Lorena začala hledat něco v kabelce.
„Co hledáš?“ zeptal se jí Lucas.
Lorena nereagovala a dál prohledávala svoji kabelku. Až nakonec našla, co hledala. Zmáčkla na svém mobilu jedničku, pod kterou měla uloženého Gonzala, a přiložila si mobil k uchu. Jenže místo vyzvánění jí začal mobil pípat. „Ale ne, zrovna teď se mi musí vybít!“ nadávala. „Máš mobil?“ zeptala se Lucase.
„Nemám! Vyběhl jsem z kanceláře jen tak, protože jsem tě potřeboval stihnout!“
Lorena se na něj zamračila, a pak si uvědomila, že ve výtahu je vlastně taky telefon. Byl přímo za ní. Jenže když ho zdvihla, zjistila, že je hluchý. „Pane Bože, kdy se ten výtah rozjede!“ začala chodit sem a tam.
„Já nevím, snad to brzy opraví!“
„Ale kdy? Kdy brzy?“ zakřičela na něj.
„Loreno, prosím tě, uklidni se!“
„Nemůžu se uklidnit! Zblázním se tu!“ panikařila.
„Loreno,“ chtěl ji obejmout, aby se ji pokusil uklidnit, ale ona mu to nedovolila. „Nepřibližuj se ke mně! Zůstaň hezky na druhé straně!“ poručila mu.
Lucas ji poslechl a postavil se na druhou stranu výtahu. Lorena ztěžka lapala po dechu. Uzavřené prostory jí nedělaly dobře. A že tam byla ještě s Lucasem, jí nepřilepšilo.

#####

„Co tady děláš?“ vyštěkla Paloma na Gonzala.
„To bych se spíš měl ptát já tebe, ne?“
„Proč se mi pořád pleteš do cesty?! Děláš mi to schválně, že jo?“
„Ano! Nemám totiž nic lepšího na práci, než tě terorizovat!“ rozesmál se Gonzalo.
Paloma ho vraždila pohledem. Při tom jí ale zrak sem tam spadl na jeho nahý hrudník. Po těle jí projíždělo nečekané horko.
„Myslíš, že už bys mohla jít? Rád bych se totiž dooblékl! Mám ve městě tu schůzku a nechci na ni přijít pozdě! Ale ani bych se tomu snad nedivil, kdybych ji nestihl. Zdržela jsi mě už dvakrát, tak proč ne potřetí, že?“ zvolal ironicky.
„Bože, já tě tak nesnáším!“ zakřičela.
„Já vím! Já tě taky miluju!“ zasmál se.
Paloma se urazila. Naposledy jeho nahý hrudník sjela pohledem a vzteky zatáhla závěs. Byla úplně rudá. Z druhé kabinky vyšel Freddy, aby se jí ukázal. Jenže nejprve se jí zeptal: „S kým ses tu dohadovala?“
„S kým asi? Kdo mi nejvíc pije krev? Koho nejvíc nesnáším?“ křičela na něj hystericky.
Freddy si podepřel rukou obličej a zamyslel se. „Tak Lucas to není! Já to taky nejsem! Takže potom už to může být kdokoliv na tomhle světě!“ rozesmál se.
„Výborně! Ještě ty mě rozčiluj!“ zlobila se.
„Freddy,“ vyšel Gonzalo z kabinky, „to byla skutečně trefná poznámka!“ zasmál se. „Ale tentokrát jsem tím kdokoli já!“ smál se. „No nic, musím běžet! Mějte se!“ provokativně mrkl na Palomu a odešel zaplatit k pokladně.
„Co se mezi vámi zase stalo?“ zeptal se Freddy.
„Jenom to, že existuje, to se stalo!“ rozčilovala se Paloma.
Gonzalo na ni před odchodem z obchodu ještě schválně zamával. Paloma mu ale věnovala akorát zhnusený pohled.

#####

Byl večer. Diosmary a Nicolas seděli v jedné restaurace a dobře se bavili. Pořád se něčemu smáli. „U vás doma je ale veselo!“ smál se Nicolas.
„To víš, pět ženských proti jednomu chlapovi! Chudák táta!“ smála se Diosmary. „A do toho ještě naše Paloma se svými rozmazleneckými záchvaty! To se pak člověk nenudí!“ smála se.
„To věřím!“
„A ty máš nějaké sourozence?“
„Ne, nemám! Jsem jedináček! Ale vyrůstal jsem se sestřenicí, která je stejně stará jako já! Máme k sobě blízko a máme spolu skvělý vztah! Tak skvělý, že mě u sebe nechala i bydlet, dokud si nenajdu něco vlastního! To byl její byt, kde jsme spolu byli! Bydlím tam společně s ní a jejím synem!“
„Tak to je dobře, že máš aspoň ji! Je lepší vyrůstat s někým, než sám!“
Nicolas přikývl. „Diosmary, můžu se tě na něco zeptat?“
„Samozřejmě!“
„Proč jsi tu teď se mnou?“
„Jak to myslíš?“
„Ví o tom třeba Fernando?“
Diosmary zesmutněla. „Proč se na něj ptáš?“
„Jen se snažím pochopit, proč jsi pořád s ním, když ho už evidentně nemiluješ!“
„To není pravda! Já mám Fernanda ráda!“ zdůraznila mu.
„Jasně, ale mezi, mít rád a milovat je velký rozdíl!“ odvětil jí. „Klidně se zeptej i Fernanda! Věř mi, že by se mnou souhlasil!“
„Jsme spolu s Fernandem už sedm let! A já mu prostě nemůžu říct, že už ho nemiluju tolik jako on mě! Nechci mu ublížit!“
„To chápu, ale nemyslíš si, že víc mu ubližuješ tím, když mu dáváš neustále naději?“
Diosmary se zamyslela. Uvědomila si, že má Nicolas nejspíš pravdu.

#####

„Emílie, díky, že jsi přišla! Pojď dál!“ usmál se na ni Fernando, když stála ve dveřích jeho bytu.
„Rádo se stalo,“ odvětila mu Emília s úsměvem a vešla dovnitř. Fernando ji zavedl do obývacího pokoje, kde se oba posadili na pohovku. „Kde máš tátu a Raula?“ zeptala se.
„Ani nevím! Asi někde paří!“ rozesmál se a Emília s ním. „Tak proč jsi chtěl, abych přišla?“ zeptala se.
„Zavři oči!“
„Cože?“
„Prosím, zavři oči!“
Emília se tvářila nechápavě, ale oči nakonec zavřela. Fernando se usmál a z kapsy u kalhot vytáhl malou černou krabičku. Otevřel jí a v ní se třpytil nádherný prsten. „Už můžeš oči otevřít!“
Emília oči otevřela. Podívala se na Fernanda a potom na to, co držel. Na tváři se jí vykouzlil šokující úsměv.
„Emílie,“ zhluboka se Fernando nadechl. Emília na něj překvapeně hleděla. „Myslíš, že až Diosmary ten prsten uvidí, tak řekne ano?“ dodal.
Emílii úsměv z tváře začal pomalu mizet. Bože, Emílie! Ty jsi vážně ten nejhloupější člověk na světě! Ty sis opravdu myslela, že tě žádá o ruku! pomyslela si.
„Emílie, tak řekni něco!“
„Promiň, Fernando, ale na tohle už opravdu nemám sílu!“ řekla mu smutně a dala se k odchodu.
„Na co už nemáš sílu? Emílie, o čem to mluvíš?“ ptal se jí Fernando, když šel za ní.
Emília se k němu otočila. „Jestli ti Diosmary řekne ano to nevím! Nevidím jí do hlavy! Ale kdyby ses na to zeptal mě, tak já bych ti ano řekla!“ řekla mu chvějícím se hlasem a měla co dělat, aby se před ním nerozplakala. Pak odešla.
Fernando tam zůstal zmateně stát.

Emília s pláčem vyběhla z Fernandova domu na ulici. Byla tak rozrušená, že si neuvědomila, že už jde po silnici. Najednou jí oslnily světla od auta, které se k ní rychle blížilo.

#####

Lorena a Lucas byli stále zavřeni v zaseknutém výtahu. Lorena nakonec z toho stresu a strachu usnula. Lucas se k ní tak konečně mohl přiblížit. Položil si její hlavu do klína a hladil ji po vlasech. S úsměvem se na ni díval. Když spala, připadala mu stejně nevinná jako před lety. Kdy jí tolik ublížil. Tehdy se její nevinnosti vysmíval a dnes by dal cokoliv za to, aby mohl vrátit čas a všechno udělat jinak. Lorena se začala pomalu probouzet. Když otevřela oči, rozhlédla se po výtahu a chvíli ji trvalo, než si uvědomila, kde vlastně je. A i s kým tam je. Rychle se od Lucase odtáhla. „Co to děláš?“ zeptala se ho rozzlobeně.
„Usnula jsi! A já jsem jen chtěl, aby se ti lépe spalo!“
„Já jsem to ale po tobě nechtěla! Řekla jsem ti, ať se držíš na druhé straně!“
Lucas se tedy poslušně vrátil na svou stranu výtahu.
Lorena se postavila a prohlédla se v zrcadle. Začala si upravovat svoje rozcuchané vlasy.
„Jsi krásná i takhle rozcuchaná!“ usmál se Lucas.
„Nemluv na mě!“ zamračila se na něj. Pak se stejně jako on opřela o svou stranu výtahu.
„Loreno, odpustíš mi někdy?“
„Řekla jsem ti, abys na mě nemluvil!“
Lucas se k ní začal přibližovat.
„Nechoď ke mně! Zůstaň tam!“ poručila mu.
Tentokrát ji ale Lucas neposlechl a došel až k ní.
„Budu křičet!“
„Nebudeš!“ pokroutil Lucas hlavou a pohladil ji po tváři.
„Lucasi, nech mě být!“ zoufale ho prosila. Srdce měla až v krku.
„Loreno,“ chytil ji za bradu a upřeně se jí zahleděl do očí. Lorena nervózně polkla. „Já tě miluju!“ vyznal se jí. A než stačila nějak zareagovat, tak ji políbil. Líbal ji pomalu a opatrně. Loreně z otevřených očí tekly slzy. Nakonec je ale pomalu zavřela a Lucasovy polibky plně opětovala.

#####

Diosmary zastavila před Nicolasovým domem. „Díky za odvoz,“ poděkoval jí, „až vyhraju ve sportce, tak si taky auto koupím!“ zasmál se.
„A do tý doby tě budu vozit já!“ odvětila mu se smíchem.
„Tak jo, beru tě za slovo!“ řekl jí a dlouze se na ni zahleděl.
Diosmary znervózněla. „Děkuju ti za krásný večer! Moc se mi líbil!“
„Mně taky!“
„Takže…brzy se zase uvidíme!“
„Určitě!“ usmál se. Diosmary mu úsměv opětovala a nahnula se k němu, aby ho na rozloučenou políbila na tvář. Jenže než to stačila udělat, jejich oči se setkaly. Byli u sebe tak blízko, až se najednou začali líbat. Po chvíli polibek ukončili. Diosmary se na něj vyděšeně dívala. „Nad vztahem s Fernandem se budu muset opravdu hodně brzy zamyslet!“
„To bys asi měla!“ odvětil jí. Usmál se na ni, vystoupil z auta a zmizel ve vchodu panelového domu.
Diosmary se opřela o volant. Pane Bože, co to dělám? Tohle jsem přece nikdy předtím nedělala! Co se to se mnou děje? pomyslela si.

#####

K Emílii se neznámé auto čím dál rychleji přibližovalo. A ji napadlo udělat jediné. Schovala si obličej do dlaní a jen čekala, až do ní auto narazí. Jenže to na poslední chvíli zastavilo. Vystoupil z něj mladý muž. „Ženská, co to tady vyvádíte? Zbláznila jste se?“ zakřičel na ni.
Emília se na něj podívala a rozplakala se. Klesla na chodník, zabořila si hlavu do dlaní a zoufale plakala.
Muži, jehož jméno bylo Winston Gil, začalo být líto, že na ni tak vyjel. Přisedl si k ní a omluvil se jí. „Slečno, nechtěl jsem na vás tak křičet! Ale pochopte, lekl jsem se! Vždyť jsem vás mohl porazit!“
Emília se na něj uplakanýma očima podívala. „Měl jste to udělat!“ řekla vážně.
„Co? Ale to přeci nemyslíte vážně!“
„Měla bych aspoň klid! A nikomu bych tady nechyběla!“ vzlykala.
„To není pravda! Určitě by se našel někdo, komu byste chyběla! Třeba mně byste chyběla!“
„Cože? Vám? Vždyť mě vůbec neznáte!“
„Ale chtěl bych!“ usmál se na ni.
„Promiňte,“ najednou vstala a Winston také. „Nechtěla jsem vám způsobit problémy. Moc se vám omlouvám!“ řekla mu a rozběhla se pryč.
„Počkejte, slečno! Jak se jmenujete?“ volal na ni.
Emília mu neodpověděla. Ani se neotočila, ani nezastavila. Jenom nastoupila do svého auta a odjela pryč.
Winston nakonec odjel také, ale s myšlenkami na ni.

#####

„Ne!“ odstrčila Lorena Lucase a rozplakala se.
„Loreno…“
„Ne, už se ke mně nepřibližuj!“ utekla od něj, co nejdál mohla. „Už to nikdy víc nesmíš udělat!“
„Loreno, ty jsi mi ale ten polibek opětovala!“
„Ne!“
„Loreno, nemůžeš to popřít, i když chceš!“
„Proč jsi to udělal, Lucasi? Proč ses znovu musel vrátit do mého života?! Byla jsem šťastná a teď je zase všechno vzhůru nohama!“ křičela na něj.
„Tak asi s Gonzalem nejsi tak šťastná, jak sis myslela! Protože jinak bys mi ten polibek neopětovala! Loreno, ty mě pořád miluješ! Stejně jako já tebe!“
„Mlč! Už neříkej ani slovo!“
„Loreno, ty…“ Najednou se výtah pohnul a rozjel se směrem dolů.
„Díky Bohu!“ zvolala Lorena.
„Loreno…“
„Nech mě už být!“ zakřičela na něj nešťastně a jen co se výtahové dveře otevřely, rychle z nich vyběhla. Lucas běžel za ní. Lorena vyběhla z budovy ve chvíli, kdy před ní zastavilo auto a vystoupil z něj Gonzalo. Jakmile ho Lorena uviděla, s pláčem mu vběhla do náruče. Lucas to viděl, a tak zůstal schovaný vevnitř, odkud je pozoroval.
„Loreno, miláčku, co se stalo? Nemohl jsem se ti dovolat! Měl jsem o tebe strach!“ řekl Gonzalo.
„Zasekla jsem se ve výtahu a k tomu se mi vybil mobil!“ plakala.
„A to jsi tam byla sama?“
„Ano!“ plakala. Byla ráda, že jí nevidí do očí, protože by na ní poznal, že mu lže. Ale nemohla mu říct pravdu.
„Och, lásko, musela jsi tak trpět! Vím, jak ti uzavřené prostory dělají zle! Ale teď už jsi u mě a už jsi v bezpečí!“ silně ji objímal.
„Odvez mě domů, prosím tě!“
„Ano, pojďme!“ políbil ji na vlasy a dovedl ji do auta.
Lucas je pozoroval až do chvíle, dokud mu nezmizeli z očí. Žárlil, když ji viděl v Gonzalově náručí a vůbec potom, co se políbili. Ale byl si jistý, že od tohoto dne už nic nebude jako dřív. V jejím polibku totiž cítil, že ho pořád miluje. A on jí teď jen musí dokázat, že je její lásky hoden. Nyní už ano.

#####

O dva dny později

Byla neděle dopoledne a Emília ležela v posteli stejně jako celý víkend. Nemohla se vzpamatovat z toho rozhovoru s Fernandem. Zlobila se na sebe za to, jak byla naivní a zároveň byla smutná, že chce Fernando požádat Diosmary o ruku. I když věděla, že to jednou přijde, tak ji to stejně zasáhlo.
„Emílie, můžeme dál?“ ozval se za dveřmi Berenicin hlas.
„Chci být sama!“ zavolala Emília a přitom se ani nepohnula.
„Promiň, sestřičko,“ vešla Berenice dovnitř společně s Helenou, „ale tentokrát se už odbýt nenechám!“ a posadila se k ní na postel. „Přivedla jsem tetu a teď nám hezky řekneš, co ti Fernando provedl!“
„Jak víte, že…“
„Emílie,“ pousmála se na ni Helena. „Kvůli komu jinému by si asi byla takhle špatná, hm?“
„Tak co se stalo? Co ti udělal? Mám mu jít zpřerážet všechny kosti v těle?“ zeptala se Berenice vážně.
Emílií to rozesmálo.
„No vidíš, aspoň jsem tě rozesmála!“ zasmála se Berenice.
„Tak co se stalo, Emílie?“ zeptala se jí Helena.
„Fernando chce Diosmary požádat o ruku!“ odvětila jí Emília smutně. Helena a Berenice si vyměnily překvapený pohled. A než stačily něco říct, Emília pokračovala: „Ale kvůli tomu nejsem smutná! Nebo jsem, samozřejmě, že ano, ale ne tolik! Daleko horší je to, co jsem si naivně myslela! Než jsem v pátek odešla z práce, tak mě Fernando požádal, abych se u něj večer zastavila, že mi chce něco ukázat a na něco se mě zeptat! A já si myslela, já vlastně ani nevím, co jsem si myslela, asi jsem tajně doufala, že mi třeba vyzná lásku! To jsem hloupá, co? A když jsem k němu přišla, tak mi ukázal prstýnek, co má pro Diosmary, ale ukázal mi ho tak, že to vypadalo, jako když o ruku žádá mě a v tu chvíli jsem byla hrozně šťastná! Jenže pak se ze mě zeptal, jestli si myslím, že řekne Diosmary ano! A to už jsem prostě nezvládla!“ Rozplakala se.
„Emílie, neplakej,“ hladila ji Berenice po vlasech. „Fernando je ale hlupák, že ti tohle provedl!“
„Ale on přece nevěděl, že mi to ublíží!“ vzlykala.
„Ještě se ho zastávej!“ kroutila Berenice hlavou.
Do pokoje nakoukla Camila. „Co se děje?“ zeptala se. Helena s ní odešla na chodbu.
Berenice si lehla k Emílii a silně ji objala, aby ji utěšila.

„Proč Emília pláče?“ zeptala se Camila ustaraně. „Jdu za ní!“
„Ne, Camilo, nech ji! Berenice se o ni postará!“
„Ale co je jí? Nemůžu tu jen tak stát, když nevím, co mojí holčičku trápí!“
„Co myslíš, že by jí mohlo trápit?“
Camila se zamyslela, a pak se překvapeně zeptala: „Je snad zamilovaná?“
Helena přikývla.
„Ale jakto, že o tom nevím?“
„Snad sama víš, kolik máš práce! A Emília se přeci nikdy moc nesvěřovala!“
„Ale ty o tom víš! Kdo je to? Do koho je zamilovaná?“
„To já nevím,“ zalhala jí Helena. Slíbila Emílii, že když by si někdy něčeho Camila všimla, tak jí zalže, že neví, kdo je ten muž. Protože Emília ví, že by to Camila nevzala dobře. „Vím jen to, že je ten muž zadaný!“ dodala Helena.
„Ale chudinka moje malá!“ zesmutněla Camila. „No ale na to vidím jediné řešení!“
„Jaké?“
„Najdeme jí nějakého svobodného muže!“ usmála se.
„Ne, Camilo, prosím tě, nedělej to! Nech to tak, jak to je!“
„Nemůžu, Heleno! Chci vidět svoje dcery šťastné! A udělám pro to cokoliv!“ zvolala vážně.

#####

„Lucasi, kam jsi tak brzy ráno zmizel?“ vyštěkla na něj Paloma, jen co vešel do jejich pokoje.
„Byl jsem se jen projít! To už nemůžu ani to?“ odsekl jí.
„Ale samozřejmě, že můžeš, lásko!“ pověsila se mu kolem krku a políbila ho. „Promiň mi, že jsem na tebe tak vystartovala, ale nemám ráda, když se mi ztratíš! Jsem pak moc smutná!“
„No tak už jsem zpátky! Můžeš být zase šťastná!“ odsekl jí znovu a odtáhl se od ní.
„Lucasi!“ zakřičela na něj.
„Co je?“ zakřičel i on.
„Ano, správná otázka! Co je? Co je s tebou? Od pátku jsi hrozně nepříjemný! Co se stalo?“
Lucas jí raději uhnul pohledem.