„Posunout termín svatby?“ zopakoval Lucas šokovaně.
„Ano, miláčku! Já už opravdu nechci čekat tak dlouho!“ odvětila Paloma smutně.
„Ale vždyť si sama chtěla tu svatbu takhle, aby si měla dost času na všechny přípravy!“
„Já vím, ale rozmyslela jsem si to! Vždyť se to dá všechno stihnout i v dřívějším čase! Hold si trochu víc zamakám!“ zasmála se.
„A co Freddy se šatami? Nepotřebuje hlavně on hodně času?“
„Ale, prosím tě, to je to nejmenší! Víš, jak mě Freddy miluje, takže by se pro mě i přetrhnul, aby ty šaty byly, co nejdřív!“ usmála se.
Lucas se posadil na postel a přemýšlel.
Paloma pochopila, že se mu do toho moc nechce, a tak se rozhodla využít své přesvědčovací schopnosti. Sedla si mu na klín, objala ho kolem krku, začala ho líbat po celém obličeji a přitom ho přesvědčovala: „Miláčku, prosím, udělej to pro mě! Já už bych opravdu chtěla být tvojí manželkou! Už nechci dál čekat! Tolik tě miluju a chci být konečně už navždy jenom tvoje!“
Lucas nevěděl, co má dělat. Palomu vnímal opět jen na půl ucha, jako poslední dobou pokaždé, protože v myšlenkách byl s Lorenou. Přemýšlel nad tím, co by na to řekla, že se jejich svatba posune. Jenže pak si zase uvědomil, že podle toho, jak se k němu Lorena chová, jí to přece může být jedno, kdy se ožení. Jenže jemu to jedno nebylo. Teď, když tu byla Lorena, se najednou všechno změnilo.
„Tak co, lásko, souhlasíš?“ vytrhla ho Paloma z myšlenek.
Lucas se na ni zmateně podíval. „Palomo, já…“
„Ty naši svatbu nechceš přesunout!“ rozplakala se. Vstala a postavila se k němu zády, aby neviděl, že ten pláč jen předstírá.
„Palomo, prosím tě, neplač!“ žádal ji, když k ní přistoupil a chytil ji za ramena.
„Já nechápu v čem je problém, Lucasi! Stejně se máme brát, tak je snad jedno kdy, ne?“ vzlykala a doufala, že aspoň pláč na něj zabere.
Lucas vzdychl a nakonec řekl: „Tak dobře!“
„Opravdu?“ celá se Paloma rozzářila, když se k němu otočila.
Lucas přikývl. „Vezmeme se kdykoliv budeš chtít!“
„Ach, lásko!“ padla mu do náruče. Lucas ji objal, ale svým rozhodnutím si vlastně nebyl vůbec jistý. Spíš to řekl jen proto, aby jí udělal radost. Paloma to věděla, jenže bylo jí to jedno. Svého dosáhla, a tak se k Lucasovi pevně tiskla a vítězně se usmívala.

#####

O dva měsíce později

„Emílie, jsi už připravená?“ zeptala se Helena, když do pokoje své neteře vešla.
„Ano, jsem,“ vyšla Emília z koupelny.
„Holčičko!“ užasle na ni Helena hleděla. „Jsi nádherná! Moc ti to sluší!“
„Díky, teto!“ usmála se Emília. „Tobě to taky moc sluší!“
„No už to není, co to bývalo!“ zasmála se Helena.
„Ale, prosím tě!“ pokroutila Emília hlavou, jak něco takového může říct.
„Ty tvoje šaty jsou opravdu krásné!“
„Ty mi vybrala Diosmary! Prý, že v nich na svatbě určitě zapůsobím na nějakého potenciálního ženicha!“ ušklíbla se Emília.
„Třeba ano!“
„Prosím tě, teto!“ smutně se na ni Emília podívala. „Víš, že na toho, na koho bych chtěla, aby zapůsobily, tak tomu to bude jedno a o nikoho jiného nestojím!“
„Emílie!“ smutně Helena vzdychla a chytla ji za ruce. „Nesmíš se tolik upínat jen na Fernanda! Já chápu, že ho miluješ a že tajně doufáš, že třeba jednou budete spolu! Ale co když se to nestane? Co když si opravdu jednoho dne vezme Diosmary a budou spolu až do konce života? Ty proto zůstaneš sama?“
„Ano! I s touto variantou jsem smířená!“
„Ale, Emílie, to přeci nejde!“
„Proč by to nešlo? Teto, nezlob se na mě, nechci se tě dotknout, ale ty jsi přeci taky sama! Tak proč bych nemohla být i já?“
„Protože to není žádná výhra, když je člověk sám! Možná ze začátku si řekneš, že to zvládneš, že je to úplně v pořádku, že se nic neděje, ale po čase tě ta samota začne dusit! A navíc já nejsem tak úplně sama! Já se stále snažím hledat si toho pravého, ale ty to ani nezkoušíš! A v tom je mezi tebou a mnou rozdíl!“
„Jenže já už toho svého pravého našla! A jen na něj dokážu myslet! Jen jeho dokážu milovat! Teto, já jiné muže prostě nevidím! Pro mě existuje jen Fernando! A buď budu s ním anebo s nikým!“ řekla Emília chvějícím se hlasem.
Helena se na ni smutně podívala a silně ji objala.

#####

Diosmary zrovna scházela ze schodů do haly, když dovnitř vešla Anita. „Anito, no ty jsi ale kočka!“ usmála se na ni a objala ji.
„Nápodobně, kámoško!“ odvětila jí Anita.
„Přišla jsi sama?“ podivila se Diosmary.
„Můj doprovod zrovna parkuje!“
„A kdo je ten tvůj nový objev?“
„Za chvíli ho uvidíš! A budeš asi dost překvapená!“ odvětila jí Anita a jen, co to dořekla, vešel do domu Nicolas.
„Nicolasi!“ zvolala Diosmary šokovaně a ještě víc šokovaná byla, když se do něj Anita zavěsila.
„Ahoj, Diosmary! Moc ti to sluší!“ polichotil jí.
„Pojedeš do kostela s námi?“ zeptala se jí Anita.
„Ne, my pojedeme až jako poslední!“ odvětila jí Diosmary.
„Dobře, no tak my už asi pojedeme, co?“ obrátila se Anita na Nicolase.
„Jasně,“ přikývl.
„Běž napřed, hned jsem u tebe!“ řekla mu Anita.
Nicolas přikývl, usmál se na Diosmary a odešel.
„Takže se za chvíli uvidíme!“ řekla jí Anita, a přitom jí neušlo, jak je Diosmary zaražená. „Co je ti?“
„Nic! Co by mi bylo!“ pokrčila Diosmary rameny.
„Doufám, že ti nevadí, že jsem přišla s Nicolasem! Víš, řekla jsem si, že svatba je dobré místo na sblížení! A já bych se s ním opravdu ráda sblížila!“ usmála se.
„Proč by mi to mělo vadit? Dělej si se svým životem, co chceš!“ odvětila jí Diosmary a snažila se přitom tvářit, že je zcela nad věcí. Skutečnost byla ovšem taková, že jí to vadilo a to hodně. A přitom k tomu neměla žádný důvod.
„Dobře!“ usmála se Anita. „Tak zatím,“ a odešla. Vítězně se usmívala, protože se jí líbilo, jak to Diosmary naštvalo.

#####

„Tati, tak honem, pospěš si! Nechci přijít pozdě!“ popoháněl Raul svého otce. Raul už byl v obleku a nervózně pochodoval po chodbě jejich bytu.
„Vždyť už jdu!“ zvolal Marcelo, když k němu přišel. „Proč tak pospícháš? A co jsi tak nervózní? Vždyť to vypadá, jak kdyby ses měl ženit ty!“ smál se mu.
„Pospíchám, protože nechci dovolit, aby mi někdo v kostele zasednul místo vedle Silvie!“
„Tak to pak chápu!“ zasmál se Marcelo. „Ale proč sis to místo rovnou nezarezervoval? Silvia by ti ho mohla držet!“ dusil se smíchy.
„Moc vtipný, tati!“ ušklíbl se Raul. „Jenže já musím na Silvii pomalu! Nechci ji vyplašit! Proto i do kostela přijdu jako že nic a jen se jí zeptám: ,Je tu volno?‘ Nemohl jsem za ní včera v práci přijít a říct ji: ,Hele, Silvie, drž mi zítra v kostele místo!‘ Já ji nechci do ničeho nutit! Chci jen, aby sama poznala, jaký jsem a že já bych ji nikdy nezradil!“
„Máš ji moc rád, viď?“ usmál se Marcelo.
„Miluju ji! A udělám všechno proto, aby mi dala šanci!“ řekl Raul odhodlaně.
Marcelo ho povzbudivě poplácal po rameni. „No tak už pojďme! Ať ti to místo nikdo nezasedne!“ pousmál se, a poté společně odešli.

#####

„Ty jsi ale spáč, Lindo!“ zasmál se Juan, když celá rozespalá vešla do obývacího pokoje, kde Juan seděl na pohovce společně s Penelope.
„Když já jsem vždycky z toho týdne, kdy musím vstávat do školy, unavená!“ odvětila mu Linda a přitom dlouze zívla.
„No jo, vždyť je víkend, tak si můžeš pospat!“ usmál se na ni Juan. „Pojď ke mně a dej mi velkou pusu!“ rozpřáhl ruce a Linda se k němu rozeběhla a dala mu velkou pusu na tvář. „Co si dáš k snídani?“ zeptal se jí.
„Já bych si tipla, že určitě něco sladkého, co?“ usmála se na ni Penelope.
Linda přikývla. „Nějaký koláč!“ řekla Juanovi.
„Koláč? Tak já zaběhnu naproti do pekárny!“ řekl a vstal. „Zvládnete to tu samy?“ zeptal se jich.
„Nemusíš mít strach, miláčku! Já budu tvou dceru opatrovat jako by byla moje vlastní!“ odvětila mu Penelope a usmála se na Lindu. Ta jí uhnula pohledem a řekla Juanovi: „Neboj, tati, já to tu chvilku bez tebe zvládnu!“ Juan se na ni usmál, políbil ji na tvář a odešel.
„Penelope,“ oslovila ji Linda, „můžu si, prosím, pustit televizi? Dávají tam pohádky!“
„Nemůžeš! Já si chci číst a na to potřebuju naprostý klid!“ odsekla jí Penelope, vzala si módní časopis a začala si ho prohlížet.
Linda zesmutněla a odběhla do svého pokoje.

#####

Gonzalo zastavil před kostelem. „Nechceš si to ještě rozmyslet? Nemusíme tam přece chodit!“
„Gonzalo, neměj o mě pořád takový strach!“ usmála se na něj Lorena a chytla ho za ruku. „Byli jsme pozvaní, tak na tu svatbu půjdem!“
Gonzalo váhavě přikývl, a pak oba vystoupili z auta. Gonzalo zamykal, zatímco na něj Lorena čekala. Pak obešel auto a přistoupil k ní. Lorena se na něj usmála, chytla se ho a chtěla jít do kostela, jenže Gonzalo ji zadržel. „Počkej ještě!“ řekl jí a začal ji líbat. Lorena jeho polibky opětovala. Ani jeden z nich netušil, že je z horního patra kostela z okna pozoruje Lucas a strašně při pohledu na ně žárlil. „Za co to bylo?“ zeptala se Lorena se smíchem, když Gonzalo polibek ukončil.
„Jen tak,“ odvětil jí. Nastavil jí své rámě, a pak vešli do kostela.

„Už je náš ženich připravený?“ zeptal se Fernando, když vešel do místnosti, ve které Lucas čekal.
„Fernando, přišel jsi akorát! Musíš nějak zabavit Gonzala!“ poručil mu Lucas.
„Cože?“
„Musíš ho nějak zabavit! Potřebuju si promluvit s Lorenou o samotě!“
„Lucasi, ty ses vážně zbláznil! O čem s ní chceš mluvit? Zapomněl si, že se za pár minut ženíš?“
„Nezapomněl, ale já s ní prostě potřebuju mluvit! Ještě než se ožením, tak se jí potřebuju na něco zeptat!“ řekl Lucas vážně. „Prosím, Fernando, pomoz mi!“
Fernando jen nechápavě zakroutil hlavou, ale rozhodl se svému nejlepšímu kamarádovi pomoci.

#####

Paloma byla ve svém pokoji. Stála před zrcadlem a dívala se, jak jí to ve svatebních šatech sluší.
„Holubičko, ty jsi prostě dokonalá!“ plakal Freddy a přitom si před obličejem mával rukama, aby tím zastavil své slzy, ale to se mu nedařilo.
„Já vím!“ zasmála se, když se na něj otočila. „Děkuju ti za ty šaty, Freddy! Jsou opravdu nádherné!“ usmála se.
„Jsou nádherné především proto, že je máš na sobě právě ty!“ plakal.
„Freddy, nech si taky pár slz na obřad!“ smála se mu Camila.
„Camilo, neříkej mi, že tobě se při pohledu na ni plakat nechce! Je prostě dokonalá!“ přes slzy se usmál.
„Ano, je dokonalá! Jako všechny moje dcery!“ hrdě se Camila usmála. „Přeju ti hodně štěstí, holčičko!“ řekla dojatě a objala ji.
„Díky, mami!“ usmála se na ni Paloma.
„Mami, už musíme jet!“ vešla do pokoje Diosmary.
„Ano, už jdu!“ odvětila jí Camila.
„No, Diosmary, jak se ti líbím?“ zeptala se jí Paloma.
„Krásná jako vždy!“ odvětila jí.
„To jsem přesně chtěla slyšet!“ zasmála se. Camila ji ještě jednou objala a poté s Diosmary odešly.
„No já už taky budu muset jít! Takže až se zase uvidíme, tak už z tebe bude paní Morenová!“ šťastně se Freddy usmál.
„Ano, už se nemůžu dočkat!“ usmála se Paloma. Freddy ji políbil na tvář a odešel. Po chvíli vešel do pokoje Alberto.
„Tati!“ usmála se na něj Paloma.
„Holčičko, jsi nádherná!“ zvolal Alberto užasle.
„Děkuju, tati!“ usmála se.
„Můžeme jít? Jsi připravená?“ zeptal se jí, když jí nastavil své rámě.
Paloma se do něj zavěsila a odpověděla: „Na tuhle chvíli jsem připravená už osm let!“
Alberto se na ni usmál a poté odešli.

#####

„Gonzalo, Loreno!“ pozdravil je Fernando, když vyšel z jedněch dveří na chodbě kostela.
„Ahoj, Fernando!“ usmál se na něj Gonzalo a oba se objali.
„Loreno, jsi překrásná!“ polichotil jí Fernando a objal ji.
„Děkuji ti!“ usmála se na něj.
„A nebude ti vadit, když si na chvíli ukradnu tvého manžela?“ zeptal se jí. „Potřeboval bych mu něco říct!“
„Jistě!“ přikývla. „Já si zatím v kostele najdu nějaké místo!“
„Hned budu u tebe!“ usmál se na ni Gonzalo, a poté s Fernandem odešel ven.
Lorena se chtěla jít posadit, jenže než vůbec stačila udělat krok, dveře, ze kterých před chvíli Fernando vyšel, se znovu otevřely a někdo ji vtáhnul dovnitř.
„Loreno, klid to jsem já!“ zašeptal jí Lucas do ucha, a pak jí odkryl ústa a pustil ji.
„Lucasi!“ šokovaně na něj se podívala. „Co to proboha děláš?“
„Musím s tebou mluvit!“
„Lucasi, opakuješ se a já kvůli tobě musím taky! Nechci s tebou mluvit teď ani jindy!“ řekla mu důrazně a chtěla odejít, ale Lucas ji nepustil. „Prosím tě, Loreno, vyslechni mě!“
„Já už vážně nevím, co mám dělat, abys mě nechal na pokoji!“
„Loreno, já se nemůžu oženit, dokud se tě na něco nezeptám!“
„Na co?“
„Miluješ mě ještě?“
Lorena se na něj chvíli šokovaně dívala, a pak se rozesmála. „To snad nemyslíš vážně?! Zase se budu muset opakovat! Já jsem vdaná a miluju svého manžela!“ zdůraznila mu.
„Na to jsem se ale neptal! Loreno, já vím, že říkáš, že mě nenávidíš, ale není za tou nenávistí skrytá ještě láska, kterou jsi ke mně tehdy cítila?“
„Koukám, že tvoje vysoké sebevědomí si neztratil ani po letech!“ poznamenala ironicky.
„Loreno, prosím, já to myslím vážně! Loreno, stačí jen jediné tvé slovo a já se neožením!“ zvolal rozhodně.
Lorena se zamyslela a pak řekla: „Ne! A tohle ne znamená, nech mě být! Navždy!“ Zamračila se na něj, odstrčila ho a utekla pryč.
Lucas zesmutněl.

#####

„Gonzalo, díky za radu!“ řekl mu Fernando.
„Kdykoli, kámo!“ usmál se na něj Gonzalo. Poté si oba všimli, že přijíždí první limuzína od Fuentesových. „Tak já si jdu sednout, když už to za chvíli vypukne!“ rozesmál se Gonzalo a odešel.
Fernando se rozhodl zůstat, protože chtěl počkat na Diosmary. Když před ním limuzína zastavila, šel k ní a otevřel dveře. Nastavil ruku, aby pomohl těm třem dámám, které věděl, že tam budou, vystoupit. „Ale tady máme krásného kavalíra!“ řekla mu Helena, když vystoupila jako první.
„A tady máme krásnou tetu nevěsty!“ polichotil jí Fernando. Helena se na něj usmála a vešla do kostela.
Jako druhé pomohl Fernando Berenice. „A tady máme už úplnou dámu!“ lichotil i jí.
„To by člověk neřekl, co udělají jedny šaty!“ rozesmála se Berenice a s ní i Fernando. Potom také vešla do kostela.
Jako poslední pomohl Fernando Emílii. „Emílie!“ zvolal překvapeně, když ji viděl. „Moc ti to sluší!“ usmál se na ni.
„Děkuju ti!“ trochu se Emília začervenala. „Tobě to taky moc sluší!“
Fernando se na ni usmál a políbil ji na tvář. Emília se zachvěla. „Proč jsi to udělal?“ zeptala se.
„Nevím, chtělo se mi!“ zasmál se. Emília mu chtěla něco říct, jenže v tom před kostelem zastavila druhá limuzína. Fernando se k ní hned rozeběhl, protože věděl, že v té už bude Diosmary. Nejprve pomohl vystoupit Camile, které také řekl něco lichotivého, a pak už se jen rozplýval nad Diosmary. Emília se na to smutně dívala a pochopila, že na ni se Fernando nikdy takto dívat nebude. Zase ji z toho přepadlo zoufalství. Rychle vběhla do kostela, aby se tam před nimi nerozplakala.

#####

Kostel byl narvaný k prasknutí, když Lucas a Paloma stáli před oltářem. Tato svatba byla událostí roku, a kromě rodiny a nejbližších známých, tu nesměl chybět nikdo z vyšší společenské vrstvy. Alberto a Camila seděli v první lavici a pyšně se usmívali. Vedle nich seděla Berenice a Helena. Za nimi seděli Diosmary, Fernando, Emília a Marcelo. Diosmary, ale spíš než obřad sledovala Nicolase a Anitu, kteří seděli na druhé straně. Vedle Nicolase a Anity seděli ještě Violeta, Silvia a Raul, který byl šťastný, že se mu podařilo si vedle Silvie sednout. A před nimi seděla Omaira, která utěšovala plačícího Freddyho. A ve třetí lavici za Diosmary seděli Lorena s Gonzalem.
Mezitím se už kněz dostal k hlavní části obřadu. „Palomo Marío Fuentes Riverová, berete si zde přítomného Lucase Eduarda Morena Veléze za svého právoplatného manžela, budete ho ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě dokud vás smrt nerozdělí?“ zeptal se.
Paloma se na Lucase šťastně usmála a poté knězi odpověděla: „Ano!“
Kněz se tedy obrátil na Lucase. „Lucasi Eduardo Moreno Velézi, berete si zde přítomnou Palomu Maríu Fuentes Riverovou za svou právoplatnou manželku, budete ji ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě dokud vás smrt nerozdělí?“
Paloma se na něj usmála, jenže Lucas byl jakoby duchem nepřítomný. Nakonec se otočil a podíval se na Lorenu.