con la participación especial de:
Flavio Caballero como Alfonso Salas
Gabriel Lopez como Alex D´Alessandro
Victor Mallarino como Bernardo Bracho
Juan Carlos Vargas como Oliver Hernández

Joaquín trhavým krokem odstoupil od Loreny. Vyděšeně na ni hleděl a v třesoucích se rukou držel zakrvácený nůž. Lorena měla stejný vyděšený pohled a rukami, z pod kterých se valila krev, si zakrývala ránu v břiše.
„Mami!“ vykřikla Berenice s hrůzou v očích.
Lorena padla k zemi.
„Mami, mami, prosím tě!“ rozplakala se Berenice, jen co k ní přiběhla. „Mami, maminko, slyšíš mě?“
Lorena otevřela oči. Zalapala po dechu.
„Mami, prosím tě, vydrž!“ zoufale Berenice plakala a hladila ji po vlasech.
„Já to nechtěl udělat. Byla to nehoda!“ třásl se Joaquínovi kromě rukou i hlas. Upustil nůž na zem. V tom do domu vtrhlo několik policistů. Joaquín se ani nestačil vzpamatovat a už ležel na zemi a dávali mu pouta. Jeden z policistů přispěchal k Berenice. „Slečno, jste v pořádku?“
„Já ano … ale moje máma … je zraněná!“ plakala.
Policista přitlačil svou ruku na její ránu, aby zabránil většímu množství krvácení a druhý policista ihned zalarmoval sanitku.

#####

„Dal jsem jí něco na uklidnění. Bude po tom teď pár hodin spát,“ vysvětlil Dário, rodinný lékař, Albertovi a Camile, kteří s ním byli v Palomině pokoji a ustaraně na ni hleděli. „Je ve velkém stresu, vzhledem k těhotenství má trochu rozházené hormony, takže to omdlení nebylo nic neobvyklého.“
„A její dítě? Je taky v pořádku?“ ujišťovala se Camila.
„Nic nenasvědčuje tomu, že by nemělo. Ale pro její i váš klid se určitě nic nestane, když ji pak odvezete k jejímu gynekologovi.“
„Ano, to určitě uděláme,“ souhlasil Alberto. „Děkujeme, Dário, že jsi tak rychle přijel.“
„Nemáte zač, ale budu se muset vrátit zase do nemocnice,“ omluvil se a vzal si svůj kufřík, „a držte se. Dejte mi vědět, až bude Berenice zase zpátky doma,“ dodal vážně a s oběma si podal ruku.
„Vyprovodím tě,“ řekl Alberto a společně odešli.
Camila si sedla k Palomě a ustaraně ji pohladila po tváři.

#####

„Už tady to čekání nevydržím! Jdu tam!“ rozčiloval se Lucas a chtěl se vydat do domu.
„Lucasi, vím, že jsi nervózní, ale vydrž to. Teď bychom se tam policistům neměli plést,“ uklidňoval ho Gonzalo, ačkoliv i on sám byl už dost netrpělivý.
V tom oba spatřili, jak policisté vyvádějí ven spoutaného Joaquína. Vedli ho k jednomu z aut. Oba se v tu chvíli vyděsili, když ho spatřili polonahého a navíc od krve.
Lucas už na nic nečekal a přes protesty policistů se vecpal do domu. Gonzalo byl hned za ním. Ten pohled, co se jim naskytl, je vyděsil ještě víc. „Berenice!“ přispěchal k ní Lucas a objal ji.
„Tati!“ vzlykala.
Gonzalo mezitím s hrůzou v očích přistoupil k Loreně a vystřídal policistu, který jí krvácející ránu přitlačoval nějakým kapesníkem.
„Už jste volali sanitku?“ vykřikl Lucas do prázdna.
„Sanitka je na cestě,“ odvětil mu jeden z policistů.
„Mami, prosím tě, koukej na mě! Nezavírej oči! Mami, prosím!“ Berenice se z očí kutálely další a další slzy.
Lorena ztěžka oči otevřela. Na všechny tři se podívala a pousmála se.

#####

Eduardo s Marielou a Francem se hned ráno vydali k Pedrovi a Violetě, aby byli na jednom místě, kdyby se dozvěděli nějaké nové zprávy. Violeta a Mariela zabavovaly Franca v kuchyni společným pečením a Pedro s Eduardem si povídali v obývacím pokoji.
„To čekání je nekonečné! Zblázním se z toho!“ kroutil Pedro zoufale hlavou.
„Tati, klid! Snad už to brzy skončí a obě dvě se v pořádku vrátí!“ uklidňoval Eduardo jeho i sám sebe.
Pedro se na něj tak zamyšleně podíval.
„Co je, tati?“
Pedro se smutně pousmál. „Jen mám rád, když mi říkáš tati.“
„Vždyť jsi můj táta, ne?“ trochu se zasmál, ale pak zvážněl. „Tebe napadlo to, co mě, že ano?“
„Já to s tebou nechtěl řešit … vlastně ani nechci … ale nějak to teď na mě všechno doléhá.“
„Tati, já jsem tvůj syn! Po kom jiném bych byl takový fešák, hm?“ zavtipkoval, aby trochu odlehčil situaci a povedlo se mu rozesmát i Pedra. „Ale teď vážně, tati! Já jsem tvůj syn a ty jsi můj táta! Na tom se nikdy nic nezmění! Nikoho jiného bych za svého tátu nikdy považovat nemohl!“
Pedro se smutně pousmál a oba se silně objali. „Mám tě moc rád!“
„Já tebe taky, tati!“
Oba v ten moment alespoň na chvíli zapomněli, co se děje kolem, ale to se vzápětí změnilo. Pedrovi začal zvonit mobil. Okamžitě ho přijal. Eduardo netrpělivě čekal, co se Pedro dozví. „Děkuju za zavolání. S Eduardem hned přijedeme,“ zvolal Pedro a hovor ukončil. „To byl Alberto Fuentes. Berenice už našli. Policie a Lucas s Gonzalem už odjeli na to místo.“
„Takže jedeme k Fuentesovým?“
Pedro přikývl a šli to ještě před odjezdem říct Violetě a Mariele.

#####

„Kde je ta sanitka tak dlouho?“ křičela Berenice zoufale a nepřestávala Lorenu hladit po vlasech a obličeji. „Mami, vydrž, ano? Vydrž, prosím tě!“
„Já vydržím,“ pousmála se a střídavě otvírala a zavírala oči. „Ale chci, abyste mě u toho drželi,“ ztěžka zvedla ruce. Berenice ji okamžitě za jednu ruku chytla a Lucas přiložil svou ruku na tu Berenice. Gonzalo chytil Lorenu za druhou ruku.
„Je mi to všechno moc líto!“ zašeptala Lorena a z očí jí vytryskly slzy.
„Mami, nemluv, prosím! Nevysiluj se!“
„Nechtěla jsem nikomu z vás ublížit. Ale něco ve mně … mě k tomu pořád nutilo,“ mluvila velmi pomalu a ztěžka.
„Mami, my to víme. Všechno bude zase v pořádku!“ plakala Berenice stále zoufaleji.
Lorena očima střídavě hleděla na Lucase a Gonzala. „Vím, že jste mě upřímně milovali, ale já … i když jsem chtěla … neuměla jsem tu lásku přijmout, ani opětovat. Nešlo to!“ vzlykala.
„Loreno, teď na to nemysli! Teď je nejdůležitější, abys byla v pořádku!“ řekl jí chvějícím se hlasem Lucas.
„Jsi přeci silná! Zvládneš to!“ chvěl se hlas i Gonzalovi.
Lorena zavrtěla hlavou. Dlouze se zadívala na Berenice. „Jsi moje nejkrásnější holčička na světě! Miluju tě!“
„Taky tě miluju, mami!“ Berenice ji přes slzy už skoro neviděla. „Ale nesmíš se se mnou loučit, prosím!“
„To nikdy!“ pousmála se a všechny tři stiskla tak nejvíc, jak jí síla dovolovala. „Gonzalo, postarej se o Da… Da…“ zavřela oči a naposledy vydechla.
„Mami? Mami? To neeee!“ zoufale se Berenice rozkřikla a pevně ji objala. „Maminko, prosím tě, neopouštěj mě! To mi nesmíš udělat! Mami!“ usedavě plakala a ani Lucas s Gonzalem své slzy neudrželi. V té chvíli zapomněli na veškerou zášť a zlost, protože před nimi právě zemřela matka jejich dětí. Žena, kterou v určitém období svých životů, opravdu milovali.

O půl hodiny později odvezli Lorenino tělo. Všichni už byli venku. Gonzalo objímal stále plačící Berenice a Lucas opodál ještě řešil nějaké detaily s velitelem zásahu. „Budeme muset vaši dceru ještě vyslechnout, jak k tomu napadení došlo … samozřejmě ale za příhodných okolností.“
„Myslíte si, že Lorenu snad bodla Berenice?“ vyštěkl Lucas.
„Ne, pane Moreno, buďte klidný. Víme, že to byl pan Salas. Sám se přiznal, byl z toho hodně v šoku. Ale stále dokola mluvil o nehodě, takže potřebujeme vědět, co všechno tomu předcházelo.“
„Promiňte, nechtěl jsem tak vyletět.“
„V pořádku. To je pochopitelné. A upřímnou soustrast,“ podal mu policista ruku a odešel.
Lucas se se sklíčeným výrazem vrátil ke Gonzalovi s Berenice a ta mu hned skočila do náruče. Dál plakala. 
„Asi bychom se měli vrátit. Všichni jsou jistě nervózní,“ podotkl Gonzalo, ale tvářil se u toho dost mimo.
Lucas jen přikývl a všichni tři se zdrceně dobelhali k autu.

#####

Uběhly dvě hodiny od chvíle, co Lucas s Gonzalem odjeli. Nyní se opět všichni sešli v hale u Fuentesových a čekali. Alberto se snažil uklidňovat Camilu, která už ze zoufalství nevěděla, jestli si má dělat větší starosti o Berenice nebo o Palomu. Diosmary si povídala s Fernandem, zatímco Emília se byla podívat na Daniela a Helenu, které opět hlídaly služebné. Omaira s Deborah utěšovaly Sol, která si dělala velké starosti kromě Berenice i o Lucase a Pedro s Eduardem jen nervózně přešlapovali na místě.
Najednou všichni upřeli svůj pohled na vchodové dveře, které se začaly otevírat. První vešli Lucas s Berenice a za nimi Gonzalo.
„Berenice!“ rozplakala se Camila a hned k ní běžela. Berenice jí padla do náruče a také se znovu rozplakala. Alberto je obě objal. Sol přispěchala k Lucasovi a také ho silně objala. Na všech byla vidět obrovská úleva, že je to za nimi.
„Berenice, jsi v pořádku? Nic se ti nestalo?“ ustaraně si ji Camila prohlížela.
Berenice se ještě více rozplakala a znovu jí padla do náruče.
„Co se tam stalo? Co je s Lorenou?“ zeptal se Pedro.
Lucas s Gonzalem se na sebe podívali. Téhle otázky se velmi báli. Ale museli na ni odpovědět. Gonzalo, který měl přece jen k Pedrovi blíž, se toho ujal. Přistoupil k němu i Eduardovi a řekl: „Je mi to moc líto!“
Oba ztuhli včetně všech přítomných.
„Co? Co tím chceš naznačit?“ zeptal se Pedro chvějícím se hlasem a strašně se bál odpovědi.
„Lorena zemřela!“
Pro Pedra to byla nepředstavitelná rána. Klesl na pohovku, která byla hned za ním. Eduardo ho pohotově chytil za ruku, ale sám z toho byl také na dně. Všichni byli jako omráčení. Ani se nestačili na nic zeptat, když najednou do haly přiběhl Daniel. „Ahoj!“ zasmál se na všechny. Hned nato se za ním objevila Emília, protože jí proběhl. Ulevilo se jí, když uviděla Berenice, ale zároveň pohledy všech přítomných jí naznačily, že se stalo něco vážného.
Berenice mezitím přistoupila k Danielovi, vzala si ho do náruče, silně ho objala a dál usedavě plakala. Daniel zmateně koukal kolem sebe. Všem bylo v tu chvíli ještě hůř, když si uvědomili, že tak malé dítě právě ztratilo svou mámu. Ať už byla Lorena jakákoliv, v tu chvíli na to nikdo nedokázal myslet.

#####

Jakmile od Palomy odešel lékař, Chloe přemluvila Camilu, aby s Palomou mohla zůstat a hlídat její spánek. Jak ji viděla omdlít, měla o ni velký strach a nechtěla se od ní hnout. Paloma stále ještě spala a Chloe se k ní tulila.
Do pokoje nakoukl Gonzalo, kterému o Palomě Alberto řekl, jakmile se v hale situace trochu uklidnila. Také o ni dostal strach a hned za ní běžel.
„Tati!“ zašeptala Chloe. Opatrně slezla z postele, aby Palomu nevzbudila a vběhla mu do náruče. Gonzalo si k ní klekl a silně ji objal. „Maminka upadla!“ zavzlykala.
„Já vím, broučku, děda mi to řekl. Ale neboj se, nic se jí nestalo. Jen se prospí a bude zase dobře,“ uklidňoval ji a pokusil se o úsměv.
„A už je zpátky teta Berenice?“
„Ano, už je zpátky.“
„Můžu se na ni jít podívat?“
„Ne, Chloe, teď ne. Je moc unavená, víš?“ nechtěl jí vůbec nic říkat, když věděl, jakým traumatem si už sama prošla a jak dlouho trvalo, než se z něj dostala. „Běž teď do pokoje za tetou Emílií a strejdou Fernandem. Pomůžeš jim s Helenou?“ navrhl jí. S Emílií se na tom předem domluvil, aby se teď o Chloe postarali, aby on mohl v klidu vše Palomě vysvětlit.
Chloe radostně přikývla. „Ty tu zůstaneš s maminkou?“
„Ano, neboj, postarám se o ni.“
Chloe ho políbila na tvář a vyběhla z pokoje.
Gonzalo si s ustaraným výrazem přisedl k Palomě na postel. Chytil ji za ruku a jemně ji políbil na čelo. Hladil ji po ruce a pozoroval ji. Po chvíli se Paloma začala probouzet. Jak kdyby ve spánku cítila, že je u ní. Jakmile ho spatřila, hned mu padla do náruče a silně ho objímala. „Gonzalo, jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Měla jsem o tebe takový strach!“ rozplakala se.
„Neboj, lásko moje, nic mi není,“ hladil ji po zádech.
„Opravdu ne?“ ustaraně se na něj dívala a dotýkala se ho po těle, jestli mu nic není. „Proč jsi tam jel? A proč jsi mi to neřekl?“
„Protože nebyl čas, abych ti to řekl. A i kdybych ti to řekl, tak bys mi nedovolila jet.“
„Samozřejmě, že bych to nedovolila! Tohle je práce policie! A víš moc dobře, že bych umřela, kdyby se ti něco stalo!“ zvolala se slzami v očích a znovu mu padla do náruče. „Jak mi to táta řekl, že jsi tam jel, tak mi hlavou proběhlo to nejhorší a neustála jsem to!“
„Já vím, miláčku, ale já tam musel s Lucasem jet. On by pro mě udělal to samé!“
Paloma se od něj odtáhla a chápavě přikývla. „Ale stejně …“
„Já vím,“ pohladil ji po tváři, „ale slíbil jsem ti přeci, že tu budu pro tebe a naše děti už napořád.“
Paloma se trochu pousmála a políbila ho. Pak si uvědomila, že v tom stresu úplně zapomněla, proč vlastně měla o Gonzala takový strach. „Co je s Berenice?“
„Je zpátky doma … živá a zdravá!“ pousmál se.
„Díky bohu!“ oddychla si a šťastně se usmála. „A Lorena? A ten její poskok? Už sedí ve vězení?“ zamračila se, zatímco si utírala slzy.
Gonzalo sklopil hlavu a pak se na ni vážně zahleděl. „Joaquín nejspíš ano, ale Lorena …“
„Co?“ zatvářila se zmateně.
„Hlavně zůstaň klidná, ano? Mysli na malého Gonzala,“ položil jí ruku na břicho, „všechno ti vysvětlím,“ dodal zdrceně.
Paloma zmateně kroutila hlavou.
„Lorena je mrtvá!“
Paloma na něj zůstala hledět s pusou dokořán.

#####

Dário se k Fuentesovým musel během odpoledne ještě jednou vrátit, aby tentokrát uklidnil Berenice. Ta stále jen plakala a z Loreniny smrti vinila sebe.
Nyní bylo jedenáct hodin večer a Berenice už několik hodin spala. Nechtěli ji nechat samotnou, a tak se u ní všichni po hodině střídali. Právě u ní byl Lucas, který se Sol automaticky zůstal další noc. Nemohli v takové situaci jen tak odejít domů. Sol chtěla jít Berenice hlídat spolu s Lucasem, ale bylo toho na ni za celý den také moc, a tak dřív v pokoji pro hosty usnula.
Lucas seděl na pohovce v pokoji Berenice a pozoroval ji. Před očima měl ale i stále poslední minuty Loreny. Nemohl pochopit, jak daleko to všechno zašlo.
„Ne, prosím, nech toho! Nesahej na mě!“ začala Berenice křičet ze spaní. Lucas k ní hned přiskočil. „Ne, přestaň! Mami, pomoz mi! Mami!“ poslední slovo vykřikla ve chvíli, kdy se probudila. Byla celá zpocená a vyděšená.
„Berenice, neboj se. Jsi doma … v bezpečí!“ uklidňoval ji Lucas.
„Tati!“ zoufale se rozplakala a padla mu do náruče. „Je to všechno moje vina! Máma umřela kvůli mně!“
„Ne, Berenice, prosím tě, tohle neříkej! Ty za nic nemůžeš!“ konejšil ji.
„On mě chtěl znásilnit!“ vzlykala v jeho náručí, zatímco se mu zatínala pěst a jeho pohled vraždil. „Máma mě bránila. A pak …“
„Už dost … už na to nemysli. Všechno je pryč. Nikdo ti už neublíží!“ pevně ji objímal a hladil ji po vlasech.
„Tati, tak moc to bolí!“ zoufale plakala a Lucasovi trvalo hodně dlouho, než ji opět uklidnil a než znovu usnula.

#####

O pár dní později se konal Lorenin pohřeb, na kterém se sešla jen nejbližší rodina a ti, kteří Lorenu skutečně znali. Těsně u rakve stála Berenice, kterou drželi Pedro s Eduardem. Všichni zoufale plakali a vzájemně se snažili jeden druhého podpořit. Po boku Pedra a Eduarda stály jejich partnerky, Violeta a Mariela. Mezi smutečními hosty byli také pochopitelně Lucas a Gonzalo, Silvia s Raulem, Diosmary, Fernando a Emília, Alberto s Camilou, Omaira a Deborah. Po velmi krátkém projevu kněze, tak jak si rodina přála, se rakev začala spouštět do země. Pro všechny to byl velmi těžký okamžik. Najednou si znovu uvědomili, že měla Lorena velmi těžký život a trápení, se kterým jí nikdo nemohl pomoci.

#####

Po pohřbu se konala ještě smuteční hostina v Pedrově bytě. O hosty se staraly Violeta s Marielou. Všichni se mezi sebou různě bavili a sem tam byl slyšet i nějaký smích, když si někdo vzpomněl, co s Lorenou zažil zábavného. Nikdo už nechtěl myslet na to špatné, ale hledali jen to dobré.
Po nějakém čase se všichni postupně rozcházeli a jako poslední se dali k odchodu Lucas a Gonzalo. Přistoupili k Pedrovi a Berenice, kteří spolu seděli na pohovce. „Pedro,“ oslovil ho Gonzalo, „mrzí mě to, ale už budu muset jít domů.“
„Ano, jistě,“ Pedro vstal a podal mu ruku, „děkuju, že jsi přišel.“
Gonzalo se smutně usmál.
„Gonzalo, mohl bych s tebou ještě chvíli mluvit?“
„Samozřejmě,“ pokývl Gonzalo hlavou a odešli kousek stranou.
„Berenice, mám tě odvézt domů?“ nabídl se Lucas, zatímco se k němu Berenice postavila. „Ne, tati, děkuju. Já dnes večer přespím tady u dědy. Už jsem s ním domluvená. Budu spát v mámině bývalém pokoji.“
„Je to dobrý nápad?“ zeptal se Lucas ustaraně.
Smutně pokrčila rameny. „To nevím, tati. Ale … asi se s ní potřebuju rozloučit … ještě jednou … naposledy!“
Lucas se na ni smutně podíval a objali se.

„Gonzalo, chtěl bych tě o něco požádat,“ řekl mu Pedro.
„O co?“
„Mohl bych občas vídat Daniela?“
Gonzalo se na něj šokovaně zadíval. „Pedro, o co mě to žádáš? To je přeci samozřejmé! To, že už Lorena … není …,“ řekl sklesle a s vážným pohledem dodal: „… přeci neznamená, že Daniel přestává být tvým vnukem. Ty i Eduardo ho budete moct vídat kdykoliv budete chtít. A i Daniel bude svého dědu a strejdu stále potřebovat!“
„Děkuju, Gonzalo!“ smutně se usmál a také se objali.

#####

Paloma a Sol na pohřeb nešly. Palomě to Gonzalo přímo zakázal, aby se zbytečně nedostala do dalšího stresu a Sol nepřišlo vhodné, aby tam právě ona šla. Byly tak spolu u Palomy v bytě a kromě Chloe a Daniela hlídaly i Franca a Helenu.
Nyní už bylo pozdě odpoledne a protože Franca a Helenu si už rodiče vyzvedli, věděly, že se brzy vrátí i jejich manželé. Chloe a Daniel si hráli v dětském pokoji a ony si povídali v obývacím pokoji.
„Jak vlastně dlouho bude muset Berenice chodit ještě k tomu psychologovi?“ zeptala se Paloma.
„Lucas s tím psychologem mluvil a říkal, že to závisí hlavně na ní. Ještě pořád má noční můry z toho únosu, takže základ je se jich zbavit. A pak se uvidí,“ odvětila Sol.
„Snad dneškem, kdy se s Lorenou definitivně rozloučí, to pomalu všechno přejde,“ řekla smutně.
Sol souhlasně přikývla. Do toho se ozvalo bouchnutí dveří a obě byly rády, že se jim Lucas a Gonzalo vrátili. Oba je políbili a přisedli si k nim. „Všechno v pořádku?“ zeptal se Gonzalo.
„Ano, zvládly jsme to,“ pousmála se Paloma. „A vy?“ opatrně se na oba podívala.
„Pohřeb byl těžký,“ vzdychl Lucas smutně, „ale na hostině u Pedra se tak nějak už všichni uklidnili. A dokázali na Lorenu vzpomínat jen v dobrém.“
„To je správné,“ chytila ho Sol za ruku, „tak by to mělo být!“
Lucas se na ni smutně usmál a políbili se.
Paloma pohladila Gonzala po tváři, povzdychli si a také se políbili.

#####

Byl večer. Berenice vyšla z koupelny a usadila se na Loreninu postel. Zadívala se na fotografii na nočním stolku. Vzala si ji do rukou a usmála se. Byly na ní spolu a šťastně se usmívaly. Vyfotily ji o jejich víkendu v Paříži. Znovu se usmála a hlavou ji prolétla jedna vzpomínka.
„Jééé, Loreno, podívej se!“ zvolala Berenice nadšeně a do ruky vzala ramínko s černými koktejlovými šaty. „Ty by ti slušely!“
„Wau, tak ty jsou boží!“ rozesmála se a Berenice s ní. „Zkus si je!“ nabádala ji.
Lorena se podívala na cenovku. Zhrozila se. „No tak to ani omylem!“
„Loreno, už tu chodíme asi dvě hodiny a máme každá jen dvě tašky. To je přece málo na nákupy v Paříži,“ smála se Berenice. „Na a mazej do kabinky!“ vrazila jí šaty do ruky.
Lorena se rozesmála. „A pak že Alberto je neoblomný! Ty taky ne?“
„To víš, přece jen jsem zdědila něco i po svých adoptivních rodičích!“ smála se.
Lorena se pousmála a odešla do kabinky.
Berenice se ještě chvíli přehrabovala na stojanu dalšími šaty a úplně nakonec narazila na ty samé šaty, co si zkoušela Lorena, jen v červené barvě. Ty se líbily zase jí, a tak si je šla také vyzkoušet.
„Loreno, jsem ve vedlejší v kabince,“ zavolala na ni.
„Dobře!“
„A co? Jak ti jsou?“
„Jsou perfektní! Jen ta cena mě pořád děsí!“
„Vylez ven a prohlédni se v nich v tom velkém zrcadle,“ nabádala ji Berenice, a tak ji Lorena poslechla. Prohlížela se ze všech stran, a i když se jí šaty líbily, za tu cenu si je koupit nechtěla.
V tom vylezla z kabinky i Berenice. „Tobě to sluší!“ zvolala nadšeně.
„To tobě to sluší!“ odvětila jí Lorena a usmála se.
Berenice se postavila vedle ní a obě se zahleděly do zrcadla. „Hm, jsme kočky! Nedá se nic dělat!“ prohlásila Berenice s naprosto vážnou tváří.
Lorena se rozesmála.

„Mami, jen na tyhle okamžiky budu vzpomínat!“ povídala její tváři na fotografii. „Na ty, kdy nám spolu bylo takhle fajn. Kdy jsme se spolu smály a kdy jsi byla doopravdy šťastná. Věřím, že takové momenty byly. Nikdy na ně nezapomenu. Ani na tebe!“ smutně se usmála a po tváři jí stékala slza.

#####

O čtyři roky později

Byl pátek, polovina května, krátce po poledni. Gonzalo scházel ze schodů v domě Fuentesových. Už dva roky to ale byl dům jeho, Palomy a jejich dětí. Alberto se rozhodl odejít do důchodu a společně s Camilou se přestěhovali na jejich haciendu v San Bernardinu.
Gonzalo sešel poslední schod ve chvíli, kdy se rozezněl zvonek u dveří. Otevřel je a usmál se na jednadvacetiletou Berenice. Přivítali se polibkem na tvář a Berenice vešla dovnitř.
„Jak dopadla zkouška?“
„Samozřejmě za jedna!“ mávla rukou jakoby nic.
„Že jsem se vůbec ptal!“ zasmál se.
„Jo, jako bych někdy dostala i jinou známku,“ zasmála se i ona. Už třetím rokem studovala na vysoké škole žurnalistiku. Jako jediná z Albertových dcer, paradoxně ta nevlastní, si vybrala pro své povolání stejný obor. Šla vlastně ve šlépějích obou svých otců. „Daniel je připravený?“
„Ano, už se obléká.“
„A Paloma?“
„Šla si po obědě lehnout. Ty poslední měsíce jí vždycky dávají zabrat.“
Berenice chápavě přikývla.
„Berenice!“ ozvalo se z horního patra radostně a dolů ze schodů běžel skoro šestiletý Daniel.
„Ahoj, bráško!“ usmála se na něj Berenice a objali se. „Jak bylo na výletě se školkou?“
„Super, budu ti vyprávět!“ smál se.
„Dobře, to se těším,“ pohladila ho po vlasech. „Gonzalo, přivedu ho kolem šesté?“
„Klidně, jak to pořídíte. Hlavně si to dnešní odpoledne spolu užijte,“ usmál se a svého syna objal. „Ahoj, tati!“ usmál se Daniel, chytil Berenice za ruku a společně odešli.
Gonzalo se usmíval. Podíval se na hodinky a šel zpátky do horního patra.

#####

„Ano, tady to krásně vidíte,“ říkala lékařka a ukazovala na ultrazvuk. „Tady je jeden a tady druhý!“ usmála se.
Lucas a Sol se na sebe šťastně usmáli. Sol byla v šestém měsíci těhotenství. Čekala dvojčata.
„Paní Morenová, další kontrola opět za měsíc. Jinak kdyby se vám cokoliv nezdálo, tak samozřejmě přijďte,“ řekla zatímco Sol podala ubrousky, aby si mohla utřít břicho od gelu. Šla si sednout ke svému stolu a něco ťukala do počítače. Lucas a Sol si poté přisedli naproti ní. Lékařka ještě něco zaznamenala do těhotenského průkazu a předala ho Sol. „Už máte vybraná jména?“ zeptala se zvědavě.
„Ano, budou to Sebastian a Santiago,“ pousmál se Lucas. „Budou oba od S, aby se nám vyrovnala písmena a zkráceně jim budeme říkat Sebi a Santi. Krásně to vychází opět na dvě slabiky, jak nám pracně vysvětlila moje dcera, která ty jména vybrala,“ dodal se smíchem.
„A vy jste samozřejmě neodporovali,“ zasmála se lékařka.
„Kdybyste mou Berenice znala, věděla byste, že jí se odporovat nedá.“
„To je pravda,“ smála se i Sol.
Lékařka poté zvážněla. „Jinak jste už připraveni, že to teď budete mít hodně náročné?“
„Ano, víme, že to bude náročné. Ale čekali jsme na to tak dlouho,“ smutně se usmála a chytila Lucase za ruku. „A teď když se to nakonec sešlo takhle, tak nás vlastně větší štěstí nemohlo potkat!“ šťastně si povzdychla.
Lucas se na ni usmál a oba se krátce políbili.
„Máte pravdu. Vlastně všechno zlé je pro něco dobré!“ konstatovala lékařka s úsměvem.
„Ano … to jsme zjistili už hodně dávno!“ pokývl Lucas hlavou a se Sol se na sebe znovu šťastně usmáli.

#####

Gonzalo vešel do ložnice. Paloma ležela v posteli na boku a poklidně oddychovala. Gonzalo se pousmál a lehl si vedle ní. Pohladil ji po tváři a políbil ji na ni. „Lásko, spíš?“ zašeptal.
„Ano!“ pousmála se se zavřenými oči.
Gonzalo ji znovu políbil a přitulil se k ní. Hladil ji po rameni, boku a poté jí něžně hladil její velké břicho. Paloma byla v osmém měsíci těhotenství. Šťastně se usmívala a užívala si jeho doteky.
„Berenice si už odvedla Daniela. A já za chvíli pojedu pro Gonzala a při zpáteční cestě vyzvednu Chloe ze školy.“
Paloma souhlasně pokyvovala hlavou a stále měla zavřené oči.
„A vzpomínáš si, proč se tě teď tady snažím probudit?“ něžně ji líbal na obličej a nepřestával hladit její břicho.
„Nechci to vědět. … Protože to bude znamenat, že s tímhle tulením budeme muset skončit,“ zamračila se a položila svou ruku na jeho.
„Vynahradíme si to večer, ano?“
„Slibuješ?“
„Slibuju!“
Paloma konečně otevřela oči a natočila k němu hlavu. Usmála se a pohladila ho po tváři. „Miluju tě!“
„Taky tě miluju!“
Pak se dlouze a něžně políbili.

#####

Valencie, Venezuela

„Ano, Fernando, příští víkend se uvidíme,“ usmíval se Marcelo do telefonu, „taky se na vás těšíme,“ a poté hovor ukončil. „Miláčku,“ zavolal do vedlejší místnosti bytu, „s Fernandem jsem to tedy domluvil na příští víkend. Počítáš s tím?“
„Samozřejmě, miláčku,“ vešla do místnosti Anita. Usmívala se a s Marcelem se políbili.
Když se Marcelo rozhodl odjet z Caracasu, aby zapomněl na Camilu, vrátil se do Valencie, kde se narodil. Našel si byt a po pár dnech začal prostřednictvím své agentury znovu s prací realitního makléře. Po několika měsících při prodeji jednoho bytu, přišla jako zájemkyně Anita. Oba byli hodně překvapení, že už několik měsíců žijí ve stejném městě. Anita tehdy procházela těžkým obdobím. Její matka podlehla, i přes usilovný boj lékařů, vážné nemoci. Marcelo jí pomohl sehnat menší byt, ve kterém na ni nedoléhaly smutné vzpomínky, a od té doby se začali pravidelně scházet. Nejdříve jako přátelé a poté, k překvapení svému i všech okolo, se do sebe zamilovali. Fernando ani Raul nedávali jejich vztahu ze začátku příliš velké šance, především pro velký věkový rozdíl, ale také Anitě nedůvěřovali po tom, jak se zachovala k Diosmary. Jenže Anitu nemoc její matky a následná smrt hodně změnily, a proto nakonec oba pochopili, že jejich otce opravdu miluje. Nyní spolu byli už skoro tři roky.
„Budeme moct přespat zase u Fernanda a další den se sejdeme i s Raulem na společném obědě. Abychom si zase řekli, co je všechno nového,“ řekl Marcelo.
„Určitě, už se na ně na všechny těším,“ usmála se.
Marcelo ji s úsměvem pohladil po tváři a znovu se políbili.

#####

Buenos Aires, Argentina

„Zdravím všechny televizní diváky,“ usmívala se do kamery moderátorka, „našimi dnešními hosty jsou herec Juan Sevilla a jeho manželka, scénáristka, Deborah Sevillová. Vítejte v našem pořadu!“ usmála se na oba dva.
„Děkujeme za pozvání,“ odvětil Juan a Deborah přitakala.
„Juane, nedávno skončilo natáčení velmi úspěšné telenovely Moře lásky, ve kterém jste ztvárnil hlavní roli a ke které právě vaše manželka napsala scénář. Jak se vám spolu pracuje?“ zeptala se moderátorka.
Oba se na sebe podívali a usmáli se. „Jelikož je to už naše třetí spolupráce, tak už jsme si na sebe zvykli,“ odvětil se smíchem a chytil Deborah za ruku.
Moderátorka se zasmála a obrátila se na Deborah. „Deborah, když píšete scénář, už pro konkrétní roli vidíte svého manžela?“
„Ne, takhle to opravdu nedělám,“ pousmála se. „Při psaní se snažím nepředstavovat si nikoho konkrétního, protože při castingu na jednotlivé role má hlavní slovo vždycky režisér. Já bych si sice mohla někoho představovat, ale něco jiného je představa a něco jiného pak vypadá na kameře. Samozřejmě je důležité, aby mezi jednotlivými herci, kteří mají ztvárnit důležitý pár, byla určitá chemie. Protože bez ní by to nefungovalo.
„Ano, to je vlastně pravda,“ pokývla moderátorka. „Může být vymyšlený dobrý příběh, ale pokud to těm hercům nevěříte, tak to ztrácí smysl.“
„Přesně tak!“
„A jaké jsou vaše další plány? Už máte rozepsaný nový scénář? Nebo, Juane, máte nějakou další pracovní nabídku?“
„Vlastně …“ Juan se nadechl a Deborah souhlasně přikývla, aby to řekl. „… jsme se teď oba rozhodli dát si od práce trochu pauzu.“
„Cože? Jako že teď nebudete nic dalšího točit? To vaše fanynky nepřežijou!“ vážně moderátorka zvolala.
Juan se rozesmál. „Myslím, že si dokážou najít nějakého nového hrdinu, kterého budou na televizních obrazovkách milovat,“ pousmál se. „Ale s Deborah jsme se rozhodli, že je na čase vrátit se domů a věnovat se rodině.“
„Ach, ano, vy vlastně máte dceru. Kolik je jí už let?“
„Už čtrnáct, hrozně to letí,“ povzdychl si. „A v posledních dvou letech jsem ji moc často neviděl, takže bych to chtěl napravit. A navíc …“
„Ano?“
Juan a Deborah se na sebe šťastně usmáli a Juan dodal: „Navíc teď spolu čekáme dítě a chceme, aby bylo obklopené i tou širší rodinou.“
Moderátorka vykulila oči. „Deborah, vy jste těhotná?“
„Ano, jsem,“ šťastně se usmívala a pak se podívala přímo do kamery. „Mami, bude z tebe babička!“ vzkázala Omaiře, o které věděla, že se na tento pořad bude dívat.
„Tak to byla velká novina v přímém přenosu. Gratuluju vám oběma!“ usmívala se moderátorka.
„Děkujeme,“ odvětil jí Juan. Jak byl šťastný, nehleděl vpravo vlevo a Deborah před miliony televizních diváků políbil. A ona mu polibek opětovala.

#####

Caracas, Venezuela

Berenice držela Daniela za ruku a přistoupili spolu k Lorenině hrobu. Berenice na něj položila květiny, které cestou na hřbitov koupila, a smutně se usmála.
„Já jsem mamince taky něco přinesl!“ zvolal Daniel hrdě.
„A copak?“
Daniel si sundal batůžek a vytáhl z něj napůl přeložený papír. „Nakreslil jsem maminku.“
„A můžu se podívat?“
„Jasně,“ papír ji podal a Berenice ho otevřela. Málem jí vypadly oči z důlků.
„Líbí se ti?“
Berenice si k němu klekla a zadívali se na obrázek spolu. Šlo o Lorenin portrét a na to, kolik bylo Danielovi let, tak ho nakreslil fascinujícím způsobem. „Danieli, to je neuvěřitelné! To je opravdu máma. Máš obrovský talent!“
Daniel jen skromně pokrčil rameny. „Však ty taky umíš kreslit. A strejda Eduardo taky … tak to asi máme v rodině!“
Berenice se dojatě usmála. V těchto chvílích jí bylo vždycky líto, že si Daniel na Lorenu skoro nepamatuje. Ale zároveň nikdo z jeho blízkých nedopustil, aby na ni zapomněl úplně. Po Lorenině smrti, poté co se z ní všichni vzpamatovali, se shodli na tom, že na ni musejí vzpomínat jen v dobrém. A to pěstovali i v Danielovi. Nechtěli, aby se někdy trápil celou pravdou. Bylo by to zbytečné. Jak pro něj, tak pro ty, co by mu celou pravdu o Loreně museli říkat. Nikdo už se nechtěl vracet k bolestným vzpomínkám.
„Nechám ten obrázek mamince tady, ano?“ řekl Daniel a obrázek položil vedle květin.
Berenice přikývla a políbila ho na čelo.
„Zase se na tebe přijdeme brzy podívat, maminko!“ dodal.
„Ano, brzy,“ pousmála se Berenice a chytla Daniela za ruku.
„Co budeme dělat teď, Berenice?“
„Teď půjdeme na ten slíbený pohár.“
„Juchůů!“ zaradoval se Daniel.
Berenice se usmála a dali se k odchodu. Daniel jí cestou něco vyprávěl a Berenice se usmívala.
V tu chvíli se u hrobu zjevil Lorenin duch, který s tím nejšťastnějším úsměvem své děti pozoroval. Když Berenice a Daniel odešli ze hřbitova, Lorenin duch vykročil směrem, kterým šli, a po pár krocích zmizel.

#####

„A tím je to papírově všechno. Zítra už si jen pro Diega můžete přijít,“ usmála se Paloma na manžele, kteří adoptovali jednoho chlapce z domova, ve kterém nyní dělala místo Camily ředitelku. Když se Alberto rozhodl odejít do důchodu, Camila si uvědomila, že už chce mít ve svém věku také určitý klid a že se chce už věnovat hlavně svým vnoučatům. Proto dětský domov svěřila právě Palomě.
„Děkujeme, paní Reyesová, za všechno!“ usmívala se žena vděčně.
„To my děkujeme, že Diegovi vytvoříte rodinu!“ odvětila Paloma s úsměvem.
„Ještě jednou děkujeme a na shledanou,“ dodal muž. Rozloučili se podáním ruky a manželé odešli.
Paloma se posadila ke svému stolu a zrak jí padl na fotografii všech jejích lásek. Byla na ní společně s Gonzalem, Chloe, Danielem a malým Gonzalem. Usmála se a pohladila si své velké břicho.
„Holubičko moje zlatá!“ vtrhl do kanceláře Freddy.
„Freddy, co tady děláš? Nemáš se náhodou chystat na večeři k Juliovým rodičům?“ podivila se.
„No vždyť právě!“ nervózně si rukou ovíval obličej. „Jsem na prášky, holubičko! Nevím, co si vzít na sebe, musíš mi pomoct!“
„Jsi módní návrhář … máš butik s oblečením … a nevíš, co si vzít na sebe?“ trochu se mu smála.
„Holubičko, teď ale na vtipy fakt nemám. Podívej, jak se klepu!“ napřáhl před ní rozklepané ruce. „Dnes mě Juliovi rodiče uvidí poprvé. Musím přeci vypadat naprosto senzačně. A já vůbec nevím, co si se sebou počít!“
Paloma se snažila udržet vážnou tvář, ale z té jeho nervozity se jí spíš chtělo smát. „Dobře, já ti samozřejmě pomůžu něco vybrat.“
„Jsi moje záchrana, holubičko,“ oddychl si, pomohl jí vstát a společně odešli.

#####

Lucas zajel autem do brány rodinného domu, který před čtyřmi měsíci koupil, když zjistil, že se jim rodina rozroste o dalšího člena. Když navíc o měsíc později zjistil, že budou rovnou dva, rozhodnutí o koupi domu bylo víc než správné.
Právě zavíral bránu a hned přispěchal pomoc Sol vystoupit z auta. Usmáli se na sebe a políbili. Šli v objetí k domu, když jim ze zahrady naproti běžel jejich pes, žlutý labrador, jménem Lucky. Radostně štěkal, skákal na Lucase a vrtěl ocasem.
„No jo, už jsme zpátky,“ poplácal ho Lucas se smíchem po hřbetě. Lucky hned chtěl skočit i na Sol, ale to mu Lucas zakázal. „Ne, Lucky, na paničku nesmíš skákat!“
Lucky stáhl ocas a jeho oči zesmutněly. „To víš, že se mi taky stýskalo,“ usmála se na něj Sol a pohladila ho po hlavě. Lucky hned zase radostně vrtěl ocasem.
„Lucky, a kde máš druhou paničku? No kde ji máš?“ ptal se ho Lucas a Lucky se okamžitě vrátil zpátky do zahrady.
Sol se dívala, jak odbíhá a šťastně se usmála.
„Na co myslíš?“
„Na to, že nám opravdu přinesl štěstí!“ podívala se na Lucase s úsměvem a on jí úsměv opětoval. Oba si v tu chvíli vzpomněli na to samé.

Před dvěma lety

Sol chtěla Lucase překvapit a upekla mu jeho oblíbený koláč. Právě uklízela kuchyň a měla hlavu plnou jeho a když na něj myslela, tak se zasněně usmívala. Najednou k ní Lucas přistoupil, objal ji kolem pasu a políbil na rameno. Sol byla tak zasněná, že Lucase ani neslyšela přijít. Takže se trochu lekla, ale bylo to velmi příjemné leknutí, hned se na něj s úsměvem otočila. Ani ho nestačila pozdravit, protože jí Lucas umlčel polibkem. A Sol mu ho velmi toužebně opětovala.
„Stýskalo se mi!“ vzdychl poté.
Sol ho pohladila po tváři. „Mně taky! Pořád jsem na tebe myslela,“ usmála se a dala mu další polibek. „Ale stihla jsem u toho i jedno překvapení!“
„Asi tuším, protože tu něco moc krásně voní!“
Sol se usmála a hned se otočila pro koláč, který byl plný ovoce. „Ten je celý pro tebe.“
„Můj oblíbený!“ usmál se. „Ale budeš mi s ním muset pomoct!“
„Dobře, já si teda taky kousíček dám. Ale ty mi pak budeš muset pomoct ty kalorie spálit,“ dodala s poťouchlým úsměvem.
„Ale, ale, ale!“ vzal od ní koláč a položil ho zpátky na linku. „Ty jedna šibalko!“ se smíchem ji sevřel v náručí a znovu ji začal líbat.
Sol mu to opětovala, ale nakonec ho trošku odstrčila a smála se. „No počkej! Ale to spalování platí až po jídle!“
„Seš si jistá?“
„No možná by bylo jistější, kdyby to bylo před i po jídle,“ pronesla tak vážně a pak se znovu začala smát.
„Dobře, jak chceš!“ zasmál se a opět si ji k sobě přitáhl. Chvíli se líbali a najednou ji od sebe odstrčil. „I když vlastně … budeme to muset nechat na později.“
Sol vypadala dost překvapeně. „Proč?“
„Protože mám pro tebe taky jedno překvapení. A to rozhodně nepočká.“
„Překvapení? Tak… tak dobře,“ nechápavě se pousmála.
„Počkej tady,“ usmál se a na chvíli odešel.
Sol byla zvědavá, jaké překvapení ji asi čeká. Lucas se vrátil do kuchyně a v náručí držel štěně žlutého labradora. Sol na pejska i na Lucase koukala dost v šoku.
„Miláčku, chtěl bych ti někoho představit,“ přistoupil k ní a štěně jí předal, „tohle je Lucky.“
Sol byla stále dost překvapená, ale pejska si vzala a když si konečně uvědomila, co se děje, tak se úplně rozzářila. „Lucky!“ Ten si ji hned očichával a oblíznul ji. Sol se zasmála a pohladila ho. „Ty jsi ale krasavec!“
„Snad se na mě nezlobíš, že jsem se s tebou neporadil. Ale chtěl jsem ti přinést štěstí, které jsi ty přinesla do mého života!“ zamilovaně se usmál.
Sol se na něj tak dojatě podívala a políbila ho i s hafanem v náručí. „A to si ho vážně můžeme nechat?“ nemohla tomu uvěřit.
„Ano, už je náš! Pokud tedy chceš!“
Sol se na Luckyho tak podívala a rozzářila se snad ještě víc. „Samozřejmě, že chci! Vždycky jsem si moc přála mít pejska. Ty jsi prostě úžasný! Děkuju!“ šťastně na něj hleděla.
„Ne, to já děkuju tobě! Za ten tvůj krásný úsměv,“ pohladil ji po tváři, „a za to, že mě neustále činíš šťastným!“
Lucky už byl z tolika nošení nesvůj, a tak ho Sol postavila na zem a ten se hned rozhodl prozkoumávat byt. Oba se tomu zasmáli. Pak se Sol na Lucase tak podívala a chytila ho za ruku. „To ty mě děláš nejšťastnější ženou na světě, až s tebou jsem skutečně šťastná. Jsi moje všechno, lásko moje… a dokazuješ mi to každým dnem víc a víc.“
„Miluju tě,“ něžně vzdychl, když chytil její obličej do dlaní.
„A já miluju tebe!“ usmála se a dlouze a něžně se políbili.

Téhož dne večer seděla Sol na pohovce a Lucky pokojně spal v jejím klíně. Když Lucas přišel domů, jelikož se musel vrátit do práce, s úsměvem je chvíli pozoroval.
Sol si ho nakonec všimla a usmála se na něj. „Děkuju! Vím, proč jsi ho hlavně přinesl,“ dodala trochu smutně.
Lucas si k ní přisedl a políbili se. „Vím, že už jsme to překonali. Že už se zase dokážeme smát … ale chtěl jsem, aby ses cítila zase ještě o něco šťastnější,“ pronesl vážně. Bohužel narážel na to, že Sol před čtvrt rokem potratila. Dlouho se neúspěšně snažili o dítě a jen se potvrdilo to, čeho se Sol bála. Že jim to po jejím prvním potratu nepůjde. A když už se to přece jen povedlo, o dítě krátce po zjištění těhotenství přišla. Velmi ji to tehdy ranilo, ale Lucas, ačkoliv i on sám tím trpěl, jí svou láskou pomohl znovu nabrat sílu.
„Jsem šťastná … protože jsem pořád s tebou!“ pousmála se.
Lucas jí úsměv opětoval a něžně se políbili. Pak se podíval na Luckyho, kterého Sol hladila, a on se přidal. „Třeba nám svým jménem dopomůže k dalšímu štěstí!“ pousmál se. Tehdy netušil, jak je blízko pravdě. O čtyři měsíce později otěhotněla Sol znovu. A tentokrát už vše proběhlo bez komplikací.

Současnost

Šťastně se na sebe usmáli a políbili. Nato se k nim zrovna vracel Lucky. A hned za ním šla Omaira. Ale ne sama. V náručí držela jejich jedenáctiměsíční dceru. Když se jich lékařka při kontrole ptala, jestli jsou připraveni na náročnost, která je čeká, nemyslela tím jen péči o jejich dvojčata, ale hlavně to, že už mají ani ne roční dceru. Sol totiž znovu otěhotněla, když jejich dceři bylo teprve pět měsíců. Zatímco jejich dcera byla doslova vymodlená, s dalším dítětem tak brzy nepočítali. Zatímco na dceru tak dlouho čekali, další těhotenství přišlo zcela neplánovaně. A i když věděli, že to bude náročné, ani na vteřinu nepomysleli na to, že by další dítě nechtěli. Naopak to brali jako určitou odměnu za to dlouhé čekání, trápení a bolest. A když nakonec vyšlo najevo, že čekají rovnou děti dvě, byl to i takový dar a náhrada za první dítě, o které přišli.
„Moje malá panenka, jakpak se má?“ natáhl Lucas ruce a svou dceru si vzal. „Byla jsi hodná?“
„Samozřejmě, vždyť je to zlatíčko!“ usmála se Omaira. „A jak dopadla kontrola?“
„Všechno v pořádku. Oba kluci se vyvíjejí tak, jak mají,“ odvětila jí Sol s úsměvem. „Luno, těšíš se na bratříčky?“ chytila svou dceru za ruku a ta se usmála. Její jméno také vybírala Berenice. A vybrala ho velmi rychle. Jak jim při svém výběru zdůvodnila, když je maminka Sol, tak dcera musí být Luna. Navíc to jméno začíná na stejnou slabiku jako Lucas a Lucky, což byli do té doby největší miláčci Sol.

#####

Na rodinné haciendě Fuentesových žili Alberto s Camilou poslední dva roky. Stejně jako Camila, i Alberto svěřil vedení časopisu lidem, kterým nejvíce důvěřoval. Sice stále vlastnil čtyřicet procent časopisu kvůli případným důležitým rozhodnutím, ale zbývajících šedesát procent rozdělil stejným dílem mezi Lucase, Gonzala a Fernanda. Věděl, že časopis nechává v těch nejlepších rukou.
„Gonzalo, pojď už se obléknout. Táta tu bude co nevidět,“ lákala Camila svého tříapůlletého vnuka.
„Babi, počkej, ještě jednu hru,“ odvětil jí Gonzalo, který hrál s Albertem nějakou deskovou hru a tvářil se u toho hrozně důležitě.
„Já počkám, ale aby počkal i táta,“ zasmála se.
„Běž, Gonzalo, dohrajeme to příště,“ řekl mu Alberto.
„Tu hru neuklidíš?“ ujišťoval se Gonzalo.
„Neboj!“ zasmál se.
„Tak jo,“ Gonzalo seskočil z židle a běžel za Camilou. Ta ho chytla za ruku a odvedla ho do vedlejšího pokoje.
Mezitím si Alberto z okna všiml, že před haciendou zastavilo Gonzalovo auto. Hned mu šel naproti.
„Alberto, ahoj!“ usmál se Gonzalo a podali si ruce. „Co Gonzalo? Nezlobil?“
„Ne, vůbec, jen je neúnavný!“ rozesmál se. „Pořád něco nového vymýšlí ke hraní.“
„No jo, to už tak bývá. S Palomou jsme taky jako děti pořád něco vymýšleli. A Gonzalo to holt všechno zdědil,“ smál se.
„Aspoň se s Camilou nenudíme,“ podotkl se smíchem.
„Tati!“ vyběhl z domu malý Gonzalo s Camilou v zádech.
„Ahoj, chlape!“ smál se Gonzalo a svého syna vzal do náruče. „Jak se ti líbilo u babičky s dědou?“
„Bylo to nejlepší!“
„No tak to je super!“ usmál se. „Ale už budeme muset vyrazit, aby na nás Chloe dlouho nečekala.“
„Vyzvedneme ji ze školy?“
Gonzalo přikývl.
„Gonzalo, pozdravujte doma a přijeďte brzy zase všichni,“ kladla mu na srdce Camila.
„Ozveme se, co nejdřív,“ pousmál se. „Gonzalo, tak se rozluč,“ pobídl ho a malý Gonzalo hned natáhl ručičky a Camilu s Albertem objal. Gonzalo ho pak usadil do auta na dětskou sedačku a odjeli.
Alberto s Camilou jim mávali a šťastně se usmívali.

#####

„Teto, děkujeme za hlídání,“ řekl Lucas Omaiře, když ještě stáli na zahradě.
„Prosím tě, vždyť víš, že kdykoliv,“ pousmála se. „S Lunou i Luckym jsme to krásně zvládli. I televizi jsme stihli sledovat.“
„Jo vidíš, byl tam ten pořad s Deborah a Juanem,“ vzpomněl si. „Říkali tam něco zajímavého?“
„Ano, něco ano.“
„A?“
„Jen tak mimochodem tam řekli, že čekají dítě.“
Lucas i Sol na ni zůstali koukat s otevřenou pusou.
„Takhle jsem přesně zareagovala já,“ zasmála se. „Už se tomu musím smát, ale nejdřív jsem byla naštvaná, že mi to Deborah neřekla dřív. Že se to musím dozvídat z televize jako všichni ostatní.“
„Tak to víš, celebrity to asi mají prostě jinak,“ zavtipkoval Lucas. „Ale tak hlavní je, že budeš konečně babička, ne?“ pousmál se.
„Ano, jsem samozřejmě šťastná,“ usmála se. „Navíc, když v tom pořadu i řekli, že se chtějí vrátit domů a věnovat se rodině.“
„No tak to je skvělá zpráva. Vidíš, budeš mít v tom nejhezčím období Deborah u sebe,“ dodala Sol s úsměvem.
„Aspoň že tak,“ přikývla. Podívala se na hodinky a řekla: „Nezlobte se, ale už něco mám. Budu muset jít.“
„Máš rande?“ dobíral si ji Lucas.
„Hele, chlapečku, i když ti bude už skoro čtyřicet, tak to neznamená, že nemůžeš dostat jednu výchovnou!“ pohrozila mu se smíchem zdvihnutou rukou.
„Už jsem hodnej,“ z legrace si schovával hlavu.
„Tak se mějte,“ pousmála se, se všemi se rozloučila a odešla.
Lucas objal Sol kolem pasu a dovedl celou svou rodinu do domu. Lucky je doprovázel radostným štěkotem.

#####

Diosmary šla po ulici k panelovému domu, ve kterém bydlela. Jakmile se Alberto s Camilou odstěhovali na haciendu a dům nabídli Palomě s Gonzalem, rozhodla se Diosmary také odstěhovat, ačkoliv to po ní Paloma s Gonzalem nechtěli. Jenže bylo jí tehdy už skoro třicet let a věděla, že je na čase se konečně osamostatnit.
Už byla skoro u domu. Hledala v kabelce klíče a nevšimla si, že na ni před vchodem někdo čeká. Když konečně klíče našla a podívala se před sebe, s nenávistným výrazem se zastavila. „Řekla jsem ti už několikrát, abys za mnou přestal chodit!“
„Diosmary, prosím tě, vyslechni mě!“ žádal ji zoufale její bývalý přítel.
„Nemám důvod tě poslouchat. Lhal jsi mi! Půl roku jsem ti naivně věřila. Ale s tím už je konec, Olivere!“
Sklopil hlavu. „To jen proto, že jsem se do tebe zamiloval a nechtěl jsem tě ztratit!“
„Tyhle lži si nech pro nějakou další!“ zamračila se a chtěla vejít do domu.
„Ne, Diosmary, prosím tě, dej mi ještě šanci. Zvládneme to!“ postavil se před ní.
„Proboha, co chceš jako zvládat? Jsi ženatý! A kdyby mi to neřekl Eduardo, který nás spolu viděl, tak bych to ještě dnes nevěděla.“
„Diosmary, řekl jsem ti, že mezi mnou a mou ženou už nic není. Budu se rozvádět!“
„Přestaň, Olivere, už dost!“ okřikla ho. „Pochop, že už ti nevěřím a nikdy ti věřit nebudu. Zmiz z mého života už navždycky!“ znovu chtěla vejít do domu, ale Oliver si ji k sobě přitáhl. „Okamžitě mě pusť, slyšíš?“
„Řekla, abys ji pustil!“ ozvalo se za nimi. Otočili se a Diosmary ztuhla. „Tak slyšíš? Pusť ji!“ přikázal mu Nicolas a hleděl na něj s vražedným pohledem.
„A ty jsi jako kdo?“ zamračil se Oliver.
„Její nový přítel! Máš s tím snad nějaký problém?“
„Je to pravda?“ nevěřícně se podíval na Diosmary.
Diosmary se podívala na Nicolase, který na ni nepatrně pokývl, aby s ním hrála, a pak zpátky na Olivera. „Ano, je to pravda.“
Oliver ji pustil a znechuceně se na ni zahleděl. „Vidím, že sis za mě rychle našla náhradu.“
Diosmary jen pokrčila rameny. „Tak nějak tuším, že ty si ji za mě taky brzy najdeš. Určitě jsem nebyla první, se kterou si svoji ženu podváděl.“
Oliver se zamračil a naštvaně odešel.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Nicolas ustaraně, když se k ní přiblížil.
Diosmary na něj šokovaně hleděla. „Kde ses tu vzal?“
„Jsem zpátky v Caracasu. A Mariela mi dala tvoji adresu. Chtěl jsem tě vidět a pozdravit tě. Nevadí to?“
„Ne, jasně, že ne,“ pousmála se. „A vlastně bych ti měla poděkovat za tuhle pomoc. Snad jsem se ho díky tobě už navždy zbavila.“
„Rádo se stalo,“ opětoval jí úsměv.
„Můžu tě pozvat k sobě? Abychom si popovídali,“ navrhla a Nicolas rád přijal.

O chvíli později už seděli na pohovce u ní v bytě. „Víš, abych ti vysvětlila, co se dole vlastně stalo. S Oliverem jsem chodila, ale až po půl roce jsem zjistila, že je ženatý. Okamžitě jsem se s ním rozešla, ale on to nějak nechtěl pochopit.“
Nicolas chápavě přikývl. „Myslím, že když už teď ví, že nejsi sama, nebude na tebe nic dál zkoušet.“
„Asi přece jen sama budu. Co to nevyšlo nám dvěma tak … jsem neměla moc štěstí v dalších vztazích,“ smutně se pousmála. „Ale,“ mávla rukou, „nechci si tu stěžovat. Radši mi povídej o sobě. Když jsi říkal, že jsi zpátky v Caracasu, tak ses přestěhoval s celou rodinou? Od Mariely vím, že jsi ženatý a máš syna,“ usmála se.
„Byl jsem a měl jsem,“ odvětil vážným tónem hlasu.
„Co? Jak to myslíš?“
„Stejně jako ty ses nedávno dozvěděla, že je tvůj přítel ženatý, tak já se zase dozvěděl, že můj syn vlastně není můj syn.“
Diosmary vykulila oči.
„Antonia … ta, které jsem tehdy dal přednost před tebou, když jsi mě přijela poprosit o další šanci … mi jednou u večeře jen tak mimochodem oznámila, že si mám sbalit svoje věci, protože místo mě tam bude bydlet skutečný otec jejího syna.“
„Nicolasi, to … to … já vůbec nevím, co na to říct!“ kroutila šokovaně hlavou.
„Asi jsem si to zasloužil. Za to, že jsem tě tehdy odmítl.“
„Ale to přeci takhle nemůžeš brát,“ chytila ho soucitně za ruku. Ani si to neuvědomila. „Netvrdím, že mě to tehdy nebolelo, ale zpětně jsem to chápala. Ty jsi prostě začal žít nový život, protože mně trvalo dlouho si uvědomit, co vlastně chci.“
„Diosmary,“ zahleděl se jí do očí a přiložil svou ruku na její, „teď to bude ode mě znít hodně troufale, ale …“
„Ano?“ byla celá nervózní.
„Chtěla bys ještě to, co tehdy?“ něžně ji pohladil po tváři.
Chvíli na sebe jen tak hleděli, až ho nakonec Diosmary krátce políbila. Pak se odtáhla a řekla: „Ano!“ Oba se usmáli a tentokrát ji políbil zase Nicolas. Ona mu polibek opětovala.

#####

Joaquína dovedli dozorci do místnosti pro návštěvy. Porozhlédl se po několika dalších vězních, kteří přes sklo za pomoci telefonu mluvili se svými příbuznými či známými. I na něj u jednoho stolu někdo čekal. Joaquín si tam sedl a otráveně zvedl telefon. „Co tady zase děláš? Řekl jsem ti, ať už sem nelezeš.“
„Joaquíne, prosím tě, jsem tvůj otec!“ odvětil mu Alfonso zničeně.
„Najednou víš, že máš syna?“ zvolal pobaveně.
„Joaquíne, co se to s tebou stalo?“
„To jsme snad už řešili mockrát, ne? S mámou jste na mě neměli čas, protože velevážení lékaři se museli věnovat hlavně cizím lidem, než vlastnímu synovi,“ ušklíbl se, „tak jsem se holt o sebe staral sám.“
Alfonso smutně sklopil hlavu.
„To jsme měli s Lorenou taky společné. Byli jsme takové osamělé duše … i když každý z jiného důvodu. Ladilo nám to … škoda, že to muselo skončit,“ bezcitně pokrčil rameny.
„Joaquíne, …“
„Dost, už od tebe nechci nic slyšet!“ vztekle praštil telefonem a vrátil se k dozorci, který ho okamžitě odvedl pryč.
Alfonso na něj ještě volal, ale Joaquín ho nemohl slyšet. A i kdyby ho slyšel, vlastně by ho to nezajímalo.

V té samé věznici, jen v jiné části, se v jedné cele nacházelo několik policistů a dozorců, kteří se skláněli nad mrtvolou vězně. Na krku měl kravatu, na které se oběsil. Byl to Tadeo.
„Kde vzal tu kravatu?“ ptal se jeden z policistů.
„To netušíme. Budeme muset zjistit, jak se k ní dostal,“ odpověděl jeden dozorce. Další dva se po sobě tak zvláštně podívali.
„Ale určitě je tohle pro něj vysvobození,“ dodal zase jiný dozorce. „Nebudeme předstírat, že nevíme, že spoluvězni si s násilníky vždy poradí po svém.“
Všichni se po sobě souhlasně podívali. Věděli, že ne vždy dozorci vidí všechno. Nebo dělají, že nevidí.

#####

„Hm, čokoládový pohár! Ten je nejlepší!“ libovala si Berenice.
„Ne, jahodový je nejlepší!“ oponoval jí Daniel a dal si do pusy další sousto. Seděli spolu v cukrárně v obchodním centru.
„Tak v tomhle se výjimečně neshodneme,“ zasmála se. „Ale zmrzlinový pohár je každopádně nejlepší odměna za školní úspěchy! A, bráško, jak se těšíš do školy? Po prázdninách jdeš do první třídy. To to letí!“ usmála se.
„Já vím,“ otráveně vzdychl. „Pořád mi to někdo připomíná.“
„Promiň,“ pohladila ho po vlasech a usmála se.
„Ty ses těšila?“
Pousmála se a na něco si vzpomněla.
„A víš, kdy jsem tě opravdu začala mít ráda?“
„To nevím!“ zasmál se.
„Bylo to v můj první školní den!“ vzpomínala Berenice. „Plakala jsem a měla jsem strach, že mi to nepůjde a že si tam nenajdu žádné kamarády! Všichni se mě snažili uklidnit, a pak jsi přišel ty, chytl jsi mě za ruku, odvedl jsi mě stranou a řekl mi něco, na co nikdy nezapomenu! Řekl jsi mi: ,Každý máme z něčeho strach! Ale pokud máme kolem sebe lidi, kteří nás mají rádi, a kteří nám dávají najevo svou podporu, nikdy už ten strach nebude tak velký! A ty, Berenice, ty lidi kolem sebe máš!‘ A v tu chvíli už jsem se školy nebála! Věděla jsem, že mám svoje rodiče, svoje sestry, i tebe a že s vámi po boku se nemám čeho bát!“ usmála se.
„Ty si to vážně pamatuješ!“ zvolal Lucas dojatě.
„Z dětství si toho moc nepamatuju! Ale na tohle opravdu nikdy nezapomenu!“ usmála se.
„Mám tě moc rád, Berenice!“ usmál se na ni.
„Já tebe taky, Lucasi!“ odvětila mu a usmála se.

Usmívala se nad tím, že v její první školní den s ní byl i její skutečný otec, jen to tenkrát netušila.
„Berenice? Jsi mimo?“ smál se Daniel.
Rozesmála se. „Už jsem zpátky, neboj!“
„Danieli! Berenice!“
„Jééé, ahoj, mami!“ usmál se Daniel. Paloma ho objala a políbila. Pak se přivítala i s Berenice a přisedla si k nim. „Kde ses tu vzala, mami?“ ptal se Daniel. I když věděl, že jeho skutečnou matkou byla Lorena, krátce po její smrti, začal za matku považovat Palomu. A všichni tomu byli jedině rádi. Protože i on měl právo na oslovení ,mami‘.
„Pomáhám vybrat něco na sebe strejdovi Freddymu. Ale je to únavné, protože je neskutečně vybíravý,“ smála se. „A mě už hrozně bolí nohy, tak jsem mu řekla, že si půjdu na chvíli sednout sem a něco si dám,“ opřela si a položila si ruce na břicho.
„Mám ti něco přinést?“ zeptala se Berenice.
„Jen vodu, prosím, děkuju,“ usmála se.
Berenice odešla a Daniel se zeptal: „Maminko, dneska už se vrátí Gonzalo?“
„Ano, táta pro něj odpoledne jel,“ usmála se a podívala se na hodinky. „Za chvíli už budou určitě doma.“
Berenice se mezitím vrátila a přinesla Palomě vodu.
„Berenice udělala zkoušku za jedna,“ oznámil Daniel hrdě.
„Já vím, táta mi to řekl,“ usmála se na něj Paloma, „gratuluju, sestřičko,“ chytila ji za ruku.
„Děkuju,“ opětovala jí úsměv.
„Mami, chceš ochutnat pohár?“
„Dáme si s chutí!“ odvětila Paloma se smíchem a pohladila si břicho.
Daniel nabral na lžičku zmrzlinu i se šlehačkou. Postavil se a šel dát Palomě ochutnat. „Chutná?“
„Moc!“
„Chceš ještě?“
„Teď bych chtěla pusinku!“ ukázala na svou tvář.
Daniel jí dal pusu a ona ho pak chytila a začala ho pusinkovat po celém obličeji. Hrozně se tomu smál. „Mami, to už stačí,“ smál se.
Paloma ho pustila a usmála se.
„Mami, příště takhle neblázni. Vždyť jsme na veřejnosti. Ještě přijdeme do řečí!“ poznamenal vážně a s Berenice obě vyprskly smíchy.
„Danieli, kam ty na ty hlášky chodíš!“ málem se Berenice udusila zmrzlinou.
„Sám nevím,“ nevinně pokrčil rameny a znovu obě rozesmál.
Chvíli si ještě společně povídali, když se Berenice zeptala. „Palomo, ty budeš ještě s Freddym nakupovat?“
„Slíbila jsem mu maximálně dva poslední obchody. Víc už nedám. Proč?“
„S Gonzalem jsem se domluvila, že Daniela přivedu domů kolem šesté. Ale teď když jsme se potkaly, jestli by ti nevadilo, si ho rovnou vzít s sebou. Potřebovala bych se totiž ještě stavit u táty. A takhle bych to mohla krásně stihnout.“
„Určitě jen běž,“ pousmála se. „Danieli, pomůžeš mi obléct strejdu Freddyho? Když neposlouchá mě, třeba poslechne tebe.“
„Pohoda!“ mávl rukou.
Obě se znovu rozesmály. Berenice se rozloučila a odešla.

#####

Alfonso vyšel z budovy věznice. Byl smutný z Joaquínova chování a jak byl zamyšlený, tak si ani nevšiml, že na něj před věznicí někdo čeká. „Alfonso?“ ozval se za ním ženský hlas. Otočil se a pousmál se. Přistoupil k ženě a políbil ji. Byla to Omaira. Od doby, co Joaquína zavřeli do vězení, přestěhoval se Alfonso do Caracasu, aby mu byl blíž. I když jejich vztahy byly vždy komplikované, nějak cítil potřebu vše konečně napravit. I vzhledem k Lorenině smrti. Kromě znovunavázání přátelství s Pedrem, poznal Omairu, se kterou se sblížil natolik, že spolu začali žít. I když i jejich začátky byly těžké, protože pořád to byl otec muže, který zabil Lorenu, všichni nakonec usoudili, že ho nemůžou vinit za něco, co spáchal jeho syn. A navíc všichni dobře chápali, že láska si nevybírá. A že i Omaira si zaslouží být po letech samoty znovu šťastná.
„Vidím ti to na očích. Opět to nedopadlo,“ řekla Omaira smutně.
„Zase mě vyhodil. A já začínám přemýšlet nad tím, proč se vlastně pořád snažím.“
„Je to tvůj syn … i přes to všechno.“
„Už vážně nevím, co dál,“ povzdychl si.
Omaira se na něj smutně usmála a objala ho, aby mu dodala podpory. „Půjdeme domů?“ zeptala se po chvíli.
Alfonso se odtáhl a přikývl. Políbili se a v objetí odešli.

#####

Mallorca, Španělsko

Eduardo a Mariela se ruku v ruce procházeli po pláži. Byli po hodně dlouhé době na dovolené. Vzali s sebou i její rodiče a Pedra s Violetou. S úsměvem si užívali chvíle samoty, protože jejich děti hlídali prarodiče. Kromě Franca, kterému bylo už osm let, spolu měli další dvě děti. Poprvé byla Mariela těhotná už v den Lorenina pohřbu. Jen to tehdy nevěděla ani ona sama. Její těhotenství považovali Eduardo s Pedrem za takový dar od boha, aby se s Loreninou ztrátou snadněji vyrovnali. A i proto jejich dceři, které bylo už tři a čtvrt roku, dali příznačné jméno. Pojmenovali ji Angela. O rok a půl později otěhotněla Mariela znovu a narodil se, dnes roční, Mateo.
„Eduardo, proč se pořád díváš na hodinky?“ zasmála se. Všimla si toho už několikrát, ale zeptala se až nyní.
„Ne, nedívám,“ odvětil nervózně.
„To vidím,“ smála se. „Eduardo, co se děje?“
„Já jen …“
„Co?“
„Abychom tam nepřišli moc brzo.“
„Nepřišli brzo kam?“
Eduardo se na ni usmál a začal ji líbat. Mariela mu jeho polibek opětovala, a když ho ukončili, se smíchem se zeptala: „Miláčku, je ti dobře?“
„Už je mi dobře víc jak pět let. Od chvíle, kdy jsem si uvědomil, že tě miluju!“
„Taky tě miluju,“ šťastně se usmála a znovu se políbili.
„Moc ti to sluší!“
Mariela měla na sobě bílé pouzdrové šaty bez ramínek, dlouhé nad kolena. „Proč jsi vlastně chtěl, abych si vzala právě tyhle?“
Eduardo se podíval znovu na hodinky a usmál se. „Uvidíš,“ chytil ji za ruku a vedl ji dál po pláži. Mariela nechápala, co má v plánu. Najednou si všimla, že se blíží ke skupince nějakých lidí. Čím byli blíž, začala je poznávat. Byly to jejich rodiče a děti. Kromě nich tam byli ještě dva lidé, které neznala. Ale podle toho, jak byli oblečení, jí vše došlo. Šokovaně se zastavila. „Eduardo?! … Ty…“
„Chci si tě konečně vzít,“ pohladil ji po tváři a něžně políbil. „Už jsme zasnoubení dost dlouho … ale na svatbu pořád nějak nebyl čas.“
Mariela se překvapeně usmála. „Tak proto jsi trval na tom, aby s námi jeli i naši.“
„Chtěl jsem, aby u toho byli hlavně naši rodiče. A chtěl jsem, aby to pro tebe bylo překvapení,“ šťastně se usmál. „Teda … pokud si mě chceš ještě vzít,“ vážně se zeptal.
Mariela předstírala, že přemýšlí a se šťastným smíchem řekla: „Samozřejmě, že ano!“
Eduardo si oddychl a oba si padli do náruče a dlouze se políbili. Pak ukázal palec nahoru na ostatní, kteří napjatě čekali, jak to dopadne, a ti začali jásat. Franco a Angela se za nimi hned rozeběhli a ostatní šli za nimi. Franco objal Marielu a Angelu si vzal do náruče Eduardo. Mezitím k nim přišli i jejich rodiče a Mariela si od své matky vzala Matea. Všichni se šťastně usmívali.

#####

Caracas, Venezuela

„Dobře, Nino, zítra si ještě zavoláme. Měj se,“ usmívala se Emília do telefonu a hovor ukončila. Seděla na lavičce na dětském hřišti a hlídala skoro pětiletou Helenu, která se houpala na houpačce. Kromě toho pohupovala kočárkem, ve kterém spala její druhá dcera, tříměsíční Fernanda. Najednou jí někdo zakryl oči. „Hádej, kdo to je?“
„Tak to opravdu netuším!“ rozesmála se a otočila se. „Ne! Ty?“ předstírala šok.
„Ano, lásko … jsem to skutečně já,“ smál se Fernando, když si k ní přisedl a políbil ji. „Čekala jsi někoho jiného?“
„Ano, čekala.“
Fernando se na ni podezřívavě podíval.
„Svého manžela, kterého moc miluju!“
Pousmál se a znovu ji políbil. „To jsem myslím já, ne?“
„Mám takový pocit, že ano,“ zasmála se a políbila zase ona jeho.
„Co naše malá?“ nakoukl do kočárku a šťastně se usmál. Emílii přitom objal kolem ramen. Ta už nestačila odpovědět, protože k nim přiběhla Helena a se smíchem se zeptala: „A co vaše velká?“
„Ty jsi ta velká?“ zatvářil se Fernando šokovaně.
„Tak proti Fernandě jsem tááákhle veliká!“ rozpřáhla ruce.
„No to jsi,“ zasmál se a objal ji. Posadil si ji na klín a Emílii chytil za ruku. Na tři nejdůležitější ženy svého života se střídavě podíval a hrdě se usmál.
„Na co myslíš?“ zeptala se Emília.
„Na to, jaké mám obrovské štěstí!“ vzdychl zamilovaně.
Emília ho pohladila po tváři, zamilovaně se usmála a oba se něžně políbili.

#####

Mallorca, Španělsko

Svatební obřad Eduarda a Mariely probíhal přímo uprostřed pláže. Drželi se za ruce a šťastně se na sebe usmívali. Pedro choval v náručí Matea, Violeta Angelu a rodiče Mariely drželi za ruku Franca. Všichni byli z této chvíle nadšení a plní radosti.
„Marielo Batisto Coloradová, berete si zde přítomného Eduarda Pedra Guellara Mejíase za svého právoplatného manžela, budete ho ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano!“ řekla šťastně a usmála se.
„A vy, Eduardo Pedro Guellare Mejíasi, berete si zde přítomnou Marielu Batistu Coloradovou za svou právoplatnou manželku, budete ji ctít a milovat, v nemoci i ve zdraví, v bohatství i v chudobě, dokud vás smrt nerozdělí?“
„Ano!“ skoro to až zakřičel, jak byl v tu chvíli šťastný. Mariela se ještě šťastněji usmála.
„Prosím, vyměňte si snubní prsteny,“ pokynul jim oddávající a oni tak učinili. „A nyní vás prohlašuji za muže a ženu. Můžete políbit nevěstu,“ pousmál se.
Otočili se na sebe, zašeptali si vzájemné „miluji tě“ a dali si svůj první, velmi něžný, novomanželský polibek.
Jejich rodiče jim hned gratulovali a radostně je objímali. Když Eduardovi gratuloval Pedro, šťastně se usmál: „Jsem na tebe moc pyšný! Máš krásnou ženu a ještě krásnější rodinu … chraň je jako oko v hlavě!“
„Neboj, tati!“ usmál se Eduardo a znovu se objali.
„Tak a teď foto!“ zvolala Violeta se smíchem a z kabelky vytáhla fotoaparát. Nejdříve vyfotila samotné novomanžele a poté se k nim přidaly jejich děti. Všichni zářili štěstím.

#####

Caracas, Venezuela

Byl večer. Silvia se v předsíni dohadovala s Lindou. „Mami, je přeci pátek, tak bych mohla být na tom večírku aspoň do půlnoci, když ráno nemusím vstávat,“ přemlouvala ji Linda.
„Lindo, ale je ti jen čtrnáct, takže nechci, aby ses domů vracela takhle pozdě. A vůbec se mi nelíbí to slovo večírek,“ mračila se Silvia.
„Mami, nemusíš se ničeho bát. Budou tam jen lidi ze třídy. Jen tak nevinně pokecáme.“
,To si umím představit ten nevinný pokec,‘ pomyslela si nervózně. „Dobře, tak teda do půlnoci, ale pod jednou podmínkou.“
„Pod jakou?“
„Budeš na sebe dávat pozor a myslet na to, že tě nikdo nesmí nutit do ničeho, co sama nechceš!“ kladla jí ustaraně na srdce.
„Neboj, mami, mám rozum,“ mávla tak samozřejmě rukou.
„A víš co? Abych byla klidná, tak až budeš chtít jet domů, tak zavoláš a Raul pro tebe přijede.“
„Co? Mami, to ne! Víš, jak by to bylo trapný, kdyby si pro mě přijel, jak pro nějakou malou holku?“ úplně se zděsila.
„Ne, Lindo, bude to tak, jak říkám. Jinak nikam nejdeš!“
„Jenže už jsi mi to dovolila, takže já jdu,“ odsekla jí a odešla ke dveřím. „A navíc přeci musím oslavit, že budu mít dalšího sourozence,“ snažila se obhájit a než se Silvia vzpamatovala, byla pryč.
„Holt puberta … tou si musí projít každý,“ přistoupil k ní Raul, který v náručí držel jejich syna, dvouletého Carlose Raula.
„Já jsem se s mámou teda takhle nehádala,“ povzdychla si. „Já snad žádnou pubertu ani neměla.“
„Tak to bude asi vzdorovitá po Juanovi,“ podotkl se smíchem.
„Nestraš!“ trochu se vyděsila.
„Neboj,“ pohladil ji po tváři, „zvládneme i Lindinu pubertu. Zvládli jsme spolu mnohem horší věci.“
Silvia se na něj vděčně usmála, objala jeho i jejich syna. „Jsem tak moc šťastná, že jsem se tehdy rozhodla dát ti šanci!“
„Miluju tě!“ usmál se.
„Taky tě miluju!“ řekla něžně a oba se políbili.

#####

Paloma se vrátila domů s Danielem ve chvíli, kdy se Gonzalo chystal jít pro děti a říct jim, že je večeře. „Konečně jste doma. Už jsem o vás začínal mít strach,“ řekl, když Palomu objal a políbil a Daniela pohladil po vlasech.
„Freddy prostě pořád váhal, co si koupit, aby na večeři u rodičů Julia zazářil,“ zvolala Paloma unaveně a posadila se na pohovku.
„Až jsem na něj musel houknout já a najednou to šlo,“ zasmál se Daniel.
„Vážně?“ zasmál se Gonzalo a přisedl si k Palomě.
„Ano, Daniel mě zachránil,“ usmála se Paloma. „Jinak bych z Freddyho už asi zešílela,“ dodala se smíchem.
„Pro tebe všechno, mami,“ zachichotal se Daniel a objal ji. Paloma ho pevně sevřela v náručí a v mysli se jí vybavila jedna vzpomínka.

Před čtyřmi lety

Uběhl asi měsíc od Lorenina pohřbu. Paloma a Gonzalo se chystali ven na procházku s dětmi. Paloma už byla s Danielem v předsíni a pomáhala mu nazout a zavázat boty.
„Mami,“ přiběhla k ní Chloe, „můžu si vzít na sebe tohle tričko?“
„Ne, Chloe, vezmi si to s dlouhým rukávem, co jsem ti připravila na postel. Je venku chladněji.“
„Tak jo,“ zesmutněla. „A, mami?“
„Ano?“
„Olaf může jít taky s námi?“
„Samozřejmě,“ pousmála se.
„Dobře, mami, děkuju!“ zaradovala se a odběhla pryč.
Paloma se podívala na Daniela a usmála se. „Tak a ještě zavážeme druhou botu, zlatíčko,“ řekla a začala mu ji zavazovat.
Daniel si ji zamyšleně prohlížel a najednou z něj vypadlo: „Mami!“
Paloma úplně ztuhla. A stejně tak i Gonzalo, který tam právě přišel. Paloma se na Daniela podívala, ten se usmál a znovu jí řekl: „Mami!“ Chtělo se jí plakat. I Gonzala to dojalo. Klekl si k nim a Daniela pohladil po vlasech. „Ano, Danieli, to je odteď tvá maminka!“ Usmál se na Palomu, která už měla slzy v očích.

Současnost

„Mami,“ vyrušil ji ze vzpomínek hlas malého Gonzala. S desetiletou Chloe scházeli ze schodů a Gonzalo ji hned běžel obejmout. „Broučku můj, tolik se mi stýskalo!“ objímala ho tak pevně.
„Mami, umačkáš mě!“ smál se.
„Promiň,“ pustila ho a usmála se. Poté se přivítala i s Chloe. „Co ve škole?“
„Všechno v pořádku. A teď jsem si udělala i všechny úkoly, abych o víkendu měla volno.“
„Ty jsi moje šikulka!“ pohladila ji po tváři. „A, Gonzalo, jak bylo u babičky s dědou?“
„Dobrý!“
„A jak ses měla ty a naše malá sestřička?“
Pohladila si břicho a šťastně se usmála. I u druhého těhotenství si s Gonzalem nechali říct pohlaví. Tentokrát čekala holčičku. A protože jméno pro malého Gonzala vybrala ona, výběr jména pro holčičku nechala na Gonzalovi. A on měl okamžitě jasno. Věděl, že to musí být Princesa. „Obě jsme se měly moc dobře!“
„Maminko?“ zmateně hleděl na její břicho. „Když já to pořád nechápu.“
„Co, miláčku?“
„Jak jsem se ti do toho břicha mohl vejít?“
Všichni se rozesmáli. „Víš, Gonzalo,“ pohladila ho po vlasech a usmála se, „všechny děti rostou maminkám v bříšku postupně. Nejdřív jsou strašně moc malinké a postupně rostou a rostou a až nastane ten správný čas, tak přijdou na svět.“
„Jak moc malinké jsou?“
Paloma přemýšlela, k čemu by mu to připodobnila a nakonec řekla: „Ze začátku to jsou takové malinké fazolky.“
„Fazole? Fuuuj! Ty nemám rád,“ zamračil se a všichni se znovu rozesmáli.
Paloma s Gonzalem se na sebe šťastně usmáli. Takto, v obležení svých dětí, se cítili nejšťastněji.

#####

„Ne, paní Brachová, stav vaší dcery je stále stejný. Je mi líto,“ řekla zdravotní sestra a odešla k jednomu pacientovi. Nadia hleděla zdrceným pohledem na Penelope, která byla s několika dalšími pacienty ve velké místnosti jednoho sanatoria pro duševně nemocné. Penelope seděla na svém kolečkovém křesle u okna, nepřítomným pohledem se dívala ven a svou zjizvenou tvář zakrývala rozcuchanými vlasy.
Od doby, co je Juan naposledy obě dvě viděl, v den kdy Penelope přinesl rozvodové papíry, to šlo s nimi z kopce. Penelope se uzavřela do sebe, nenáviděla sebe i celý svět. Upadla do hluboké deprese. Nadia chodila do třech zaměstnání, aby ji i sebe nějak uživila. Penelope se několikrát pokusila o sebevraždu a po posledním pokusu Nadia pochopila, že už ji sama nezvládne. Na doporučení lékařů jí umístila do sanatoria, na které ale neměla peníze. Proto přijala nabídku k sňatku od jednoho zámožného muže, kterému padla do oka hned při prvním setkání. Její manžel se jí sice hnusil, ale víc se jí hnusila chudoba, ve které tak dlouho žila. Proto trpěla jeho blízkost. Kvůli své sobeckosti a i kvůli Penelope.
„Pojď, Nadio, už se tu dál netrap,“ objal ji její manžel, Bernardo Bracho, kolem ramen. „Dojdeme za Penelope zase příště.“
„Ano, Bernardo,“ pokývla smutně hlavou a společně odešli. Když vyšli před sanatorium, bezmocně vzdychla. „Je hrozné ji takhle vidět. A za to všechno může ten …“ s nenávistí v očích pomyslela na Tadea. Bernardovi zazvonil mobil. Podíval se na displej a zvážněl. „Miláčku, běž zatím do auta,“ podal jí klíče, „tohle musím ihned vyřídit,“ dodal a políbil ji.
Nadia se pousmála, ale jen co se otočila k odchodu, zhnuseně se zatvářila.
Bernardo ještě chvíli počkal a pak hovor přijal. „Ano? … Výborně, skvělá práce! … Ne, nemusíte se ničeho bát. Nikdo se nic nedozví. … Kam si máte zítra přijít pro odměnu víte. … Přijďte i se svým kolegou. … Na shledanou!“ hovor ukončil a velmi spokojeně se usmál.

#####

„A ještě jednu za maminku,“ krmila Nina svého rok a půlletého syna, „a poslední za tatínka!“ dala mu poslední sousto a usmála se. „No, ty jsi můj velký kluk!“ zasmála se a začala tleskat. On se rozesmál a začal tleskat spolu s ní.
„A kdo je ještě tvůj velký kluk?“ vešel do kuchyně Winston, který se právě vrátil z práce.
„Můj táta?“ zvolala provokativně a rozesmála se.
Winston jí z legrace pohrozil ukazováčkem, přistoupil k ní a něžně ji políbil. Svého syna si vzal do náruče a zeptal se ho: „Martíne, zlobila tě maminka?“ 
Pokroutil hlavou a položil si ji na jeho rameno.
„Ale Martín trochu zlobil. Musela jsem ho přemlouvat, aby něco snědl,“ zvolala, když se k nim postavila.
„Ne, to se mi nechce věřit. Je to pravda?“ zeptal se svého syna. Ten se jen uculoval.
„Mimochodem, volala mi Emília. Domlouvaly jsme, že bychom mohli všichni společně zítra někam vyrazit. Pokud teda stále platí, že zítra nemusíš do nemocnice.“
„To klidně můžeme,“ pousmál se. „Stále platí, že mám volno. A chci si ho užít spolu se svou krásnou ženou a synem!“ dodal šťastně.
Nina se usmála a oba se něžně políbili. Posadili se zpátky ke stolu. Nina si vzala Martína na klín a do ruky mu dala hračku, aby se zabavil. Winston se na ně usmíval a zvážněl. „Copak, lásko?“ zeptala se Nina.
„Nino, dnes mi volal Felipe … víš, ten můj kolega z Madridu.“
„Ano, vím. Chtějí zase, aby ses vrátil?“
„Jak to víš?“
Pousmála se. „To není zase tak těžké uhodnout. A myslím, že bys to měl přijmout.“
„Opravdu?“ zvolal udiveně.
Chytila ho za ruku a usmála se. „Vím, jak jsi tam tu práci měl rád. Jak jsi mi o tom tak zaujatě vždycky vyprávěl. Tehdy ses tam nevrátil kvůli mně, aby náš vztah měl zase šanci. A podruhé ses tam nevrátil zase kvůli Martínovi. Byla jsem těhotná a nebyla vhodná doba na stěhování. Takže teď … ti to vlastně dlužíme oba. Pokud se tam opravdu chceš vrátit, půjdeme s tebou. Já budu na mateřské stejně ještě nejmíň rok a půl a je jedno, jestli ji budu trávit tady nebo v Madridu. A i v tamní nemocnici jistě potom budou potřebovat rehabilitační sestry, no ne? A navíc … z Madridu to budeme mít blíž i do Paříže k našim!“
Winston ji pohladil po tváři a políbil ji. „Víš, že tě miluju?“
„Vím, a proto já miluju tebe!“ opětovala mu polibek.

#####

„Berenice, pojď dál!“ s úsměvem ji Sol přivítala ve svém domě a uvedla ji dovnitř. „Gratuluju ke zkoušce,“ dodala jen, co se zastavily v hale.
„Děkuju,“ pousmála se, „nakonec to nebylo tak těžké, jak jsem se bála.“
„Ty se vždycky bojíš a pak je to za jedna.“
Berenice se rozesmála. „A co dneska na kontrole? Jsou mí bratři v pořádku?“
„Ano, v naprostém,“ usmála se.
„A Luna? Mohla bych ji ještě vidět?“
„Lucas ji právě uspává, nezlob se.“
„Ne, co bych se zlobila. Však ji uvidím zítra. Dnes jsem tu jen na skok, potřebuju se tě … vlastně tebe i táty … na něco zeptat.“
„Co se děje?“ zvědavě se zeptala.
„Počkáme na tátu. Abych vám to řekla najednou.“
„Dobře, tak se zatím posadíme, než Lucas přijde.“ Jen co to dořekla, Lucas se jí objevil za zády. „Co mě tady pomlouváte?“ zeptal se se smíchem a svou dceru na přivítanou objal.
„Ahoj, tati!“ usmála se na něj a pak se na oba vážně podívala.
„Tak na co ses nás chtěla zeptat?“ zeptala se Sol.
„Jen … jestli … jestli bych si mohla na zítřejší oběd někoho přivést?“
„Myslíš Glorii? No samozřejmě,“ odvětil Lucas hbitě, protože předpokládal, že jde o její spolubydlící z koleje, která u nich už párkrát byla.
„Ne, tati. Tentokrát nejde o Glorii.“
„Tak o koho?“
„Já bych … chtěla bych … chtěla bych vám představit svého přítele!“ řekla velmi opatrně, ale zároveň nedokázala skrýt svůj šťastný úsměv.
Oba se na ni překvapeně zadívali. Ještě nikdy jim žádného přítele oficiálně nepředstavila. „Máš přítele? Kdo to je? Jak se jmenuje? Co dělá?“ vyptávala se Sol nadšeně. Její nadšení ale ani trochu nesdílel Lucas. Naopak se velmi mračil.
Berenice se okamžitě vykouzlil na tváři šťastný úsměv, když o něm začala mluvit. „Jmenuje se Alex. Je mu 25 a je v předposledním ročníku na právech. Chodíme spolu čtyři měsíce a …“
„A?“ usmívala se Sol.
„A i když je to asi bláznivé to tak brzy říct, tak myslím, že je to ten pravý. Řekl mi, že mě miluje a já ho taky miluju! Strašně moc!“ samým štěstím se začala smát.
„Berenice, to je tak krásné, moc ti to přeju!“ radovala se Sol spolu s ní a pevně ji objala.
Lucas nevěřil vlastním očím a uším. Ani trochu se mu to nelíbilo.
„Takže mohla bych ho zítra přivést s sebou?“ zeptala se Berenice, když se od sebe odtáhly.
„Samozřejmě, už se nemůžu dočkat, až ho poznám,“ usmála se Sol.
„Dobře, tak děkuju. A omluvte mě, už půjdu. Jen jsem se vás chtěla zeptat. Máme ještě spolu domluvené rande,“ zachichotala se.
„No jo, to běž, ať na tebe nečeká,“ popoháněla ji Sol.
„Tak zítra ahoj,“ políbila na tvář ji i Lucase a odešla.
Sol se otočila na Lucase, který byl v naprostém šoku. A až nyní si uvědomila, že na tu novinku vůbec nic neřekl. „Co jako … Co … Co to je za … za kluka?“ vykoktal nakonec ze sebe.
„Tak to se dozvíme zítra až ho poznáme, ne?“ zasmála se.
„Já teda nemám zájem ho poznávat!“ mračil se.
„Lucasi?“
„Co si to vůbec dovoluje přibližovat se k mojí malé holčičce?“
„Malé?“ rozesmála se. „Lucasi, uvědomuješ si, kolik Berenice je, že jo?“
„A ty ji ještě tak nadšeně popoháníš, aby nezmeškala rande. No co to s tebou je?“ vynadal ji. „Co na tom rande budou dělat? Co když spolu …“ úplně se při té představě zhrozil.
„Co když spolu co?“ smála se mu. „To, co ty jsi v jejím věku už dávno dělal? Že když tobě bylo tolik, co teď Berenice, tak jí už byli tři roky?“
„Jo sama jsi to teď řekla. Vidíš, co jsme my chlapi zač! V tomhle věku nám jde jenom o jedno! A jestli jí ten zmetek něco udělá, tak …“
„No, tak už se uklidníme,“ se smíchem k němu přistoupila a pověsila se mu kolem krku, „závěry začneme dělat až potom, co ho poznáme, ano?“
Lucas chtěl ještě něco namítnout, ale Sol ho umlčela svými polibky. A on jí neodolal a opětoval jí je.

#####

Paloma stála před zrcadlem ve své ložnici a rozčesávala si vlasy. Před chvílí vylezla ze sprchy, a tak už měla na sobě noční košili. V tom v odrazu zrcadla spatřila vcházet Gonzala. Usmála se. „Děti už spí?“
„Ano, ale byl to boj,“ zasmál se, když k ní zezadu přistoupil a objal ji kolem jejího velkého břicha, které ihned něžně hladil. „Chloe měla spoustu zážitků ze školy, Daniel z výletu a z dnešního setkání s Berenice a Gonzalo od prarodičů a nějak se nemohli shodnout, kdo bude vyprávět jako první.“
„Jsou to naše zlatíčka!“ šťastně se usmála.
„A tady je to čtvrté!“ hladil ji po břiše a něžně ji políbil do vlasů.
Paloma zasněně vzdychla a hladila ho po rukou.
„Tak já se půjdu osprchovat a pak začneme s naším rituálem,“ políbil ji na tvář a dovedl ji do postele.
„Už se těšíme,“ poťouchle se usmála, když ji ukládal. Něžně se políbili a Gonzalo odešel do koupelny. Paloma si mezitím vzala jednu knížku, kterou měla rozečtenou.
Po několika minutách se vrátil, oblečený jen do boxerek. Paloma našpulila rty a tak mlsně zavrčela.
„Něco je na mně špatně?“ tak provokativně se zeptal a ještě schválně se před ní nakrucoval.
„Nezlob mě!“ zasmála se. „A pojď se mazlit,“ natáhla k němu ruku a on ani vteřinu nečekal. Lehl si k ní a hned se začali něžně líbat, hladit a laskat. Po dlouhé chvíli se odtáhl, vyhrnul jí košili a líbal ji něžně na břicho. S úsměvem ho pozorovala a hladila ho při tom ve vlasech. „Tohle s Princesou milujeme! Když nás takhle zahrnuješ polibky!“
Podíval se na ni a usmál se. „Proto to dělám! Protože vás miluju!“ A znovu ji líbal.
„A víš, co ještě milujeme?“
„Co?“
Paloma se natáhla na noční stolek, kde měla postavený speciální těhotenský krém. „Když nás hladíš,“ pousmála se.
Gonzalo jí úsměv opětoval, natáhl se k ní, aby ji políbil. Pak si vzal krém a posadil se k jejímu břichu. Krém si stříknul na ruce a jemně ho roztíral po jejím břiše. Paloma zavřela oči a jen si ten příjemný pocit vychutnávala.
Po chvíli je vyrušilo zvonění Palomina telefonu. Také ho měla na nočním stolku, a tak se znovu jen natáhla. Podívala se na displej a Gonzalovi s úsměvem řekla: „To je Sol!“
Gonzalo pokývl hlavou a dál natíral její břicho krémem.
„Ahoj, Sol! Ne, vůbec nerušíš …“ „No!“ zvolal Gonzalo tak nesouhlasně a Paloma ho z legrace praštila po ruce. „Aha … Vážně? No tak to je úžasný! … Jo, to chápu, jak asi musí vyvádět. … Ne, nemáme. … Počkej chvíli. … Lásko, zítra nemáme žádný pevný program, že ne?“
Gonzalo se zatvářil zamyšleně a pak odpověděl otázkou: „Nemáme náhodou dvojnásobný čas věnovat mazlení?“
Paloma ho znovu z legrace praštila a pokračovala v telefonátu. „Ne, Sol, opravdu nic nemáme, takže s námi můžete počítat. … Dobře, kolem půl dvanácté. … Budeme se těšit. … A pozdravuj toho žárlivce. … Jo, to mu radši neříkej, to je fakt. … Ahoj,“ se smíchem hovor ukončila.
„O jakém žárlivci byla řeč?“ zeptal se Gonzalo zvědavě.
„Berenice chce zítra Lucasovi a Sol představit svého nového přítele. A jelikož z toho Lucas není ani trochu nadšený, tak Sol napadlo, že by možná bylo dobré, kdybychom k nim na oběd přišli taky, abychom se pokusili trochu zmírnit Lucasovy výpady na toho chlapce,“ vysvětlila mu se smíchem.
„Co? Tak naše Berenice nám chce konečně někoho oficiálně představit? Tak to je vážné,“ pousmál se.
„To určitě,“ opětovala mu úsměv. „Proto jsem s tím obědem souhlasila. Nevadí?“
„Samozřejmě, že nevadí,“ naklonil se k ní a políbil ji. Pak se na ni tak dlouze zadíval.
„Proč se na mě tak koukáš?“ rozesmála se.
„Protože jsi krásná a úžasná! A já tě miluju, čím dál tím víc!“ vzdychl zamilovaně.
„Já jsem na tom úplně stejně!“ pohladila ho po tváři.
„Miluju tě!“
„Miluju tě!“ Usmáli se na sebe a velmi dlouze se políbili.

#####

Byl další den dopoledne. Berenice a její přítel, Alex D´Alessandro, seděli na lavičce v parku a líbali se. „Alexi?“ oslovila ho mezi polibky.
„Hm,“ jen zamumlal a dál se věnoval jejím polibkům a objímání.
„Já vím, že se tím líbáním snažíš oddálit ten oběd a docela se ti to daří,“ zasmála se, když se odtáhla, „ale teď už vážně musím trvat na tom, že bychom měli vyrazit.“
„Vždyť já vím,“ zasmál se, „ale to víš, mám trochu strach.“
„Z čeho?“
„Z těch vašich zamotaných rodinných vztahů … co když se nezorientuju?“ smál se.
„Neboj se, nebudu ti představovat všechny členy rodiny najednou,“ smála se.
„Ale i tak mi to prosím tě zkus ještě jednou všechno vysvětlit.“
„Dobře,“ pousmála se, „takže víš, že i když jsem Fuentesová, tak Alberto a Camila Fuentesovi nejsou moji praví rodiče. Adoptovali mě. Moji skuteční rodiče jsou Lucas Moreno a Lorena Guellarová …“ při vyslovení Lorenina jména zesmutněla.
Alex jí soucitně chytil za ruku. Svěřila se mu, že její skutečná matka zemřela, ale bez nějakých podrobností. A on pochopil, že to bylo něco vážného, a tak na ni netlačil. Uklidnil ji, že ji vyslechne, až sama bude chtít. „Já vím, Berenice, tak pokračuj,“ pousmál se.
Berenice přikývla, nadechla se a vysvětlovala dál. „No a když už máš čtyři rodiče, tak se ta rodina kolem tebe rozšíří tak nějak sama. Když začnu sourozenci. Mám jich … nebo spíš brzy budu mít … celkem osm. Od adoptivních rodičů mám tři starší sestry – Palomu, Diosmary a Emílii. A zbytek sourozenců už jsou mladší. Od adoptivního táty mám ještě bratra Franca, od skutečné mámy mám bratra Daniela a od skutečného táty mám sestru Lunu a na cestě jsou další dva bratři – Sebastian a Santiago. Pak mám dohromady šest synovců a neteří. Od nejstarší sestry Palomy mám neteř Chloe, synovce Daniela a Gonzala a na cestě je neteř Princesa. A …“
„Ano, moment, vím. Daniel už tu byl. Daniel je tvůj bratr a zároveň synovec?“ ujišťoval se.
„Vlastně ano,“ rozesmála se, „Daniel je syn mé skutečné mámy a protože jeho otec si vzal za manželku moji sestru, tak je teď Daniel vlastně i jejím synem, takže je vlastně i mým synovcem.“
Alex se v tom trochu ztratil, ale pokynul, aby pokračovala.
„No a od sestry Emílie mám ještě dvě neteře – Helenu a Fernandu. Tak dál …“ chvíli přemýšlela, „…jo bratranci a sestřenice, to je taky zajímavý,“ dodala se smíchem. „Takže pak je tu ještě Franco, který je na tom tak trochu podobně jako Daniel. Protože Franco není jen můj bratr, ale vlastně i bratranec. Protože bratr mojí skutečné mámy, můj strýc Eduardo, si vzal Francovu matku, tak je Franco tak trochu jeho synem a tím pádem je Franco mým bratrancem. No a od strejdy Eduarda mám ještě sestřenici Angelu a bratrance Matea.“
Alexovi šla z toho všeho hlava kolem.
„No a když se to tak vezme, tak můj děda, myslím skutečný, se znovu oženil a vyženil dceru, což je vlastně moje teta Silvia, no a od ní mám vlastně další sestřenici Lindu a bratrance Carlose Raula. No a potom ještě …“
„Berenice, prosím tě, už stačí,“ se smíchem ji zastavil. „Já vím, že jsi mi to vysvětlovala už několikrát, ale asi to budeme muset jednou provždy vyřešit tak, že mi to nějak na papír graficky znázorníš a já se to našprtám, jak na test do školy.“
„Dobrý nápad!“ rozesmála se.
Nakonec vstali, objali se a políbili a dali se k odchodu.

#####

O hodinu později chystali Lucas a Sol na zahradě svého domu stůl. Bylo krásné počasí, a tak se rozhodli obědvat venku. Luna seděla opodál na dece a hrála si. Lucky ležel vedle ní a hlídal ji. Zároveň ale nespouštěl oči ze svých dospělých páníčků, protože co kdyby jim náhodou něco dobrého upadlo ze stolu.
„Lucasi, budeš se k tomu chlapci chovat slušně, že ano?“ ujišťovala se Sol už poněkolikáté.
„Sol, kolikrát se mě na to ještě zeptáš?“ zamručel.
„Tolikrát, jak bude třeba!“ zasmála se a políbila ho. Lucas jí polibek opětoval a v tom je vyrušilo troubení auta. Podívali se směrem k bráně a s úsměvem zamávali na přijíždějí rodinu Reyesových. Jako první vystoupil Gonzalo, který řídil, hned za ním vyběhli z auta Chloe a Daniel a poté pomohl vystoupit Palomě a malému Gonzalovi. Všichni se srdečně přivítali a Lucky nevěděl na koho má samou radostí skákat dřív. Paloma a Sol se přes svá břicha už skoro nemohly obejmout, tak je to dost rozesmálo. Jen Luna začala plakat, protože se jí najednou nikdo nevěnoval. Lucas k ní přišel a vzal ji do náruče, aby ji utěšil. „Chudinko malá, všichni tady běhají a tobě to ještě nejde, viď?“ konejšil ji a políbil ji na tvář.
„Ale s držením už pár krůčku udělá,“ doplnila ho Sol.
„Opravdu?“ usmála se Paloma. „To je šikulka!“ mrkla na ni.
„Strejdo Lucasi, kde má Lucky míč? Chceme si s ním zahrát fotbal,“ smál se Daniel.
„Jo vidíš,“ rozhlížel se po zahradě, „asi bude uklízený v garáži. Jdete se mnou pro něj?“ zeptal se všech třech dětí a ti přikývli. „Gonzalo, pojď taky s námi,“ zavolal na něj po pár krocích.
„Rozkaz, šéfe,“ zasmál se a šel za nimi.
„Co Sebi a Santi?“ pohladila Paloma Sol břicho.
„A co Princesa?“ udělala Sol to samé a obě se rozesmály. „Máme se dobře!“
„My taky!“ znovu se obě rozesmály.
„Jééé, už jsou tady!“ zvolala Sol s úsměvem, když viděla přicházet Berenice se svým přítelem. Paloma se otočila a také se usmála. „Je to fešák,“ stihla zašeptat, než k nim přišli.
„Palomo, Sol!“ nadšeně je Berenice objala a i ony ji. Pak chytila Alexe za ruku a se šťastným úsměvem je představila. „Alexi, to je Paloma, moje sestra a to je Sol, manželka mého táty … a to je Alex D´Alessandro, můj přítel!“
„Moc rád vás obě poznávám!“ podal jim Alex oběma ruku a usmál se.

„Tady je,“ zvolal Lucas, když v garáži našel Luckyho míč. Dal ho do ruky Chloe a ta hned s Danielem, malým Gonzalem a Luckym vyběhla zpátky na zahradu. Luna, kterou držel v náručí, by se nejraději rozeběhla za nimi. „Gonzalo?“ oslovil ho Lucas, když se také pomalu vraceli zpátky.
„Ano?“
„Díky, že jste s Palomou přišli. Hlavně ty … potřebuju chlapskou oporu.“
„Hlavně se prosím tě kroť. Berenice už je dost velká … má nárok na to mít přítele.“
„To já vím, ale nemůžu si pomoct!“ zamračil se. „Však ty mě jednou pochopíš, až Chloe a Princesa začnou randit.“
Gonzalo úplně ztuhnul. Tahle představa se mu ani trochu nelíbila.

Vraceli se zpátky ke stolu, kde viděli, jak jsou všichni v družném hovoru a smíchu. S Alexem se právě seznamovaly i děti a každému z nich dal Alex malý dárek. Přesně to, co mu Berenice poradila, že se jim bude líbit.
„Tati, Gonzalo!“ Berenice si jich všimla a šla je obejmout. Gonzalo poté přistoupil k Alexovi a seznámil se s ním.
„Tati, jsi v pohodě?“ zeptala se ho Berenice, když viděla jeho zamračený výraz.
„Jasně, v pohodě!“ pokusil se o úsměv. Berenice se usmála a vzala si od něj Lunu a pak ho dovedla k Alexovi. „Tati, to je můj přítel, Alex D´Alessandro!“
„Moc mě těší, pane Moreno. Berenice o vás stále mluví!“ podal mu Alex ruku a nervózně se usmál.
Lucas mu ruku nakonec stiskl a docela silně. Alex se jen křečovitě usmál. „Zajímavé, že o vás se Berenice zmínila teprve včera,“ dodal Lucas provokativně.
„Tati?!“ zamračila se na něj Berenice. A stejný pohled na něj vrhla i Sol.
„Promiňte,“ omluvil se poté a své sevření pustil. „Nedáme se do toho jídla? Možná s plným žaludkem nám to seznamování půjde lépe,“ dodal a poprvé se trochu usmál.

O chvíli později už seděli všichni u stolu a obědvali. Povídali si zatím tak neutrálně a nejvíc drásali Luckyho, který chudák nevěděl, ke komu z nich běhat dřív a škemrat. „Lucky, vždyť už jsi obědval,“ řekl mu Lucas.
Lucky si předpisově sedl a s vyplazeným jazykem jakoby mu odpověděl: ,Neblázni, to byl přeci jen předkrm!‘
A Lucas, stejně jako všichni ostatní, mu opět neodolal a trochu masa mu od sebe dal.
Když dojedli, děti si šly konečně hrát. Daniel a malý Gonzalo ihned odběhli s Luckym a Chloe přistoupila k Luně, která seděla na židličce vedle Sol.
„Teto Sol, můžu vzít Lunu zase na tu deku? Ať je tam taky s námi?“
„Ano, můžeš,“ usmála se Sol a Chloe si Lunu vzala a odešla.
„A teď konečně povídejte! Kde jste se vlastně seznámili?“ zeptala se Paloma zvědavě.
„Já tušil, že tahle otázka přijde jako první od tebe!“ zasmál se Gonzalo.
„Ano, jsem zvědavá, to už lepší nebude,“ pokrčila nevinně rameny a všichni se rozesmáli.
Berenice a Alex se na sebe usmáli a Alex na ni pokývl, aby začala. „No takže … jak už jsem říkala včera, chodíme spolu čtyři měsíce. Tehdy večer jsme šly s Glorií na jeden večírek. Měly jsme zrovna po poslední zkoušce, a tak Gloria rozhodla, že to musíme oslavit a odreagovat se. Mně se upřímně moc nechtělo, byla jsem taková unavená, ale přemluvila mě. A ještě že to udělala,“ chytla Alexe za ruku a on jí stiskl. Lucas se zamračil. „Ale i tak jsem se tam moc nebavila …“ pokračovala ve vyprávění, „… Gloria se mi po několika minutách ztratila v davu a já prostě neměla náladu se s někým bavit, tak jsem si tam sedla do kouta a z knihovny, která byla vedle mě jsem si vzala nějakou knížku a četla jsem si…“
„…a tehdy jsem ji uviděl …“ skočil jí do toho Alex, „… já byl na tom tehdy podobně. Taky mě tam vytáhl jeden můj kamarád, abych se rozptýlil, protože jsem se ještě nevzpamatoval z rozchodu se svou bývalou, a když jsem tam Berenice uviděl … tak to bylo jako nějaké znamení! Najednou mi tělem proběhl takový zvláštní pocit … osmělil jsem se a oslovil ji …“
„… a já se do něj zamilovala na první pohled!“ dokončila jejich vyprávění Berenice a šťastně se zasmála.
„A já taky!“ opětoval jí úsměv, položil jí ruku na koleno a jemně ho pohladil.
Lucasovi málem vypadly oči z důlků, když to viděl. Sol si toho všimla a nenápadně do něj drkla, aby se hlavně uklidnil.
„Jééé, to byla ale romantika!“ vzdychla Paloma zasněně. „A co…?“
„A vaše rodina?“ už se nestihla zeptat dál, protože jí do toho skočil Lucas, kterého hlavně zajímaly ty praktické věci. Potřeboval si udělat co nejlepší obrázek o člověku, který tak důvěrně sahá na jeho malou holčičku.
„No moje rodina není tak rozlehlá jako ta Berenice. Ještě než jsme sem došli, tak mi znovu vysvětlovala vaše vztahy a pořád v tom mám trochu guláš,“ řekl se smíchem a všichni, až na Lucase, se také zasmáli. Alex po jeho výrazu pochopil, že na vtipy teď není prostor, a tak s vážnou tváří mu odpověděl: „Oba rodiče jsou právníci. A já jako nejstarší syn nějak neměl při volbě povolání na výběr,“ pousmál, „ale tím nechci říct, že si nějak stěžuju. Naopak, mám právničinu rád. A mám ještě dva mladší bratry. Jeden před pár dny odmaturoval a druhý je v posledním ročníku na základce. Všichni už Berenice viděli a zamilovali si ji. Což ani jinak nejde. Ji nelze nemilovat!“ zamilovaně se na ni usmál a políbil ji.
Lucas doslova nadskočil ze židle, ale neměl příležitost něco říct nebo udělat, protože k nim právě přiběhl Daniel. „Berenice, pojď s námi taky hrát, prosím!“
„Dobře, tak ale na chvíli, ano?“
Daniel přikývl a chytil ji za ruku.
„A mohl bych já taky?“ zeptal se ho Alex.
„A ty umíš hrát fotbal?“
„Troufám si říct, že ano,“ zasmál se.
„Tak pojď a předveď se,“ pobídl ho Daniel a všichni se rozesmáli. Berenice a Alex odešli s Danielem zpět k ostatním, a tak různě si mezi sebou kopali míčem.
Oba páry je pozorovali. Paloma se Sol se usmívaly, Lucas s Gonzalem se tvářili vážně. „Mně se líbí! Je to sympaťák!“ usmívala se Paloma.
„Mně se taky líbí! Jsem z něj přímo nadšená!“ přidala se Sol.
„Co se vám na něm jako líbí?“ mračil se Lucas.
„Ale no tak, miláčku,“ zasmála se Sol. „Tobě by se nelíbil, i kdyby měl na hlavě svatozář. Prostě žárlíš!“
„Sol, ty tohle prostě nemůžeš pochopit. Gonzalo, podpoř mě!“
Všichni obrátili svůj pohled na Gonzala, který byl od Lucasovy poznámky o budoucím randění Chloe a Princesy také dost nesvůj. Nakonec z něj velmi důrazně vypadlo: „Chloe ani Princesa nevytáhnou do osmnácti paty z domu!“
„Děkuju!“ oddychl si Lucas, že aspoň někdo ho chápe.
„A tak i tady budeme mít žárlivce. To je tak roztomilý!“ zasmála se Paloma a Gonzala políbila.
„Mami, mami!“ přiběhl k ní malý Gonzalo. „Dáš mi napít, prosím?“
Paloma mu ze stolu podala jeho skleničku a řekla: „A nechceš si na chvíli sednout? Podívej, jak jsi celý uřícený!“ Prohrábla mu rukou jeho zpocené vlásky.
„To nemůžu, mami! Právě vyhráváme!“ vážně zvolal, když jí skleničku vrátil.
Sol mezitím pozorovala Lunu. Ta celou dobu seděla na dece a dívala se, jak si ostatní hrají. Najednou se snažila vstát.
„Luna se zkouší postavit,“ řekla a chtěla k ní jít.
„Počkej, teto, já jí pomůžu,“ nabídl se malý Gonzalo a hned se k ní rozeběhl. Chytil ji za ruce a společnými silami Luna vstala. Usmála se na něj a on na ni také. Společně udělali pár kroků, než si jich všimla Berenice a šla jim pomoct. Postavila se za Lunu, chytla ji za ruce a vedla před sebou. Gonzalo cupital vedle nich a Luna ho tak zaujatě pozorovala.
„Hmmmm!“ významně pronesl Gonzalo od stolu, který spolu s ostatními celou scénu pozoroval.
„To mělo znamenat co?“ zeptala se Paloma se smíchem.
„To vypadá, jak když si Gonzalo právě našel nevěstu.“
„A Luna ženicha!“ dodal Lucas s úsměvem.
„Tak moment,“ zasmála se Sol, „před pár minutami tady řešíme vaši žárlivost a teď byste najednou dávali naše děti dohromady?“
„Něco jiného je, když si moje dcera přivede domů nějakého cizáka!“ vrhl Lucas nevraživý pohled na Alexe, který se zrovna přetahoval o míč s Luckym. „Ale když by si jednou Luna přivedla někoho, koho budu znát … budu vědět, že je to dobrý chlapec … což u Gonzala budu mít jistotu … tak by to pro mě mohlo být mnohem snazší se s tím smířit,“ dodal zamyšleně.
„Jo, tak pro tebe by to bylo snazší. Však ano … na tom přeci záleží nejvíc,“ smála se Sol, „a není trochu předčasné dělat závěry s kým jednou naše dcera skončí?“
„Já myslím, že je to právě včas,“ podotkla Paloma a všichni se na ni podívali. „Vždyť se podívejte na nás dva,“ chytla Gonzala za ruku, „třeba přesně takhle kdysi seděli naši rodiče a plánovali, že se jednoho dne vezmeme. A jak to dopadlo? Sice nám to chvíli trvalo, ale nakonec jsme si tu cestu k sobě našli,“ řekla šťastně a Gonzalo ji políbil. „Tak co když se bude historie opakovat?“
Všichni se zadívali na malého Gonzala s Lunou. Berenice po chvíli chození posadila Lunu zpátky na deku a Gonzalo si k ní sedl a hrál si s ní. Všichni se nad tím obrázkem museli usmát.

O hodinu později se všichni posadili zpátky ke stolu k zákusku. Jen Lucas si na chvíli vzal Berenice stranou. „Ano, tati?“
„Berenice, chci se ti omluvit, jestli jsem byl moc protivnej.“
„To by ses měl omluvit ale spíš Alexovi.“
„Ano, to taky udělám, ale víš …“
„Co?“
„Asi jsem prostě nebyl připravený, že mi představíš nějakého svého přítele. Já vím … je mi jasné, že jsi na rande chodila už dřív … nejsem naivní … ale tohle už je prostě oficiální. Do té doby jsem mohl předstírat, že se to neděje, ale teď … teď už mi tě někdo bere.“
„Tati,“ pousmála se, „mě ti přece nikdo vzít nemůže. Pořád budu tvoje dcera.“
„To vím, ale … my otcové už to tak máme. Že žárlíme, když nám nějaký jiný chlap bere naši malou holčičku.“
„Ale já už nejsem malá!“
„To vím taky. Ale prostě to teď tak cítím, nemůžu si pomoct. Asi je to i tím, že jsem s tebou jako pravý táta nebyl, když jsi byla malá. Nevěděl jsem, že jsi moje.“
Berenice se smutně usmála. „Ale i tak jsi byl se mnou. Chránil jsi mě, i když jsi to nevěděl. Musel ti to říkat hlas tvého srdce,“ pousmála se. „A vlastně i můj. Proto jsem tě odmalička zbožňovala!“
„Mám tě moc rád!“ pohladil ji po vlasech.
„Já tebe taky, tati!“ řekla dojatě a padla mu do náruče.
Lucas ji silně objal. „A myslím, že si nakonec na Alexe zvyknu. Musím uznat, že vám to spolu sluší,“ zadrmolil po chvíli.
„Co jsi říkal?“ s úsměvem se na něj podívala.
„Že bychom se měli vrátit, nebo nám ten zákusek snědí,“ už to nehodlal opakovat, protože už tak byl úspěch, že to vyslovil. Objal ji kolem ramen, vedl ji zpět a Berenice se musela smát.
Posadili se ke stolu k ostatním, kteří se nad něčím dobře bavili a smáli se. Děti hltaly zákusek, Lucky opět pobíhal sem a tam a čekal, co spadne na zem a všechny tři páry se k sobě přitulily a políbily.
Strávili spolu ještě dlouhé odpoledne plné smíchu, radosti a lásky. Tak jako všechny další dny po zbytek jejich životů.

:inlove:
:inlove:

FIN

:inlove:
:inlove: