„Miláčku, snídaně je hotová!“ volala Lorena Guellar de Reyes na svého manžela, zatímco prostírala stůl v kuchyni.
„Už běžím!“ ozvalo se z druhé místnosti.
Lorena se usmála. Nalila sobě a svému manželovi džus a posadila se ke stolu.
„Tady to ale krásně voní!“ vešel do kuchyně Gonzalo Reyes, Lorenin manžel.
„Udělala jsem ti tvé oblíbené lívance!“
„Lásko, ty jsi prostě nejlepší!“ usmál se Gonzalo a políbil ji. Poté se posadil ke stolu a dal se do jídla.
„Chutná?“ zeptala se Lorena.
„Jako vždycky, miláčku!“
Lorena se spokojeně usmála. „V kolik máš ten pohovor?“ zeptala se.
„Za hodinu.“
„A jak myslíš, že tam budeš dlouho?“
„Nevím, moc dlouho asi ne. Přece jen už jsem vlastně přijatý, jdu se tam jen představit,“ odpověděl Gonzalo. „Proč se ptáš? Chceš snad, abych šel s tebou za tím dektivem?“
„Ne, to ne! Jen jsem chtěla vědět, kdy se na tebe mám těšit!“ usmála se Lorena.
„Miláčku,“ chytil ji Gonzalo za ruku, „já s tebou za tím detektivem rád půjdu, jestli se necítíš na to tam jít sama! Víš, že máš mou podporu!“
„Já vím,“ pohladila ho Lorena po tváři a vděčně se usmála, „ale tenhle první krok musím udělat sama! Opravdu!“
„Dobře, jak myslíš! Ale kdyby se cokoliv dělo, tak zavolej a jsem u tebe natotata!“
Lorena se šťastně usmála. „Nikdy nepřestanu děkovat Bohu za to, že mi tě poslal do cesty! Teď už si nedokážu představit, co bych dělala, kdybych tě neměla! Tolik jsi mi pomohl! Pomohl jsi mi překonat všechny ty těžké chvíle!“
„A budu v tom pomáhání pokračovat i dál, protože jsi nejdůležitější člověk v mém životě! Moc tě miluju!“
„Taky tě moc miluju!“ usmála se Lorena a oba se něžně políbili.

#####

„Fernando,“ vešel do kanceláře svého nejlepšího kamaráda, Lucas Moreno, „nenechal jsem tady ten svůj článek?“
Fernando Alcántara mu ho se smíchem podal.
„Čemu se směješ?“
„Tobě přeci!“
„A důvod?“
„No jak rychle si zvedl Palomě ten telefon a běžel si to vyřídit!“ smál se Fernando. „Má tě pěkně vycvičeného! Ona zapíská, ty přiběhneš!“
„Že to říkáš zrovna ty! Ty by ses pro Diosmary taky nejradši rozkrájel, jen abys splnil každé její přání!“ poznamenal Lucas a posadil se.
Fernando se ušklíbl. Lucas měl totiž pravdu. „Co chtěla?“ zeptal se.
„Ale potřebovala mi říct, že už se nemůže dočkat večera!“
„Podle toho, jak nadšeně to říkáš, se toho večera nemůžete dočkat oba!“ zasmál se Fernando.
„Když mně vadí, že se to musí udělat tak velkolepě!“
„A co si čekal? Dnes se všichni dozvědí datum, kdy si konečně vezmeš nejstarší dceru Alberta Fuentese a to musí být pojato velkolepě! Na to sis po těch letech už mohl zvyknout!“
„Vždyť já vím,“ vzdychl Lucas.
„Nebo ta velkolepost je jen výmluva?“
„Proč by měla být?“
„Jestli nebude problém v tom, že už se nechceš ženit!“ podotkl Fernando.
„Ale ano chci!“
„Tak potom?“
„Nevím, ale čím víc se blíží ta svatba, tak tím víc myslím na Lorenu! Na to, co by bylo, kdybych se před čtrnácti lety zachoval jinak!“
Fernando jako jediný o jeho minulosti věděl, a tak jen zamyšleně přikývl. „A co si vymyslel?“ zeptal se.
„Možná, že bych už byl ženatý! Ale s Lorenou!“
„Jenže, nejsi s ní ženatý! Lucasi, zapomeň už na ni, nemá smysl se tím dál užírat! Čas se nedá vrátit zpátky, a proto už s tím nic nenaděláš! Žij přítomností! Stejně jako ona i jí jistě žije!“
Lucas věděl, že to Fernando myslí dobře, ale tak snadno na Lorenu zapomenout nemohl. Ne potom, jak ji ublížil a jak moc ho kvůli tomu trápily výčitky svědomí. „Vrátím se k práci,“ řekl nakonec a odešel.

#####

„Holubičko, ty jsi tak nádherná!“ zatleskal Freddy Tauler své nejlepší kamarádce, která stála na stupínku před zrcadlem v jeho vlastním módním salónu a dívala se, jak jí to sluší v šatech, které jí Freddy navrhl.
„Freddy, ty šaty jsou naprosto úžasné!“ rozplývala se Paloma Fuentes Rivera a nakrucovala se před zrcadlem ze všech stran.
„Navrhl jsem spoustu krásných šatů, ale tyhle se mi povedly nejvíce!“
„Ale uvědomuješ si, že jedny šaty budou muset být ještě krásnější než tyhle!“
„Jaké?“
„Přeci moje svatební!“ zasmála se Paloma.
Freddy se chytil za hlavu. „Já jsem ale truhlík, no samozřejmě, že tvé svatební šaty budou ty nejkrásnější!“ řekl a oba se rozesmáli.
„Freddy,“ vešla do místnosti jeho zaměstnankyně Violeta de Hidalgo, „už jdu domů a ještě jednou ti děkuji za ty šaty pro Silvii!“ usmála se.
„Nemáš zač.“
„Takže zítra,“ rozloučila se Violeta a odešla.
„O jakých šatech pro Silvii to mluvila?“ zeptala se Paloma.
„Violeta mě požádala, jestli bych nepůjčil Silvii nějaké šaty, že na ten dnešní večírek žádné nemá!“
„Doufám ale, že nejsou hezčí než ty moje!“ mračila se Paloma.
„To rozhodně ne! Ty budeš královnou večera, to tě mohu ujistit!“ usmíval se Freddy.
„To bych prosila!“ podívala se na sebe do zrcadla. „Bude to můj večer a nikdo mi ho nezkazí!“ vítězně se usmála.

#####

Emília Fuentes Rivera seděla za svým psacím stolem před kanceláří svého otce. Pracovala totiž v rodinném časopise jako otcova asistentka. Zrovna zakládala do složek nějaké články, když se k jejímu stolu postavil Gonzalo. „Dobrý den,“ pozdravil ji, „jsem Gonzalo Reyes a mám domluvenou schůzku s panem Fuentesem.“
„Gonzalo!“ vstala Emília, „tak ráda tě zase vidím!“ usmála se.
„Známe se?“ podivil se Gonzalo.
„Já jsem Emília!“
Gonzalo se rozzářil. „Emília, no ne!“ zasmál se, „taky tě moc rád vidím! Ale divím se, že si mě vůbec pamatuješ.“
„Sice mi bylo jen pět let, když ses odstěhoval, ale do té doby se naše rodiny vídaly skoro denně. A z toho posledního roku si toho pamatuju hodně!“
„Já jsem taky nezapomněl! A jsem rád, že jsem zpátky a že vás zase všechny uvidím!“ usmál se.
Emília mu úsměv opětovala. „No už bych měla dát vědět tátovi, protože se na tebe taky těší! V našem rozhovoru můžeme pokračovat jindy, teď se budeme vídat zase často!“
„To je pravda a jsem moc rád!“ usmál se.
Emília šla tedy svému otci říct, že Gonzalo už dorazil. Po pár sekundách se vrátila a řekla Gonzalovi, že může jít dál. Gonzalo přikývl a vešel do kanceláře.
„Gonzalo!“ rozpřáhl Alberto Fuentes ruce a radostně ho objal. „Jsem moc rád, že jsi tady, chlapče!“
„Já taky, Alberto!“
„Posaď se,“ ukázal Alberto na židli a sám si sedl naproti do své. „Jak se mají vaši?“ zeptal se.
„Moc dobře! Oba už jsou v důchodu a náramně si to užívají!“ zasmál se Gonzalo.
„Dokážu si to představit!“ zasmál se Alberto.
„Alberto, ještě jednou ti děkuji za příležitost, kterou si mi dal!“
„Nemáš mi zač děkovat, Gonzalo! To právě naopak já bych měl děkovat tobě, že jsi mou nabídku přijal! Tvé články jsou báječné a já jsem poctěn, že náš časopis teď bude mít takového skvělého redaktora!“
„Díky, Alberto!“ usmál se Gonzalo, „a jak se daří tvé rodině? Už se těším, až je všechny zase uvidím! Už jsem viděl krásnou Emílii a i ostatní ženy tvého života jistě vyrostly do ještě větší krásy, než jaké si je pamatuju! A to jednu z nich jsem ani nikdy neviděl!“
„Ano, naše Berenice! Naše Berenice je také moc krásná, však ji brzy poznáš!“ usmál se Alberto. „Mám obrovské štěstí, že je v mém životě pět krásných žen!“
„Chlapi ti musejí závidět!“
„To ano!“ zasmál se Alberto. „A, prosím tě, co se týče Berenice, tak ona zatím neví, že je adoptovaná!“
„V pořádku, Alberto, nedělej si starosti! Je to prostě vaše dcera stejně jako Paloma, Diosmary a Emília!“ uklidnil ho Gonzalo, že od něj se Berenice nic nedozví.
„Děkuji ti! A ty jsi prý ženatý!“
„Ano, už pět let a velmi šťastně!“ usmál se Gonzalo.

#####

„Jaké je vaše přání, paní Reyesová?“ zeptal se detektiv Toño Soberón.
„Chtěla bych, abyste našel mou dceru!“ řekla Lorena.
Toño si vzal ze šuplíku svého stolu prázdný papír, aby si mohl dělat poznámky. „A co mi o vaší dceři můžete říct?“ zeptal se.
„Narodila se tady v Caracasu před čtrnácti lety. Mně tehdy bylo pouhých šestnáct let a nedokázala bych ji vychovat. Proto jsem ji dala k adopci!“
„Kdy přesně se vaše dcera narodila?“
Lorena vyndala ze své kabelky kousek papíru a předala mu ho. „Tady jsem vám napsala datum narození mé dcery, i v jaké nemocnici jsem rodila!“
„Dobře to pro začátek stačí,“ řekl Toño. „ I když vlastně je tu ještě jedna věc, na kterou se vás musím zeptat,“ dodal.
„Jaká?“
„Viděla jste svou dceru?“ zeptal se Toño opatrně. „Některé ženy, které se rozhodnou pro adopci, své dítě ani vidět nechtějí, protože se bojí, že by to pak nedokázaly udělat!“
„Já jsem se rozhodla úplně stejně,“ odvětila mu Lorena, „ale nakonec ta touha vidět ji mě přemohla! Takže ano viděla jsem ji! Ještě než jsem odešla z nemocnice, tak jsem se na ni šla podívat. A ten obraz, jak pláče, vidím před sebou každý den!“ řekla smutně.
„Takže kdybych vám pak ukázal nějaké fotografie, tak byste ji poznala?“
„Rozhodně!“
„Dobrá, tak až něco zjistím, zavolám vám.“
Lorena přikývla a pousmála se.

#####

„Takže se uvidíme zítra!“ podal Alberto Gonzalovi ruku na rozloučenou a usmál se.
„Budu tu v 8 hodin přesně!“ ujistil ho Gonzalo a dal se k odchodu.
„Gonzalo, počkej!“ chytil se Alberto za hlavu. „Málem bych zapomněl!“
Gonzalo pustil kliku od dveří a vrátil se ke stolu. „Copak?“ zeptal se.
„Jestli máš na dnešní večer nějaké plány, tak je zruš!“
Gonzalo se na něj udiveně zahleděl.
„Dnes večer tady totiž pořádáme oslavu 20. výročí našeho časopisu a ty a tvá žena jste pochopitelně srdečně zváni!“
„Tak to moc rádi přijdeme!“ usmál se Gonzalo. V tom do kanceláře vtrhla Paloma s Emílií v zádech. „Tati, já jsem jí říkala, že sem nesmí, že máš schůzku, ale ona mě neposlechla!“ mračila se Emília na svou starší sestru.
„Protože tebe já poslouchat nemusím!“ šklebila se na ni Paloma.
„To je v pořádku, Emílie, už jsme stejně skončily!“ řekl jí Alberto.
Paloma se na mladší sestru vítězně usmála. Emília jen vyvrátila oči v sloup a odešla.
„Tati, tati, tati,“ skočila Paloma Albertovi kolem krku, „já už se tak nemůžu dočkat dnešního večera!“ usmívala se.
„Palomo, podívej se, kdo tu je!“ řekl jí Alberto.
Paloma si až teprve teď všimla, že tam nejsou sami. Přeměřila si Gonzala pohledem a zamračila se na něj. „Kdo to je?“ zeptala se.
„Nepoznáváš ho?“ zeptal se Alberto.
„Měla bych snad?“
„To je Gonzalo!“ řekl jí Alberto nadšeně.
Paloma se na Gonzala stále mračila. „Jaký Gonzalo? Neznám žádného Gonzala!“
„Gonzalo Reyes! Když jste byli malí, kamarádili jste spolu!“
„Nepamatuji si ho!“ zašklebila se.
„Já si tě ale pamatuju, Palomo!“ řekl Gonzalo. „A jak vidím, vůbec si se nezměnila!“ pousmál se.

#####

„Máš teplotu!“ řekla Camila Rivera de Fuentes své nejmladší dceři a položila teploměr na stolek.
„Ne, mami, určitě nemám!“ bránila se Berenice.
„Holčičko, je mi to líto, ale na tu oslavu nemůžeš jít!“
„Ale to ne, to je jak naschvál! První společenská událost, na kterou jste mi dovolili jít s vámi a já musím zrovna onemocnět!“ zlobila se Berenice.
„Nedá se nic dělat, Berenice! Zdraví je přeci přednější, a proto to musíš vyležet!“ pohladila ji Camila po vlasech.
„Camilo?“ ozval se z chodby něčí hlas.
„Jsem u Berenice!“ zavolala Camila. Do pokoje vešla Helena Rivera, mladší sestra Camily. „Holky, copak se děje?“ zeptala se.
„Berenice je nemocná,“ odvětila jí Camila.
„Ale, miláčku, to mě mrzí,“ smutně se Helena podívala na svou neteř.
„Ne tolik jako mě!“
„Berenice, tak nebuď tak protivná,“ řekla jí Camila. „Ještě bude hodně večírků, na které s námi půjdeš!“ snažila se ji alespoň trochu povzbudit, jenže to nepomohlo. Berenice byla pořád naštvaná.
„Berenice, mám nápad,“ řekla Helena, „Já na ten večírek taky nepůjdu, aby ti to nebylo líto! Zůstanu tady s tebou, budu se o tebe starat a můžeme si třeba pustit nějaký film!“
„Titanic!“
„No samozřejmě, žádný jiný film jsem ani na mysli neměla!“ zasmála se Helena. „Co by to byl za týden bez Leonarda!“ dodala vážně. To už Berenice rozesmálo a Camile se hned ulevilo, že už se její dcera nebude trápit.

#####

„Jak si to myslel, že jsem se vůbec nezměnila?“ zeptala se Paloma Gonzala, když vyšli na chodbu.
„Nijak, zapomeň to.“
„To teda nezapomenu, okamžitě mi to vysvětli!“ rozčilovala se.
Gonzalo se rozesmál. „Promiň, spletl jsem se. Změnila ses, ale viditelně ještě k horšímu!“ smál se.
„Co si to ke mně dovoluješ? Víš ty vůbec, kdo já jsem?“ vztekala se.
„Vím, já mám na rozdíl od tebe paměť dobrou!“
„Já mám taky dobrou paměť, akorát z ní odstraňuju nezajímavé a bezvýznamné lidi jako jsi ty!“
Gonzalo se smál a Palomu to rozčilovalo ještě víc.
„Palomo,“ přišel k nim Lucas.
„Miláčku!“ skočila mu Paloma do náruče a políbila ho. „Tolik se těším na dnešní večer!“ usmívala se.
„Já vím, už jsi mi to říkala!“
„A nejspíš ti to budu říkat až do večera!“ smála se.
„Palomo, nepředstavíš nás?“ podíval se Lucas na Gonzala.
„Nemám ti koho představovat!“ opět se na Gonzala zamračila.
„Gonzalo Reyes,“ podal Lucasovi ruku.
„Aha, tak ty jsi ten náš nový kolega! Já jsem Lucas Moreno, moc mě těší,“ stiskl mu ruku.
„Lucas je můj snoubenec!“ chlubila se Paloma. „A dnes na té oslavě táta oznámí datum naší svatby!“ zdůraznila Gonzalovi.
„Tak teď už chápu, proč se na večer tak těšíš! Gratuluju!“ trochu škodolibě se pousmál. Opravdu Lucasovi nezáviděl.

#####

Penelope Quintana de Sevilla pozorovala při natáčení svého manžela, slavného herce, Juana Sevillu. Chodila s ním na natáčení dost často, aby si pohlídala, že jí ho žádná jiná neodloudí. Trvalo jí dlouho, než se dostala z postu milenky na post manželky a už nikdy nehodlala o tento post přijít. Vychutnávala si pocit být manželkou slavného herce a moci se tak účastnit různých akcí a hlavně moci si koupit cokoliv, co si zamane. Spokojeně se na Juana dívala, když na malém stolku vedle ní, začal vibrovat jeho mobil. Podívala se, kdo mu volá, a když viděla, že mu volá jeho bývalá manželka, tak hovor nepřijala a hned ho i vymazala, aby se o něm Juan nedozvěděl. S tebou se opravdu bavit nehodlám, pomyslela si, a s Juanem ti taky nedovolím mluvit.
„Stop!“ zakřičel režisér. „Pro dnešek padla!“ řekl a podal ruku za dobrou práci Juanovi i jeho hereckému kolegovi.
Penelope šla Juanovi naproti. „Byl jsi skvělý, miláčku!“ polichotila mu a poté ho políbila.
„Když vím, že jsi tady, tak jsem vždycky motivovanější k lepším výkonům!“
„Já vím, proto sem přijdu pokaždé, když můžu!“ usmála se.
„Nevolal mi někdo?“ zeptal se a podíval se na mobil.
„Ne, vůbec nikdo!“
Juan si ji přitáhl k sobě a vášnivě ji políbil. „Tak a jdeme domů!“ chtivě se na ni usmál. Penelope mu jeho chtivý úsměv opětovala. Juan ji objal kolem pasu a odešli.

#####

Nastal večer. Každý, kdo něco znamenal, právě mířil na oslavu 20. výročí renomovaného časopisu VERDAD. Někteří hosté už byli na místě, ostatní u vchodu vítal Alberto s Camilou. Paloma se nehnula od Lucase a na všechny se šťastně usmívala. Diosmary Fuentes Rivera, druhorozená dcera Alberta a Camily, se bavila se svým přítelem Fernandem. Opodál stála její mladší sestra Emília, která se na ně smutně dívala, protože byla do Fernanda už velmi dlouho zamilovaná.
„Emílie, ty se vůbec nebavíš, drahoušku!“ přistoupil k ní Freddy.
„Ale, ano bavím!“
„No to vidím! Emílie, nelži mi!“ pokáral ji. „Víš co, budu ti dělat společnost!“
Emília se pousmála.

K Silvii Hidalgové, zaměstnankyni časopisu, přišel její kolega a velký obdivovatel Raul Alcántara. „Silvie, moc ti to sluší!“ usmál se na ni.
„Děkuju ti, Raule! Jsi galantní jako vždy!“ opětovala mu úsměv.
„I když tobě to vlastně sluší kdykoliv!“ dodal.
Silvia se začervenala.

„Vítejte! Jsme moc rádi, že jste přišli!“ vítali Alberto a Camila další a další hosty. Mezi nimi byli už i Lorena a Gonzalo. „Miláčku, jestli se dnes na oslavování necítíš, tak se vrátíme domů!“ řekl Gonzalo.
„Už jsi mi to řekl snad milionkrát a já jsem ti milionkrát řekla, že je mi dobře!“ usmála se Lorena. Gonzalo ji chytil kolem pasu, když konečně došli k Albertovi a Camile.
„Gonzalo!“ objal ho Alberto.
„Gonzalo, ty jsi ale vyrostl do velkého fešáka!“ řekla mu Camila a také ho objala.
„A ty koukám, že zase mládneš!“ polichotil jí.
„Děkuji za kompliment!“ usmála se.
„Alberto, Camilo, to je moje manželka Lorena!“ představil ji Gonzalo.
„Moc mě těší, pane a paní Fuentesovi!“ podala jim Lorena ruku.
„Jsme Alberto a Camila!“ odvětil jí Alberto.
„Prosím běžte a dobře se bavte!“ usmála se na ně Camila.
Lorena a Gonzalo vešli do velké haly, kde už bylo nepřeberné množství hostů. „Miláčku,“ zastavil se Gonzalo, „zapomněl jsem se Alberta na něco zeptat! Můžu tě tu nechat chvíli samotnou?“
„Nejsem malá!“ zasmála se, „jen běž!“ Gonzalo ji políbil na tvář a odešel.
Lorena se s úsměvem rozhlížela po přítomných hostech, když k ní přistoupil číšník a nabídl jí červené víno. „Děkuji vám,“ vzala si ho a číšník odešel. Než se však stačila napít, někdo do ní omylem drknul a víno přistálo na šatech ženy, která kolem ní procházela. A pak už se po celé hale rozléhalo jen vřískání oné ženy. „Vy, hloupá ženská, podívejte, co jste provedla!“ křičela na ni Paloma hystericky.
„Slečno, já se vám moc omlouvám!“
„Omluvy mi ale moje šaty nezachrání!“ křičela na ni Paloma dál a dál. Hosté tomu ani nevěnovali pozornost, protože byli na Palominy hysterické výlevy zvyklí. A někteří z nich se dokonce neubránili škodolibému úsměvu.
„Zničila jste moje šaty! Zničila jste celý můj večer!“
Lorena se ani nezmohla na to, něco říct. Paloma ji nepustila ke slovu.
„Miláčku, co se stalo?“ přišel k nim Gonzalo.
„Omylem jsem téhle slečně vylila na šaty víno! Gonzalo, byla to opravdu nehoda a mě to hrozně mrzí!“
„Palomo, přestaň vyvádět, moje manželka to neudělala schválně!“ okřikl ji Gonzalo.
„Jo tak to je tvoje manželka? No tak to už se vůbec ničemu nedivím!“
„Palomo,“ dorazil k nim i Lucas.
„Lucasi, podívej se, jak mi ta ženská zničila moje krásný šaty!“ fňukala. Hrozně si stěžovala, jenže to už ji Lucas neposlouchal. Šokovaným pohledem se totiž díval na Lorenu.
Pane Bože, Lucas, pomyslela si Lorena a byla v úplně stejném šoku jako on.