„Ach, Lucasi, to bylo tak nádherné!“ vzdychla Paloma, když ležela v jeho náručí. „Nevím, jestli to bylo tím, že jsme už manželé, ale tentokrát to bylo jiné! Byl jsi tak vášnivý! Cítila jsem, jak po mně toužíš!“ usmívala se.
Lucas se s vykulenýma očima díval do stropu. Ano, muselo to být jiné, když jsem si místo tebe představoval Lorenu! pomyslel si. Co se to se mnou děje? ptal se sám sebe.
„Miláčku, na co myslíš?“ zeptala se ho Paloma.
Lucas se na ni podíval. Viděl její tvář, která se ale po chvíli přeměnila na tu Loreninu. Vykulil na ni oči.
„Co je ti?“ rozesmála se.
„Miluju tě!“ vydechl zamilovaně.
Paloma se usmála a políbila ho. „Já tebe taky!“ odvětila mu. Hlavu si položila na jeho hruď a přitulila se k němu.
Lucas se šokovaně zadíval před sebe. Já ale to „miluju tě“ neřekl tobě! Ale Loreně! pomyslel si. A uvědomil si, že pokud to takto půjde dál, tak manželství s Palomou nebude mít dlouhé trvání.

#####

O tři měsíce později

Lorena vzdala marné hledání práce a nakonec se nechala přece jen zaměstnat v časopise VERDAD. Začátek byl pro ni trochu těžší, když se každodenně musela setkávat s Lucasem, ale nakonec si zvykla. Navíc byla ráda, že už ji Lucas stále nepronásleduje a neprosí ji o odpuštění. Právě naopak. Choval se k ní jako k obyčejné kolegyni z práce. Až jí to ale na jednu stranu bylo zase divné. Právě pracovala ve své kanceláři, kterou měla propojenou s Raulovým ateliérem, když do ní Lucas vstoupil. „Loreno, promiň, že tě ruším, ale jdu jen za Raulem!“ řekl jí a mířil do ateliéru.
„Raul tam ale není! Před chvíli odešel na oběd!“
„Aha, tak za ním zajdu potom!“ usmál se. Lorena z jeho úsměvu trochu znervózněla. „Loreno, já jsem opravdu šel za Raulem! Nebyla to jen záminka, abych tě viděl!“ dodal vážně.
„To jsem si ani nemyslela!“ odvětila mu, a aniž by chtěla, tak se jí na tváři zjevil úsměv.
Lucas jí úsměv opětoval a přistoupil k ní blíž, aby se podíval, na čem pracuje.
„Alberto mě požádal, abych se pokusila vymyslet nové logo časopisu!“ začala mu ihned vysvětlovat. „Říkal, že už je čas na změnu! Ale nějak nemám inspiraci!“
„Nemáš inspiraci? Vždyť jsou všechny skvělé! Třeba tohle se mi hodně líbí!“ ukázal na jedno z nich a naklonil se k ní.
„Taky se mi líbí nejvíc, ale nevím! Něco mu chybí a nemůžu na to přijít!“
„Však ty na to přijdeš! S tvým talentem to bude hračka!“ usmál se na ni.
Lorena se pousmála a najednou si uvědomila, jak moc si jsou blízko. Dlouze se na sebe dívali, až se jejich rty začaly k sobě trhavě přibližovat. Málem se políbili, když si Lorena uvědomila, co dělá a odtáhla se. „Asi bys už měl jít!“
„Ano, to bych měl!“ odvětil jí nervózně a rychle odešel.
Lorena si zabořila hlavu do dlaní. Proboha! Málem si ho políbila! Co jsi to chtěla udělat? pomyslela si vyčítavě.

#####

Dalším novým zaměstnancem časopisu byla Paloma. Když se totiž dozvěděla, že tam bude pracovat Lorena, doslova si u svého otce vydupala, že tam bude pracovat také, aby měla Lucase pod dohledem. Protože ale pořádně nic neuměla, jelikož nikdy pracovat nemusela a hlavně nechtěla, tak jí Alberto určil, že bude po ruce tomu, kdo ji zrovna bude potřebovat. Kancelář sdílela společně s Emílií, která už ale ze své sestry začínala pomalu šílet. „Palomo, já vážně nechápu, co tady děláš! Ty nehty sis mohla pilníkovat i doma!“
Paloma se na ni zamračila. „Nestarej se, Emílie, a věnuj se svojí práci!“
„Já se snažím, ale to tvoje nicnedělání mi leze pořádně na nervy!“
„Aby ses nezbláznila!“ zašklebila se a pokračovala v úpravě svých nehtů.
Emília jí na to chtěla něco říct, ale přerušilo ji zvonění telefonu. Ihned věděla, kdo ji volá, a tak to jen přepnula na hlasitý odposlech. „Ano, Gonzalo?“
„Emílie, můžeš, prosím tě, říct Palomě, aby za mnou přišla?“ ozval se z telefonu Gonzalův hlas.
„Ano, Gonzalo!“ odvětila mu a hovor vypnula. „Slyšela jsi ne?“ řekla Palomě.
Paloma se ušklíbla a nechtěně za Gonzalem odešla.

Gonzalo si zapisoval něco do diáře, když Paloma do jeho kanceláře vešla. „Tak co zase chceš?“ zeptala se otráveně.
„Milá jako vždycky!“ ironicky se usmál a diář si uložil do tašky. „Za chvíli mám schůzku ve městě a rád bych si dal ještě kafe! Jenže ještě tu musím něco dodělat, takže kdybych si to kafe dělal sám, tak už bych to nepořídil! Proto tě, prosím, abys mi ho udělala!“
„Cože?!“ vytřeštila na něj oči.
„Chci, aby si mi udělala kafe!“
„Já ti žádný kafe dělat nebudu! Nejsem tvoje služka!“ rozčílila se.
„Aha! Takže mám asi tvému otci říct, že neplníš svoje povinnosti! Máš být přece po ruce komukoliv, kdo zrovna bude cokoliv potřebovat, ne? A já potřebuju kafe!“ škodolibě se usmíval.
Paloma se přehnaně usmála. „Hned to bude, pane!“ procedila mezi zuby a naštvaně odešla.
Gonzalo se rozesmál. Strašně rád si ji dobíral.

#####

Nicolas mířil do časopisu a ve dveřích se srazil s Diosmary, která právě vycházela. „Promiň, Diosmary, pojď!“ omluvil se jí a uhnul jí z cesty.
„Nic se nestalo,“ usmála se na něj a vyšla ven. Nicolas jí úsměv opětoval, a když chtěl vejít dovnitř, Diosmary ho zastavila. „Nicolasi, počkej! Chci se tě na něco zeptat!“
„Na co?“
„Já vím, že mi do toho nic není, ale prostě to musím vědět! Jak je to mezi tebou a Anitou? Chodíte spolu?“
„Copak ty to nevíš?“ podivil se. „Vždyť Anita je tvá nejlepší kamarádka! To si takovéhle věci neříkáte?“
„Ano, říkáme, ale já bych to chtěla slyšet i od tebe! Anita mi řekla, že spolu chodíte, ale ona si vždycky všechno rychle idealizuje a pak to přitom ani není pravda! Tak chci vědět, jak to vidíš ty!“
„Byli jsme spolu párkrát na rande, to je pravda! Ale na nějaké vážné chození to nevidím! I sem jí to řekl, že se teď nechci vázat! Tak nevím, asi to špatně pochopila!“
„Asi!“ přikývla Diosmary a hrozně se jí ulevilo, že ti dva spolu nechodí. Uvědomovala si, že by jí to mělo být jedno, ale poslední dobou se tím hodně trápila. „Tak jo! Děkuju, že si byl upřímný! Měj se!“ usmála se a odcházela.
Nicolas chvíli přemýšlel a nakonec na ni zavolal: „Diosmary, můžu tě pozvat na večeři?“
Diosmary se zastavila a překvapeně se na něj otočila.
„Chtěl bych tě víc poznat,“ vysvětlil jí, když k ní přistoupil. „Tehdy jsme času na povídání moc neměli a já bych tě opravdu rád poznal! Můžeme být alespoň přátelé, ne?“
„V kolik a kde se sejdeme?“ odvětila mu okamžitě.
„Promyslím to a zavolám ti!“
„Tak dobře!“ usmála se. „Budu se těšit!“
„Já taky!“ opětoval jí Nicolas úsměv a odešel.
Diosmary se za ním dívala, a i když věděla, že by se s ním scházet neměla, nemohla si pomoct.

#####

Lorena vtrhla do Silviiny kanceláře. Zavřela za sebou dveře a opřela se o ně.
„Loreno, co se ti stalo?“ zeptala se jí Silvia, když viděla její vyděšený výraz.
Lorena si sedla naproti ní. A i když v místnosti byly jen ony dvě, rozhlédla se kolem sebe, aby se ujistila, že ji nikdo jiný neuslyší. „Já a Lucas jsme se před chvíli málem políbili!“ zašeptala.
„Cože?!“ zvolala Silvia šokovaně. „Loreno, zbláznila ses?“
„Já vím, já vím, že je to šílené! Ale…“
„Ale co? Loreno, copak si už zapomněla, co ti udělal?“
„Samozřejmě, že jsem nezapomněla! Na to se zapomenout nedá!“ odvětila Lorena smutně. „Ale od té doby, co tu pracuju, tak už vím, jak moc se změnil! Opravdu je z něj jiný člověk!“
Silvia vzdychla. „A proč jste se nepolíbili?“
„Cože?“
„No kdo z vás ucuknul? Nebo vás snad někdo vyrušil?“
„Ne, nikdo nás nevyrušil! Ale já jsem si nakonec uvědomila, co dělám, a tak jsem ucukla!“
„A proč?“
„No já…“
„Bylo to kvůli tobě nebo kvůli Gonzalovi?“
Lorena nechápavě pokroutila hlavou. „Pane Bože, co se to se mnou děje? Vždyť já Gonzala miluju! Strašně moc ho miluju! Tak proč mě to zase začíná táhnout k Lucasovi?!“ zeptala se nešťastně.
„Nejspíš proto, že máte společnou minulost! Velmi silnou minulost!“ odvětila jí Silvia. „Já sama to moc dobře vím! I když bych neměla, stále Juana miluju!“ řekla smutně.
Lorena se na ni smutně podívala. Chytila ji za ruce a obě dvě se pevně stiskly, aby byla jedna druhé oporou.

#####

„Nesu vám to kafe, pane Reyesi!“ zvolala Paloma ironicky, když vešla do Gonzalovy kanceláře s podnosem s kávou v ruce.
„Děkuji vám, slečno Fuentesová!“ odvětil jí též ironicky, ale vzápětí se opravil: „Ó pardon, vlastně paní Morenová!“
Paloma se přehnaně usmála a popošla k němu blíž.
„Polož ho sem a můžeš jít!“ poručil jí, ale už se na ni ani nepodíval. To Palomu rozčílilo. Když proto kávu pokládala na stůl, zcela nechtěně jí Gonzalovi převrhla do klína. „Bože!“ vyskočil Gonzalo ze židle.
„Gonzalo, promiň, já se ti strašně omlouvám!“ omlouvala se mu.
„To jsi udělala schválně!“ osočil ji.
„Jak si o mně něco takového můžeš myslet?!“ tvářila se nevinně. „Já to nechtěla udělat! Ten hrníček se mi vysmeknul a už jsem nemohla nic dělat!“
Gonzalo jí ale rozhodně nevěřil. Místo toho zuřil. „Podívej se na moji košili a kalhoty!“
„Bože, ty naděláš! Vždyť je to jen oblečení!“ ušklíbla se Paloma.
„No jo máš pravdu! Už jsem málem začal vyvádět jako ty, když ti Lorena polila vínem ty tvoje dokonalé šaty!“
„No vidíš, tak takhle jsem jí to přes tebe vrátila! A že to bylo právě přes tebe, je vlastně ještě mnohem lepší!“ zasmála se.
„Ještě štěstí, že to kafe bylo studený! To by mi ještě scházelo, abys mě opařila!“
„Jsem se trochu zakecala, tak asi vystydlo, no!“
Gonzalo vyvrátil oči v sloup. „Za půl hodiny mám ve městě schůzku! Nestihnu se vrátit domů, abych se převlékl, natož stihnout ještě tu schůzku!“ nadával.
„Tak si běž to oblečení koupit! Bože, ještě abych ti radila!“ šklebila se. „V obchoďáku si autem za pět minut, nákup ti potrvá necelých deset, takže ti pak ještě zbyde patnáct minut na cestu na tu tvoji schůzku!“
„Opravdu chytrý!“
„Viď?“ zasmála se. „Tak já pádím! Už mám padla! Bye bye!“ mávla na něj se spokojeným úsměvem a odešla.
„Já bych tě nejradši roztrhl!“ zanadával.

#####

Emília stála v časopise u výtahu, když k ní přiběhl Fernando. „Emílie, to je dobře, že jsem tě ještě stihnul!“ usmál se na ni.
„Potřebuješ něco?“ opětovala mu úsměv.
„Jen se chci zeptat, máš něco večer?“
Emília ztuhla. „Proč se ptáš?“
„Tak máš nebo nemáš?“
„Nemám!“
„Tak už máš!“ usmál se.
„Fernando, já ti nerozumím!“ zasmála se.
„Chci, aby si večer přišla ke mně! Potřebuju ti něco ukázat a na něco se tě zeptat!“ čarovně se na ni usmál.
Emília měla srdce až v krku. Chce, abych k němu přišla? Proč? pomyslela si. „Určitě přijdu!“ odvětila mu.
Fernando se usmál. „Přijď, v kolik chceš! Až budeš chtít, nebo až se ti to hodí! Já budu čekat!“ usmál se na ni. Emília mu úsměv opětovala. Fernando jí na rozloučenou políbil na tvář a pak zmizel mezi ostatními zaměstnanci.
Emília tam stála jako opařená. Myslela na to, co jí asi Fernando chce říct. Ani si proto nevšimla, že už výtah přijel a z myšlenek ji tak probudila, až jedna zaměstnankyně, která se jí zeptala: „Emílie, jedeš?“ Emília se vzpamatovala, přikývla a nastoupila dovnitř.

#####

Protože byl pátek, přivezl Juan k sobě na víkend opět Lindu. Jakmile spolu vešli do bytu, Penelope se k nim rozeběhla. „Lindo, to jsem ráda, že jsi zase tady! Jak se máš?“ přetvařovala se.
„Dobře,“ odvětila jí. Přitom se na ni nedůvěřivě dívala.
„Vydržíte to tady spolu zase chvíli samy, že jo, holky?“ zeptal se jich Juan.
„Tati, kam chceš jít?“ zeptala se ho Linda smutně.
„Zlatíčko,“ přiklekl si k ní a pohladil ji po tváři. „Za chvíli budu zpátky, ano? Musím dát jen rozhovor pro jeden časopis!“
„Tak já půjdu s tebou! Slibuju, že tam budu sedět jako myška! Nebudu tě rušit!“
„Nemůžu tě s sebou vzít, Lindo! I když bych se rád veřejně pochlubil, jakou mám krásnou dceru, tak tvoje maminka si to nepřeje! A já chci její přání respektovat!“ vysvětlil jí. „Budu zpátky, co nevidět!“ usmál se na ni a políbil ji na čelo.
„Tak co budeme dělat, Lindo, než se táta vrátí?“ zeptala se jí Penelope.
„Když je mamka z práce doma dřív, tak ještě spolu děláme úkoly do školy, než si pro mě táta přijede!“ odvětila jí Linda. Juan mezitím odešel, a tak se Penelope mohla přestat usmívat a přetvařovat se. „No tak si běž ty úkoly udělat a hlavně mě s nimi neotravuj!“ zamračila se na ni a odešla do svého pokoje. Lindu tam s pláčem nechala stát.

#####

Gonzalo byl nakonec nucen dát na Palominu radu a zajet si do obchodního centra pro nové oblečení. V prvním obchodě si rychle vybral nové kalhoty a košili a šel se převléknout do kabinky. Jen co za sebou zatáhl závěs, vešla do obchodu Paloma společně s Freddym. „Freddy, v tomhle obchodu, ale na sebe nic neseženeš! Tohle rozhodně není tvůj styl!“ zasmála se.
„Právě proto,“ odvětil jí Freddy a začal prohledávat oblečení, které by se mu hodilo.
„Nechápu!“
„Mám dneska konečně rande s Rudym!“ vydechl zamilovaně. „A říkal jsem ti přece, že on nemá rád gaye, co se, jak on rád říká ,pitvoří‘, takže si musím na sebe sehnat něco chlapskýho, co ze mě na první pohled gaye neudělá!“
Paloma se rozesmála. „Miláčku, to, že si gay je ve tvém případě poznat i na kilometry daleko! To, že si na sebe vezmeš něco chlapskýho, to tvoje pitvoření neschová! Ty se jinak chovat neumíš!“
„Mýlíš se, holubičko! Kvůli Rudymu se rozhodně překonám!“ zachichotal se. „Jdu si je zkusit,“ ukázal jí rifle, které si našel, „a ty mi zatím zkus najít ještě něco dalšího,“ dodal a vlezl do kabinky, která byla hned vedle té Gonzalovy.
Paloma se nad ním jen pobaveně zasmála a začala se dívat po tričkách. Jedno se jí zalíbilo, tak ho vzala a šla za Freddym do kabinky. Cestou ke kabince si to tričko ještě prohlížela, a tak si nevšimla, že odhrnuje závěs špatné kabinky. Vykulila oči, když spatřila nějakého muže bez košile, jak jí stojí zády. „Promiňte, já…“ chtěla se mu omluvit, když ale skrz zrcadlo uviděla, kdo tím mužem je. Gonzalo se k ní otočil a nevinně se zeptal: „Přišla ses mi omluvit?“
Paloma na něj bez mrknutí oka hleděla.

#####

„Raule,“ nakoukla do jeho ateliéru Lorena, „já už jdu domů, tak se měj! Hezký víkend!“ usmála se na něj.
„Tobě taky!“ opětoval jí úsměv a Lorena pak odešla. Když šla chodbou k výtahu, tak se loučila s ostatními zaměstnanci. U výtahu ani nemusela čekat, protože jen co k němu došla, tak jím přijel další zaměstnanec. Rozloučila se s ním a nastoupila. Zmáčkla tlačítko, ale než se dveře zavřely, stačil do něj naskočit Lucas. Lorena znervózněla. „Loreno, měli bychom si promluvit o tom, co se mezi námi odpoledne málem stalo!“
„Nic se mezi námi nestalo! Nemáme se o čem bavit! Ani na povídání nemám čas!“ odsekla mu. Najednou oba pocítili mírný náraz a výtah se zastavil. „Co se stalo?“ zeptala se vyděšeně.
„Výtah se nejspíš zasekl!“ odvětil jí Lucas. „Takže teď už máme na povídání času dost!“
Lorena mu uhnula pohledem a jen se modlila, aby se ten výtah zase co nejdřív rozjel.