Lucas se díval na Lorenu, jakoby čekal, že ho ještě požádá, aby se neženil. Ale Lorena se akorát šťastně usmála, pohladila Gonzala po tváři a políbila ho. Gonzalo se na ni usmál, objal ji kolem ramen a znovu se zahleděli k oltáři.
„Lucasi, tak odpověz!“ zašeptala na něj Paloma, ale na tváři stále měla úsměv, aby na ni nebylo poznat, jak je na něj rozzlobená.
Lucas hleděl na Lorenu, a potom, co viděl, pochopil, že ona nemá sebemenší důvod ho žádat, aby se neženil. Dostal další důkaz toho, že je s Gonzalem opravdu šťastná. Obrátil se proto ke knězi a řekl: „Ano!“ Všem se ulevilo a úplně nejvíc Palomě.
„Nyní vás prohlašuji za muže a ženu! Můžete políbit nevěstu!“ pobídl ho kněz.
Lucas a Paloma se k sobě otočili a dali si svůj první novomanželský polibek. Paloma na něj byla sice rozzlobená, ale tuto část si chtěla vychutnat. Obzvlášť kvůli Loreně.
Všichni svatebčané se postavili a začali tleskat. Lorena se snažila tvářit, že jí vůbec nedělá problémy se na ně dívat, jak se líbají, ale uvnitř, jí nebylo ani trochu dobře.

#####

Penelope vyšla ze svého bytu a zaklepala na protější byt, ve kterém bydlela její matka. Oba byty koupil Juan, protože si to tak Penelope přála. Chtěla mít svou matku na blízku, aby se s ní mohla kdykoliv poradit, kdyby náhodou nastal nějaký problém. Po pár vteřinách Nadia otevřela. „Penelope!“ usmála se na svou dceru.
„Proboha, mami! Co to máš zase na sobě?“ zašklebila se Penelope.
Nadia se vždy oblékala trochu víc extravagantně. „Jsem tvá matka! Takhle se mnou mluvit nebudeš!“ zvýšila na ni hlas.
„Mami, promiň!“ vzdychla Penelope otráveně a vešla do bytu.
„Co se děje?“
Penelope se usadila na pohovku, a když si k ní Nadia přisedla, odpověděla jí: „Potřebuju si tady chvíli odpočinout, protože mě už z té malé holky bolí hlava!“
„No jo vlastně! Vy máte dnes u sebe Lindu!“ zasmála se Nadia.
„Bože, ona je tak otravná! Pořád něco chce!“ šklebila se Penelope.
„Počkej, ale nenechala si ji tam teď samotnou?“
„Jasně, že ne! Juan je doma!“
„Víš, že před ním se k ní musíš chovat hezky!“
„Samozřejmě, že vím! Nejsem hloupá, mami!“ odsekla jí Penelope. „Ale musím se hodně přemáhat! Víš, jak nesnáším děti! A ji úplně nejvíc!“
„A právě proto se musíš snažit, aby na ni Juan, co nejdřív zapomněl! I kvůli tomu, že se tak pořád musí setkávat s její matkou!“
„Mami, myslíš, že to nevím? Jenže to není tak jednoduché! Je to mnohem těžší, než jsem čekala!“
„Ale však ty to dokážeš!“ usmála se na ni Nadia. „Vždy jsi dosáhla svého cíle a toho cíle, aby si měla Juana jen sama pro sebe, dosáhneš taky! Dřív nebo později! Věřím tomu!“
Penelope se vítězně usmála. Věděla, že má její matka pravdu. Měla schopnosti toho dosáhnout.

#####

Lucas a Paloma se hádali v jedné z místností v přízemí hotelu, kde se konala svatební oslava. „Palomo, můžeš se, prosím tě, na chvíli uklidnit?!“ žádal ji Lucas.
„Jak chceš, abych se uklidnila, když si mě přede všemi takhle ponížil! Tak dlouho si váhal s odpovědí a ještě ses přitom podíval na ni!“ křičela na něj Paloma hystericky.
„Už jsem se ti za to alespoň stokrát omluvil!“
„Ale nemusel si, kdybys to neudělal! Proč jsi to udělal, Lucasi? Proč?“
„Já nevím!“ rozkřikl se. „Každý u oltáře váhá!“
„Já jsem neváhala! Já jsem odpověděla hned!“ připomněla mu.
„No, dobře! Ale každý má podle mě právo na pochyby! Je to přece jen důležitý životní krok!“ obhajoval se.
„Ale jak můžeš mít pochyby po osmi letech vztahu?“ zakřičela. „Vlastně, proč se tak hloupě ptám? Vždyť ty máš pochyby kvůli ní! Já jsem věděla, že s ní budou problémy!“ křičela nenávistně.
„Palomo, prosím tě, můžeme na to zapomenout?“ žádal ji. „Já se ti opravdu upřímně omlouvám a slibuju ti, že ti to vynahradím! Jsem teď tvůj manžel a budu se podle toho tak chovat!“
Paloma nevěděla, jestli mu má věřit.
„Promiňte,“ zaklepal Alberto na pootevřené dveře. „Je všechno v pořádku? Hosté už na vás čekají!“
„Hned tam budeme, tati!“ odvětila mu Paloma. Alberto přikývl a odešel. „Tak dobře, Lucasi, odpouštím ti! Ale neopovažuj se na ni ještě podívat!“ hrozila mu.
Lucas souhlasně přikývl, i když si nebyl jistý, jestli to dokáže dodržet. Lorena mu dnes připadala ještě krásnější, než jindy.

#####

Juan a Linda hráli u stolu v kuchyni stolní hru, když se ho Linda zeptala: „Tati, vrátíš se někdy k mamce a ke mně?“
Juana tato otázka zaskočila. Myslel si, že už jí to dostatečně vysvětlil. „Lindo, k tobě bych se moc rád vrátil, ale ke tvojí mamince už to nebude možné!“
„Proč? Už ji nemáš rád?“
„Ale ano mám ji rád! Mám ji rád za to, že mi dala tebe!“ usmál se na ni a pohladil ji po tváři. „Ale já teď žiju s Penelope! Už jsem ti to přece vysvětloval!“
„Jenže já nechápu, proč si vyměnil maminku, která je tak hodná, za Penelope, která je tak moc zlá!“
„Penelope ale není zlá! Až ji lépe poznáš, uvidíš to sama!“ usmál se.
„Ne, je zlá, tati! Na mě je zlá!“ řekla smutně.
„Ale, Lindo, to bych přeci musel vidět!“
„Jenže ona je na mě zlá jenom, když ty tu nejsi! Když tady jsi, tak je na mě hodná, ale když odejdeš, tak na mě akorát křičí!“ vysvětlila mu smutně.
„To si určitě jenom špatně vykládáš!“ snažil se ji přesvědčit. Nechtěl tomu věřit, že by taková Penelope byla.
„Tati, proč mi nevěříš?“ chtělo se jí plakat.
„Ale ne, miláčku!“ vzal si ji do náruče a objal ji. „Samozřejmě, že ti věřím!“ řekl jí, aby ji uklidnil. „Víš co, večer si o tom s Penelope promluvím, ano?“ Linda smutně přikývla. Juan se na ni usmál a silně ji objal.

#####

Svatební oslava, která byla v obrovské hale hotelu, byla v plném proudu. Všichni tancovali, popíjeli nebo horlivě debatovali s lidmi, které dlouho neviděli. Na tanečním parketu byli například Nicolas s Anitou. Při tanci se pořád něčemu smáli a to znervózňovalo Diosmary, která z nich nemohla spustit oči. „Fernando, zatancujeme si?“ zeptala se ho, aby se k nim tak dostala blíž. Doufala, že třeba uslyší, o čem se baví, a proč u toho vypadají, jako už dlouho zamilovaný pár.
„Samozřejmě, miláčku!“ usmál se na ni Fernando. Podal jí ruku a dovedl ji na parket. Zrovna začali hrát pomalou romantickou píseň, a tak si Diosmary položila hlavu na jeho rameno a mohla tak tajně Nicolase a Anitu pozorovat. Fernando se zase šťastně usmíval, že to mezi nimi v poslední době tak klape.

„Emílie,“ oslovila ji Helena, když si k ní přisedla. „Vidíš toho kluka támhle? Ten z tebe ještě nespustil oči!“ usmála se.
„Hm!“ zamumlala Emília, která zase nespouštěla oči z Fernanda a Diosmary.
„Emílie, proč se takhle ničíš? Já už se na to nemůžu koukat!“ smutně Helena kroutila hlavou.
„Tak se na mě nedívej, teto!“
Helena smutně vzdychla a odešla. Po chvíli k Emílii přišel mladík, o kterém Helena mluvila. „Smím prosit?“ zeptal se.
Emília se na něj konečně podívala. Byl sice pohledný a sympatický, ale měl jedinou, velkou chybu. Nebyl to Fernando! „Promiň, neber si to osobně! Ale nemám na tancování náladu!“ řekla mu a odešla.

„Byla jsem dost nervózní, když Lucas tak dlouho neodpovídal!“ řekla Camila Albertovi, když spolu tancovali.
„I já! A ještě jak se podíval na Lorenu! To nebylo dobré!“
„Chudinka moje Paloma!“ zvolala smutně.
„Dovolíš, Alberto?“ přistoupil k nim Marcelo, aby si mohl s Camilou zatancovat.
„Ale jistě,“ usmál se na něj a Camilu mu předal. Poplácal ho po rameni a zmizel mezi hosty.
Marcelo začal s Camilou tancovat a dlouze se na ni díval. Camila se snažila jeho pohledu vyhnout. „Jsi dnes nádherná! Žádná žena ti tu nesahá ani po kotníky!“ řekl zamilovaně.
„Marcelo, prosím tě, přestaň!“ žádala ho.
„Musel jsem to říct! Je to pravda!“
„Ale neměl si to říkat tak, jak jsi to řekl!“
„Jak? Zamilovaně?“
„Marcelo, mlč! Někdo by tě mohl slyšet!“
„Jenže mně by to nevadilo! Já se nestydím za to, že tě miluju!“
„Ale mně by to vadilo! Jsem vdaná, Marcelo! Miluju Alberta!“ zdůraznila mu.
„Dovolíš, Camilo?“ přistoupila k nim Omaira, která poznala, že její kamarádka potřebuje pomoct.
„Moc ráda, Omairo!“ vděčně se na ni usmála, a dřív, než Marcelo stačil zareagovat, byla pryč.
Marcelo byl sice zklamaný, ale před Omairou to nedal najevo a rád si s ní zatancoval.

„Smím ti poblahopřát?“ zeptal se Gonzalo Palomy, když přistoupil ke stolu s občerstvením, u kterého stála.
„Když to musí být!“ zašklebila se.
„A to jsem chtěl být milý!“ zasmál se Gonzalo. „Tak když to chceš takhle, tak dobře!“ řekl se smíchem a podal jí ruku. Paloma mu ji neochotně stiskla. „Blahopřeji ti ke sňatku a doufám, že budeš i nadále taková rozmazlená, protivná a sobecká, aby s tebou Lucas jen trpěl! Já pak budu šťastný za vás za oba!“ smál se.
„Ty seš takovej idiot! Ale nemysli se! Moji svatbu mi nepokazíš!“
„I kdybych chtěl, tak ani nemůžu! Tvoji svatbu ti už pokazil tvůj manžel, když tak dlouho váhal, viď?“ smál se.
„Nesnáším tě!“ zakřičela na něj. „Co kdyby si už odešel?“
„Rád bych, ale nemůžu!“
„Proč?“
„Protože mi pořád držíš ruku!“ odvětil jí. Paloma se podívala a zjistila, že má pravdu. Vůbec si to neuvědomila, že ho pořád drží. Rychle ho proto pustila. „Tak a už můžeš jít!“
„Tak zatím!“ zasmál se a odešel.
Paloma za ním vrhala nenávistné pohledy.

Lorena seděla u stolu s Violetou. O něčem se bavily, když k jejich stolu přišel Lucas. Vlastně ani nevěděl, co chce říct. Jenom upřeně hleděl na Lorenu.
„Violeto, omluv mě, prosím!“ řekla jí Lorena, obešla Lucase, jako kdyby ho vůbec neviděla a odešla.

#####

Silvia se z oslavy na chvíli vytratila ven. Šla na chodbu, aby měla klid a hlavně, aby slyšela. Pokoušela se totiž dovolat Juanovi. Potřebovala slyšet svoji dceru. Po chvíli se na druhé straně ozval Juanův hlas: „Co je, Silvie?“
„Juane, dej mi Lindu! Chci s ní mluvit!“ řekla mu.
„Proč?“
„Chci mluvit se svojí dcerou a tobě může být jedno, proč!“
„Hele, Silvie, můžeš být klidná! Nikdo jí tady neubližuje, jestli to ti dělá starosti! A už se konečně smiř s tím, že Lindu mám o víkendech já! Tak mi ji nech! Já tě taky během týdne nekontroluju, jestli jí neubližuješ!“ řekl jí naštvaně a zavěsil.
Silvia hodila rozčíleně mobil do kabelky a vrátila se na oslavu. Posadila se k nejbližšímu stolu a zabořila si hlavu do dlaní.
„Silvie?“ oslovil ji Raul a přisedl si k ní. „Stalo se ti něco?“
„Raule, užívej si oslavu a nechtěj se zabývat mými problémy!“ odvětila mu.
„Ale já chci! A navíc nemám rád, když tě vidím smutnou! Tak se tě aspoň pokusím rozveselit!“ Silvia se na něj usmála. „Tak co se stalo?“ zeptal se.
„Víkendy jsou pro mě vždy hrozné! Linda je u Juana a já jsem z toho nervózní!“
„Proč? Myslíš, že se o ni nedokáže postarat?“
„Ne, to ne! Mně nevadí to, že je s Juanem. Je to přece jen její táta a vím, jak ji má rád, ale pomyšlení, že je moje dcera v blízkosti té…“ tvářila se nenávistně.
„Ano, rozumím ti!“
„Vím, že Lindu nemá ráda! Že jí je na obtíž, a proto když si pomyslím, že je na ni zlá, tak jsem z toho zoufalá, že nemůžu být s ní!“
„Juan by ji ale snad bránil ne?“
„Ale to asi ano! Ale i tak jsem z toho zoufalá!“ řekla smutně.
Raul opatrně položil svou ruku na tu její a usmál se na ni. „Nemusíš být na to trápení sama!“ řekl vážně.
Silvia se nervózně pousmála.

#####

Lorena se venku nadýchala čerstvého vzduchu, a když se na oslavu vracela, srazila se s Berenice, která zrovna vycházela z toalety. „Promiňte! Neviděla jsem vás!“ řekly obě najednou, a pak se tomu zasmály. „Vy jste Lorena, že ano? Manželka Gonzala!“ usmála se Berenice.
„Ano,“ odvětila jí Lorena udiveně. „My se známe?“
„Vlastně ano, akorát jsme se ještě osobně neviděly!“ zasmála se Berenice. „Já jsem Berenice Fuentesová!“ podala jí ruku.
„To jsem ráda, že tě konečně poznávám!“ usmála se na ni Lorena a ruku jí stiskla. A v té chvíli pocítila něco zvláštního. Dívala se Berenice upřeně do očí a měla pocit, jako kdyby viděla sebe před lety.
„Obdivuju vás, že jste tady!“ poznamenala Berenice a Lorena se tak vzpamatovala. „Proč?“ zeptala se. „Kvůli tomu, co se stalo mezi vámi a Lucasem!“ dodala Berenice.
„To už bylo dávno! Snažím se na to zapomenout! A daří se mi to, protože mám Gonzala!“ usmála se Lorena.
„Bože, já jsem hrozná! Promiňte mi, že jsem to vůbec zmínila! Vždyť mi do toho nic není!“ vynadala si Berenice.
„To je v pořádku!“ usmála se na ni Lorena. „A tykej mi, prosím tě!“
„Tak dobře!“ usmála se Berenice.
Lorena se na ni znovu zamyšleně zahleděla.

#####

„Linda už spí?“ zeptala se Penelope, když Juan vešel do jejich ložnice. Juan přikývl. „Tak to můžeme jít i my!“ zvolala Penelope chtivě, rozběhla se k němu a začala ho líbat. Juan ji ale po chvíli odstrčil. „Miláčku, co je?“ zeptala se udiveně.
„Penelope, musím se tě na něco vážného zeptat!“
„A na co?“
„Linda mi dneska řekla, že když je jenom s tebou, tak se k ní chováš jinak, než když jsem u toho já! Prý si na ni zlá!“
„Cože? Já?“ zvolala Penelope šokovaně. „Jak si něco takového může myslet? Je možné, že to způsobilo to dnešní ráno, protože jak jsi odešel pro snídani, tak mě rozbolela hlava a je možné, že jsem na ni trochu zvýšila hlas, když jsem ji prosila, aby byla potichu, ale to bylo neúmyslné! Netušila jsem, že si to bude pak takhle špatně vykládat!“ vymýšlela si.
„Penelope, je to pravda?“
„Ty mi nevěříš?“ zatvářila se jako ta největší chudinka pod sluncem. „Juane, ty si myslíš, že bych dokázala být na tvoji dceru zlá?“ zvolala šokovaně a z očí jí vytryskly falešné slzy. „To bych přece nikdy nemohla! Vždyť vím, jak ji máš rád! A já ji mám taky ráda! Můžeš si být jistý, že kdyby to bylo možné, tak bych chtěla, aby tu s námi byla pořád! Juane, bolí mě, že si myslíš, že tvojí dceři ubližuju!“ plakala.
„Penelope, prosím tě, odpusť mi to!“ objal ji. „Nechtěl jsem tě rozplakat, ale pochop, že jsem se zeptat musel!“
„Já to chápu!“ vzlykala Penelope. „Ale věř mi, Juane,“ podívala se na něj, „že tvoji dceru miluju, jako kdyby byla moje vlastní! Nikdy bych jí neublížila!“
Juan se na ni usmál, políbil ji a objal ji, aby ji utěšil. Penelope vzlykala v jeho náručí, ale přitom se jí hlavou honilo: „Tak ten malý spratek bonzoval! Tak to ne! Musím ji co nejdřív dostat z Juanova života!“

#####

„Bolí mě nohy!“ stěžovala si Lorena Gonzalovi, když přišli domů.
„Byla si to ale ty, kdo chtěl pořád tancovat! Tak to ani nezkoušej svádět na mě!“ smál se Gonzalo. Lorena ho z legrace praštila, ale pak zvážněla. „Co je lásko?“ zeptal se jí Gonzalo.
„Dneska jsem konečně poznala Berenice Fuentesovou!“
„Je moc milá, viď?“ usmál se.
„Ano, to je! A taky…“ Gonzalovi začal zvonit mobil. Vytáhl ho z kapsy, podíval se na displej a usmál se. „To je máma!“ řekl a hovor přijal. Odešel ho vyřídit do obývacího pokoje, zatímco Lorena si v předsíni sundala lodičky. Poté se podívala na sebe do zrcadla a najednou si vedle svého odrazu představila Berenice. „Ne, to není možné! Ona nemůže být moje dcera!“ řekla smutně.

#####

Řím, Itálie

Lucas zapaloval v hotelovém pokoji svíčky. Když už Palomě pokazil obřad, rozhodl se jí udělat alespoň krásnou svatební noc. Na sobě měl pouze bílé boxerky, a když zapálil poslední svíčku, posadil se na kraj postele a čekal, až Paloma vyjde z koupelny. Když se dveře od koupelny začaly otvírat, postavil se. Paloma z nich vyšla s úsměvem a na sobě měla jen bílé krajkové prádlo, které si koupila speciálně pro tuto noc. „Líbím se ti?“ zeptala se.
„Jsi nádherná!“ zvolal Lucas užasle. Paloma byla polichocená, ale netušila, že Lucas to neřekl jí. On totiž místo ní viděl Lorenu. Přistoupil k ní, vzal ji do náruče a nesl ji do postele. Paloma se na něj zamilovaně dívala, on se ale díval do očí Loreny. Když ji položil na postel, začal ji vášnivě líbat. Paloma mu jeho polibky opětovala. Potom se spolu milovali, ovšem Lucas si po celou dobu představoval, že se miluje s Lorenou.