezáleží,” řekla Samantha a chtěla odejít. “Záleží na tom,” postavil se jí Adrian do cesty, “nechci tě vidět smutnou! Jestli ti někdo ubližuje, tak mi to řekni a já si to s ním vyřídím!” řekl rozhodně. “Nedělej si starosti,” pousmála se Samantha a odešla. Adrian se za ní díval, jak odchází. “Klid, Adriane, hlavně klid!” povzbuzoval sám sebe, “musíš to vydržet! Nesmíš udělat takovou chybu, co minule! Chovej se slušně a znovu si Samanthinu důvěru získáš! A potom budeš už jen krůček od toho, aby si uvědomila, že jenom se mnou bude šťastná!” úlisně se Adrian usmíval.

“Jak se mají naši?” zeptala se Fabiola Miguela, když se spolu procházeli po parku. “Užívají si zaslouženého volna,” odvětil Miguel, “teď jsou myslím na dovolené v Karibiku,” dodal. “To se někdo má!” zasmála se Fabiola. “Mluvil jsem s nimi asi před dvěma týdny a znovu se ptali na tebe,” řekl Miguel, “taky bys jim mohla někdy zavolat,” upozornil Fabiolu. “Vždyť já vím,” odvětila Fabiola smutně, “tolikrát jsem jim chtěla zavolat, ale vždycky mi do toho něco přišlo!” dodala. “To si neměla čas ani pět minut?” nechápal Miguel. “Je to špatná výmluva, co?” usmála se Fabiola. “Trochu,” zasmál se Miguel. “Alvaro nemá rád, když do práce pletu rodinu,” vysvětlila Fabiola a posadila se na lavičku. Miguel se posadil vedle ní. “To mi chceš říct, že ti ten chlap zakazuje mluvit se svojí rodinou?” zvolal nechápavě. “Zákazem bych to nenazvala,” řekla Fabiola, “on jenom nechce, abych se rozptylovala,” vysvětlila. “Takže tvoje rodina je podle něj rozptylování,” řekl Miguel naštvaně. “Víš, on to myslí dobře,” zastávala se Alvara Fabiola. “To je ale dobře možná tak pro něj,” usoudil Miguel, “ale co ty? Jsi šťastná?” zeptal se Fabioly. “Ano, jsem,” sklopila Fabiola hlavu. “A teď mi to řekni do očí,” pobídl ji Miguel. Fabiola se podívala na svého mladšího bratra a zesmutněla. “Asi jsem si myslela, že budu šťastnější, když si splním svůj sen,” řekla smutně. Miguel se na ni smutně podíval a pevně ji objal.

Byl večer. U Santanderových probíhala rodinná večeře. “Jak ti to jde ve škole, Marío Eleno?” zeptala se své dcery Eva. “Dobře,” odpověděla María Elena s nezájmem bavit se na toto téma. “Můžeš se na mě alespoň podívat,” zvýšila na ni Eva hlas. María Elena zvedla hlavu od talíře. “Nemůžeme se aspoň jednou najíst v klidu?” zeptala se otráveně. “To bychom mohli, kdyby ses po každé mé otázce netvářila jako když ti ubližuju!” obořila se na ni Eva. “Auroro, co budete zítra se Samanthou dělat?” zeptala se María Elena své sestřenice, aby změnila téma. “Zítra půjdeme do parku na houpačky,” usmála se Aurora, “můžeš jít s námi!” navrhla Maríi Eleně. “To bych ráda, ale musím do školy,” vzdychla María Elena. “Ještě jsem se nedozvěděla, jak ti to v té škole jde!” připomněla Eva své dceři předchozí téma. “Dobře! S žádným předmětem nemám problémy,” odpověděla María Elena slušně, aby si jí Eva přestala všímat. “To doufám!” řekla Eva s přísným výrazem. “Evo,” oslovila ji Leticia, “víš, že tvůj syn si našel další práci?” ušklíbla se na Sebastiana. “Ano?” zvolala Eva udiveně, “a jakou?” zeptala se Sebastiana. “Budu teď učit karate ve škole Miguela Mendozy,” odvětil Sebastian. “Ale na tvou práci v agentuře to nebude mít vliv,” předpokládala Eva. “Nemusíš mi starosti, mami,” uklidnil ji Sebastian, “budu učit akorát dvě hodiny odpoledne a to stejně už většinou v agentuře nejsem,” dodal. “V pořádku,” usmála se Eva. “A to je všechno?” divila se Leticia. “Ještě máš něco na srdci, Leticie?” zeptala se jí Eva. “To mu to nezakážeš?” zeptala se Leticia naštvaně. “Proč bych to dělala?” odvětila Eva nechápavě, “Sebastian je dospělý a ve svém volném čase si snad může dělat co chce, ne?” udiveně se na Leticii podívala. Leticia se nenápadně ušklíbla a pokračovala ve večeři. Po zbytek večeře už nikdo neřekl jediné slovo.

I u Velasquezových probíhala rodinná večeře. “Jsem tak ráda, že si přijela, Fabiolo,” usmála se Erika na svou švagrovou, “konečně si mám komu postěžovat na tvého bratra,” zasmála se. “Jak postěžovat?” urazil se Miguel. “To měla být legrace, miláčku,” zasmála se Erika a políbila Miguela na tvář. “Na Miguela jsem nikdy žádnou stížnost neslyšela,” zasmála se Fabiola, “Miguel byl z rodiny ten slušnej. A já zase byla vždycky jeden průšvih za druhým,” smála se. “Tomu se mi nechce věřit,” zasmála se Victoria. “Čemu? Že Miguel byl ten hodnej nebo že já byla ta zlobivá?” smála se Fabiola. “Že ty jsi byla ta zlobivá,” smála se Victoria. “Ale bylo to tak,” smála se Fabiola, “vždycky když jsem něco provedla a věděla jsem, že dostanu vynadáno, tak jsem si brala Miguela jako štít,” vzpomínala se smíchem. Všichni se po poslední větě rozesmáli. “A to ti byl pak trest prominut?” zeptala se Erika Fabioly a nepřestávala se smát. “Byl o něco mírnější,” smála se Fabiola, “protože byl Miguel mladší a roztomilejší, tak mamka vždycky roztála a už se jí nechtělo se kvůli mně rozčilovat,” vysvětlila se smíchem. “U vás ale muselo být veselo!” smála se Erika. “To bylo,” zasmál se Miguel. “Škoda, že jsem taky neměla tak příjemné dětství,” zesmutněla Erika. Victoria na její poznámku nijak nereagovala. Erika zesmutněla ještě víc a Miguel ji chytil soucitně za ruku.

Tomas byl ve svém pokoji na internátu a na notebooku pracoval na nějakém úkolu, když mu napsala María Elena.

sola ME: Ahojky, copak děláš? ;-)
fotógrafo: ahojky, píšu esej na literaturu.
sola ME: Vážně? Já bych ji vlastně taky měla napsat. :lol:
fotógrafo: A tak proč ji nenapíšeš?
sola ME: Nejsem zrovna studijní typ. :heh:
fotógrafo: Nejseš nebo nechceš být?
sola ME: Jak to myslíš?
fotógrafo: Tak jak to říkám. :) Myslím si, že jsi dost inteligentní na to, aby si všechno ve škole zvládala.
sola ME: Jak můžeš vědět, že jsem inteligentní?
fotógrafo: Poznám to. ;-)
[i]sola ME: Mně se spíš zdá, že se nyní dostáváme znovu k našemu minulému tématu!

fotógrafo: A jaké téma to bylo? :roll:
sola ME: Ty víš, kdo jsem!
fotógrafo: Znovu ti říkám, že nevím! Jak bych to mohl vědět? :oops:
sola ME: Nevím jak, ale mám prostě takový pocit, že to víš!
fotógrafo: A kdybych to, čistě hypoteticky, věděl, tak by se něco změnilo?
sola ME: Chtěla bych vědět, kdo jsi ty. ;-)
fotógrafo: Myslím, že na naše setkání je ještě čas. :oops:
sola ME: Jak myslíš :) ale na naše setkání se už teď těším, protože jsem šťastná, že jsem poznala někoho, kdo mi rozumí a je ochotný mě vyslechnout. ;-)
fotógrafo: Já jsem taky moc rád, že jsem tě poznal. :)

María Elena, která byla ve svém pokoji, se šťastně usmála a s fotógrafem si psala ještě dlouhé hodiny.

Samantha vyšla z Aurořina pokoje, když ji na chodbě zastavila Eva. “Musím s tebou mluvit!” přísně se na Samanthu podívala a naznačila, ať ji následuje. Samantha poslušně cupitala za Evou, až došly do Evina pokoje. “Prý jsi dnes měla nějaké nedorozumění s Erikou Velasquezovou!” řekla Eva. Samanthě zatrnulo, že se v tomto domě všechny události šíří tak rychle. “O co šlo?” vyptávala se Eva. “O nic důležitého, paní,” odvětila Samantha, “paní Erika si potřebovala jen něco ujasnit! Všechno jsme si vyříkaly!” dodala. “Nechci, aby si se stýkala s lidmi z naší společenské vrstvy!” upozornila ji Eva, “nepatřila si do naší vrstvy ani když sis vzala mého syna a teď už vůbec ne!” s posměchem se na Samanthu podívala, “Erika je dcerou mé nejlepší přítelkyně a nehodlám dopustit, aby si jí způsobovala nějaké problémy!” zdůraznila Eva. “To se nestane, paní Evo, můžete být klidná!” uklidnila ji Samantha, “a co se týče patření do vaší společenské vrstvy, tak o to nestojím a nikdy jsem nestála! Všichni si myslíte, že jsem si Jorgeho vzala jen kvůli penězům, ale pravda je taková, že jsem ho nesmírně milovala a milovala bych ho, i kdyby to byl největší chudák pod sluncem!” řekla Samantha hrdě. Eva se na ni nenávistně zahleděla a otevřela dveře. “Běž!” přikázala Samanthě. Samantha odešla se vztyčenou hlavou, protože jí hřál pocit, že se nemá za co stydět a to je to, co ty, kteří ji nesnášejí, štve nejvíc.

Miguel seděl v posteli a četl si knížku, když z koupelny vyšla Erika v černém spodním prádle. “Miláčku,” poťouchle se na Miguela usmála a přisedla si k němu, “celý den jsem se na tebe tak těšila,” začala ho líbat na krku. “Já na tebe taky,” políbil ji Miguel na vlasy a objal ji, “Eriko, chtěl bych ti něco navrhnout!” řekl. Erika se od něj odtáhla a usmála se. “Tak povídej,” řekla. “Vlastně už jsem ti to navrhoval několikrát, ale zkusím to znovu,” odhodlal se Miguel. Erika se na něj usmála a netrpělivě čekala, co jí chce Miguel říct. “Co kdybychom se už tentokrát naplno začali soustředit na adopci!” navrhl Miguel. Erice úsměv z tváře okamžitě zmizel. Na toto téma nebyla nikdy pořádně připravená.